Nacionalismus v 21. století nacionalismus je studován proto, že vedle uvědomování si své kultury a mírové soutěže mezi národy může vést i k napětí a konfliktům. Etnikum a národ Etnikum a národ jsou ve světové literatuře vnímány různě podle původu autorů a jejich světového názoru. V anglosaských zemích či Francii výraz národ znamená vlastní svrchovaný stát, národnost pak státní příslušnost. Člověk jí nabývá narozením v dané zemi bez ohledu na jeho mateřský jazyk či náboženství. V řečtině a latině pak výraz národ označuje vždy lid a ne zemi nebo stát. Ve střední a východní Evropě můžeme výrazy etnikum a národ zaměňovat bez narušení podstaty sdělení. Oba výrazy označují kulturní a nikoliv státní příslušnost. Území obývané určitým národem může, ale nemusí být totožné s územím určitého státu. Jako etnikum označujeme takovou skupinu lidí, jež má 1.pověst o společném původu, 2.určité obývané území spojené se svými dějinami, 3.pocit soudržnosti se členy skupiny, 4.společné kulturní prvky (jedinečný jazyk, případně odlišné náboženství) a symboly (zvyky, svátky, hymny, posvátná místa), 5.vlastní jméno. Tyto znaky slouží pro odlišení etnika od jiných etnik. Při přeměně etnika v národ lze rozlišit tři stadia. Prvním je etnická skupina, zvenčí vymezená jistými kulturními znaky, jako je dialekt, jazyk, odívání, zvyky náboženství, určité obývané území. Ve druhém stadiu – etnické společenství (etnikum) – kulturní znaky etnické skupiny slouží k její vnitřní sounáležitosti a uvědomění odlišnosti od ostatních etnik. V rámci jednoho etnika může existovat řada etnických skupin (u Němců např. Bavoři, Švábové atd...). Třetí stadium – národ – nastává s rozvojem výrazného politického vědomí etnika. Mimořádné jsou pro národ vztah k území, neboť to je základem pro tvorbu vlastního státu a společný vysoký stupeň „vědomí vzájemné sounáležitosti.“ Mezi západní, střední a východní Evropou existují významné rozdíly v chápání národa. Západoevropské je založeno na svobodné volbě. Každý bez ohledu na svou etnickou příslušnost se může přihlásit k určitému národu. Národ je chápán jako společenství všech občanů daného státu. Role jazyky a náboženství je spíše druhořadá. Příkladem může být česká etnická příslušnost kombinovaná s britskou národní příslušností. Toto vnímání národa zveme politické, občanské či liberální. Stěžejní je dlouhodobá příslušnost ke státu s nímž se musí ztotožňovat všichni jeho obyvatelé. Naopak podle středoevropského a východoevropského vnímání národa je etnická a tedy i národní příslušnost člověku dána při narození a dědí se po předcích. Dlouhodobý pobyt na území státu nehraje roli. Národ je chápán jako svazek lidí se stejným jazykem, resp. stejným náboženstvím. Toto vnímání národa je nazýváno kulturní. Občanské nahlížení národa založené na kontaktu různých etnik a jejich splynutí s převládající kulturou nepřináší vždy kladné výsledky. Problémy nastávají při neztotožnění části obyvatel se státem, kdy dominantní národ se vnímá na politickém principu a menšina na principu kulturním (to dokládá např. zánik Jugoslávie). Dva lidé patří ke stejnému národu tehdy, sdílejí-li stejnou kulturu a uznají-li se navzájem za příslušníky téhož národa. Příslušnosti k národu se učíme při zapojování do společnosti osvojováním hodnot, norem a zvyků v rodině a ve škole. Národ je tedy jen naučenou představou lidské mysli, ale ta podvědomě spojuje příslušníky národa a dává jim pocity odpovědnosti za druhé a odlišnosti od nečlenů. Přitom je národní příslušnost velmi přizpůsobivá, ovlivňují ji historické dědictví, společenské a hospodářské změny, nebo nástup nových politických a kulturních špiček. Nacionalismus Nacionalismus je původně politický princip, který tvrdí, že politická a národní jednotka musejí být shodné. Národní cítění je pocit zklamání nebo hněvu nad neexistencí takového uspořádání, nebo naopak pocit radosti nad jeho dosažením. Potřeba souladu národní a státní hranice souvisí s tzv. Vysokou kulturou. Lze ji zachytit jako jeden způsob dorozumívání v hranicích státu. Stát jej zajišťuje prostřednictvím jednotného vzdělávacího systému a dalších kulturních institucí (např. muzea, divadla...). Po ukončení školní docházky jsou příslušníci národa schopni dorozumívat se výrazy s jasným výrazem a pohybovat se ve společnosti. Přitom nejde jen o jazykové sdělování, ale také o podobnou interpretaci okolního světa a vybavení základními vzorci chování, znalostmi a dovednostmi. Útlak původní regionální kultury cizí vysokou kulturou vede ke vzniku nacionalismu. Procesem národního obrození je původní regionální kultura přetvořena v regionální vysokou kulturu. Následně vznikají hnutí bojující proti slučování odlišných etnik do jednoho politického národa. Jejich požadavky jsou vlastní nezávislý stát s nezávislou národní kulturou, vlastní hospodářskou politikou a úplnou společenskou strukturou. S dosažením nezávislosti a shodnosti státní a kulturní hranice dochází k útlumu nacionalismu, v opačných případech pak jeho dalšímu rozvoji. Shrneme-li rozličné přístupy ke studiu nacionalismu, dá se tvrdit, že nacionalismus vede ke vzniku moderního národa, tak jak jej známe dnes. Etnické a později národní rozdíly jsou ale nedílnou součástí lidské historie. Požadavek shodnosti politických a kulturních hranic zůstává nadále platný, neboť stít je jediný schopný udržovat jednotnou vysokou kulturu. S ní se potom ztotožňují jeho občané. V globalizovaném světě je uvědomění jedinečnosti vlastní kultury důležité. Jednotná globální kultura totiž nemůže úspěšně existovat, byla by šedivá fádní a nikdo by se s ní neztotožňoval.