Fonetika a fonologie Fonetika llingvistická disciplína zkoumající akustickou stránku lidské řeči tj. kde a jak se tvoří hlásky/zvuky řeči (resp. fóny) Fonologie llingvistická disciplína zkoumající funkce zvukových jednotek (tj. zvuky lidské řeči z hlediska funkce) v systému jazyka Vztah fonetiky a fonologie ldva vzájemně spojené aspekty zkoumání praktického popisu totožných jevů, tj. hlásek, které tvoří materiální základ řečové komunikace l!!! ALE dvě samostatné disciplíny, každá má svůj předmět zkoumání Vznik a vývoj fonetiky lstarověk - Féničané, Řekové, Indové lstředověk - malá pozornost lpoč. 19. st. - rozhodující obrat, nástup srovnávací a historické gramatiky → objasnění fonetických změn, popis jednotlivých hlásek, jejich tvoření (artikulace) + rozvoj přírodních věd (anatomie, fyziologie, akustika) ldo 19. st. metoda přímého pozorování mluvidel, v jeho průběhu - řada nových přístrojů = přesnější pozorování,měření Dělení fonetiky podle předmětu zkoumání: •artikulační fonetika - zkoumá produkci hlásek, zabývá se popisem artikulačních orgánů a procesem tvoření hlásek i větších celků (slabiky, slova, věty) •akustická fonetika - zkoumá fyzikální vlastnosti hlásek (vlnovou délku), zvukové vlny, jejich složení, přenos ovzduším •auditivní fonetika - zkoumá složení a funkci sluchového orgánu, způsob percepce mluveného jazyka, rozsah slyšitelnosti atd. Dělení fonetiky podle výzkumného zaměření: lpopisná (deskriptivní) lhistorická lexperimentální (praktická) lteoretická (obecná) Fonetický systém jazyka 3 subsystémy: lfonematický - jednotky fonémy lsylabický - slabiky lprozodický/intonační - intonémy → dělení jazyků na hláskové (vokalického, konsonantického typu) a slabičné Základní jednotky lhláska = nejmenší zvuková jednotka řeči, konkrétní zvuk (= fón), konkrétní zvuk představující určitou hlásku, jehož tvorbou a fyzikálními vlastnosti se zabývá fonetika labstraktní funkční jednotka jazyka (= foném), abstraktní označení pro hlásku, fonémy, jejich funkcí a popisem rozdílů mezi nimi se zabývá fonologie Hlasové ústrojí ltzv. mluvidla = hlasové orgány ljedna ze základních otázek artikulační fonetiky - popis orgánů, které se podílejí na vytváření mluvené řeči Realizace řeči ldýchací ústrojí - dodává potřebný proud vzduchu lfonační ústrojí - hlasivky rozkmitají vzduchový proud a vytvářejí tak základní zvuk l3 dutiny: hltanová, ústní a nosní a orgány v nich umístěné (jazyk, zuby, rty) - základní zvuk se zde upravuje na výsledné hlásky Artikulační fonetika dělení hlásek: lsamohlásky/vokály lsouhlásky/konsonanty Samohlásky •vznikají kmitáním hlasivek dělení: •primární (a - e - i - o - u) x sekundární (ö-ü) •dlouhé x krátké •dvojhlásky - spojení dvou samohláskových prvků v jedné slabice (české ou, německé [ai - au - oi]) vlastnosti: •otevřenost (otevřené x zavřené) •poloha jazyka (přední x střední x zadní) •zaokrouhlenost či napjatost rtů (zaokrouhlené x nezaokrouhlené) Souhlásky •charakteristické vytvoření artikulační překážky a její překonávání (odstraňování) dělení: •podle místa artikulace (obouretné, retozubné, zubné, dásňové přední, zadní, měkkopatrové…) •podle způsobu artikulace (závěrové, nosové, polozávěrové, úžinové, třené, kmitavé…) •podle znělosti (znělé (tóny + šumy), neznělé (pouhé šumy)) Elementy prozodického systému (suprasegmentální prvky) •součást zvukového plánu jazyka - zvukové prostředky suprasegmentální •prvky řeči těžko postihnutelné fonetickou nebo fonologickou analýzou •další oblast, kterou se fonetika i fonologie zabývají •přízvuk, melodie, pauza, tempo, témbr = jevy, které přesahují hlásku, slabiku, týkají se větších mluvních celků a nedají se dobře dělit na dílčí jednotky Přízvuk lvyčlenění, zdůraznění toho či onoho segmentu slova nebo věty, které mluvčí pokládá za významové jádro výpovědi, různými prostředky lslovní, větný přízvuk lstudiem různých typů přízvuku a jeho funkcí se zabývá akcentologie Slovní přízvuk podle způsobu vyjádření: ldynamický - ČJ, NJ, RJ, FJ lkvantitativní - RJ, novořečtina lmelodický - různá melodie = různý význam - čínština, korejština, japonština podle místa přízvuku: lstálý - delimitativní funkce = označuje