Index lidského rozvoje (human development index – HDI) Index lidského rozvoje představuje jeden z pokusů, jak vyjádřit kvalitu lidského života. Tento index je zveřejňován od roku 1990 ve statistické publikaci „Zpráva o lidském rozvoji, která je každoročně vydávána pod záštitou UNPD (United Nations Development Programme). HDI je počítán na základě tří kategorií faktorů: lidského zdraví, úrovně vzdělanosti a hmotné životní úrovně. Lidské zdraví je vyjádřeno jako průměrná očekávaná délka života při narození. Úroveň vzdělanosti se stanovuje jako podíl gramotného obyvatelstva a kombinovaný podíl populace navštěvující školy prvního druhého a třetího stupně. Hmotná životní úroveň je vyjádřena jako HDP ovšem přepočítaný na paritu kupní síly. Pro konstrukci HDI byly u jeho jednotlivých složek stanoveny následující fixní hodnoty minima a maxima: -průměrná očekávaná délka života při narození: 25 až 85 let -gramotnost obyvatelstva staršího 15 let: 0% až 100 % -vzdělání - kombinovaný podíl populace z příslušné věkové skupiny navštěvující školy prvního, druhého a třetího stupně: 0% až 100 % -HDP na hlavu v paritě kupní síly: 100 až 40 000 USD pro složky HDI dále platí následující matematický vztah: HDI = (aktuální hodnota – minimální hodnota)/(maximální hodnota – minimální hodnota). Výjimku představuje HDP u kterého se předpokládá, že od určité výše příjmu už není jeho velikost důležitá a proto se vychází z logaritmických hodnot. Celkový HDI se získá jako průměr jeho tří základních složek (v případě úrovně vzdělanosti je gramotnosti přiřazena dvoutřetinová a kombinované školní docházce třetinová váha) platí tedy matematický vztah: HDI = průměrná očekávaná délka života + 2/3 gramotnost + 1/3 kombinovaná školní docházka + HDP Index lidského rozvoje nabývá hodnot mezi 0-1, přičemž hodnota blízká 1 je přiřazena nejvyspělejšímu státu. Na základě hodnoty HDI je možné státy světa rozdělit do tří skupin: -státy s vysokou úrovní lidského rozvoje (HDI je větší 0.8) -státy se střední úrovní lidského rozvoje (HDI = 0.5 – 0.799) -státy s nízkou úrovní lidského rozvoje (HDI je menší 0.5) Ze 177 zemí, pro které byl HDI v roce 2007 vypočítán, patřilo 70 zemí do kategorie s vysokou, 85 do kategorie se střední a 22 do kategorie s nízkou úrovní lidského rozvoje. Na prvních třech místech byly Island (0.968), Norsko (0968) a Austrálie (0.962). Poslední místa žebříčku zabírají státy subsaharské Afriky (poslední Sierra Leone 0.336). ČR se nacházela na 32. místě (0.891). Obecným dlouhodobým trendem je růst všech ukazatelů u většiny zemí světa a stále vyšší zastoupení států s vysokou úrovní lidského rozvoje. zdroj: http://hrd.undp.org, http://cozp.cuni.cz Hrubé domácí štěstí Premiantů v soutěži o nejšťastnější zemi je podle podobných průzkumů víc a často jde o hodně překvapivé vítěze. Nejčerstvější studie odhaluje, že největší pocit štěstí ze života mají kromě Dánů lidé v Kolumbii, Brazílii a na Fidži. A co je opravdu překvapivé – nálepku šťastný národ si vysloužila i Ghana a Nigérie. Do zatím nejvýraznějšího pokusu o důkladnější srovnání se pustila OSN, když vydala dokument nazvaný vzletně Zpráva o světovém štěstí. Vůbec nejzajímavější novinkou je nástroj, který by měl do budoucna společenské štěstí pomoci mnohem lépe postihnout. Byly identifikovány vlivy, které jsou pro život na kterémkoliv místě světa univerzální. Nově vynalezený index Gross National Hapiness (GNH), neboli hrubé domácí štěstí, má celkem 33 položek. Vedle tradičních jako je průměrný příjem domácnosti, či úroveň vzdělávacího systému tu lze narazit na pestrou škálu o dost neekonomičtějších kategorií. Zatím první a jedinou zemí, která se o podobné měření hrubého domácího štěstí už několik let pokouší, je himálajské království Bhútán. 33 indikátorů GNH: životní standardy- jmění - bydlení - příjem jednotlivce vzdělání- gramotnost - úroveň vzdělání - znalosti - hodnoty zdraví- mentální zdraví - péče o vlastní zdraví - prevence - invalidita ekologie- ekologické problémy - odpovědnost k životnímu prostředí - ničení divočiny ve venkovských oblastech - problémy urbanizace dobré vládnutí- výkon vlády - základní práva - služby - zapojení do politiky využití času- práce - spánek kultura- přirozený jazyk - zapojení se do kulturního života - řemeslné dovednosti - řízení vitalita komunity- příspěvky komunitě (čas a peníze) - vztahy v komunitě - rodina - bezpečí psychologický blahobyt- spokojenost se životem - pozitivní emoce - negativní