DaS - Ďasíkův dikcionář

Ďasíkův dikcionář

Dictionarium diaboliculi

Slovníček dějepravné terminologie pro čtenáře Ďasu

A | B | C | Č | D | E | F | G | H | Ch | I | J | K | L | M | N
O | P | R | Ř | S | Š | T | U | V | W | X | Y | Z | Ž

abbreviator — v papežské kanceláři úředník, pořizující výtahy suplik. [SAT]

abbreviatura / abreviatura — zkratka.

abri — jednoduchý přístřešek pravěkého člověka, zpravidla převislá skála. • Z fr. abri "přístřeší, úkryt, útočiště".

abwehr — orgán německé vojenské rozvědky a kontrarozvědky, od r. 1935 součást nacistického wehrmachtu. [SCS]

adamité / adamníci — naháči; členové náboženské sekty, kteří usilovali o návrat k biblickému ráji Adama a Evy (včetně nahoty). Roku 1420 se pod vedením sedláka Mikoláše usadili na Nežárce u Veselí. V r. 1421 proti nim Žižka zasáhl a rozprášil je. V r. 1455 se o nich však objevuje další zmínka: "po vrbí, po lukách aneb v žitech běhali naháči, ježto ženám a dívkám překáželi a je strašili" (SRB 3, 165). [Brandl]

aga — 1) turecký velitel menší vojenské jednotky janičářů, byl obklopen důstojníky, kteří tvořili jeho divan; 2) titul výše postavených tureckých úředníků. • Z tur. aga "vůdce".

acheiropoieta — viz veraikon. • Z řec. acheiropoiéton "bez rukou stvořený".

akolyta — klerik s nižším svěcením; viz podjáhen • Z círk. lat. acolytus/acolithus a to z řec. akolúthos [ἀκόλουθος] "spolucestující; následovník, přisluhovač".

akropole — vyšehrad; nejvýše položená, zpravidla samostatně opevněná část antického města (hradiště, oppida). • Z řec. akropolis [ἀκροπόλις] "vyšehrad".

akulturace — změny vznikající při styku a prolínání dvou různých kultur, při kterých dochází k bezprostřednímu přejímání a modifikování prvků z jedné kultury do druhé, aniž by však došlo k asimilaci; tento jev formulovali poprvé v r. 1935 američtí anthropologové R. Redfield, R. Linton a M. J. Herskovitz. • Z angl. acculturation "splynutí kultur, přizpůsobení se jiné kultuře" (složeno z pův. lat. ad-/ac- "k" + cultura).

almemor (hebr.) — vyvýšené a oddělené místo uprostřed synagogy; viz šulchan.

amulet — figurka nebo malý předmět (talisman), nošený záměrně viditelně nebo záměrně skrytě (srv. kaptorga), často zdobený, přednostně však opatřený konkrétními symboly, který má svými magickými vlastnostmi ochránit nositele před nejhorším. • Z lat. amulētum / amolētum "ochranný předmět, amulet" (Varro, Plinius) patrně od *amolimentum z āmōlīrī "odstranit, odklidit; ochránit".

antipendium / antependium — ozdobný závěs, rouška nebo opona chránící nebo nahrazujcí přední stranu oltářního stolu, často kovová nebo dřevěná. • Z lat. anti-/ante- "před" + pendēre "býti zavěšen".

apostasie / apostase — odpadnutí od víry, odpadlictví. • Z řec. apostasis "odpadlictví".

apostata — odpadlík od víry, srv. heretik. • Z lat. apostata, od řec. apostatos "odpadlý".

aquamanile — liturgická nádobka s uchem a výlevkou (džbánek) používaná k omývání rukou kněží při mši. • Lat. aquaemanalis "nádobka s vodou" (aqua "voda" + mānālis "džbánek, nádobka").

aristokracie — 1) vláda urozenců, šlechty, srv. demokracie; 2) rodová šlechta, urozenci, nobilita. • Z řec. aristokrateiá "vláda těch nejlepších" (aristoi "ti nejlepší" + krateiá "vláda").

arkebuza — hákovnice, puška podpíraná vidlicovou podpěrkou, hákem, užívaná od 15. století. • Z něm. Arkebuse, z fr. arquebuse, harquebuche, hacquebute, z střněm. hākenbühse / Hakenbüchse "dělo, puška s hákem" (srv. it. archibugio / arcobugio).

arkebuzník / arkabuzar / arkebuzír — hákovník, pěší voják vyzbrojený především arkebuzou.

artefakt — výtvarně nebo účelově zpracovaný předmět, srv. pseudoartefakt. • Z lat. ars (abl. arte) "obratnost, řemeslo, umění" + factum "čin, skutek, výkon, práce".

Artěl — jedno z četných novodobých sdružení se zájmem o spojení tradičních řemesel a pokrokový design (1908—1934). • Souvislost s později založeným ruským Artělsojuzem (1913) není jasná — Артельсоюз (zkratka pro Союз кустарно-промысловыйх артелей, "Svaz družstev domácí výroby").

arybalos — drobná nádobka, kulovitá nebo vejčitá, opatřená úzkým hrdlem s širokým okrajem (k roztírání oleje), kterou starořečtí atleti nosili na zápěstí na řemínku. • Z řec. aryballos [ἀρύβαλλος] "pytlík, měšec; lahvička".

asimilace — přizpůsobení se jiné kultuře, včetně přijetí jazyka. • Z lat. assimilatio "přizpůsobení se", složeno z ad-/as- "k" + similis "podobný".

atheismus — neznabožství, bezvěrectví, bezbožnost, srv. pantheismus. • Z řec. atheos [] "bezbožný" (a- "ne [alfa privativum]" + theos "bůh").

aspra — stříbrná turecká mince.

augšpurák / aušpurák — luterán, stoupenec augšpurské konfese.

augšpurská konfese — augspurské vyznání (lat. confessio augustana); Melanchthonem zpracovaný a Lutherem schválený výklad základních článků reformního vyznání, který byl předložen roku 1530 na říšském sněmu v Augšpurku.

avers — líc, přední strana mince (se znakem nebo portrétem emitora), medaile, pečeti, listiny; opakem je revers. • Z fr. avers "líc", a to z lat. adversus "přivrácený".

balabán — lovecká figurína, vycpaný tetřívek nebo jeho napodobenia užívaná k vábení tetřívčích kohoutků, hřivnáčů nebo kachen, stará čižební technika. • Z něm. Balbane (srv. lot. bulvāns, švéd. bulván) "..."; souvisí s č. balvan "velká neforemná masa kamene", podle Machka (44) je původ slova asi v Orientě.

baša / baše — viz paša.

bašibozuk — 1) voják tureckého nepravidelného vojska; 2) ukrutník, divoch. • Z tur. baš "hlava" + bozuk "nerozumný, ukrutný".

beglerbek / beglerbeg / beklerbek — správce turecké provincie eyalet a velitel vojska.

bej — původně titul udělovaný synům tureckých pašů, později titul správce jedné alžírské provincie. • Z tur. bey "náčelník".

bek / beg — turecký velitel menšího vojenského oddílu, funkce spojená s lenní držbou a tím určitou administrativou v provincii. [Paprocký]

bekyně / bekvínka — členka středověké náboženské a dobročinné společnosti beghardů, u jejíchž kořenů stál r. 1180 lutyšský kazatel Lambert le Begues. Viz též pikharti. • beguina, beghina, die Begine.

berma — úzký pruh mezi příkopem a náspem, hradbou. • Z fr. la berme "stezka po stranách náspů"

berná mince — mince, kterou panovník prohlásil za platidlo na území svého státu ("král český kázal je bráti"), oběh nehodnotných cizích ražeb často zakazoval (viz neberná mince), ve výjimečných případech zase nařizoval používat ražby, které měly špatnou pověst a lidé je nechtěli vzít za bernou minci (Jiří z Poděbrad tak roku 1459 nařídil přijímat rakouské a bavorské habránky a šinderlinky). [EČN]

bezhrdlí — bezživotí, násilná smrt.

billon — slitina zlata nebo stříbra s převažujícím podílem mědi, nejčastější jsou billonové tetradrachmy z doby římského císařství ražené do konce 3. stol. v egyptské Alexandrii; billon pro ražbu užívali ovšem i Keltové. • Z fr. bille "ingot, kovový odlitek".

bioskop — starší název biografu. Srv. viagraph, kinematograf.

bothros — odkladiště znehodnocených votivních předmětů. • Z řec. bothros [βόθρος] "jáma".

breve — papežská listina, vzniklá v 15. století, uvádějící v řádce nad textem jméno a řadové číslo papeže, zpečetěná rybářským prstenem (sub anulo piscatoris) a podepsaná papežským sekretářem nebo kancléřem breví. [SAT]

brokát / prokát / pragát — těžká hedvábná vyšívaná látka, podle zlatých nebo stříbrných nití nazývaná zlatohlav či stříbrohlav. • Z něm. der Brokat (srv. i střlat. brocatum), z ital. broccato "vyšívaný" od broccare "vyšívat", odvozeno od brocca "jehla".

brtník / brtný — včelař. Brtnictví bylo ve středověku zvláštním řemeslem, brtník vyhledával hnízda lesních včel, získával z nich med a vosk a přenášel roje do připravených úlů. Brtníci si nalezené brtě značkovali majetnickými zářezy do kůry. (Přeneseně brtník, medvěd, který vybírá úly.) • Lat. apiarius, custos apum; něm. der Bienenzüchter, der Zeidler. • Odvozeno od stč. brť, brt "dutý strom, ve kterém je úl lesních včel". [ESJČ] [SaD]

brybek / pribek — člen oddílu turecké pěchoty, pomocného sboru pohraničníků, složeného z přeběhlíků-křesťanů z území sousedních zemí, např. habsburské říše. [Paprocký]

bulla — 1) kovová, zpravidla olověná, někdy i zlatá pečeť listin, jež podle ní byly nazvány; 2) druh papežských listin od 13. století, vztahujících se na všeobecné věci církve a jejich příslušníků, nebo i na věci politické a státní. [SAT]

cajkhaus / cejkhouz — skladiště, zbrojnice. • Z něm. das Zeughaus "zbrojnice, arzenál".

calta — druh koláčů, pečivo; chodsky calta vánočka. V Praze Celetná (Caletná) ulice — Zeltnergasse. • Ze střhn. zëlte, něm. der Zelten "perník, koláč; ovocný chléb".

césar — císař. • Z lat. Caesar, podle římského diktátora jménem Gaius Julius Caesar (101—44 př. n. l.).

cesarián — císařský voják. [Paprocký]

cōgnōmen, lat. — římské příjmení, 1) jméno rodinné, které bylo kladeno za jméno rodové (nomen gentilicium) a označovalo rodovou větev; 2) čestné příjmení, které jedinec obdržel pro vynikajíci čin, vlastnosti, např. Torquatus. •

colmistr — výplatce. Polní colmistr vyplácel naverbovaným vojákům žold. • Z něm. der Zahlmeister "výplatce, výplatčí".

cynosura — všeobecný název pro úřední směrnice, normálie apod. [SAT]

čabraka, f., též čabrak, čabraček, m. — 1) zdobená pokrývka, zvl. na koně, s obloukovým zakončením a střapci; 2) lambrekýn, dekorativní motiv užívaný od renesance do klasicismu, v sakrální architektuře zdobný prvek na stříškách kazatelen. • Z maď. csábrák a to z tur. čaprak, viz i franc. chabraque.

