Fundamentální teologie „Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by se vás dotazoval po důvodech naděje, kterou máte.“ 1Pt 3, 15: Úvod do fundamentální teologie - vždy připraveni: permanentní postoj, v každé době a v každé situaci - dát odpověď, bránit se: v případě útoků, podezření - každému: křesťanství jako náboženství dialogu, ne uzavřenost - důvody: základ naděje – vztah ke Kristu Fundamentální teologie Předpokladem pro teologii je, že se Bůh zjevil, že došlo ke kontaktu mezi člověkem a Bohem. Zda k tomu došlo a jsou-li tyto zdroje důvěryhodné, je úkolem fundamentální teologie to zjistit. Dogmatika a další teologické disciplíny odpovídají na otázku čemu věřím?, fundamentální teologie odpovídá na otázku, zda tomu mohu věřit. Jejím posláním je přinést rozumné důvody k víře. Je to tedy otázka po základu (fundament). Úvod do fundamentální teologie Fundamentální teologie Extrémní pozice: racionalizmus: co se nedá zcela pochopit a podložit rozumem, neexistuje nebo je nepravdivé fideizmus: víra je natolik vznešená, že každé rozumové odůvodňování je jí nedůstojné rozumové poznání stojí na základě vnitřní evidence – logiky poznání na základě víry stojí na důvěryhodném svědectví druhého, implikuje vztah (fides qua – akt víry, fides quae – obsah víry) Úvod do fundamentální teologie Fundamentální teologie Úvod do fundamentální teologie Cíle fundamentální teologie - prokázat důvěryhodnost křesťanství a jeho učení před spravedlivým nárokem rozumu - předložit důvody k víře (nikoliv důkazy) - má svou logickou přesnost, odvíjí se na základě Božího zjevení - respektuje lidskou svobodu - pomoc poznání, že Boží Zjevení je odpovědí na touhu lidského srdce Fundamentální teologie Dějiny fundamentální teologie Etapy vývoje FT 1. Období apologií: církevní autoři prvních křesťanských staletí poukazují na základy své víry a vypracovávají obhajobu křesťanství ve světě antické kultury. Lze jmenovat sv. Justina, Teofila z Antiochie, Aristida, Tertuliána ad. 2. Klasická apologetika: tak označujeme novověký teologický útvar, který přetrval až do 2VK. Jde o racionální argumentaci k obhajobě, upevnění víry a jejímu lepšímu porozumění. 3. Fundamentální teologie: vzniká po 2VK. Klasické apologetické otázky jsou vřazeny do širšího teologického rámce. Fundamentální teologie Dějiny fundamentální teologie Období apologií A. Novozákonní apologie I když se již mnozí pokusili sepsat vypravování o událostech, které se mezi námi naplnily, jak nám je předali ti, kteří byli od počátku očitými svědky a služebníky slova, rozhodl jsem se také já, když jsem vše znovu důkladně prošel, že ti to v pravém sledu vypíši, vznešený Theofile, abys poznal hodnověrnost toho, v čem jsi byl vyučován. (Lk 1,1-4) Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu. (Jan 20,30-31) Fundamentální teologie Dějiny fundamentální teologie Období apologií A. Novozákonní apologie „Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a s uctivostí.“ (1Pt 3,15) Citovaný text křesťana vybízí, aby přesvědčivě zdůvodňoval svou víru. Přesto je třeba si ujasnit, že žádný z novozákonních spisů nebyl napsán přímo za účelem obhajoby víry. Nový zákon není „apologetický“ text (ve smyslu obhajoby před cizími), ale má především pastorační účel: má povzbuzovat k víře, k jejímu vyznání a upevnění v komunitách, jimž jsou jednotlivé novozákonní spisy adresovány. Fundamentální teologie Dějiny fundamentální teologie Období apologií B. Apologie v období patristiky (zvláště v 1-3. století) sv. Justin (+ cca 165) – Dialog s Tryfonem Na námitky Žida Tryfona, který odmítá uznat Ježíše Krista jako Božího syna, ukazuje, že Bůh, který je otcem Abrahama, Izáka a Jakuba a stvořitel nebe i země je také Bohem Ježíše Krista. Starozákonní Písmo navíc zpravuje o trpícím mesiáši, takže jeho příchod v Ježíši Kristu není než naplněním starozákonních proroctví, to