Ústav pedagogických věd Filozofická fakulta Masarykovy univerzity www.phil.muni.cz/wupv Výchova a vzdělávání v orientálních despociích a antice Michal Šimáně simane@mail.muni.cz Pravěk • Osvojování dovedností dospělých. • Výchova všestranná prostřednictvím nápodoby. • Zpočátku jednotná – stejná pro chlapce i dívky. -------------------------------------------------------------------------- • Dokladem pouze archeologické vykopávky. Orientální despocie Počátek 3. tisíciletí př. Kr.  Mezopotámie - kultura písařů - školy pouze pro potomky příslušníků nejvyšších vrstev - Vzdělání = nejdůležitější prostředek moci  Egypt - Podobné jako v Mezopotámii - Úplné vzdělání pouze pro kněží a vladaře - Znalost čtení a psaní ovšem rozšířena i v nižších vrstvách - Cílem výchovy: úcta k pravdě a řádu - Důraz kladen na pamětní učení (memorování „svatých“ textů) Orientální despocie Výchova a vzdělávání v antickém Řecku • Řecko – perské války (499-448 př. Kr.) • Periklovo Řecko (461-429 př. Kr.) – zlaté období řecké kultury (Sokrates, Sofokles, Aischylos, Euripidés) • Peloponéská válka (431-404 př. Kr.) • Alexandr Makedonský (do r. 323 př. Kr.) • Dobytí Řecka Římem (146 př. Kr.)  Naturalismus: řecký člověk hledá cíl svého snažení především v životě vezdejším  Svoboda, nezávislost: učení je tím lepší a plodnější, čím je svobodnější, nezávislejší - Omezeno ovšem pouze na svobodné občany. - Demokracie v Řecku = pojem relativní; jsou z ní vyloučeni otroci  Estetika: velký význam estetiky v řecké výchově, vnímání krásna organickou součástí řecké výchovy  Racionalismus, intelektualismus: rozvoj intelektu, rozvoj rozumu, učí myslet Rysy řecké výchovy Hlavní směry řecké výchovy a vzdělávání 1. gymnastické vzdělání – cílem výcvik tělesný, zdrženlivost, sebeovládání (v gymnáziích, palestrách) 2. músické vzdělání – vzdělání ducha, vrcholí ve školách filozofických Výchova a vzdělávání ve Spartě  Výchova a vzdělávání orientováno na přípravu tvrdých, otužilých a nelítostných bojovníků a poslušných občanů.  Jedinec pod státním dozorem již od narození.  Těžiště výuky bylo v tělesných cvičeních a vojenském výcviku. - Hudba, zpěv a tanec měly za úkol dodávat této výchově potřebnou bojovou náladu. Čtení a psaní omezeno na minimum. Organizace výchovy a vzdělávání  0-7 let: rodina  7-18 let: vých. státní, dítě přechází do vojenských cvičišť, zařazeno do tzv. il (houfů) 7-12 let: učili se střídmosti ve stravě, oblečení, bydlení, otužilost, tvrdé tresty, běh, skok do dálky, zápas, vrh oštěpem, diskem, zpěv+tanec, memorovali Homér. básně, zákony, čtení, psaní  12-15 let od 12 let tvrdší vých. mohli si přilepšovat krádežemi (nebyl-li chycen, byl pochválen)  15-18 let příprava pro boj, mohli se zúčastňovat hostin a poslouchat hovor mužů  Dívky – podobný výcvik jako chlapci (disk, oštěp, běh, skok,…) Organizace výchovy a vzdělávání  18-20 let: kryptie – chlapci pobývali v přírodě (mimo společnost), opatrovali si sami prostředky k životu  20-30 let: aktivní voják  30 let: svobodný občan, mohl se ženit  http://youtu.be/jEItBM1dc9o Organizace výchovy a vzdělávání Výchova a vzdělávání v Athénách  Cíl výchovy a vzdělávání: psychická a fyzická zdatnost, neboli harmonický rozvoj občana (osobnosti) – existuje ideál krásy a dobra – kalokagathia  vysoká úroveň vzdělání se týkala pouze mužů (svobodných občanů), postavení žen bylo horší než ve Spartě (povinnost starat se o rodinu).  Velký význam připisován rodině, ale současně dochází i k rozvoji školního vzdělávání.  0-7 let: výchova v rodině  7-14 let: elementární vzdělávání - Škola gramatická a kitharická (jazykové vzdělání, znalosti počtů)  14-16 let: škola zápasnická – palaistra - Cvičení v pětiboji  16-18 let: gymnázia  18-20 let: efebie - Příprava na vojenskou službu. Organizace výchovy a vzdělávání Sofisté  cíl výchovy a vzdělávání… … poskytování takové výchovy a vzdělávání, které není určeno pouze pro správu domácnosti, ale je i přípravou pro politickou kariéru  Respektují a akcentují především osobnost, její síly a potřeby.  