5.2.1 Jazyk a řeč

Dílčí vzdělávací cíle (co pedagog u dítěte podporuje)

• rozvoj řečových schopností a jazykových dovedností receptivních (vnímání, naslouchání, porozumění) i produktivních (výslovnosti, vytváření pojmů, mluvního projevu, vyjadřování);
• rozvoj komunikativních dovedností (verbálních i neverbálních) a kultivovaného projevu;
• osvojení si některých poznatků a dovedností, které předcházejí čtení a psaní, rozvoj zájmu o psanou podobu jazyka i další formy sdělení verbální i neverbální (výtvarné, hudební, pohybové, dramatické).

Vzdělávací nabídka (co pedagog dítěti nabízí)

• společné diskuse, rozhovory, individuální a skupinová konverzace (vyprávění zážitků, příběhů, vyprávění podle skutečnosti i podle obrazového materiálu, podle vlastní fantazie, sdělování slyšeného druhým apod.);
• samostatný slovní projev na určité téma;
• poslech čtených či vyprávěných pohádek, příběhů, sledování filmových a divadelních pohádek a příběhů;
• vypravování toho, co dítě slyšelo nebo zhlédlo;
• prohlížení a „čtení“ knížek;
• činnosti a příležitosti seznamující děti s různými sdělovacími prostředky (noviny, časopisy, knihy);

Očekávané výstupy (co dítě na konci předškolního období zpravidla dokáže)

• pojmenovat většinu toho, čím je obklopeno;
• vyjadřovat samostatně a smysluplně myšlenky, nápady, pocity, mínění, úsudky ve vhodně zformulovaných větách;
• porozumět slyšenému (zachytit hlavní myšlenku příběhu, sledovat děj a zopakovat jej ve správných větách);
• formulovat otázky, odpovídat na otázky, hodnotit slovní výkony a slovně reagovat;
• sledovat a vyprávět pohádku, příběh;
• projevovat zájem o knížky, soustředěně poslouchat četbu;

Rizika (co ohrožuje úspěch vzdělávacích záměrů pedagoga)

• prostředí komunikačně chudé, omezující běžnou komunikaci mezi dětmi a dospělými;
• málo příležitostí k samostatným řečovým projevům dítěte;
• špatný jazykový vzor;
• nedostatečná pozornost k rozvoji dovedností předcházejících čtení (a psaní);
• omezený přístup ke knížkám.

ROZVÍJENÍ SLOVNÍ ZÁSOBY

Rozvíjet a zdokonalovat slovní zásobu je nutné po celý život. Slovní zásoba jazyka zahrnuje desítky tisíc výrazů (Příruční slovník českého jazyka jich zachycuje 250 000), pro běžnou komunikaci stačí asi 5 000 slov. Průměrná slovní zásoba jednotlivce je asi 50 000 – 60 000 (aktivní i pasivní), z toho aktivní zahrnuje asi 10 000. V předškolní výchově můžeme položit pouze základy tohoto dlouhodobého procesu.

SPECIFICKÉ RYSY SLOVNÍ ZÁSOBY DÍTĚTE

V předškolním věku se rozšiřuje slovní zásoba souběžně s rozvojem poznání.

Ve věku 3 let je slovník dítěte ještě poměrně malý a zahrnuje především výrazy označující předměty a jevy, které dítě chápe, se kterými je v kontaktu. Průměrně dokáže dítě v tomto věku užívat při rozhovorech s přijatelnou mírou přesnosti asi 800–1 000 slov. V dalších letech se aktivní slovní zásoba rozvíjí poměrně nápadně, a to v souvislostí s tím, jak se u dítěte rozšiřují znalosti a zkušenosti.

V šesti letech už užívá dítě průměrně 2 500–3 500 slov (názory autorů se však v tomto čísle různí). Mění se také složení slovní zásoby: rozšiřuje se podíl přídavných jmen a příslovcí, narůstá repertoár předložek a spojek, přibývají také výrazy pro abstraktní pojmy, rozvíjí se synonymika a slovník se obohacuje o různá frazeologická spojení.

 STAVBA SLOVNÍ ZÁSOBY

Slovní druhy jsou užívány jinak než v řeči dospělých, slova nemívají přesný význam. Pro nejmenší děti je typické používání podstatných jmen a sloves (proto také ve 2. ročníku žáci poznávají tyto slovní druhy nejdříve). Přídavná jména a příslovce užívají děti málo, omezený je také výběr spojek. I velmi šikovné děti se vyjadřují spíše obecně, přesnější označení chybí. Dítě má ve svém slovníku i některá slova souznačná, např.:

máma – maminka; kalhoty – gatě;  ruka – tlapka – packa atd.

Slovo a pojem

V aktivní slovní zásobě si všímáme, do jaké míry dítě výrazy pochopilo – sledujeme vztah slova a pojmu. Dítě samo usiluje o vyjadřování o jevech, které jsou v dosahu jeho chápání, protože si teprve vytváří a rozvíjí druhou signální soustavu – tj. schopnost abstrakce a zobecnění za opory jazykového vyjádření.

Dětská slova

Pro slovní zásobu dětí jsou charakteristické dětské výrazy. Jsou to slova, která se do dětské slovní zásoby dostala z citově zabarvených promluv dospělých

a jsou společná pro všechny děti z určité oblasti, např.: hajat, bumbat, pápá, bábá aj. Tříleté dítě je užívá spontánně vedle slov citově neutrálních, předškolní dítě už se takovým slovům vyhýbá. V tomto věku také ubývá v řeči zdrobnělin. U malého dítěte jsou zcela běžnou součástí slovní zásoby, přestože jsou výslovnostně náročnější než slovo základové. Potřeba vyjádřit se konkrétně vede dítě k tomu, že vytváří nezvyklé výrazy, tzv. neologismy, např. slovo želva je ženského rodu, ale dítě si k tomu vytvoří rod mužský ten želv. Děti v tomto věku nepoužívají obrazná pojmenování a ještě v nižších ročnících 1. st. je chápou doslova: darovanému koni na zuby nehleď.