on je klíčem ke čtení Písem. Starý zákon byl podle Justina jen pedagogem, vedoucím ke Kristu. Fundamentální teologie Dějiny fundamentální teologie Období apologií B. Apologie v období patristiky (zvláště v 1-3. století) sv. Justin (+ cca 165) – Apologia prima Reakce na námitky vůči křesťanství z pozice helénské filozofie. Ježíš je Justinem představen jako Boží Logos a Boží myšlenka - Slovo, které Bůh vyslovil při stvoření světa a které se stalo tělem na konci časů. Ježíš, který se vtělil, je tedy týž, jenž byl u Otce, když byl tvořen svět, a který je zároveň přítomen v každém lidském hledání pravdy. Justinovo dílo ukazuje na nutnost lepšího poznání základních obsahů křesťanské víry, jež by vyvrátilo mnohé předsudky vůči křesťanům. Fundamentální teologie Dějiny fundamentální teologie Období apologií B. Apologie v období patristiky (zvláště v 1-3. století) List Diognetovi (2.-3. století) Odpověď křesťanského autora na 3 otázky, které mu položil jeho nekřesťanský přítel: - Jakým způsobem křesťané uctívají Boha a proč odmítají způsob, jakým jej uctívají pohané a Židé, - jak vypadá křesťanská láska a - proč křesťanské náboženství přišlo na svět tak pozdě. Fundamentální teologie Dějiny fundamentální teologie Období apologií B. Apologie v období patristiky (zvláště v 1-3. století) Souhrn: Apologie autorů prvních křesťanských staletí je typické propojení obhajoby s pozitivní nabídkou náboženského přesvědčení, která předpokládá důvěru křesťanů v samu možnost porozumění ze strany posluchačů, kteří nejsou součástí křesťanského společenství. Apologetům se podařilo představit svým současníkům konverzi ke křesťanství v příznivém světle jako přechod od částečného poznání k plnosti. Takové zhodnocení řecké kultury zároveň umožnilo pracovat s konceptem univerzální nabídky spásy pro všechny lidi a různé kultury, která je součástí křesťanství. Fundamentální teologie Dějiny fundamentální teologie Období klasické apologie Středověk: 12.-13. století přineslo pokusy o systematickou syntézu apologetických otázek. Rostoucí vzdálenost křesťanství od jeho historických počátků s sebou přinesla zájem o prokázání návaznosti soudobé podoby křesťanství na tyto počátky s důrazem na autoritu - Písma, - výroků učitelského úřadu církve - nauky církevních otců, které mají být dokladem této kontinuity Fundamentální teologie Dějiny fundamentální teologie Období klasické apologie Středověk: - Spíše nezájem o apologetiku protože (západní) křesťanstvo je jednotné, vnitřní problémy řešeny jinak, - Zůstává konfrontace s přetrvávajícím židovstvím a nově i s islámem - Polemika je vedena buď jako striktní odmítání židovství a islámu, nebo snaha o dialog a vnitřní porozumění (Raimondus Lullus). Fundamentální teologie Dějiny fundamentální teologie Období klasické apologie Středověk: 12.-13. století přineslo pokusy o systematickou syntézu apologetických otázek. Rostoucí vzdálenost křesťanství od jeho historických počátků s sebou přinesla zájem o prokázání návaznosti soudobé podoby křesťanství na tyto počátky s důrazem na autoritu Písma, výroků učitelského úřadu církve a nauky církevních otců, které mají být dokladem této kontinuity Začíná formulace tzv. předpokladů víry (preambula fidei), promýšlení, zda a jak je rozum pro víru nějak důležitý, důkazů Boží existence ad. Stále větší důraz se kladl na propojení víry a rozumu, tedy typickou otázku fundamentální teologie až do současnosti. Fundamentální teologie Dějiny fundamentální teologie Období klasické apologie Apologetika v novověku: - reakce na vznikající reformaci: otvírá staré otázky po autenticitě víry a po kritériích k jejímu rozlišení v novém dějinném kontextu. Oč se může křesťan skutečně opřít? O Písmo a milost? O vlastní rozum? O tradici či o církevní autority? Snaha čelit těmto a podobným otázkám vedla na straně protireformačních teologů ke vzniku