1 Definice afiliace

Pojem afiliace lze přeložit jako přijetí nebo také přátelské, akceptující, otevřené sociální chování, které se vyznačuje vyhledáváním přítomnosti druhých lidí, zájmem o spolupráci nebo komunikaci. K sociální podstatě člověka patří jeho potřeba sociálního kontaktu, která nachází uspokojení v sociálních interakcích. Afiliace tedy přesněji vyjadřuje potřebu člověka navozovat kladné a těsné vztahy s jinýmilidmi, které mohou mít podobu spolupráce, přátelství či lásky. Opakem afiliace je hostilita, která se projevuje nepřátelstvím, odmítáním spolupráce a kladných sociálních vztahů ve skupině. Lidé přikládají jednotlivým příčinám navazování vztahů různou důležitost. Lidé se také liší obecně intenzitou touhy po navazování vztahů (např. extraverti a introverti v Eysenckově pojetí) a také dovednostmi, které se při utváření vztahů projevují.

Interakce s druhými lidmi je důležitá z několika důvodů.

• Poskytuje ověření našeho chápání sociální reality (ve vztahu krespektovanému člověku si můžeme ověřit, co je dobré, vhodné atd.), na čem se shodneme s (významnými) druhými, tomu věříme.
• Tendence k afiliaci vzrůstá v nejistotě a zejména v situacích ohrožení. Pouhá přítomnost druhého člověka snižuje úzkost a napomáhá nalezení vhodných způsobů reakce na ohrožující situace.
• Přítomnost blízké osoby umocňuje pocity štěstí v radostných chvílích a naopak poskytuje úlevu při zármutku, bolesti a zklamání neboli sdílená radost, dvojnásobná radost, sdílený žal, poloviční žal.
• Interakce poskytuje podněty pro srovnávání, osvojování nových poznatků a zpětnou vazbu pro akty našeho vlastního chování.
• V interakci se očekává odměna (např. pochvala) za úspěšné vynaložené úsilí. Ocenění od jiných zvyšuje sebehodnocení.
• Spolupráce, sdílení názorů, postojů a možnost jejich prodiskutování, sdílení důvěrných (jiným nepřístupných) informací přináší uspokojení.
• Těsné vztahy přináší pocit bezpečí, vědomí, že se máme na koho obrátit ve složitých životních situacích.

2 Samota × osamělost

Přestože je člověk tvor sociální, občas volí samotu. Stává se to tehdy, když potřebuje přemýšlet o svém životě, vyrovnat se s prožitými událostmi, hledat řešení složité životní situace, čerpat sílu pro práci. V těchto případech samota prospívá. Únik do samoty je motivován odlišně. Buď má člověk obavy ze sociálního prostředí, domnívá se, že by nebyl přijat nebo se společnosti druhých vyhýbá, aby se vyhnul odhalení nepříjemných rysů svého chování či osobnosti. Vedle samoty (vlastní svobodné rozhodnutí) může člověk prožívat osamělost. Může mít dvě podoby.

• Sociální izolace je situace, kdy jedinec opustil důvěrně známé prostředí a ocitá se v novém, prostředí, kde ještě nenavázal nové sociální vztahy (jde studovat do cizí země, má nové zaměstnání).
• Emocionální izolace je stav, kdy člověk, byť obklopen mnoha známými, postrádá důvěrný vztah k člověku, který by mu přinášel uspokojení.

 3 Vnímání a posuzování druhých lidí

Základem navazování vztahů s ostatními lidmi je to, jak vůbec druhé lidi vnímáme. Výzkumy o vnímání druhých osob se zaměřily na formování dojmů z jiného člověka. Ve výsledku lze hovořit o více faktorech, které utvářejí dojem o jiných lidech. Jsou to hlavně:

• implicitní teorie osobnostních rysů, které se často vyskytují současně
• osobní konstrukty – vlastní osobní teorie
• způsob získání prvního dojmu
• stereotypy posuzování a kategorizace.

