Ò



ÒPrávní řád se člení na právo soukromé a veřejné.
ÒPro odlišení obou sfér byla vytvořena v podstatě dvě kritéria:
Òprvním a současně původním je hledisko zájmové (soukr. pr. respektuje míru osobní svobody
jednotlivce, zatímco pr. veřejné je zaměřeno na ochranu věcí veřejných, veřejného pořádku, veř.
institucí …) ÒDalším je hledisko mocenské (jsou-li vztahy právem regulované jsou vztahy rovnosti,
či nadřízenosti a podřízenosti) ÒZa kritérium odlišující právo soukromé a právo veřejné je
všeobecně považována metoda občanskoprávní regulace. Jde o kritérium těsně spjaté s dělením celého
právního řádu na základní právní odvětví. Za metodu úpravy se považuje buď rovnost subjektů, na
jedné straně, a nadřízenost a podřízenost mezi subjekty právního vztahu na straně druhé ÒZákonné
vymezení metody občanskopr. regulace: OZ § 2/2 „V občanskoprávních vztazích mají účastníci rovné
postavení.“
ÒTo se projevuje ve dvou základních směrech:
Òžádný s účastníků nemůže druhému subjektu jednostranně ukládat povinnosti či převádět práva Òžádný
s účastníků není způsobilý autoritativně rozhodovat od právech a povinnostech vznikajících z
občanskoprávních vztahů
Ò

ÒPředmět občanského práva § 1/2 OZ „…majetkové vztahy FO a PO, majetkové vztahy mezi těmito osobami
a státem, jakož i vztahy vyplývající z práva na ochranu osob, pokud tyto občanskoprávní vztahy
neupravují jiné zákony.“ …odkaz na § 261 OB.Z – obchodní závazkové vztahy.
Ò
ÒV § 1/3 je zakotven odkaz na zvl. Zákony, které upravují pr. vztahy vzniklé z výsledků duševní
tvořivé činnosti
Ò(autorský zákon, zákon o vynálezech, zlepšov. návrzích a průmysl. vzorech).
Ò
ÒObčanské právo tvoří soubor pr. pravidel, která stanoví osobní a majetkový statut subjektů,
upravují základní vlastnické poměry mezi subjekty, pr. principy, kterými se řídí FO a PO ve svých
vzájemných vztazích, založených na rovném postavení, jakož i právní prostředky vzniku, zajištění,
změny a zániku práv a povinností z těchto vztahů a sankce za porušení subjekt. práv a povinností.

ÒZásady občanského práva tvoří vedle předmětu a metody právní regulace výraz odvětvové
samostatnosti občanského práva.
ÒObecně jsou stanoveny v LZPS.
ÒZa hlavní zásadu bývá považována „vše je dovoleno, co není zákonem zakázáno“. Platí pro subjekty
občanskoprávních vztahů navzájem i ke vztahu k orgánům státní moci. Pro tu naopak platí zásada
opačná: vše je zakázáno co není výslovně dovoleno! Práva mohou být upravena dohodou, jestliže to
zákon nezakazuje a jestliže z povahy zákona nevyplívá, že se od něj nelze odchýlit § 2/3 OZ.
ÒDruhou zásadou je zásada autonomie vůle subjektu (zásada smluvní svobody). Realizace autonomie
vůle bývá v podmínkách občanského práva posuzována ze čtyř hledisek, vypovídajících ve svém
komplexu o právních možnostech subjektu v občanskoprávních vztazích:
1.svoboda učinit nebo neučinit právní úkon
2.svoboda výběru adresáta právního úkonu
3.svoboda volby obsahu právního úkonu
4.svoboda volby formy právního úkonu
Ò

Òzásada VIGILANTIBUS IURA SCRIPTA SUNT (bdělým náležejí práva).
ÒDalší zásadou je zásada jistoty občanskoprávního obratu, která je konkretizací obecné zásady
právní jistoty. Má své specifické projevy, z nichž lze jmenovat:
Òzákon nepůsobí zpětně („lex retro non agit“)
ÒSpočívá v poskytnutí ochrany těm právům, která byla nabyta za účinnosti dřívější právní úpravy,
jejichž pr. opora však byla novým pr. předpisem zrušena.
Òochrana práv třetích osob
ÒPodstata z pravidla dle něhož smlouva (soudní rozhodnutí) zavazuje pouze své adresáty, přičemž by
se takovými skutky nemělo postavení třetích osob zhoršit.
Òochrana dobré víry (bona fides)
ÒVýznam spočívá v poskytnutí ochrany tomu, kdo při svém jednání nevěděl o právně významných
souvislostech a neměl povinnost o nich vědět.
ÒZásada zákazu zneužití občanských práv je tradiční zásadou občanského práva. Zneužití práva se
obvykle považuje za typ protiprávního chování, který formálně nepřekračuje obecně vedené hranice
práva, překračuje však hranice zneužití, které používají pro jejich vymezení různá kritéria (úmysl
škodit jinému, poškození oprávněného zájmu…).
ÒVýznamnou zásadou, která již od dob římského práva dovolovala v odůvodněných případech zmírňovat
tvrdost zákona a dávala soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti, je zásada souladu výkonu
práv s dobrými mravy. § 3/1 „Výkon práv a povinností vyplívajících z občanskoprávních vztahů nesmí…
být v rozporu s dobrými mravy“.
ÒObčanském zákoníku má své místo rovněž zásada prevence, obecně vyjadřující příkaz předcházet
ohrožování a porušování práv občanskoprávních vztahů, § 415 OZ „Každý je povinen počínat si tak,
aby nedocházelo ke škodám…“

ÒSystém = množina prvků, které jsou ve vzájemných vztazích a které tvoří určitý, relativně jednotný
celek.
ÒSystém práva je proto jednotnou a zároveň vnitřní diferenciací objektivního práva, skládajícího se
z relativně samostatných a autonomních právních odvětví, které vytvářejí systém nižšího řádu.
ÒSystém občanského práva nelze ztotožnit se systematikou občanského zákoníku, tedy utříděním jeho
textu. Systémové součástí občanského zákoníku tedy jsou:
ÒI. Obecná část
Òa) základní otázky odvětví občanského práva (vymezení pojmu, předmětu, základních zásad, pramenů…)
Òb) teorie občanskoprávních vztahů (vymezení kategorií ob.pr. vtahu, jeho prvků, kterými jsou
osoby, předmět a obsah)
Òc) teorie občanskoprávních skutečností (zejména pr. úkonů, charakter, typologie, vznik a následek
vadných pr. úkonů)
ÒII. Zvláštní část
a)práva věcná (pr. vlastnické, držby, věcná práva k věcem cizím)
b)práva závazková (ucelený systém norem regulující práva a povinnosti mezi účastníky op vztahů,
jako vztahů vznikajících při různých formách společenské směny hodnot) Dělí se dále na obecnou část
(definice, typologie, vznik, změna, zajištění, zánik záv. vztahů obecně) a zvláštní část (podle
důvodu vzniku na závazky z pr. úkonů a závazky z protipr. úkonů, deliktní)
Òc) právo dědické (obsahuje normy upravující způsob přechodu práv a povinností zemřelé osoby na
jejího pr. nástupce)
Òd) práva k nehmotným statkům – hodnoty lidské osobnosti (pr. na život, zdraví, čest, jméno,
svobodu…), projevy osobnosti zachycené na hmotném substrátu (písemnosti, zvukové a obrazové
záznamy…) nehmotné statky, které nepocházejí z tvůrčí duševní činnosti, představují však hodnoty
svého nositele (loga, obchodní známky…).
Ò

ÒPojem právo je neodmyslitelně spjat s právní normou. Právní norma je východiskem teoretických úvah
o právu i nezbytným předpokladem jeho realizace.
Ò
ÒJe základním pojmem teorie práva.
ÒStrukturou pr. n. nazýváme složení právní normy z jednotlivých skladebných částí a vztahy mezi
nimi. Strukturu p. n. tvoří hypotéza, dispozice, sankce.
ÒHypotézou označujeme podmínky, na jejichž existenci (naplnění, splnění) je vázána.
ÒDispozice je vlastní pravidlo chování (konkrétní subjektivní práva a povinnosti subjektů)
ÒSankce (následek, újma) dělí se na občanskoprávní a trestněprávní či soukromopr. a veřejnoprávní.
ÒDispozice jako vlastní pravidlo chování umožňuje rozlišovat právní normy na kogentní (kategorické)
a dispozitivní. ÒKategorická norma nepřipouští odchylný projev vůle či chování subjektů právního
vztahu (a to všech subjektů bez rozdílu, zda jde o osoby fyzické, právnické, či státní orgán).
ÒZ ustanovení OZ lze jako příklady kategorických norem uvést:
Ò§ 843 Smlouva o důchodu musí být uzavřena písemně.
ÒDispozitivní normy umožňují účastníkům právních vztahů určitou volnost volního projevu a chování.
Taková ustanovení jsou spojena s poukázáním na možnou dohodu. Ò§ 51 OZ – Účastníci mohou uzavřít i
takovou smlouvu, která není zvláštně upravena, smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu
tohoto zákona.

ÒDalší kritéria se uplatňují při rozlišování blanketových a odkazujících norem:
ÒBlanketová norma odkazuje v některé své části obecně na jinou normu (i dosud nevydanou).
Ò§ 125/1 Zvláštní zákon upravuje vlastnictví k bytům a nebytovým prostorám.
Ò§ 720 Nájem a podnájem nebytových prostor je upraven zvláštním zákonem.
Ò
ÒJako konkrétní odkaz na konkrétní pr. normu je příkladem odkazující p.n.
Ò§ 758 OZ O odpovědnosti ubytovatele za věci vnesené do ubytovacích prostor ubytovaným nebo pro něj
platí ustanovení § 433 a 463.
Ò§ 27/1 OZ Kdo je zákonným zástupcem nezletilého dítěte, upravuje zákon o rodině.
ÒDalší dělení norem: Subjekt, v roli adresáta p.n. je kritériem členění norem na
Ò obecné, zvláštní, vyjímečné.
ÒFunkce právní normy v mechanismu pr. regulace je kritériem členění norem na
Òpřikazující, zakazující, opravňující.
ÒDále pak normy definiční, jejichž příkladem mohou být:
Ò§ 115 Domácnost tvoří fo, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.