emoce - duchovnost Sociální nerovnosti Sociologie obecně konstatuje, že neexistují společnosti, kde by si byli všichni lidé rovni. Podstatné však je, že nerovnosti budí odpor teprve ve chvíli, nejsou-li z hlediska členů společnosti přijatelně vysvětleny a ospravedlněny. Důležitější než jejich objektivní podoba a velikost je tedy jejich subjektivní interpretace sociálními aktéry. Každá společnost pak musí vyprodukovat určitý typ široce přijatelného a srozumitelného vyprávění legitimizující nerovnosti. Společenské krize a konflikty z důvodů nadměrných sociálních nerovností přicházejí až v momentě, kdy se hroutí stávající a dosud osvědčená schémata ospravedlňující nerovnosti, jež přestávají být přesvědčivá. Společnosti v nichž panuje větší nerovnost si vedou hůře prakticky ve všech ukazatelích kvality života (např. vyšší počet vražd, kratší průměrná délka života...). Rozevírající se propast v příjmech ohrožuje sociální i ekonomickou stabilitu. Celosvětově se nůžky mezi chudými a bohatými ve skutečnosti zavírají, neboť v chudších zemích je růst rychlejší. Ani v rámci jednotlivých zemí se nedá hovořit o jednotném trendu. V Latinské Americe , kde se tradičně nacházejí společnosti s největší nerovností na světě, se situace v řadě zemí mírně zlepšuje s tím, jak vlády zvyšují příjmy těch nejchudších pomocí rychlého růstu a reorganizace veřejných výdajů, jejímž účelem je zlepšit záchrannou sociální síť (nikoliv však větším zdaněním bohatých). Propast mezi chudými a bohatými se naopak zvětšila v některých rozvíjejících se ekonomikách (Indie, Čína), ale i v bohatých zemích (USA). V poslední době je posun v větší nerovnosti způsoben v drtivé většině nárůstem příjmů těch nejbohatších. Každá společnost, která toto varování ignoruje, riskuje vznik paralelních společností, jež se necítí být vázány převládajícími pravidly a vytvoří si svá vlastní. Politici, kteří ignorují sociální spravedlnost, jednoho dne ztratí morální kapitál potřebný k tomu, aby vyžadovali dodržování společných pravidel. Giniho koeficient je jedním z nejčastěji používaných měřítek pro rozdíly v příjmech. Čím vyšší hodnota, tím větší rozdíly v příjmech napříč společností. Od poloviny 70.let se Giniho koeficienty v členských zemích OECD posunuly mírně výše. V USA tento ukazatel stoupl během tří dekád z 32 na 38, v Kanadě z 30 na 32. Tento trend se nevyhnul ani baštám sociálního státu, ve Švédsku se Giniho koeficient zvýšil z 21 na 24, ve Finsku z 23 na 26. To jsou však stále nízké hodnoty ve srovnání s rychle rostoucími ekonomikami sdruženými pod označením BRIC: 56 v Brazílii, 45 v Rusku, 37 v Indii a 47 v komunistické (!) Číně. V ČR je to 25, jako to dědictví z dob socialismu. Po 40 letech socialismu dosahoval Giniho koeficient hodnoty 20. Během 4 let po revoluci vyskočil na 25 a od té doby se prakticky nezměnil. Česká společnost zůstává jednou z nejvíce rovnostářských v Evropě i na celém světě. Zajímavé je, že rozdíly v hrubých mzdách jsou v ČR podobné jako v jiných zemích. Giniho koeficient pro příjmy před zdaněním a bez zahrnutí sociálních dávek dosahuje hodnoty 44, průměr OECD je 46. Po sekundární redistribuci, kterou obstarávají daně je to ale jinak. Rovnostářským státem nás dělá redistribuce příjmů a stabilita Giniho koeficientu ukazuje, že je jedno zda máme pravicovou či levicovou vládu. Co dělat s nerovností Chudí v rozvojovém světě sami vědí, co potřebují nejvíc. Proč jim místo komplikovaných projektů pomoci raději nevyplatit peníze? Lesothské dětské granty jsou verzí tzv. podmíněných dávek (conditional cash transfers). Podobné dávky v Nikaragui během pár let vymazaly pětinu extrémní chudoby. V Kambodži o polovinu zvýšily počet dívek, které chodí do školy. A v Kolumbii díky nim o třetinu vzrostl počet malých dětí jež se dostanou na pravidelné lékařské kontroly. Chcete-li pomoci chudému, nedávejte mu rybu, ale naučte ho ryby chytat. Touto intuitivní radou se donedávna řídily vlády chudých zemí i západní rozvojové organizace v její rozšířené verzi: postavte rybářskou školu, zaveďte mikropůjčky na rybářskou výbavu, postavte silnici do města na trh, apod. Mexiko bylo v polovině 90.let po finančním kolapsu. Třetina obyvatel neměla dost peněz ani na jídlo. Ministerstvo financí přišlo s jednoduchou a přesto radikální myšlenkou – dát chudým lidem hotovost. Pod podmínkou že jejich děti budou mít každý měsíc alespoň 80% školní docházku. Oponenti byli skeptičtí ke složitosti organizování, z toho