Jde o soukromé školy. Sokratés (470-399 př. Kr.) • Sokratovy názory se dochovaly pouze prostřednictvím děl Platóna a Xenofónta. • Své názory vyvíjel prostřednictvím dialogů – zaměření na etiku a ctnost. • Sokrates byl přesvědčen, že lidé chybují hlavně proto, že nedovedou správně užívat svůj rozum a že jednají podle svých domněnek a předsudků, místo, aby se snažili skutečně poznávat. Platón (428-348 př. Kr.) • První soustavnější úvahy o výchově. • Pro pedagogiku mají ze všech jeho dialogů největší význam jeho díla Políteiá (Ústava) & Nomoi (Zákony) • Oba se týkají vybudování ideální společenské soustavy, prosté nedokonalosti existující řecké společnosti. • Ústava • Rozdělení občanů: • Řemeslníci a rolníci – vedeni k uměřenosti • Bojovníci – výchova ke statečnosti • Vládci – jejich ctností je moudrost Rozčlenění výchovy a vzdělávání  narození – 6/7 let: dítě ihned občan státu a ten se stará o výchovu – nikoli rodina, dítě nezná rodiče  pohyb dítěti vlastní - tanec, hra (tělesná výchova)  duševní rozvoj: četba bájí – prostředek mravní výchovy, ale nutná cenzura, pouze kladné příklady, jednoznačné  raná specializace Platón (428-348 př. Kr.) Aristotelés (384-322 př. Kr.) • Jeho myšlenky o výchově jsou soustředěny ve spise Politika • Obecné otázky výchovy by měly sloužit k mírovým cílům „Válka nutí lidi, aby byli spravedliví a uměření, kdežto prosperita v míru a pokoji, kdy lidé žijí jako na ostrovech blažených, je činí morálně netečnými… potřebují o to více filozofie, uměřenosti a spravedlnosti, oč více mají nadbytku a svobody.“ • Výchova má sledovat zejména 3 věci: • Přírodu – péče o tělo • Zvyky – utváření žádostí • Rozum – výcvik intelektu Výchova a vzdělávání v antickém Římě Charakter římské výchovy a vzdělávání  praktičtější ráz  řečnictví a právo  tělesná výchova rovněž významná (zřetel k válečným potřebám)  rodina zpočátku (před styky s Řeckem) jediná „škola“  Cílem: výchova v ctnostech shrnutých pod pojmem virtus otec – učí praktickým obratnostem a TV, matka – základní vzdělání chlapců i dívek – čtení, psaní, počty, zpěv nábož. chorálů, memorování zákonů 12 desek  otec+ostatní starší muži obstarávali i vojenskou výchovu  Po dobytí Řecka v důsledku příchodu řeckých otroků vznikají první školy.  Vznik školního systému: - 1) školy elementární - 2) školy gramatické - 3) školy řečnické  Od 1. století po Kr. (za císaře Vespasiana) začínají být učitelé placeni státem = závislost na režimu. Marcus Fabius Quintilianus (35-100 po Kr.) • Považován za nejvýznamnějšího římského pedagoga. • Autor 12-ti svazkové knihy Institutio oratoria (Vzdělání řečníka) • V roce 71 jmenován prvním veřejným, státem placeným, učitelem rétoriky • Zastával stanovisko: „dobrý řečník musí být především dobrým člověkem“ • Cílem veškeré výchovy by měla být mravní bezúhonnost člověka. • Na etickém základě poté rozvíjet všestranné vzdělávání. Marcus Fabius Quintilianus (35-100 po Kr.) • Je zastáncem veřejné školní výchovy • Vede ke styku s dalšími lidmi a tedy k překonávání strachu před lidmi. • Žák má možnost porovnávat své výsledky s ostatními. • Má možnost utvářet trvalé přátelské svazky • učitel by měl mít smysl pro rozpoznání individuálních vlastností žáků, aby se dovedl obejít bez užívání tělesných trestů • Mravní výchova závisí na etických vlohách žáka, které se rozvíjejí návykem, cvičením a vhledem. • Základní význam pro další rozvoj žáka mají i dojmy, které si žák přinese z rodiny Marcus Fabius Quintilianus (35-100 po Kr.) • Základ řečnického vzdělávání • Čtení, psaní a jazyk mateřský a cizí (řečtina, latina – poznávání spisovatelů, jejich stylu psaní) • Gramatika (správná tvorba výkladů, ke správnému mluvení) • Hudba (rytmus řeči, melodie hlasu, cvičení hlasu) • Geometrie a aritmetika (struktura textu/řeči) • Gymnastika (nonverbální komunikace) • Metodické úvahy • Výklad a vyprávění bájí a legend • Výcvik ve vyprávění událostí • Slohové práce na témata zadané učitelem • Charakteristika osob • Tvorba projevů • Nápodoba čtených a slyšených vzorů Marcus Fabius Quintilianus (35-100 po Kr.) Literatura ke studiu  Cipro, M. (1984). Průvodce dějinami výchovy. (1. vyd., 579 s.) Praha: Panorama.  Štverák, V., & Kučera, Z. (1999). Chrestomatie z dějin pedagogiky. (1. vyd., 491 s.) V Praze: Karolinum.  Jůva, V., & Jůva, V. (2007). Stručné dějiny pedagogiky. (6., rozš. vyd., 91 s.) Brno: Paido. Děkuji za pozornost.