ÒInterpretace v obecné rovině je souhrnem úvah, kterými určujeme přesný význam textu. Rozumí se tím
též postup, kterým jiným osobám vykládáme a vysvětlujeme význam textu. Věda o výkladu se nazývá
hermeneutika.
ÒObecné zásady, které je třeba respektovat při interpretaci:
a)text musíme vykládat tak aby dostal rozumný a správný smysl (vyhnout se dvojsmyslum)
b)oddělit výklad od kritiky (nejprve správně pochopit a pak kritizovat)
Òc)     termíny používat v tom smyslu, v jakém je užívá obor, o kterém text pojednává
Òd)     odlišit, zda synonyma označují rozdílné pojmy či jeden pojem
Òe)     zajímáme-li se jen o část textu, neopomenout pak při interpretaci souvislost celého textu
ÒPři výkladu používáme určitých metod, na jejichž základě hovoříme o výkladu jazykovém, logickém,
systematickém, či historickém.
ÒPři jazykovém rozboru, jednak zkoumáme mluvnickou stavbu vět (gramatický rozbor), jednak provádíme
sémantický rozbor, čili snažíme se určit význam jednotlivých termínů a vazeb.
ÒPři výkladu logickém rekonstruujeme myšlenkové řetězce podle potřeby srovnání různých míst textu,
vymezování vztahů a souvislostí mezi nimi.
ÒRozbor systematické výstavby textu se zabývá členěním textu, jeho grafickou úpravou a dalšími
okolnostmi jeho zevní formy.
ÒHistorický kontext: původní okolnosti vzniku textu, jeho cíle, úkoly, situace nebo předměty o
nichž text hovoří.
ÒZpůsoby interpretace dle subjektu a pr. důsledků se liší výklad legální, autentický, výklad
aplikujícího orgánu, soudní, oficiální, doktrinlní.
ÒLegální je takový výklad, kdy jeho subjektem je ten, koho zákon výslovně uvádí jako subjekt
způsobilý této činnosti, zároveň jde o výklad obecně právně závazný. Tedy z hlediska teorie v
podstatě nejde o výklad normy, ale o její legislativní doplnění. V současné době neexistuje.
ÒPokud by výklad podával ten, kdo sám normu vydal, jednalo by se o autentický výklad.
ÒSoudní výklad je příkladem výkladu individuálně právně závazného. Hovoříme o výkladu, který slouží
ke sjednocení judikatury, takovýto výklad podává Nejvyšší soud ve svých stanoviscích.
ÒDoktrinální výklad je výklad vědecký, podávaný jednotlivými vědci. Má podobu tzv. konstantní
judikatury.
ÒOficiální výklad, individuálně závazný a to v linii nadřízenosti a podřízenosti.
Ò
Ò

ÒPojem prameny soukromého práva lze chápat ve dvojím smyslu:
1.prameny ve smyslu formálním (ústava, zákony…)
2.prameny ve smyslu funkcionálním (zdroje práva podle jejich normativního působení)
Ò
ÒZ hlediska formálních pramenů je české občanské právo, právo psané a kodifikované.
Ò
ÒSoustavu kodexů českého soukromého práva tvoří:
Ò
Òa) Občanský zákoník (č. 40/1964 Sb. ve znění novel), který je páteří občanského práva.
Ò
Òb) Obchodní zákoník (č. 531/1991 Sb. ve znění novel) na základě tzv. prorogace práva, pramenem i
vztahů jinak náležejících úpravě občanskoprávních předpisů.
Ò
Òc) Zákon o rodině (č. 94/1963 Sb.) je základem úpravy práva rodinného, subsidiárním pramenem OP.
Ò
Òd) Zákoník práce (č. 262/2006 Sb.) je základním předpisem práva pracovního, …
Ò
Òe) Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním (č. 97/1963 Sb.) je jedním z rozhodujících
pramenů mezinárodního práva soukromého.
Ò

ÒZ hlediska funkcionálních pramenů jsou rozlišovány obvykle tyto skupiny pravidel chování:
Ò
Òa) Pravidla slušnosti, morálky, dobrých mravů, pravidla poctivého obchodního styku apod. nejsou
sama o sobě pr. pravidly, avšak předpisy občanského práva na ně v různých souvislostech odkazují.
Ò
Òb) Obyčeje se svým pr. významem blíží normám uvedeným v sub a), přičemž nepochybně obsahují i
mravní obsah. Jejich užití je významnější v mezinárodním právu soukromém.
Ò
Òc) Judikatura (soudní rozhodnutí) není výsledkem procesu tvorby, nýbrž aplikace práva. Ve
formálním smyslu soudní rozhodnutí nejsou pramenem práva v ČR. Fakticky však mají významný vliv na
vývoj aplikace a realizace práva.
ÒVýjimku tvoří nálezy Ústavního soudu ČR, které jsou pramenem platného práva.
Ò
Òd) Formulářové smlouvy (všeobecné smluvní podmínky, lex contractus). Zásadou realizace práva v
občanském právu je autonomie vůle, ve vztahu ke smluvnímu právu specifikovaná jako zásada smluvní
svobody. Ta mimo jiné znamená svobodnou volbu obsahu smlouvy. Uvedené formuláře nejsou pramenem
práva, nýbrž fakticky výrazně ovlivňují praxi poskytování řady plnění ze smluv.
Ò

ÒObčanskoprávní skutečnosti
Òjsou takovými právními skutečnostmi s nimiž normy občanského práva spojují vznik, změnu nebo zánik
občanskoprávních vztahů.
ÒFikce
Ò jsou uměle konstruované skutečnosti, které nemají své vyjádření v objektivní realitě a normy
občanského práva s nimi spojují právní následky.
ÒRozdělení OP skutečností je založeno na rozdílné míře lidského volního chování:
1.subjektivní
2.objektivní
ÒSubjektivní OP skutečnosti, jejichž podstatu tvoří lidské chování, dělíme podle vztahu k právu na:
1.chování podle práva
2.chování protiprávní
ÒRozdílná míra uplatnění právem uznané vůle subjektu na jeho chování, způsobuje třídění chování
podle práva na:
1.chování s úmyslem způsobit pr. účinky (OP úkony)
2.chování bez zřetelného úmyslu způsobit pr. účinky (vytvoření nové věci, jež automaticky vede ke
vzniku vlastnického práva)
ÒObjektivní OP skutečnosti jsou ty, které nejsou závislé na lidském chování. Přírodní a společenské
jevy s nimiž OP spojuje pr. následky (občanskoprávní události). Dělíme na:
1.jednorázové  (narození , smrt,..)
2.trvající (stavy- smluvní vztah,..)
Ò

ÒPrávní úkony jsou lidským chováním, právem uznanou vůlí subjektů, zaměřenou k vyvolání určitých
následků.
Ò§ 34 Právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo
povinností, které pr. předpisy s takovým projevem spojují.
ÒPojmové znaky PÚ:
Òprojev vůle: vnitřní psychický vztah jednajícího subjektu k zamýšleným právním následkům
1.                       výslovně : (mluveně, písemně, posunkem)
2.                       konkludentně : (jednáním, opomenutím)
Òzaměření projevu vůle: vůle musí směřovat ke vzniku, změně, zániku právního vztahu
Òuznání projevu vůle
Ònásledky, které jednající svým projevem vůle zamýšlel vyvolat
ÒKlasifikace typů právních úkonů:
Òtypické – vyskytují se často a proto je právní řád upravuje (nájemní smlouva…)
Òatypické – nejsou vzhledem k jejich menší frekvenci a významu výslovně upravované („je dovoleno
vše, co není zakázáno“)
Òsmíšené – jsou kombinací obou typů
Ò
ÒKlasifikace druhů pr. úkonů:
ÒPodle počtu stran:
Òjednostranné (odstoupení od smlouvy, výpověď, závěť…)
Òdvoustranné (složené ze dvou vzájemně a obsahově shodných projevů vůle dvou stran – smlouvy,
dohody…)
Òvícestranné (spočívají v projevech vůle více než dvou stran – smlouva o sdružení, vícestranná
smlouva směnná)
Ò
1.

