Poruchy příjmu potravy - přečtěte si následující text.

Vyšlo :Krch F.D.: Poruchy příjmu potravy, Prevence, 2, 2005, 3, str.8-12, 15.
PhDr. František David Krch
Psychiatrická klinika VFN, Ke Karlovu 11, Praha 2
krch.frantisek@vfn.cz

Poruchy příjmu potravy (dále PPP), patří mezi nejčastější onemocnění mladých žen. Působí dlouhodobé obtíže
nejen postiženým, ale i jejich rodinám, přátelům, učitelům a spolužákům. Školní věk, to jsou mimo jiné zásadní
změny v přístupu ke svému tělu a v jídelních zvyklostech. Už osmiletá děvčata uvádí, že nejsou spokojena se svým
tělem. Strach z tloušťky a dietní tendence vzrůstají v průběhu dospívaní a určují život stále většího množství dětí.
Podle naší zkušenosti (Krch, Csémy, Drábková 2004) kolem 10% patnáctiletých děvčat akceptuje zvracení jako
možný způsob kontroly tělesné váhy a alespoň 2% takto starých dívek už několikrát týdně ve strachu z tloušťky
zvrací.

 

Dospívání, diety a poruchy příjmu potravy

 

Během dospívání dochází k dramatickým změnám lidského těla. Ne vždy je tato změna žádoucí. Zatím co chlapci

přibývají především na svalové hmotě a přibližují se kulturnímu ideálu tělesné krásy, děvčata přibývají především
na tukové hmotě a vzdalují se "anorektickým" proporcí současného světa módy. Kolem 60% dospívajících dívek
není spokojeno se svým tělem a 30% patnáctiletých děvčat ve strachu z tloušťky drží redukční dietu. Ještě větší
počet je těch, které dietu popírají a „jen se nestihnou“ nasnídat nebo navečeřet. Jejich nové tělesné proporce
mohou být navíc zdrojem nevhodných komentářů a frustrující zkušenosti. Tělesné dospívání je energeticky
náročné a je nutně doprovázeno změnami jídelních zvyklostí, které by se později měly přizpůsobit snižující se
energetické potřebě. V tomto životním období přibývá sociální zkušenosti a dítě se otevírá vnějšímu světu. Více mu
záleží na jeho vrstevnících, se kterými se stále a někdy velmi bolestivě srovnává. V tomto životním a sociálním
kontextu může být redukční dieta pokládána za vhodné a snadné řešení jak dosáhnout zdraví nebo sociálního
úspěchu a je zaměňována za zdravou nebo racionální výživu.

Redukční dieta bývá spojena s nespokojeností s tělesnou hmotností a snadno přejde v nadměrnou nebo příliš
důslednou redukci energetického příjmu, případně v jiné ohrožující způsoby kontroly tělesné hmotnosti. Patton,
Johnson-Sabine et al. (1990) sledovali 1 010 londýnských dívek, které první rok rozdělili podle toho, zda držely
dietu. Poruchy příjmu potravy zjistili u 21 % studentek, které před rokem držely dietu, zatímco jen u 3 % dívek,
které dietu nedržely. Shisslak et al. (1995) shrnují výsledky několika dlouhodobých studií se závěrem, že v průměru
30 % diet přechází v to, co nazývá patologickou dietou. U 20 až 30 % těchto patologických dietářů se později
rozvine plný nebo částečný syndrom poruchy příjmu potravy. Můžeme proto předpokládat, že s rostoucím tlakem
na dodržování diet přibývá i poruch příjmu potravy.