Implicitní teorie osobnosti předpokládá, že už v okamžiku vzniku prvního dojmu si často domýšlíme další, neopodstatněné povahové rysy člověka jen na základě toho, že dotyčná osoba má povahový rys, který se těmi domýšlenými často spojuje. Navíc člověk považuje některé povahové rysy za důležitější než ostatní. Například: označení „vřelý“ nebo „chladný“ je pro vnímání člověka důležitější než třeba „slušný“ a nezdvořilý“. Tato teorie nám pomáhá dotvořit si obraz o člověku, o kterém už něco víme. Pro dělení povahových rysů byly objeveny dvě dimenze a každá má odstupňované hodnoty. První dimenze: „intelektuální“ popisuje mentální schopnosti (dobrý intelekt, vytrvalý, schopný,…, naivní, bláznivý). Druhá dimenze: „sociální“ vyjadřuje sociabilitu (ochotný, oblíbený, družný,…, popudlivý, chladný, neochotný). Pokud se o někom dozvíme, že je vřelý, pracovitý, apod. automaticky předpokládáme, že je nejspíše také šikovný a máme k němu rovnou lepší vztah, než pokud se dozvíme, že je chladný, přestože tento popis nemusí být pravdivý.

Teorie osobních konstruktů je přesnější v tom, že nepředkládá respondentovi rysy, které by pro něj nemusely mít význam. Teorie osobních konstruktů podle Kellyho je zajímavá, protože má podobu bipolárních konstruktů, které jsou pro každého člověka individuální. Individuální jsou hlavně proto, že každý má jinou životní zkušenost a každý chápe význam konkrétní vlastnosti jinak. Proto je tato teorie idiografická.

Kelly vytvořil techniku repertoárové mřížky, která zahrnuje několik kroků:

1. Zkoumaný jedinec napíše jména několika pro něj významných osob.
2. Utvoří z těchto jmen tří členné skupiny a napíše několik vlastností, ve kterých se vždy dva sobě podobají a zároveň liší od třetího.
3. U každé trojice postupuje stejně.

Vznikne skupina bipolárních konstruktů, kterou můžeme přepsat do repertoárové mřížky. Použité konstrukty jsou cennou pomůckou pro psychologické zkoumání osobnosti, nebo například analýzu vnímání různých služeb a výrobků.

Teorie efektu primarity ukazuje, jak důležitý je první dojem při posuzování druhých lidí. Navíc tento první dojem si někdy vytvoříme už na základě informací, která o dotyčné osobě dostaneme zprostředkovaně. Záleží též na pořadí informací, v jakém jsou nám předloženy (např. negativní vlastnosti před pozitivními, obžaloba před obhajobou, apod.). Navíc Hodges  zjistil, že pozitivní první dojem lze snáze ztratit, než si napravit negativní první dojem. Proto je nutné s efektem primarity počítat, zvláště například u přijímacího pohovoru.

Teorie stereotypizace znamená posuzování lidí podle předem daných kritérií na základě povrchních znaků (např. barva pleti, sexuální orientace či znělost křestního jména). Námi posuzované osoby tyto vlastnosti vůbec nemusí mít, ale my si je přesto „zaškatulkujeme“. Vědci zjistili, že např. 13 % studentů popsalo černochy jako „pověrčivé", 9% mělo Němce za „chladné" a 9 % přisuzovalo Italům „muzikálnost". Tyto výsledky porovnali s podobnou studií z roku 1933 a došli k závěru, že skoro všechny stereotypy zeslábly. Tento fakt však je třeba posuzovat opatrně, protože respondenti si mohou uvědomovat, že stereotypizace je ve společnosti nežádoucí a proto ji ve svých odpovědích nevyjadřují.

Fiske a Cox se zabývali tím, co si pamatujeme o lidech, s nimiž jsme se setkali, sestavili na základě výzkumu tuto posloupnost:

1. nejdříve si vzpomeneme na fyzický vzhled osoby,
2. poté popíšeme chování osoby (co ráda dělá),
3. nakonec hovoříme o osobnosti člověka a o jeho charakteru.

