Podzimní večer


Do vzduchu prohřátého hltavě se saje

šedivý příval soumraku a z ohně šlehá

krvavý reflex pokojem. V mé duši taje

ztlumená hudba snů a zádumčivá něha.


Nad pusté hřbitovy své stíny mlha hází,

jak slabý náčrtek ční kříže z šeré kresby;

a v lampách chrámových zář věčných světel vzchází

na zrudlé fresky zdí a na oltářní řezby.


 Do moře šedých vln se pásy lesů noří

a proudy černých vod se zhustlé ke dnu níží;

zpěv panen klášterních se vlní z oratoří

a k ložím nemocných se těžký spánek blíží.


Na mramor plačící se slzná rosa sedá;

do plášťů šedivých se kostry stromů choulí;

nad zemí obloha jak těžká klenba šedá

a v kámen tesaná se zdvihá dutou koulí.


D prázdna vtéká čas a chví se noční stíny.

z černých moří prostoru se strhly hráze.

vystřikla hustá pěna tmy a do hlubiny

zem pohlcená sesmykla se na své dráze.


A z obřích dimenzí do temna pohroužených

jak tisícerých křídel vnímám šum a vání;

a v něm slyším jásot duší smrtí vykoupených

a nově narozených úpěnlivé lkání.




Podzim


Shrabovat listí v parcích, jaká klidná práce.

přecházet sem a tam a pomalu se vracet,

jako se vrací čas, jako se vrací dálka,

nostalgická jak známky na obálkách.


Našel jsem dopis, jenom tužkou psaný,

Smazaný deštěm, zpola roztrhaný.


Ó dobo dopisů, kde jsi, kde jsi?

jak Rilke psal jsem dlouhé dopisy;

teď mlčím, sbohem, přišel listopad.

Ryšaví koně vyjíždějí z vrat.







Podzim


Poutníče sychravým večerem

po návsi jdoucí,

vidíš dům zarostlý žloutnoucím

vínem?


To stavení není už celé,

když lampa hasne v podkroví,

Ruce ti klesnou jak větve

ohořelé –


Okno se tiše řítí

v lampu hasnoucí:


Spěte tu s klidem!






Návrat


My máme sváteční prostírání?

Kde celou dobu bylo?

Kde tyhle věci čekají

na svou chvíli?

Nikdy jsem nenarazil

na ta místa –

musí být hlubiny bytů,

o kterých nemám ani potuchy.


Uhýbám se svými lokty a popelem.

Žena z dálky

nese

světlounké prostírání.






Linka


Tmavá linka na střepu

mínojské keramiky


ještě neříkej –

s tebou to nebyl život