MASARYKOVA U IVERZITA
PEDAGOGICKÁ FAKULTA
Katedra speciální pedagogiky
Programy pro slyšící batolata využívající
znakovou řeč
Bakalářská práce
Brno 2009
Vedoucí práce: Vypracovala:
PhDr. Mgr. Lenka Doležalová Iva Hlavicová
Poděkování
a tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí práce PhDr. Mgr. Lence Doležalové za
ochotnou pomoc a odborné vedení při zpracování této bakalářské práce.
Ráda bych také poděkovala paní Ing. Michaele Tilton z Baby Signs za zprostředkování
spolupráce a poskytnutí informací o programu Baby Signs a instruktorkám Baby Signs
MUDr. Šárce Sekorové a Ludmile Stříbrné, DiS za ochotu a pomoc při realizaci
výzkumu a možnost návštěvy semináře pro rodiče s dětmi. Dále bych ráda poděkovala
i paní Mgr. Terezii Vasilovčík Šustové ze Znakování s miminky za pomoc při realizaci
výzkumu a možnost návštěvy semináře.
V neposlední řadě bych ráda poděkovala i všem maminkám za ochotu a čas při
vyplňování dotazníku, čímž mi umožnily realizaci výzkumu.
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny
uvedené v seznamu literatury.
Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně
Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.
V Brně dne 12. dubna 2009 .....................................................
Iva Hlavicová
3
Obsah
Úvod..................................................................................................................................4
1 Lidská řeč a komunikace ..............................................................................................5
1.1 Význam řeči a komunikace ......................................................................................5
1.2 Verbální a neverbální komunikace ..........................................................................6
1.3 Fylogeneze a ontogeneze lidské řeči .......................................................................7
1.4 Specifika komunikace s dětmi................................................................................10
1.5 everbální komunikace .........................................................................................14
2 Programy pro slyšící batolata využívající znakovou řeč a jejich vliv na rozvoj řeči .20
2.1 Historie a výzkum programů pro slyšící batolata využívajících znakovou řeč......22
2.2 Přínos programů pro slyšící batolata využívajících znakovou řeč........................23
2.3 Vliv programů pro slyšící batolata využívajících znakovou řeč na celkový rozvoj
dítěte a rozvoj řeči .......................................................................................................27
2.4 Možnosti užití programů pro slyšící batolata využívajících znakovou řeč............28
3 Zkušenosti maminek s programy pro slyšící batolata využívající znakovou řeč.......29
3.1 Vymezení metodologie a stanovení výzkumných cílů.............................................29
3.2 Charakteristika zkoumaného vzorku .....................................................................30
3.3 Vlastní výzkum.......................................................................................................30
3.4 Závěry výzkumného šetření....................................................................................37
Závěr ...............................................................................................................................39
Shrnutí............................................................................................................................40
Summary.........................................................................................................................41
Použitá literatura a internetové zdroje ..........................................................................42
Seznam obrázků v příloze...............................................................................................44
Seznam tabulek a grafů..................................................................................................45
4
Úvod
Náhoda tomu chtěla, že jsem se dostala k tomuto tématu. Řekla mi o něm jedna
z mých kamarádek, která právě se svým manželem navštívila kurz pro rodiče a začínala
se svým synem znakovat. Přiznám se, že nejprve ve mně vyvolalo rozporuplné pocity
a hlavou mi problesklo to, co napadlo asi většinu lidí, když o programech pro slyšící
batolata využívající znakovou řeč slyšeli a měli tak málo informací jako já tenkrát.
Říkala jsem si: „Co to je zase za nový výmysl?“ a „Jak tohle může fungovat?“, nicméně
má zvídavá povaha mi nedala na toto téma jen tak zapomenout, a tak jsem začala pídit
po dalších informacích. Čím více informací jsem našla, tím více mne téma znakujících
batolat zajímalo. Uvědomila jsem si, jak moc já sama gesta ke komunikaci využívám.
A díky dalším náhodám se mi do rukou začaly dostávat další a další informace a knihy
o komunikaci malých dětí, že jsem nemohla jinak, než si zvolit toto téma pro svou
bakalářskou práci.
V první části práce jsem považovala za nutné objasnit teoretické pojmy jako je
komunikace a její dělení, vývoj řeči a specifika komunikace s dětmi se zaměřením na
neverbální komunikaci a její vývoj. Neverbální komunikaci dětí není v literatuře
věnována přílišná pozornost. Existují sice spousty populárně-naučných knih
o neverbální komunikaci a možnostech její interpretace, ale ty jsou zaměřeny pouze na
dospělé. Proto jsem ve své práci čerpala především z knihy Doherty-Sneddon
Neverbální komunikace dětí.
Druhá část mé práce se zabývá programy pro slyšící batolata využívajícími
znakovou řeč, jejich charakteristikou, historií a výzkumy, které byly provedeny.
Nechybí ani seznam nejznámějších programů ve světě a České republice. Zabývám se
také hlavními přínosy a vlivem programů na rozvoj dítěte a jeho řeči a možnosti využití
těchto programů v praxi.
Třetí část této práce je věnována výzkumu, který jsem provedla, abych přiblížila
použití programů pro slyšící batolata využívajících znakovou řeč v praxi a zkušenosti
osob, které s těmito programy přijdou do kontaktu nejvíce – maminek.
5
1 Lidská řeč a komunikace
Abychom pochopili význam používání programů pro slyšící batolata využívající
znakovou řeč a vysvětlili jejich opodstatnění při výchově dětí, je nezbytné vysvětlit si
význam řeči a komunikace v životě člověka, vývoj řeči a neverbální komunikace
v epoše lidstva i konkrétního jedince i principy učení se u malých dětí. Vysvětlením
těchto pojmů zboříme i spousty předsudků a klišé, které lze často zaslechnout
v souvislosti s programy pro slyšící batolata využívající znakovou řeč (např., že
znakování dětí zpozdí nástup mluvené řeči a že učení znaků zbytečně přetěžuje dítě).
1.1 Význam řeči a komunikace
Pojem „komunikace“ je používán v mnoha vědních oborech a nemá v literatuře
jednotnou definici. Komunikaci (z lat. communicatio = spojování, sdělování) lze chápat
jako „obecně lidskou schopnost užívat výrazové prostředky k vytváření, udržování
a pěstování mezilidských vztahů“. (Klenková, 2006, s. 25) Je to druh sociální interakce
sloužící k výměně informací, sdělování a vzájemnému dorozumívání.
Prostředkem komunikace je jazyk. Je to systém znaků sloužící k vyjádření
myšlenek a prožitků člověka. Je produktem a součástí společnosti. Pojmem „řeč“
rozumíme aktuální použití tohoto systému ke sdělování pocitů, přání a myšlenek.
Lidská řeč je nejdokonalejším dorozumívacím prostředkem, který odlišuje
člověka od ostatních zvířecích druhů. Člověk je společenský tvor a má vrozenou
potřebu komunikovat se svým okolím.
Člověk se rodí s vrozenou schopností naučit se mluvit, tato schopnost však musí
být aktivována živou lidskou řečí v období mezi druhým rokem a pubertou. Po tomto
období se sice řeč při odborné péči může vyvinout, ale nikdy nedosáhne normy, jak
potvrzují například příběhy tzv. „vlčích dětí“. (Vyštejn, 1995)
Řeč má pro člověka nenahraditelný význam. Jen řečí může člověk vyjadřovat
své myšlenky, psychické stavy, svou vůli, touhy, přání a své city. Řeč je odrazem
myšlení jedince a myšlení podněcuje. Bez komunikace nemůže existovat společnost.
Řeč neodmyslitelně patří k vývoji společenského, vědeckého a kulturního života a díky
řeči je možné předávat si zkušenosti. Cílem mezilidské komunikace není jen vzájemně
se dorozumět a předávat si informace, ale především pěstovat mezilidské vztahy.
6
Není možné nekomunikovat. I mlčením, nehnutým obličejem a klidem těla něco
sdělujeme. (Goffman, 1966, in Vybíral, 2005)
1.2 Verbální a neverbální komunikace
Existuje nespočet dělení komunikace podle různých kritérií i autorů. Pro potřeby
této práce je nejdůležitější základní členění na komunikaci verbální a neverbální.
Verbální komunikace (slovní komunikace) je vyjadřování pomocí slov,
prostřednictvím jazyka a to jak v mluvené, tak psané formě. Její význam je
nepopiratelný – je součástí společenského života a nezbytnou podmínkou myšlení.
(Mikulaštík, 2003) Pečlivě si ji hlídáme a je ovlivněna kulturními vlivy. V řeči je vždy
doprovázena neverbální komunikací.
everbální komunikace (mimoslovní komunikace) se z velké části odehrává na
nevědomé úrovni. Dává nám informace o pocitech a postojích druhých. „Může doplnit
verbální projev, zesílit jeho účinek, regulovat jej a za určitých okolností jej může zcela
zastoupit.“. (Mikulaštík, 2003, s. 123) Je fylogeneticky i ontogeneticky starší. Je také
podmíněna kulturou a nemůžeme ji jednoznačně převést do slov nebo přesně
interpretovat. Neverbálně komunikujeme: (Vybíral, 2005)
• gesty, pohyby hlavou a dalšími pohyby těla
• postoji těla
• výrazy tváře (mimikou)
• pohledy očí
• volbou a změnami vzdálenosti a zaujímáním pozice v prostoru (přibližováním
a oddalováním se)
• tělesným kontaktem (dotyky)
• tónem hlasu a dalšími neverbálními aspekty řeči
• oblečením, zdobností, fyzickými a jinými aspekty vlastního zjevu
Wahlstrom (1992, in Vybíral, 2005) řadí mezi neverbální komunikaci také:
• chronemiku (zacházení s časem)
• zacházení s předměty (např. způsob řízení auta, pořádek na pracovním stole)
Verbální i neverbální složku od sebe nelze v řeči oddělit. Pokud není verbální
a neverbální složka v souladu, považujeme složku neverbální za věrohodnější.
7
Lidé se liší mírou vnímavosti k neverbálním signálům i citlivostí na jednotlivé
podněty (někteří lidi jsou např. citlivější na tón hlasu, jiní na vizuální signály jako je
mimika a postoje těla), stejně jako mírou neverbální exprese.
