ž Socializace, sebepojetí, autonomie a kvalita života ¡ Socializace – předpoklad sociální inkluze ¡ proces začlenění člověka do společnosti za předpokladu přijetí sociálních norem, chování a sociálních rolí svého společenského a kulturního prostředí (Jesenský, 1988) ¡ předpokladem sociální inkluze ž reciprocita vlivu na integrované vzdělávání ž Taktéž u osob se získanou ztrátou zraku ¡ produktem jsou sociální dovednosti osob se ZP ž Aspekty socializace ž Socializace ovlivněna vnitřními i vnějšími faktory (Čálek, 1992) - závisí na vrozených schopnostech člověka nebo prostředí? ž Produktem je úroveň sociálních dovedností a sociálních kompetencí, jež jsou pozitivní projevem sociálních dovedností člověka ž sebepojetí, sebeúcta, sebevědomí ¡ stupeň zrakového postižení a jeho efektivní využití ¡ blízké osoby (výchovné styly) a reakce okolí, míra akceptace postižení ¡ Vrstevnické vztahy ¡ škola a přístup pedagogů ¡ úroveň sociálních služeb a podpory ž Sebepojetí, sebeúcta, sebevědomí ¡ Sebepojetí (self-concept, Selbstkonzept/Selbstbild) definuje Psychologický slovník (Hartl, Hartlová 2000) jako „představu o sobě, to, jak jedinec vidí sám sebe; zdůrazněna je poznávací složka“ ¡ rozdíl od sebeúcty (self-esteem), která je hodnotící dimenzí sebepojetí, která zahrnuje hodnocení vlastní ceny. Sebeúcta je dána vztahem mezi reálným a ideálním self. ¡ Vědomí si vlastní ceny je vyjadřováno také pojmem sebevědomí (self-confidence), které je hodnocením vlastních kvalit a schopností a je provázené vírou v úspěšnost budoucích výkonů, „… pocit, že člověk jedná správně, vyznačuje se nepřítomností nejistoty, ostychu nebo rozpaků a je provázený klidnou vírou v sebe a svoje schopnosti beze stop podceňování nebo nadutosti. Přiměřené sebevědomí je záležitostí dlouhodobé zkušenosti. Zdravé sebevědomí je základem životní rovnováhy“ (Svoboda, Krejčířová, Vágnerová 2001). ž Reálné a ideální self ¡ reálné Self („co jsem, co dokážu“), které ovlivňuje vnímání světa a druhých lidí, opačným pólem je dle C. Rogerse tzv. ideální Self (představa, jací bychom chtěli být). Čím větší je soulad mezi reálným a ideálním Self, tím je člověk spokojenější a šťastnější (srov. Kopřiva a kol. 2005). ž Autonomie a identita ¡ Autonomie (autonomy, self-direction) je definována jako svébytnost, nezávislost, funkční samostatnost (Hartl, Hartlová 2000). ž Dvě období ž Hledání sebe sama a své identity, zvláště v adolescenci si mladý člověk uvědomuje svou jedinečnost a odlišnost od ostatních ¡ Identita - v psychologii osobnosti totožnost jedince se sebou samým – jmenovitě s tím, kým by chtěl a měl být, aby žil opravdový, vůči sobě samému upřímný a nefalšovaný život“. Identitu lze chápat jako odpověď na otázku Kdo jsem? (Helus 2004) ž „v adolescenci jako by se člověk podruhé narodil a chce žít jinak.