Věřit umělci jeho umění
Kdybych musel při kreslení myslet a kombinovat, dávno bych nekreslil, říkó Jan SamoleJ. leden z našich představitelů takzvaného původního surového uméní.
Podle Mistra Miraka nebyla slepota pohromou, nýbrž konečným štěstím (...) to, jak se Bůh dívá na svét, lze poznat výlučně skrze paměť slepých malířů. Starý iluminátor si po celý život cvičí ruku, aby pak dokázala sama od sebe převést na papír nádhernou malbu, až se tato vize dostaví, tedy až se mu v temnotě vzpomínek a slepoty před očima vyjeví Boží scenérie." Tuto představu nejpoctivější pravdivé malby jako tvorby z temnoty vlastního nitra, které už není rozptylováno tím, co vidí oko, přibližuje v knize Jmenuji se červená turecký spisovatel Orhan Pamuk. Románem prochází spor o to, zda malovat tak, jak vidí naše oči, nebo tak, jak vidět chceme, nebo jsme uvykli působením naší kultury. Analogií ke kýžené slepotě, která koncentruje vnitřní zrak, může být slepota vědomí. Taková, kterou přináší například psychická porucha, stav po požití drogy či setrvání v transu. Dochází k proměnám ve smyslovém vnímání, právě tak jako v tom, co o světí vím, jak si jej uvědomuji. Pokud se vám takové „omezení' nezdá důvodem k větší pravdivosti či autentičnosti uměni, seberte si své vědomi a vydejte se s ním polemizovat nad konkrétní díla. Do dvanáctého října je vystavuje Muzeum umění Olomouc pod názvem Art brut v českých zemích.
V surovém stavu
Jak ve výpravné publikaci, jež projekt provází, uvádí autorka koncepce výstavy, výtvarná teoretička Alena Nádvorníko— vá, pojem art brut není dnešní společnosti zdaleka neznámý. Pravé Nádvomíková svou dlouholetou badatelskou a kurátorskou činnosti výrazně přispěla k jeho zviditelnění. Po první rozsáhlé výstavě českého art brut, v Praze roku 1998, připravila jeho prezentaci také v evropských metropolích Vídni, Paříži a Bruselu. Počátky sběratelství i výstavní aktivity v této oblasti jsou však podstatně staršího data. Samotný pojem art brut, neboli umění v původním, syrovém či surovém stavu, vstupuje do diskusí ve čtyřicátých letech dvacátého století. Jeho autorem je francouzský umělec Jean Dubuífet, který právě v tvorbě klientů psychiatrických léčeben a dětí spatřil jisté paralely a záro-veů protiklad k intelektuálně vykonstruovaným kreacím moderního umění, kde svoboda a imaginace umělce jsou potlačeny snahou být umělcem, uspět a prodat. Místy zahořkle vyznívající kritiku takzvaného vysokého umění formuloval v knize Dusívá kultura. Kulturní konvence označuje za nepřípustný a přitom náhodný (protože zaměnitelný) diktát, jemuž se umělec musí vzpírat. Naproti tomu díla art brut nelze zařadit do žádného výtvarného směru, vznikají z niterní potřeby tvořit a uměním vlastně ani tyt nechtějí. Jejich tvůrci neprošli výtvarným školením, čerpají výhradně ze své Představivosti, případné jednají na popud vnitřních hlasů, nebo jim při spiritistic-tóm vytržení ruku vedou duchové. Společnost, vytlačující tyto skupiny na svůj okraj jako nenormální, označovala jejich tvorbu slovem primitivní. „Dovede-U se človék oprostiti od všech
vjemů svých smyslů, že se stane trpným nástrojem svého podvědomí, projeví se toto jeho vnitřní ingenium tvorbou víceméně uměleckou dle týchž zákonů, dle jakých tvoří z nerostného materiálu krystal a z organického tělo rostliny a živočicha." (Karel Sezemský) A proto také při vstupu do olomoucké expozice před vámi rozkvete podezřelá louka. Vstupoval jsem s určitým očekáváním a v prvním dojmu jsem chtěl mdlou louku přeběhnout na vysokých podzimních podrážkách a dostat se do sálů, kde bude něco vidět. Psychotíci ani mediumici se barev rozhodně nebojí, ale kresby jsou jemné na nevelkém papíře, často jen objekt bez pojednaného pozadí. Jenže objekty se hýbou. Než se dostanete ke vstupu do druhé místnosti, nejste si už jisti, jestli ta rostlina není vlastně zvíře; jenže není jasné, kde by mělo mít hlavu, natož ho určit. Velký třesk v továrně na recyklaci obalů od bonbónů.