hranice slov, na první slabice slova - ČJ, maďarština, finština, na poslední slabice - FJ, turečtina, na předposlední slabice - polština lvolný/pohyblivý - distinktivní funkce = umožňuje rozlišit význam jinak stejných slov, RJ - zámok „zámek, hrad“ x zamók „zámek u dveří“, múka „trápení, muka“ x muká „mouka“, doróga „dráha“ x dorogá „(je) drahá“, rozlišuje i význam gramatický, přechází v různých tvarech téhož slova z jedné slabiky na jinou: ruka, ruku, AJ, NJ, ukrajinština, běloruština lbez přízvuku - severské jazyky Melodie ltéž větná intonace, modulace řeči ltónový průběh výpovědi, rytmicko-melodická organizace řečového proudu lmelodie klesavá (kadence) a stoupavá (antikadence) lfunkce: odlišit ukončenou výpověď od neukončené, která bude za předělem dále pokračovat, rozlišit různé funkční druhy výpovědi, vyjádřit citové zabarvení výpovědi Další suprasegmentální prostředky lPauza - organické přerušení proudu mluvy, pauzy fyziologické (k nabrání dechu) a psychofyzické (pro smyslové a emocionální členění řečového proudu) lTempo - rychlost vyslovování, mění se v závislosti na vůli mluvčího a na komunikativní situaci lTémbr - specifické zabarvení hlasu, individuální hlasová charakteristika každého člověka, vypovídá o pohlaví, věku, charakteru, náladě mluvčího, nemá pro jazykový systém žádný význam Fonologie lvznik - poč. 20. st. - krize fonetiky díky neustále se zlepšujícím experimentálním metodám lzakladatel ruský emigrant Nikolaj S. Trubeckoj Foném lnejmenší zvuková jednotka jazyka (abstraktní), která odlišuje slova mezi sebou - „zvukový invariant“ lnení nositelem významu lmůže měnit význam (distinktivní fce) lkonkrétní realizace fonému = fón (hláska) Foném lrůzné zvukové realizace téhož fonému v různých pozicích, výslovnostní varianty fonémů - alofóny lpřepis/realizace fonému v písmu = grafém funkce fonémů: lkonstitutivní ldistinktivní lperceptivní Transkripce a transliterace lfonetická transkripce - jednotný způsob grafického označování zvuků lidské řeči lcíl - co nejpřesněji graficky zachytit zvukovou stránku mluveného jazyka, a to jednotným způsobem pro všechny jazyky (bez ohledu na jejich tradiční způsob psaní) lfonetická abeceda - každá značka označuje vždy zcela konkrétní, foneticky zcela přesně definovaný zvuk ltransliterace - převedení grafické podoby slova, napsaného méně známým písmem, do písma obecně známého (latinky, resp. azbuky) Transkripce a transliterace „У меня в то время не было денег.“ -„u menja v to vremja ne bylo deneg“ - „u m´ən´á ftó vr´em´ь n´ébylъ d´én´ьk“ Morfologie Gramatický plán jazyka lgramatika = morfologie + syntax ↓ ↓ tvarosloví skladba (slovní tvary) (stavba vět a souvětí) ldisciplíny spolu úzce souvisí Gramatika lstředověk - jedno ze 7 svobodných umění, náplní byl popis a studium latiny ldnes - soubor pravidel, kterými se řídí výstavba jednotlivých tvarů nebo celých vět konkrétního jazyka lpravidla se vyvinula postupně a spontánně, konvenční charakter, pro mluvčího závazné Morfologie llingvistická disciplína, která (spolu se syntaxí) tvoří základ gramatiky lzkoumá jednotlivé gramatické kategorie, tvary slov (tvarosloví), stavbu slov lzabývá se jednotlivými výrazy a jejich členěním do morfémů (= morfologická analýza -rozklad/rozbor slova na nejmenší významové jednotky, tj. kmen, předpona, přípona,…) lpopisuje paradigmata, tj. vzorce, které na vybraném příkladu (vzoru) zachycují všechny tvary vzniklé v rámci flexe (ohýbání) Morfonologie a morfologická sémantika lmorfonologie - lingvistická disciplína zabývající se fonologickou strukturou morfémů, aplikací pozitivních výsledků, jichž bylo dosaženo ve fonologii, na gramatickou rovinu jazyka lna přechodu od morfologie k syntaxi je sémantická morfologie (případně morfologická sémantika, významosloví) - zkoumá gramatický význam slova (problematika slovních druhů) Základní jednotky lslabika - nejmenší organizační jednotka řeči, kterou lze vyslovit - není přesně definovatelná - intuitivní prosodická jednotka - opírá se o rytmus řeči - nenese význam lmorfém - nejmenší jednotka jazyka nesoucí význam (minimální spojení fonémů obdařené signifikantní funkcí) - termín