KOMPOZICE A BAREVNOST VÝVOJ DĚTSKÉHO VÝTVARNÉHO PROJEVU 4 KOMPOZICE OBRAZU žZákladní kompoziční principy v dětské tvorbě: ž rytmus (určitý pravidelný interval mezi objekty), ž opakování (několikanásobné zobrazení stejných objektů), ž symetrie (osová a středová souměrnost u objektů i v prostoru). ž žTyto principy jsou dítěti vrozeny. Mají svůj počátek ve fyziologických funkcích a znacích lidského těla (rytmu tepu, dechu, chůze, v symetrii lidské postavy atd.), mohou být ale také projevem některého typu automatismu (především rytmus a opakování). ž UKÁZKA STŘEDOVÉ A OSOVÉ SOUMĚRNOSTI UKÁZKA STŘEDOVÉ A OSOVÉ SOUMĚRNOSTI STŘEDOVÁ SOUMĚRNOST V UMÍSTĚNÍ MEDVĚDŮ RYTMUS A OPAKOVÁNÍ U BAREVNÝCH KRUHŮ C:\Users\Uživatel\Pictures\Fotky září říjen 2013\Vyměnitelný disk\DCIM\124_PANA\P1250259.JPG ZOBRAZENÍ V PROSTORU žPojetí prostoru je u dítěte nevizuální (kreslí to, co ví, ne to co vidí), proto může být dílo v rozporu se zrakovou zkušeností, s tím přímo souvisí sklápění pohledů, kdy prostor je zobrazen z několika pozorovacích hledisek. ž žUspořádání prvků na obraze je původu psychogenního, dítě používá svou vlastní logiku, která je odlišná od logiky dospělého, s tím je třeba k výtvarnému projevu dětí přistupovat a v žádném případě nenutit dítě ke změně této logiky. ZNÁZORNĚNÍ PERSPEKTIVY žJiž v předškolním věku lze vysledovat základy perspektivy, viz otevřené okenice. ž žLze však těžko posoudit, zda je to spontánní ztvárnění perspektivy, nebo zda v takových případech má na dítě vliv dospělý anebo jeho vrstevníci. ž USAZENÍ OBJEKTŮ V PROSTORU žZpočátku jsou zobrazované objekty volně rozptýleny. žBrzy začne dítě chápat bližší okraj papíru jako zem a vzdálenější jako nebe, takový fakt stvrzuje zprvu sluníčkem v horní části papíru, později také základní čarou. žZákladní čára je pro dítě závazná, některé děti si ji na papír kreslí, jiné si ji představují, nebo kopírují spodní okraj papíru. žVlastnosti základní čáry přebírají i další hlavní čáry v obraze, např. střecha, nebo i křivky, např. kopec. žVše musí být umístěno na těchto čarách, jinak by létalo. Vše je postaveno k čáře zpočátku kolmo, R – princip. žOpět se neví, zda v tomto uspořádání prostoru nemají na děti vliv starší děti, nebo zda jde o spontánní vývoj. ž USAZENÍ OBJEKTŮ V PROSTORU žZprvu je základní čára výhodou. Pokud se však v projevu dítě usadí i v pozdější době, může se stát spíše brzdou rozmanitějších kompozic. žNěkdy si dítě s čárou při spodním okraji nevystačí a pokračuje podél dalších stran papíru, kdy jsou pak předměty nebo postavy na boční straně papíru kolmé na ty při spodní straně papíru. žSložitější scény bývají řazeny nad několika základními čarami umístěnými vodorovně nad sebou. žPostupně se základní čára posune nad okraj papíru a vzniklý prostor bývá zaplněn trávou, cestou apod. žPozději se patrně vlivem starších dětí nebo učitele, posune základní čára ještě výše a tvoří tak hranici země, tzv. intelektuální horizont (tzn. že čára není skutečným horizontem z očí pozorovatele, ale myšlenou vymezující čarou pro usazení objektů). Zobrazované postavy a předměty jsou umístěny mezi tento horizont a spodní okraj papíru. ž VOLNĚ ROZMÍSTĚNÉ OBJEKTY SLUNCE UPEVŇUJE ORIENTACI ZÁKLADNÍ ČÁRA OPISUJE SPODNÍ OKRAJ PAPÍRU POSUNUTÁ ZÁKLADNÍ ČÁRA VÍCE USAZOVACÍCH ZÁKLADNÍCH ČAR ZÁKLADNÍ ČÁRU PŘEBÍRÁ KOPEC INTELEKTUÁLNÍ HORIZONT ZÁKLADNÍ ČÁRY NAD SEBOU PŘI SLOŽITÉM DĚJI DĚTSKÝ KOLORIT 1 žTypická malba krajiny u dítěte: „tráva a stromy budou zelené, obloha modrá. Domy budou světlejší než zem, nebude se v nich uplatňovat zelená, spíš žlutá a růžová. Střechy zazáří asi červeně. Pro oděv figur stojících v popředí se nabízí celá pestrost palety. Barva obličeje se bude chtít přiblížit barvě pokožky alespoň potud, že bude světlá a teplá“ (Uždil, 1974, str. 56) ž žBarevnost může být i značně omezená, a to z toho důvodu, že dítě nemá dostatečný výběr prostředků (neořezané pastelky), nebo je jeho touha zachytit představy tak rychlá, že nemá čas prostředky měnit. ž DĚTSKÝ KOLORIT 2 žReálná barevnost věcí zůstává zachována tam, kde jsou věci od počátku spojeny s představou konkrétní barvy, tzv. barevné konstanty (modrá obloha, zelená tráva, žluté sluníčko, červená jahoda,…). I tyto konstanty může dítě dostávat do nových poloh (červený strom, je na něm totiž spoustu třešní). žBarevné konstanty mohou být