“ Macek (Smékal, Macek 2002) ž v období adolescence se dle E. Eriksona jedná o krizi identity, jejíž úspěšné zvládnutí vede k dosažení identity (1968, srov. Helus 2004; Smékal, Macek 2002 aj.). ž „narušená“ identita ¡ Narušená identita je způsobena důsledky exkluze, kterými jsou stigmatizace, diskriminace a marginalizace. ¡ Stigmatizující procesy mohou člověka s postižením vést k pasivitě, závislosti a změnám či poruchám osobnosti ¡ Projevuje se v nejistém chování, ambivalenci a strachu z kontaktu s druhými, konformismu či negativním sebepojetím (Helus 2004). ž Akceptace postižení ¡ „poznávací, citové a jednající osvojení všech životních možností a omezení, které tato vada zanechává. V případě zrakové vady tj. těžké nebo úplné ztráty zraku, to znamená osvojení všech podstatných životních možností a jejich způsobů uskutečňování při souběžném zohledňování všech životních omezení, která tato zdravotní postižení přináší“ Čálek (1992 in Čálek, Holubář, Cerha 1992) ¡ Akceptace = trvalý aktivní přístup k životním situacím a motivací je řešit i přes těžkosti a omezení, která postižení způsobuje. ž nonakceptace postižení ž Nonakceptace vady znamená mnohdy velmi jednostranné vidění životní situace ž inklinuje ke dvěma extrémům – ke zveličování, kdy se jedinec považuje za téměř bezmocnou bytost nebo k popírání postižení a jednání, jako by vada neexistovala ž jak se postižení promítne do sebepojetí člověka s postižením, zda stojí zrakové postižení ve středu identity člověka?“ Strittmater (1999, s. 121) ž Akceptace a autonomie ¡ Vágnerová (1995, s.147) uvádí …v případě dětí se zrakovým postižením bez kombinace s postižením dalším, že „nelze o nemožnosti osamostatnění se mluvit. Pouze o zkomplikování, větší obtížnosti, ale nikoliv nedosažitelnosti. Pokud tomu tak je, pak je dána postoji jeho okolí, ale nikoliv jeho kompetencemi.“ ¡ Samostatnost - není schopnost zařídit a dělat vše výhradně sám, ale jako schopnost přijmout zodpovědnost za rozhodnutí, jak nakládat se speciálními potřebami. ž Prostředí a snižování sebepojetí ¡ tzv. syndrom naučené bezmocnosti (learned helplessness)(srov. Sacks et al. 2001; Helus 2004; Kebza 2005 aj). ¡ Pokud sociální prostředí dítěte (rodina/škola) zvyšuje pocit méněcennosti, neúspěšnosti a nedůvěry sama v sebe tím, že zdůrazňuje nezdary a neúspěchy, upevňuje se v osobnosti člověka jako trvalá vlastnost, která vše negativně ovlivňuje, hovoříme o tzv. syndromu neúspěšné osobnosti/ žáka (Helus, 2004, s. 137). ¡ Zdrojem pocitu méněcennosti může být psychosociální ponižování jako např. dobírání si dítěte a jeho popichování, výsměch, dále pak projevy chování jako je nešikovnost a nejistota. Rodičovská úzkostlivost může vést k přílišné starostlivosti a ta ústí ve snahu „odklízet“ dětem vše z cesty, aby nemusely dělat nic samy (srov. Strittmater 1999, Vágnerová 2005). ž Školní integrace a sebepojetí ¡ úspěšná integrace - dítě má dobrý prospěch a podporující rodinné zázemí, může být školními výkony kompenzována jeho nevýhodná role člověka s postižením, učí se zacházet se svými limitovanými kompetencemi, reálně hodnotit sebe sama a svou životní situaci. ¡ neúspěšná integrace - žák dobře neprospívá a nemá plně funkční rodinné zázemí, může být pro dítě negativní zkušeností a posílit v něm pocit nízkého sebevědomí. ¡ Potvrzením méněcennosti mohou být také dobré známky za neadekvátní výkony ve srovnání s ostatními, neboť „nadržování“ je formou stigmatizace a potvrzováním nedosažení určité normy. ž Sociální kompetence ¡ schopnost chovat se a projevovat se v souladu s rozvojem pozitivních sociálních vztahů, které přispívají k přijetí jedince do majoritní