zavedl do lingvistiky B. de Courtenay v 70. letech 19. st. - má formu a význam - není totéž co slabika!!! - realizuje se v podobě variant Základní jednotky lalomorf - varianta téhož morfému - morfy mající identický význam, avšak jinou (často ovšem podobnou) formu - např. různé koncovky českého genitivu sg. - -a, -u, -e, -y, … - můžeme pokládat za alomorfy jediného morfému: jejich výběr se řídí slovním základem (kořenem): hocha, zvonu, učitele, ženy, … Druhy morfémů lpodle významu: ►lexikální - samy o sobě nesou nějaký význam, neslouží pouze k tvoření gramatických kategorií ► gramatické - slouží pouze k tvoření gramatických kategorií lpodle závislosti na jiném morfému: ► volné - vyskytují se samostatně ► vázané - vyskytují se pouze ve spojení s jiným morfémem Vázané morfémy l= afixy lmohou být gramatické i lexikální ldruhy afixů podle jejich pozice ve slově vzhledem ke kořennému morfému: lPrefix (předpona) - stojí před kmenem (př. předseda, zasedat, neposeda, přechod, východ,…) lSufix (přípona) - stojí za kmenem (př. předseda, zasedat, neposedný, přechodné, výchozí,…) lCirkumfix - stojí před i za kmenem (př. nádraží, náměstí, перевозчик…) lInfix - vkládá se do kmene, v čj se nevyskytují, latina (vici, vinco), baltské jazyky, typické zejména pro aglutinační jazyky lKoncovka - zakončení slova, které se při skloňování, časování mění, na rozdíl od přípony (někdy je považována za její součást) nevytváří nové slovo, ale různé tvary téhož slova, v některých tvarech může chybět (tzv. nulová koncovka) Morfologické kategorie lzákladní pojem v morfologii lmorfologické kategorie vyššího řádu - lexématické kategorie - slovní druhy lmorfologické kategorie nižšího řádu - gramatické kategorie Morfologické kategorie vyššího řádu lslovní druhy l3 hlediska třídění: -morfologický charakter = ohebnost (skloňování,časování) -sémantika = věcný význam (plnovýznamová, pomocná) -syntaktická funkce = větný druh/člen (užití ve větě) Slovní druhy 1) podstatná jména - ohebná, skloňují se, názvy osob, zvířat, věcí, ve větě plní fci podmětu, předmětu, přívlastku neshodného, přístavku, doplňku, příslovečného určení 2) přídavná jména - ohebná, skloňují se, vlastnosti osob, zvířat, věcí, jevů; podmět, přísudek (se sponou),přívlastek,doplněk 3) zájmena - ohebná, skloňují se; zastupují příslušná podstatná jména; podmět, předmět, přívlastek,doplněk 4) číslovky - ohebné, skloňují se; množství, počet, pořadí; všechny větné členy Slovní druhy 5) slovesa - ohebná, časují se; děj, činnost, stav, změna stavu; podmět, přísudek, předmět, přívlastek 6) příslovce - neohebná; bližší okolnosti dějů (místo, čas, příčinu, způsob); podmět, příslovečné určení 7) předložky - neohebná; vztahy, smysl pouze se jmény; plní funkci spolu se jmény 8) spojky - neohebná; spojují 9) částice - neohebná; postoj mluvčího; uvozují větu 10) citoslovce - neohebná; nálady, city, vůle mluvčího, hlasy, zvuky; podmět, přísudek Morfologické kategorie nižšího řádu lkategorie vyjadřující význam jednotlivých tvarů ohebných slov lkategorie rodu, čísla a pádu u substantiv, osoby, čísla, času, způsobu a vidu u sloves apod. lpočet gramatických kategorií není ve všech jazycích stejný lzávaznost a jednotnost příslušných prostředků Morfologické kategorie jmen ltj. substantiv, adjektiv, pronomin lROD - věci živé a neživé, dále kategorie rodu substantiv odráží v jazyce protiklad pohlaví, mužský, ženský, střední lČÍSLO - kategorie budovaná na protikladu jeden/více než jeden předmět, jev, osoba, událost, tedy na protikladu kvantitativním: jednotné číslo - singulár (bezpříznaková forma), množné číslo - plurál (forma příznaková - tvoří se přidáním afixu k singulární formě), v indoevropském prajazyce (a jazycích z něho vzniklých, též ve staré češtině, dnes litevština, arabština a jiné, jen vzácně) - také duál = číslo dvojné - vztahoval se ke dvěma předmětům, osobám jevům, v opozici k číslu jednotnému i množnému Morfologické kategorie jmen > lPÁD - vyjadřuje vztahy jména k jiným jménům nebo slovesům ve větě lpády jsou prosté (bezpředložkové) a předložkové lpočet gramatických pádů v jazycích 0-40 Morfologické kategorie jmen lSTUPEŃ - pouze