výsledkem tradicí předávaných představ (modrá voda). žTam, kde barva není daná, neprojevuje se výrazně, uplatňuje dítě svou fantazii, snaží se o líbivost a dekorativnost. Zajímají ho více teplé barvy než studené, snaží se zřetelně rozlišit tóny a využívá spíše základních barev. Barvy nemíchá pro dosažení lomeného tónu, ale baví ho s barvou manipulovat. SYMBOLIKA BAREV VE VÝTVARNÉM PROJEVU 1 žČervená: do 6 let zcela normální výhradní používání červené, později spíše poukazuje na nedostatečnou kontrolu emocí, případně sklony k agresivitě. ž žModrá: děti používající tuto barvu zpravidla své chování více kontrolují, výhradní používání modré – přílišná sebekontrola. Dítě nahradí hnědou barvu modrou, pokud už opravdu nechce být miminkem. ž žZelená: obdobné jako u modré, odráží spíše sociální vztahy. ž žŽlutá: někdy značí velkou závislost na dospělém. SYMBOLIKA BAREV VE VÝTVARNÉM PROJEVU 2 žHnědá: odráží špatnou rodinnou i sociální adaptovanost dítěte a jeho konfliktu, poukazuje na umíněnost. ž žFialová: vyjadřuje neklid, úzkost, vyskytuje se v období obtížné adaptace. ž žČerná: odráží úzkost, ale také může svědčit o bohatém vnitřním životě, v pubertě vyjadřuje ostych ve vyjadřování citů. LÖWENFELDOVA TYPOLOGIE žČlenění výtvarných typů podle V. Löwenfelda: ž žVizuální typ - při vystižení zobrazovaného objektu vychází z okolí, pokud kreslí ze svých vizuálních zkušeností vytváří z nich skládanku podle náhodných vjemů. ž žHaptický typ – promítá do obrazu svůj vnitřní svět. UŽDILOVA TYPOLOGIE - EXTRAVERT žČlenění typologie kreslířů podle J. Uždila (1974): extravertní a introvertní typ ž žExtravertní typ: žViditelná snaha o dosažení zobrazované věci (důležité i méně důležité věci). žNejprve dítě jakoby vyjmenovává znaky (tzv. enumerativní typ). žPozději pokusy o vystižení objektivního vzhledu věcí (proporce, situace v prostoru, barevnost) žNásleduje snaha vystihnout objektivní vzhled (plasticita, osvětlení) – typ přechází od numerativního do objektivního) žKresba zaujme propracovaností a množstvím detailů, které mnohdy zastiňují výtvarnou stránku díla, či jeho výtvarný výraz. žBarevné řešení se přizpůsobuje realitě, je málo odvážné. ž UKÁZKY DĚL EXTRAVERTNÍHO KRESLÍŘE UŽDILOVA TYPOLOGIE - INTROVERT žIntrovertní kreslířský typ žZážitek a emoce ve výběru zobrazovaných témat. žDůležité pro dítě NEJSOU proporce, reálná barevnost, množství detailů. žVýtvarná výpověď si nás získá samozřejmostí a bezprostředností. žDítě se pokouší mnoha poklesků vůči realismu. žBarevné ztvárnění zobrazovaných objektů je velmi odvážné. UKÁZKY DĚL INTROVERTNÍHO KRESLÍŘE TROJANOVA TYPOLOGIE žTypologie podle R. Trojana: žGrafický (lépe se vyjadřuje kresbou, upřednostňuje lineární černobílé řešení, témata volí s možností uplatnění obrysového řešení) žMalířský (inklinuje k citové barevné skvrně, užívá nezvyklé tóny, myslí nejdříve v barvách, pak v tvarech) žPlastický (dobře kreslí, nerad a neúspěšně pracuje s barvou, jeho doménou je práce s hmotou – při modelování uplatňuje fantazii a pozorovací schopnosti) žVýtvarně konstrukční typ (dobře kreslí, má fantazii a představivost, schopnost kombinovat, precizní provedení převažuje nad výtvarností). TYPOLOGIE NEZNAMENÁ ŠKATULKOVÁNÍ žV praxi je málo vyhraněných typů, většina inklinuje k nějaké kategorii, ale ani tato inklinace není trvalá a je možné se mezi kategoriemi posouvat, proto dítě není nutné škatulkovat. Pomáhá nám to ale poznávat, co které dítě baví, co mu jde, co je mu blízké. ž žDůležité je vědět, jaké vyhraněné kategorie existují a podle toho se řídit při výběru nabídky výtvarných prostředků (myslet na všechny typy) a střídat prostředky i techniky tak, aby si každý mohl najít to své. Neopakovat často druh činnosti, který je mně jako učitelce nejbližší. POUŽITÁ LITERATURA žHazuková, H., Šamšula, P. (2005). Didaktika výtvarné výchovy I..Praha: Pedagogická fakulta UK. žDavido, R. (2008). Kresba jako nástroj poznání dítěte. Praha: Portál. žUždil, J. (1974, nebo 2002). Čáry, klikyháky, paňáci a auta. Praha: SPN, nebo Praha: Portál. žStadlerová, H. a kol. (2010). ZOP – Zkušenost, odbornost a praxe v psychodidaktické přípravě učitele výtvarné výchovy v primárním vzdělávání. Brno: Masarykova univerzita. žStadlerová, H. a kol. (2011). PO O. Východiska a inspirace pro výtvarnou tvorbu dětí v předškolním vzdělávání. Brno: MSD. ž ž ž