Kromě některých psychotiků vyjadřujících se značně expresivními tahy, je většina vystavených děl vzájemně shodná ornamentálnosti, často až asketickou pečlivosti a zájmem o detail, mstinktivně ucuknete v tušení, že vám někdo vsune do prstů tužku a vy prostě budete muset v kresbě pokračovat. Nikoli nemístně se nabízí paralela s tvorbou dnes tolik populárních mandal. Sakrálně geometri-zující obrazce vystavěné a zaplňující celou plochu principem opakujících se motivů jsou v menšině oproti ornamentům florálnim, ovšem neméně trpělivým.
Mediumici, solitéri, psychotíci
Výstava nese podtitul mediumici, solitéri, psychotíci. Jean Dubufíět se při svém hledání ryzího nezkaženého umění zabýval především psychicky nemocnými, Alena Nádvorniková klade důraz na kresby me-dijni. Oproti podivné podskupině solitérů jde o jasně, definovaný zdroj tvorby, kde uměni vzniká opravdu jako vedlejší produkt, snad podobně, jako když se jogín na své cestě naučí jaksi rnimochodem levitovat. Navíc spiritismus a s ním spjaté kresby médii u nás mají dlouhou a bohatou tradici. „Je zajímavo, že u nás v Československu máme snad největší počet kreslících médií nebo lidí malujících v transu, jaký se jen kde ve světě ve špiritistických obcích vyskytl. A nejen to; na výstavu se hrne tolik návštěvníků, že by jí to mohly vážné umělecké výstavy velice závidět," píše Josef Čapek v době mezi světovými válkami. Z téhož období - kdy Dubuffet byl ještě chlapec - pochází i Čapkova sbírka esejů Nejskromnější umění, v niž obrací pozornost k výtvorům městských autodidaktů. Maloměstskému folkloru se věnuje také Karel Teige, František Kupka ovlivněn spiritismem dokonce figuruje jako médium. Ale nacisté ani komunisté surovému umění nepřáli. Proto v době, kdy vzniká legendární Dubuffetova Com-pagnie de ľArt Brut, společnost se sběratelskou a výstavní náplní, u nás se něco kreseb schovává jen v depozitáři muzea vNové Pace. Právě o nejstarší novopackou sbírku, pozdější sbírku olomouckého muzea a zejména o nádherné medijnl kresby
V
Josef Kotzian, bez názvu, medijní kresba, 28. dubna 1921, tužka, papír, 49 x 31 cm. Repro z knihy Art brut v českých zemích, Arbor vitae a Muzeum uměni Olomouc, Olomouc 2008
ze sbírky Evy a Jana Svankmajerových se současná výstava opírá. Ve srovnáni s výstavou Art brut, sbírka abcd, která se konala před dvěma lety v Domě U Kamennného zvonu v Praze, však olomoucká kolekce jakoby postrádá onu těkavou mnohotvárnost. Vedle kreseb asociujících fantaskní rostliny se bylo možné mnohem častěji setkat s motivem metamoríujlcí lidské figury jako řečištěm pulzujících siločar nebo s kolážovým využitím dokreslovaných stránek z časopisů. Namnoze šlo o práce žijících tvůrců. Ale kdo by se vešel mezi naše upřímné solitéry? Dvacáté století prohlásilo uméní psychicky nemocných za normální, takové, které není potřeba vystavovat odděleně od umělců profesionálních, stejně jako tak nečiníme s díly umělců, které bolí třeba kolena. Olomoucké muzeum tak vystavuje několik děl art brut také v rámci výstavy mapující výtvarné dění v období normalizace Nechci v kleci, ale opačně, mezi sektu surových umělců o patro výš nepronikne ani jediný normální normalizační. Co tedy od výstavy původního surového uměni očekáváme? .