1.3 Fylogeneze a ontogeneze lidské řeči
Člověk začal být člověkem, když se od ostatních tvorů odlišil vzpřímenou chůzí,
obratností rukou, schopností práce a schopností řeči. Lidská řeč vznikla z potřeby
dorozumět se ve skupině. Za rozhodujícího činitele vzniku a zdokonalování řeči je
považována společná práce. (Vyštejn, 1995)
Fylogenetický vývoj lidské řeči
Otázka vývoje dorozumívání během vývoje lidstva jako živočišného druhu není
doposud spolehlivě zodpovězena. Vývoj probíhal pravděpodobně v několika fázích:
(Kutálková, 2005)
Jako první vznikaly zřejmě zvuky, jimiž tvor vyjadřuje své pocity, jako je např.
hlad, bolest a strach (tzv. složka projevová). Tyto zvuky nemají signalizační charakter
a nejsou nikomu určeny. Najdeme je i u zvířat. Odpovídají nižší nervové činnosti (pudy
a afekty) a u člověka se doposud zachovaly jako citoslovce vyjadřující nálady a emoce
(au, brr, fuj apod.).
Druhou etapou ve vývoji dorozumívání byly zvuky, které se vytvářely s účelem
působit na druhé. Byly to např. varovné signály nebo volání o pomoc (tzv. složka
vybavovací). Odpovídají úrovni první signální soustavy (konkrétní myšlení). U člověka
je tato složka doposud zastoupena např. různými povely, které nevyžadují odpověď
(např. Stůj! Podej mi…). Tyto zvuky také nenajdeme pouze člověka.
Nejvyšší etapa, která je specificky lidská, je vydávání zvuků za účelem
sdělování myšlenek a schopnost vnímat a pochopit, co sdělují pomocí zvuků druzí (tzv.
složka dorozumívací). Tato etapa jako jediná odpovídá druhé signální soustavě a je
podmíněna rozvojem abstraktní myšlení.
Ontogenetický vývoj lidské řeči
Vývoj řeči u dítěte jako konkrétního jedince začíná již v prenatálním období a je
ovlivňován fyziologickými, psychickými faktory vývoje dítěte, ale i prostředím, ve
kterém dítě vyrůstá. Vývoj řeči probíhá u každého dítěte velmi individuálně, často se
8
střídají období akcelerace a retardace a jednotlivá stádia vývoje se překrývají, proto
musíme brát ohled na individuální tempo vývoje každého dítěte. Žádné období vývoje
nesmí být vynecháno.
Většina autorů dělí vývoj řeči na přípravná stádia (tzv. předřečové období)
a stádia vlastního vývoje řeči.
Přípravná stádia řeči
Přípravná stádia probíhají přibližně do jednoho roku života a dítě si během nich
osvojuje návyky nezbytné pro rozvoj řeči. Předverbální projevy jsou přípravou
artikulačního aparátu ke skutečné řeči.
Prvním projevem dítěte je křik. Jde o reflexní činnost vyvolanou přechodem na
plicní dýchání a nemá tedy signální význam. Teprve kolem šestého týdne dostává křik
citové zabarvení. Nejprve dítě vyjadřuje tvrdým hlasovým začátkem nespokojenost,
mezi druhým a třetím měsícem začíná měkkým hlasovým začátkem vyjadřovat
spokojenost. O hlasových projevech v tomto období mluvíme jako o broukání.
S obdobím broukání se prolínají začátky dalšího období – žvatlání. Dítě opakuje
pohyby při polykání a sání a objevuje tak nové možnosti pohybu mluvidel. Dítě
rozšiřuje repertoár zvuků, mění sílu, výšku a melodii hlasu, takže vzniká dojem
prozpěvování. Nevznikají ještě hlásky, ale tzv. zvučky (prefonémy). Protože nejde ještě
o vědomou činnost, dostalo toto období název pudové žvatlání. To, že se jedná
o reflexní činnost, dokazuje i fakt, že pudově žvatlají děti po celém světě bez rozdílu
kultur i děti od narození hluché. Teprve od šestého až osmého měsíce začíná období
napodobivého žvatlání, kdy dítě napodobovat zvuky, které slyší z okolí. Časté
opakování těchto shluků hlásek nazýváme fyziologickou echolálií. Dítě již zapojuje
sluchovou a zrakovou kontrolu a pozoruje mluvidla nejbližších osob a napodobuje
jejich mimiku a gestikulaci.
Kolem desátého až dvanáctého měsíce nastupuje stádium rozumění řeči. Dítě
začíná reagovat také na zvuk slova, nejen na realitu, jak tomu bylo doposud. Nechápe
ještě význam slova, ale dokáže si ho spojit se situací. Důležitou roli hraje melodie
a mimika a gestikulace mluvící osoby. Dítě se učí rozumět prvním básničkám
a jednoduchým slovním pokynům a dokáže i odpovědět, nejčastěji gestem nebo
náhodným zvukem. Dítě v tomto období také začíná přizpůsobovat zvyklostem dané
kultury.
9
Vlastní vývoj řeči
Začátek vlastního vývoje řeči nastává kolem prvního roku věku dítěte
a charakterizují ho na sebe navazující období: (Lechta, 2003)
Počátečním obdobím vlastního vývoje řeči je stádium emocionálně-volní. Dítě
v tomto období začíná pomocí řeči vyjadřovat svá přání, city a prosby. Prvními vědomě
vyslovenými slovy, se znalostí významu jsou obvykle zvukomalebná citoslovce (tzv.
onomatopoa) provázející něco, co dítě zaujalo (např. ham, pá, haf, tů). Slovo v této
době zastupuje celou větu (tzv. jednoslovné věty). Například haf může znamenat: tam
je pes, pes štěká, pes odchází, chci si na něj sáhnout. Dítě i nadále používá
k dorozumívání prostředky neverbální komunikace jako jsou gesta a mimika.
V období mezi jedním a půl a dvěma roky následuje stádium egocentrické řeči.
Dítě objevuje mluvení jako činnost, pokouší se napodobovat dospělé a opakuje si samo
pro sebe slova, jako by si s nimi hrálo. Objevují se již dvouslovné věty (máma ham)
a začíná tzv. první věk otázek, kdy se dítě ptá na otázky typu Kdo je to? nebo Co je to?.
Ve stádiu asociačně-reprodukčním, které vrcholí mezi dvěma a dvěma a půl
lety, dochází k výraznému zdokonalení řeči. Dítě začíná pojmenovávat a přenášet
význam slova i na podobné jevy (pipi už není papoušek, kterého má dítě doma, ale
i holubi v parku, plastová kachnička do vany či babiččina kuřata), takže vznikají první
asociace. Vyjadřování však zůstává stále na prvosignální úrovni, tzn. vázané na
konkrétní jevy.
Období mezi druhým a třetím rokem nazýváme stádiem rozvoje komunikační
řeči. Dítě zjišťuje, že pomocí řeči může dosáhnout svého cíle a ovlivňovat lidi kolem
sebe. Proto se snaží komunikovat co nejčastěji.
Důležitým obdobím je stádium logických pojmů, které vrcholí kolem třetího
roku. Řeč dítěte se pomocí abstrakce a zevšeobecňování stává obecnými pojmy
a přechází tak na druhosignální úroveň. V tomto období se často vyskytuje fyziologická
koktavost. Začíná také tzv. druhý věk otázek typický otázkami Proč?.
Posledním obdobím, které začíná po čtvrtém roce a trvá po celý život, je
stádium intelektualizace řeči. Dochází k prohlubování a zpřesňování pojmů
a rozšiřování slovní zásoby. Řeč dítěte by měla být bez výraznějších dysgramatismů a
dítě by mělo již chápat roli komunikačního partnera.
10
1.4 Specifika komunikace s dětmi
Člověk je tvor společenský a družnost je v něm hluboce zakořeněná. Dítě začíná
s okolním světem komunikovat již v nitroděložním životě. Podle Fedora-Fryeybergha
je těhotenství dialogem matky s dítětem, které se po narození dítěte rozvine do
smysluplné neverbální komunikace. Komunikace mezi matkou a plodem probíhá
přinejmenším na emocionální, biochemické a psychoneuroendokrinní úrovni.
(Langmeier, Krejčířová, 1998, in Lechta, 2002) Matka si se svým dítětem často, ať už
hlasitě nebo v duchu, povídá a hladí si bříško, když ucítí pohyby. Emocionálně také
reaguje na spontánní pohyby plodu a tyto emoce plod zpětně ovlivňují. U dítěte jsou ve
12. týdnu těhotenství pozorovatelné polykací pohyby, v 5. měsíci špulení rtů a v 7.
měsíci cucání palce. (Zeller, 1983, in Lechta, 2002) V 5. měsíci také plod reaguje na
vizuální podněty, především na záblesky světla procházející břišní stěnou matky.
(Langmeier, Krejčířová, 1998, in Lechta, 2002) Ve 20. týdnu těhotenství dítě začíná
reagovat na zvukové podněty a brzy poté odlišovat zvuky řeči od jiných zvuků, ke konci
těhotenství rozliší hlas matky i s jeho emocionálními odstíny. Ačkoliv neexistují
vědecky podložené poznatky, co přesně dítě v nitroděložním období cítí, přisuzuje se
prenatální komunikaci velký vliv.
Komunikace pokračuje i po narození dítěte. Děti od narození reagují na tváře,
hlasy a dotek a „mají také řadu vrozených rysů sloužících tomu, aby dospělí věnovali
pozornost jejich potřebám – miminka jsou například roztomilá a přitažlivá. a této
roztomilosti se podílejí relativně velké čelo a vypouklé tváře“. (Lorenz, 1942, in
Doherty-Sneddon, 2005, s. 14) To u dospělých vyvolává ochranitelský pocit. Je tedy
zřejmé, že malé děti a jejich opatrovatelé jsou automaticky nastaveni na vzájemnou
komunikaci. Nejranější komunikace s novorozencem probíhá v taktilní (pomocí doteků)
a vestibulární (změnou polohy) formě. Významnou komunikační úlohu má také kojení.
Damborská (1982, in Lechta, 2002) ho nazývá komunikačním obřadem, protože při
něm dochází u dítěte k hromadění příjemných zážitků.
Novorozenec je schopný již tři hodiny po narození ve formě tzv. příklonu
navazovat zrakový kontakt a stáčet hlavu za příjemnými zvuky. Ve třetím týdnu
odpovídá na matčin hlas sacími pohyby (Damborská, 1982, in Lechta, 2002) a v jednom
měsíci diferencuje lidský hlas a upřednostňuje jej před šumy a brzy pozná matku podle
hlasu. Komunikační význam má i pláč. Dítě signalizuje různé potřeby různými druhy
pláče, které matka dokáže dešifrovat.
11
Pozorování ukazují, že u malého dítěte můžeme vypozorovat nepatrné pohyby
rukou, paží a trupu, pokud matka hovoří. Tyto impulzy dráždí centrální nervovou
soustavu, takže mozek obdrží promluvy rodičů proměněné v pohybové podněty. To
působí stejně jako určitý druh masáže – tělo je stimulováno.
Děti se učí mluvit napodobováním řeči svého okolí. Mají přirozené sklony
napodobovat nejen výslovnost, ale i melodii a tempo řeči.