Hranice mezi redukční dietou a mentální anorexií je často velmi křehká a pocit přejedení příznačný pro mentální
bulimii se většinou odvozuje od nevhodně stanovených dietních očekávání. Přejedení je relativní pojem a člověk se
cítí přejedený i tehdy, když sní víc než je zvyklý nebo víc než by chtěl. V případě, že překročí tuto hranici, může
propadnout panice, ztratí smysl pro přiměřenou relaci a snadno se opravdu přejí. Strach z tloušťky a pocity
nevolnosti mu nedají zapomenout. Je srozumitelné, že potom hledá jiné, často ještě nebezpečnější způsoby jak
zmírnit pocit přejedení a „vyrovnat“ zvýšený energetický příjem nebo „dietní chybu“. Zmíněný vztah dieta-přejedení kompenzace
je nejenom hnacím motorem bulimie, ale i základní logikou Jo-jo efektu, který zná většina lidí
s nadváhou nebo těch, kteří se „jen“ věčně pokoušejí zhubnout. Nebezpečí diety je v její krátkodobé účinnosti,
která představuje nový nezapomenutelný standard, a současně v její dlouhodobé neudržitelnosti, která vede
k pocitům viny a oslabení sebevědomí.

V důsledku měnících se potřeb, ale ještě více v důsledku měnících se možností (mnoho starších dětí samo
rozhoduje o tom, kdy, kde a co budou konzumovat) se zvyšuje riziko rozvoje nevhodných jídelních zvyklostí. Jídlo
ve školní jídelně je pro mnoho dětí často jediným pravidelným, společenským, "supervidovaným" a většinou i
poměrně nutričně vyváženým denním jídlem. To, že mnoho jídel ve školní jídelně není vrcholem kulinářského
umění, z hlediska PPP není na škodu. Mnohem nebezpečnější, a to i z hlediska nadváhy a zdravé výživy, jsou
chuťově přitažlivé lahůdky a slazené nápoje. Jíst pravidelně, ve společnosti a v zásadě kultivovaně (tj. u stolu a
s příborem) pestrou potravu je z hlediska potřeb dítěte výhodnější než jíst za každou cenu chutně. Chipsy, pomfrity
a čokoládové tyčinky by neměly vytlačovat normální jídlo. Vhodná ale není ani jednostranná tzv. „zdravá“ výživa
založená na salátu nebo sojovém plátku každý den.

Nevhodné jídelní postoje a návyky mládeže, které jsou nebezpečné z hlediska nadváhy a zprostředkovaně i
z hlediska diet a PPP jsou velmi citlivé na mediální vlivy. Školní mládež, která velmi citlivě reaguje na vzory svých
protagonistů, je často mimořádně konformní se skupinou vrstevníků a důsledná v prosazování svých zájmů, se
stala významnou cílovou skupinou různých mediálních kampaní módního, potravinářského a dietního průmyslu.
Čtenářkám různých časopisů pro dívky bývá fyzická atraktivita předkládána v souvislosti s vyhublostí a hubnutím a
tělesné disproporce a nadváha bývají skandalizovány. Na jedné straně jsou médii publikovány nerealistické, často
příliš uniformní mediální obrazy lidského těla, na druhé straně je mládež vyzývána k nadměrné nebo jednostranné
spotřebě často nevhodných potravin. O výběru jídla rozhodují různé prémie nebo jiné reklamní triky.
Určitou roli při vzniku PPP mohou sehrát i emoční labilita doprovázející hormonální změny v pubertě. Rodiči a
učiteli podporovaná školní ctižádostivost může v nepříliš diferencovaném světě sociálně a osobnostně nezralé
dívky snadno přejít v nadměrné soustředění se na dlouhodobě neudržitelný nebo ohrožující cíl, jako je například
vyhublost a nadměrná sebekontrola v jídle. Jeho ztráta je pak vnímána s mimořádnými pocity selhání a viny.

Mentální anorexie a bulimie
Mentální anorexie a bulimie představují ve svých projevech mezní polohy jídelního chování od život ohrožujícího
omezování příjmu potravy až po přejídání spojené s pročišťováním (projímadla, diuretika a především zvracení)
nebo hladověním. Obě poruchy však mají mnoho společného. Je pro ně příznačné intenzivní úsilí o dosažení
štíhlosti spojené s omezováním energetického příjmu, strach z tloušťky a nespokojenost s tělem. Další psychické a
somatické příznaky většinou souvisí s mírou podvýživy, s intenzitou užívaných „prostředků na zhubnutí“ a změnou
kvality života.

