V této lekci se seznámíte se třemi experimenty ze „zlatého fondu“ sociální psychologie. Otázky, které jsou předmětem jejich zkoumání, se již objevily v předchozích e-learningových lekcích (agrese, poslušnost, autorita, konformita apod.).
2 Milgramův experiment
Psycholog Stanley Milgram provedl v roce 1963 na univerzitě v Yale experiment, který měl ukázat, jak daleko jsou lidé schopni zajít ve své poslušnosti k autoritě. Výsledky byly naprosto šokující. Přesto, že cílem výzkumu bylo zjistit poslušnost k autoritě, byla pokusná osoba informována, že se účastní výzkumu, který má za cíl pomoci lidem zlepšit paměť a bude zkoumán vliv bolesti na učení.
Pokusné subjekty byly rozděleny do dvojic "učitel - žák", kdy zkoumaná osoba byla zvolena učitelem, a žákem se stal spolupracovník experimentátora. Tuto skutečnost však zkoumaný subjekt neznal.
Učitel přečetl pár slov žákovi a pak testoval jeho paměť tím, že mu řekl jedno slovo z páru a žák měl doplnit druhé. Nesprávné odpovědi byly trestány elektrickým šokem, který však dle ujištění experimentátora nebyl zdraví nebezpečný. Učitel měl před sebou "generátor šoků" s 30 tlačítky v rozmezí 15 - 450 voltů. Tlačítka s 15 - 60V byly označeny slovy "slabý šok", tlačítka 195 - 240V "velmi silný šok", 375 - 420V "pozor, nebezpečný šok" a rozpětí 435 - 450V bylo označeno pouze křížky.
Ze začátku se žák pletl jen málo, ovšem čím více stoupala intenzita šoků, tím přibývalo i chyb. Učitel slyšel, jak žák ve vedlejší místnosti začíná naříkat a křičet, při 150V již nechtěl dále pokračovat, ovšem v místnosti s učitelem byl experimentátor, který učitele povzbuzoval slovy typu - "prosím pokračujte", "experiment vyžaduje, abyste pokračoval" nebo "nemáte jinou volbu, musíte pokračovat". Při 270V byly výkřiky stále zoufalejší a od 330V učitelé "slyšeli" jen ticho.
Výsledky pokusu byly skandální. Všichni účastníci pokračovali až do 300V a 63% z nich až ke konci stupnice. A to přesto, že se zdráhali a vyjadřovali obavy, že by žák mohl zemřít. Experiment byl později opakován v několika variacích a vždy s podobnými výsledky. Pouze bylo zjištěno, že s poklesem autority experimentátora nebo instituce, ve které byl pokus prováděn, klesala také poslušnost, tzn. nižší procento zkoumaných objektů udělovalo žákům nejvyšší stupně elektrických šoků.
Po skončení experimentu se vždy učitel a žák setkali a respondenti byli informování, že byli oklamáni. Přesto byl Milgram kritizován za neetičnost výzkumu. Byly řešeny zejména následující otázky etiky:
V dotazníku, který byl všem respondentům po roce zaslán, měli tito vyjádřit svůj postoj ke své účasti na experimentu. Většina z nich odpověděla, že jsou rádi, že se výzkumu účastnili a že tato zkušenost pro ně měla i osobní přínos. V otázce stresu se Milgram hájil tím, že po skončení experimentu prožívaly zkoumané subjekty velkou úlevu a ani dlouhodobý vliv na sebeúctu nebyl prokázán.
V roce 1951 naaranžoval Solomon Asch na Harvardské univerzitě svůj první experiment s posuzováním délky úseček. Zkoumal skupinový tlak na jedince v malé sociální skupině. Přesněji zkoumal konformitu, tedy projevení našeho souhlasu s druhým, i když máme zcela jiný názor na věc.
Pokusný objekt vstoupil do místnosti, v níž bylo devět křesel uspořádaných do půlkruhu, a byl usazen na předposlední křeslo od konce. Poté přišlo postupně osm dalších lidí a každý zaujal jedno své místo. Pokusný subjekt však nevěděl, že šlo o Aschovy kolegy s nimiž byl experimentátor domluven na určitém postupu. Asch pak všem ukázal dvě karty. Na první byla jediná čára a na druhé tři čáry různých délek. Následně se jednoho po druhém ptal, která ze tří čar byla stejně dlouhá jako čára z první karty. Odpověď byla velice jednoduchá, jelikož druhá karta obsahovala čáry, které se od sebe lišily cca o 5 cm. Přesto, že za pokusnou osobu byl zvolen vždy inteligentní člověk, většinou vysokoškolský student, jeho odpovědi byly mírně překvapivé. Jelikož byla pokusná osoba posazena až na předposlední místo u stolu a odpovídala jako osmá, tedy poté, co své mínění nahlas vyslovilo sedm lidí, byla osoba jejich názory ovlivněna. Všichni předešlí totiž k velkému překvapení pokusné osoby zvolili pravý opak toho, co měl evidentně před očima a dokonce se na "správné" čáře jednotně shodli. Pokusný subjekt tak viděl na vlastní oči něco jiného než většina ostatních přítomných. Při dvanácti sezeních z osmnácti se zkoumané osoby rozhodly pro většinový názor a označily nesprávnou čáru. Když se jich později Solomon Asch ptal, zda je ovlivnily odpovědi ostatních, většinou tvrdily, že ne. Lidé se tedy nejen přizpůsobili, ale dokonce upřímně změnili svá přesvědčení. Tím došlo k pravému testu názorové odolnosti osoby vůči nesprávnému názoru většiny.
