Integrovaný vědní základ pro výuku o přírodě a společnosti 3

Vývoj lidského druhu

Autoři textu: Mgr. Iva Frýzová

Člověk se vyvinul jako součást přírody. Vznik a původ člověka, se nazývá antropogeneze (anthropos, řeč.: člověk; genesis, lat.: vznik, původ). Antropogeneze je stále procesem nejasným. Nemáme odpovědi na to, co se dělo, chybí řada důkazů a současně zde existuje řada otázek a záhad:

Proč se člověk vyvinul v tak mimořádně rozumově vyspělého tvora?

Proč se tak rychle vyvinul jen on sám?

Proč se tak převratně nevyvíjely jiné druhy zvířat/živočichů?

Proč nemá v živočišné říši žádné blízké příbuzné?

Na tyto otázky odpovědět neumíme, ale vědci již mají na základě studia fosilních nálezů alespoň základní představu, jak tento vývoj probíhal.

1.1 Důkazy o vývoji člověka jako druhu

Někteří zastánci teorie stvoření světa (včetně člověka) by jistě nesouhlasili, že se lidé postupně vyvíjeli a v dávné minulosti oddělili od společných předků s lidoopy. Dnes však máme k dispozici nezvratné důkazy, že tomu tak bylo, přestože ucelená vývojová linie rodu Homo není a pravděpodobně nikdy nebude zcela úplná. Představu o tom, jak naši předvěcí předchůdci vypadali a jakým způsobem žili, získáváme na základě:

  • fosilních nálezů (které jsou často neúplné či zlomkovité)
  • dalších nálezů ležících v související vrstvě jako jsou např. nástroje, kosti zvířat, pyl rostlin apod.
  • relativního datování vycházejícího z geologického vývoje dané lokality, podle druhů organismů specifických pro dané období vývoje Země
  • absolutního datování na základě rozpadu radioaktivních prvků

 

1.2 Řád primáti

Nálezy prvních primátů se objevují již v třetihorních vrstvách z období před 60 až 70 milióny let. Z taxonomického hlediska patří do třídy savců, kmene strunatců. Pro všechny zástupce tohoto řádu jsou společné následující znaky:

  • sociální způsob života založený na hierarchii mezi samci i samicemi
  • schopnost komunikace
  • místo drápů jsou na končetinách nehty, prsty jsou tak mnohem citlivější
  • schopnost uchopování a manipulace s předměty
  • koordinace ruky a oka
  • prostorové vidění (umožňující odhad hloubky a vzdálenosti a tím rychlý pohyb ve větvích), převaha využívání zraku, případně sluchu, čich je jen doplňkových smyslem
  • malý počet mláďat (1 – 2)
  • relativně dlouhá závislost mláděte na matce

 

 

Zařazení rodu člověk z pohledu taxonomického třídění

řád: PRIMÁTI

podřád: POLOOPICE (např. lemur)

podřád: VYŠŠÍ PRIMÁTI

infrařád: PLOSKONOSÍ PRIMÁTI (např. kosman, chápan, malpa, vřešťan)

infrařád: ÚZKONOSÍ PRIMÁTI

nadčeleď: ÚZKONOSÉ OPICE (např. kočkodan, pavián, makak)

nadčeleď: HOMINOIDEA (např. lidoopi a člověk)

čeleď: gibonovití (např. gibon)

čeleď: hominidé (Hominidea)

rod: orangutan

rody: šimpanz a gorila

rod: člověk

 

1.3 Proces hominizace

Jako hominizaci (česky polidštění) chápeme proces, během kterého dochází k postupným specifickým změnám, díky kterým se odlišujeme od našich společných živočišných předků. Ke změnám docházelo jednak ve stavbě a fungování těla, ale také v chování a myšlení. Tento proces trval miliony let a jednotlivé faktory hormonizačního procesu se vzájemně ovlivňovaly a usměrňovaly.

 

Bipední lokomoce (pohyb po dvou končetinách)

Z počátku nebyl pohyb po dvou končetinách stejný, jak jej známe dnes. Způsob pohybu se postupně vyvíjel a proměňoval. Vzpřímení postavy umožnilo větší přehled v krajině (převážně travnaté, jak mírně zalesněné) a získávání dříve nedostupné potravy. Pohyb po dvou končetinách tedy nebyl příčinou, ale pravděpodobně zvýhodňoval jedince schopných pohybu po dvou končetinách oproti ostatním.

Se změnou ve způsobu pohybu souvisí i změny na kostře – na lebce se přesunuje týlní otvor (napojení lebky na krk) směrem dolů, páteř se esovitě prohýbá, pánev se rozšiřuje, zkracují se horní končetiny a jsou pohyblivější, naopak dolní končetiny se prodlužují.