čamrdář — knoflíkář, výrobce knoflíků. • V stč. šamrha znamenalo i dřevěný nebo kostěný podklad obšívaného knoflíku (Klaret), nč. čamrda / šamrda (Rosa), dětská hračka roztáčená rukou nebo provázkem.

čár — tatarský chán. [Paprocký]

čavuš / čaus — nižší turecký vojenský hodnostář. [Paprocký]

čekanec — viz kandidát.

čelest — pekelec, čeřen nad pecí.

čelesten — otvor do kamen nebo pece, viz oslon. • Stč. čelesen / čelesn "pec, otvor do pece".

čeřen — 1) síť na chytání ryb, druh rybářské sítě. • Slov. čereň, pol. cierzeniec, sch. čerenac, příbuzné patrně s něm. Garn v Jägergarn "tenata" a Fischergarn "rybářská síť".

čeřen — 2) část kamen nebo pece, oddělená od ohniště; přeneseně svrchní plocha chlebové pece, pekelec; 3) vrchní plocha hory, hřeben hory. • Původní význam mříže v ohništi patrně souvisí s předchozím čeřenem "sítí".

češíř — výrobce (dřevěných) číší, pohárů. • Lat. caliciarius.

čihař — čižbář, ptáčník.

číše / číš — koflík, nádoba k pití bez samostatně provedené nohy, viz kalich, pohár. • Stč. čiešě "číše, pohár, kalich", stč. čěšule / čěšulka "»miska« žaludu".

čižba — chytání ptactva do ok, do sítí (čihadel) atp., starý ptáčnický termín. • Lat. aucupium, aucupatio, něm. die Vogelstelle, Vogelfang, Vogelweide. • Od číhati "dívati se pozorně, nepozorovaně".

čižbář / čižbař / čižebník — ten kdo provozuje čižbu (chytá ptáky), ptáčník (který v úkrytu číhal na kořist). • Stč. čužebník / čižebník.

čižebné — ve středověku poplatek za čižbu (lov ptáků). Vybírání čižebního z panských čihadel (MS. Pross. ai. 1695). [Brandl]

čižmář — výrobce čižem. • Č. čižma (demin. čižmička) je přes slov. z maď. csizma "vysoké boty, holínky" a to z tur. çizme "boty".

čtverák — 1/ peníz platící čtyři krejcary, stará rakouská mince.

čtverák — 2/ ten, kdo žertuje, laškuje, dělá čtveráctví, šibal, dobrá kopa, šelma; (dříve) podvodník. • Původně znalec čtvera umění, všeuměl.

čtverák — 3/ čtverhranný hraniční kámen.

čuba — viz šuba.

čuček — ozdobný architektonický doplněk v podobě koule, šišky nebo vázy, původně zdobný motiv renesanční architektury, až do 20. století hojně používaný ve venkovském stavitelství na domovních štítech, vjezdech, bránách apod. [Kámen]

daguerrotyp / daguerrotypie — první metoda jak získat trvalý pozitivní obraz. Zakládá se na působení světla na postříbřenou desku, která je zcitlivěna parami jódu, obraz je pak vyvoláván parami rtuti a fixován sirnatanem sodnatým (thiosíran sodný), čímž se odstraní neporušený jodid stříbrný. • Francouzský malíř Louis Jacques Mandé Daguerre (1787—1851) vyvinul r. 1837 první fotografický zobrazovací postup, na jehož vývoji se od r. 1829 podílel i jeho spolupracovník, vědec Joseph Nicéphore Niepce (1765—1833), který se témuž výzkumu věnoval již od r. 1814.

ďaur / jaur — mohamedánská přezdívka pro nevěřící (křesťany). • Z arab.-tur.

dej — původně spoluvládce tureckého paši v Alžírsku, volený tureckými vojáky. Od roku 1708 samostatný vládce Alžírska.

democida — vyvražďování jednotlivců i celých skupin vládními (státními) strukturami. V případech opozice jde o politicidu, oproti genocidě není cílová skupina decimována z důvodů jen rasových. •

demokracie — lidovláda, vláda lidu, srv. aristokracie, theokracie. • Z řec.

dervíš / derviš / derbiš — příslušník muslimského řádového bratrstva. • Z tur. dervíš a to z pers. darvíš "žebrák".

dicasterium — úřad. [SAT]

dolmen — megalitická stavba skládající se z kamenné desky podepřené několika vztyčenými kameny, což připomíná obří kamenný stůl, jedná se ovšem o komorový hrob; tato konstrukce bývala často zasypána kamením a hlínou (takže vznikla mohyla), někdy zůstal vchod nezakrytý; stavby jsou přičítány Keltům. Viz též menhir. • Z bret. tolmen "kamenný stůl", složeno z taol / tol "stůl" + men "kámen"; poprvé toto slovo použil roku 1796 francouzský keltoman de la Tour d'Auvergne (1743—1800).

dratev — nasmolená ševcovská niť. • Z něm. Draht "drát", od drehen "točit".

dryáčník / dryjáčník — prodavač dryáků, mastičkář, šarlatán; křikloun, tlachal, tlučhuba. • Pol. szarłatan, szalbierz.

dryák / dryják / triák — "zaručeně zázračný životabudič", kromobyčejně odporný lék; odvar, břečka. • Ze střlat. tiriaca (srv. angl. treacle) < lat. thēriaca, a to z řec. thériaké [θηριακή (sc. ἀντίδοτος)] "protilátka proti zvířecímu (hadímu) jedu"; podle Plinia (XIV 127) na ostrově Thasu dělali víno theriaca, které léčilo hadí uštknutí.

dryje / drije / drie — "tři oka", trojka na hrací kostce. • Ze stněm. drîe "tři", a to z lat. tria.

dudek — polský třígroš ze 16. stol., který byl často prohlašován za nebernou minci; později označení i pro německé třígroše. • Pojmenováno patrně podle polské orlice ve znaku.

dunum / dūnum — gallské resp. keltské hradiště. Viz např. Lugdūnum, Longiodūnum, Noviodūnum . . . • ...

duplika — odpověď strany na námitky (repliku) druhé sporné strany. [SAT]

duspivo / duspiva / pivodus — ten, kdo rád pije pivo, pivař. • Viz mor. dusit jídlo "s chutí a hodně jísti". [ESJČ]

dusvíno — ten, kdo rád pije víno.

edikt — 1) nařízení s platností zákona, vydané zpravidla formou panovnického listu; 2) vyhlášení soudního nálezu (dražební). [SAT]

ekofakt — ... artefakt, srv. pseudoartefakt. •

elektoři — viz knížata volenci.

emfyteuse — dlouhodobý nebo dědičný pacht, který znalo již římské právo, viz purkrecht. • Z řec. emfyteusis "vštěpení, vštípení, vrození", souvisí s fyton "bylina, rostlina, sazenice".

emír — arabsky amir, kníže, pán.

emitor — ten, kdo dává mince razit a uvádí je do oběhu (panovník, stát); vydavatel emisí bankovek nebo poštovních známek. • Z lat. emittere "vysílat, vydávat".

encyklika — oběžník papežské kurie církevním úřadům a věřícím. [SAT]

enkaustace — napuštění dřeva horkým voskem nebo parafínem proti vlhkosti; v závěru konzervačních postupů se řada předmětů pro zvětšení odolnosti enkaustuje, lze tak upravit i povrch sádrových odlitků. Drobné předměty je možné ponořit celé do vařící kyseliny stearinové nebo do parafínu, větší jsou polévány.

enkaustika — starořecká malířská technika z 6./5. stol. př.n.l., při níž se barvy utřely se zvláště upraveným včelím voskem a pak se nanášely za horka na podklad nebo se do něj horkou špachtlí "vpalovaly". Nejlépe dochované a dodnes působivé jsou funerální portréty z egyptského Fajjúmu (1.—3. stol. n.l.). • Z řec. enkaió [ἐγκαίω] "vpaluji" (en-/eg- [ἐν-/ἐγ-] "v" + kaió [καίω] "žhu, rozžíhám, zapaluju").

epitaf — náhrobní nápis, např. na sarkofágu. • Ze střlat. epitaphium, z řec. epitafios "náhrobní, pohřební" (epi- "na" + tafos "hrob").

erb — znak, štít, rodový znak; znamení urozenosti, šlechtictví. Viz list erbovní. • Z něm. der Erbe "dědic".

erbanunk / erbaňunk — spolkový list: 1) od 14. stol. vzájemné smlouvy mezi panovnickými a šlechtickými rody, jež měly zajistit druhé straně nástupnictví při vymření vládyschopných potomků jedné strany (např. dědické smlouvy mezi Jagellovci a Habsburky z r. 1515); 2) s tím souvisící smlouvy o vzájemné pomoci mezi panovnickými rody. [SAT] • Z něm. Erbeinigung "...".

erteplář — prodavač erteplí, brambor. (Neruda) • Z něm. Erdäpfel "brambor".

ethnocida — vyhlazení, vyvraždění národa, srv. genocida. • Utvořeno zjevně podle novotvaru genocida z řec. ethnos "národ" + lat. -cidere (caedere) "ubíjet, zabíjet".

exhumace — vykopání mrtvoly z hrobu za účelem přenesení jinam (translatio), nebo z důvodů soudního zkoumání. Srv. inhumace. • Ze střlat. exhumatio "vyjmout ze země".

explicit — závěrečná slova textu; srv. incipit. [SAT]

eyalet / ejalet — správní oblast provincie osmanské říše. • Tur. eyalet.

fabrické ležení — vojenský tábor ženijních oddílů. [Paprocký]

facsimile / faksimile, pl. -similia — obkreslená nebo fotograficky přesná reprodukce písemností. [SAT] • Z lat. fac "udělej" + simile "(tomu) podobné".

falc — sídlo panovníka. • Z sthn. Pfalz, a to z lat. palatium "palác (císařský)".

falckrabě / falckrabí — správce falce; viz též markrabě. • Z sthn. Pfalzgraf, slož. z Pfalz "Falc" + Graf "hrabě".

fatka / fatkář — příživník, břichopas, darmožrout, šašek. • Tom. Rešelia Jesus Sirach (1561): "fatkáře, talířuov lizáčky, daremné chleby" (263^a). • Něm. der Schmarotzer. • Souvisí snad přes fr. fat s lat. fatuus "hloupý, pošetilý, směšný, nejapný, zpozdilý". [HK]

fendrich / fenrich — praporečník, praporčík. • Z něm. der Fähnrich od die Fahne "prapor".

fibule — spona, brož. • Z lat. fībula "1) spinadlo, spona, 2) skoba, svor, 3) přezka, háček, jehlice", od lat. figere "připevňovat, připíchnout".

fideikomis — nezcizitelný svěřenský statek. • Z něm. das Fideikommiss "nedělitelný majetek rodiny", ze střlat. fidecommissum partic. ppf. od fideicommittere "svěřit důvěru".

fidibus — papírový smotek k podpalování dýmky nebo svíčky. Viz Zíbrt Bibl. • Z něm. der Fidibus "připalovadlo ze složeného papíru", nejspíše ze studentské písně parodující Horatia (Carmina 1, 36): Et ture et fidibus iuvat placare ... deos, "podkuřováním i brnkáním sluší se usmiřovat bohy"; srv. laš. filipus "louč".

fidlátka — 1) ševcovské náčiní, 2) náčiní obecně. Viz fidlovačka.

fidlovačka / fidlátko — 1) ševcovské hladítko na kůži. • Z fidlovati "hladiti kůži hladítkem", podle fidlati "neuměle hráti na hosule", a to z něm. fiedeln "vrzat na housle, hudlat, šumařit".