Mentální anorexie
Mentální anorexie je porucha charakterizovaná zejména úmyslným snižováním tělesné hmotnosti. Nemocní
neodmítají jídlo proto, že by neměli chuť, ale proto, že nechtějí jíst. Omezování se v jídle je zpravidla doprovázeno
zvýšeným zájmem o jídlo (myslí na něj, sbírají recepty, rádi vaří apod.) a někdy i zvýšenou nebo změněnou chutí k
jídlu.
K vymezení mentální anorexie je třeba především tří základních znaků: 1) aktivní udržování abnormálně nízké
tělesné hmotnosti, 2) strach z tloušťky, který trvá i přes abnormálně nízkou tělesnou hmotnost a 3) amenorea u
žen, pokud neberou hormonální substituci. Se strachem z tloušťky úzce souvisí narušené vnímání vlastního těla a
popírání závažnosti nízké tělesné hmotnosti. Strach a výběrovost vnímání způsobují, že předmět strachu (tloušťka,
tělesné proporce, pohyb na váze a podobně) je v různých podobách přeceňován a že to, co není v souladu s
přesvědčením nemocného a jeho očekáváními, je naopak podceňováno (vyhublost, nepřiměřené chování).
Při posuzování tělesné hmotnosti u dětí je třeba vždy přihlížet k danému věku a výšce. Každý úbytek na váze v
dětství může být důvodem k opoždění tělesného růstu a puberty, a nebývá zpravidla přirozený. Mentální anorexie
se vyskytuje již u dětí před pubertou, tj. i u dívek, které ještě nezačaly menstruovat. Podvýživa v dětství, ať už je
jakékoli etiologie, může mít vážné a trvalé následky.
Ztráta tělesné hmotnosti se vyskytuje také u některých onemocnění (nádorová onemocnění, tuberkulóza). S
anorektickými příznaky se lze setkat i u některých toxikomanů, kteří obvykle trpí nechutenstvím, jsou vyhublí a
rovněž je může jejich vyhublost uspokojovat. Na konci puberty se mohou některé anorektické příznaky vyskytovat
až u 6% dívek.

Mentální bulimie
Mentální bulimie je porucha charakterizovaná zejména opakujícími se záchvaty přejídání, spojenými s přehnanou
kontrolou tělesné hmotnosti. Pocit přejedení je ale velmi relativní. Přes dramatický prožitek ztráty kontroly nad
jídlem a přejedení je ze záznamů nemocných někdy zřejmé, že snědli jen o něco víc než chtěli, nebo než byli zvyklí
jíst. Subjektivní pocit ztráty kontroly nad jídlem je proto významnějším znakem přejedení než zkonzumované
množství jídla. Přehnaná nebo extrémní kontrola tělesné hmotnosti zahrnuje i střídavé období hladovění.
Na rozdíl od anorexie se u bulimie nevyskytuje závažnější úbytek tělesné hmotnosti. Pokud ano, hovoříme o
bulimické (purgativní) formě mentální anorexie.
Mentální anorexie a bulimie u dětí
Počátek mentální anorexie bývá často před čtrnáctým rokem věku. U časného počátku poruchy je třeba vždy
počítat s možnými komplikacemi, co nejrychleji vyhledat lékaře a snažit se zabránit nejdramatičtějším následkům
nedostatečné výživy (dehydratace, zástava tělesného růstu). Příznaky anorexie byly zaznamenány už u dětí
mladších 10 let.

Co je příznačné pro nemocné s časným (do 14 let) začátkem poruchy příjmu potravy:
· menší tukové rezervy - rychlejší nástup zdravotních obtíží, větší nebezpečí dehydratace;
· omezení v příjmu potravy vede rychleji k výraznější vyhublosti;
· možnost zastavení tělesného růstu, puberty a zpomalení sexuálního zrání;
· mentální bulimie začíná před 14 rokem poměrně méně často;
· větší důslednost v dodržování osobních dietních pravidel. Děti se oproti starším pacientům méně často
přejídají, zvrací a užívají projímadla, jsou naopak důslednější v dodržování anorektických postojů;
· na domluvy a snahu vykrmit je reagují děti dramatičtějším odporem než dospělí, jsou útoční, agresivní nebo se
naopak (někdy současně - jejich chování jako by kolísalo ve dvou extrémech)chovají jako ještě mladší děti;
· obtížná spolupráce při léčbě, jejíž cíle často nechápou a vykrmování pociťují velmi úkorně;
· problémy dítěte mohou vést k vyhrocení konfliktů v jeho rodině a obviňování mezi rodiči. Rodiče se cítí
provinile, často nevhodně ustupují konfliktům s dítětem. Zájem rodiny se stále více soustřeďuje na
problematické dítě, ostatní sourozenci zůstávají stranou;
· do léčby je třeba vždy zapojit rodiče, kteří by měli zajistit kontrolu nad tím, jak jejich dítě přijímá jídlo a tekutiny.