společnosti (Sacks, Silberman, 2000) ¡ sociálně kompetentní osoby mají o sobě pozitivní smýšlení, rozumí svému postižení, vědí o svých silných i slabých stránkách ¡ tato skutečnost snižuje jejich závislost a podporuje jejich samostatnost, aktivní účast na společenském životě, schopnost se rozhodovat ¡ autodeterminační teorie - vnitřně motivované chování je možné pouze tehdy, když se jednající osoba cítí být kompetentní. ¡ podmínky pro udržení vnitřní motivace - smysluplnost, spolupráce, svobodná volba a zpětná vazba (Kopřiva a kol. 2005) ž Koncept sociálního učení [(Güttnerová, 2004) ] ¡ Posilování sociálních kompetencí ¡ Posilování „JÁ“ → podpora duševní pohody ¡ Pozitivní psychofyzický stav → osvojování emocionálních a sociálních kompetencí, dalších kompetencí pro samostatný život ¡ „Sociální učení“ od r. 1978 - Státní škola pro zrakově postižené Waldkirch ¡ R. Strittmatter ž Koncept sociálního učení - spec. ped. podpora ¡ Stanovení podpory vychází ze stanovení celkové blokády ž vnitřní i vnější blokáda – vnitřní a vnější mobilita ¡ Vnitřní mobilita ž Posilování já ž Vyrovnávání se s postižením ž Překonávání strachu, atd… ¡ Vnější mobilita ž Osvojení interakčních a integračních dovedností ¡ Posílení „já“ - emocionální blízkost a vřelost, vážné přijetí a ocenění ¡ Vizualizace, strukturování a dokumentace zážitků ¡ Časopis, deník, novinové články, postery, projekty, vlastnoručně vyrobené knihy ¡ Metody – rozhovory, hry, hry s úkoly, divadelní představení, výtvarné hry, kooperativní představení se školními i mimoškolními partnery ¡ Zkušenosti, feedback cvičení, meditace, autogenní trénink ž Kvalita života osob se zrakovým postižením ¡ Kvalita života dle WHO ¡ Quality of Life ¡ „jedincova percepce jeho pozice v životě v kontextu kultury a hodnotového systému a ve vztahu k jeho cílům, očekáváním, normám a obavám.“ (WHO in Jesenský 2007) ¡ široký koncept ovlivňován mnoha faktory jako fyzické zdraví člověka, jeho psychický stav, osobní vyznání, sociální vztahy a vztah ke klíčovým oblastem jeho životního prostředí ž Roviny QoL ¡ objektivní a subjektivní rovina ¡ dimenze subjektivní je dnes v měření kvality života preferována (Mühlpachr, Vaďurová in Bartoňová, Pipeková, Vítková 2005, s.98; Mühlpachr, Vaďurová in Vítková 2004). ¡ objektivní kvalita ¡ materiální zabezpečení, sociální podmínky života, sociální status a fyzické zdraví, ¡ kvalita subjektivní ¡ Vázána na vnímání svého postavení ve společnosti a jak je s ním spokojen, což úzce souvisí s jeho očekáváními, cíli a zájmy. ž Faktory podmiňující kvalitu života ¡ vnitřní faktory – např. somatické a psychické vybavení jedince, která jsou ovlivněna postižením ¡ vnější faktory - podmínky přírodně ekologické, společensko-kulturní, výchovně vzdělávací, pracovní a ekonomické a podmínky materiálně technické, sociální opora ¡ kvalitu života lidí s postižením lze zvyšovat různými opatřeními na regionální, národní a nadnárodní úrovni ž Kvalita života a kompetence ¡ souvislost s nalezením smyslu života (pozitivní psychologie) (Křivohlavý 2004) ¡ Kováč (2004) zahrnuje do podstatných vztahových rámců kvality života také úroveň kompetencí, Kebza (2005) hovoří v kontextu kvality života o osobní pohodě, úrovni