Interakce rodič-dítě jako základ učení
Prvním poutem kojence je reakce na matčiny vegetativní reakce a ve vztahu
matka-dítě hrají úlohu i feromony – biologicky aktivní látky vylučované potem. (Buda,
1988, in Lechta, 2002)
Dítě je už od narození aktivním partnerem interakce, zasahuje do komunikace
a chvílemi dokonce určuje směr a rychlost jednání. Úkolem toho, kdo o dítě pečuje, je
synchronizovat své chování s novorozencem a využívat fáze příklonu ke stimulaci dítěte
až do doby, než se dítě odvrátí.
Komunikace je vždy dílem dvou lidí a bez zpětné vazby není vazba. Je to rodič,
kdo chování dítěte propůjčuje komunikační význam a učí dítě poznat význam
komunikace. Pokud dítě nemůže svým jednáním něčeho dosáhnout, řeč pro něj ztrácí
svůj význam. Pokud dítě nedostane jednoznačnou odpověď na vysílané signály,
zintenzivní své signály (což rodiče často vnímají jako „zlobení“) a nedočká-li se ani pak
odpovědi, začne být apatické a ztratí o komunikaci zájem.
Aby byl proces učení v sociálních interakcích úspěšný a plynulý, je nezbytné,
aby: (Papoušek a Papoušek, 1987, in Dittrichová, Papoušek, Paul a kol., 2004)
• stimulace byla jasná a pochopitelná a opakovala se v pomalém tempu
s pravidelnými přestávkami;
• byl brán ohled na chování kojence, jeho emoční stav, úroveň bdělosti, vyčerpání
a hranici jeho tolerance;
• stimulace byla přizpůsobena momentálnímu zájmu kojence a jeho vývojovému
stupni;
• byly zohledněny ty jevy, jsou pro kojence významné a přinášejí mu uspokojení
12
Sociální výměnu podnětů reguluje také výraz tváře. Rozlišujeme šest základních
forem výrazu – štěstí, smutek, překvapení, strach, hněv a odpor. (Doherty-Sneddon,
2005)
Mluva orientovaná na dítě, tzv. „řeč chův“
Aby dítě snadněji vnímalo a lépe signálům porozumělo, mění rodič své chování
– přehání v časovém i prostorovém ohledu. Pokud mluvíme na malé dítě, naše řeč
vykazuje charakteristické rysy – oči máme otevřené dokořán, hlásky i slova
vyslovujeme dlouze, hlas máme ve zvýšené poloze apod. (Vater a Boudzio, 1996)
Chceme-li vzbudit pozornost dítěte, použijeme vysoko položený hlas a stoupající
melodii, pokud chceme dítě uklidnit, mluvíme k němu hlubokým temným hlasem.
Intuitivní rodičovství
Intuitivní rodičovství označuje škálu případů, kdy rodiče a pečovatelé modifikují
při komunikaci s kojencem (ať vlastním nebo cizím) své chování, aniž by si toho byli
vědomi a sledovali tím nějaký záměr (Dittrichová, Papoušek, Paul a kol., 2004). Tento
termín zavedli manželé Papouškovi, kteří zkoumali interakce rodičů a dětí v Ústavu pro
péči o matku a dítě v Praze Podolí a v Max-Planckově ústavu v Mnichově.
Jejich výzkumy zjistily, že tyto vzorce chování jsou dané biologicky a jsou
nezávislé na věku, rodu, rodičovském statutu a kulturním původu. Rodiče a vychovatelé
intuitivně vědí, jak dítě stimulovat, přilákat a udržet jeho pozornost, jak přizpůsobit
intenzitu a načasování stimulace podle signálů vysílaných dítětem, jak zjednodušit řeč
a mimiku a své chování, aby bylo kojenci známé, předvídatelné a srozumitelné.
(Dittrichová, Papoušek, Paul a kol., 2004) Rodiče mají tendenci napodobovat hlasové
a mimické projevy dítěte a jeho gesta, čímž dítěti nastavují tzv. „biologické zrcadlo“
nebo dělají tzv. „biologickou ozvěnu“, díky níž můžou hrát s dítětem interakční hry, při
kterých se dítě učí odhalovat souvislosti mezi svým chováním a odpovídajícím
chováním rodiče, uvědomovat si sami sebe a vytváří se i vzájemné emoční vazby mezi
dítětem a rodičem (příloha č. 1 a 2).
Intuitivní rodičovství může oslabit např. nedostatek odpočinku, intenzivní tlak
společnosti být perfektním rodičem, který udržuje rodiče v nejistotě, dlouhé oddělení
rodičů od dětí např. při předčasném porodu a následném umístění dítěte do inkubátoru
13
nebo při dlouhodobé hospitalizaci matky, pozdní adopce, nadměrný pláč dítěte nebo
jeho zaostávání ve vývoji v důsledku postižení.
Zásady komunikace s dětmi
Doherty-Sneddon (2005) ve své knize popisuje sedm zásad úspěšné komunikace
s dětmi:
První z nich je zásada záměrnosti, která říká, že bychom se vždy měli zamýšlet
nad tím, zda se nám dítě svým chováním snaží něco sdělit. Žádoucí komunikační
signály bychom měli posilovat a podpořit tak první pokusy dítěte o vzájemnou
komunikaci. Komunikace je úmyslnou činností. Děti se učí záměrně používat své
chování, aby ovlivnili své okolí a přiměli ho k činnosti. Typickým příkladem je pláč –
dítě pláče, aby k sobě někoho přivolalo.
Druhou zásadou je zásada vizuálních signálů. Děti při komunikaci často
spoléhají na vizuální komunikační signály jako jsou gesta, mimika či pohledy a my
můžeme prostřednictvím nich získat velké množství informací o emocích a myšlenkách
dítěte.
Třetí zásadou je skutečnost, že komunikace je vrozená a dítě „se rodí se
značnou genetickou výbavou, která by se měla rozvinout a dát vzniknout dobrému
komunikátorovi“. (Doherty-Sneddon, 2005, s. 18) Zároveň však, dle čtvrté zásady, je
komunikace naučená a úroveň rozvinutí této genetické dispozice je ovlivněna
zkušenostmi, které dítě získává v mezilidské interakci.
Pátá zásada říká, že dospělí by měli být pozorní ke komunikačním signálům
dítěte, aby z nich dokázali získat informace.
Šestou zásadou je zásada schopnosti reakce, jako nezbytného doplňku
vnímavosti. Jen tehdy, budeme-li reagovat na pokusy dítěte o komunikaci, můžeme
rozvíjet dětské chápání komunikace.
A konečně, sedmou zásadou je opora nebo chcete-li pomoc dítěti. Aby byl
dospělý účinnou oporou, musí zvládnout posoudit schopnosti a úroveň znalostí dítěte
a nabídnout mu v příhodný čas nové informace nebo pomoc.
14
1.5 everbální komunikace
Pro člověka jako učící se společenskou komunikující bytost je nesmírně důležité
naučit se vysílat neverbální informace a rozumět jim. Tuto dovednost si člověk osvojuje
v průběhu dětství. Neverbální komunikace předchází ve fylogenetickém
i ontogenetickém vývoji komunikaci verbální. Tato oblast ve vývoji řeči je poněkud
opomíjena. Rodiče si většinou velmi dobře pamatují první slovo jejich dítěte, ale tomu,
kdy se jim poprvé pokusilo něco mimoslovně sdělit nebo ukázat, často nevěnují
pozornost. Přitom neverbální signály, nejen u dětí, nesou velké množství informací
a jsou nedílnou součástí komunikace dětí. Proto nám schopnost „číst“ neverbální
signály může pomoci v přesnějším chápání dětí a to i v době, kdy již používají
mluvenou řeč.
Gesta rukou
Málokdy je vnímáme, ale přesto hrají zásadní roli v mezilidské komunikace.
Vypovídají o myšlenkových procesech jedince a používání dětské gestikulace
dospělými může příznivě ovlivnit vývoj dítěte. Gesta podporují všeobecnou schopnost
nápodoby a připravují půdu pro používání slov. Děti často pomocí gestikulace sdělují
i to, co slovně nevyjádřily. Malé děti spoléhají při komunikaci na gestikulaci, a proto
nedokážou úspěšně komunikovat, pokud nevidí osobu, s níž komunikují.
Rozlišujeme následující typy gest:
Symbolická
Mají jednoznačný význam, který lze pochopit i beze slov (např. zvednutý palec
jako gesto pro OK, zvednutý ukazovák a prostředník jako gesto vítězství). Liší se podle
kultur. Děti si je osvojují během let života v dané kultuře a začínají je chápat kolem
devátého měsíce, kdy si dokážou představit v duchu danou věc (např. jak se jí lžící,
mávání rukama jako pták mává křídly, čistění zubů) a umožňují tak dětem vyjádřit
myšlenky.
Ilustrační
Pohyby rukou, kterými doprovázíme řeč. Tato gesta používají i děti, které ještě
nemluví, např. při žvatlání. Míra gestikulace je rozdílná u různých lidí a více
gestikulujeme u témat, která jsou emočně významná nebo při sdělování obtížných
15
témat. Pomocí ilustračních gest dítěti sdělujeme informace, které jsme slovně vůbec
nevyjádřili (například o způsobu provedení určitého úkonu) nebo nám upřesňují sdělení,
která by bez neverbálního doprovodu nedávala smysl (např. jak kreslená postavička
„vystrčila“ uši). Děti se k těmto gestům schylují častěji z důvodu omezené slovní
zásoby a menších komunikačních zkušeností, ale i proto, že je pro ně jednodušší uložit
si informaci do paměti spíše ve vizuální podobě než podobě verbální. (DohertySneddon,
2005)
Typy ilustračních gest:
• ikonická (kreslení ve vzduchu předmětů nebo činností)
• ukazovací (ukazování prostorového umístění předmět, o kterých se mluví)
• metaforická (kreslení ve vzduchu abstraktních pojmů, např. ruce znázorňující
misky vah představují zvažování možností)
• rytmická (zdůrazňující rytmus řeči, provázejí slova, na která je kladen důraz)
Emoční
Vyjadřující citové rozpoložení. Určitá gesta se vztahují k určitým pocitům.
Pokud například chceme snížit napětí, dotýkáme se více vlastního těla a uchylujeme se
k tzv. „náhradním činnostem“ (např. probírání vlasů, škrábání, ošívání se, žmoulání
prstů). Děti si často cucají palec, pokud prožívají negativní emoce, naklánění se dopředu
se sevřenými pěstmi je projevem agrese apod.
Gesta a řeč se vyvíjí společně. Raná gesta se označují jako performativní
(výkonová) a dítě je začíná obvykle používat kolem desátého měsíce věku. Jsou
konkrétní, cílená a dítě jimi vyjadřuje své myšlenky a přání. Rozvoj řeči gesta kultivuje
a rozvíjí, nevytěsňuje. Kolem prvního roku věku dítě pochopí komunikační význam gest
a gestikulace se stane nezbytnou součástí jeho komunikace.