útvaru, kterému dnes říkáme klasická apologetika. Hledání jednotícího prvku v prostředí vleklých sporů a válčení (v nichž byla implikována samotná církev) vedla úvaze, zda oním spojujícím prvkem nemůže být namísto víry spíše lidská racionalita a náboženství založené na přirozeném základě (deismus). Fundamentální teologie Dějiny fundamentální teologie Období klasické apologie Apologetika v novověku: renesance → obnovený zájem o nekřesťanská náboženství a vztah člověk-kosmos reformace → otázka pravé víry/církve osvícenství → otázka autonomie rozumu, praktického ateismu Fundamentální teologie Dějiny fundamentální teologie Období klasické apologie Apologetika v novověku: V 16. století se v některých teologických manuálech začalo objevovat později klasické trojiční schéma apologetických traktátů (zahrnující tři traktáty: de religione – o náboženství, de revelatione – o Božím Zjevení, de ecclesia – o Církvi Od druhé poloviny 18. století se apologetika konstituuje jako samostatná teologická disciplína. Od 19. století se v názvech některých teologických příruček začíná objevovat název „fundamentální teologie“ Fundamentální teologie Dějiny fundamentální teologie Období klasické apologie Apologetika v novověku: Trojiční schéma traktátů (de religione, de revelatione, de ecclesia) je rozvinuto ve třech krocích: - demonstratio religiosa, - demonstratio christiana, - demonstratio catholica. Výraz demonstratio odkazuje k tomu, že se bude jednat o pokus „dobýt“ území „protivníka“ racionálními argumenty. Autor nemůže předpokládat společný horizont víry. K souhlasu víry má být „protivník“ přiveden za pomoci rozumových důkazů. Fundamentální teologie Dějiny fundamentální teologie Období klasické apologie Apologetika v novověku: Demonstratio religiosa reaguje na osvícenství a přesvědčení, že osvícený člověk se má omezit na „přirozené náboženství“ a nepotřebuje se tedy vázat na jednotlivé tradice, jako je židovství, křesťanství či islám s jejich kanonizovanou představou Boha a způsobu jeho uctívání, na jejich organizaci náboženského života atd. - Apologeta má oproti tomu dokázat nedostatečnost přirozeného náboženství, nutnost zjevení a historických podob náboženství. Tato část traktátu tedy pojednává o přirozenosti, možnosti a potřebnosti zjevení. Fundamentální teologie Dějiny fundamentální teologie Období klasické apologie Apologetika v novověku: Demonstratio christiana reaguje na zpochybnění legitimity Ježíše Krista jako vrcholu Božího zjevení tváří v tvář existenci jiných náboženských tradic a jejich nároků na pravdivost vlastního systému nauk. - Apologeta proto chce v této části dokázat, že poslání křesťanství je věrohodné, a to za pomoci odkazů na Ježíšovu osobnost, jeho zázraky, vzkříšení a na starozákonní motivy ukazující, že právě Ježíš je naplněním starozákonního zaslíbení. Ježíšovy zázraky, vzkříšení a proroctví, která v něm došla naplnění, mají být důkazem pravdivosti křesťanského zjevení. Fundamentální teologie Dějiny fundamentální teologie Období klasické apologie Apologetika v novověku: Demonstratio catholica je odpovědí na vznik a působení nekatolických křesťanských společenství, zejména těch, která vznikla v období evropské reformace. Klasická apologetika se snažila ukázat, že pravá církev je pouze církev katolická, chtěná samotným Ježíšem. Existuje v ní nepřerušená apoštolská posloupnost uchovaná autoritou učitelského úřadu církve, kterému je zjevení svěřeno do opatrování. Obsah této části apologetického traktátu tudíž tvořilo pojednání o vzniku církve a její povaze. Fundamentální teologie Dějiny fundamentální teologie Období klasické apologie Kritika klasické apologetiky: Mezi přednosti patří jejich důraz na absolutní transcendenci zjevení, přísně dodržovanou metodiku, nepochybně přehledné členění a koherentní řazení jednotlivých argumentů. Klasické rozlišení na demonstratio