 Rosenberg a Sedlák navíc zjistili, že rysy a vlastnosti, na které si lidé vzpomenou, lze rozdělit na oblast sociální žádoucnosti a na osobnostní schopnosti.

4 Přitažlivost

Přitažlivost a oblíbenost mezi osobami je ovlivněna značným množstvím faktorů. Tělesná přitažlivost mezi osobami má velký význam. Jak potvrzují mnohé studie, s lidmi, které považujeme za sympatické, jednáme lépe než s lidmi pro nás nesympatickými (mírněji hodnotíme jejich přestupky, chyby apod.).

Walsterse (1966) navrhl hypotézu rovnocenných párů, která je založena na myšlence homogamie. Přitahují nás lidé, kteří jsou přibližně stejně atraktivní jako my. A to nejspíše z důvodu strachu z odmítnutí atraktivnějšího partnera, protože bylo prokázáno, že pokud má jedinec jistotu zájmu o svou osobu, vybere si častěji atraktivnějšího partnera než je sám.

K fyzicky atraktivním jedincům se většina lidí chová jinak než k těm méně atraktivním.

• je-li někdo krásný, automaticky k němu přiřazujeme pozitivní vlastnosti – tzv. pozitivní stereotyp
• atraktivním jedincům bývá přisuzována vyšší sexuální náruživost, rozvinutější sociální dovednosti, vyšší společenskost, dominance, hlubší duševní zdraví
• atraktivní lidé bývají méně osamělí, méně sociálně nejistí, sociálně obratnější, oblíbenější u druhého pohlaví
• fyzicky atraktivní lidé mají více pozitivní pozornosti, skrze tzv. sebenaplňující se proroctví se stávají sebevědomější v sociálních kontaktech
• přináší určitý druh estetického uspokojení
• ostatní lidé zažívají sociální odměnu v podobě sociálního uznání, když do společnosti přivedou někoho atraktivního
• fyzicky atraktivní lidé mají více sebedůvěry a vyšší sociabilitu (sami si někdy stěžují, že je okolí bere jen podle vzhledu, nikoliv podle toho, co říkají a dělají)
• již v 5 letech se děti liší sociálním chování podle atraktivity, hezké děti jsou častěji vyhledávány a druzí na ně častěji reagují pozitivně, dostávají tak více sociálního posílení, což zvyšuje jejich sebedůvěru

Přitažlivost jiných osob také posuzujeme podle jejích názorů, pokud má podobné názory jako my, je pro nás přitažlivější. Osoba, která má rozdílné názory v zásadních otázkách, nás tolik nepřitahuje. Je samozřejmé, že si vybíráme partnery s podobnými názory, nám rovné proto, aby byli případně schopni uspokojit naše potřeby případně doplnit naše schopnosti.

Pro vývoj jakéhokoli vztahu je důležitá fyzická blízkost jedinců. Spíše se spřátelíme s lidmi, se kterými se často potkáváme, podobnost názorů hraje někdy až druhořadou roli.

Podle E. Aronsona (1976) vzájemná náklonnost souvisí s principem odměny a ceny. Definuje čtyři základní interpersonální konstelace  ohledně vzájemné náklonnosti:

1. druhá osoba je nám jednoznačně nakloněna,
2. druhá osoba nám jednoznačně není nakloněna,
3. druhá osoba nám zprvu není nakloněna, ale postupně si její náklonnost získáme,
4. druhá osoba je nám nejprve nakloněna, ale posléze její náklonnost ztratíme.

Aronson tvrdí, že nejvíce jsme přitahováni k lidem třetí kategorie, protože jsme si „zasloužili“ svou odměnu. Přesto můžeme říci, že nejvíce máme rádi lidi, kteří mají rádi nás.

Pojem vnímaná omylnost souvisí se zjištěním, že většina lidí má radši osoby, které se někdy dopustí chyby, než lidi, kteří jsou „dokonalí“. To neplatí jen pro osoby s extrémní sebeúctou (příliš nízkou i vysokou).