S věkem se také mění význam používaných gest. Jako příklad nám poslouží
ukazování. Nejprve slouží jako žádost – dítě ukazuje na předměty, protože je chce (tzv.
protoimperativní gesta). Později, kolem roku a půl, začne dítě používat ukazování jako
komentář, kterým chce sdělit své myšlenky (tzv. protodeklarativní gesta). Dítě
neukazuje na řeku, protože by se k ní chtělo přiblížit, chce nám pouze sdělit, že ji vidí,
16
což nám dokládá, že jeho myšlení se již posunulo a dítě si začalo uvědomovat, že
ostatní lidé mají myšlenky a lze manipulovat s jejich pozorností.
S rozvojem myšlení v předškolním věku přecházejí děti z konkrétních na
symbolická gesta. Zatímco tříleté dítě předvede čištění zubů tak, že použije natažený
ukazovák jako kartáček, pětileté dítě bude předvádět pohyb, jako by drželo neviditelný
kartáček.
U starších dětí mohou být gesta ukazatelem znalostí dítěte. Pokud dítě pochopí
určitý pojem, vyjádří jej spíše gestem než slovy, což může vést i k nesouladu mezi
verbálním a neverbálním sdělením. Pokud budeme sledovat gesta dítěte, uvidíme, jak
dalece dítě problém chápe a můžeme tak vhodněji působit na proces učení.
Pohled
Vzájemný oční kontakt je důležitým prostředkem sociální komunikace. Je
důležitý pro sociální a psychický rozvoj dítěte a má i významný emoční účinek na
opatrovatele dítěte. Pohledem získáváme informace a zároveň je pohled i zdrojem
informací pro druhé. Podává druhým informace o naší pozornosti, myšlenkách, přáních
a touhách.
Děti jsou od narození očima fascinovány, ale až do věku pěti až šesti let
nechápou význam pohledu a pravidla, jimiž se pohledy řídí. Děti navazují oční kontakt
ve věku dvou až tří týdnů. Vzájemný oční kontakt má výrazné fyziologické účinky
(zvyšuje tepovou frekvenci, více se potíme) a rozvíjí vzájemné pouto mezi matkou
a dítětem.
Už děti ve věku tří až šesti měsíců sledují pohyb hlavy a očí. (Butterworth
a Jarrett, 1991; Scaife a Bruner, 1975, in Doherty-Sneddon, 2005) To dává ve věku
devíti, až desíti měsíců vzniknou tzv. sdílené pozornosti, která hraje významnou roli při
rozvoji dítěte, především v rozvoji řeči (dítě si spojuje sledovaný objekt s řečí) a mezi
třetím a čtvrtým rokem věku i myšlení (dítěti umožňuje chápat vlastní myšlenky
a myšlenky druhých, tzv. teorie mysli, Baron-Cohen a Cross, 1992, in DohertySneddon,
2005). K pochopení pohledu jako komunikačního prostředku dochází
u dětí až kolem tří let.
Pohled může být stejně jako gesta ukazatelem dětského chápání a může
vypovídat o „skrytém“ porozumění již u malých dětí. Sledování pohledu hraje
významnou roli i při učení. Pohledem dáváme najevo, že se chystá něco důležitého
a zvyšujeme míru vnímavosti posluchače. Proto si děti např. více zapamatují, pokud se
17
na ně učitel často dívá. Na druhou stranu pohled může působit i rušivě. U dětí školního
věku můžeme pozorovat, že při náročné myšlenkové činnosti odvrací pohled nebo
zavírají oči, aby se vyhnuly rozptylujícím signálům a snížily vizuální zátěž.
Pohledy jsou důležité i při navazování hovoru a jeho usměrňování. Proto např.
při telefonickém rozhovoru mluvíme v delších úsecích a častěji klademe kontrolní
otázky. Protože děti ještě nedokážou přizpůsobit styl svého hovoru podmínkám, je
velmi pravděpodobné, že obsah pochopí nesprávně a ani ono nebude správně
pochopeno.
Výraz obličeje
Novorozenci již po narození ovládají škálu reflexních výrazů, včetně tzv.
nesociálního úsměvu, který se objevuje nejprve ve spánku, od tří týdnů i bdělém stavu
a hraje určitou roli při budování sociálních vztahu s opatrovníky. Teprve kolem šestého
týdne se dítě začíná usmívat na lidskou tvář, respektive na kontrast bodů, které lidská
tvář vytváří (děti do třetího až čtvrtého měsíce se usmívají i na bílou masku se
znázorněným obličejem).
Existuje šest základních výrazů (štěstí, smutek, překvapení, strach, hněv
a odpor), které se objevují u všech kultur i u nevidomých dětí, které se objevují do šesti
měsíců věku. Ve druhé polovině roku již dítě dokáže vyjádřit emoce, aby získalo, co
chce. Kolem desátého měsíce děti začínají používat výraz tváře jako zdroj informací,
dochází tak k tzv. pseudoimitaci, kdy výraz obličeje opatrovníka ovlivňuje emoční stav
dítěte (např. pokud dítě neví, jak reagovat na novou situaci, podívá se nejdříve na matku
a chová se podobně jako ona). Již několikaměsíční děti zrcadlí emoce druhých (např.
dítě se chová znepokojeně, pokud k němu matka přichází s netečným výrazem). Kolem
dvanáctého měsíce vědomě napodobují obličeje. (Meltzova Moore, 1977, in DohertySneddon,
2005)
V předškolním věku se dítě naučí rozumět výrazům, chápat smíšené pocity
a teprve v mladším školním věku se zlepšuje schopnost ovládat mimiku natolik, aby
dokázalo skrýt své skutečné pocity.
Vytvářet výrazy a rozumět jim je velmi důležitou dovedností, která určuje
i jejich sociální vztahy. Například děti, které dostatečně neovládají svou mimiku
a nedokážou nasadit přiměřený výraz, jsou často vrstevníky odmítány. Proto bychom
tuto oblast neměli opomíjet.
18
Dotyky
Dotyky jsou důležitou součástí lidských vztahů a z evolučního hlediska jsou
pravděpodobně nejstarším kanálem neverbální komunikace a první formou poznávání
světa i sebe sama vůbec. Kůže je prvním smyslovým orgánem. Ve vývoji vjemů přichází
na řadu nejprve taktilní, potom sluchové a nakonec vizuální oblasti. „Čím je dítě starší,
mění se pořadí“. (Vater, Boudzio, 1996, s. 16) Doteky navozují pocit bezpečí, který je
základem komunikace. Mohou být přínosné v sociálním, emočním, psychickém
i tělesném rozvoji, nepřekračují-li běžné a přijatelné hranice. Podléhají přísným
pravidlům, která se liší v rámci jednotlivých kultur, podle vztahů a mezi zúčastněnými,
jejich pohlavím a situací, při kterých k dotyku došlo.
Dotyk je základem každodenní péče o dítě a her s ním. Dnes je běžné, že matky
navazují s dítětem kontakt bezprostředně po narození. Dotyky v podobě masáže se
doporučují pro uklidnění dětí v prvních měsících po narození. Dotykové terapie se
používají se i u předčasně narozených dětí. Dotyky v raném věku souvisejí s vývojem
vazby mezi dítětem a opatrovníkem.
Dotyky můžou mít také význam na chování dětí. Děti, které bývají označovány
za „problémové“, se častěji setkávají s dotyky negativního rázu. S tím souvisí
i problematika tělesných trestů. S tělesnými tresty dostává dítě matoucí sdělení (Proč
mě maminka může uhodit, když něco provedu, a já nesmím nikoho uhodit, pokud on
udělá něco mě?). Výzkumy dokládají, že děti trestané často tělesnými tresty jsou samy
náchylnější k agresi a méně řeší sociální vztahy vývojově zralým způsobem. (DohertySneddon,
2005)
Nevhodné dotyky u dětí jsou známkou toho, že dítěti není věnován dostatek
pozornosti nebo je rozrušené (např. žárlivý sourozenec strkající do mladšího sourozence
nebo dítě, které se více tulí ke své matce, pokud je smutná).
Význam dotyku a jeho vliv závisí na mnoha okolnostech (např. zda je náhodný,
na jakou část těla je veden, v jaké je situaci). Dítě se osvojuje pravidla dotyků spolu
s dalšími pravidly společnosti. Na dotyky malých dětí se vztahují jiná společenská
pravidla než na starší děti a dospělé (např. když vás zatahá za nohavici tříleté nebo když
nás zatahá desetileté dítě). Po prvním roce života rovnoměrně ubývá dotyků po celé
dětství až do dospělosti, kdy převládá spíše slovní sdělování pocitů, nicméně stále
stoupá počet lidí, kteří investují čas i peníze do masáží.
19
Osobní vzdálenost
Dětské chápání osobní vzdálenosti je poměrně neprobádanou oblastí. Lidé často
nerespektují osobní prostor dětí a neaplikují na něj pravidla dospělých. Není výjimkou,
že při vítání zvedneme dítě do náruče a zasypeme je polibky, přestože dítě dobře
neznáme. Dáváme tím dítěti najevo svou dominanci. Interakce dospělého s dítětem
v sobě nese vždy prvky asymetrie (už jen tím, že dospělý je vyšší) a neverbálními
signály můžeme alespoň částečně tuto nerovnováhu zmírnit – například tím, že k dítěti
přidřepneme, navážeme oční kontakt (ale nikoliv upřený pohled), usmíváme se,
postavíme se k dítěti čelem a nikoliv bokem (aby vidělo, že věnujeme pozornost pouze
jemu). Již tříleté děti jsou citlivé na osobní vzdálenost a přílišné přiblížení je pro ně
stresující. Neznamená to, že bychom se měli vyhýbat tělesnému kontaktu s dětmi, ale
měli bychom respektovat osobní prostor dítěte a nechat na něm, aby si samo zvolilo
vzdálenost pro komunikaci, která je mu příjemná.
20
2 Programy pro slyšící batolata využívající
znakovou řeč a jejich vliv na rozvoj řeči
„Jako rodič jsem zjistil, že není nic děsivějšího, frustrujícího nebo srdceryvnějšího, než
když ke mně moje dítě přijde s pláčem a já nemám nejmenší potuchu, co se děje. Být
dítětem, asi bych nechápal, proč zbytek světa nerozumí, co teď prožívám. Asi by mi
nedošlo, že je potřeba udělat něco jiného než spustit ještě větší křik, abych dal rodičům
vědět, že něco není v pořádku.“ (Garcia, 1999, s. 7)
Programy pro slyšící batolata jsou komplexní komunikační systémy, které se
snaží rozvíjet řeč kojenců a batolat, která ještě nejsou schopna se plnohodnotně
dorozumívat verbálně. Spojují slova s nemluveným znakem (pohybem těla, gestem,
mimikou), který zastupuje konkrétní předmět. Znaky vycházejí ze znakového jazyka
dané země nebo jsou tyto znaky uzpůsobovány dětské motorice. Protože cílem těchto
programů je především usnadnění komunikace mezi dítětem a jeho nejbližším okolím,
není kladen důraz na přesné provedení znaků a každá rodina si může znaky uzpůsobit
podle své potřeby.