sebeobsluhy, úrovni mobility a schopnosti ovlivňovat vývoj vlastního života. ž Kvalita života a osobní pohoda (well being) ¡ „kombinace prožitku úrovně vlastního zdraví, úrovně osobní pohody, životní spokojenosti a též určitého postavení v sociální stratifikaci...v kvalitě života se promítá výrazně úroveň osobní pohody (well being), úroveň schopnosti postarat se o sebe (sebeobsluhy), úroveň mobility a schopnosti ovlivňovat vývoj vlastního života,“ dále se k této oblasti vztahuje také jedincovo sebehodnocení a hodnocení společenské situace (Kebza, 2005). ¡ Well-being = osobní pohoda, ve které je zahrnuta duševní, tělesná, sociální a spirituální dimenze, prožitek štěstí či radosti je pouze jednou z významných komponent komplexu osobní pohody. ¡ Osobní pohoda (well-being), jako součást kvality života ¡ je tvořena čtyřmi komponentami – psychickou osobní pohodou, sebeúctou (self-esteem), sebeuplatněním (self-efficacy) a osobním zvládáním (personal control) (Kebza 2005). ž Jak vnímají lidé s postižením kvalitu svého života Výzkumu G.L. Albrechta a P.J. Devliegera, sec. Cit. Křivánková, 2011 ž Faktory snižujicí kvalitu života: ¡ přetrvávající bolest, ztracení kontroly nad vlastním tělem a plánovaním vlastního života ¡ chronická únava a pocity beznaděje ¡ ztráta kontroly, související s postižením, nad tělesnými nebo mentálními aktivitami ¡ chybění smyslu života ž Faktory zvyšujicí kvalitu života: ¡ Důkladné poznání zdravotního stavu ¡ Možnost plnit očekávané sociální role ¡ Zakládat si na tom, „co můžu udělat“ ¡ Na základě hodnot a cílů objevit/znovuobjevit vnitřní sílu a spiritualitu ¡ Vytváření oboustranných sociálních vztahů ¡ Získávání pozitivních zážitků ž Kvalita života u lidí se zrakovým postižením [(Jesenský 1988, 2007)] ¡ Oblast informací (pomůcky pro snižování informačního deficitu) ¡ Oblast samostatného a nezávislého včlenění (POSP, sebeobsluha) ¡ Oblast socioprofesní – společenský styk a pracovní uplatnění ¡ U osob se získaným zrakovým postižením - faktory ž Závislost ž Časová náročnost ž Psychická náročnost ž weaopZatěžování smyslů dříve nezatěžovaných ¡ Většina považuje svou QL za dobrou (Belšan, 2002 in Jesenský) ¡ Vrozené postižení x získané postižení Kategorie životních cílů (Hricová, žiaková, 2008) ž U osob se ZP 1. Rodina 2. Mezilidské vztahy 3. Zdraví 4. Duševní pohoda 5. Seberealizace 6. Kariéra 7. Finanční zabezpečení 8. Víra 9. Zájmy ž U vidících 1. Rodina 2. Zdraví 3. Finanční zabezpečení 4. Kariéra 5. Duševní pohoda 6. Mezilidské vztahy 7. Zájmy 8. Víra ž Výzkum P. Velinské (2009) – mezníky v životě seniorů se ZP ž Rodina ž Ztráta gramotnosti ž Práce ž TyfloCentrum ž Operace ž Psychické problémy ž Pomůcky ž Lékaři ž Aktivita/zájmy ž Pes ž Literatura a videomateriál ž HELUS, Z. Dítě v osobnostním pojetí. Praha: Portál, 2004. ž HRICOVÁ, J, ŽIAKOVÁ. Životné ciele zrakovo postihnutých z pohľadu ich kvality života. In Zborník vedeckých štúdií k problematike stratégií vo vzťahu k marginalizovaným skupinám. Košice, 2008. ž JESENSKÝ, J. a kol. Prolegomena systému tyflorehabilitace a metodiky tyflorehabilitačních výcviků. Praha: UJAK, 2007. ž KEBZA, V. Psychosociální determinanty zdraví. Praha: Academia, 2005. ž KŘIVÁNKOVÁ, H. Kvalita života