fidlovačka — 2) ševcovská slavnost v Nuslích, při níž se v průvodu na bidle nese pentlemi okrášlená "fidlovačka". Viz Zíbrt Bibl.

flašinet — hrací kolovrátek; přenosný nástroj v němž se ručně klikou (nebo pérový strojkem) čerpá vzduch do měchu a zároveň se otáčí válcem s různě nastavovatelnými kolíčky (někdy byly užívány snadno vyměnitelné perforované kotouče), které mechanicky spouštějí vzdušnicové záklopky píšťal. Jde vlastně o malé přenosné varhany s retnými nebo jazýčkovými píšťalami. Patří buď do skupiny aerofonních automatofonů, nebo (pokud kolíčky upevněné na otočném válci jednoduše drnkají o hřebenovitě uspořádané vyladěné lamely) do trsacích idiofonů (hrací stroj). • Z něm. Flaschinett, jež tam přešlo z fr. flageolet "flažolet" (v 18. stol. předchůdce pikoly), a to je odvozené z lat. flare "foukat".

folio / f. / f° / fol. — 1) půlarchový formát, velikost jednou přeloženého papírového archu; velikost knihy nad 45 cm (přibližně formát A3), knihopisná značka: 2°; 2) list z rukopisného archu původně foliového formátu, později list rukopisu obecně; foliace je číslování folií; u folia se rozlišují strany na recto a verso. • Z lat. folium "list" (srv. ital. foglio), vazba in folio "v listě, v půlarchu".

fraucimor / fraucimór — ženský doprovod, družina, služebnictvo. • Z něm. Frauenzimmer "ženský pokoj", podle lat. gynaeceum, a to z řec. gynaikeion [γυναικεῖον] "ženská část domu, ženiny komnaty".

fuchsšvancer, stč. — klevetář, pochlebník. • Z něm. Fuchsschwänzer "lichometník, pochlebovač".

funerální — pohřební, srv. sepulkrální. • Z lat. fūnebris "pohřební, smuteční", od fūnus "pohřeb, pohřební průvod".

galej / galeje — 1) velká válečná nebo pirátská plachetní i veslová loď, kterou při bezvětří a v případě nutnosti poháněli veslaři, kteří bývali zpravidla otroci, zajatci nebo trestanci; 2) otrocká práce na takové lodi, později hrozitánská dřina všeobecně. • Ze střlat. galea a to z řec. galea [γαλέα] "lasice, kolčava", loď měla štíhlý protáhlý trup.

gema — drahokam nebo sklo s řezaným nebo rytým reliéfem (šperk / pečetidlo); srv. talisman. • Z lat. gemma "poupě, pupen; drahý broušený kámen", od. gemmāre "nasazovati pupeny, pučeti".

gemologie — studium gem a šperků.

genocida — vyhlazení, vyvraždění celého rodu, pokolení, národa, srv. ethnocida, democida. • Angl. novotvar genocide pochází z r. 1944 od polského židovského emigranta Raphaela Lemkina (1900—1959): je složen z řec. genos "rod, národ" + -cide (z lat. -cidere, caedere) "ubíjet, zabíjet".

glejt — 1) původně ochranný průvod (glejtování, např. na Chodsku provázení krále nebo cizinců přes zemskou hranici); 2) průvodní list, zaručující majiteli bezpečnost, svobodný průchod, resp. volný návrat (např. glejt vydaný Zikmundem Husovi ke koncilu do Kostnice). [SAT] • Z něm. das Geleit "doprovod, ochranný průvod".

golem — z hlíny vytvořená bytost mající sloužit člověku. • Z pražského židovského žargonu, převzato z holomek.

gombík — zdobená kulička s očkem našívaná na oděv jako knoflík. • Z maď. gomb "knoflík", z řec. gomfos "hřebík".

grázl — dareba, ničema, uličník, rošťák, lump. • Loupežný vrah Jan Jiří Grasel byl počátkem 19. století postrachem jižní Moravy.

grešle — drobná mince, "grošík", původně německá stříbrná mince ražená od roku 1559 (za 84 grešlí byl 1 tolar), později se tak nazývaly drobné stříbrné mince ražené ve Slezsku a v Čechách v letech 1624—1768, Marie Terezie zavedla roku 1759 grešli mědenou. Grešle mívala na rubu číslici 3 (rovnala se 3/4 krejcaru), proto se jí říkalo také "troník". • Z něm. Gröschel, deminutivum k der Groschen "groš". [EČN]

grobián / krobián — hrubec, hrubián. • Původcem grobiána je německý protestantský kněz Friedrich Dedekind (1525—1598), který vydal ve Frankfurtu (1549) latinsky psanou satiru Grobianus. De morum simplicitate libri duo (Grobianus aneb Dvě knihy o prostotě mravů). • Něm. Grobian / Grobianus byla latinizovaná podoba slova grob "hrubý", podle toho bylo analogicky utvořeno i č. hrubián.

groš — starý stříbrný peníz. • Z něm. der Groschen "groš", a to z lat. grossus "tlustý (peníz)", groše byly tlustší než plíškové peníze.

grunt — selský statek, pozemek, půda, podstata. • Z něm. der Grund "základ, půda".

habránek — drobná nehodnotná mince (německá či rakouská), která u nás byla v 15. stol. pokládána za nebernou. •

hajduk / hejduk — v 16. stol. voják najaté uherské hraniční stráže proti Turkům. • Z maď. hajdúk (pl.) "drábi".

hákovnice — střelná zbraň podobná ručnici, viz arkebuza.

handfest / hamfešt / hampest / hantfest — 1) privilegium, prazápis, zhostný list; 2) chirograf; 3) emfyteuse; 4) obecně: starší označení pro listinu. [Brandl] [SAT] • Z něm. die Handfeste 1) "slavný (pří)slib, zasnoubení, hostina při zasnoubení", 2) "listina stvrzená vlastnoručním podpisem".

hansa / hanza — ve středověku obchodní svazek měst, hansovní liga, hansovní město. • Ze stněm. Hansa a to z ...

harapanna — nevěstka. • Podle Machka stč. interjekce hara naznačovala nevoli, posměch; ze střhn. har, harā, herā. [ESJČ]

havelok — druh pláště většinou bez rukávů s širokým plandavým límcem (pelerínkou); původně potah na vojenskou čepici kryjící před sluncem i zátylek. • Původcem jména je britský generálmajor v Indii sir Henry Havelock (1795—1857).

hejtman — 1) setník; 2) vůdce, náčelník. • Z něm. Hauptmann "kapitán, setník".

heliograf — ve vojenství přístroj signalizující pomocí odrazu slunečních paprsků.

herese — kacířství, bludařství. • Z lat. haeresis "zvolené mínění, učení, škola; herese, kacířství, sekta", od řec. hairesis [αἵρεσις] "vzetí, dobytí; dosažení; vybrání si, volba, vůle; náchylnost".

heretik — kacíř, bludař, který zastává odchylné věroučné názory, srv. odpadlík. • Z lat. haereticus "heretický, kacířský", z řec. hairetikos [αἵρετικος] (adj.) "vybírající, volící (jinou věrouku), lpějící (na jiném učení)".

historiografie — dějepis. • Z řec. historiografiá [ἱστοριογραφία] "dějepis".

holokaust — 1) celopal, celozápalná oběť, spálení celé obětiny; 2) velepožár nebo jiná obří katastrofa s decimujícími účinky na obyvatelstvo; 3) ethnocida, vyvražďování Židů během nacistické hrůzovlády (1939—1945) = šoa. • Z řec. holokaustos [ὁλόκαυστος / ὁλόκαυτος] "celopalný, kompletně spálený" (holos [ὅλος] "celý" + kaustos od kaió [καίω] "pálím", srv. enkaustika, inkoust).

hon — jednotka délkové míry (asi 125 kroků); pole jisté velikosti, jitro.

hony — polnosti.

horror vacui, lat. — "strach z prázdnoty": 1) původně označení Aristotelova názoru, který převzali Rabelais a Galilei ("příroda nemá ráda prázdnotu", natura abhorret vacuum), což vyvrátil Torricelli; 2) v dějinách umění a v archeologii termín pro obsedantní zaplňování prostoru, plochy: nejznámější jsou tyto projevy v keltském umění, s pozdějším vrcholem v irských celostránkových iluminacích, především v Kellském evangeliáři (Book of Kells, 8. stol.), nebo některé Boschovy obrazy; patří sem ale i dnešní graffiti. • Něm. Raumangst.

hostie — mešní chléb, který symbolicky upomíná na oběť Ježíše Krista. Od 4. stol. se začaly oproti běžnému chlebu připravovat zvláštní chlebové oplatky (oblatio), v katolické církvi od 8. stol. z nekvašeného těsta jen z pšeničné mouky a vody (stejně jako macesy). • Z lat. hostia "obětina, obětní dobytče (např. beránek), žertva".

hrabě / hrabí / hrabie — titul příslušníka vyšší šlechty; viz též falckrabě, markrabě. • Z sthn. grave, nhd. Graf "hrabě".

hřivna — váhová a mincovní jednotka. Pražská hřivna = 253,17 g. • Stsl. původně náhrdelník z drahého kovu.

hugenoti — francouzští přívrženci Kalvínova učení, od r. 1532 obecně evangelíci (reformisti). • Z franc. huguenot / ayguenot, přitvořené podle Huguesových stoupenců (Hugues z Besançonu vedl vzpouru pro vévodovi Savojskému) ze švýc.-něm. Eidgenosse "spříseženec", označení ženevských protestantských odbojníků proti katolickým Habsburkům (1520—1524).

chán — mongolský kmenový náčelník. • Z tur. kān "vládce".

chirograf / cirographus — 1) ručně psaný dokument; 2) rozstřižená písemnost, jejíž část byla jako důkaz smlouvy nebo dohody předána držiteli, který se jí mohl kdykoli vykázat. • Z lat. chirographum a to z řec. cheirografon "ručně psaný, rukopisný".

chiromantie / chiromancie — hádání, věštění z ruky, rukohled, rukozpyt. • Srv. Zíbrt, Staročeský rukohled a novočeský rukozpyt. • Z řec. cheir [χείρ] "ruka, dlaň" + manteiá [μαντεία] "věštba, věštění".

chlapstvo / chlapstvie, stč. — sedláci, selský stav; poddaní.

chodákyně, stč. — tulačka; žebračka, ubožačka.

chronogram — prózou psaný text, jehož některá písmena, napsaná majuskulou, udávají letopočet události, jíž se text týká. [SAT]

chronostich — totéž co chronogram, text je ale psaný veršem. [SAT]

idiofon — hudební nástroj, jenž vydává zvuk chvěním sebe sama, vytváří zvuk přímo. Idiofony se dle techniky hry dělí na bicí (kastaněty, xylofon, gong, zvony, rolničky, rumba-koule, vozembouch, řehtačka atp.), trsací (flašinet, brumle / grumle), třecí / smýkací (skleněná harmonika, kanadská pila), dechové (piano chanteur). Podle Smetánky (2003) vytvářejí některé idiofony (hlavně »veselé« rolničky, zvonečky) svému nositeli ochranný zvuk. • Složeno z řec. idios "vlastní" + fón "zvuk, hlas".

idolatrie — modloslužba, modlářství, uctívání modly, idolu. • Z lat. īdōlolatrīa "modloslužebnictví", z řec. eidólolatriá [εἰδωλολατρία] "uctívání model".

ichnografie — půdorys, plán. [SCS] [SAT] • ichnographia.

impedimenta, pl. — vojenská zavazadla, výzbroj a výstroj. • Z lat. impedimentum "překážka, zábrana, zátěž", v pl. "zavazadla".