ÒPodle obsahu podstaty pr. úkonu:
Ò
Òvolní (ke vzniku stačí projev vůle)
Òreálné (kupní smlouva v samoobsluze)
Ò
ÒPodle nutnosti vyjádření kauzy:
Òobligatorně kauzální (kauza v nich musí být vyjádřena – uznání dluhu, vydědění)
Òobligatorně abstraktní (kauza v nich nesmí být vyjádřena – abstraktní cenné papíry)
Òfakultativně kauzální (kauza může i nemusí být vyjádřena)
Ò
ÒPodle formy:
Òformální
Òneformální
Ò
ÒPodle poměru majetkového naplnění:
Òúplatné
Òbezúplatné
Ò
ÒPodle okamžiku nastoupení následků:
Òmezi živými (inter vivos)
Òpro případ smrti (mortis causa)
Ò
ÒPodle předpokladu vzniku a zaměření účinků:
Òadresované
Òneadresované
Ò

ÒJednostranné neadresované právní úkony : vznikají již jednostranným projevem vůle (vyhlášením veř.
soutěže…). ÒJednostranné adresované právní úkony : (výpověď…) ke svému vzniku vyžadují, aby byly
učiněny vůči určitým osobám, jejichž pr. postavení se mají dotknout. ÒDvoustranné právní úkony
vznikají ze dvou jednostranných adresovaných právních úkonů dvou různých stran (nabídka, oferta –
přijetí, akceptace).  ÒSložené právní úkony  : vznikají buď na základě jednostran. projevu vůle
nebo projevu vůle dvou či více stran, k nimž přistupuje další skutečnos (svolení dalších subjektů,
rozhodnutí příslušného orgánu). t ÒOd vzniku p.ú. je nutno odlišovat jejich platnost. Za
předpokladu, že právní úkon vznikl a jsou splněny náležitosti stanovené právním řádem, může p.ú.
nabýt platnosti. ÒOd vzniku a platnosti je však třeba ještě odlišovat účinnost právního úkonu, tj.
stav, kdy nastávají účinky p.ú. Ò§ 47/1 Jestliže zákon stanoví, že ke smlouvě je třeba rozhodnutí
příslušného orgánu, je smlouva účinná tímto rozhodnutím. ÒNásledkem právní úkony je vznik, změna,
nebo zánik právního vztahu (práv a povinností). Tyto následky mají věcný rozsah, přičemž osobní
rozsah vymezuje okruh osob, které jsou p.ú. dotčeny, a věcný rozsah vymezuje práva a povinnosti,
které jsou p.ú. zakládány, měněny nebo rušeny.
ÒZásadně platí, že p.ú. má následky jen pro osoby, které jej učinily!!!

ÒObsahem p.ú. je třeba rozumět určení pr. následků, které z něho mají vzniknout, tzn. práv a
povinností, včetně podmínek pro vznik a rozvoj pr. vztahů.
Ò
ÒObsah p.ú. je určován účastníky v rámci smluvní volnosti. Obsahové složky p.ú. jsou:
ÒPodstatné – které se bezpodmínečně vyžadují ke vzniku p.ú. (předmět, cena…u kupní sml.)
ÒPravidelné – které se v p.ú. zpravidla vyskytují, ale jejich nedostatek nemá vliv na vznik a
platnost p.ú. (dohoda o místě nebo času plnění) ÒNahodilé (vedlejší) – které se vykytují nahodile,
nepravidelně. (dosažení věku, uzavření smlouvy).
ÒPodmínka musí být fyzicky možná a dovolená.
Ò Podmínky odkládací (suspenzivní): p.ú. existuje, je platný, ale účinnost nabude až splněním
podmínky. ÒPodmínky rozvazovací (rezolutivní): p.ú. je účinný, ale nastoupením rezolutivní podmínky
účinnost zaniká.
Ò
ÒStanovení doby – účinky jsou vázány na uplynutí určité doby. Na rozdíl od podmínky je jisté, že
doba uplyne a že účinky p.ú. nastanou nebo zaniknou.
Ò
Ò

Òje nevýznamnější objektivní pr. skutečností. Je právně významný jako:
Òpevně stanovený čas (datum)
Òplynoucí čas (lhůta)
ÒLhůta : časový úsek, který je vymezen počátkem a koncem.
Ò U lhůt určených podle dnů platí: počátek je dán dnem, který následuje po události. Lhůta běží
tolik dní kolik byla stanovena. Konec lhůty je určen dnem, který je podle počtu dní poslední dnem
lhůty. ÒU lhůt určených podle týdnu platí: Počátek jako u lhůt určených podle dnů. Konec lhůty
připadá na den, jež se pojmenování shoduje se dnem události, od níž lhůta počíná (půjčím-li si něco
v pondělí, vrátím to příští pondělí). ÒU lhůt podle měsíců a let platí: Počátek stejný jako u
předchozích. Konec lhůty připadá na den, který se číselně shoduje se dnem, na který připadá
událost, od níž lhůta počíná. (půjčím-li si něco 1.ledna., vrátím to 1.února).
Ò§ 122/1 „… polovinou měsíce se rozumí patnáct dní.“
Ò§ 122/3 Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty
nejblíže následující pracovní den.
ÒDůležitou roli sehrává čas v těchto občanskoprávních institutech:
Òzánik práva uplynutím lhůty omezující jeho trvání
ÒPrekluze
ÒPromlčení
Òvydržení
Ò

ÒExistují práva, která jsou časově neomezena (vlastnické právo, osobní a osobnostní práva) a pro ně
není stanovena žádná lhůta omezující jejich trvání.
Ò
ÒNaopak existují práva, která již svojí podstatou a určením jsou, co do trvání, omezena na určitou
dobu (právo užívat vypůjčenou věc…).
Ò
ÒTřetí skupinou jsou práva, která mohou být omezena na určitou dobu, ale toto omezení nevyplývá z
jejich podstaty a určení (omezení věcného břemena na určitou dobu…).
Ò
Ò§ 578 Práva i povinnosti zaniknou uplynutím doby, na kterou byly omezeny. K zániku dojde již
samotným uplynutím posledního dne lhůty a není třeba žádné další pr. skutečnosti.

ÒPromlčením právo nezaniká, ale závažně oslabuje, neboť nárok se stává podmíněným (závislý na tom,
zda se povinný promlčení dovolá či nikoliv).
ÒPrávo se promlčí, nebylo-li vykonáno v době stanovené obč. zákoníkem.
ÒUplynutím promlčecí doby je naplněno první stádium promlčení, v němž se uplatnily dvě skutečnosti:
Òuplynutí času
Òneuplatnění práva
Ò
ÒPokud povinný neuplatní své subjektivní právo promlčení a splní svoji povinnost, nejedná se na
straně oprávněného o bezdůvodné obohacení, neboť právní důvod plnění nezanikl.
Ò
ÒDruhé stadium promlčení nastává v okamžiku, kdy oprávněný subjekt uplatnil své právo u soudu.
Pokud povinný nenamítl promlčení, soud k němu nepřihlíží z úřední povinnosti. Uplatněním námitky
promlčení nárok zaniká a právo se stává nevynutitelným.
Ò
ÒNepromlčují se osobnostní práva, osobní práva a práva osobně majetková, vlastnické právo, zástavní
práva (pokud trvá zajištěná pohledávka), práva z vkladů na vkladních knížkách a běžných účtech
(pokud vkladový vztah trvá).

ÒKe vzniku následků promlčení se vyžaduje uplynutí promlčecí doby. Její počátek je určen buď
objektivně nebo subjektivně. ÒObjektivním počátkem běhu promlčecí doby je den, kdy právo mohlo být
vykonáno poprvé (§ 101).
ÒObjektivní počátek běhu promlčecí lhůty může být určen i specificky (§ 102 a následující).
ÒVe stanovených případech je počátek běhu závislý na subjektivních skutečnostech, což je výrazem
ochrany oprávněného (§ 106 a 107).
ÒObecná promlčecí doba je tříletá
ÒKratší promlčecí doba je stanovena 2 roky u:
Òpráv na náhradu škody v případě subjektivně určeného počátku
Òpráv na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (v příp. sub. určeného počátku)
Ò
ÒPromlčecí doba 1 rok u:
Òpráv z přepravy (vyjma práv na náhradu škody u přepravy osob)
Ò
ÒDelší promlčecí doba je stanovena na 10 let u:
Òpráv na náhradu škody způsobené úmyslně
Òpráv na vydání plnění z úmyslného bezdůvodného obohacení
Òpráv odpovídajících věcnému břemenu
Òpráv přiznaných pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu
Òpráv písemně uznaných dlužníkem co do důvodu i výše
Ò

ÒKombinované promlčecí doby jsou lhůty se subjektivně nebo objektivně určeným počátkem.
ÒPrávo se promlčí uplynutím subjektivně určené lhůty, nejpozději uplynutím objektivně určené
lhůty!!!
Ò
ÒPromlčecí doba nezačíná, jestliže nastala skutečnost, od níž obvykle začíná běžet promlčecí doba,
ale v důsledku zákonem předvídané překážky se počátek odsouvá (práva osob, které musí mýt zákonného
zástupce a nemají ho § 113…).
Ò
ÒPokud nastal počátek promlčecí doby, tato běží, ale v jejím průběhu nastala taková skutečnost,
která způsobuje, že se odsouvá konec promlčecí doby, který by jinak nastal, lze hovořit o tom, že
promlčecí doba nekončí (práva osob, které musí mýt zákonného zástupce a ztratí ho …).
Ò
ÒJestliže v průběhu promlčecí doby nastala taková překážka, po dobu jejíhož trvání se běh promlčecí
doby zastavil a neběží, jde o stavení běhu promlčecí doby (uplatní-li věřitel v promlčecí době
právo u soudu…). Promlčecí doba, která uběhla před překážkou a po jejím skončení, se sčítá.
Ò
ÒDojde-li ke skutečnosti, která způsobuje přerušení běhu promlčecí doby, znamená to, že k uplynulé
části promlčecí doby se nepřihlíží a promlčecí doba začíná běžet znovu od svého počátku (bylo-li
právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu). Po odpadnutí překážky začíná běžet promlčecí doba
znovu od svého počátku.

ÒNásledkem prekluze je zánik práva jeho neuplatněním v prekluzívní době. Je třeba dvou předpokladů:
Ò
Òuplynutí určité doby
Òneuplatnění práva v této době
Ò
ÒJsou-li oba předpoklady splněny, nastávají právní následky prekluze:
Òzaniká subjektivní právo (i nárok)
Òpříslušný orgán přihlíží k prekluzi ex offo
Òplnění po uplynutí prekluzívní doby, je bezdůvodné obohacení
Ò
ÒV občanském právu jsou prekluzívní doby vcelku výjimečně a musí být zákonem výslovně stanoveny
(reklamační lhůty). ÒPrekluzívní lhůty nemohou být prodlouženy, jejich se nezastavuje ani
nepřerušuje. Výjimkou je ustanovení § 627.