osob se zrakovým postižením. Prezentace v předmětu Specializace více vad – oftalmopedie. ž SVOBODA, M.; KREJČÍŘOVÁ, D.; VÁGNEROVÁ, M. Psychodiagnostika dětí a dospívajících. Praha: Portál, 2001. ž http://www.ceskatelevize.cz/program/10090652060-07.01.2007-07:15-2-klic.html?online=1 ž POSTIŽENÍ JAKO NÁROČNÁ ŽIVOTNÍ SITUACE ž Akceptace postižení ¡ Dlouhodobý proces – náročná situace a konfrontace s nezvládnutím situace může vrátit prožité „fáze“ ¡ Individuální zvládnutí ¡ Klíčová role sociální sítě ž důležitá je snaha okolí vytvářet pozitivní klima a přijímat člověka v těžké životní situaci a jeho změněné jednání, reakce, komunikaci ¡ Rozdíly vrozené X získané postižení, děti X dospělí ¡ Obranné reakce na zátěžovou situaci (únik a útok) – uchovávají psychickou pohodu a rovnováhu ž 1) Techniky aktivního řešení ž Fyzická agrese ž Verbální agrese (urážky, nadávky, jízlivost...) ž Agresivita se může přenést na jiné osoby nebo na objekty, které je možné ničit. Jedinec může agresivitu obrátit i proti sobě (sebepoškozování). ž Upoutávání pozornosti ž Hledání viníka vlastní situace, kterým postižený člověk přenáší své vlastní problémy na okolí, čímž se zbavuje zodpovědnosti za své jednání. ž Negativismus ž Identifikace se silnější osobností, skupinou či institucí. ž Kompenzace, která napomáhá jedinci s postižením vyrovnat deficit v jedné oblasti zvýšenou výkonností v oblasti jiné (Vágnerová a kol., 2000). ž 2) Únikové techniky ž Přímý únik z tíživé situace ž Činnost, která jedinci pomáhá zapomenout na problémy (alkohol, drogy, denní snění…). ž Izolace před vnějším světem (vnitřně/ reálná izolace) ž Únik do nemoci - jedinec používá své postižení jako zdůvodnění, proč nemůže to či ono. ž Racionalizace - rezignaci na dosažení nějakého cíle jedinec „racionálně“ vysvětluje, i když zdůvodnění často mohou být velmi iracionální. ž Regrese - jedinec se navrací na nižší vývojovou úroveň chování. ž Popření nebo potlačení nepřijatelné skutečnosti (Vágnerová a kol., 2000). ž Fáze akceptace postižení – Vágnerová (2000, 2004) ž 1. Šok a popření ž 2. Fáze bezmocnosti ž 3. Postupná akceptace a vyrovnávání ž 4. Fáze smlouvání ž 5. Fáze realismu ž Fáze akceptace postižení – REAKCE (Tuttle, Tuttle, 2004) ž 1. trauma ž Provází pocity strachu a úzkosti, ohrožení vlastního sebepojetí ž 2. šok a popření ž Provází zmatek mezi pocity, myšlenkami, jednáním a nadějí ž 3. smutek a izolace ž Provází pocit beznaděje, strach, frustrace, truchlení a sebelítost ž 4. Deprese ž Provází pocit sebelítosti, negativismus a pesimismus, frustrace, izolace ¡ 1. TRAUMA - ZÍSKANÉ POSTIŽENÍ: ž Neočekávaná, náhlá situace ž Určující je předchozí postoj k lidem se zrakovým postižením ž Sdělení lékařem – jak a kdy! ž Traumatem i pro blízké osoby, důležitá je jejich podpora ž U očekávané ztráty zraku postupné vyrovnávání ž Čím mladší člověk, tím menší trauma (utvoření sebepojetí) ¡ 1. TRAUMA - VROZENÉ POSTIŽENÍ ž Opakovaná zkušenost – ostatní vidí a já ne ž Rozdíl mezi osobními aspiracemi a realitou ž Důležité první setkání se sociální stigmatizací (jsem jiný než ostatní a nevím konkrétně, čím – co to znamená vidět..) ž Stigma může vést k pocitu studu, bezvýznamnosti, což snižuje sebevědomí nebo zapříčiní