u adjektiv (a adverbií) -pozitiv, komparativ, superlativ lURČENOST - prostředky pro vyjádření této kategorie mají určit, zda označovaná věc (osoba) je posluchači předem známá (určená), nebo jde o věc (osobu) dosud neznámou (neurčenou) Morfologické kategorie sloves lu slovesa tvary určité/finitní, z nichž lze odvodit morfologickou kategorii (osobu, číslo, čas,…), a tvary neurčité/infinitní, z nichž není poznat žádná morfologická kategorie lmorfologické kategorie sloves (finitních tvarů) - osoba, číslo, čas, způsob, rod, vid Morfologické kategorie sloves lOSOBA - rozlišuje mluvčího od posluchače, a také oba účastníky rozhovoru od jiné osoby nebo věci, 1. osoba - mluvím, vymlouvali jsme se, 2. osoba - lžeš, jíte, 3. osoba - blbne, uvádějí lČÍSLO - singulár - jím, jíš, jí, plurál - jíme, jíte, jedí lČAS - budována na základě fyzikálního času, vyjádření poměru slovesného děje k době, kdy mluvící osoba pronáší příslušný výrok - 3 základní časy: přítomný, minulý, budoucí Morfologické kategorie sloves lZPŮSOB - vztah/postoj mluvčího k obsahu výpovědi (modalita) - v čj a většině dalších indoevropských jazyků - oznamovací (indikativ), rozkazovací (imperativ), podmiňovací způsob (kondicionál = konjunktiv + optativ) lROD - vztah mezi dějem označovaným slovesem a substantivními větnými členy: podmětem a předmětem, činný - východisko činnosti (konatel děje) je podmět, její cíl je předmětem, trpný - cíl činnosti je podmětem a konatel děje je vyjádřen nepřímým pádem, v čj má tvar instrumentálu Morfologické kategorie sloves lVID - vyjádření časové stránky slovesného děje, na rozdíl od kategorie času však jeho objektivní časové určení, nedokonavý - vyjadřuje děj probíhající, neohraničený v přítomném, minulém nebo budoucím čase, dokonavý - vyjadřuje děj nějakým způsobem ohraničený v minulém nebo budoucím čase Syntax Syntax llingvistická disciplína, která tvoří jeden z pilířů gramatiky lzkoumá: - uspořádání slov do (zpravidla) nižších útvarů než je text (tj. většinou věta) - vztahy slov ve větě (závislost větných členů) - vztahy vět v souvětí Základní jednotky ►slovní spojení lstavební materiál věty, ale ne věta (hezká dívka x Jana je hezká dívka.) lplní nominativní funkci (srov. věta něco sděluje, tj. plní funkci komunikativní, výpovědní) Základní jednotky ►věta ltěžko definovatelná - jednotka neobyčejně různorodá, co do formy i obsahu lzákladní sdělná jednotka lidské řeči ljednotka bilaterální = má gramatickou a sémantickou strukturu (odraz jejího obsahu) ltvoří část většího celku (textu) nebo se může rovnat textu lv mluveném jazyce - intonačně uzavřená, v psaném jazyce - zač. velké písmeno, konec tečka, popř. jiný znak Definice věty l„spojení slov vyjadřující ucelenou myšlenku“ l„celistvá jednotka řeči gramaticky zformovaná podle zákonů daného jazyka, jež funguje jako hlavní prostředek utváření, vyjadřování a sdělování myšlenky“ l„systémová forma, která je nositelem myšlenkového obsahu a která slouží ke sdělení svého obsahu“ Věta lgramatická struktura - obsahuje sloveso ve finitním tvaru (verbum finitum), struktura věty je předurčena valenčními vlastnostmi tohoto slovesa, ? valence llineární charakter - jednotlivé znaky nelze při sestavování věty a textu řadit jinak než jeden za druhým lpravidla slovosledu, tj. konvenční návod, kterým se řídí pořadí slov ve větě, čj a ostatní slovanské jazyky mají slovosled poměrně volný → pravidla připouštějí několik možností jak větné členy seřadit, v jazycích analytického typu je běžné pevné pořadí: podmět - přísudek - předmět Věta vs. slovní spojení lznaky, které odlišují větu od slovního spojení: -komunikativnost (něco sdělovat) -predikativnost (vztahovat obsah výpovědi ke skutečnosti) -modálnost (vztahovat postoj mluvčího, jeho vůli, přání, záměr ke skutečnosti) lmnozí lingvisté ji také neodlišují od výpovědi Syntaktické vztahy lHYPOTAXE/ZÁVISLOST/PODŘADNOST lPARATAXE/NEZÁVISLOST lJUXTAPOZICE Hypotaxe lspojení dvou gramatických prvků, z nichž jeden je řídící a může stát sám o sobě, druhý je na něm závislý, takovými prvky mohou být morfémy (rozdělit, trojúhelník), výrazy (velký dům, kniha básní, psát dopis), syntagmata (špatný odhad ministerstva financí) ljedno slovo (závislé) je formálně podřízeno jinému (řídícímu), formální nesamostatnost slova, např. vysoký strom, vysoká jedle (tvar závislého přívlastku se řídí podle substantiva), chválit žáka, věřit rodičům (tvar závislého předmětu se řídí podle slovesa) lnejčastěji se termín používá pro označení vztahu mezi hlavní a vedlejší větou (souvětí podřadné): hlavní věta - řídící a nezávislý prvek, vedlejší věta - formálně i obsahově závislá na hlavní a nemůže bez ní existovat lje dvojího typu: shoda a řízenost Typy závislosti lshoda (kongruence) - typ závislosti, při níž se závislý člen tvarově přizpůsobuje členu řídícímu, tzn. gramatická forma závislého členu je určována formou členu řídícího - přísudek se shoduje s podmětem v osobě, čísle, rodě, přívlastek se substantivem, k němuž náleží (např. vysoký strom, otec spal - matka spala) lřízenost (rekce) - takový způsob formálního vyjádření závislosti, při němž člen řídící předpisuje pád závislého jména, gramatická forma závislého členu je určována významem řídícího členu, je jeho stálou vazbou - pád objektu je určován významem slovesa (např. bát se trestu, poslouchat učitele), někdy se též mluví o předložkových vazbách (např. stavba domu, střecha domu, chválit žáka, věřit rodičům) Parataxe lvzájemná tvarová nezávislost slov, která jsou v nějakém vztahu sémantickém lsouřadné spojení je spojení dvou syntaktických prvků, které na sobě nejsou obsahově ani formálně závislé, a mohou tedy existovat jeden bez druhého lspojení jednotlivých morfémů (Zeměkoule), výrazů (chlapci a děvčata, upřímně a vesele), syntagmat (dobrý hráč karet, ale špatný společník) lnejčastěji se termín užívá pro označení souřadně spojených vět (souvětí souřadného) lje dvojího typu: souřadnost a řazení Typy nezávislosti lsouřadnost - vztah mezi členy (např. Navštívil otce a matku.), závislými větami (např. Řekl, že přijde a že to opraví.), členy a větami (např. Vypravoval o své polské vlasti, a jak přišel do Paříže.) stojícími v syntaktické struktuře na stejné rovině (rovnocenné), syntaktické rovnocennosti se dosahuje tím, že obě (všechny) části jsou ve stejném vztahu k něčemu mimo sebe, obvykle jde o výsledek stejného vztahu závislosti k společnému členu řídícímu lřazení - formální přiřazení jednotek, které jsou ve vztahu koordinace, obvykle vět v souvětí (např. Otec čte noviny a matka vaří večeři.), zde nejde o souřadnost ve výše uvedeném významu, věty jsou k sobě pouze formálně přiřazeny, čímž vzniká lineární text Juxtapozice lsouřadné přiřazování - volné spojení jednoduchých vět, které spolu obsahově souvisí lk tomu, aby mohly být považovány za souvětí, jim chybí spojka (vím to; zařídím se podle toho), ve větě připojování slova k jinému slovu v základním tvaru (u jmen a číslovek v nominativu, u sloves v infinitivu, např. v časopise Vesmír, v roce 49 př. Kr. = v roce čtyřicet devět x v roce čtyřicátém devátém = závislost vyjádřená shodou, do dveří číslo 11, snaž se spát) Větné členy lnejmenší jednotky, k nimž docházíme větnou analýzou lvýrazy, které mají ve větě různé funkce, jsou navzájem spojeny větnými významovými vztahy predikace, determinace, koordinace nebo apozice ldělí se na základní a rozvíjející lzákladní větné členy - podmět a přísudek, většina vět obsahuje oba základní větné členy - věty dvoučlenné, když jen jeden ze dvou - věty jednočlenné lrozvíjející větné členy - přívlastek, přístavek, předmět, příslovečné určení, doplněk lviz Morfologie - syntaktické funkce slovních druhů Vztahy mezi větnými členy lPREDIKACE (PŘISUZOVÁNÍ) - vztah mezi podmětovou a přísudkovou částí věty, vyjadřuje se tvarovou shodou v osobě a čísle, pouze u dvojčlenných vět lDETERMINACE (URČOVÁNÍ) - významový vztah mezi kterýmkoli členem rozvíjejícím (závislým) a členem řídícím, kdy jeden člen je blíže zpřesňován, určován jiným, může být vyjádřena shodou, řízeností, přimykáním lKOORDINACE (SOUŘADNOST) - vztah mezi navzájem nezávislými celky, které mají platnost týchž větných členů, každý člen přitom označuje jinou skutečnost lAPOZICE (PŘISTAVOVÁNÍ) - spojování dvou nebo více větných členů téže členské platnosti. Na