ÒK osobnosti fyzické se vážou práva osobní povahy, která jsou ustáleně označována jako všeobecná
osobnostní práva.
ÒJsou :
1.nezadatelná,
2.nezcizitelná,
3.nepromlčitelná
4.nezrušitelná.
ÒCílem jejich úpravy je zabezpečit respektování osobnosti FO a tím její všestranný svobodný rozvoj.
ÒNáš právní řád zakotvuje právo na ochranu osobnosti jako základní lidské právo.
ÒČl. 10 LZPS „Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst
a chráněno jeho dobré jméno“
Ò
ÒDále tyto práva jsou zakotvena v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy:
Òevropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod,
ÒÚmluva o biomedicíně

ÒVymezení předmětu všeobecných osobnostních práv obsahuje ustanovení § 11 z nichž některé jsou dále
rozvedeny v § 12/1.
ÒMezi statky, které jsou hodny ochrany patří:
Ò
Òzdraví (včetně duševní i tělesné integrity)
Òobčanská čest
Òlidská důstojnost
Òsoukromí
Òjméno (i přezdívka či pseudonym)
Òprojevy osobní povahy
Òjiné předměty práva na ochr. osobnosti (osobní svoboda, osobní tajemství, listovní tajemství,
podoba, hlas, osobní údaje, dobré jméno, profesní, obchodní, vědecká čest, svoboda vyznání a
náboženského cítění, zdravé životní prostředí, pracovní síla…)
Ò
Ò§ 12/1 Písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající
se FO nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím souhlasem.

ÒPrávo na tělesnou integritu.
ÒTělesná integrita FO je chráněna i po její smrti, neboť mrtvé tělo je považováno za součást
osobnosti zemřelého a není chápáno jako věc. Tato ochrana je přiznávána i nasciturovi.
Ò ČR ratifikovala mimo jiné i dvě mezinárodní smlouvy chránící tělesnou integritu člověka.
ÒÚmluvu na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a
medicíny a též její dodatkový protokol o zákazu klonování lidských bytostí.
ÒÚmluva zakotvuje následující zásady:
Ònadřazenost lidské bytosti zájmům společnosti a vědy
Òpožadavek svobodného a informovaného souhlasu s jakýmikoli zákroky v oblasti péče o zdraví
Òrovná  dostupnost zdravotní péče
Òprávo na ochranu soukromí a právo na informace
Òzákaz diskriminace osob z důvodu jejich genetického dědictví
Òzákaz zásahu do lidského genomu
Òpovinnost provádět vědecký výzkum na člověku v souladu s pr. Předpisy
Òpravidla pro odběr orgánů a tkáně z žijících dárců pro účely transplantace
Òzákaz finančního prospěchu a nakládání s částmi lidského těla
Òzákaz klonování lidských bytostí
Ò
ÒPovinnost strpět zásah do tělesné integrity je stanovena v § 127/3 OSŘ, dle něhož lze stanovit
povinnost podrobit se lékařské prohlídce.

ÒPrávo na jméno.
Ò      Obsahem práva na ochranu jména je výlučně právo užívat svého jména a příjmení a domáhat se
ochrany proti tomu, kdo by si jej neoprávněně přisvojil a užíval.
Ò
ÒPrávo na občanskou čest a lidskou důstojnost.
Ò      Zásahy do sféry cti a důstojnosti mohou mít nejrůznější povahu. Může jít o slovní projevy
difamující povahy, o překročení oprávněné kritiky apod. K porušení práva na čest může dojít i
šířením pravdivých tvrzení difamující povahy, které subjekt nebyl oprávněn sdělovat (např. porušení
lékařského tajemství).
Ò
ÒPrávo na soukromí spočívá v právu jednotlivce rozhodnout podle vlastního uvážení, zda, příp. v
jakém rozsahu, mají být skutečnosti jeho soukromého života zpřístupněny jiným.
Ò
Ò      Zahrnuje i právo FO vytvořit a udržovat vztahy s jinými lidskými bytostmi, zejména v citové
oblasti, aby tak FO mohla rozvíjet a naplňovat vlastní osobnost.

ÒK omezení všeobecných osobnostních práv může dojít pouze se svolením dotčené osoby (smluvní
omezení) nebo v případech výslovně stanovených zákonem. ÒSouhlas může FO udělit pouze k nakládání s
takovými hodnotami s nimiž může platně disponovat (nemůže se zbavit práva na život). Ò OZ připouští
omezení těchto práv na základě § 12/2,3, kde jsou taxativně vymezeny tři případy kdy není třeba
souhlasu FO.
ÒJedná se o tzv. bezúplatné zákonné licence:
ÒZákonná úřední licence – není třeba svolení použijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny,
obrazové snímky…k účelům úředním na základě zákona. ÒZákonná licence vědecká a umělecká – není
třeba svolení FO ani k pořízení nebo použití podobizny… (nikoliv však písemností osobní povahy) k
vědeckým a uměleckým účelům. ÒZákonná licence zpravodajská – je omezena na pořízení těchto hodnot
pouze pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství.
Ò
ÒŽádné použití těchto hodnot nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy FO, ani když sama dala
souhlas.
ÒJiná omezení najdeme v OSŘ, trestním řádu a dalších veřejnopr. předpisech.

ÒDělíme je podle druhu osob ve smyslu právním:
Ò
ÒPrávo na ochranu FO.
Ò      FO jej nabývá okamžikem narození. Některá práva se však mohou týkat i nascitura (pr. na
tělesnou integritu). Ò      Právní ochrany osobnosti požívají všechny FO bez ohledu na jejich
způsobilost k p.ú. OZ pamatuje i na tzv. postmortální ochranu osobnosti, v jejímž rámci jsou po
smrti dotčené osoby povolány určité osoby (manžel, děti, rodiče), taxativně vymezené v § 15.
Ò
ÒPrávo na ochranu PO,
Ò      je OZ taxativně zúženo jen na právo na ochranu názvu a dobré pověsti právnické osoby.

ÒOsobnost FO požívá zákonné ochrany občanským zákoníkem, jež je povahy absolutní (působí erga
omnes).
ÒOchrana se týká nejen porušení práva, ale i jeho pouhého ohrožení.
ÒOchrany se lze domáhat u soudu (v 1. stupni u krajského s.).
ÒTen, kdo neoprávněně zasáhne do práva na ochranu osobnosti jiného, odpovídá za svůj neoprávněný
zásah, i kdyby o tom nevěděl.
ÒFO, do jejíhož práva bylo zasaženo se může domáhat:
Ò
Òupuštění od neoprávněných zásahů do osobního práva na ochr. osobnosti tzv. zápůrčí (negatorní)
žalobou
Òodstranění následků neoprávněných zásahů žalobou restituční (odstraňovací)
Òpřiměřeného zadostiučinění satisfakční žalobou, jež má dvě podoby:
1.     přiměřené zadostiučinění morální (formou omluvy atd.)
2.     náhrada nemajetkové újmy v penězích
Ò
ÒNení vyloučeno spojení obojí satisfakce, přičemž soud nemůže přiznat vyšší peněžité zadostiučinění
než je navrhováno v žalobě. Musí však přihlížet k taxativně stanoveným zákonným kritériím:
Ò
Òk závažnosti vzniklé nemajetkové újmy
Òk okolnostem, za nichž k ohrožení nebo porušení práva došlo
Ò
ÒSkutkem, jímž bylo neoprávněně zasaženo do osobního práva na ochranu osobnosti může být dotčené FO
též způsobena škoda (§ 420 OZ).

ÒZásadně je rozeznáván dvojí druh zastoupení:
Ò
Òzastoupení přímé (zástupce činí úkony jménem a na účet zastoupeného)
Òzastoupení nepřímé (zástupce koná úkony jménem svým avšak na účet zastoupeného)
Ò
ÒTypičtější je zastoupení přímé, zast. nepřímé přichází v úvahu např. při smlouvě příkazní (§ 736).
ÒDále se podle právního důvodu svého vzniku rozlišuje v občanském právu:
Ò
1.zastoupení zákonné (§ 26 – 30)
2.zastoupení smluvní nebo též zmocnění (§ 31 – 33b)
Ò
1.Zákonné zastoupení
ÒVe smyslu § 23 se zákonným zastoupením rozumí buď zastoupení vzniklé přímo ze zákona nebo
Òzastoupení zřízené rozhodnutím státního orgánu.

ÒPodle rozsahu zmocněncova oprávnění rozlišujeme:
Òspeciální plnou moc (k jednomu či několika úkonům)
Ògenerální plná moc (ke všem úkonům, které může vykonávat i sám zmocnitel)
ÒPlná moc musí být písemná tehdy:
Òje-li třeba učinit úkon písemnou formou
Ònetýká-li se plná moc jen určitého pr. úkonu (§ 31/4)
Ò
ÒZmocnitelem i zmocněncem může být  FO i PO.
ÒNení-li zřejmé, že konající jedná jménem jiné osoby, platí, že koná vlastním jménem.
ÒJestliže zmocněnec překročil své oprávnění z plné moci, je tím zmocnitel vázán jen tehdy, když
toto překročení schválil.
ÒZmocněnec má právo nechat se při zastupování zmocnitele zastoupit jinou osobou:
Òje-li to stanoveno v plné moci
Òje-li zmocněným PO
ÒPlná moc zaniká:
Òprovedením úkonu stanoveného v plné moci
Òodvoláním plné moci zmocnitelem
Òvýpovědí plné moci zmocněncem
Òsmrtí zmocněnce
Òsmrtí zmocnitele (není-li stanoveno jinak)
Ò

ÒVelmi obecně lze říci, že předmětem občanskoprávního vztahu jsou základní hodnoty lidské
osobnosti, jakož i související hodnoty majetkové i nemajetkové povahy za předpokladu, že právní
regulace těchto hodnot náleží kritériím soukromoprávní regulace.
Ò
ÒPůvodně byla za předmět občanskoprávních vztahů považována věc v právním smyslu.
Ò
ÒPředmět občanskopr. vztahů ve smyslu chování lidí může být charakterizován jako určitá podoba
právně významné lidské aktivity či pasivity:
Ò
Òpředání věci či jiné hodnoty jednou osobou druhé (dare)
Òkonáním určité činnosti (facere)
Òzdržení se určitého chování (ommitere)
Òstrpění určitého chování jiného subjektu (pati)
Ò
ÒVěc v právním smyslu OZ nedefinuje. Podpůrně můžeme použít definice § 13 dnes již zrušeného
zákoníku mezinárodního obchodu (zák. č. 101/1963 Sb.), která považuje za věci hmotné předměty a
ovladatelné přírodní síly, které slouží potřebám lidí.