Rodiče se při řešení problému zpravidla nevyhnou konfliktu s dítětem, respektive s „anorexií“;
· vyšší riziko narušení psychosociálního zrání. Dítě je ve věku, kdy se formuje jeho osobnost, utváří představa o
okolním světě, sociální návyky a pracovní zvyklosti. Větší riziko než pobyt v nemocnici může představovat,
jednostranná zkušenost nemocného, který se stává středem pozornosti celé rodiny, nadměrně se soustřeďuje
sám na sebe a svoje pocity, přestává nacházet uspokojení v běžných aktivitách a "otužovat se" v normálních
kontaktech s vrstevníky. Nelze opomenout ani sekundární zisky spojené s anorexií, která může dítěti
umožňovat manipulovat s celou rodinou a vysvětlovat i problémy, které s PPP nemusí bezprostředně souviset.
Kromě mentální anorexie a bulimie je možné se u dětí setkat s celou řadou dalších jídelních problémů a poruch. Na
prvním místě je ztráta chuti k jídlu v souvislosti s nějakým zdravotním problémem, s depresí, s úzkostí, ale také ve
spojitosti s nevhodnými jídelními návyky dítěte a celé jeho rodiny. Jestliže má dítě možnost jíst jen tehdy, kdy má
na něco chuť a výběr jídla záleží jenom na něm, pak dříve nebo později začne odmítat některá běžná jídla a bude
upřednostňovat svoje oblíbené mlsky. Některé takto vybíravé děti jedí například jenom chipsy nebo jeden druh
sušenek. Jejich problémem nebývá podvýživa, protože preferovaná jídla jsou často naopak energeticky velmi
vydatná. Mohou mít různé drobné zdravotní obtíže, které rychle ustoupí, když rozšíří svůj jídelníček. Závažnější
následky může mít vyhýbání se jídlu z emocionálních důvodů (Emoční porucha spojená s vyhýbáním se jídlu).
Dítě udává jako důvod, proč nejí, například strach, že mu bude špatně, strach z nákazy nebo z udušení. Výsledky
léčby této poruchy bývají lepší než v případě anorexie.
Léčba mentální anorexie u dětí je ovlivněna větším rizikem zdravotního ohrožení a je závislá na věku nemocného
dítěte a jeho skutečných možnostech spolupráce. Některé kroky nelze odkládat jako u starších pacientů, více se
klade důraz na spolupráci s rodiči, případně i se školou a s vrstevníky. Na jedné straně jsou někdy nezbytná pro
dítě bolestivá omezení a dohled, na druhé straně je však nezbytná otevřenost, respekt k postoji rodiny a
emocionálním potřebám dítěte. Stejně tak jako u starších pacientů, ani u dětí není příliš produktivní pátrat po
"hlavní příčině" poruchy. O to důležitější je zbavit rodiče pocitu provinění za problém dítěte a přimět je ke vzájemné
spolupráci a spojenectví v boji s anorexií.

