PODVOJNÝ CÍL SOCIALIZACE OSOBNOSTI.
/ 83
3. PODVOJNÝ CIL SOCIALIZACE OSOBNOSTI A PROBLÉM JEJÍ FUNKČNOSTI
Z dosavadního výkladu plyne, že socializace osobnosti je cílově oriento-i bez porozumění cílům, o které se v ní jedná, není pochopení její podstaty
>:<ializace osobnosti je podvojný - zahrnuje dva cílové aspekty, které se t v.\ ním případě navzájem doplňují, zatímco v případě negativním se navzá--?zdělují v cíle dva, které jsou ve vzájemném střetu:
-dividualizační autonomizování
sociální integrování socializovaného jedince
ojnost cíle znamená, že zpravidla se jeden nebo druhý jeho aspekt dostává r^předí; a napětí mezi nimi je jednou z hybných sil dynamiky socializačního ,esu.
:     ojnosti cílů socializace věnuje pozornost ve svém pojednání o tzv. tradiční - moderní společnosti sociolog Keller (2004, s. 12-14).
adč. 19 Pojetí jedince ve společnosti - základní dilema v historickém pohledu a současném vyústění
: předních klasiků sociologie, H. Spencer (1820-1903), argumentoval názor, z\-ojem industriálni společnosti je život lidí stále více ovlivňován možnostmi .tnostmi individualizovat se a vstupovat do vztahu s druhými lidmi na základě ~:ho rozhodnutí a volby; souběžně s tím postupně slábne vnější, nekompromisně ivní ovládání lidí (z pozic feudálních světských i církevních pánů, autori-ch otců, kmenových vůdců) a jejich spoutání pevně ustálenými tradičními stmi. Stále zřetelněji se prosazují společenské liberální útvary, založené na volné spolupráci jednotlivců, sledujících své osobní zájmy. A právě v tomto ■.dualizačním trendu je třeba spatřovat výraz i hybnou sílu pokroku. ?nto názor se ovšem už v téže době setkává s prudkou kritikou, vyjadřova-leméně vlivnými sociology. Například Tonnies (1855-1936) spatřuje v ně-
84   /   SOCIÁLNI PSYCHOLOGIE PRO PEDAGOGY
čem podobném ne dobrodiní pokroku, ale propukající egoizmus hrozící rozhlodat základní společenské vazby. A Dürkheim (1858-1917) v podobně kritickém ladění vyjadřuje obavu, že integrita společnosti, tvořící základ jejího fungování k dobru všech, se takto může dostat do smrtelného nebezpečí. Jedinci jsou podle něho produktem společenských vazeb (rodinných, kmenových, národních, státních apod.), v nichž se organicky nachází a které svou socializovanostízpětně posilují. Narušení těchto vazeb tím, že se jim jednotlivci začnou svou individualizací vymykat, ohrozí jak společenské zabezpečení těchto jedinců samotných, tak i společnost.
Nástup liberálního individualizmu, charakterizujícího příchod průmyslově éry a postmodernizmu, musí být ovšem dnes korigován důraznějším zabezpečováním společenské integrity, byť by to i bylo na úkor svobody jednotlivců. Jinými slovy, sílí význam společenské kontroly. Vynucuje si to nezbytnost čelit spojeným úsilím zhoršující se ekologické situaci, úbytku přírodních zdrojů (vody, zdravého vzduchu, surovin), terorizmu, nerovnosti ve světě a jejímu vlivu na radikalizaci extrémních hnutí.
Individualizačně autonomizující cílový aspekt socializace osobnosti staví do popředí rozvoj osobnosti jako jedinečné, svébytné, originální a aktivní individuality. Úkoly, kterými společnost na jedince působí, nemají být primárně jeho podrobením naléhavostem, jimiž si jej společnost nárokuje; mají být především výzvami, mezi kterými se jedinec rozhoduje, které přijímá nebo odmítá. Osobností se člověk nestává prostým růstem, ale aktualizací rozvojových potencialit, k níž dochází právě a především v důsledku jeho reagování na výzvy, které zodpovědně přijal za své, aniž se vzdal práva odstupu, kritiky, protestu.