ÒVěcná práva tvoří důležitou součást majetkových práv a představují úplné nebo částečné panství nad
konkrétní věcí. ÒPostavení osoby věcně oprávněné se vyznačuje tím, že taková osoba vylučuje
kohokoliv jiného z působení na věc jí ovládanou a přísluší ji tudíž proti každému rušiteli „actio
in rem“ k prosazení výlučného panství nad věcí.
ÒCharakteristické znaky věcných práv:
1.působí proti všem
2.povinnost má negativní povahu (nekonání toho čím by se zasahovalo do výkonu oprávnění)
3.předmětem je zpravidla věc v právním smyslu a sice věc určená individuálně
Ò
ÒDruhy věcných práv:
1.pr. vlastnické (ius proprietas, dominium)
2.držba (possessio)
3.věcná práva k věci cizí (iura in re aliena)
Ò
ÒJako právo věcné lze zřídit pouze takové právo, jehož věcněprávní povaha je pr. předpisem
připuštěna (např. de lege lata předkupní právo s věcněprávními účinky – viz § 603, nikoliv právo
stavby).

ÒVlastnické právo je právními normami regulovaný vlastnický vztah. Lze rozlišovat vlastnické právo
objektivní a subjektivní.
Ò1. Vlastnické právo v objektivním smyslu
Òpředstavuje souhrn právních norem, regulujících vlastnické vztahy v ekonomickém pojetí. Zakotvuje
především statickou stránku vlastnictví (existující systém rozdělení věcí). Dynamickou str. vlast.
vztahů (proces užívání a disponování věcmi) upravuje vlast. právo společně s jinými pr. instituty
(obligační právo…).
Ò2. Vlastnické právo v subjektivním smyslu
Òlze charakterizovat jako právem zakotvenou možnost vlastníka v mezích stanovených právním řádem
držet a užívat věci a nakládat jimi podle své úvahy a ve svém zájmu, a to mocí, která není závislá
na existenci moci kohokoli jiného k téže věci, v téže době. ÒSoučasně v sobě zahrnuje i právně
zabezpečenou možnost vlastníka domáhat se od všech třetích osob zdržení se užívání věci proti jeho
vůli. ÒK obsahu subjektivního vlastnického práva patří souhrn konkrétních oprávnění, příslušejících
vlastníkům věci, který je tradičně označován jako tzv. vlastnická triáda:
Ò
Òprávo věc užívat a požívat její plody a užitky (ius utendi et fruendi)
Òprávo s věcí disponovat (ius disponendi)
Òprávo věc držet (ius possidendi)
Ò

ÒPro ochranu vlast. práva je charakteristická prevence jako výraz snahy o předcházení ohrožování či
porušování těchto právních vztahů.
ÒPreventivní záměry jsou uskutečňovány jednak:
Òstanovením povinností k předcházení protipr. zásahům a jednak
Òhrozbou sankcí. Sankcemi jsou konkrétní prostředky, které pr. řád poskytuje vlastníkovi k ochraně
vlast. práva. Lze je klasifikovat:
1.Obecné
2.Zvláštní
3.Věcněprávní
4.Obligačněprávní
Ò
ÒVěcněprávní prostředky směřují ke zcela totožnému obnovení původního stavu.
ÒObligačněprávní prostředky jsou takové, které lze využít k odstranění jiných následků než k
obnovení totožného původního stavu, např. náhrada škody či bezdůvodné obohacení.
Ò
ÒVlastnické žaloby:
1.Žaloba na vydání věci (žaloba reivindikační)
2.Žaloba zápůrčí (negatorní)
3.Žaloba na určení

ÒŽaloba na vydání věci (žaloba reivindikační)
ÒV případě neoprávněného zadržování věci. Lze se domáhat vydání věcí movitých i nemovitých (u
nemovitých se užívá termín „žaloba na vyklizení věci“).
ÒPředpoklady uplatnění reivindikační žaloby jsou:
Òvěc se nenachází ve faktické moci vlastníka, ale v moci osoby jiné, která ji odmítá vydat
Òaktivně legitimován je vlastník (spoluvlastník), pasivně legitimován je ten, kdo věc protiprávně
zadržuje
Òvěc musí být individualizována (označena tak aby ji bylo možno odlišit od ostatních)
Òžalovaný věc zadržuje protiprávně
Òvlastník musí poukázat existenci vlastnického práva
Ò
ÒŽaloba zápůrčí (negatorní)
ÒLze ji použít ve všech ostatních případech, kdy došlo k zásahu do vlastnického práva jinak než
protipr. zadržováním věci. ÒAktivně legitimován je vlastník (spoluvlastník) věci, který je ve svém
právu rušen. Pasivně legitimován je každý, kdo vlast. právo omezuje nebo porušuje (ochrana tzv.
sousedských vztahů). ÒŽalovanému bývá uloženo zdržet se jednání, kterým zasahuje do vlast. práva
nebo uvedení do původního stavu…
ÒŽaloba na určení
ÒExistenci vlast. práva. Předpokladem úspěšnosti žaloby je prokázání naléhavého právního zájmu.

ÒK nabývání vlastnického práva dochází různými způsoby, na základě řady právních skutečností.
Ò Právní skutečnost, jejímiž účinky dochází k nabytí vlastnického práva, se nazývá právní důvod
nebo právní titul.
ÒZpůsoby nabývání vlastnického práva:
1.originární (zhotovení nové věci, konfiskace, oddělení plodů a užitků)
2.derivativní (dědění, koupě, darování, směna…)
3.převod vlast. pr. (na základě projevu vůle)
4.přechod vlast. pr. (na základě zákona, rozhodnutí státního orgánu)
ÒPři převodu vlastnického práva se uplatňuje zásada, že nikdo nemůže převést více práv než sám má.
ÒNabývání smlouvou
ÒK vlastnímu převodu dochází především předáním a převzetím věci (tradicí).
ÒNabývání děděním
ÒK převodu vlastnického práva na dědice dochází smrtí zůstavitele (delační princip).
ÒNabývání rozhodnutím státního orgánu
ÒVlastnictví se nabývá dnem určeným v rozhodnutí st. orgánu, není-li určen, dnem právní moci
rozhodnutí (př. rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví § 142,
přikázání vlastnického práva k neoprávněné stavbě, prodej nemovitostí i prodej věcí movitých soudem
při výkonu rozhodnutí).
ÒNabývání na základě jiných skutečností stanovených zákonem

ÒPřírůstkem: samostatné vlast. právo se nabývá až poté co dojde k separaci přírůstků od věci
hlavní.
Ò
ÒPřisvojení: český pr. řád nezná. Připadá v úvahu pouze na zákl. zvl. předpisů např. při sběru
lesních plodin a roští, lovu zvěře a ryb.
Ò
ÒNález: týká se věci, kterou někdo bez projevu vůle ztratil, proto je nutné věc vrátit vlastníkovi.
Nálezem nedochází ke změně vlast. práva. Pokud vlastník není znám, nálezce musí předat věc státu,
kterému po 1 roce, nepřihlásí-li se původní vlastník, věc propadá.
Ò
ÒVydržení: vydržet může jak FO tak i PO, vydržet lze jakoukoliv věc způsobilou být předmětem vlast.
práva (kromě majetku státu nebo zákonem určeným PO). Oprávněná držba věci a uplynutí nepřetržité
vydržecí doby.
Ò
ÒZpracováním: podíl věci zpracovatele je větší – vlastníkem zpracovatel. Podíl věci jiného je větší
– jiný se stává vlastníkem. Podíly jsou stejné – dohodou, rozhodnutím soudu.
Ò
ÒRežim tzv. neoprávněných staveb.
Ò
ÒPříklepem licitátora ve veřejné dražbě.

ÒMůže jít o smlouvu:
Òkupní,
Òdarovací,
Òsměnnou,
Òo dílo,
Òdohodu o zrušení podílového spoluvlastnictví atd.
Ò
ÒPřevádí-li se věc movitá, nabývá se vlast. právo převzetím věci, není-li stanoveno nebo dohodnuto
jinak.
Ò
ÒPřevádí-li se nemovitost, která je předmětem evidence v katastru nemovitostí, nabývá se vlast. pr.
vkladem do katastru nemovitostí.
Ò
ÒPřevádí-li se nemovitost, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí, nabývá se právo
účinností smlouvy (účinnost lze vázat na odkládací podmínku). Smlouva musí mít písemnou formu a
projevy vůle musí být na téže listině.