sebeodmítnutí ž 2. Šok a popření ž Šok může trvat hodiny či týdny, stav provázen citovou otupělostí ž Popření – popření traumatu a celé situace nebo nerealistická očekávání, že se stane zázrak. ž Může se projevit odmítáním pomoci a speciálních pomůcek nebo naopak riskantním jednáním, jako by dobře viděl ž Čím déle šok a popření trvá, tím obtížnější akceptace postižení ž 3. Smutek a izolace ž Smutek ž nutná fáze, přechod od snů do reality ž Sebelítost ž zaměří pozornost na sebe sama, chybí kapacita pro druhé a pro každodenní život ž Sociální izolace ž Někteří autoři uvádějí, že se může stát strategií řešení situace – reality ž Vztek ž reakce na frustraci, pocity nekompetentnosti ž Stále nezralost pro rehabilitaci ž 4. Deprese ¡ Zdůraznění toho, co nedokážu ž Snížení sebevědomí, „už nikdy nebudu schopen žít normálně“ ¡ Nezájem, nejistota, sebevražedné myšlenky ž (u některých osob může vést až do stavu těžké deprese, nenávist vůči celému světu a Bohu; agrese, úzkost) ¡ Podpora nejbližším okolí ž Potřeba udržet realistický pohled a pozitivní přístup ž Fáze akceptace postižení – POSTUPNÁ AKCEPTACE (Tuttle, Tuttle, 2004) ¡ Postupné vytváření sebevědomí, nalezení vlastní hodnoty a kompetentnosti. ¡ 5. Přehodnocení a opětovné potvrzení ž „život stojí za to..“ ¡ 6. Zvládnutí (coping) a mobilizace ž „mohu a zvládám..“ – vědomí možností a kompetencí, pozitivní pohled ¡ 7. Sebepřijetí a sebevědomí ž 5. Přehodnocení a opětovné potvrzení ž Přehodnocení hodnot, postojů, priorit.. ž Krize identity ž není jako u adolescentů. Je to snaha integrovat zrakové postižení do svého sebepojetí – jsem to stále já, ale špatně vidím ž Nejistota, co zvládnu a co ne ž Okolí výrazně pomáhá a potvrzuje (např. rodiče, kteří nedělají rozdíl a nemění životní styl) ž Fáze realistických představ, ne falešných snů ž 6. Zvládnutí (coping) a mobilizace ž Substituce - snaha nahradit rovnocenným způsobem to, co už nemohu dělat (tenis jízdou na tandemu apod.) ž Nutný čas pro přetvoření návyků a uvědomění si, že něco nemohu ž Pozitivní postoj – koncentrace na přínos pro můj život ž Efektivní coping – potřeba vědět, jak zvládat běžné situace a „nevyčerpat se“ ž Maladaptivní coping a jednání ž Aktivní a pasivní techniky (např. výmluvy na ZP, skrývání postižení, rezignace) ž Peer councelling, svépomocné skupiny, skupinová práce ž 7. Sebepřijetí a sebevědomí ¡ Přijetí reality osvobozuje ¡ Důležité je bezpodmínečné přijetí (Rogers, 1959, sec. cit. Tuttle, 2004, s. 204) ¡ Akceptace ostatních a přijetí okolím ¡ Projevy sebepřijetí a akceptace postižení: ž Psychická stabilita,samostatnost, dobré mezilidské vztahy, asertivita, schopnost řešit problémy, nezávislost na mínění druhých, účast na volnočasových aktivitách, specifické kompetence, užívání spec. pomůcek, patřím k lidem s postižením zraku, ale také mezi lidi bez postižení ž Použité zdroje Literatura: ž TUTTLE, D., W., TUTTLE, N., R. Self esteem and adjusting with blindness. Springfield: Charles C Thomas. 2004. ISBN: 0-398-07509-3 ž VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. 3.vyd. Praha : Portál, 2004. ISBN 807178802 ž VÁGNEROVÁ, M. a kol. Psychologie handicapu. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2001. ISBN 8071849294