Brut reality
Stěží by dnes někdo připustil, že by se art brut mělo stát vlajkovou lodí současnosti. A to přestože „nenacházíme zde onen ctižádostivý rychlý pohyb vpřed, na nějž většinou přísahali (nejen) modernisté a který dnes zdegeneroval
v klipové poskakování od jednoho hloupého nápadu k druhému ve stejném, jediném kruhu," jak píše Alena Nádvomíková v úvodním textu k publikaci Art brut v českých zemích. Pokud nejsme schopni označit současné umění za zvrhlé a zlotřilé, jako se odvážil Dubuffet, a nevidime jeho spásu v návratu do syrového stavu, je takové srovnávání pokrytectvím. Výstava art brut dnes neposune výtvarné umění svým hlásáním spontaneity a otevřením světů podvědomí. Umělci jsou dávno poučeni. Ti, co měli smůlu, že se nezbláznili, využili k oslabení kontroly, k oné výše popsané slepotě, drogy či různá cvičení pro změněné stavy vědomi. Už nejde o Du-buffetův boj s kulturou. Art brut je její součástí.
Zůstává fascinace opravdovosti. Art brut je něco jako výkřik člověka. Nemocného člověka nebo jeho nedostupného nitra. Tedy jako kdybych vykřikl já, jen mě to neboli a v klidu si to mohu prohlédnout. To je důvod, proč se taková výstava těšila už za času Josefa Čapka tak velké pozornosti, „že by jí mohly vážné umělecké výstavy velice závidět" Stejně jako dnes výstava Bodies s opravdovými rozřezanými těly, početné reality show s opravdovou hysterii a nefalšovanými slzami nebo záběry z autonehod ve večerním zpravodajství. To jsou jen různé kulturní úrovně pro divákovu fascinaci. V žádném případě tím nechci snižovat význam
vystavovaných děl. Ale myslím, že přes určitou nespornou výtvarnou hodnotu je řada z těchto prací zajímavých pravé jen tím, co o nich víme. To je ostatně běžný přístup i k uméní nesyrovému. Kde se vytratí zápas, zůstává kunsťhisto-rie. Dubuffet pomoci art brut zápasil se spoutanou společnosti. Pozitivní je, že psychotíci a mediumici se budou rvát dál, bez ohledu na to, kde je výtvarné uměni a jaké to má na něj vliv. je to výjimečná skupina, kterou neovlivní ani společná výstava, ani články kritiků. Ale tady je třeba dát si pozor, abychom jen neříkali, Že nejmladšl dítko je to nejmilejšf a němá tvář je lepší, protože je bezbranná. Opravdovost můžeme najít stejně dobře v současném uméní vidoucích umělců, jen to vyžaduje větší divákovu účast a pozornost, než když je postaven před hotovou výstavu autentického uměni. „V Tabrízu (...) předstírají mnozí ilurni-nátoři staré školy slepotu, protože ji pod vlivem Mistra Miraka považuji za největší z ctností Boží dobrotivosti a stydí se za to, že ani v pokročilém věku stále ještě neoslepli. (...) sedávají někteří z nich ve tmě mezi zrcadly, nejedí, nepiji a jen celé týdny zírají v bledém světle olejové lampy na folia starých herátských mistrů, aby se naučili, jak svět vnímá slepec."
Arf brut v českých zemích, Muzeum moderního umění Olomouc, 19. Června -12. října 2008.