1. Dozpívav svoji písničku, veliký Antonín složil ruce na zádech a maní dýchal na kuličku teploměru. Sloupec téměř neúplatný sotva se pohnul a Důra znamenaje tuto řádnost měl několik myšlenek, jež se vystřídaly v sledu míšených karet. „Tento způsob léta,“ děl vposled, odvraceje se od přístroje Celsiova, „zdá se mi poněkud nešťastným. Je chladno a můj dech, jakkoliv jsem nepozřel vody, je mrazivý. Který měsíc nám zbývá, jestliže ani červen není dost vhodný, abychom pečovali o zdraví a o tělesnou čistotu? Nuže, ať je podnebí příznivé čili nic, tyto věci nesnesou odkladu.“ Řka to ujal se mistr řemene, svlékl svůj šat a dívaje se dolů do vody, jež zrcadlila jeho dlouhé zarostlé nohy, roubení bazénu a nebeskou báň, znamenal obraz obrácené nádoby, kterou kdosi neuměle postavil právě na okraj, a dodal: „Ach, plovárna a tato číška jsou prázdny.“ 2. Smuténka To až se v září stmívá, už bez sametu, drsně, naholo, po poli chodí smuténka a zpívá, smuténka chodí kolem hrud šedých jak skřivani a zpívá, (je příběh starší nežli já, než moje smrt, než smutek ze mne, odpusť) zpívá si na poli smuténka a chodí po konopných cestách podzimu. 3. [...] Brutus: [...] Římané, spoluobčané a přátelé! Vyslechněte, oč mi jde, a ztište se, abyste mě mohli vyslechnout. Věřte mi, že jsem čestný, a připomeňte si, jak čestného mě znáte, abyste mi věřili. Suďte mě svou zkušeností a probuďte svůj rozum, ať je váš soud tím správnější. Pokud je v tomto shromáždění někdo, komu Caesar opravdu přirostl k srdci, chci mu říct: Brutovu srdci Caesar nebyl o nic vzdálenější. A chce-li se ten vřelý ctitel ptát, proč se Brutus Caesarovi vzepřel, odpovím: ne proto, že jsem Caesara měl méně rád, ale že jsem raději měl Řím. Nebo si více přejete živého Caesara a svou smrt v otroctví, než Caesarovu smrt, a tím svůj život na svobodě? Protože Caesar mi byl nakloněn, pláči nad ním; přálo mu štěstí, z toho se raduji; byl zmužilý, za to si ho vážím; ale že moci chtěl tím víc, čím víc jí měl, zabil jsem ho. Slzy za náklonnost, radost za štěstí, úcta za zmužilost a smrt za touhu po moci. Je mezi vámi někdo v duši tak ubohý, že chce být otrokem? Ať promluví, protože tomu jsem já uškodil. Je v někom z vás tolik nevědomosti, že ho netěší být Římanem? Ať promluví, protože tomu jsem já uškodil. Klesl snad někdo z vás tak hluboko, že nemiluje místo, k němuž patří? Ať promluví, protože tomu jsem já uškodil. Ptám se vás, odpovězte. Všichni: Nikdo, Brute, nikdo. Brutus: Neuškodil jsem tedy nikomu. [...] Než skončím, chci vám říct: jako jsem ve prospěch Říma zabil nejlepšího přítele, i pro sebe mám tutéž dýku, kdyby se mému Římu zlíbilo nezbytně potřebovat moji smrt. Všichni: Zůstaň živ, Brute! Musíš zůstat živ! První občan: Pojďte ho odvést domů v triumfu! Druhý občan: Vedle soch předků musí mít i svou. Třetí občan: Ať on je Caesarem! [...] První občan: Pojďte! Jdem s ním a provolávejte mu slávu! [...] Brutus: Občané, když dovolíte, odejdu sám, a zavděčte se mi: zůstaňte s Antoniem. Uctěte mrtvého Caesara a tutéž úctu prokažte chvále Caesara, k níž my jsme Antonia oprávnili. [...] Antonius: Přátelé, občané Říma, vyslechněte mě. Přicházím pohřbít Caesara, ne chválit. Člověka přežívá, co spáchal zlého, dobro však hyne s ním. I s Caesarem to nechme takhle skončit... Vzácný Brutus vám o něm řekl: toužil po moci! Toužil-li po ní, byl to těžký hřích a Caesar na něj těžce doplatil. Smím z vůle Brutovy i ostatních – protože Brutus, to je čestný muž, i všichni další, samí čestní muži - na Caesarově pohřbu pronést řeč. Byl to můj přítel, poctivý a věrný, Brutus však říká: toužil po moci, a Brutus, ovšem, to je čestný muž... Přiváděl Římu ty, jež podrobil, výkupné za ně shrábl stát – a to je Caesarova touha po moci? Nad nářkem chudých Caesar plakával - otrlost svědčí vůli k moci líp! Brutus však tvrdí: toužil po moci, a Brutus nesporně je čestný muž. Viděli jste v den luperkálií, jak jsem mu třikrát nabíd korunu a třikrát odmítl. To je ta touha? Brutus však říká: toužil po moci, a to je nepochybně čestný muž. Tím, co tu říkám, nechci popřít Bruta, jsem tu však, abych říkal to, co vím. Uctívali jste ho, a bylo proč! Nemáte tedy proč se bránit žalu. Rozum se rozhod sloužit hovadům a lidem zbyla tupost... Odpusťte, mé srdce mešká v rakvi u Caesara; než se mi vrátí, musím umlknout. (autoři ukázek budou záměrně uvedeni až na semináři)