rozdíl od koordinace však větné členy označují tutéž skutečnost (říká se totéž, ale jinými slovy) Druhy vět lpodle počtu finitních sloves - věta jednoduchá: jedno sloveso ve finitním tvaru - souvětí: více než jedno sloveso ve finitním tvaru lpodle funkce lpodle členitosti -věta jednočlenná -věta dvojčlenná Souvětí souřadné lspojení 2 a více hlavních vět, které jsou k sobě připojeny pomocí souřadicí spojky (např. Vím to a zařídím se podle toho. srov. juxtapozice), hlavní věta - věta, která nerozvíjí žádný větný člen jiné věty (není gramaticky závislá na jiné větě) a která (teoreticky) může stát samostatně ldruhy spojení souvětí souřadných a jejich typické spojky a spojková slova: slučovací - spojuje věty významově rovnocenné (a, i, ani, jak …tak ), vylučovací - spojuje věty, jejichž obsahy se navzájem vylučují (nebo, buď …nebo, či), odporovací - spojuje věty, jejichž obsahy si odporují nebo se navzájem omezují (ale, avšak, však, nýbrž), omezovací (sice, jen), příčinné (neboť, vždyť, totiž), přípustkové (přestože), důsledkové (proto, a proto, tedy, tudíž, v důsledku čeho) Souvětí podřadné lspojení věty hlavní a věty vedlejší, vedlejší věta - věta, která zastupuje větný člen věty hlavní (řídící), nemůže stát samostatně, je gramaticky i významově závislá na větě hlavní lcharakter a typ vedlejší věty je dán tím, který větný člen věty hlavní zastupuje - podmětná - funguje jako podmět hlavní věty, předmětná - funguje jako předmět hlavní věty, příslovečná - zastupuje příslovečné určení determinující přísudek věty hlavní (místa, času, příčiny, důsledku, účelu, podmínky), přívlastková - zastupuje přívlastek k některému substantivu hlavní věty, vztažná - přináší charakteristiku některého jména věty hlavní, popř. je přímo zastupují, podmínková, přípustková Druhy vět podle funkce lpodle intence mluvčího, prosodie, postoje mluvčího k obsahu výpovědi lOznamovací věta ► věta zvolací lTázací věta ► otázka zjišťovací – ano/ne ► otázka doplňovací lRozkazovací věta lPřací věta Lexikologie Lexikální systém jazyka lsoučást sémantického systému ljednotky lexikálního systému - lexémy: jednočlenné (slova) nebo vícečlenné (sdružená pojmenování a frazémy) lrůzné disciplíny - jejich status ve vztahu k lexikologii v současné lingvistice předmětem diskuse: a) samostatné lingvistické disciplíny b) součást lexikologie Lexikologie llingvistická disciplína, která se nepočítá do gramatiky, i když s ní úzce souvisí lzkoumá slovní zásobu jazyka = její uspořádání, hierarchizaci, vztahy slov ve slovní zásobě, vztah formy a významu slov, původ slov, prostředky a způsoby tvoření nových slov, využívání a vliv cizích slov na slovní zásobu mateřského jazyka apod. Další disciplíny zabývající se slovní zásobou lSémaziologie - nauka o významu, obsahu jazykových jednotek, vychází od jednotlivých tvarů a zkoumá jejich význam lOnomaziologie - nauka o procesech nominace, pojmenovávání, pracuje opačným postupem než sémaziologie, zkoumá proces přiřazování formy slova k významu lOnomastika - nauka o vlastních jménech (typy, způsob tvoření a vlastnosti, kterými se liší od obecných) - dělí se na toponomastiku/toponymii - studium tzv. toponym (názvy vesnic, hor, řek apod.) a na antroponymii - studium antroponym (vlastní jména osob) Další disciplíny zabývající se slovní zásobou lEtymologie - nauka o původu slov (snaží se odhalit jazyk, z něhož jednotlivá slova pocházejí, zjistit jejich původní význam a změny významu i tvaroslovné změny, k nimž při přechodu do jiných jazyků došlo) lFrazeologie - nauka o ustálených spojeních, tj. vícečlenných lexémech, nepravidelných kombinacích lLexikografie - má podobné cíle jako lexikologie, ale je zaměřena prakticky, zabývá se zpracováním slovní zásoby (nauka o teorii a praxi tvorby slovníků) > Základní jednotky lexikálního systému lslovo - není přesně definované/definovatelné - více než 200 definic slova - mnohostrannost a různorodost této jazykové jednotky v různých jazycích světa lintuitivní jednotka, skupina hlásek s určitým významem lv písmu odděleno mezerou, v mluvené řeči oddělitelné pauzou lnese nějaký význam (lexikální a gramatický - gramatické kategorie) l„centrální