incipit — několik počátečních slov v textu rukopisu; srv. explicit. [SAT]

indigenát — 1) povýšení do urozeného panského nebo rytířského stavu; 2) přiznání domácího práva pro cizince. Do 18. stol. u nás totéž co inkolát. [SAT]

infanticida — zabíjení dětí, nemluvňat, novorozenců. V některých (archaických) společenstvích se jedná o regulaci přírůstků populace v okamžiku přesahujícím subsistenční možnosti, někdy jde o patriarchální (patrilineární) redukci potomků ženského pohlaví. • Ze střlat. infanticidium / infanticida "vraždění nemluvňat".

inhumace — 1) pohřbení, vložení nespálené mrtvoly do země (archeologizovaným pozůstatkem je lidská kostra), viz též kremace; opakem je exhumace. • Z lat. *inhumatio? (in- "v, do" + humus "hlína, prsť, půda, země").

inhumace — 2) nepohřbení, nevložení mrtvoly do země. • Od lat. inhumātus "nepohřbený, nepochovaný" (in- "ne-").

inkolát — právo propůjčující přijetí za svobodného obyvatele země. [SAT]

investitura — uvedení nebo potvrzení vasala do držby léna.

itinerář — chronologicky uspořádaný soupis dat a místa pobytu určité osoby. [SAT]

jáhen — čekatel kněžství s 2. stupněm vyššího svěcení (v prvotní církvi pomocník biskupa); u evangelíků laik pečující o sociální věci sboru; viz i podjáhen. [ESJČ] • Stč. jáhan ze sthn. jāguno, jāchono a to z lat. diaconus a to z řec. diákonos [διάκονος] "[spěchající] posel, průvodce, služebník, sluha", srv. v pravoslaví ďáče n., ďák, ďáček m.

janičáři / janitčáři / jančáři — patřili k základní části turecké armády (tzv. kapı kulları "otroci Porty"). Jednotka janičářů sestávala ze třech podjednotek (yaya, cemacat, sekban), rozdělených do 135 oddílů zvaných orta nebo bölük. Jednotce velel mocný aga janičářů, který se zodpovídal přímo sultánovi. Zrušeni roku 1826. • Z tur. yeniçeri "..."

jitro — plošná míra, ...

kacíř — bludař, rozvratník, heretik. • Z něm. Ketzer "kacíř, rozvraceč, poblouzněnec".

kadlub — forma k odlévání kovových předmětů; forma obecně. • Souvisí s dloubati, dlabati, původně se však jednalo o vydlabaný špalek, podle Machka došlo k posunu vlivem rus. kalyb'. [ESJČ]

kalich — nádoba k pití větších rozměrů, s vysokou samostatně provedenou nohou (převážně k liturgickým účelům); symbol kališnictví (kališníci), husitství. Viz číše, pohár. • Ze střhn. kelich a to z lat. calicem, akus. od calix "pohár, číše; miska".

kališník — stoupenec přijímání z kalicha, "pod obojí způsobou", utrakvista. • Původně potupný název.

kandidát — uchazeč o hodnost, funkci, čekatel na místo (zast. čekanec). • Něm. der Anwart. • Z lat. candidātus "uchazeč o úřad" (od candidus "bílý"; uchazeči ve starém Římě se odívali tógou běloskvoucí barvy).

kaptorga — schránka na ostatky (srv. relikviář) nebo amulety a talismany, zavěšovaná na krk a zdobená zpravidla těmi nejskvostnějšími zlatnickými technikami: filigrán, granulace, email, atp. • ...

karnarium — márnice, kostnice. • Angl. lich-house, morgue, mortuary, něm. der Karner, Fleischkammer. • Ze střlat. carnarium "...".

kastelán — správce hradu; viz též purkrabě. • Z něm. der Kastellan, ze střfr. castelain / châtelain z lat. castellanus "hradní (obyvatel, správce)".

katafalk — vyvýšené podium (podstavec) na vystavení rakve s nebožtíkem při pohřbu. • Z něm. Katafalk, a to z ital. catafalco.

katakomby — podzemní pohřebiště prvotních křesťanů v Římě; podzemní prostory s mumifikovanými nebožtíky. • Z ital. catacombe, z lat. catacumba "...".

keltofilie — nekritická náklonnost ke všemu keltskému, rané stádium keltománie. • Srv. fr. celtophilie.

keltománie — nutkavé hledání a nacházení keltských kořenů v jazyce, umění, kultuře a v neposlední řadě v ethnickém původu; nekritický obdiv ke všemu keltskému a identifikace s pseudokeltskou tradicí. • Z fr. la celtomanie "posedlost Kelty, šílení po Keltech", doloženo již r. 1838.

keltýš — nasládlé placky z naklíčeného žita, které připravovaly slovenské ženy v údolí Nitry nejčastěji o Velkém pátku. (Holuby, ČL 5, 456-7.) • Z maďar. keltés / kelés / költés "naklíčení".

kenotaf — prázdný symbolický hrob, srv. tumba. • Z řec. kenotafion [κενοτάφιον] "prázdné hrobiště, mohyla" (původně jen pro ty, jejichž mrtvoly nemohly být nalezeny).

keťas — spekulant, lichvář, překupník a zbohatlík využívající tíživou hospodářskou situaci např. během války a po válce, bohatnoucí na keťasení, šmelině. • Z něm. Kettenschieber / Kettenhändler "řetězový obchodník" (Kette "řetěz" + Schieber "pokoutní obchodník" / Händler "obchodník").

klenák — speciálně opracovaný stavební kámen (na jedné strane zúžený do klínu) pro stavbu oblouku klenby. Prostřední ("závěrečný") klenák zvaný svorník ve vrcholu klenby býval větší, opatřený letopočtem, číslem domu, znakem nebo monogramem majitele. [Kámen]

klerik — příslušník kléru, duchovní osoba, chovanec semináře. • .

klerikál — stoupenec katolicismu (klerikalismu) nebo katolické politické strany. • Ze střlat. clericalis "duchovní".

klerikalismus — 1) úsilí o zachování kněžských výsad ve společnosti; 2) politické katolictví, snaha o politické uplatnění katolické církve, zneužívání náboženství k politickým účelům.

klérus / klér — duchovenstvo, kněžský stav. • Z lat. clerus "duchovenstvo" a to z ř. kléros [κλῆρος] .

kmetcí / kmecí / kmetí dvór — selský statek, grunt.

knížata volenci — kurfiřti, knížata, jimž v německé říši římské příslušelo volit německého krále.

kolumbárium — místo na hřbitově vyhrazené pro ukládání uren do malých výklenků, někdy prosklených. (V zaníceném puristickém období byla navrhována mašíblovská pojmenování: prácheň, záhrobeň, mohylnice, která se neprosadila.) V antickém Římě byla kolumbária v polopodzemních nebo podzemních klenutých síních, někdy s výklenky i pro několik set uren. Byla zřizována pro otroky, císařské propuštěnce, členy pohřebních spolků, ale také na pronájem. • Z lat. columbārium "holubník; urnoviště", z lat. columba "holubice, holub".

konfese — vyznání. Viz např. augšpurská konfese. • Z lat. confessio od confiteor "vyznávat".

konfirmace — potvrzení privilegií, obsahující někdy doslovné opisy potvrzovaných dřívějších privilegií. [SAT]

konkordát — smlouva mezi státem a církví o jejich vzájemném poměru. [SAT]

konkubína — neoddaná družka, souložnice. • Z lat. concubīna "souložnice".

konkubinát — soužití muže a ženy úředně nebo církevně neoddaných, souložnictví. • Z lat. concubīnatus "souložnictví".

kopa — početní a peněžní jednotka, 60 grošů. • Původně souvisí s kopa, kopka, kopiti, v rámci šedesátkového početního systému vztaženo i na určení "kopkovitého" množství.

korec — 1) obilní (dutá) míra — 93,6 litru; 2) pozemková míra.

kreditiv — lettres de créance: v diplomatickém styku pověřovací listina hlavy státu pro vyslance, určená k odevzdání hlavě státu nebo vládě, u níž je vyslanec pověřen. [SAT]

krejcar — drobný měděný peníz, v bývalém Rakousku-Uhersku stý díl zlatky. • Z něm. Kreuzer "křížový (peníz)", protože na něm byl původně vyražen kříž; srv. port. cruzeiro.

kremace — zpopelnění, spálení mrtvoly, srv. inhumace. • Z lat. cremātiō "spálení", od cremō "spaluji, upaluji".

krematorium — budova s obřadní pohřební síní a s pecí na spalování nebožtíků, zastarale: žárov, žárovisko. • Z lat. crematorium "spaloviště, žářiště", od cremātiō "spálení".

kromlech — 1) kamenný kruh nebo kamenná řada; 2) dolmen. • Složenina z velš. crom (f. od crwm) "zahnutý, křivý" + llech "kámen".

krucifix — 1) obraz ukřižovaného Krista, 2) kříž s plastikou Kristova těla přibitého za ruce a za nohy. • Jako oblíbené zaklení bývá někdy (z tabuistických důvodů?) kráceno na kruci, nebo bývá tabuisticky zatemňováno obměňováním ve spojení s dalšími slovy: krucinál, krucihiml, krucipísek, krucifagot, krucinálfagot. • Z lat. crucifixus "přibitý na kříž", složeno z crux (gen. crucis) "kříž" a fixus participium od figere "přibíjet".

krypta — hrobka v podzemí (kostela). • Ze střlat. crypta, z řec. krypté [κρύπτη] "skrýš; hrobka", od κρύπτω "kryju, halím; skrývám, tajím; pochovávám".

kryptografie — Geheimschrift: tajné písmo různých číselných, písemných nebo značkových systémů, užívané k sepsání důvěrných zpráv a informací. [SAT]

kšaft — testament.

kuběna — souložnice, konkubína. • Něm. die Kebsweib. • Zkomoleno z lat. concubīna "souložnice".

kuběnář, stč. — souložník, děvkař; kněz nedodržující celibát. • Chelčický Postila: "Jest-li kněz lakomec, opilec, kubienarz..." (224^a). • Lat. moechus "cizoložník"; něm. der Kebsmann "souložník".

kujeba / kujebák — 1) přezdívka pro obyvatele Vysokého Mýta, 2) hlupák, 3) šelma, čtverák. • ...

kurfiřt — německý kníže oprávněný volit císaře německé říše římské. • Z něm. Kurfürst, slož. z Kur "volba" + Fürst "kníže".

kurhan / kurgan — mohyla. • Z tatarštiny přes rus. курган.

laik — 1) neodborník; 2) nekněz, světský člověk, ten, kdo je mimo klérus; 3) člen církevního řádu bez kněžského svěcení. • Stč. lajk, laik, lejk. • Z lat. lāicus 1) "příslušný k lidu; světský" 2) "laik, nekněz", a to z řec. laikos [λαϊκός] "lidový" [od λᾱός "lid"].

lambrekýn — závěs na okno nebo na dveře, čabraka. • Z fr. lambrequin a to ze sthol. lamperkīn, demin. od lamper "plachta, závěs".

láryně — nevěstka. • Ze střhn. laer "prázdný"; srv. stč. prázdné ženky.

laudemium — 1) poplatek, placený při převodu držby nabývající stranou, vlastně za svolení vlastníka, zpravidla feudála, k prodeji apod.; 2) dávka lennímu pánu za udělení investitury. [SAT]

legenda — 1) opis na pečetích a mincích; 2) vysvětlení na starých obrazech, rytinách a mapách. [SAT]

leprosárium / leproserie — léčebna pro malomocné, většinou stranou od okolí. • Z lat. leprōsus "malomocný" (z řec. leprá [λέπρα] "kožní neduh, vyrážka, prašivina; malomocenství") + suffix. -ārium; příp. z fr. léproserie.