Na vzpřímení postavy reaguje tělo změnou v cévním zásobení. Mozek, který je závislý na dostatečném prokrvení, se ocitá podstatně výše než srdce, proto musí být zajištěn přívod krve do hlavy, současně pak odvod krve z dolních končetin, aby nedocházelo k jejímu městnání. Dochází ke změnám v hormonálním řízení a termoregulaci. Postupná ztráta osrstění umožňuje déle zůstávat na slunci a ochlazovat se pomocí pocení.

Se změnou složení a případným zpracováním potravy (vždy se však jednalo o všežravce) souvisí také přestavba chrupu – špičáky se zmenšují, třenové zuby a stoličky jsou výraznější, čelisti se zkracují a obličej se stává plošším.

 

Komplex ruka- mozek

Mozek se postupně zvětšuje a přestavuje v závislosti na jeho využívání. Uchopovací a manipulační schopnosti ruky umožňují výrobu a práci s nástroji, které se na základě zkušenosti a učení zdokonalují a více specializují. Rozvíjí se tak nejen motorika, ale také poznávací schopnosti, učení a komunikace.

 

Vznik a vývoj materiální kultury a sociální organizace

Výroba a vlastnictví nástrojů, dělba práce v rámci sociální skupiny přispívaly k formování chování a sociálních vztahů, které měly vliv na organizaci skupiny, rozmnožování a péči o potomky či nemocné. Období dětství a puberty spojené s obdobím učení se oproti ostatním živočichům výrazně prodlužuje. Děti a dospívající se učí vyrábět a používat nástroje po vzoru dospělých, postupně se zapojují do života skupiny, pronikají do její sociální struktury, která mohla být poměrně komplikovaná.

1.4 Předchůdci člověka

Rod: Australopithecus

 

První fosilní nálezy zařazené do rodu Australopithecus byly nalezeny ve východní, střední a jižní Africe a datovány do období 4,2 až 3 mil. let zpět. Zástupci tohoto rodu již mají všechny znaky Hominidů, avšak stále ještě ne znaky rodu Homo. (Jsou schopni chůze po dvou, ale mají dlouhé čelisti jako šimpanz, přečnívající špičáky, nízkou a širokou pánev, kratší dolní končetinu). Žili pravděpodobně v menších skupinách, jejich komunikace byla značně primitivní. Mezi samcem a samicí byl výrazný rozdíl ve výšce a hmotnosti (samec 150 cm, 50 kg, samice 110 cm, 30 kg).

Do rodu Australopithecus patří několik nalezených druhů, u kterých je patrný postupný vývoj směrem ke znakům typickým pro rod Homo. Z tohoto důvodu se předpokládá, že se jedná o předchůdce raných zástupců rodu Homo. Na základě objevených nálezů a jejich datování žili zástupci rodů Homo a Australopithecus v období zhruba před 2 až 1,7 mil. let současně.

 

 

obr.č.1 Australophitecus

 

Rod: Homo (člověk)

Nejstarší fosilní nálezy přisuzované rodu Homo nalezené v Africe byly datovány do období před 2,4 mil. let.

Za nejstaršího zástupce tohoto rodu je tradičně považován druh Homo habilis (člověk zručný). Tento název získal díky doložené schopnosti vyrábět a používat nástroje. Zařazení fosilních nálezů do tohoto rodu je velmi problematické, protože dříve stanovená kriteria byla odborníky vyvrácena a momentálně probíhá diskuse, zda je Homo habilis samostatným druhem či nikoliv.

Dalším tradičně zařazovaným druhem je Homo erectus (člověk vzpřímený). Opět na základě porovnávání a nových objevů není zařazení tohoto druhu jednoznačné. Většina nálezů dříve přisuzovaných druhu Homo erectus je dnes klasifikována jako Homo ergaster (člověk dělný/člověk dělník). U tohoto druhu jsou již přítomny všechny znaky typické pro rod Homo a hovoříme tedy o prvním skutečném člověku.

 

Homo ergaster

Fosilní nálezy přisuzované tomuto druhu byly datovány do období 1,9 až 1,5 mil. let zpět. Převážná většina nálezů, z počátku mylně přisuzovaných Homo erectus, byla objevena v Africe a Gruzii. Nálezy fosilií jednoznačně zařazených do rodu Homo erectus jsou datovány kolem 1 mil let a byly nalezeny v Africe a především v Asii. V Evropě jsou nálezy Homo erectus (případně velmi blízkého druhu) staré kolem 750 000 let.

Homo ergaster měl poměrně vysokou postavu bez nebo s minimem srsti, udává se 160 cm u samic a až 180 cm u samců. Štíhlá postava s dlouhýma nohama byla pravděpodobně adaptací na vytrvalý běh v teplém prostředí, ve kterém žil. Velikost mozku v poměru k tělu byla o něco větší než u předpokládaného Homo habilis, ale menší než u Homo erectus. Měl 6 bederních obratlů, hruškovitý tvar hrudníku a výrazný nadočnicový val.