jazyková jednotka (jednotky nižších úrovní slouží k jeho konstruování a naopak vyšší jednotky existují jen díky slovu, jako výsledek jejich spojování)“ l„zvukový komplex utvářený podle zákonů určitého jazyka a vyjadřující obsah podmíněný životní praxí členů daného jazykového kolektivu“ Základní jednotky lexikálního systému llexém - není totéž co „slovo“ lsoubor všech možných tvarů (slovoforem), fonetických, stylistických a sémantických variant plnovýznamového slova, které vyjadřují stejný lexikální význam lpodobně jako foném, morfém se lexém realizuje ve formě svých variant - alolexů llangová (abstraktní) jednotka lmá formu a význam (jednota formy a obsahu) lmůže se skládat z více slov (např. fráze, idiomy) ldalší užívané názvy pro „lexém“ - lexikální jednotka, pojmenování, moném llex - konkrétní realizace lexému v textu Vztahy mezi lexémy ► paradigmatické - mohou se zaměnit nebo zastupovat lteoreticky mohou stát na stejném místě ve výpovědi lna základě těchto vztahů se vytvářejí seskupení, v nichž jsou spojeny prvky se shodnými vlastnostmi do tříd a tyto třídy jsou zapojeny do tříd širších lnejdůležitějším druhem takového vztahu je vztah protikladu (opozice) ► syntagmatické - nemohou se zatupovat lnemohou/mohou se kombinovat - „lexikální snášenlivost“ lvytvářejí je slova, která se mohou setkávat v textu, ale nikdy v téže syntaktické pozici a mohou patřit k různým slovním druhům lkonstrukce, které jsou založeny na syntagmatických vztazích jsou syntagmata (skladební dvojice) Paradigmatické vztahy lsynonymie - forma/formativ jiný, význam/sémém podobný nebo stejný (různě znějící slova stejného významu, např. jídlo – pokrm - strava; hezký – pěkný - krásný) - bývají zde jemné významové odstíny, různé stupně expresicity, nelze je zaměňovat v určitých kontextech lantonymie - forma/formativ různý, význam/sémém opačný (např. válka - mír, nemocný - zdravý) lhierarchie - forma/formativ jiný, význam/sémém nadřazený = hyperonymum (např. pivo < nápoj, jaro < roční období); význam/sémém podřazený = hyponymum (např. nápoj > víno, pivo, voda, roční období > jaro, léto,…) Paradigmatické vztahy lhomonymie - forma/formativ stejný, význam/sémém jiný - vznik nejčastěji jako důsledek: 1.rozpadu původní polysémie - tzv. homogenní (stejnorodá) homonyma (např. oko, ucho, kolej) 2.koexistence domácího a cizojazyčného slova, jejichž výrazová stránka je totožná - tzv. heterogenní (různorodá) homonyma (např. bor „les“, „chemický prvek“) v sémantických polích a v rodově-druhových vztazích - existuje také termín mezijazyková homonymie - pro označení souzvučných nebo podobně znějících slov různých jazyků, mezi nimž ovšem nejsou žádné významové vztahy (např. неделя, живот, красный) > > Syntagmatické vztahy lpravidelné kombinace - běžná spojení („snášenlivá“) lnepravidelné kombinace - zvláštní, na první pohled „nesnášenlivá“ spojení: fráze, idiomy, rčení (sousloví: černý pasažér, lehká atletika, vraní oko, fráze: postavit si hlavu, práce jde od ruky), fráze nelze doslovně překládat > Slovní zásoba lsoubor všech slov/výrazů a ustálených (lexikalizovaných) nepravidelných kombinací konkrétního jazyka l„otevřený“ systém lpředmět zájmu lexikologů (v širším smyslu) Slova základní a odvozená lslovo základní - není možné jej odvodit od jiného, je nerozložitelné lslovo odvozené - tvoří se ze základního slova připojením různých morfémů (derivačních afixů) lnapř.od základního slova voda se v čj vytvořila řada dalších, jak substantiv, tak jiných slovních druhů - vodorovně, vodotěsně, vodohospodářsky, některá vznikla odvozováním (vodárna, povodeň), jiná skládáním (vodoléčba), i víceslovná pojmenování (povrchová voda, vodní slalom), názvy patřící do světa pohádek (vodník, živá voda), frazeologismů (pustit k vodě, samá voda), vlastních jmen Tvoření nových slov lhlavní procesy, které umožňují významným způsobem rozšiřovat slovní zásobu: lz formálního hlediska odvozování a skládání lz hlediska sémantického změny významu a výpůjčky Odvozování a skládání lodvozování (derivace) - nejproduktivnější a nejrozšířenější způsob obohacování slovní zásoby, tvoření slov pomocí derivačních