Dva přístupy k výchovnému procesu: 1. Systémové pojetí výchovy (cíl) 2. Situační pojetí výchovy (prožitek) ad1) z cílů (norem) jsou vyvozovány cesty výchovy ad2) východiskem je analýza výchovné (životní) situace a prožitků, zkušeností, které z ní vyplývají Situační pojetí výchovy - model fází utváření lidské povahy Východiska (motivy, …) I. SITUAČNÍ FÁZE (úkoly, role,..) II. GENERALIZAČNÍ FÁZE (zvyky, rysy) III. OSOBNOSTNÍ FÁZE (jáství, osobnost) potřeby zájmy ideály interiorizované mravní normy aspirační úroveň osobní dispozice zkušenosti hodnoty,… AKTUÁLNÍ STAVY A POSTOJE STABILIZOVANÉ STAVY A POSTOJE VLASTNOSTI CHARAKTER jako SOUHRN VLASTNOSTÍ Co rozumíme pojmem situace? Situace – konkrétně vymezená shoda vnějších okolností (časově limitovaná), během níž je jedinec součástí působení vlivů, na které určitým způsobem reaguje. - Žádná situace není zcela izolovaná, je součástí řetězce situací – situačních útvarů. - Člověk má sklon opakovat chování – má pro různé situace naučeny různé vzorce chování. - Osobnost se utváří ve stadiích a její struktura je vrstevnatá. Druhy situací: - z hlediska vyváženosti: standardní problémové - z hlediska ovlivňování: neřízené řízené - z hlediska životní orientace – rolí standardně významné: osobně významné (vstup do školy, do zaměst., (setkání s osobností, manželství, narození dítěte, hnutím, knihou, vážné onemocnění, atd.) jevem… atd.) Co je rozhodující pro to, aby byl člověk danou situací osloven“? - referenční rámec ega(individuální „naladění na frekvenci situačního dění“) (přijímáme (osvojujeme) si hodnoty, standardy, normy, vztahy …, které jsou žádoucí pro naše sebepojetí) - stav ego – angažovanosti (zaujetí) (vzniká tehdy, když se situace nebo stimul dostává do referenčního rámce) Určitá situace může dítě (žáka) doslova „nasměrovat“ k tomu, že si upevní svůj motivační systém a přetváří jej v systém činnostní. Referenční rámec člověka se utváří od prvních okamžiků jeho života: - nejprve jen prostřednictvím vrozených reflexů a instinktů (libost a nelibost) - poté sociálními kontakty dítěte a objevováním (utvářením) svého sociálního kódu - přejímáním regulativů chování (od rodičů, kamarádů, trenérů, vzorů…) - vytvářením základního pocitu sociální jistoty K pocitu sociální jistoty přispívá: - když člověk ví, jak má reagovat v situaci - když má pocit sociální opory (uznání) Stupně projevů osobnosti ve výchovné (životní) situaci: a) podmíněné reflexy – nejjednodušší formy adaptivního jednání b) zvyky – stereotypizované, generalizované reakce na opakující se podněty c) rysy – dispozice – jsou vyjádřením integrace specifických zvyků (mezi dispozice patří také postoje, hodnoty, zájmy atd.) d) jáství – systémy rysů, které spolu souvisí e) osobnost – vyjadřuje nejvyšší stupeň integrace projevů osobnosti – charakteristické reakce člověka Rozpor mezi vnější sociální významností situace a tím, že žák nespojuje s touto situací své jáství (nenalézá v ní osobní smysl), je jednou ze základních příčin neúčinnosti výchovy nebo její nedostatečné efektivity. Závěry: - buďte nešťastní, když narazíte na lhostejnost, nezájem a nudu - veďte žáky k tomu, aby se „otevřeli“(třeba i nesouhlasem) - snažte se změnit jejich případnou špatnou osobní zkušenost - zkuste je přesvědčit, že vám na nich (na každém z nich) záleží - poskytněte jim občas příležitost svobodné volby - pokud je to možné, preferujte nepřímé pedagogické (výchovné) působení před přímým - čím méně cítí, že jsou vychováváni, tím lépe pro jejich výchovu Slyšel jsem – zaujalo mě + Viděl jsem – zapamatoval jsem si + Zkusil jsem (prožil jsem) – pochopil jsem Literatura k tématu: Pelikán,J. Výchova jako teoretický problém. Ostrava:Amosium, 1995. Langová,M. a kol. Učitel v pedagogických situacích. Praha: UK, 1992.