liminalita — prahovost. • Z lat. līmen "práh".

list erbovní — listina udělující právo užívat znak (erb) a obsahující zpravidla podrobný popis uděleného erbu, někdy i s jeho vyobrazením. Viz nobilitace.[SAT]

list zhostný, výhostný — prohlášení, jímž feudální vrchnost propouští poddaného ze svazku panství, výhost. [SAT]

locus sigilli / L. S. — "místo pečeti", v opisech nebo edicích latinské označení, kde byla na originálech přitištěna pečeť.

lustrum — 1) výpis z pozemkových knih, podávající přehled majetkových výměrů; 2) výpis z obchodního rejstříku. Lustrování: pořizování těchto výpisů.

lynč / lynčování — usmrcení nebo potrestání davem bez soudního procesu; viz též vigilantismus. • Jako první vedl samozvaný soudní tribunál v americké Virginii roku 1780 kapitán William Lynch (1742—1820).

macesy — nekvašený chléb, který je předepsán první dva večery pesachu (Velikonoce; srv. Ex 12,8). • Z hebr. massá.

maglajz / maglaj — pranice, rvačka, nepříjemnosti, zmatek. • Podle bosenského města Maglaj, ležícího na pravém břehu řeky Bosny, o které rakouský generál Josip Filipović (1819—1889) svedl s osmanskými Turky urputnou a krvavou bitvu a 3. srpna 1878 jej dobyl.

mamlúk / mameluk / mamaluk — původně bílý otrok sloužící v armádě a ve státní správě, v rámci postupného povyšování vznikaly i mamlúcké dynastie, nejznámější je v Egyptě tzv. "mamlúcký sultanát" (1250—1517), který zanikl až vpádem Osmanů. • Z arab. mamlūk "vlastněný, tj. otrok"; srv. fr. mameluk / mamelouk.

mandát — 1) druh patentu, jenž má vždy nařizovací obsah a obrací se velmi často k většímu počtu osob; 2) oprávnění k provádění určité funkce (poslanecký mandát). [SAT]

manu propria / m. p. — "vlastní rukou", latinské označení vlastnoručního podpisu, připojované k podpisu na originálech a opisech. Totéž co v. r. "vlastní rukou". [SAT]

marka — pohraniční území ve středověku ... • Z něm. Mark, Marke "pohraničí, znamení (hranic)"; srv. markýz.

markrabě / markhrabě / markrabí — zástupce panovníka v marce; viz též falckrabě. • Z něm. Markgraf, slož. z Mark "pohraniční území" + Graf "hrabě".

markýz — titul příslušníka vyšší šlechty.

márnice — karnarium, místnost (kaple) na hřbitově, kde byl na márách vystavován nebožtík, srv. i kostnice. • Od máry.

marštal / marštale, stč. — stáj, konírna, maštal. • Ze stněm. Marstal, složeno z Mar "kůň" + Stall "chlév, stáj".

máry / páry — pohřební nosítka na rakev. • Z něm. die Bahre "nosítka, nosidla, máry", stč. ještě páry, dokončená záměna retnic b/m přešla z češtiny do ostatních slov. jazyků. Podle Trubačeva je však mar- z *mōr-, od mříti. [ESJČ]

mašíbl — "insitní imbecilní inovátor", naivní vynálezce, objevitel a luštitel všeho možného. • Akronym: "magor, šílenec, blbec". • Lit.: Vladimír Borecký, Zrcadlo obzvláštního. Z našich mašíblů, Hynek, Praha 1999.

mausoleum — velkolepá a monumentální hrobka. • Z lat. mausoleum a to z řec. maussóleion "hrobka karského krále Maussóla". Královna Artemisia, vdova po Maussólovi, mu dala v Halikarnássu vystavět hrobku, která patřila k sedmi divům světa. Reliéfy několikastupňové stavby se sloupovím a zdaleka viditelnou sochou krále vytvořil sochař Skopás z ostrova Paru. • Lidová anekdotická etymologie: "myší olej".

menhir — vztyčený kámen nadlidských rozměrů, který se nacházel na význačném kultovním místě spojovaném nepochybně s přechodovými rituály. Viz též dolmen. • Složeno z bret. men "kámen" + hir "vysoký, dlouhý".

metate — nástroj k drcení kukuřice, skládající se z plochého kamenného válu (někdy v podobě stolečku) a válcovitého drtiče; do mouky se však dostává množství kamenného prachu, což vede k silnému obrušování zubní skloviny; srv. zrnotěrka. • Z nahuatl. métatl.

míle — jednotka "vzdálenosti": 1) míle česká = 11,2 km; 2) míle německá = cca 7,5 km; 3) míle anglická 1609,344 m; 4) míle námořní 1852 m; 5) míle poštovní 7,585 km; . . . • Ze střlat. mīle od lat. milia (passuum) "tisíce kroků".

mládek — mlynářský tovaryš, smetiprach, mladší než stárek. Obecně mladý cechovní tovaryš.

mohyla — homolovitý násep navršený nad hrobem. Viz též kurhan. • ...

monotheismus — jednobožství, víra v jediného boha, srv. polytheismus. • Z řec. monos "jeden, jediný" + theos "bůh".

monstrance — schránka na vystavování hostie (viz ostensorium). • Z lat. mōnstrāre "ukazovat".

mora / móra — záhrobní bytost, která v noci dusí, moří spící nešťastníky, srv. revenant, vampýr; "klasické ztělesnění živé bytosti, jejíž duše opouští tělo během extatických stavů, ale jejíž pojmenování připomíná smrt". [Maiello] • ...

mše — katolická bohoslužba "večeře Páně", při které se mj. přijímá hostie. • Z lat. missa "rozpuštění, rozeslání" (od mittō "posílám, pouštím, odesílám") podle závěrečných slov kněze ite, missa est "jděte, je rozesláno".

naháči — viz adamité. • Lat. nudus "nahý".

neberná mince — málo hodnotná mince, jejíž používání jako platidla v zemi zakázal panovník. Ve středověkých městech bývaly neberné mince pro informaci přibíjeny na pranýř, později o nich informovaly tištěné cirkuláře (16.—19. století). Nejčastěji v českých zemích šlo o mince rakouské, německé a polské, příliv cizí měny se objevoval ve vlnách způsobených válkami a tažením cizích armád, největší přišla za bavorsko-rakouských válek 1778—1779. Viz též berná mince. [EČN]

nekrolatrie — zanícené uctívání mrtvých, kult mrtvých; srv. idolatrie. • Z řec. nekrolatreiá [νεκρολατρεία] "uctívání mrtvých".

nobilita — 1) šlechta, aristokracie; 2) přední společenská vrstva. • Z lat. nōbilitās "známost rodu, urozenost, šlechtictví; ušlechtilost, vznešenost" (z nōbilis > *gnobilis).

nobilitace — povýšení do šlechtického stavu nebo do jeho vyššího stupně. Srv. list erbovní. [SAT]

Ockhamova břitva — princip úspornosti: "Pokud to není nutné, nemá se postulovat mnohost" (pluralitas non est ponenda sine necessitate). • Anglický minorita Vilém Ockham / Occam (?1280—?1348) byl hlavní zástupce terminismu (nominalismu).

odřivous — 1) erbovní znamení: zavinutá střela. Šíp s kusem látky namočené do smůly, který se po zapálení vystřeloval na doškové a šindelové střechy a jiné hořlavé části dobývaných objektů [Buben]. Vyskytuje se v erbu pánů z Kravař, Roháče z Dubé (rozrod Benešovců) a Sedlnických z Choltic. Podle pověsti, kterou zaznamenal Bartoloměj Paprocký z Hlohol a Paprocké Vůle (1540—1614), se utkal moravský drobný zápasník Saul s obrovitým protivníkem, který se mu vysmíval, Saul ho však popadl za knír, vyškubl mu ho a nabodl na šíp na znamení vítězství. Pysk vousatý, střelou proklatý (V. Brandl) • Viz též Jaroslav Herout, DaS 5/2004, s. 55.

odřivous — 2) holič, bradýř (hanlivé označení).

ogival — gotický lomený oblouk nebo klenební žebro; ogivální, archaický výraz pro gotický.

oppidum — převážně označuje gallské resp. keltské město, hradiště, sídliště. • Lat. oppidum "venkovské město, ohrazené území"; etymologie nejistá.

ordál / ordálie / ordálije — boží soud — očista ohněm nebo vodou (...); srv. ortel. • Ze střlat. ordalium a to z stangl. ordāl "rozsudek", srv. něm. Urteil.

ortel — rozsudek, soudní nález. • Ze stněm. ortel (dnešní Urteil) "rozsudek, úsudek, soudní výrok".

osarium — kostnice; prostor pro hromadné ukládání lebek a kostí z exhumovaných válečných nebo rušených hrobů; nejznámější je v Sedlci u Kutné Hory. • Fr. ossuaire, něm. das Beinhaus, der Karner. • Z lat. ossarium "kostnice".

oslon — prsk, čelesten, otvor do kamen nebo pece. • ...

osmanská / ottomanská říše — osmanskou říši (1299—1922) a dynastii založil Osman I. Gází (Dobyvatel) (?1258—1326), který byl původně vasalem Seldžuků z Rúmu. • Ottoman z lat. Ottomanus, z byz. řeč. Othómanos, z arab. ʿUţmán.

ostensorium — schránka na vystavování hostie při mši, monstrance. • Z lat. ostentāre "ukazovat, stavět na odiv".

ostrev / ostrv / ostrva, pl. ostrve — erbovní znamení: kmínek s pahýly po odsekaných větvích sloužící mj. jako žebřík ke ztékání ohrad a hradeb (za takové udatenství patřil do erbu). Vyskytuje se v erbech: Berkové z Dubé, panové z Lichtemburka, pánové z Lipé, pánové z Náchodu. Bartoloměj Paprocký z Hlohol zaznamenal pověst, podle které "jsou prý černé sukovité větve čili ostrve památkou na to, že ještě v době přemyslovských knížat byl předek všech Ronoviců, jménem Hovora, chycen Vršovci a uvázán k osekanému stromu, u kterého měl být zabit . . . jméno Ronoviců pochází od německého pojmenování ostrve Ronn. Proto i několik hradů a obcí, jež tento rod založil, se jmenuje Ronov" [Janáček-Louda]. • Viz Jaroslav Herout, DaS 5/2004, s. 55. • Souvisí s ostrý (ostrev zaostřené dřevo jako útočná zbraň — oštěp). [HK] — Podle Machka souvisí s trzub. [ESJČ]

P. T. / pleno titulo ("plným titulem") — latinská poznámka vyznačující, že byl vynechán často předlouhý titul adresáta nebo odesílatele s rozličnými a nezřídka až směšnými hodnostmi. • Viz Zíbrt, Titulář.

pacht — nájem, pronájem, srv. emfyteuse. • Z něm. Pacht "" a to z lat. pactum "smlouva" (srv. pakt).

pakt — úmluva, smlouva. • Z lat. pactum "úmluva, dohoda, smlouva", což souvisí s pāx "smlouva, (ujednaný) pokoj, mír".

palác — císařská stavba. • Z ital. palazzo, z lat. palatium "sídlo císařské", podle mons Palatinus, jeden ze sedmi pahorků v Římě, kde stávalo sídlo římských césarů.