Hospitalizace je u dětí do 14 let doporučována z následujících důvodů:
· váhový úbytek více než 25% optimální tělesné váhy;
· dehydratace;
· známky oběhového selhávání (pomalý tep, nízký krevní tlak...);
· přetrvávající zvracení nebo zvracení krve;
· těžká deprese a sebevražedné chování.
Jak lze rozpoznat poruchu příjmu potravy ?
· Mění se jídelníček, ze kterého mizí nejprve jídla, která jsou považována za energeticky příliš vydatná nebo
"nezdravá". Zákaz je postupně rozšiřován na další jídla, jako je bílé pečivo, knedlíky, maso ..., až nakonec
zbudou jen dietní "light" potraviny.
· Mění se jídelní režim. Nemocní si důsledně neberou nic, co by bylo "navíc", pod různými záminkami se
vyhýbají i hlavnímu jídlu.
· Jídelní změny jsou dodržovány se stále větší důsledností a obhajovány se stále větší rafinovaností. Na jídlo
najednou není čas ani chuť, přibývá výmluv a podvodů kolem jídla. Ráno uvádějí, že nejsou zvyklí jíst, nebo že
nemají čas a večer jsou většinou už po večeři.
· Při jídle se úzkostlivě srovnávají s ostatními, vyžadují, aby měli co nejméně. Ve školní jídelně „bojují“ o
nejmenší porci nebo se jí raději vůbec vyhnou. Často hodně žvýkají žvýkačky, uždibují, ti starší kouří.
· Mění se jejich jídelní tempo a chování. Jedí velmi pomalu a obřadně, v jídle se nimrají, dlouho si ho prohlíží,
vybírají, co nesnědí, potraviny si dělí na miniaturní kousky, jídlo jim trvá tak dlouho, že se pak opravdu
nestihnou najíst. Trvají na tom, že si musí jídlo "vychutnat" nebo "jíst v klidu", což znamená, že například ujídají
jeden malý jogurt miniaturní lžičkou 20 minut. Bulimičky naopak mají sklon jíst hltavě a všechno "patlat"
dohromady.
· Mění se jejich chuť, někdy hodně solí, pijí kávu a snadno se jim udělá po něčem špatně. Někdy hodně pijí
(zapíjejí tak hlad), jindy nepijí vůbec, až jim hrozí dehydratace.
· Vyhýbají se jídlu ve společnosti, přecitlivěle reagují na to, když je někdo sleduje při jídle nebo například
mlaská. Připravují si pro sebe jiné, méně vydatné jídlo. Když jedí, vypadají napjatě, ztrnule a vyděšeně.
Snadno se cítí přejedení a mluví o tom, kolik toho snědli. Jablka jsou najednou obrovská a rohlík se nedá sníst,
jak je vydatný.
· Často vzrůstá jejich aktivita, neustále někde pobíhají, mají potřebu něco dělat, chtějí si "dát do těla", zpotit se.
Dokáží například chodit mnohakilometrové vzdálenosti pěšky, posilovat několik hodin nebo být při cvičení v
neprodyšném oblečení. Úzkostně spojují pohyb s jídlem, které si „musí zasloužit“ tím, že cvičí nebo jinak vydají
energii. Nedokáží se uvolnit a jen tak sedět. Zhoršuje se jejich schopnost soustředit se na učení. S rostoucí
podvýživou může přijít únava, apatie a vyčerpanost.
· Příliš se zaobírají svojí postavou a tělesnou hmotností. Postávají před zrcadlem a neustále se váží nebo se
naopak váze se strachem vyhýbají. Zahalují se do volných šatů nebo naopak nosí oblečení, které umožňuje
předvádět plochou a vyhublou postavu. Často mluví o jídle nebo se naopak této tématice přehnaně vyhýbají.
· Ze zdravotních obtíží se nejprve objevuje zácpa, porucha menstruačního cyklu a zimomřivost. V souvislosti s
podvýživou padají vlasy, kazí se pleť a po těle se objevují jemné chloupky.
· První zhubnutí je zpravidla spojeno se vzrůstem sebevědomí a zlepšením nálady. V této době bývají nemocní
velmi aktivní a společenští. Postupně se však soustřeďují stále více na sebe, svoje tělo a jídlo. Začínají se
vyhýbat přátelům i rodině, uzavírají se do sebe. Vzrůstá jejich přecitlivělost a zhoršuje se jim nálada. Bulimičky
bývají podrážděné a depresivní. Některé naše pacientky začaly brát ve snaze snížit chuť k jídlu drogy.
· Na tlak donutit je jíst reagují anorektičky a někdy i bulimičky kategorickým odporem. Vyhrožují, emočně vydírají
a na každý argument mají svoje protiargumenty. Dokáží hodiny mluvit o tom jak se cítí nafouklé, probírat
jídelníček a svoje pocity. Když jsou nuceny jíst, snaží se podvádět. Někdy podvádějí také proto, aby "uklidnily"
rodiče.
· V případě, že zvrací, začnou se ztrácet potraviny. Po jídle bulimičky odbíhají na toaletu nebo do koupelny, kde
zůstávají dlouho zavřeny. Zneužívány mohou být i projímadla a prášky na odvodnění (diuretika). Rodiče pak
nacházejí prázdné obaly nebo jim léky mizí. Některé dívky jídlo plivají a dokáží mít rozžvýkané jídlo v ústech
překvapivě dlouhou dobu.