Mezi důvody konformního chování v Aschově experimentu patří tyto:
Solomon Asch později v jednom ze svých experimentů použil změněnou podmínku. Zajistil přítomnost osoby, která nesouhlasila se zbytkem skupiny. A to stačilo, aby se pokusný subjekt většinovému názoru skupiny nepřizpůsobil. Toto zjištění vede k názoru, že i malá sociální podpora nesouhlasu zeslabuje konformitu.
Takzvaný Stanfordský vězeňský experiment je v oblasti psychologie jedním z nejznámějších a zároveň nejkontroverznějších experimentů vůbec. Byl proveden roku 1971 americkým psychologem Philipem G. Zimbardem a spočíval v naprosté simulaci vězeňského prostředí, a to jak ze strany vězňů, tak ze strany bachařů. 10 vězňů a 11 dozorců bylo vybráno ze 75 studentů - dobrovolníků. Zcela záměrně byli vybráni psychicky vyrovnaní, zdraví, inteligentní a morálně bezúhonní muži povětšinou ze střední třídy. Odměnou jim bylo 15 dolarů za každý den experimentu. O jejich následném rozřazení rozhodla obyčejná volba hozenou mincí - komu padl orel, stal se dozorcem, hlava představovala vězně. Je třeba zdůraznit, že v tento okamžik nebyl mezi vězni a dozorci žádný rozdíl. Pravidla a podmínky pro běh experimentální věznice byly převzaty z věznice Palo Alto v Kalifornii. Vše bylo tedy uzpůsobeno tomu, aby prostředí působilo maximálně realisticky. Kromě toho, že museli vězni nosit uniformu, museli být také mlčet v době odpočinku, po zhasnutí světel, v průběhu jídla a vždy když byli mimo prostory vězení. Museli být oslovováni čísly a dozorce byli nuceni oslovovat "pane nápravný důstojníku". Jakékoliv pochybení v plnění pravidel bylo trestáno.
Přesto, že dle původního záměru profesora Zimbarda měl experiment trvat 2 týdny, aby mohl získat dostatek poznámek ohledně chování dobrovolníků v uměle vytvořeném extrémním prostředí, po šesti dnech byl nucen výzkum ukončit. Důvodem byl fakt, že se dozorci uchylovali ke stále častějšímu a krutějšímu trestání a ponižování vězňů. Na videozáznamech z nočních hodin, kdy byli dozorci přesvědčeni, že je nikdo nesleduje, bylo odhaleno vyloženě sadistické chování strážných - bachaři vězně fyzicky a sexuálně týrali. Jeden z trestanců se dokonce psychicky zhroutil a byl z experimentu předčasně propuštěn. Ostatní vězňové naprosto ztratili svou identitu a začali sami sebe považovat za opravdové kriminálníky.
Způsob, jakým bylo v krátké době změněno chování všech zúčastněných, především však dozorců byl zcela šokující jak pro účinkující, tak pro samotného Zimbarda. Ukázalo se, že zdravý člověk, je-li vystaven extrémním podmínkám, se může radikálně změnit (nebo změnit své chování), a to ve velmi krátké době.
Hlavní závěr, který z tohoto experimentu profesor Zimbardo učinil, byl názor, že brutální zločiny např. v době války nejsou dílem žádných psychopatů či lidských zrůd, ale obyčejných lidí vystavených nepřekonatelnému tlaku okolností. Za tento svůj postoj, ale i za experiment samotný, byl často kritizován:
Webová stránka popisující detaily experimentu je tady http://www.prisonexp.org/ Doporučuji ji navštívit a minimálně si prohlédnout fotky a krátký film.
Z této lekce nebudete mít zadaný žádný úkole ke zpracování, nicméně přesto si ji nastudujte, jde o důležité a zajímavé téma, na které se v průběhu Vašeho studia bude navazovat v dalších předmětech. Přeji Vám příjemně prožité sváteční dny a hodně energie do roku 2013!