Neverbální indikátory přitažlivosti značí to, jak většina lidí dává najevo svou náklonnost. Člověk jako jediný živočich má velice výraznou mimiku. Můžeme se na druhého smát, usmívat, mračit. Většina výrazů tváře je univerzální, to znamená, že jsou totožné pro celé lidstvo. Jiné výrazy jsou idiosynkratické, to znamená, že jsou typické jen pro některé jedince, rodiny, kultury. Mimo výrazů tváře je dalším signálem oční kontakt, který může znamenat zájem i nepřátelství, což je většinou patrné ze souvislostí a hlavně z doprovodného výrazu tváře. Podle dilatace zornic též poznáme zájem, při zájmu se nám zornice rozšíří. Dalším indikátorem zájmu může byt držení těla. Zájem můžeme vyjádřit i tím, že budeme zaujímat při komunikaci stejnou polohu těla jako on. Tento jev se nazývá posturální echo. Nezanedbatelným indikátorem zájmu je i udržování velikosti osobního prostoru při komunikaci. Osoby, které jsou nám blízké, pustíme do svého intimního prostoru. Pokud někdo jiný pronikne do tohoto prostoru, můžeme k němu cítit i odpor.

5 Teorie přitažlivosti

Berscheid (1985) tvrdí, že přitažlivost je pouze výsledkem globálního hodnocení druhé osoby jako ,,dobré“ nebo,,špatné“. Takové hodnocení je základní biologickou reakcí, která je způsobena společenskou povahou lidského druhu. Protože jsme na sobě vzájemně závislí, je pro nás důležité zhodnotit, zda jsou, nebo nejsou druzí pro nás zdrojem nebezpečí - takže je rozdělujeme na ty, ke kterým se můžeme přiblížit, a na ty, kterým je třeba se vyhnout. Přitažlivost a nepřátelství jsou souborné mechanismy, vyjadřující reakce na druhé lidi ve smyslu primitivní touhy přežít.

Lott a Lottová se domnívají, že přitažlivost je výsledkem posilování – máme rádi osoby, jejichž společnost nám přináší nějakou odměnu, a nemáme rádi ty, které jsou spojeny s nějakou nepříjemnou zkušeností. Provedli výzkum, ve kterém učitelé odměňovali, trestali nebo ignorovali děti, které pak měly hodnotit své spolužáky. Ty, které byly odměněny, vnímaly své spolužáky pozitivněji než zbývající dvě. Jejich spolužáci pro ně byli spjati s příjemnými událostmi, a proto k nim cítili větší sympatie.

Take Griffith a Veitch (1971) ukázali, že přitažlivost mohou ovlivnit okolnosti setkání, zvláště je-li druhá osoba spojena s ne.říjemnými zážitky. Respondenti, kteří se poprvé setkali v horké a přeplněné místnosti, k sobě spíše cítili averzi, a to i přesto, že měli podobné vlastnosti a postoje. Naopak kursy výchovy dobrodružstvím jsou založeny na mnohokrát ověřené zkušenosti, že lidé, kteří se společně dostanou do těžké situace a zvládnou ji, se sblíží rychleji a intenzivněji než lidé, kteří spolu náročnou situaci nesdíleli.

Byrne (1971) je přesvědčen, že hlavním zdrojem přitažlivosti je kognitivní podobnost. Čím více se názory, hodnoty a myšlenky dvou lidí vzájemně podobají, tím raději se tito lidé budou mít. Stupeň podobnosti však nezávisí jen na počtu stejných postojů. Podle autora je významnější jejich poměr. Protože rozdílné názory mohou být příčinou hádek či nesouhlasu, měly by pokud možno tvořit jen malou část celkové sumy.

Podle Kellyho (1955) závisí přitažlivost na podobnosti konstruktů. Výše jsme pojednali o tom, jak si lidé vytvářejí své vlastní interpretace (konstrukty) světa. Banister a Fransell si myslí, že si vybíráme přátele, kteří mají podobné vidění světa. Cítíme, že se nám s nimi snadněji komunikuje a že se od nich spíše dočkáme pozitivní zpětné vazby, která pozvedne naše sebevědomí.