pantheismus — všebožství; víra, že bůh je ve všem, všude; srv. atheismus, polytheismus. • Z řec. pán- "vše" + theos "bůh".

paradigma — vzorec, ... • ...

paša / baša / baše — titul vysokého vojenského nebo civilního tureckého hodnostáře. • Z tur. baš "hlava".

pax ottomanica — "osmanský mír", ...

pax romana / pāx rōmāna, lat. — "římský mír", Římany vnucené příměří mezi různými národy v rámci římské říše.

pekelec — místo nad pecí nebo vedle pece, čeřen. • Patrně podle něm. Hölle "místo za kamny, zápeklí".

perpetuum silentium, lat. — "věčné mlčení" (". . . roku 1668, když se Chodové domáhali vykoupení z Lamingerovy moci a snažili se o obnovu svých privilegií, bylo jim zakázáno o tom mluvit jako o věci, o níž se nejedná." Karol Rebro, Latinské právnické výrazy a výroky. Římské právo od A do Z, Ivo Železný, Praha 1999.)

plika / plica — přeložený dolní okraj listiny, umožňující pevnější přivěšení pečeti. [SAT]

počepky — vinné nebo pivní slivky. [Kořínek]

podjáhen — čekatel kněžství s nejnižším stupněm vyššího svěcení; viz jáhen a akolyta.

pohár — nádoba k pití, s vysokou, samostatně provedenou nohou. Viz číše, kalich, srv. pokál. • Ze sloven. a to z maď. pohár "sklenice", přes sthn. behhar (něm. Becher "pohár, číše") z román. *picārium (ital. bicchiere "sklenice").

pohradný — viz purkrabě.

pokál — viz pohár. • Z fr. bocal "baňka, sklenice, lahev".

politicida — ..., srv. democida. • ...

politika — ..., srv. demokracie. • Z řec. politikos "" z politeiá "".

polyandrium — společné pohřebiště; hromadný hrob mužů, např. po bitvě. • Latinizováno z řec. polyandreion [πολυανδρεῖον] "hromadné pohřebiště".

polytheismus — mnohobožství, víra ve více bohů, srv. monotheismus, pantheismus. • Z řec. poly- "mnoho" + theos "bůh".

porta — viz vysoká porta.

prampouch / rampouch — klenutí; rozpěrný oblouk mezi dvěma sloupy, nebo mezi budovami (zejména v úzkých uličkách), opatřený většinou stříškou. [Herout] • Viz krumlovské prampouchy. • Mor. rampúch "otvor do sklepa", laš. rampuch "výklenek ve zdi, přihrádka u kamen"; přejato asi z něm. brandboge "klenutí ve stěně", ve významu "klenutí nad otvorem pece, oslon", a z "otvoru pecního" přeneseno na otvor do komína změtením s rýmovým sopouch i na průduch do sklepa. [ESJČ]

prášek — mladší mlynářský tovaryš, mládek, smetiprach.

prodomát / pro domo (lat., dosl. "pro dům") — záznam učiněný jen pro vlastní, vnitřní potřebu. [SAT]

psanec — vyhnanec, vyhoštěnec; ten, kdo je zapsán, prohlášen za veřejného škůdce. • Angl. outlaw; něm. der Geächtete. • Podle lat. prōscrīptus "vyhlášený za psance; ten, jehož jméno jako zločince bylo veřejně napsáno", od prōscrībō "vyhlašuji někoho za psance, dávám na seznam, dávám do klatby, proskribuji".

pseudoartefakt — předmět přirozeného tvaru, jehož podoba s artefaktem je náhodná.

psohlavci — 1) Tataři, Turci. • Pejorativní pojmenování jinověrců. Řec. κυνοκέφαλος, lat. cynocephalus, něm. der Hundskopf. [Jg III 745]

psohlavci — 2) Chodové. • Podle praporu s psí hlavou. Domažličtí nazývají chody tam bydlící psohlavce (Zlobický). [Jg III 745]

psota — bída.

pučálka — máčením vzklíčený a pražený hrách, který se při postech prodával na ulicích. • Od pučeti. [Kořínek]

půhon — citatio, ve starém soudním řízení předvolání k soudu, zapisované do zvláštních knih (např. zemské desky půhonné). [SAT]

purkrabě / purkrabí / purgkhrabí — správce hradu, pohradný; viz též purkmistr. • Lat. castellanus, něm. der Burggraf. • Z sthn. burcgrāve, slož. z Burg "hrad" + Graf "hrabě".

purkmistr — starosta, správce města, představený obce; viz též purkrabě. • Něm. Bürgermeister. • Z sthn. burcmeister, slož. z Burg "hrad, město" + Meister "mistr".

purkrecht — 1) dědičný pacht, zákupní právo, srv. emfyteuse. "Právo purkrechtní bývá, když se komu popluží k věčnému užívání dáno bývá, dokudžby poplatek neb užitek za to pánu byl dán" (Brikcí Pr. měst. 22,4). 2) každý rolnický pozemek, jehož "vlastnické právo" náleží statkáři. [Brandl] • Z něm. Burgrecht "dvorní, hradní právo".

quadruplealliance — spolek čtyř mocností, čtyřspolek. [SCS]

recto / r. / ^r — lícní (přední, správná, lichá) strana listu (folia); opak verso. • Z lat. recto (folio) "pravý list", od rēctus "rovný; správný".

regest — zpravidla stručný ale výstižný výtah obsahu písemností, obsahující všechno podstatné a zkracující nebo vynechávající stereotypní formule bez skutečného podkladu. Záhlavní regest: v edici stručný regest v záhlaví podrobného regestu nebo úplné transkripce, heslovitě zachycující vydavatele, příjemce, datum a hlavní obsah písemnosti. Regestování: zhotovování regestů. [SAT]

rekurs — stížnost, odvolání. • Z lat. recursus "zpětný běh", od recurrere "zpět běžeti, vrátiti se (k soudu)".

relikviář — schránka na relikvie, ostatky; srv. kaptorga. • Z lat. reliquiae "pozůstatky".

replika — odpověď jedné strany na tvrzení podání strany druhé. (Viz též duplika.)

reskript — panovnická listina, královský list. • Z lat. rescrīptum "císařský výnos", od rescrībere "odepsat, písemně odpovědět".

revenant — mrtvý, který se v pověrečných představách periodicky vrací ze záhrobí do světa lidí a různými způsoby je sužuje, srv. mora, vampýr, vlkodlak. • Z fr. revenant "strašidlo, fantom, duch; navrátilec" od revenir "vrátit se, vracet se".

revers — 1) zadní, rubová strana mince, pečeti, listiny atp., revér; opak aversu. • Z fr. revers "rub; spodní, zadní strana; klopa", a to z lat. reversus "obrácený".

revers — 2) úpis, závazné písemné prohlášení. Původně vlastnoručně podepisovaný doplněk na rubovou stranu již existující hlavní dohody nebo smlouvy.

reverse — nedovolený návrat vyhoštěné osoby.

revertant / revertent — ten, kdo se dopustí nedovoleného návratu, reverse.

robot — 1) umělý dělník; 2) stroj vykonávající lidskou práci; 3) bezmyšlenkovitý automat. • Poprvé v tomto významu použil Karel Čapek (1890—1938) ve hře R. U. R. (Rossum's Universal Robots) r. 1920 (premiéra 1921), samotné slovo robot mu ale vnukl jeho bratr Josef Čapek (1887—1945). • Odvozeno z robota "poddanská práce", ze stsl. rabъ "poddaný, otrok"; souvisí s gót. arbaiþs "práce, námaha, obtíž", srv. něm. Arbeit "práce".

rotulus — pergamenový svitek, složený z více k sobě připevněných listů, na němž bylo opsáno znění listin, zejména notářských instrumentů, jež pro obsáhlost nemohlo být napsáno na jediném listu. Později byly tyto obsáhlé texty psány v sešitové (knižní) formě. [SAT]

ředina — řídké, nekvalitní pivo. [Kořínek]

řemdih / řemdich — palice, palcát, mlat, čakan; husitská zbraň. • Lat. clāva; něm. der Streitkolben, der Morgenstern • Nejasné. Podle Brandla možná souvisí s řemen, původně snad byly zavěšovány na řemeny, až později na řetězy. [Brandl]

salbuch — 1) urbář, soupis majetku; 2) v Ústředním archivu ministerstva vnitra knihy opisů privilegií převzaté z Vídně. [SAT]

sarkofág — kamenná rakev, často zdobená reliéfy nebo epitafy, v antice původně z maloasijského vápence, v němž se tělo utěšeně rozkládalo. Srv. tumba • Z řec. sarkofagos "masožrout" (sarx "maso" + fagos "žrout, hltoun, nenasyta").

satí — indický obětní obřad, při kterém je spolu se zemřelým manželem upalována na hranici také jeho právě ovdovělá manželka. • Ang. suttee. • Ze sanskr. satī "věrná, dobrá manželka", od sat "dobrý".

sebránek, stč. — nemanželské dítě, nalezenec.

sekret — menší královská i jiná (městská) pečeť. [SAT]

sepulkrální / sepulchrální — náhrobní, pohřební, funerální. • Z lat. sepulcrālis / sepulchrālis "náhrobní, pohřební", od sepulcrum "pohřebiště, hrob, hrobka; náhrobek; mohyla".

serepetička — nicotnost, hloupost, drobnost; bezcenná věc, tretka. • Vzniklo kontaminací se sráti ze šarapatky.

schisma, gen. -matu — církevní rozkol.

schismatik — rozkolník.

sirotci — tak se nazývali Žižkovi stoupenci po jeho smrti r. 1424; tzv. sirotčí svaz se rozpadl po bitvě u Lipan (1434). • Lat. sirotcones, něm. die Verwaisten, die Waisen.

skapulomantie — věštění pomocí prasklin v ohořelých zvířecích lopatkách. • Z lat. scapulae (pl.) "lopatky, plece" + řec. manteiá [μαντεία] "věštba, věštění".

smetiprach — mladší mlynářský tovaryš, prášek, mládek.

stárek — první mlynářský tovaryš, starší a zkušenější než mládek. • Přeneseně byli stárek nebo stárkyně vůdci svobodné chasy, pořadatelé zábav a hodů.

stříbrohlav — viz brokát.

striga — •

subsistence — žití z podstaty, získávání pouze těch nejnezbytnějších prostředků k životu. Ve filosofii: soběstačnost bytí, existence skrze sebe sama. • Z lat. subsistentia "zastavení, stanutí, ustrnutí; přežívání" (od subsistō).

sudarium — kapesník, šátek, do kterého byla podle tradice zahalena Kristova tvář, takže se do něj obtiskla (Jan 20: 5-8), srv. veraikon, též Sacra sindon "svaté plátno". • Z lat. sūdārium "kapesník, potní šátek".

sultán — islámský panovník. • Z tur. soltán, z arab. sultán "vláda".

synagoga — židovská modlitebna. • Z řec. synagógé [συναγωγή] "svedení dohromady; shromáždění, schůzka".

syneisaktismus — středověké heretické hnutí.

šantročník / šantrok / šantroch, stč. — šibal, podvodník, lhář; lichvář. • Ve středověku máchali podvodné pekaře a jiné lstivé obchodníky za trest ve vodě, v "mlýnském korytě" (šantroky z něm. Schand-trog [die Schande "hanba, ostuda" + der Trog "díže; necky, žlab"], původně dřevěná posada na způsob necek).

šarapatka — malý peníz, "babka". • Asi ze střhn. scherpf "drobná mince", s přechýlením k šarapatky.