Současně s fosíliemi Homo ergaster se nachází mnoho rozmanitých nástrojů, které byly určeny k lovu a porcování zvířat, zpracování takto získaných surovin, ale také k opracovávání dřeva. S největší pravděpodobností znal oheň a příležitostně jej využíval k úpravě potravy a získávání tepla, ale rozdělávání ohně není doloženo.

S největší pravděpodobností se v rámci své skupiny starali o raněné a nemocné, své mrtvé však nepohřbívali.

obr.č.2 Lebka Homo ergaster obr.č.3 Pravděpodobný vzhled Homo ergaster

 

 

Homo sapiens

Nová lidská forma (označovaná jako Homo heidelbergensis patří mezi archaické formy rodu Homo sapiens) se objevuje v Africe v období před 700 000 lety a postupně také v Evropě a Asii.

 

Archaické formy Homo sapiens

Zástupci archaických forem Homo sapiens (Homo heidelbergensis) byli poměrně robustní postavy díky silným kostem. Oproti předchozím druhům mají větší mozek blížící se svou velikostí současnému. Na lebce jsou výrazné dva nadočnicové oblouky. Pravděpodobně to byli vynikající lovci schopni lovu velkých savců.

obr.č.4 Lebka Homo heidelbergensis

obr. č. 5 a 6 Pravděpodobný vzhled Homo heidelbergensis

Moderní formy Homo sapiens

Před 200 000 až 150 000 lety se nejprve v Africe a poté také na Blízkém východě a v Evropě objevují zástupci rodu Homo sapiens odlišní od svých archaických předchůdců. Současně se objevují dva lidské typy odlišné jednak stavbou těla, ale také prostředím, ve kterém žijí a z toho plynoucím jiným způsobem života – neandrtálci a anatomicky moderní lidé. Přestože oba typy lidí žili v podstatě současně, pravděpodobně se nesetkávaly a nemísily se mezi sebou.

 

Neandrtálci (dříve také Homo sapiens neanderthalensis)

Neandrtálci byli spíše nižší postavy, robustní, s dlouhým trupem a kratšími, silnými končetinami. Muži dorůstali maximálně 170 cm a vážili kolem 80 kg, ženy byly o něco menší. Pro jejich lebku byl charakteristický nadočnicový val a chybějící bradový výběžek.

Živi ve složitém kopcovitém terénu a často obydlovali příhodné jeskyně a skalní převisy. Pravděpodobně byli fyzicky velmi silní a lovili středně velkou až velkou zvěř. Vyráběli si poměrně dokonalé nástroje a aktivně využívali oheň. Také na rozdíl od svých předchůdců pohřbívali své mrtvé.

Vymřeli pravděpodobně v období před 30 000 – 25 000 lety. Příčina není zcela jasná, ale jedním z vlivů mohly být změny podnebí.

Na území ČR byla nalezena kostra neandrtálce v jeskyni Kůlna v Moravském krasu, čelist neandrtálce v jeskyni Švédský stůl rovněž v Moravském krasu a čelist neandertálského chlapce v jeskyni Šipka v katastru obce Štramberk.

obr.č.7 lebka neandrtálce obr.č.8 Pravděpodobný vzhled neandrtálcŮ

Anatomicky moderní člověk (dříve také Homo sapiens sapiens)

Nejstarší doklady o anatomicky moderním člověku pochází z Afriky a jsou datovány do období 150 000 až 60 000 let zpět. Rozšířil se postupně do Asie a odtud do Austrálie a Oceánie. Nejstarší nálezy anatomicky moderního člověka v Evropě jsou staré 35 000 let.

Oproti neandrtálcům byl výrazně štíhlejší a vyšší (muži 190 cm), ženy byly výrazně menší a někdy i robustnější. Oproti neandrtálcům měli v poměru kratší trup, delší končetiny a méně výrazné úpony svalů. Na lebce nejsou tak výrazné nadočnicové oblouky, u mladších nálezů již zcela chybí. U většiny je dobře patrný bradový výběžek.

Žili především v dočasných táborech, jeskyně a skalní převisy využívali jen minimálně. Pro výrobu nástrojů využívali nejen kámen, ale také kosti a dřevo, jejich nástroje se vyznačují „dokonalým“ zpracováním. Kromě zbraní jako jsou oštěpy a možná také luk a šípy, využívali vrhače oštěpů. Vyráběli tkaniny, keramiku (užitkovou i ozdobnou či rituální) a zdobili svá těla ozdobami z kostí a mušlí.

Významné osoby pohřbívali a do hrobů jim dávali také zbraně a ozdoby.

Významnými lokalitami souvisejícími s nálezy pozůstatků anatomicky moderního člověka jsou Předmostí u Přerova a Dolní Věstonice.

obr. č. 9 Lebka Anatomicky moderního člověka obr.č.10 Pravděpodný vzhled anatomicky moderního člověka.