6 Analýza vztahů dle jejich struktury

Teorie výměny zdrojů autorů Foa a Foa

Teorie sleduje obsahovou stránku osobních vztahů. Vztahy lze charakterizovat výměnami šesti zdrojů mezi zúčastněnými osobami. Jedná se o tyto zdroje:

• láska – např. partner mi dává pocit, že jsem přitažlivý a naopak,
• status – např. partner mě respektuje a naopak,
• informace – např. partner se se mnou dělí o své vlastní zážitky a naopak,
• peníze – např. partner mě finančně podporuje a naopak,
• zboží – např. partner mi dává dary a naopak,
• služby – např. partner pro mne něco vykonává a naopak.

Jedná se o cirkulární model, takže se dá říci, že jde o dimenze či protiklady: láska – peníze, status – zboží, informace – služby.

Teorie relačních modelů Fiskeho

Teorie se zabývá pravidly a principy, kterými se řídí osobní vztahy.

Autor předpokládá existenci 4 univerzálních kognitivních modelů, které řídí sociální vztahy dvou osob:

• vztahy řízené modelem obecných podílů – jsou založené na rovnosti a kolektivnosti, ignorují individuální odlišnosti (např. rodinné vztahy), zde zřejmě hrají roli především láska a status,
• vztahy řízené modelem rovných soupeřů – jsou založené na striktní reciprocitě a rovnocenné výměně (např. vztahy mezi spolupracovníky),
• vztahy řízené modelem pořadí autority – jsou asymetrické, založené na hierarchii (např. vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem),
• vztahy řízené modelem tržní ceny – jsou založené na rozumové kalkulaci o osobní ceně a zisku (např. obchodní vztahy).

Teorie vzájemné závislosti Harolda Kelleyho

Chápe interakci mezi partnery jako nejpodstatnější znak všech forem blízkých vztahů, interakce přináší jedinci klady i zápory:

• zisky – míra uspokojení potřeb, pozitivního emocionálního prožívání a prospěchu, kterého jedinec ve vztahu dosahuje
• ceny – míra vynaloženého úsilí, negativních emocí, intrapsychických konfliktů a ztrát, které jedinec do vztahu vkládá (investuje) v zájmu jeho udržení.

Jedinci vstupují do vztahů a udržují je kvůli prospěchu, resp. zisku, který jim vztah přináší (viz teorie sociální výměny – social exchange theory),  v osobních vztazích se uplatňují kromě uvedeného také širší souvislosti: pocit zodpovědnosti za realizaci zájmů a cílů partnera, dlouhodobější perspektivy vztahu a vlivy sociálních norem; teorie tak předpokládá jistou transformaci individualistickémotivace jedince na motivaci závislou na obsahu a cílech interakce.

Teorie vzájemné závislosti rozlišuje:

• stupeň závislosti – rozsah v jakém je individuální prospěch (zisk) závislý na partnerovi a společných aktivitách,
• vzájemnost závislosti – míra souladu závislosti na partnerovi, která může ale nemusí být u obou partnerů stejná,
• totožnost požadovaných výsledků – míra souladu v preferovaní stejných společně dosažených výsledků,
• báze závislosti – stupeň vzájemné kontroly partnerů a jejich jednání.

7 Přátelství jako druh vztahu

Co ovlivňuje vznik a trvání přátelského vztahu?

• vzájemná přitažlivost (důležitá zejména v začátku) – na jejím základě vzniká vzájemná závislost (v celoživotních vztazích lze vzájemnou závislost shrnout pojmem reciprocita, na jejímž základě jedinec může očekávat zisky např. v podobě statusu, přitažlivosti, podpory a lásky podle míry, v níž tyto zisky zajišťuje druhému ve vztahu)
• podobnost postojů - přátelíme se raději s lidmi podobných názorů
• významnost, kterou lidé určitému názoru nebo hodnotě přiládají – máme rádi ty, kteří sdílí naše ideály, pro někoho může být například rozhodující shoda v politických názorech
• osobnostní charakteristiky, které ovlivňují interpersonální atraktivitu