ÒJedním ze základních rozlišování zániku vlast. práva je třídění na zánik:
Òabsolutní (vlast. pr. zaniká aniž by jej nabyl někdo jiný)
Òrelativní (vlast. pr. zaniká bývalému vlastníkovi a zároveň je nabývá někdo jiný)
Ò
ÒJiné základní rozlišování vyplývá z toho, zda k němu dochází:
1.na základě vůle vlastníka (právní úkon, smlouva, opuštění, spotřebování…)
2.nezávisle na vůli vlastníka (zkázou věci, smrtí vlastníka…)
3.
ÒTypickým projevem vůle je smlouva, ať již smlouva kupní, směnná, darovací i dohoda o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví. ÒOpuštění věci je právním úkonem za předpokladu, že
vyjadřuje vůli vlastníka nebýt již dále vlastníkem. Je to jednostranný pr. úkon, který se odlišuje
od ztráty, která je událostí.
ÒSpotřebováním zaniká vlast. právo k věci zuživatelné, když došlo k vyčerpání její užitné hodnoty.
ÒZničení věci je pr. úkon vlastníka, kterým zanikne vlast. právo, neboť vlastník ji učinil
neupotřebitelnou.
ÒZánik věci událostí (požár, zemětřesení).
ÒZtrátou věci, pokud mu nebyla vrácena nebo se o ni nepřihlásil.
ÒSmrtí vlastníka zaniká jeho vlast. právo, které přechází na dědice.
ÒVlastnické právo může zaniknout vydržením.
ÒRozhodnutím státního orgánu: vyvlastněním, propadnutím věci, prodejem věci v rámci výkonu
rozhodnutí
Ò

ÒProstředky ochrany sub. práv jsou jednak obecné povahy, jednak zvláštní, které chrání pouze určitá
sub. práva.
ÒDůležité místo je svěřeno prevenci:
Ò§ 3/2 FO a PO, státní orgány a orgány místní samosprávy dbají o to, aby nedocházelo k ohrožování a
porušování práv z občanskoprávních vztahů a aby případné rozpory mezi účastníky byly odstraněny
především jejich dohodou. ÒDošlo-li již k ohrožení či porušení práv, stanoví zákon zásadně pravomoc
soudu k ochraně těchto práv: Ò§ 4 Proti tomu, kdo právo ohrozí nebo poruší, lze se domáhat ochrany
u orgánu, který je k tomu povolán. Není-li v zákoně stanoveno něco jiného, je tímto orgánem soud.
ÒZákon v § 5 umožňuje poskytnout ochranu došlo-li ke zřejmému zásahu do pokojného stavu: Ò§ 5
Došlo-li ke zřejmému zásahu do pokojného stavu, lze se domáhat ochrany u příslušného orgánu státní
správy. Ten může předběžně zásah zakázat nebo uložit, aby byl obnoven předešlý stav. Tím není
dotčeno právo domáhat se ochrany u soudu.
ÒObčanské právo připouští ve výjimečných případech i možnost svépomoci:
Ò§ 6 Jestliže hrozí neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může ten, kdo je takto ohrožen,
přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit.

Òje vlastnost subjektivního práva spočívající v jeho vynutitelnosti státní mocí, výjimečně
svépomocí oprávněné osoby.
Ò
ÒZnaky nároku:
Ò
1.vynutitelný proti vůli povinné osoby
2.
2.existenčně spjat se subjektivním právem
3.
3.možnost použití státní moci (svépomoci) k vynucení nároku
Ò

Òsvoboda občana omezena svobodou ostatních
ÒZákon hovoří o vlastníkovy věci bez bližšího určení, avšak těžiště klasických sousedských vztahů
se týkají vlastníků nemovitostí. Ti nesmějí zejména: Òohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek
úpravami pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené, aniž by učinil dostatečné opatření na
upevnění stavby nebo pozemku Ònad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy hlukem, prachem,
popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem a stíněním a vibracemi
Ònenechat chovná zvířata vnikat na cizí pozemek
Ònešetrně, popřípadě v nevhodné roční době odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat
větve stromů, které přesahují na cizí pozemek
Ò
ÒVlastníci sousedících pozemků jsou povinni umožnit na nezbytnou dobu a v nezbytné míře vstup na
své pozemky, popřípadě na stavby na nich stojící, pokud to nezbytně vyžaduje údržba a
obhospodařování sousedících pozemků a staveb.
Ò
ÒVlastník pozemku v zásadě nemá povinnost jej oplotit. Je-li to potřebné a nebrání-li to v účelném
využívání sousedních pozemků a staveb, může to soud nařídit.
Ò
ÒPlody, ať rostou na stromech nebo jsou spadané na zemi, patří vlastníkovi stromu.
Ò
Ò

ÒVěc, k níž existuje vlastnické právo, může vlastnicky patřit i více subjektům společně, aniž by
byla mezi ně rozdělena. V těchto případech se jedná o spoluvlastnictví, přičemž se všichni
spoluvlastníci pokládají za jediného vlastníka společné věci.
Ò
ÒPokud se týká druhů spoluvlastnictví, je rozlišováno na:
1.podílové
2. bezpodílové.
3.
ÒRozdíl mezi oběma formami spoluvlastnictví spočívá ve vyjádření podílu. Ty jsou určeny pouze u
podílového spoluvlastnictví, kdežto každému z bezpodílových spoluvlastníků přísluší vlastnické pr.
k celé věci, přičemž je současně omezeno vlast. právem druhého bezpodílového spoluvlastníka k téže
věci.
Ò
ÒOd 1.8.1998 upravuje obč. zákoník výslovně jen spoluvlastnictví podílové, bezpodílové
spoluvlastnictví (může vzniknout jen mezi manželi) bylo nahrazeno společným jměním manželů.
Ò

ÒZákladním pojmovým znakem je podíl, který vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na
právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.
ÒPodíl vyjadřuje právní postavení spoluvlastníka k ostatním spoluvlastníkům, určuje jak se
spoluvlastníci podílejí na užitcích věci a jaké nesou náklady apod.
ÒVelikost podílu může být vyjádřena:
Òzlomkem nebo
Òprocenty
ÒPodílové spoluvlastnictví vzniká stejným způsobem jako vlastnické právo. I u něj lze rozlišit
nabytí spoluvlastnického práva derivativním nebo originárním způsobem.
ÒObsahem jsou práva a povinnosti subjektů, která jsou obsahem individuálního vlastnictví i práva a
povinnosti specifické pro spoluvlastnický vztah. Ty specifické se pak dělí do tří skupin podle
toho, zda se týkají:
1.vzájemného vztahu mezi spoluvlastníky
2.vztahu všech spoluvlastníků k třetím osobám ohledně společné věci
3.vztahu mezi jedním spoluvlastníkem a ostatními ohledně spoluvlastnického podílu
Ò
ÒPodílové spoluvlastnictví může zaniknout obvyklými způsoby, kterými dochází k zániku
individuálního vlastnictví.
ÒZ povahy pod. spoluvlast. vyplívá, že nelze nikoho nutit, aby nadále setrvával ve spoluvlast.
vztahu. Proto zákon připouští také jeho zrušení těmito právními skutečnostmi:
Òdohodou (§ 141)
Òrozhodnutím soudu na návrh některého spoluvlastníka (§ 142)
Ò
Ò
Ò

ÒOd 1.8.1998 bylo bezpodílové spoluvlastnictví manželů nahrazeno institutem společného jmění
manželů (§ 143-151 OZ).
ÒTo je výrazem jednoty manželství a rovného postavení manželů po stránce hospodářské a představuje
základní úpravu majetkových vztahů mezi manžely.
ÒNadále zůstává samostatně upraven společný nájem bytu.
ÒSJM zahrnuje jmění jako souhrn aktiv a pasiv příslušících manželům (mimo stanovené nebo dohodnuté
výjimky).
ÒPředmětem SJM jsou tři základní kategorie předmětů v právním smyslu:
1.Věci
2.jiná majetková práva, zejména pohledávky a penězi ocenitelné jiné hodnoty (např.: obchodní podíl)
3.závazky – dluhy
ÒSJM vzniká uzavřením manželství jako zákonný institut manželského majetkového práva. Manželé
(event. snoubenci) však mohou vznik společného jmění manželů zcela nebo zčásti vyhradit až ke dni
zániku manželství, pokud nejde o věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti (§ 143a OZ).
ÒSpolečné jmění manželů nevzniká v tzv. nesezdaném soužití, v soužití osob téhož pohlaví a v
manželstvím zdánlivém.
ÒObsahem SJM jsou práva a povinnosti manželů, přičemž platí, že každý z manželů má stejná práva a
povinnosti a vykonává je společně s druhým manželem.
ÒKe společnému obsahu patří především zásada, že z právních úkonů týkajících se SJM jsou oba
manželé oprávnění a povinni solidárně (§ 145/4).
ÒTo znamená, že pokud jeden z manželů uzavře kupní smlouvu, vznikne oběma manželům společně závazek
zaplatit kupní cenu, společně jim také vznikne právo na nabytí věci do vlastnictví.