šarapatka / šarapatky / šarapatina — drobnosti, haraburdí, harampádí; ledabyle udělané věci. • Pol. szarapata, szarapatka "trhan, drban". • Asi z ital. ciarpare "zhudlařit, zpackat" (partic. ciarpato). Machek ale vykládá z expr. *šara-pata "lomození, dovádění, nepořádek".

šarlatán — tlachal, který klame své okolí; šejdíř, dryáčník, mastičkář. • Něm. Charlatan, Quackslaber, Gauckler, Windbeutler [Jg]. • Z fr. charlatan "mastičkář", z ital. ciarlatano "mastičkář" od onomatop. ciarlare "tlachat, žvástat, mlít nesmysly". • Podle lidové etymologie má původ v šarlatovém (nachovém) oděvu na první pohled okouzlujícím.

šaršoun — 1) dlouhý dvouruční meč s hadovitě zvlněnou nebo zubatou čepelí, používaný obzvláště k přesekávání nepřátelských kopí (biceps gladius); 2) dělo, kus (z šaršounů šaršují), (tormentum, die Kanone, das Stück), šaršounek malý šaršoun; 3) ohnivá, železná, střelby plná koule (globus ignitus, die Feuerkugel). • Stč. šaršún, pol. szarszun (asi z češtiny), původ podle Machka (ESJČ) není znám; Matzenauer: "Šaršún, čes. obs. dlouhý meč neb kord ensis, spatha, gladius ex utraque parte scindens, Jungm. slovník uvádí také něm. Sarschon v tomže významu, kteréž dle koncovky zdá se býti původu román., v román. řečech jsem ale podobného slova najítí nemohl; 2) tormentum bellicum dělo, globus ignitus bomba, v tomto významu by mohlo souviseti se fr. charger nabiti, nabíjeti." (Matz 319).

šejdíř / šejdéř / šidíř — podvodník. • Něm. Betrüger, pol. szyderz ("Spötter, Verhöhner"). [Jg] • Patrně podle šmejdíř ze šiditi.

šinderlink — nehodnotný rakouský fenik z let 1457—1460, který byl ražen komorníky císaře Fridricha III. Nejprve král Jiří z Poděbrad vyhlásil šinderlinky za neberné, a byly přibíjeny na pranýř, později je však přivezl jako válečnou kořist a tak se dostaly do oběhu. • Zřejmě z něm. Schinde "vydřiduch" od schinden "odírat". [EČN]

šlachtata, stč. — dobytčí porážka, jatka. [Kořínek]

šlechta — lidé s rodovými výsadami potvrzenými knížetem nebo králem, srv. aristokracie, nobilita. • Ze stněm. slahte "rod, urozenost" (srv. něm. Geschlecht "rod").

šmejd — bezcenná věc; špatné zboží, brak, ksindl; původně drobné zboží vytepané z obyčejného kovu (železo, mosaz). • Z něm. Schmeid od schmieden "kout, kovat".

šmejdíř / šmejdlíř — podomní obchodník s drobným zbožím všeho druhu, s brakem, "šmejdem". • Z něm. Schmeidler.

šmelina — zboží prodávané pod rukou šmelinářem (keťasem), na černo, černý obchod. • Podle jid. Schmeller "podvodník".

šoa — hebrejský výraz pro masové vyvražďování Židů v letech 1939—1945 za nacistické hrůzovlády, pro což se v angloamerickém světě dílem z důvodů marketingových a dílem fundamentalisticky křesťanských ujal biblicky laděný výraz holokaust (angl. holocaust). • Z hebr. šoa [השואה] "katastrofa, pohroma".

špitál, stč. — hostinec, dům pro pocestné; nemocnice, chudobinec.

šuba / čuba — kožich, kožešinový plášť nebo kabát. • Všeslovanské slovo východního původu, proniklo i do střněm. schoube (později Schaube); ital. giubba "kabát, blůza" je však z arab. ğubbet a přešlo do č. jako župan.

šulchan — (hebr.) čtenářský pult na almemoru v synagoze.

švihovka / švihoun — dělo s delší hlavní, viz tarasnice. • Podle Balbína souvisí s hradem Švihov (Misc. 3, 96).

taglia — odplata, odměna, zvláště za chycení zběha, nebo zločince. [SAT]

tachygrafie — rychlopis, těsnopis, stenografie.

talisman — polodrahokam, kámen (vsazovaný do prstenu třeba jako gema, nebo zavěšovaný na krk), později jakýkoli drobný předmět nošený pro štěsí; druh amuletu; maskot. • Ze šp. talisman z arab. tilismān, a to z řec. telesmon / telesma "zasvěcení".

taras — násep, obranný val nebo také dřevěné hradby. • Ze stněm. Tarras, a to z fr. terrasse, odvozeno od lat. terra "země".

tarasnice — 1) dělo z doby husitské s delší hlavní, určené k boření opevnění, tarasů, srv. švihovka; 2) ve 20. století ruční protitanková zbraň. • Podle něm. Tarrasbüchse (srv. Wallbüchse)

tarmarečník / tarmarčník, stč. — vetešník.

terakota — nádoby a drobné plastiky bez glazury, které se podle nejstarší keramické techniky nejdříve suší a poté se při pálení v závislosti na druhu hlíny zabarvují do běla, žluta, hněda nebo cihlova. • Z ital. terra cotta "pálená hlína", z lat. terra cocta, složeno z terra "hlína, půda, země" + cotta / cocta "pálená" (od coctus ptc. od coquere "vařit, péci, sušit").

terra sigillata — keramika zhotovená z jemně plavené červenavé hlíny, produkovaná v řadě center doby římské, jejímž typickým tvarem je hlubší přímostěnná mísa... má plasticky zdobený povrch a je opatřená kolkem, umožňujícím identifikaci místa výroby. [Smetánka] • Z lat. terra "hlína, půda, země" + sigillāta "zdobená figurkami, reliéfy" (sigillum "soška, figurka, malý obrázek", deminut. od signum).

testament — kšaft, poslední vůle, závěť, poslední pořízení: 1) vlastnoručně psané a podepsané nebo soudně nebo notářsky ověřené prohlášení vůle o disposici majetekem pro případ smrti odkazovníka; 2) politický odkaz panovníka jeho nástupci. [SAT]

theokracie — "bohovláda", vláda kněží; vše v osobním životě i v politice se podřizuje věrouce; srv. demokracie. • Z řec. theos "bůh" + kratiá "vláda".

tolar — stříbrný peníz. • Z něm. Taler, zkrácením z Joachimstaler (Münze) "jáchymovský peníz", podle Jáchymova (Joachimstal), kde byly poprvé raženy. Do angl. přešlo přes dněm. daler jako dollar (doloženo již roku 1553).

torques — bronzový, stříbrný nebo zlatý nákrčník původně z kroucených drátů, později ornamentálně zdobený, často neuzavřený s pečetítkovitými konci, vyskytuje se množství variant; v laténském období byl symbolem společenského postavení a statečnosti, v ikonografii se objevuje ve spojení s různými božstvy (ne vždy ho však mají na krku), nalézá se hojně i v ženských hrobech. Římský senátor Titus Manlius Imperiosus přijal r. 361 př. n. l. cognomen Torquatus, neboť přemohl gallského bojovníka a ukořistil jeho nákrčník; římští legionáři hojně nosili torquis honorarius (čestný nákrčník) jako vyznamenání. • Angl. torc, torque, fr. torque; ital. collare, rotolo di laniere, něm. gewundener Halsring. • Z lat. torquis / torquēs "zlatý řetěz nošený na krku, náhrdelník; obojek, obruč; pletenec z kvítí, věnec", od torqueō "točím, kroutím, ovíjím"; u Polybia (II, 31) se dochoval gallský název maniakés [μανιάκης] "nákrčník", srv. ir. muince "náhrdelník, límec"; jiný řec. název strepton [στρεπτόν] "pletený nákrčník, řetěz".

triptych — 1) trojdílný výtvor; 2) trojdílný gotický tabulový obraz nebo oltář; 3) literární dílo skládající se ze tří samostatných a volně navazujících částí, trilogie. • Lat. triplex. • Z řec. triptychos [τρίπτυχος] "třikrát složený, trojnásobný" (tri- "tři" + ptyché / ptyx [πτυχή] "řasa, záhyb; vrstva").

triptychon — 1) v antice tři voskové psací tabulky spojené k sobě; 2) triptych.

troník / troják — mince v hodnotě tří čtvrtin krejcaru; totéž co grešle. • Z trojník.

tulipant — turban. [Paprocký]

tumba — kamenná nebo cihlová hrobka podlouhlého hranolovitého tvaru, oblíbená ve středověku, obzvláště v době renesance, srv. sarkofág; někdy totéž co kenotaf. • Z lat. tumba, a to řec. tymbos "mohyla, rov, vrchní část hrobu; hrob, hrobka".

turban — orientální pokrývka hlavy; dlouhý pruh látky obtáčený většinou kolem čepičky; různobarevné turbany postupem doby hierarchicky odlišovaly své nositele: zelené — členové rodiny prorokovy, bílé — muslimové, modré — křesťané, žluté — židé, červené — Samaritáni; zbarviti turban — "odpadnout od islámu". [Otto] • Přes něm. der Turban z tur. tülbend "...", srv. fr. tolliban, it. tolipano; od téhož je odvozen i tulipán.

týn — staročesky ohrazené či opevněné místo, ohrada, oplocení. Jan Hus užívá slovesa "týniti" ve smyslu "oplocovat". Zachováno v řadě místních názvů (Týn, Týnčany, Týnec, Týnište, apod.). • Lat. saepēs, sēpes f., "plot, ohrada"; der Zaun "plot". • Stsl. tynъ "zeď", pochází nepochybně z germ. *tūna-z, viz stangl. stnor. stsas. tūn (srv. angl. town), sthn. zūn, nhn. Zaun "plot", což je přejato z gall. dūnum "hradiště, oppidum" (srv. ir. dún). [ESJČ] [SaD]

uberman / ubrman / obrman, stč. — rozhodčí, smírčí soudce. • Lat. arbitrer, amicabilis compositor. • Z něm. Obermann "přednosta; představený, nadřízený, dozorce".

upír — srv. vampýr; "obvykle mrtvý čaroděj, který však může být i živý; jeho pojmenování vyvolává představu letu, a tedy i představu duše opouštějící živé tělo v extázi, anebo jde o člověka neživého, avšak s tělem dosud nerozloženým". [Maiello] • ...

urbář — 1) soustavný soupis poddanského (rustikálního) pozemkového majetku vrchnosti a důchodů z něho plynoucích; 2) na Slovensku i robotní patent. [SAT]

utrakvista — ten, kdo přijímá pod obojí, kališník. • Z lat. sub utraque specie "pod obojí způsobou (přijímat)", z uterque, utraque, utrumque "oba, obojí, ten i onen, jeden i druhý".

vampýr — ..., srv. revenant, upír, vlkodlak. • ...

vasal / vazal — man, leník, šlechtic, panovník na jiném nějakým způsobem závislý, jinému poddaný. • Z něm. der Vasall a to ze střlat. vassallus od vassus "sloužící" a to z kelt. *uasso- "mladík, šlechtic" (viz ir. uasal "šlechtic").

včelník — včelař, viz též brtník.

veraikon — podle pozdější křesťanské tradice pravá podoba Krista obtištěná do plátna, též tzv. sudarium, acheiropoieta. Cestou na Golgotu podala Kristovi žena jménem Veronika šátek na otření potu. Takto obtištěná "pravá podoba" byla ve středověké ikonografii častým motivem. • Angl. vernicle, Veronica's veil. • Z lat. vera icon "pravý obraz" (vērus "pravý, skutečný" + īcōn f. z řec. eikón [εἰκών] "obraz"). Vzhledem k legendistickému charakteru Veroniky se obecně soudí, že jméno Veronica vzniklo metathesí z veraicon.