R. A. Hinde (1987) navrhl osm dimenzí, ze kterých můžeme vycházet při popisu a vysvětlování vztahů.

• Obsah – co lidé ve vztahu spolu dělají.
• Rozmanitost – různost činností účastníků vztahu.
• Kvalita – přístup účastníků k obsahu vztahu.
• Frekvence a organizace – kdy se lidé účastní společné činnosti.
• Reciprocita a komplementarita – zda vztah zahrnuje střídání rolí nebo vzájemně se doplňující chování.
• Intimita - do jaké míry si partneři ve vztahu hovoří o osobních věcech.
• Interpersonální percepce – jak partneři vnímají navzájem svou povahu a činnost.
• Závazek – jak silně se partneři cítí oddáni jeden druhému nebo vztahu mezi sebou.

Vývoj vztahu je velice složitý proces. Oba účastníci mají strach z odmítnutí, proto se bojí dát najevo svůj zájem. Všichni zúčastnění se snaží toto riziko eliminovat tím, že zprvu ukazují jen své lepší stránky a současně se snažíme co nejvíce dozvědět o těch ostatních. Pro rozvíjení vztahu je třeba postupné, ale opatrné, odhalování svého nitra. Pro zdárný vývoj vztahu je třeba odhadnout správné tempo rozvoje vztahu.  Pro udržení již rozvinutého vztahu je nutné o vztah pečovat, dodržovat vyváženost (je zde určitá reciproční povinnost). Argyle a Henderson (1984) zjistili, že existují jistá pravidla, která by přátelé měli dodržovat: zastat se druhého v jeho nepřítomnosti, podělit se s ním o zprávy o všech svých úspěších, poskytnout emocionální podporu, když ji druhý potřebuje, věřil si a svěřovat se navzájem, dobrovolně pomáhat druhému, když to potřebuje, usilovat o to, aby se dobře cítil v naší společnosti.

8 Láska jako druh vztahu

Láska má mnoho podob (mateřská, sourozenecká, erotická, sebeláska, láska k Bohu), pro všechny tyto stavy lásky se považuje za charakteristické vzájemné porozumění, poskytování a přijímaní podpory, pozitivní oceňování a těšení se na přítomnost druhého.

Pro lásku je typická intenzivní citová vazba k milované osobě.

Sternberg formuloval trojúhelníkový model lásky, skládající se ze třech komponent:

• Intimita – pocit blízkosti    
• Vášeň – vysoká psychická aktivace  
• Závazek – vztah v podobě jedinečné jednotky

Každá z těchto dimenzí lásky má odlišný vývoj v čase, intimita se zvyšuje v počátečních fázích vztahu v důsledku poznávání, vášeň jako výsledek vysoké emocionální a citové aktivace psychiky rychle vzrůstá a později pozvolna klesá, závazek postupně vzrůstá, zejména u úspěšných vztahů.

Druhy lásky

1. eros – erotická láska doprovázená silnou erotickou touhou
2. ludus – hravá láska, bez výrazného svazku či žárlivosti
3. storge – láska kamarádská či přátelská s malým důrazem na vášeň
4. pragma – pragmatická láska, řídící se racionálním výběrem partnera
5. mania – volná láska, založená pouze na uspokojování sexuální potřeby bez trvalého svazku
6. agape – altruistická, nesobecká, zaměřená na péči o druhého

Vášnivá × přátelská láska

Vášnivá láska trvá několik týdnů až měsíců, vyznačuje se neadekvátním hodnocením druhého, je-li oboustranná, naplňuje neskonalým štěstím, není-li opětována, způsobuje intenzivní stavy marnosti, zoufalství, její postupné ochlazení může vyvolat deziluze.

Pokud přetrvává i po odeznění silných citových stavů, transformuje se do podoby kamarádské, přátelské lásky. Pro tu je příznačné, že se prvotní okouzlení mění v hluboký, zralý vztah přátelství, založený na vzájemném emocionálním odměňování, respektování druhého, důvěře, postojovém sbližování. Přátelská láska jako návrat k předchozímu charakteru vztahu, ale obohacenému o neobyčejně silný citový prožitek, přispívá tím k posílení vztahu.