ROZVÍJENÍ SLOVNÍ ZÁSOBY JAKO SOUČÁST JAZYKOVÉ VÝCHOVY

Mezi dětmi v kolektivu bývají značné rozdíly, svědčící o duševní úrovni dítěte, o úrovni výchovy v rodině nebo jeslích.

Poznání rozsahu slovní zásoby – diagnostika slovní zásoby

Je to velmi obtížné, protože rozsah je u tříletého dítěte už poměrně velký

a některá slova, která dítě už bezpečně zná, se v promluvách nemusejí vůbec objevit. Naším cílem proto není zaznamenat celý rozsah slovní zásoby, ale snažíme se spíše poznat úroveň znalostí, abychom věděli, jak u dětí navazovat,

a abychom poznali děti, které potřebují individuální péči.

Rozsah slovní zásoby poznáváme podle toho, jak dítě dovede pojmenovávat předměty, jevy nebo činnosti, které zná. Využíváme k tomu jak reálné situace, např. pojmenovávání částí oděvu, hraček, zařízení třídy, činností spojených např. hygienou, hrami, domácími pracemi apod.), tak vhodně vybraných reálných obrázků.

Nejmladší děti: zaměřujeme se na znalost konkrétních podstatných jmen

a sloves;

Starší děti: dítě by mělo pojmenovat i vlastnosti předmětů a jejich vztahy, a to nejen těch, s kterými je v přímém kontaktu, ale i podle vzpomínek a představ, např. jaké vlastnosti má pes (jiné zvíře) kterého má doma; vysvětlit jakou panenku (autíčko, jinou hračku) by si přálo k narozeninám.

Nejstarší děti: očekáváme znalost synonymních výrazů pro některé běžné pojmy, např.: děvče – holčička – děvčátko; znalost slov pro pojmy nadřazené

a podřazené a jejich vztah, např.: květina – růže, tulipán, astra, maceška apod. Diagnostikování starších dětí je obtížnější, protože dítě většinou nedovede vysvětlit  obsah  abstraktních  a obecných pojmů, i když je uspokojivě chápe, např. radost, smutek, krásný, všude, tady apod. Spokojujeme se s tím, že je správně užívá v kontextu.

Diagnostické metody

Společný rozhovor na vybrané téma, např. reálné situace; práce s pomůckou – obrázkem. Sledujeme:

a) rozsah slovní zásoby

b) způsob pojmenování: spisovný jazyk, nářečí, např. míč – balón – puklíč – pucka;

c) užívání „normálního“ nebo „dětského“ výrazu: spí – hajá; pije – bumbá aj.

d) užívání neutrální nebo zdrobnělé podoby a jak ji tvoří: kočka – kočička; lampa – lampička – lampinka;

e) srozumitelnost projevu a celkovou správnou výslovnost: vrabec – brabec; lžička – žička, atd.

U dětí s velmi malou mluvní aktivitou můžeme alespoň vyzkoušet, zda slovům rozumějí, a to buď pomocí obrázku (ukaž mi na obrázku psa) nebo reálné situace: přines míč. Pro různé věkové skupiny můžeme použít k diagnostikování stejné materiály, využíváme je pro sledování úrovně souvislých projevů.

         Na počátku rozvíjení slovní zásoby se snažíme sjednotit úroveň celého kolektivu doplněním výrazových prostředků u dětí, které mají z různých příčin nejslabší znalosti. Využíváme k tomu společné činnosti, ale i individuální rozhovory.

Vlastní slovní zásobu rozšiřujeme v několika vrstvách přiměřeně rozumovému vývoji dítěte.

3–4 roky: 

základem je reálný svět, který obklopuje dítě; zaměřujeme se na pojmenovávání osob, zvířat, věcí, činností; základní barvy, velikost; už od počátku dbáme na spisovnost ve vyjadřování; Upevňování – necháme např. jedno dítě nebo menší skupinku zopakovat, co je na obrázku, co si zapamatovaly (opravujeme omyly vzniklé nedorozuměním, chybné znění slov apod. Opakujeme i po delší době (např. ukáží kamarádovi, který byl nemocný, co se naučily).

4–5 let:

vedeme děti k tomu, aby uvedenou věc na obrázku nebo v okolí popsaly nebo jev vysvětlily; začínáme rozšiřovat slovní zásobu o slova souznačná (synonyma) a dáváme dětem možnost jich využít ve vhodných spojeních, např.: domek, stavení, chalupa, vilka, …; rozvíjíme zásobu přídavných jmen, příslovcí a sloves; prohlubujeme vyjadřování souvislostí v čase a prostoru.

5–6 let:

sledujeme vlastní správnost a srozumitelnost výrazů, schopnost přesného a emociálně vhodně odstíněného vyjadřování (pomáhají literární texty);

Dítě ve věku 6 let má umět:

• vyjádřit souvislosti časové a prostorové;
• vyjadřovat vztahy příčinné;
• vyjádřit vztah části a celku;
• vztahy nadřazenosti a podřazenosti pojmů.

Děti zvládají běžnou slovní zásobu, do které kromě slov domácích patří také slova přejatá z cizích jazyků. V některých případech pro ně nemáme českou paralelu, např. víkend = sobota a neděle x video, televize, CD přehrávač apod. Jindy náhrada je, ale téměř se nepoužívá: metro – podzemní dráha, tramvaj – pouliční dráha aj.