afixů, uplatňují se především prefixy (ve slovanských jazycích např. tvoření dokonavých tvarů slovesa - pojede, udělá, napíše) a sufixy (např. vytváření lexému „konatel děje“ - pisatel, nosič, jezdec) lskládání (kompozice) - spojování dvou nebo více slov v jedno (např. nový + věk = novověk) Změny významu a výpůjčky lzměny významu - metafory, metonymie, zužování významu, touto cestou ale nevznikají nová slova lvýpůjčky - přejímání slov z jiných jazyků - příčina procesu - neustálé vzájemné kontakty jazyků ldůležitý zdroj pro čj a ostatní evropské jazyky - klasická řečtina a latina, na jejichž základě se vytvořily/vytvářejí internacionalismy = mezinárodně srozumitelné výrazy (např. kultura, emoce, diagnóza, globalizace), často mají charakter odborných termínů, dodnes zdroj nových výrazů Textová rovina Textová lingvistika lpoměrně mladá lingvistická disciplína lzkoumá texty, vztahy a vazby uvnitř textu, vztahy textu k jiným textům, společné rysy a rozdíly mezi texty > Základní jednotky ►text lnejvyšší a nekomplexnější jednotka jazyka lkonkrétní/parolová jednotka luzavřená jednotka (má začátek a konec) lzpravidla delší než věta lmůže se skládat z více podtextů ljazykově-tématická struktura se záměrným uspořádáním výpovědí, kterou se vyjadřuje relativně uzavřený myšlenkový komplex Základní jednotky ►textém ldruh textu, taktéž textový invariant labstraktní/langová jednotka ljednotka mající vnější a vnitřní strukturu („slovní“ a významovou) lpříklady textémů: pozvánka, román, SMS, bajka, vtip, osvědčení, novinový článek, učebnice… > > > Zákonitosti výstavby textů lurčité typy vět na začátku textu nebo jeho konci např. v pohádce: Byl jednou jeden král…, a zazvonil zvonec a pohádky je konec, v modlitbě: Otče náš, …Amen, v životopise: Narodil jsem se…, kde pracuji dodnes, ve spontánním rozhovoru: Ahoj, tebe jsem už dlouho neviděl, jak se máš?... tak jo, už musím jít, měj se hezky a pozdravuj, stav se někdy atd. lkontext - část textu, která je nezbytná k tomu, abychom mohli určit hodnotu jednoho prvku na pozadí ostatních prvků použitých v textu, věty vytržené z kontextu mohou poskytovat omezenou nebo vůbec žádnou informaci Vazby textových jednotek ►koheze lvnější/povrchové/“slovní“ vazby textu ljednotky zaručující gramatickou soudržnost textu (např. spojky, zájmena, odkazovací výrazy) ltýká se spojitosti či návaznosti sémantických prvků textu, tedy jeho obsahové souvislosti Vazby textových jednotek ►koherence lsoudržnost - vnitřní = významové vazby textu (např. užívání synonym, časové souslednosti aj.) lzákladní vlastnost textu, důležitá pro jeho srozumitelnost, součást jak jeho tvorby, tak jeho recepce ltýká se spojitosti či návaznosti formálních prvků textu (např. opakování stejných výrazů, střídavé užívání synonym atd.) Výpověď lelementární jednotka promluvy lmá výpovědní komunikativní funkci lmá (zpravidla) nějaký věcný obsah, gramatickou formu větnou nebo mnohovětnou lje (zpravidla) intonačně uzavřena lmá sémantické kvality vyplývající z kontextu, tzv. aktuální členění věty (výpovědi) na téma a réma > Aktuální větné členění lzáklad - možnost rozčlenit výpověď na 2 části: 1. část výchozí (základní, východisko) - to, co je dáno, část výpovědi, která je známá ze situace nebo z předchozího kontextu (základ výpovědi), zajišťuje soudržnost a návaznost (koherenci) textu = TÉMA 2. část - obsahující novou informaci, část výpovědi, která vyjadřuje skutečnosti vzhledem k předcházejícímu kontextu nebo také obsahuje novou informaci, kvůli které se výpověď uskutečňuje (jádro výpovědi) = RÉMA Aktuální větné členění ltéma a réma je možné určit jen ve vztahu ke konkrétní situaci, pouze bereme-li v úvahu roli adresáta, jeho informovanost a subjektivní potřebnost přicházející informace lv jedné a téže výpovědi mohou být téma a réma zaměněny v závislosti na cílové zaměřenosti mluvčího a posluchače lv neutrální výpovědi dané (základní, výchozí) zpravidla předchází novému a logický důraz je kladen na konec věty lvyužití různých jazykových prostředků - slovosled, intonace, zdůrazňovací slova, částice, přízvuk = nejdůležitější prostředek vyčlenění nové informace Děkuji za pozornost!