ÒSJM zaniká nejpozději se zánikem manželství.
ÒZa trvání manželství může zaniknout pouze prohlášením konkurzu na majetek jednoho z manželů –
podnikatele, a vyslovením trestu propadnutí majetku jednoho z manželů. Po zániku SJM je nutné jej
vypořádat.
ÒDohoda:
ÒZákon pro vypořádání preferuje dohodu manželů (§ 150 OZ). Pokud jde o její obsah, je především na
účastnících, co do smlouvy pojmou. Práva věřitelů však nesmí být dotčena. Pokud jde o formu, zákon
řikazuje formu písemnou.
ÒSoud:
ÒNedohodnou-li se, provede vypořádání na základě žaloby kteréhokoli z manželů soud. Vychází se z
toho, že podíly obou manželů na majetku patřící do SJM jsou stejné. Stejně tak se vychází z toho,
že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé plnit rovným dílem.
ÒKaždý z manželů je však oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na
společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek.
ÒPři vypořádání se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů
zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k
péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
ÒZákonná domněnka:
ÒPokud manželé nevypořádali do tří let své zaniklé společné jmění dohodou nebo alespoň nepodali
žalobu na vypořádání u soudu, uplatní se zákonná nevyvratitelná domněnka, podle které platí:
1.ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze SJM pro
potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá 2.ohledně ostatních movitých věcí
a nemovitých věcí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné
3.ohledně ostatních majetkových práv, pohledávkách a závazcích manželů společných platí úprava ad
b) přiměřeně
Ò
Ò

ÒTermínem bytové vlastnictví lze označit ten druh spoluvlastnictví budovy, v němž spoluvlastník
budovy je vlastníkem bytu (nebo nebytových prostor tzv. jednotek) a podílovým spoluvlastníkem
společných částí. ÒCharakteristickým znakem bytového vlastnictví je pluralita předmětů. Předmětem
práva je jednotlivý byt i celý dům (nebo jeho společné části či pozemek). Tyto předměty přitom
vlastnicky patří i jiným subjektům. Pluralita předmětů a pluralita subjektů existuje po celou dobu
trvaní bytového vlastnictví. ÒByt ani nebytový prostor nejsou fakticky samostatnými reálně
oddělitelnými částmi budovy, nelze s nimi nakládat v plném rozsahu jako se samostatnou věcí (např.
ji zničit). ÒTo vyžaduje, aby vlastnictví k nim bylo zákonem omezeno ve větším rozsahu než obecně a
aby právní úprava k nim vyjadřovala především skutečnost, že jde o fyzicky neoddělitelnou část
budovy, při jejímž užívání a dispozici s ní je třeba respektovat potřebu hospodaření s domem jako
celkem.
Ò
ÒPodle § 5 ZOVB (zákona o vlastnictví bytů) vzniká bytové vlastnictví:
1.vkladem prohlášení vlastníka budovy do katastru nemovitostí
2.výstavbou jednotky provedené na základě smlouvy o výstavbě
Ò
ÒNabytí vlastnického práva k jednotce od dosavadního vlastníka předpokládá dvě pr. skutečnosti:
1.prohlášení vlastníka o vymezení jednotek
2.převod jednotky
Ò

ÒObsahem bytového vlastnictví jsou práva a povinnosti bytového vlastníka:
Ò
1.právo držby
2.
2.právo užívání a požívání plodů a užitků
3.
3.dispoziční oprávnění (právo jednotkou nakládat)
4.
4.právo a povinnost účasti na správě
Ò
ÒVlastník jednotky má právo na ochranu svého vlastnického práva.
ÒK prostředkům ochrany patří zejména tzv. vlastnické žaloby.
Ò
ÒK zániku bytového vlastnictví může dojít na základě různých právních skutečností.
Ò
ÒZe zvláštnostmi bytového vlastnictví vplývá jeden ze způsobů zániku, a to zrušením vymezených
jednotek. Podmínky zrušení upravuje § 5/ 6,7 zák. č. 72/1994 Sb.

ÒVěcná práva k věci cizí jsou skupinou subjektivních práv, která umožňují užívání cizích věcí
stanoveným způsobem.
Ò
ÒCharakteristickým znakem je jejich věcněprávní povaha, což umožňuje sepětí jejich obsahu (práva a
povinnosti) s určitým subjektivním právem k věci (vlastnické právo…).
Ò
ÒV objektivním pojetí jsou věcná práva k věci cizí souborem několika pr. institutů, které plní
samostatné funkce.
Ò
ÒVěcná práva k věci cizí:
Òvěcná břemena, umožňující využívání užitné hodnoty věci patřící vlastnicky jinému subjektu.
Òprávo zástavní,
Òpodzástavní a
Òprávo zadržovací slouží především jako zajišťovací prostředky.

ÒZástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas
splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy.
Ò
ÒZástavní právo se vztahuje i na příslušenství, přírůstky a neoddělené plody zástavy (§ 153/3).
ÒU zástavního práva lze – obdobně jako u vlastnického práva – rozlišovat titul, z něhož zástavní
právo vzniká, a způsob vzniku. Jako tituly připouští obč. zákoník:
Òpísemnou smlouvu
ÒPodstatnými náležitostmi zástavní smlouvy jsou:
Òspecifikace předmětu zástavního práva (zástavy)
Òvymezení zástavní pohledávky
ÒZástavní smlouva musí být uzavřena písemně, má-li zást. pr. vzniknout zápisem do rejstříku zástav,
musí mít formu notářského zápisu. Nesmí obsahovat některá ujednání (§ 169).
ÒZástavní právo k nemovitosti evidované v katastru vzniká vkladem zástavního práva.
ÒZástavní právo k movitým věcem vzniká nastoupením jedné ze tří skutečností:
Òodevzdáním zástavnímu věřiteli
Òpředáním do úschovy nebo ke skladování
Òzápisem do rejstříku zástav (vede Notářská komora)
ÒZástavní právo k nemovitostem neevidovaných v katastru vzniká zápisem do rejstříku zástav.
ÒZástavní právo k pohledávce vzniká již uzavřením smlouvy.
Ò
Òrozhodnutí soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví
ÒUzavřená dědická dohoda je titulem, zástavní právo vznikne až rozhodnutím soudu.
Òrozhodnutí soudu
ÒSoud může usnesením zřídit tzv. soudcovské zástavní právo (§ 338b a následující OSŘ).
Òrozhodnutí správního úřadu
ÒPostup finančního úřadu k zajištění daňové pohledávky. Podobně též Celní úřad.
Òzákon
ÒZákon stanový ty skutečnosti, na jejichž základě vznikne zástavní právo (např. § 672 OZ).

ÒObsah: Práva a povinnosti subjektů zástavně právního vztahu mají různý rozsah v jednotlivých
fázích vývoje zástavního práva, zejména před splatností zajištěné pohledávky a po její splatnosti.
ÒV první fázi plní zástav. právo typicky preventivně zajišťovací funkci.
ÒVěřitel je oprávněn držet zástavu u sebe po celou dobu trvání zástavního práva (detentor). Je
povinen se o ni starat.
ÒV druhé fázi nastupuje uhrazovací funkce zástavního práva:
Òzpeněžením ve veřejné dražbě (§ 36 zák. č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách)
Òsoudním prodejem věci (§ 200y OSŘ)
Ò
ÒZánik zástavního práva lze rozdělit do dvou skupin:
1.zánik zástav. pr. v důsledku zániku zajištěné pohledávky (splněním)
2.samostatný zánik zástav. pr. bez ohledu na existenci zajištěné pohledávky:
Òzánikem zástavy (zničení, spotřebováním)
Òvzdáním se zástavního práva věřitelem
Òuplynutím doby (pokud bylo zřízeno na dobu určitou)
Òsložením obvyklé ceny zástavy
Òna základě písemné smlouvy uzavřené mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem
Òv dalších případech stanovených zvláštními předpisy (např. v soudní exekuci, zpeněžením v konkursu
atd.)
Ò

ÒSamostatným druhem zástavního práva je tzv. právo podzástavní, které vzniká zastavením pohledávky
zajištěné zástavním právem. Ò Ke vzniku podzástavního práva není nutný souhlas vlastníka zastavené
věci, avšak podzástavní právo lze vůči němu uplatnit, jen když mu byl vznik tohoto práva oznámen.
Ò
Ò Smyslem podzástavního práva je uspokojení podzástavního věřitele.
Ò
ÒPro postup platí tato pravidla:
Ò
Òuspokojení z podzástavy se může podzástavní věřitel domáhat, pokud není pohledávka zajištěná
podzástavním právem a ani zastavená pohledávka není v době splatnosti splněna podzástavnímu
věřiteli Òuspokojení z podzástavy se podzástavní věřitel domáhá v rámci oprávnění zástavního
věřitele.
Ò

ÒVěcná břemena jako právní institut jsou souborem pr. norem, jež vznikají při částečném omezování
možností realizace užitné hodnoty věci ve prospěch individualizovaných subjektů za účelem
dokonalejšího sociálně-ekonomického využití věci.
ÒPodle § 151n/1 věcná břemena omezují vlastníky nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že
jsou povinni něco trpět, něčeho se zdržet, nebo konat.
ÒPráva odpovídající věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti, nebo patří
určité osobě.
ÒVěcněprávní charakter dotváří § 151n/2, když stanoví, že věcná břemena přecházejí s vlastnictvím
věci na nabyvatele.
ÒSubjekty tohoto pr. vztahu jsou povinný (vlastník nemovitosti, nositel povinnosti, FO i PO) a
oprávněný (ten komu svědčí právo…).
Ò
ÒDruhy věcných břemen:
ÒPodle určení oprávněného subjektu:
Òv.b. působící in rem (váže se na věci, změnou vlastníka v.b. nezaniká)
Òv.b. působící in personam (váže se na konkrétní osobu, pokud ta zmizí, zanikne v.b.)
Ò
ÒPodle obsahu:
Òv.b. s povinností konat (ve prospěch oprávněné osoby)
Òv.b. s povinností trpět (určité konání oprávněné osoby)
Òv.b. s povinností zdržet se (chování, které by mu jinak příslušelo z titulu vlastníka věci)
Ò

ÒObecně u všech těchto druhů v.b. platí, že jejich obsahem nemůže být povinnost, která by se
uskutečnila jednorázovým výkonem.
Ò
ÒVe smyslu § 151o/1 lze rozlišit tyto způsoby původního vzniku věcným břemen:
Ò
Ò• za zákona
ÒVěcné břemeno vzniká přímo na základě skutečností uvedených v právním předpise (elektrizační zák.
č. 79/1957 Sb., plynárenský zák. č. 67/1960 Sb.).
Ò
Ò• rozhodnutím příslušného orgánu
ÒPokud právní předpis umožňuje zřízení věcného břemene rozhodnutím příslušného orgánu, vzniká věcné
břemeno právní mocí rozhodnutí (např. rozhodnutím o vyvlastnění § 109 stavebního zákona).
Ò
Ò• písemnou smlouvou
ÒPro uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene platí obecná ustanovení OZ o právních úkonech (§ 34
a násl.), speciálně pak o smlouvách. Nutná písemná forma. K nabytí práva je nutný vklad do katastru
nemovitostí.
Ò
Ò• na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví
ÒVzniká v okamžiku smrti zůstavitele. Možnost zůstavitele zřídit závětí věcné břemeno je důsledkem
výkonu jeho vlastnického práva.
Ò
Ò• vydržením
ÒPodle OZ může věcné břemeno vydržet osoba, která vykonává právo odpovídající věcné břemeno v dobré
víře, nepřetržitě po dobu 10 let. Vydržením nelze
Ò
Ò• schválenou dohodou dědiců
Ònelze nabýt právo odpovídající věcnému břemenu k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví
nebo jsou ve vlast. státu či zákonem pověřené PO
Ò