Doporučuje se začít v komunikaci používat znaky kolem osmého měsíce věku
dítěte, kdy je motorika a myšlení dítěte na dostatečné úrovni. Dítě v této době obvykle
ukazuje na věci kolem sebe, nosí hračky a čeká na rodičovu reakci, samo používá
některé znaky (pápá, kývání hlavou na znamení souhlasu a nesouhlasu) a začíná se
zajímat o knihy. Pokud rodiče začnou znaky používat před osmým měsícem, budou
znaky pro dítě přirozenou součástí dne a rodiče si je zvyknou používat, ale bude trvat
několik měsíců, než dítě začne znaky opětovat. V rozmezí osmi až dvanácti měsíců je
dítě již schopné znaky samo používat, a tak rodiče nebudou na první znaky dítěte čekat
dlouho. Pokud rodiče začnou s dítětem znakovat po prvním roce jeho věku, dítě si bude
znaky osvojovat velmi rychle a bude schopné vyjadřovat i složitější myšlenky, ale
rodiče přijdou o užitek znakování, který mohli mít dříve.
Dítě začne znaky opětovat, až je motoricky i intelektově připraveno. Vlastní
produkci předchází porozumění významu znaku. Děti si obvykle nejprve osvojuje znaky
pro to, je ho zajímá, což jsou nejčastěji předměty jako hračky, zvířata, oblíbené
potraviny a činnosti, které rádo dělá (ukázky znaků příloha č. 3, 4. 5). Děti znakují to,
co neumí vyjádřit jinak (např. pomocí onomatopoa nebo slova, kterému jeho okolí
21
rozumí). Dítě nejprve používá samostatné znaky, pak znak a slovo dohromady, a
nakonec jen slovo, přičemž se dítě může ke znaku vrátit v nezvyklých situacích (např.
aby nemuselo volat na větší vzdálenost, když má plnou pusu nebo pro zdůraznění toho,
co říká).
Užitečné stránky a odkazy
Zde najdete odkazy na stránky nejrozšířenějších programů pro slyšící kojence
a batolata využívajících znakovou řeč ve světě:
• Australian Baby Hands (www.australianbabyhands.com)
• Babies and Sign Laguage (www.babies-and-sign-language.com)
• Baby Hands Productions (www.mybabycantalk.cz)
• Baby Signing Time (www.signingtime.com)
• Baby Signing with Tommy the Teddy (www.tommytheteddy.com)
• Baby Signs (www.babysigns.com)
• Kindersigns (www.kindersigns.com)
• Say it with a Sign (www.sayitvideos.com)
• Sign Babies (www.signbabies.com)
• Sign Language for Babies and Beyond (www.signing4babies.com)
• Sign with your baby (www.sign2me.com)
• Signing Smart (www.signingsmart.com)
• Signing with your Baby (www.signingbaby.com)
• Tinyfingers (www.tinyfingers.com)
• Wee Sign (www.weesign.ca)
• Weehands Sign Language (www.weehands.com)
Nejznámější programy pro slyšící batolata využívajících znakovou řeč v České
republice:
• Baby Signs (www.babysigns.cz)
• Miminkovština (www.miminkovstina.cz)
• Znakování s miminky (www.znakovanismiminky.cz)
22
2.1 Historie a výzkum programů pro slyšící batolata využívajících
znakovou řeč
Komunikace pomocí gest a mimiky je přirozeným prostředkem dorozumívání
dětí, a proto se můžeme domnívat, že kojenci a batolata používaly přirozená gesta ke
komunikaci již odpradávna.
V roce 1982 si Dr. Linda Acredolo všimla, že si její dvanáctiměsíční dcera Kate
vymýšlí jednoduché znaky pro věci, o kterých chce mluvit. Společně se svou kolegyní
Dr. Susan Goodwyn svou dceru sledovala a zapisovala si znaky, které vytvořila. V roce
1985 publikovaly první odborný článek – případovou studii o Kate a v příštích dvaceti
letech se zabývaly výzkumy o tom, jak znakování ovlivňuje vývoj a chování batolat.
V roce 1989 proběhla na Kalifornské univerzitě v Davisu studie zaštítěná
americkými Národními instituty zdraví. Do výzkumu se zapojilo více než 140 rodin
s dětmi starými 11 měsíců. Tyto rodiny byly náhodně rozděleny do dvou skupin –
v jedné děti používaly ke komunikaci znakovou řeč ve druhé nikoliv. Obě skupiny se
shodovaly v těchto kritériích: pohlaví dítěte, pořadí dítěte v rodině, snaha vyjadřovat se
pomocí slov, u rodičů pak bylo vzdělání a výše příjmů. Děti byly posuzovány ve věku
11, 15, 19, 24, 30 a 36 měsíců podle standardizovaných měřítek pro posouzení
jazykových dovedností a ve věku 8 let bylo co nejvíce dětí znovu vyšetřeno
Wechslerovou inteligenční škálou pro děti (WISC-III), nejčastějším testem na měření
inteligence u dětí. Výsledky ukázaly, že děti používající znakovou řeč hovořily ve věku
24 měsíců spíše jako děti staré 27 až 28 měsíců (měly tedy více než tříměsíční náskok
před dětmi, které neznakovaly). Sestavovaly také podstatně delší věty než děti
neznakující. Ve věku 36 měsíců hovořily jako děti ve věku 47 měsíců (byly teda o více
než rok napřed) než jejich vrstevníci, kteří znakovou řeč nepoužívali. V osmi letech
vykazovaly znakující děti o 12 bodů vyšší IQ (průměr byl 114 bodů) než neznakující
vrstevníci (jejich IQ dosáhlo průměru 102 bodů, což je o 2 body víc než je národní
průměr pro tento test). Výzkum tedy prokázal, že znakování pozitivně ovlivňuje
jazykový i kognitivní vývoj dětí. Od roku 1990 proběhla na Kalifornské univerzitě řada
dalších výzkumů zaměřená na používání znakové řeči u dětí raného věku a její vliv na
chování a rozvoj dětí a utváření vztahu dětí s rodiči. Proběhla také studie Dr. Claire
Vallotton z Harvardské univerzity zaměřená na používání gest v kolektivních zařízeních
pro kojence a batolata a studie Dr. Chamarrita Farkas na universitě v Chile zaměřená na
23
požívání programu Baby Signs u dětí z rodin ohroženými chudobou.
()
Ve stejné době jako Dr. Acredolová a Dr. Goodwynová popsal výhody používání
znakové řeči u zdravých slyšících dětí i Joseph Garcia. Garcia byl studentem Aljašské
univerzity v USA a jako tlumočník znakové řeči si všiml, že slyšící děti jeho neslyšících
přátel začínají komunikovat pomocí znakového jazyka dříve než děti, které do styku se
znakovým jazykem nepřišly. Proto si v roce 1986 vybral toto téma pro svou
absolventskou práci a přes dvacet let se účastní vědeckých bádání zaměřených na
používání amerického znakového jazyka (ASL) u slyšících dětí ze slyšících
i neslyšících rodin a u dětí se speciálními vzdělávacími potřebami (u dětí s autismem,
Downovým syndromem, řečovou apraxií, dyslexií a u dětí v nemocničních zařízeních).
Pod jeho záštitou se konaly i studie Dr. Kimberlee Whaley o používání amerického
znakového jazyka v kolektivních zařízeních pro kojence a batolata a studie Dr. Marilyn
Daniels zaměřená na používání vizuálních pohybových prvků při budování jazykových
schopností u dětí předškolního věku. ()
2.2 Přínos programů pro slyšící batolata využívajících znakovou řeč
Rodiče se často zajímají, proč by měli programy pro slyšící batolata využívající
znakovou řeč využívat v péči o své děti. Zde je několik důvodů:
Protože to opravdu funguje
Jak jsme si již dokázali v první kapitole, používání znaků je pro dítě naprosto přirozené.
Každé dítě se od určitého věku snaží dorozumět pomocí posunků a gest (zvedání rukou,
když dítě chce zvednout do náruče, mnutí očí, když je dítě unavené apod.), ať už ho
v tom jeho okolí podporuje nebo ne. Rodiče na tato gesta přirozeně reagují a rozumí jim
a sami své dítě nevědomky různá gesta učí (např. Udělej pápá tátovi., Ukaž, jak jsi
veliký!). Dítě se bude znaky učit, protože rádo napodobuje blízké osoby a chce
vykonávat tytéž činnosti. Dítě se také bez problémů domluví s jiným dítětem, i když
obě umí vyslovit jen minimum slov nebo dokonce nemluví stejným jazykem.
„ aše Dorotka (20 měsíců) spadla z odrážedla – motorky. A to tak nešťastně, že jí
v nemocnici musela paní doktorka sešít bradu jedním stehem. ásledující den jsme byli
24
s dcerou na hřišti v centru města, na které často chodí i cizinci se svými dětmi. Proti
Dorotce si na houpačku sedla dvouletá holčička, která nemluvila česky. Podívala se na
Dorotku a hned si se zvědavým výrazem v očích sahala na bradu a ve své cizí řeči
pokládala otázku. ež stačil tatínek dotaz přeložit, Dorotka odpověděla po svém. Řekla
„bum, bác“ a ukázala znak MOTORKA.“ (Vasilovčík Šustová, 2008, s. 17)
Znakování snižuje frustraci
Kolem devátého až desátého měsíce už dítě ví, co chce, ale nemá komunikační
prostředek k tomu, aby to dokázalo vyjádřit, což vede k nepochopení a frustraci.
Pomocí znaků mohou děti sdělovat své potřeby a požadavky. Odpadají plačtivé scény
a záchvaty vzteku dítěte, kdy se dítě něčeho dožaduje v době, kdy by měly být všechny
jeho potřeby (podle rodiče) uspokojeny.