Výskyt a průběh poruchy
Mentální anorexie i bulimie jsou desetkrát až dvacetkrát častější u dívek než u chlapců. Mentální bulimií trpí
přibližně každá dvacátá dospívající dívka v České Republice (4 až 6%), mentální anorexie je méně častá a
postihuje necelé jedno procento mladých děvčat, i když některé anorektické příznaky jsou patrny až u 6% děvčat
koncem puberty. Skutečnost, že někdo v rodině (matka nebo sestra) trpí poruchou příjmu potravy výrazně zvyšuje
riziko vzniku anorexie nebo bulimie u ostatních žen v rodině. Obě poruchy (především bulimie) se často rozvíjejí
pomalu a nenápadně, ztracené v nevhodných jídelních návycích vrstevníků a rodiny. Mentální anorexie začíná
nejčastěji ve věku třinácti až dvaceti let, mentální bulimie obvykle mezi šestnácti až pětadvaceti lety. Je možné se
ale setkat i s časnějším a pozdějším počátkem poruchy. Přibližně polovina anorektiček se začne časem přejídat a
anorexie se změní v bulimii.
Skupina nemocných s poruchami příjmu potravy je velmi různorodá a podobně různorodý je i průběh poruchy. I
když úspěšnost léčby poruch příjmu potravy je relativně vysoká, patří tyto poruchy mezi nejnebezpečnější poruchy
v dospívání s nejzávažnějšími důsledky pro život nemocného. Podle různých studií je u mentální anorexie udávána
úmrtnost v rozmezí mezi 2 až 8%, u mentální bulimie je udávána úmrtnost 0 až 2%.V průměru 50% děvčat
s anorexií a téměř dvě třetiny s bulimií se zcela vyléčí. U necelých dvaceti procent anorektiček byl v průběhu let
zjištěn chronický průběh, který je často spojen se sociální izolací a pracovní invalidizací nemocného. Velké
nebezpečí, především pro bulimičky, představují v průběhu poruchy především drogy a alkohol.

Možnosti prevence
Problém mentální anorexie a bulimie je vždy nějak spojen se strachem z jídla, se strachem z nadváhy, se strachem
ze společenského neúspěchu a někdy i se strachem z dospělosti nebo z odpovídající sexuální role. Každý strach
má reálné kořeny a pomáhá, když se mu dokážeme postavit. Proto je i nejlepší prevencí PPP zbytečně v dětech
neposilovat strach z některých potravin a nadváhy (pozor na kategorická, snadno jednostranně interpretovaná
tvrzení), ale na druhé straně jim vytvářet prostor pro stabilizaci přiměřených jídelních návyků. V tomto směru vždy
platí, že to, co je únosné pro chlapce nemusí být bezpečné pro děvčata. Z hlediska PPP je nejbezpečnější
předcházet možnosti držet redukční diety. Z komplexnějšího hlediska je prevence PPP vždy spojena s prevencí
obezity. Proto by na školách neměly být snadno dostupné automaty na lahůdky, žvýkačky a slazené nápoje a děti
by i na vyšším stupni měly mít dostatek času na jídlo. Oběd by měly stihnout do dvou hodin odpoledne.
Pohybová aktivita dětí je nezbytná, ale měla by mít více relaxační a méně výkonový charakter. Na druhé straně je
do ní třeba aktivně zapojit i zlenivělé, obratně manipulující děti starších ročníků. Poznámky na tělesný vzhled dětí
staršího školního věku, skandalizace nadváhy a neobratnosti může mít stejně těžké následky jako šikana. Mnoho
pacientek dává vznik anorexie do souvislosti s komentářem spolužáků a někdy i učitelů na jejich tělesný vzhled.
Z toho důvodu by se nikdy neměly ve škole zveřejňovat údaje o tělesné váze dětí a příliš komentovat jejich tělesné
proporce.

