stach poutníků
Jedenácté a dvanácté století představovalo pro jih dnešní Francie období
relativního klidu, v němž se mohla rozvíjet a vzkvétat okcitánská kultura
- svět trubadúrů a dvorské lásky. Území patřící pod svrchovanost hrabat
z Toulouse tehdy nezahrnovalo jen sever dnešního kraje Languedoc-Roussilon,
ale sahalo až ke břehům Rhôny a na severu až za řeku Lot.
Právě touto oblastí procházely dvě ze čtyř hlavních tras poutníků
ke hrobu svatého Jakuba do Santiaga de Compostela.
s. <
i
\
Ti
Tradice poutí do těchto míst sahá do 10. stol. Podle legendy se jistý poustevník jménem Pelagius stal někdy kolem roku 810 svědkem podivných úkazů: anděl mu ve snu vyjevil, že na pustém poli, nad nímž září hvězda, je skryt hrob apoštola Jakuba. Poustevník se svěřil místnímu biskupovi, společně pole prozkoumali a skutečně nalezli tři sarkofágy, v nichž měl ležet svatý Jakub a dva jeho pomocníci. Když pak v roce 844 zvítězil král Ramiro v bitvě u Clavija nad Maury a definitivně je vytlačil z Galicie, nic už nestálo v cestě rozvoji poutí k apoštolovu hrobu.
IP
im 9
Na cestu se vydávaly osoby všech stavů, prostí i urození, laici i duchovní. Jedni se vydávali na pouť proto, že ve chvíli nebezpečí učinili slib, jiní si chtěli vyprosit zdraví pro sebe či své blízké, nebo naopak poděkovat světci za přímluvu v těžké nemoci. A nemálo bylo i těch, kteří se vydali na pouť, aby odpykali provinění proti zákonům lidským či božím. Ti zámožní nebo urození samozřejmě mířili k cíli pohodlněji, na koňském hřbetě, ale naprostá většina poutníků šla pěšky. Jejich typický oděv zachytily po celé Evropě sochy svatého Jakuba jako poutníka: široký klobouk chránil hlavu před pálícím sluncem i prudkým deštěm, dlouhý plášť zachycoval prach a v noci sloužil za pokrývku, silná hůl byla oporou i příležitostnou zbraní proti lesním dravcům. U pasu nosil poutník mošnu se skromnými zásobami jídla a čutoru s vodou.
Protože cesty nebyly ani pohodlné, ani zcela bezpečné, chodívali poutníci raději ve skupinách. Velmi rychle vznikly ustálené trasy napříč Evropou, které vesměs křižovaly Francii a překračovaly Pyreneje buď v průsmyku Roncevaux, nebo v sedle Somport. Tyto trasy se neřídily pouze schůdností cest, ale braly ohled na již známá a „zavedená" lokální poutní místa. Jejich latinské názvy odkazují na významná náboženská centra, která sloužila za shromaždiště poutníků.
' 1 '<«n
a I i
Iv*
Via Turonensis směřovala z Tours na Loiře přes Bordeaux k průsmyku Roncevaux, Via Lemovi-censis vycházela z Vézelay, kde se nacházel údajný hrob Máří Magdaleny, a směřovala k jihozápadu přes Bourges a Limoges. Via Podiensis vycházela z Puy-en-Velay, mariánského poutního místa, a vedla přes Cahors a Agen. Poslední, Via Tolosana, vedla z Arles přes Montpellier do Toulouse a odtud do sedla Somport. Poslední dvě trasy procházely historickým Languedocem.
V 11. a 12. stol., zlaté době poutí, se významnými zastávkami na cestách poutníků stávaly kláštery, většinou schraňující vzácné relikvie. Díky přívalu věřících v nich vyrůstaly velké kostely, schopné pojmout stovky, ba i tisíce poutníků. Představme si blíže alespoň dva z nich.
Klášterní kostel v Conques byl od počátku zasvěcen svaté Fides, francouzsky Foy. Podle legendy to byla dívka z rodiny římského úředníka umučená pro víru ve 3. stol. Původně ji uctívali v Agenu, ale v 9. stol., kdy proti proudu Garonny začaly hluboko do vnitrozemí pronikat lodě lou-