„Zakovi bylo 15 měsíců a už uměl kolem 30 znaků. Mezi nimi i znak, který znamená, že
se bojí. Často tento znak používal, třeba když v parku uviděl velkého psa a rodiče ho tak
mohli zvednout do náruče ještě před tím, než se Zak vyděsil k pláči. Jednou kolem dvou
hodin ráno ho Zakova maminka Cathy slyšela hystericky brečet. Běžela tedy do Zakova
pokoje a Zak hned začal ukazovat na šaška na poličce a pak ukazal znak, který
znamená, že se bojí. Cathy hned věděla co se děje. Zak dostal šaška předchozí den
a moc se mu líbil. osil ho s sebou celý den tak mu ho Cathy dala na poličku, aby až se
probudí, šaška viděl. Ale šašek ve tmě vypadá jinak než ve dne a malého Zaka vystrašil
k pláči. Cathy se svěřila, že kdyby Zak nevěděl, jak jí má říct, že se bojí, a pouze by na
šaška ukazoval, myslela by si, že pláče, protože ho chce a dala by mu ho do postýlky.
Což by zrovna nebyl nejlepší způsob jak vybudovat Zakovu důvěru k mamince.“
()
„Tiffany se svou 17 měsíční dcerou Molly se jednoho rána potřebovala rychle vypravit
z domova. Oblékla Molly košili, kalhoty a ponožky. Až doposud to šlo snadno.
ásledovaly boty, které si Molly už obvykle chtěla obout sama. Tiffany spěšně
vysvětlovala, že dnes na to není čas, a přitom vtěsnala Mollyiny nožičky do botiček.
Postavila ji, aby jí navlékla kabát. Molly se postavila, hned si zase sedla a začala
plakat. ‚Sakra,‘ proběhlo Tiffany hlavou, ‚zlobí se, protože jsem ji nenechala, aby si
botičky nazula sama.‘ azlobená, že přijdou pozdě, už chtěla Molly přimět, aby se
vydala na cestu. V tom si všimla, že Molly ukazuje, že ji něco bolí – spojené ukazováčky.
25
Hned jí došlo, že něco není v pořádku. Sundala Molly botičky a zjistila, že ve špičkách
má nacpané ponožky. Místo, aby dcerku pokárala za zdržování, omluvila se jí, pořádně
ji k sobě přitiskla a přitom si tiše řekla: ‚Díky Bohu za znakování.‘“ (Acredolo,
Goodwyn, 2007, s. 7-8)
Podělit se o svůj svět
Pomocí znakování mohou rodiče zjistit, nad čím dítě přemýšlí a co ho zajímá.
Nejednou se stane, že dítě přijde s jiskřičkami v očích z vedlejšího pokoje a rodiče
napadne: „Co tam asi vidělo?“ Jde se podívat, ale ON tam nic nevidí.
Děti nejdříve zkoumají věci, které dospělým přijdou naprosto běžné a viděli je
už bezpočtukrát. V dítěti však zanechávají hluboký dojem a tvoří základ jeho učení.
Dítě může pomocí znaků být samo iniciátorem komunikace a může samo upozornit na
to, co ho zaujalo.
„Když malá Abby byla se svou rodinou na návštěvě u tetičky, rodiče jí dali její
přenosnou postýlku do pokojíčku její čtyřleté sestřenice. Tatínek uložil Abby do postýlky,
zhasl světlo. Když za sebou zavíral dveře, uslyšel Abby vyjeknout nadšením. Pootevřel
dveře, znovu rozsvítil a viděl, jak malá Abby ukazuje znak pro hvězdy. Tatínek se
rozhlédl po místnosti, ale žádné hvězdy neviděl. ‚Tady žádné hvězdičky nejsou, zlatíčko,
běž už spát,‘ řekl. Zhasl světlo a rozhlédl se ještě jednou po místnosti. Všiml si, že strop
je posetý hvězdičkami, které ve tmě září, ale ve světle nejsou vidět. ‚Máš pravdu, Abby,
tady je spousta hvězdiček.‘ opravil se tatínek s úsměvem a objal ji. Ta byla radostí bez
sebe, že dokázala tatínkovi říct, co objevila.“ (Acredolo, Goodwyn, 2007, s. 36-37)
Znakování posiluje pouto mezi dítětem a rodičem
Díky znakování mohou rodiče daleko dříve sdílet společné zážitky se svými
dětmi. Ve vztahu dítě-rodič ubývá díky možnosti společné komunikace negativních
interakcí a přibývá pozitivních, takže se dítě cítí v bezpečí a milováno. Mezi jím a rodiči
tak vzniká dříve pocit vzájemnosti a sounáležitosti.
Především otcové si začnou čas strávený se svým potomkem náležitě užívat až
ve chvíli, kdy se dítě naučí mluvit. Díky používání znaků a gest si může s dítětem
povídat a aktivně trávit čas o mnoho měsíců dříve.
Znakování může také přispět ke zlepšení vztahu dítěte se starším sourozencem.
Často se stává, že starší dítě na mladší žárlí. Pokud se však rodina rozhodne ke
26
komunikaci používat program pro slyšící batolata využívající znakovou řeč, může starší
sourozenec učit mladšího znaky. Bude si tak připadat důležitý, že může pomáhat
rodičům a budovat si se sourozencem dříve pozitivní vztah.
Znakování pomáhá rodičům vidět, jak jsou jejich děti chytré
Rodiče jsou často zaskočeni, když zjistí, že jejich dítě rozumí, o čem je jejich
rozhovor. Pomocí znaků mohou děti podstatně dříve popisovat nové předměty na
základě těch, které znají (např. brokolice může dítěti připomínat svým vzhledem
květinu), mohou sdělovat své vzpomínky (např., že když tudy minule s rodiči šli, byla
tady kočička), mohou upozorňovat na jednoduché analogie (např., že kapky deště na
skle vypadají jako akvárium, které mají doma) a mohou sdělit a vysvětlit své pocity
i pocity druhých lidí a my snáz pochopíme jejich rozpoložení (např. dítě vysvětlí, že
není smutné, ale zlobí se, protože mu jiné dítě vzalo).
„ ení to tak dávno, co mě ráno Dorotka vítala v postýlce s rozzářenou tváří a její ručky
ukazovaly znak MLÉKO. Když bylo Dorotce 14 měsíců, stála ráno v postýlce
a znakovala ROHLÍK. Vzala jsem ji k nám do postele, začala si rozepínat pyžamo
a Dorotka znakovala E, ROHLÍK. Šly jsme tedy spolu do kuchyně, Dorotka dostala
kousek rohlíku, s rozzářenou tváří ho sežvýkala, ukázala JEŠTĚ a dostala další kousek.
Tak jsem ráno přestala kojit.“ (Vasilovčík Šustová, 2008, s. 71)
Znakování posiluje sebedůvěru dítěte i rodičů
Reakce lidí, na kterých nám záleží, jsou ukazatelem našeho úspěchu. Proto vždy,
když rodič dítěti porozumí, zažívají dítě pocit úspěchu a důležitosti. Spokojené dítě zase
zvyšuje sebevědomí rodičů a dává jim pocit, že jsou dobrými rodiči.
Zábava pro vás a vaše dítě
Znakování je pro děti i jejich rodiče zábavnou a dobrodružnou aktivitou, která je
pro oba přínosná a přirozená. Rodič se nemusí nic složitě učit, protože znaky jsou
názorné a cílem programů pro slyšící batolata využívající znakovou řeč je dát rodičům
návod, jak si je sami se svým dítětem vymyslí.
27
2.3 Vliv programů pro slyšící batolata využívajících znakovou řeč na
celkový rozvoj dítěte a rozvoj řeči
Programy pro slyšící batolata využívající znakovou řeč odpovídají požadavkům
multisenzoriálního přístupu k učení (tzn., že dítě zapojuje více smyslů najednou, což
usnadňuje zapamatování a pochopení slov), a proto rozvíjí celou osobnost dítěte.
Znakování rozvíjí myšlení, paměť, představivost a motoriku dítěte. Příznivě působí i na
emocionální rozvoj dítěte.
Znakování se slyšícími kojenci a batolaty podporuje i rozvoj řeči. Dítě, se
kterým se znakovalo, má často větší chuť komunikovat a rozvinutější slovní zásobu než
jeho neznakující vrstevníci. Znakování také dítěti pomáhá pochopit strukturu jazyka,
a proto znakující děti často používají dříve oproti vrstevníkům dvoj- a trojslovné věty,
přičemž dítě často nahrazuje jedno nebo několik slov znakem (např. slovo mléko a znak
JEŠTĚ, znak PEJSEK a slovo ham).
Znakování také donutí rodiče mluvit častěji na dítě a komentovat činnosti
a předměty, a to nejčastěji ty, které dítě zajímají, protože dítě samo na ně upozorní. To
se také příznivě projeví na rozvoji komunikační schopnosti dítěte.
Znakování posiluje i zájem o mluvení. Dítě zažívá často pocit úspěchu
z porozumění, který tento zájem posiluje.
Používání znaků a gest podporuje zájem o knihy. Dítě není jen pasivním
posluchačem, může se velmi brzy aktivně účastnit komunikace, říct, co ho zajímá, a co
ho v souvislosti s obrázkem napadalo.
Rodiče se často strachují, že jejich dítě bude „líné“ učit se mluvit. Jak bylo již
několikrát zdůrazněno, neverbální komunikace pomocí gest, mimiky a pohybů těla je
přirozeným předstupněm verbální komunikace. Přechod od neverbální k verbální
komunikaci by se dal přirovnat k přechodu od lezení k chůzi. Nikoho dnes nenapadne,
že by otáčení nebo lezení po čtyřech mělo zbrzdit chůzi po dvou. A se znaky
v komunikaci je to zrovna tak. Dítě je od narození obklopené mluvenou řečí. Používají
ji všichni, je rychlejší a dá se jí komunikovat i na velkou vzdálenost a bez nutnosti
zrakového kontaktu. Čím je dítě starší tím více nových lidí poznává. Mluvené řeči
rozumí všichni, kdežto znakům jen pár zasvěcených. Navíc programy znakové řeči pro
slyšící batolata využívají pouze jednoduchá gesta, která neumožňují sdělit složitější
myšlenkové procesy.
28
2.4 Možnosti užití programů pro slyšící batolata využívajících
znakovou řeč
Programy pro slyšící batolata využívající znakovou řeč jsou svou podstatou
předurčeny především pro použití v rodině. Významné postavení zaujímají ve
dvojjazyčných rodinách, kde můžou významně podpořit rozvoj řeči, nebo v rodinách se
sociálním znevýhodněním, kde často bývá opožděná (až narušená) komunikační
schopnost.
Použití těchto programů je však vhodné i v ústavních zařízeních pro děti raného
věku (kojenecké ústavy), kolektivních zařízeních pro děti kojeneckého a batolecího
věku (jesle, miniškoličky), při programech pořádaných mateřskými centry, při plavání
kojenců a batolat či v agenturách na hlídání dětí. Ve světě i tyto alternativy běžně
fungují a zdá se, že i u nás se s nimi pomalu začíná.
Na stejném principu jako programy pro slyšící batolata využívajících znakovou
řeč jsou postaveny i komunikační systémy alternativní a augmentativní komunikace
určené pro děti s postižením (kromě znakového jazyka pro neslyšící jedince je to např.