Přímé varování před mentální anorexií a bulimií většinou nepomáhá a mnoho našich pacientek začalo zvracet
nebo nadměrně hubnout po tom, co se seznámily s příběhem nějaké bulimičky nebo si něco přečetly o anorexii.
To, co pomáhá, je varování, že diety, zvracení a projímadla jsou nejenom nebezpečná, ale dlouhodobě i neúčinná.
Navozené zvracení posiluje mylná představa, že zvracením se tělo zbaví veškeré energetické hodnoty snědeného
jídla. Zejména cukry, které se začínají štěpit už v ústech, dokáže lidské tělo zpracovat velmi rychle. To také
vysvětluje, proč ženy, které zvracejí po každém jídle nemusí ještě hubnout. Zvracení oslabuje strach z tloušťky a
tak vede k častějšímu přejídání. S plným žaludkem se také lépe zvrací. Není proto pravda, že přejedení opravňuje
zvracení, ale naopak, že zvracení podporuje přejídání. Dívka, která si „ulevuje“ zvracením se většinou začne
častěji a ve větší míře přejídat a může naopak tloustnout.

Podobně nebezpečná a především zcela neúčinná jsou i projímadla. Jen málo dívek, které uspokojí krátkodobé
snížení váhy po užití projímadel, si uvědomuje, že se jen rychleji vyprázdnily a dočasně zbavily tekutin. Užití
projímadla totiž nemá žádný vliv na regulaci tělesné hmotnosti, protože způsobují především vyprázdnění tlustého
střeva, které nastane tehdy, kdy už byla energie využita v tenkém střevě. Zácpa spojená s užíváním projímadel
naopak posiluje pocit tloušťky.

Jak jednat s dítětem, které má problémy s jídlem?
Vzhledem k četnosti PPP je pravděpodobné, že se s nimi v různé formě rozvoje budou učitelé stále častěji
setkávat. Pokud má být jejich případná intervence účinná je vhodné aby oni, děti, kterých se to týká a především
jejich rodiče věděli, že:
· není možné někoho vyléčit bez jeho přičinění. Překonat návyk a postavit se strachu
znamená každodenní práci, odhodlání a v případě nemotivovaných dětí dlouhodobý, trpělivý a udržitelný tlak,
ze kterého nelze polevit. Učitelé mohou rodičům (na požádání) pomoci se supervizí nad jídlem dítěte (např.
dohlédnout jestli svačí), ale nemohou přejímat zodpovědnost za jídelní chování dítěte;
· u vyhublejších, mladších, nespolupracujících, navykle zvracejících a depresivních nemocných je třeba se co
nejrychleji obrátit na praktického lékaře, který by měl doporučit specializovanou léčbu;
· zbavit se anorexie a bulimie znamená změnit složité chování a některé postoje. Nestačí začít o tom mluvit a
občas něco sníst. Některé z těchto změn mohou být příjemné, některé se ale nemusí nemocnému líbit nebo
mohou být bolestivé;
· "Za všechno je třeba platit" není v tomto případě přehnaným tvrzením, ale bolestivou skutečností, která platí
doslovně. V těchto případech se za zdraví a možnost žít normální život čtrnácti nebo šestnáctileté dívky platí
nejistotou, pocitem přejedení a větším strachem z tloušťky. Většina nemocných hledá nějaké snadné nebo
méně bolestivé řešení, které však neexistuje. Nejvíce bolestivé jsou nakonec odklady;
· nikdo není stoprocentní, každý se může dopouštět chyb. Pokud k nim dojde, není třeba propadnout panice. Na
druhé straně je možné některým chybám předcházet;
· je nevhodné začínat od složitých a vzdálených řešení, ale od konkrétních, srozumitelných a aktuálních kroků.