religiosa, christiana a catholica přitom řeší otázky, které jsou důležité pro daný nábožensko-kulturní kontext, v němž klasická apologetika vznikla. Fundamentální teologie Dějiny fundamentální teologie Období klasické apologie Kritika klasické apologetiky: Za limity manualistiky z hlediska současné teologie považujeme vnějškovost při zpracování kritérií, která mají posloužit jako důkaz věrohodnosti zjevení, a naprosté odmítnutí „znamení času“ a s nimi spojených kategorií. Proto se apologetické manuály jeví dnes jako poměrně málo efektivní nástroj komunikace a zdůvodnění víry v současném světě. Fundamentální teologie Dějiny fundamentální teologie Období klasické apologie Hlavní výtky: - Apriorismus pojmu zjevení - Intelektualismus - Vnějškovost - Redukce christologie - Polemičnost - Nezájem o subjekt Fundamentální teologie po 2VK Pokus o překonání tradiční apologetiky v obdobgí mezi prvním a drukým vatikánkým koncilem (1870-1965): - vliv teologických škol a osobností: – tübingenská škola (J. S. Drey, J. A. Möhler) – Antonio Rosmini, – J. H. Newmann – Maurice Blondel – metoda imanence (Filozofie konání, Dějiny a dogma) – Pierre Rousselot – věrohodnost zjevení je součástí úkonu víry – Karl Rahner – nadpřirozený existencionál Fundamentální teologie Dějiny fundamentální teologie Fundamentální teologie po 2VK Dogmatická konstituce Dei Verbum „Bůh se ve své dobrotě a moudrosti rozhodl zjevit sebe samého a oznámit tajemství své vůle: že lidé prostřednictvím Krista, vtěleného Slova, mají v Duchu svatém přístup k Otci a stávají se účastnými božské přirozenosti. Tímto zjevením oslovuje neviditelný Bůh ze své veliké lásky lidi jako přátele a stýká se s nimi, aby je pozval a přijal do svého společenství.“ (DV2) Fundamentální teologie Dějiny fundamentální teologie Fundamentální teologie po 2VK Dogmatická konstituce Dei Verbum „Bůh… se rozhodl“ - či lépe podle původního výrazu (placuit Deo) „zalíbilo se Bohu“: jde o vyjádření nezištnosti Božího zjevení: zjevení je milost. Je to Bůh, kdo činí první krok, aby se zjevil člověku. „ve své dobrotě a moudrosti“ (in sua bonitate et sapientia): přechod od sapienciálního k agapickému horizontu teologie (sapienciální horizont, typický pro Dei Filius, je také přítomen, ale jako součást širšího celku) „zjevil sebe samého“ (se ipsum revelare): předmětem zjevení je Bůh sám nesděluje tedy pouhý soubor pravd či norem, ale sám sebe Fundamentální teologie Dějiny fundamentální teologie Fundamentální teologie po 2VK Dogmatická konstituce Dei Verbum „tajemství“ (sacramentum): výraz „tajemství“ odkazuje na Ef 1,9 a nahradil výraz „věčné dekrety jeho vůle”, který byl použit v konstituci Dei Filius I. vatikánského koncilu. Od právně-morálního pojetí Zjevení se tedy přešlo k pojetí biblicko-teologickému a dějinně-spásnému. „prostřednictvím Krista“: christologická dimenze Zjevení „v Duchu svatém“: pneumatologická dimenze Zjevení „přístup k Otci“: v dokumentu DV nechybí ani trojiční dimenze Zjevení „mají… přístup k Otci a stávají se účastnými božské přirozenosti“, Bůh oslovuje …“lidi jako přátele a stýká se s nimi, aby…“: kategorie Boží smlouvy s člověkem už není chápána jako vazalství vůči Bohu, ale jako ustavení vztahu s Bohem v kategorii přátelství, (říkáme, že DV pracuje s dialogicko-personální dimenzí Zjevení). Fundamentální teologie Dějiny fundamentální teologie Fundamentální teologie po 2VK Dogmatická konstituce Dei Verbum Další důležité podněty DV: - Jediný zdroj/pramen Zjevení: Písmo a Tradice - úloha učitelského úřadu a církve ve službě výkladu Písma - ve vtělení Boží Slova bylo zjeveno tajemství člověka - víra zahrnuje poznání, vůli i cit - ve vztahu k rozumu se víra vyznačuje poslušností vůči zjevujícímu se Bohu, přičemž poslušnost víry a rozumu je důsledkem Boží milosti a působení Ducha Svatého Fundamentální teologie Dějiny fundamentální teologie