Znak do řeči nebo Makaton) a myšlenky programů pro slyšící batolata využívající
znakovou řeč (především použití již v kojeneckém a batolecím věku a jednoduchá,
hravá forma) by mohly velmi usnadnit komunikaci dětí s postižením a jejich rodičů
a významně podpořit i celkový rozvoj dítěte.
29
3 Zkušenosti maminek s programy pro slyšící
batolata využívající znakovou řeč
Při výzkumu jsem se zaměřila na ty, pro které by programy pro slyšící batolata
využívající znakovou řeč měly mít největší význam – na maminky kojenců a batolat.
Čtenáře mám seznámit se zkušenostmi rodičů, kteří se svými dětmi vyzkoušeli některý
z programů pro slyšící batolata, který využívá znakovou řeč.
3.1 Vymezení metodologie a stanovení výzkumných cílů
Výzkum je kvantitativního charakteru. Byla použita technika dotazníku
s otevřenými otázkami. Dotazník byl nestandardizovaný, vlastní konstrukce (příloha
č. 6) a byl vyplňován anonymně. Rozesílán byl elektronickou formou. Výzkumné
šetření bylo realizováno v období září 2008 až březen 2009 a zúčastnilo se ho 37
respondentů. Dva dotazníky musely být pro neúplnost vyřazeny. Ke zpracování byly
použity matematicko-statistické metody.
Cílem výzkumného šetření bylo zjistit:
• v kolika měsících věku dítěte s ním rodiče začali znakovat,
• důvody, proč se rodiče rozhodli se svými dětmi znakovat,
• jak bylo dítě ochotné znaky používat,
• jaká byla reakce nejbližšího okolí na znakování,
• jaké byly první znaky, které se dítě naučilo a čeho se týkaly,
• jaký byl největší přínos znakování pro rodiče,
• jak probíhal přechod od znaků k mluvené řeči,
• jak rodiče vnímají, že znakování ovlivnilo vývoj řeči jejich dítěte.
K dosažení stanovených cílů jsem vytyčila následující hypotézy (hypotéza prostá):
• H1: Rodiče začali se svými dětmi znakovat později, než je doporučováno,
protože programy jsou na českém trhu nové.
• H2: Rodiče se rozhodli znakovat se svými dětmi především pro snadnější
komunikaci v době, než jejich dítě bude schopno se vyjadřovat verbálně.
30
• H3: Do znakování se kromě matek zapojují i otcové dětí.
• H4: První znaky, které dítě začne používat, se budou týkat spíše věcí, které je
zajímají (zvířátka, hračky apod.) než praktických věcí jako je např. jídlo
a spánek.
• H5: Rodiče uvidí největší přínos znakování v tom, že se snadněji domluví se
svými dětmi.
• H6: Dítě přestane používat znaky, jakmile okolí začne rozumět jeho verbálnímu
projevu.
• H7: Znakování ovlivní pozitivně především chuť dítěte komunikovat.
3.2 Charakteristika zkoumaného vzorku
Protože programy pro slyšící batolata využívající znakovou řeč jsou v České
republice novinkou a zatím nejsou příliš rozšířené, oslovila jsem instruktorky programu
Baby Signs v Brně a paní Terezii Vasilovčík Šustovou z programu Znakování
s miminky, které z důvodu ochrany osobních údajů samy maminkám zasílaly dotazníky
a přeposílaly mi je. Některé maminky jsem oslovila s prosbou o vyplnění dotazníku na
internetových diskuzích zabývajících se tímto tématem a využila jsem i zkušenosti
blízkých přátel, kteří sami s dětmi znakovali.
3.3 Vlastní výzkum
Otázka č. 1: Kolik měsíců bylo Vašemu dítěti, když jste s ním začali znakovat a kolik
měsíců má nyní?
Věk dětí Počet respondentů Vyjádření v %
do 8 měsíců 10 29%
8-12 měsíců 19 54%
nad 12 měsíců 6 17%
Tab. 1: Věk dětí
31
29%
54%
17%
do 8 měsíců
8-12 měsíců
nad 12 měsíců
Graf 1: Věk dětí
Délka znakování Počet respondentů Vyjádření v %
do půl roku 20 57%
půl roku až jeden rok 15 43%
Tab. 2: Délka znakování s dětmi
57% 43%
do půl roku
půl roku až jeden rok
Graf 2: Délka znakování s dětmi
Většina rodičů (54%) začala se svými dětmi znakovat v doporučovaném rozmezí
8 až 12 měsíců věku dítěte. 29% rodičů začalo se svými dětmi znakovat ještě před tímto
obdobím. Pouze šest rodičů (17%) začalo znakovat až po prvním roce dítěte. Programy
pro slyšící batolata využívající znakovou řeč na českém trhu teprve krátce. Je však
zřejmé, že rodiče nové alternativy ve výchově dětí sledují. Malé procento rodičů
znakujících se staršími dětmi ale může být způsobeno i tím, že rodiče doporučovaný
věk od znakování odradil a oni se svými dětmi již znakovat nezačínali, přestože by jim
to mohlo usnadnit komunikaci s jejich dítětem.
32
V době výzkumu znakovala většina rodičů (57%) se svým dítětem méně než půl
roku. 43% rodičů znakovalo se svými dětmi v rozmezí půl roku a rok. Žádný z rodičů
s dítětem neznakoval déle než rok.
Otázka č. 2: Proč jste začali znakovat se svým dítětem?
2
1
14
7
4
1
1
1
1
1
1
1
0 2 4 6 8 10 12 14
pořad v TV, článek v
časopisu
hlubší vztah s dítětem
domluvit se s dítětem
zvědavost, zkusit novou
věc
zábava
podpořit vnímání dítěte
společná mluva v
dvojjazyčné rodině
jestli to funguje
nová společná aktivita
zkušenost se znakovým
jazykem neslyšících
přiblížení se dítěti
vliděla jsem u
kamarádky
důvod znakování
Graf 3: Důvody znakování s dětmi
Rodiče nejčastěji (ze 40%) uvedli jako důvod, proč začali znakovat se svými
dětmi možnost snadnější domluvy a většího porozumění svému dítěti. Jako další
důvody udávali zvědavost (z 20%) a možnost zábavy (z 11%).
33
Otázka č. 3: Jak rychle se Vaše dítě znaky učilo a jak bylo ochotné znaky používat?
21
9
2
2
1
0 5 10 15 20 25
učenlivé, baví ho to
trvalo několik měsíců
zatím bez odezvy
sám neznakuje, ale
rozumí
znaky moc nepoužívá,
preferuje slovo
používání znaků
Graf 4: Ochota dětí používat znaky
Jak je patrné z grafu č. 4, 60% rodičů uvedlo, že jejich dítě používalo nové
znaky velmi ochotně a znakování ho bavilo. Devíti dětem (26%) trvalo několik měsíců,
než začaly znaky samy produkovat. Pouze 14% dětí znaky neopakovalo.
Otázka č. 4: Jak jste se Vy sama a Vaše okolí snažili znaky používat? Zapojil se
do znakování i manžel, prarodiče apod.?
Osoby, které znakovaly Počet respondentů Vyjádření v %
jen matka 4 11%
matka i otec 10 29%
i okolí dítěte 21 60%
Tab. 3: Osoby, které se zapojily do znakování s dítětem
11%
29%
60%
jen matka
matka i otec
i okolí
Graf 5: Osoby, které se zapojily do znakování s dítětem
34
Do znakování se ve většině rodin (60%) kromě rodičů zapojilo i širší okolí, které
přichází s dítětem do kontaktu (prarodiče, přátelé rodičů, v jednom případě dokonce
sousedka). Dotazované matky však shodně uváděly, že okolí začalo být ve znakování
aktivní až v době, kdy dítě začalo znaky samo používat. Ve 30% znakovali na dítě oba
rodiče, v 11% pouze matka. Matky, které znakovaly pouze samy, často uváděly, že
jejich partner i prarodiče dítěte byli vůči znakování skeptičtí.
Otázka č. 5: Jaké byly první znaky, které Vaše dítě použilo?
Pokud rodiče uvedli více znaků, byly vybrány vždy první tři uvedené.
7
2
4
7
15
3
5
12
6
3
1
1
2
2
1
3
3
1
1
0 2 4 6 8 10 12 14 16
kniha
hotovo
jíst
mléko
zvířata
koupat se
spát
světlo
čepice
hodiny
kde
bolí
ještě
míč
auto
piškot, sušenka
telefon
květina
kolotoč
první znaky
Graf 6: První znaky
35
Mezi první znaky dětí patřily nejčastěji označení věcí, které u dětí budí zájem –
znaky zvířat (v 15 případech), světlo (ve 12 případech), kniha (v 7 případech), čepice
(v 6 případech). Znaky pro praktické věci (mléko (pozn. též znamená kojení), spánek,
jídlo, koupání apod.) patří mezi frekventované, protože je často vyhledávají rodiče, aby
jim usnadnily starost o dítě.
Otázka č. 6: V čem vidíte největší přínos znakování s Vašimi dětmi?
V případě uvedení více odpovědí byly vybrány první dva uvedené důvody.
2
1
10
3
6
5
2
2
1
1
6
1
4
1
0 2 4 6 8 10
neodpovědělo
zatím nevidím přínos
domluva, porozumění
uvědomění si, čeho si dítě
všímá
zábava
řekne, co chce
rovnocenný partner k
komunikaci
podpora chuti
komunikovat
zvýšení schopnosti
soustředit a učit se
zvýšení sebevědomí
dítěte
radost dítěte z
komunikace
snížení frustrace
pouto mezi rodičem a
dítětem
aktivita k rozvoji dítěte
přínos znakování
Graf 7: Přínos znakování s dětmi
36
Rodiče nejčastěji (v 10 případech) vidí přínos znakování se svým dítětem ve
snadnější domluvě a větším porozumění. Často také uvádí jako důvod radost dítěte
z komunikace a to, že znakování j pro ně i jejich dítě zábavou (oba v 6 případech).
Otázka č. 7: Pokud Vaše dítě již začalo používat první slova, jak probíhá nyní Vaše
znakování? (např. přestává používat znaky pro slova, která zná, nebo používá znak i
slovo, zda dítě upřednostňuje znakování nebo mluvenou řeč apod.)
11
1
2
13
7
1
0 2 4 6 8 10 12 14
zatím nemluví
preferuje řeč, znaky málo
věci, pro které znak a věci, pro které slovo
opustilo znak, jakmile je slovu rozumět
znak i slovo současně
dál znak, zřídka slovo
přechod od znaků ke slovům
Graf 8: Přechod od znaků ke slovům
Děti nejčastěji (v 37%) opouští znak ve chvíli, kdy je jejich verbální projev pro
okolí dostatečně srozumitelný. 20% používá znak i slovo současně. Velké však bylo
i procento dětí, které se zatím slovně nevyjadřují (31%).