Důležité je to, co lze dnes a zítra začít, vyzkoušet a nacvičit. Co naopak nepomáhá, je pátrat po složitých
psychologických příčinách poruchy;
· nelze dítě chránit před následky poruchy a neřešit problém podvýživy a nedostatečného příjmu energie.
Problémy ve škole, zdravotní a sociální obtíže jsou právě často důvody, které anorektické děvče přimějí
k léčbě;
· anorexie nebo bulimie přišla s některými názory, které nemocný a jeho okolí pokládali za správné, a se
změnami jídelního chování, které mu v určitém směru musely vyhovovat. Některé z těchto názorů a návyků je
proto nezbytné změnit. Například zpravidla nelze zvládnou anorexii a nerozšířit svůj jídelníček. Nestačí maso
bez přílohy a nebezpečná může být i vegetariánská dieta (je třeba začít jíst alespoň drůbež a ryby). Argumenty
„nikdy jsem to nejedla“ nebo „nestihnu se nasnídat“ u PPP vylučují řešení;
· vyléčit se z anorexie nebo bulimie znamená naučit se jíst. Jídlo je vhodné brát jako lék a učit se jíst
mechanicky. Na pocity chutě, sytosti a hladu, které jinak kontrolují příjem jídla se nelze spoléhat;
· učitel ani spolužáci by neměli nahrazovat terapeuta. Jsou ale důležitý vzor, mohou po dohodě s rodiči
vypomoci přiměřeným dohledem, podporou a přiměřenou zpětnou vazbou;
· bližší informace o tom, jak konkrétně řešit problematiku anorexie a bulimie a jak intervenovat v různých
situacích každodenního života lze najít ve svépomocných příručkách. Podle typu problému si nemocní, jejich
rodiče a učitelé mohou opatřit příručku "Mentální anorexie" (Portál, 2002) nebo "Mentální bulimie - jak bojovat s
přejídáním" (Grada, 2003);
· mentální anorexie a bulimie jsou problémy, které lze zvládnout. Většina nemocných se nakonec vyléčí, nejde
to ale bez jejich přičinění ani bezbolestně.

Změna návyků a postojů není možná, když bude okolí nadměrně ustupovat chorobnému strachu z tloušťky, ztráty
kontroly nad jídlem a pocitu plnosti, který tyto poruchy doprovází. Překonat strach z tloušťky nepomůže žádný
argument, proto je lepší se některým argumentům raději vyhnout, zbytečně nekomentovat současný a dřívější
vzhled nemocného a to i v případě, že máme radost z pozitivní změny. Na druhé straně nevadí autentické zděšení
a konstatování vyhublosti, pokud to překročí únosnou míru (stačí jednou a raději ne před větším kolektivem).
Nevhodné jsou i nekonečné diskuse o přiměřenosti porcí. Přiměřené je to, „co projde okénkem“ v jídelně.
Dlouhodobě přínosný může být menší důraz na vzhled a soutěživost dětí, ocenění různorodosti a vhodné dietní
poradenství.

Literatura:
Grogan, S.: Body image: psychologie nespokojenosti s vlastním tělem, Grada Publishing, Praha 2000.
Krch F.D., Csémy L.,Drábková H.: Rizikové jídelní chování a postoje českých adolescentů, Praktický lékař, 84,
2004, 9, 492-497.
Krch F.D. et al.: Poruchy příjmu potravy, Aktualizované a doplněné vydání, Grada Publishing 2005.
Patton, G. C.; Johnson-Sabine, E. et al.: Abnormal eating attitudes in London schoolgirls, a prospective
epidemiological study: outcome at twelve-month follow-up. Psycholgical Medicine, 20, 1990, s. 383-394.
Polivy, J.; Herman, C. P.: Undieting: A program to help people stop dieting. International Journal of Eating
Disorders, 11, 1992, s. 261-268.
Shisslak, C. M. et al.: Spectrum of eating disturbances. International Journal of Eating Disorders, 18, 1995, s. 209-
219.

PhDr. František David Krch
V Praze 18. února 2005