zda muži peníze nepropijí. Obavy se nepotvrdily, logistika fungovala, vesničané plnili podmínku a utrácely peníze s rozmyslem. V roce 1997 se tak zrodil program Oportunidades, který dnes pokrývá třetinu mexické populace. Ukázalo se, že lidé si díky dávkám mohli dovolit více a kvalitněji jíst, více dětí začalo chodit do školy a podstatně ubylo dětské práce. Svou verzi dávek má dnes bezmála každá země v Latinské Americe, program se šíří i v Africe a Asii (Turecko, Indie). Podmíněné dávky jsou výjimečné v několika směrech: -především pomáhají těm skutečně nejchudším -peníze končí kde mají – u jiných způsobů pomoci uvázne velká část peněz u prostředníků (stavební firmy, konzultanti...) -dávky dávají chudým lidem možnost utrácet za to, co skutečně potřebují – jídlo, školní uniformu, hnojivo -peníze obvykle dostávají do rukou ženy, které je s větší pravděpodobností než muži použijí ve prospěch dětí -bohatší lidé, vzhledem k existenci pevných pravidel – dodržení školní docházky – získávají pocit, že potřební nedostávají peníze jen tak, ale musí si je zasloužit odpovědným chováním. Důležité je, že podmíněné dávky bývají velmi nízké, takže nejsou demotivující. Pomohou od nejhoršího hladu, ale nezbaví člověka touhy najít si slušnou práci. Dávky si mohou rozvojové země většinou dovolit – většina extrémně chudých lidé dnes žije v zemích jako Čína, Indie, Brazílie či Mexiko, kde příčinou není slabá ekonomika, ale především velká nerovnost. Mnohé chudé země navíc disponují bohatými nerostnými zdroji. Politická práva a občanské svobody Existují různé pokusy kvantifikovat a číselně vyjádřit obtížně měřitelné veličiny, jako je míra demokracie nebo stav lidských práv v jednotlivých zemích. Vše je dále komplikováno tím, že politologové nikdy nedošli k všeobecně přijímané a jednotné definici demokracie. Kromě toho se obsah pojmu demokracie nemění jen v průběhu historie, ale je také zatížen kulturně. Některé kultury mohou například klást větší důraz na povinnost jedince a jeho závazky vůči komunitě, nikoliv na jeho svobody a práva. Je pak těžké soudit jednu kulturu měřítky a normami platnými v kultuře jiné. Různé žebříčky sice vycházejí z mírně odlišných pojetí demokracie, liší se také svojí metodologií, jsou ale ve výsledku velmi podobné. Například index Freedom house je vytvářen tak, že pro každou zemi světa je ustaven panel několika expertů (uznávaní akademici, lidé z nevládních org., novináři), kteří nezávisle na sobě každoročně známkují 25 okruhů týkajících se politických práv a občanských svobod v této zemi (např. svobodné volby, férová soutěž polit. stran, nezávislost soudnictví, svobodná média, práva menšin, kontrola armády, míra korupce). Výsledkem je nejen celkové číselné skóre pro každou zemi, ale také podrobný popis stavu všech sledovaných okruhů. Na časté námitky, vznášené především diktátory kritizovaných zemí týkající se europocentrismu a hodnotového relativismu, přesvědčivě odpověděla řada sociologických studií v arabském světě, které došly k závěru, že tamější veřejnost hodnotí míru svobody jednotlivých zemí podobně jako přední západní politologové nebo uváděné žebříčky. Podrobnosti ke konstrukci viz www.freedomhouse.org Blízký východ jako zóna koncentrované nesvobody Jaké jsou nejrepresivnější režimy ve světě? Lukašenkovo Bělorusko, tajnými službami a oligarchy ovládané Rusko, za nedostatek demokracie neustále pranýřovaná Čína, zkrachovalá Kuba, nebo atomová Severní Korea? Jde o Blízký východ , kde dlouhodobě narůstá napětí mezi stále svobodomyslnějším a prodemokraticky orientovaným obyvatelstvem a mimořádně tuhými diktaturami, které na rozdíl od zbytku světa represe ještě utužují. S porušováním lidských práv a mírou represí je na tom Kuba mírně lépe než proamerický režim v Bahrajnu (kotví zde americká flotila). S Čínou lze mírou represí srovnávat Katar i bouřící se Egypt, jehož režim dostává z USA již od 80.let každoročně finanční i potravinovou pomoc (za mír s Izraelem a hladký provoz Suezského průplavu). Autoritářsky vedený Jemen ale i Omán a SAE jsou na tom ještě podstatně hůře než Čína (vojenská a ekonomická pomoc od USA). Konečně Američany dlouhodobě podporovaný saúdskoarabský režim, disponující suverénně největšími ropy na světě, představuje po řadu desetiletí nejméně demokratický arabský stát. Spolu se Severní Koreou a Turkmenistánem jde v současné době o nejrepresivnější stát světa, ještě o něco méně svobodný než permanentně kritizovaný Írán.