37
Otázka č. 8: Máte pocit, že znakování ovlivnilo vývoj řeči Vašeho dítěte? (např. začalo
dříve mluvit oproti vrstevníkům, má širší slovní zásobu, dítě má větší chuť
komunikovat apod.)
1
11
2
2
14
3
2
0 2 4 6 8 10 12 14
neodpovědělo
zatím nemluví
může komentovat, co
vidí
znakování bere jako
zábavu
větší chuť komunikovat
větší slovní zásoba
začalo mluvit brzy
vliv na vývoj řeči
Graf 9: Vliv znakování na vývoj řeči
Nejvíce rodičů (40%) pozoruje, že znakování pozitivně ovlivnilo u jejich dítěte
především chuť ke komunikaci. Velké procento dětí (31%) se však zatím slovně
nevyjadřuje.
3.4 Závěry výzkumného šetření
Hypotéza H1, že rodiče začali se svými dětmi znakovat později, než je
doporučováno, se nepotvrdila. Většina rodičů (54%) začala se svými dětmi znakovat
v doporučovaném rozmezí 8-12 měsíců věku dítěte, 29% rodičů dokonce ještě dříve.
Hypotéza H2, že rodiče se rozhodli znakovat se svými dětmi především pro
snadnější komunikaci byla verifikována. Rodiče nejčastěji (ze 40%) začali znakovat se
svými dětmi kvůli snadnější domluvě a většímu porozumění svému dítěti.
Hypotéza H3, že do znakování se zapojí i otcové dětí, byla také verifikována.
38
V 60% se do znakování dětí zapojilo kromě obou rodičů i širší okolí dítěte, ve 29% oba
rodiče.
Hypotéza H4, že první znaky dítěte se budou týkat věcí, které dítě zajímají, než
praktických věcí, byla verifikována. Mezi nejčastější první znaky patřily znaky zvířat
(v 15 případech) a znak pro světlo (ve 12 případech). Znaky pro praktické věci jako je
např. mléko, spánek a jídlo patří mezi frekventované, protože je často vyhledávají
rodiče pro usnadnění péče o dítě.
Hypotéza H5, že rodiče vidí největší přínos znakování ve snadnější domluvě se
svými dětmi, byla verifikována. V 10 případech rodiče uvedli, že znakování vedlo
k většímu porozumění a snadnější domluvě s jejich dítětem.
Hypotéza H6, že dítě přestane používat znaky, jakmile okolí porozumí jeho
verbálnímu projevu, byla také verifikována. Děti v 37% opouští znak ve chvíli, kdy
jejich okolí začalo rozumět jejich verbálnímu projevu.
Hypotéza H7, že znakování ovlivní pozitivně především chuť dítěte
komunikovat, byla verifikována. Pro 40% rodičů znakování kladně ovlivnilo mluvní
apetit jejich dítěte.
39
Závěr
Ve své práci se zabývám programy, které k usnadnění komunikace se slyšícími
kojenci a batolaty využívají znakovou řeč nebo její modifikace.
Používání znaků a gest ke komunikaci s dětmi raného věku je v České republice
prozatím ne příliš rozšířenou novinkou, která je opředena mnoha předsudky a má své
zastánce i odsuzovatele. Přitom programy pro slyšící batolata využívající znakovou řeč
vznikly již před více než pětadvaceti lety a jejich kladný vliv na rozvoj osobnosti i řeči
je podpořen řadou výzkumů. Neverbální komunikace je pro děti raného věku
přirozeným prostředkem dorozumívání a používání znaků a gest může opatrovatelům
dětí, které ještě nejsou schopny se domluvit verbálně, výrazně usnadnit život a uspíšit
komunikaci s nimi.
Používání programů pro slyšící batolata využívajících znakové řeči zvyšuje
porozumění potřebám dítěte, snižuje frustraci, posiluje pouto mezi dítětem a rodiči
i sourozenci, dává dospělým možnost nahlédnout do magického dětského světa
a dozvědět se, co dítě zajímá a nad čím přemýšlí. Rozvíjí myšlení, paměť, představivost
a motoriku dítěte. Příznivě působí i na emocionální rozvoj dítěte a zvyšuje sebedůvěru
dětí i jejich rodičů. Má pozitivní vliv i na rozvoj řeči. Děti, se kterými se v raném věku
znakuje, mají vyšší chuť komunikovat a používají dříve dvoj- a trojslovné věty oproti
vrstevníkům. Znakování také podporuje vznik slovní zásoby a porozumění jazyku.
Tyto programy jsou určeny především pro použití v rodině, pomoci mohou
zejména ve dvojjazyčných a sociálně znevýhodněných rodinách, kde se u dítěte často
vyskytuje opožděná komunikační schopnost. Mezi další možnosti uplatnění patří také
využití v zařízeních ústavní výchovy pro děti raného věku (kojenecké ústavy),
v kolektivních zařízeních pro kojence a batolata, mateřských centrech či agenturách na
hlídání děti. Své místa naleznou i v rodinách s postiženým dítětem.
Programy pro slyšící batolata využívající znakovou řeč jsou vhodné pro všechny
zdravé slyšící děti. Existují ale rodiče, kteří považují tento způsob komunikace za
zbytečný, protože dítě se stejně naučí verbálně komunikovat i bez použití znaků a gest.
Znakující dítě vzbuzuje také nežádoucí pozornost, která těmto rodičům vadí, a proto
volí raději konzervativní způsob výchovy a učení.
40
Shrnutí
Tato práce se zabývá programy pro slyšící kojence a batolata využívajícími
znakovou řeč. Tyto programy zvyšují míru porozumění při komunikaci s dětmi raného
věku a v České republice je jejich používání novinkou. Mezi výhody komunikace
pomocí znaků a gest patří zvýšení porozumění dítěti, snížení jeho frustrace, posílení
vztahů mezi dítětem a rodiči, rozvíjení myšlení, paměti, představivosti a motoriky dítěte
a v neposlední řadě i řeči. Součástí práce je praktická část mapující zkušenosti
maminek, které tyto programy používají k usnadnění komunikace se svými dětmi.
41
Summary
This thesis deals with the programs for hearing infants and toddlers which use
sign language. These programs are increasing understanding scale close to the
communication with early-aged children and using them is an innovation in the Czech
Republic. The set of the advantages using signs and gestures contains an appreciation
enhancement, a reduction of child’s frustration, a family relationships consolidation,
a progress of the thought, memory, imagination and tactual skills and the last but not
least – improvement of the speech. The component of the bachelor thesis is the practical
part treating of experiences the mothers using these programs towards simplification of
the communication with their children.
42
Použitá literatura a internetové zdroje
ACREDOLO, L., GOODWYN, S. Baby Signs. Průvodce pro rodiče. Kněžmost:
Nuerasoft s.r.o.., 2007.
CICCOTTI, S. Rozumíte svému děťátku? Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-444-1
DITTRICHOVÁ, J., PAPOUŠEK M., PAUL, K. a kol. Chování dítěte raného věku.
Praha: Grada Publishing a.s., 2004. ISBN 80-247-0399-8
DOHERTY-SNEDDON, G. everbální komunikace dětí. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-
73670-43-7
DOLEJŠÍ, P. Jak se naučit správně vyslovovat. Praha: Jas, 2004. ISBN 80-86480-35-6
GARCIA, J. Sign with Your Baby. United States: Northlight Communications, 1999.
ISBN 0966836774
HOLINGER, P. Co říkají děti než se naučí mluvit. Praha: Triton, 2005. ISBN 80-7254-
634-1
KLENKOVÁ, J. Logopedie. Praha: Grada Publishing a.s., 2006. ISBN 80-247-1110-9
KLENKOVÁ, J. Možnosti stimulace neverbálních a verbálních schopností vývojově
postižených dětí. Brno: Paido, 2000. ISBN 80-85931-91-5
KUTÁLKOVÁ, D. Logopedická prevence: průvodce vývojem dětské řeči. Praha: Portál,
2005. ISBN 80-7367-056-9
KUTÁLKOVÁ, D. Vývoj dětské řeči krok za krokem. Praha: Grada Publishing a.s.,
2005. ISBN 80-247-1026-9
LECHTA, V. a kol. Diagnostika narušené komunikační schopnosti. Praha: Portál, 2003.
ISBN 80-7178-801-5
LECHTA, V. Symptomatické poruchy řeči u dětí. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-
572-5
MIKULAŠTÍK, M. Komunikační dovednosti v praxi. Praha: Grada Publishing a.s.,
2003. ISBN 80-24706-50-4
ŠUSTOVÁ VASILOVČÍK, T. Jak se domluvit s kojencem a batoletem. Praha: Grada
Publishing a.s., 2008. ISBN 978-80-247-2336-5
VATER, W., BOUDZIO, M. Od prvního hlasu k prvním slovům. Praha: Tech-market,
1996. ISBN 80-902134-0-5
VYBÍRAL, Z. Psychologie komunikace. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7178-998-4
VYŠTEJN, J. Dítě a jeho řeč. Beroun: Baroko & Fox, 1995. ISBN 80-85642-25-5
43
Internetové zdroje
cs.wikipedia.org/wiki/Řeč
www.almadeo.cz/news/jazyk-lingvistika/
www.babysigns.com
www.babysigns.cz
www.miminkovstina.cz
www.sign2me.com
www.weehands.com
www.znakovanismiminky.cz
44
Seznam obrázků v příloze
Příloha č. 1: Interakce rodič-dítě (Dittrichová, Papoušek, Paul a kol., 2004, s. 91)
Příloha č. 2: Interakce s dítětem (Dittrichová, Papoušek, Paul a kol., 2004, s. 92-93)
Příloha č. 3: Ukázka znaků programu Weehands ()
Příloha č. 4: Ukázka znaků programu Sign with Your Baby (Garcia, 1999, s. 72-73)
Příloha č. 5: Ukázka znaků programu Znakování s miminky (Šustová Vasilovčík, 2008,
s. 116, 125, 132)
Příloha č. 6: Nestandardizovaný dotazník použitý při výzkumu
45
Seznam tabulek a grafů
Tab. 1: Věk dětí
Tab. 2: Délka znakování s dětmi
Tab. 3: Osoby, které se zapojily do znakování s dítětem
Graf 1: Věk dětí
Graf 2: Délka znakování s dětmi
Graf 3: Důvody znakování s dětmi
Graf 4: Ochota dětí používat znaky
Graf 5: Osoby, které se zapojily do znakování s dítětem
Graf 6: První znaky
Graf 7: Přínos znakování s dětmi
Graf 8: Přechod od znakování ke slovům
Graf 9: Vliv znakování na vývoj řeči