ÒZadržovací (retenční) právo představuje oprávnění věřitele zadržet movitou věc dlužníka k
zajištění své, zpravidla splatné, pohledávky. ÒK zajištění nesplatných pohledávek může věřitel
použít zadržovací právo, není-li jeho dlužník schopen po delší dobu plnit své platné závazky.
ÒZadržovací právo nelze užít u nemovitostí.
Ò
ÒZadržovací právo vzniká svémocným zadržením movité věci.
ÒOprávněn zadržet věc je pouze ten, kdo je povinen věc vydat, na rozdíl od zástav. pr. má zadrž.
právo jen zajišťovací funkci, nikoliv funkci uhrazovací.
ÒZadržet nelze věc svémocně nebo lstivě odňatou (nevznikne právo).
Ò
ÒK obsahu zadrž. práva patří právo oprávněného subjektu zadržet věc až do uspokojení své
pohledávky. ÒBez zbytečného odkladu musí vyrozumět dlužníka o zadržení věci a o důvodech zadržení,
též je povinen věc pečlivě opatrovat, chránit ji před poškozením, ztrátou a zničením. ÒZadržovací
právo zanikne, jakmile zanikne hlavní závazkový vztah, především uspokojením pohledávky.

ÒZávazkové právo je systémová část občanského práva, která upravuje mezi specifickými subjekty
jednotlivé formy společenské směny hodnot.
ÒPředpokladem je, že se bude jednat o hodnoty majetkové povahy.
ÒMimoto však občanskoprávní závazky poskytují i ochranu občanskoprávním majetkovým vztahům.
ÒZávazkovým vztahem je právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od
dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek (§ 488). ÒZ platného závazku je dlužník
povinen něco dát, konat, něčeho se zdržet nebo něco trpět a věřitel je oprávněn to od něj požadovat
(§ 494).
ÒZároveň je však i věřitel povinen respektovat oprávněné zájmy dlužníka.
ÒObě strany závazkového vztahu mají vedle práva na plnění a povinnosti plnění poskytnout rovněž
povinnost poskytnout součinnost k řádnému a včasnému plnění závazků a odpovídající právo na tuto
součinnost.
Ò
ÒPrávním důvodem vzniku závazků může být rozsáhlý okruh právních skutečností jako:
Òzávazky ze smluv (obligationes ex contractu)
Òzávazky z porušení právní povinnosti (obligationes ex delicto)
Òzávazky z jiných právních důvodů (obligationes ex variis causarum figuris)
Ò

ÒObdobně jako v ostatních právních vztazích i v občanskoprávních závazcích je možné provést analýzu
jejich struktury, kterou tvoří tři prvky:
Òsubjekty (strany mezi nimiž závazek vzniká)
Òpředmět (ke kterému směřuje zájem stran)
Òobsah závazkových vztahů
ÒStranou oprávněnou z obsahu závazku je věřitel, stranou zavázanou dlužník.
ÒZa předmět závazku bývá označováno plnění, tj. určité chování dlužníka, kterého je oprávněn
domáhat se věřitel.
ÒObsah závazku pak stanoví oprávnění věřitele a jim odpovídající povinnost dlužníka.
Ò
ÒPodle předmětu plnění rozlišujeme následující typy závazků:
Ò• závazky peněžité a nepeněžité
Ò• závazky úplatné a bezúplatné
Ò• závazky s plněním jednotlivě, druhově a alternativně určeným.
Ò• závazky naturální  - zákonodárce odmítá vybavit možností vymoci plnění prostřednictvím státního
donucení nebo svépomoci, jsou vyjmenovány v § 455, podle něhož se za ně považují pouze:
Òzávazky ze hry a sázky mezi občany
Òzávazky z půjčky do hry a sázky mezi občany
Òzávazky promlčené, u nichž se dlužník dovolal promlčení
Òzávazky neplatné pouze pro nedostatek formy
Ò
Ò
Ò
Ò

ÒKoupě a prodej je právním vztahem vznikajícím na základě kupní smlouvy.
ÒJeden účastník (prodávající) je v něm zavázán odevzdat druhému účastníkovi (kupujícímu) předmět
koupě a tento je zavázán předmět koupě převzít a zaplatit za něj kupní cenu.
ÒNa obou stranách kupní smlouvy může vystupovat více subjektů.
ÒPojmovými znaky kupní smlouvy je předmět koupě a kupní cena.
ÒPředmětem koupě a prodeje:
Ò= mohou být všechny věci, které jsou věcmi v právním smyslu
Ò= jsou ve vlastnictví prodávajícího
Ò= ale které nejsou vyňaty z občanskoprávní dispozice nebo je s nimi dispozice omezená (např. věci
ve výlučném vlastnictví státu)
Ò
Òmůže být určen individuálně, druhově, hromadně nebo úhrnně („jak stojí a leží")
Ònemusí existovat v době uzavření smlouvy může jít o koupi věci budoucí - které v budoucnu vzniknou
Ònemůže být součást věci hlavní, neboť není samostatnou věcí v právním smyslu
Ònemůže být samostatně ani příslušenství věci, pokud je stále ještě určeno vlastníkem, aby bylo s
Ò       věcí hlavní užíváno, tj. dokud neztratí charakter příslušenství

ÒKupní cena je peněžitá úplata za předmět koupě
Òmusí být vyjádřena v penězích, jinak nejde o kupní smlouvu
Òvýše ceny se určuje dohodou je však třeba respektovat obecně závazné cenové předpisy (pokud
existují) pod sankcí relativní neplatnosti
Ò
Òsplatnost kupní ceny může být dohodnuta libovolně,obvykle některý z těchto způsobů:
Òa) zaplacení současně s předáním a převzetím předmětu koupě (typicky při prodeji v obchodě),
Òb) až po předání a převzetí předmětu koupě (např. na základě fakturace),
Òc) až po nabytí vlastnického práva (po vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí),
Òd) před předáním a převzetím předmětu koupě (tzv. prenumerační koupě)
Ònení-li splatnost dohodnuta ⇒ obecné pravidlo ⇒ kupující je povinen zaplatit cenu prvního dne
poté,
Òkdy byl prodávajícím o zaplacení požádán (§ 563)
Òdohodou se řídí také způsob úhrady kupní ceny (v hotovosti, bezhotovostním převodem) a
jednorázová  úhrada nebo úhrada ve splátkách
Ò
ÒKupní smlouva vzniká, jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu.
ÒK platnosti smlouvy se vyžaduje písemná, forma jen v případě, je-li předmětem koupě nemovitost,
jinak může mít formu libovolnou.

ÒPRÁVA A POVINNOSTI
Ò- jsou jednak vzájemné, jednak i vzájemně podmíněné neboť kupní smlouva je typickým příkladem
Òsynalagmatických smluv
Òz kupní smlouvy vyplývají pro smluvní strany především tato práva a povinnosti:
Òpovinnost prodávajícího řádně plnit předmět koupě, tj. povinnost odevzdat předmět koupě, a to ve
Ò       lhůtě, kterou strany sjednaly
Òokamžik předání je důležitý pro vyřešení otázky nabytí vlastnictví u movitých věcí
Òs nabytím vlastnického práva přechází na kupujícího nebezpečí nahodilé zkázy a nahodilého
Ò       zhoršení předmětu koupě, včetně užitků, není-li dohodnuto jinak
Òpokud kupující nabyl vlastnické právo dříve, má prodávající až do odevzdání práva a povinnosti
Ò       schovatele
Òprodávající povinen zásadně plnit bez zbytečných odkladů, může však být dohodnuta i jiná lhůta
Òprodávající je oprávněn odevzdání předmětu koupě odepřít, nezaplatí-li kupující cenu včas
Ò       (nebylo-li dohodnuto jinak)
Òodesílá-li se předmět koupě na místo plnění nebo určení, není kupující povinen zaplatit cenu,
Ò       dokud nemá možnost si předmět koupě prohlédnout
Òkupující je povinen včas a řádně nabídnutý předmět koupě převzít – jestliže je kupující v prodlení
s Ò       převzetím, může prodávající předmět koupě uložit na náklad kupujícího ve veřejném
skladišti nebo u jiného  schovatele nebo jej může po upozornění prodat na účet kupujícího; jde-li o
věc podléhající rychlé zkáze a není-li  na upozornění čas, upozornění není nutné

Òk povinnostem prodávajícího patří i povinnost upozornit kupujícího na vady, které věc má a o nichž
ví - tuto povinnost má splnit při sjednání kupní smlouvy Òpokud dodatečně vyjde najevo vada, na
kterou prodávající kupujícího neupozornil, i když o ní nevěděl, ale která existovala již při
předání věci, má kupující právo: Ò⌦ na smlouvě setrvat a žádat slevu ze sjednané kupní ceny; výše
slevy odpovídá povaze a rozsahu vady –toto  právo přísluší kupujícímu bez ohledu na druh vady
(odstranitelná i neodstranitelná)
Ò⌦ od smlouvy odstoupit, jde-li o vadu, která činí věc neupotřebitelnou
Ò
ÒPrávní vztah z koupě a prodeje zaniká obvyklými způsoby zániku závazku, předně splněním. ÒVedle
toho je častým důvodem zániku odstoupení, využít lze i následky vedlejších ujednání (např.
rozvazovací podmínky).