Sociálně integrativní cílový aspekt socializace osobnosti staví do popředí mezilidskou sounáležitost, napomáhající uchování/sebereprodukci společnosti skrze jedince, kteří sejí podrobují. Jinak řečeno, socializace je působením společnosti, aby jedinci od dětství přijímali za své sociokulturní normy soužití a řídili se jimi ku prospěchu společnosti. Úkoly, kterými společnost na jedince působí, nemají být toliko impulzem rozvoje socializujících se jedinců, ale také a především jej ich zapojováním do společenských procesů tak, aby svým rozvojem rozvíjeli i společnost, jejíž jsou součástí, na které jim záleží, do které jsou svými rolemi a funkcemi integrováni. V tomto smyslu společnost, resp. stát zvýšenou měrou dohlíží na instituce či orgány, které tak či onak, přímo či nepřímo zabezpečují:
• socializaci - na prvém místě j e to rodina, škola a další instituce výchovy a vzdělávání občanů;
• nápravu poruch socializace - tedy resocializaci (kárná, nápravná a převýchovná
PODVOJNÝ CÍL SOCIALIZACE OSOBNOSTI...   / 85
Sociálně integrativní aspekt cílů socializace vyzdvihuje např. Keller (2004, s. 38), když konstatuje: „Univerzálním prostředkem k zajištění kontroly chování a myšlení členů společnosti je proces socializace. Socializací prochází každý lidský ivor, má-li se stát sociální a kulturní bytostí. Kontrolní a dohlížecí mechanizmy jsou zde vestavěny přímo do podstaty každé kultury. Cílem socializace je zformovat bytost, která se bude i o samotě chovat tak, jako by byla pod stálým dohledem ostatních členů skupiny. Toho lze dosáhnout tehdy, přijme-li jedinec za své (inter-nalizuje-li) nejen vědění, ale též hodnoty, normy a měřítka své kultury."
Bylo už výše řečeno, že oba cílové aspekty se vyskytují pospolu, ale vesměs s dominancí jednoho nebo druhého. Dosáhne-li tato dominance stupně, kdy druhý cíl je závažným způsobem omezen v možnostech svého uplatnění, vznikají problémy jak pro rozvoj společnosti, tak i jedince.
K vypjatému zdůraznění, až absolutizaci individualizačních cílů může docházet lam, kde se společnost řídí principy liberálního individualizmu, kterému jsou podřízeny zájmy celku. Společnost má sloužit možnostem rozvoje jedince, v krajním případě i na úkor ostatních, kteří z nejrůznějších důvodů zaostávají v soutěži, pojímané jako aréna neomezených šancí těch, kteří v sobě vyvinou schopnosti a vůli prosadit se. Výsledkem v konečné instanci může být střet individualit, narážejících svými svobodami jedna na druhou, a oslabení zdrojů, tkvících v pospolitosti, solidaritě a ohledu jedněch k druhým.
K vypjatému zdůraznění, až absolutizaci cíle společenské sebereprodukce dochází v totalitních mocenských systémech, instrumentálně vymezujících jedince ke svým účelům. Určují mu, jak má myslet, v co má věřit a co má nenávidět, jak se má v určitých situacích chovat; předepisují mu, co má v klíčových situacích rozhodování dělat, aby to sloužilo zájmu společnosti, a to i na jeho úkor. V ideologii lěchto systémů je otevřeně či zastřeně deklarovaný princip, že jedinec sám o sobě nic neznamená, že je kolečkem v soukolí vyššího zájmu, že individuace je v zásadě škodlivá a musí být eliminována ve prospěch kolektivizace. V realitě byly na tomto principu, navzdory své zásadní odlišnosti v jiných směrech, založeny diktatury nacistického, fašistického a sovětsko-komunistického charakteru. V umělecké literatuře je fungování takového systému popsáno např. v Orwelově románu „Londýn 1984", v Zamjatinově románu „My" či v Huxleyově „Novém dobrém světě". Výsledkem v konečné instanci je, že jsou podlomeny zdroje společenského vývoje Ikvící v iniciativě jedinců odhodlaných prosazovat rizika inovací, kritizujících přežívající mechanizmy a zlořády, angažujících se v navrhování alternativ. To má pak za následek nespokojenost, únavu a stagnaci.
86   /   SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE PRO PEDAGOGY
Ve zdravé společnosti jsou oba uvedené cílové aspekty socializace legitimn: a společnost si vytváří mechanizmy, jak oba ochránit a zabezpečit ve vzájemné rovnováze: dbá, aby socializující prostředí bylo vnímavé vůči možnostem růstu jedince a jedinec ve svém růstu aby akceptoval úkoly a povinnosti, které jsou ke společenskému, všeobecnému dobru. V tomto smyslu hovoříme o socializaci jakožto personalizaci. A personalizace je vyjádřením funkční socializace vyvážeností obou jejích cílových aspektů.__
Jak ovšem stanovit hranice, jak garantovat toto vyvažování - to je úkol, který nikdy není vyřešen jednou pro vždy. I ve společnosti, která je si tohoto problém, vědoma, existují fáze převahy jednoho či druhého cíle, nacházející v politickvc: stranách a nejrůznějších složkách společnosti své stoupence.