Veroničina rouška — viz veraikon.

veronika — • .

verso / v. / ^v — rubová (zadní, obrácená, sudá) strana listu (folia), mince (viz též revers); opak recto. • Z lat. verso (folio) "obrácený list", od versus "obrácený, otočený".

vetešník — ten, kdo obchoduje s veteší, starými nepotřebnými věcmi. • Od vetchý, které souvisí s lat. vetus "starý".

vigilantismus — hnutí amerických zastánců "občanské bdělosti", kteří bez ohledu na existující policejní a soudní orgány brali spravedlnost do vlastních rukou. Nezřídka má rasistický podtext. Viz též lynčování. • Viz DaS 2/1968 s. 14. • Ze šp. vigilante "bdělý, ostražitý, pozorný".

vlkodlak — živá bytost, která se podle tradice proměňuje ve vlka, její duše odchází z těla během spánku; stal se dokonalým synonymem upíra, srv. vampýr. • ...

volovina — volská kůže.

votivní předmět — záslibný, děkovný předmět, dar božstvu (za vyslyšení prosby), který byl ukládán na sakrálním, liminálním místě (později místo nálezových hodů pro archeology). • Z lat. vōtīvus "zaslíbený; záslibný".

vrhcáby / vrchcáby — 1) hrací kostky; 2) hra v kostky. • Viz Jirečková , O. – Klášterský, M.: "Kostky, karty, vrhcáby", DaS 3/1961, s. 39–41. • Z něm. Wurfzabel "vrhací, hrací kostka".

výhost / vejhost / výhostní list — propuštění z poddanství, stvrzené většinou písemně. • Lat. literae manumissionis.

vysoká porta — vláda z období osmanské říše.

wehrmacht — armáda, branná moc, ozbrojené síly nacistického Německa, viz abwehr. [SCS] • Z něm. Wehr "obrana" + Macht "moc".

westwerk — věžovitá sakrální stavba na centrálním půdorysu sloužící k obranným a obytným účelům, přičleněná k záp. straně podélných biskupských a klášterních kostelů zvl. karolínské architektury. [SCS] • Z něm. das Westwerk "západní dílo, stavba".

xantipa — hašteřivá žena. • Podle Sókratovy manželky jménem Xanthippé [Ξανθίππη], která prý byla nesnášenlivá, zlá a svárlivá. Srv. Xenofón, Vzpomínky na Sókrata 2,2, Hostina 2,10.

xenie — hostinné dary; druh vtipných i jízlivých básniček pro hosty. • Podle 13. knihy Martialových epigramů.

xenodochion — nocleh, hospic, hostinec. • Z řec. ... "...".

xenokracie — vláda cizáků, cizovláda. • Z řec. ... "...".

xenomanie — nezřízená záliba ve všem cizím, až chorobné uctívání cizích institucí, výrobků a myšlenek. • Z řec. ... "...".

xenotaf — hrob nebo pohřebiště cizinců. • Z řec. xenotafium "...".

xindl / ksindl — sebranka, lůza; přeneseně šmejd. • Z něm. das Gesindel "lůza, sebranka, chátra", původně "doprovázející čeleď", od senden "posílat".

xylofon — slamozvuk; zvonková hra. • Z řec. xenotafium "...".

xyloglyptika — dřevořezba. • .

xylografie — "dřevopis", dřevoryt, dřevořez, dřevořezba, dřevotisk. • Složeno z řec. xylon [ξύλον] "dřevo" + grafé [γραφή] "psaní".

xylolatrie — uctívání dřevěných bůžků, dřevěných soch. • Z řec. ... "...".

xylologie — dřevoznalectví. • .

xystos — krytá chodba, síň. • .

yeoman [čti: jəʊmən] — 1) ve středověké Anglii svobodný vlastník půdy, který měl právo nosit zbraň a tvořil základ vojska; 2) tělesný strážce anglického krále, královský gardista; dodnes se objevuje při královských dvorských obřadech a jako stráž londýnského Toweru. • Patrně vzniklo redukcí z young man "mladík".

yperit — hořčičný plyn, jedovatá bojová látka způsobující puchýře. • Poprvé byl použit německou armádou 12. července 1917 u belgického města Ieper (fr. Ypres, něm. Ypern).

zádušie / zadušenie / zádušnie, stč. — záduší, církevní majetek, majetek odkázaný církvi za spásu duše zemřelého.

zámišník — koželuh vyrábějící zámiš. • Č. zámiš ("hebká měkká kůže vydělaná stejně po obou stranách") je patrně orientálního původu, viz i šamoa "bleděžlutý, žlutý jako čerstvě vydělaná kamzičí kůže" (z fr. chamois "kamzík"), srv. něm. Sämisch "semiš".

zatáčeč — dělník pracující na hrnčířském (zatáčecím) stroji.

zavinutá střela — erbovní znamení, viz odřivous.

zhostní list / zhost — propuštění z poddanské služby, srv. výhost.

zchodné — odchodné.

zlatka / zlatník / zlatý — ... • Patrně kalk z něm. das Geld "peníze" (od das Gold "zlato").

zlatohlav — viz brokát.

zodiak — zvěrokruh, zvířetník; dvanáct souhvězdí nazvaných podle zvířat a vztahujících se ke dvanácti ročním dobám. • Z lat. zodiacus [cyclus] a to z řec. zodiakos [...] ze zóidion [ζῴιδιον], zdrobnělina ze zóon [ζῷον] "živý tvor, živočich, zvíře".

zrnotěrka — speciálně upravený kámen, kterým se na kamenné podložce ručně drtilo, mlelo obilí, kukuřice. Zrnotěrek existuje množství druhů. • Srv. angl. mano "zrnotěrka" ze šp. la mano "ruka"; amer.-šp. metate "zrnotěrka".

zuvač — pomocník lazebníkův, dozorce nad šatnou v lázni.

zuzaník — holčičkář, chlípný stařec. [Kořínek]

žaltář — kniha žalmů, původně liturgicky předzpěvovaných za doprovodu strunného stejnojmenného nástroje. • Ze stněm. saltāri a to z lat. psaltārium, -érium, z řec. psaltérion [ψαλτήριον], od psalló [ψάλλω] "brnkám, hraji na strunný nástroj".

žejdlík / žedlík — stará míra na tekutiny. • Z něm. das Seidel a to z lat. sitella, situla "nádobka s úzkým hrdlem".

ženkýl / žeňkyla — pivař, opilec; zženštilec, zbabělec; chlípník, sukničkář.

žínka — kus tkaniny původně žíněné, později z různých třecích a frotté látek, používané k mytí nádobí, dnes i k osobní hygieně.

žinkař / žinkář / žínkář — výrobce žínek, žíněného plátna.

živáň — příživník, zbojník, lupič. • ...??

žold — plat najatého vojáka, mzda. • Z něm. der Sold "žold, mzda", z fr. solde "mzda", a to z lat. solidus "peníz" od solidus "pevný".

žoldák / žoldnéř — voják najatý za mzdu.

Citovaná a užitá literatura

Blažíček, Oldřich J. & al.: Slovník památkové péče. Terminologie – Morfologie – Organizace, Sportovní a turistické nakladatelství, Praha 1962.

Brandl, Vincentius: Glossarium illustrans bohemico-moravicæ historiæ fontes, Carl Winiker, Brünn 1876. [Brandl]

Buben, Milan: Encyklopedie heraldiky, Libri, Praha 1994. [Buben]

Filip, Jan et al.: Enzyklopädisches Handbuch zur Ur- und Frühgeschichte Europas, 2 Bde., Academia, Prag 1966—1969.

Gebauer, Jan: Slovník staročeský, 2 díly (A-J, K-Netbánlivost), Academia, Praha 1970 (2. nezměněné vydání).

Hanzl, Zdeněk & Gába, Zdeněk & Procházka, Lubomír & Sedlická, Kateřina & Slouka, Jiří & Traxler, Jiří: Kámen v rukodělné výrobě českého venkova, NLN, Praha 2003. [Kámen]

Herout, Jaroslav: Slabikář návštěvníků památek, Středisko státní památkové péče, Praha 1980 (2. doplněné vydání). [Herout]

Holub, Josef & Kopečný, František: Etymologický slovník jazyka českého, Státní nakladatelství učebnic, Praha 1952 (3. přepracované vydání). [HK]

Janáček, Josef & Louda, Jiří: České erby, Edice Oko 34, Albatros, Praha 1988 (2. rozšířené vydání). [Janáček-Louda]

Jungmann, Josef: Slovník česko-německý, 5 dílů, Praha 1834–1839 (fotoreprint: Academia, Praha 1990). [Jg]

Klimeš, Lumír: Slovník cizích slov, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1981 (2. upravené vyd. 1983).

Kořínek, Jan: Staré paměti kutnohorské, ed. Alexandr Stich & Radek Lunga, Česká knižnice, NLN, Praha 2000. [Kořínek]

Le Goff, Jacques: Kultura středověké Evropy, Odeon, Praha 1991.

Lutterer, Ivan & Šrámek, Rudolf: Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Tobiáš, Havlíčkův Brod 1997. [Lutterer]

Machek, Václav: Etymologický slovník jazyka českého, NLN, Praha 1997 (fotoreprint 3. vydání z r. 1971). [ESJČ]

Maiello, Giuseppe: Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy, NLN, Praha 2005. (v tisku)

Matzenauer, Antonín: Cizí slova v slovanských řečech, Nákladem Matice moravské, Brno 1870. [Matz]

Němec, Igor a kol.: Slova a dějiny, Academia, Praha 1980. [SaD]

Ottova encyklopedie, ... [Otto]

Paprocký z Hlohol, Bartoloměj: O válce turecké a jiné příběhy (Výbor z Diadochu), ed. Eduard Petrů, expl. E. Petrů & Jan Sobotka; Živá díla minulosti 92, Odeon, Praha 1982. [Paprocký]

Petráň, Zdeněk & Radoměrský, Pavel: Encyklopedie české numismatiky, Libri, Praha 1996. [EČN]

Pražák, Josef M. & Novotný, František & Sedláček, Josef: Latinsko-český slovník, Nákladem České grafické unie, Praha 1948 (16. vydání, přepracoval Fr. Novotný).

Robert, Jean-Noël: Řím 753 př. n. l. až 476 n. l., NLN, Praha 2001.

Roubík, František & Haas, Antonín & Kollman, Josef & Fiala, Zdeněk: Slovníček archivní terminologie, Archivní správa, Ministerstvo vnitra, 1954, 47 str. [SAT]

Sklenář, Karel & Hartl, Jiří: Archeologický slovník 1. — Kamenné artefakty, Národní muzeum, Praha 1989.

Sklenář, Karel & Lutovský, M. & kol.: Archeologický slovník 2. — Kovové artefakty 1. Pravěk a raný středověk, Národní muzeum, Praha 1992.

Slovník antické kultury, (sestavili spolupracovníci Antické knihovny), Nakladatelství Svoboda, Praha 1974.

Smetánka, Zdeněk: Archeologické etudy. Osmnáct kapitol o poznávání středověku, Knižnice Dějin a současnosti 19, NLN, Praha 2003. [Smetánka]

Smolná kniha velkobítešská, edd. Antonín Verbík & Ivan Štarha, Nakladatelství Blok, Brno 1973.

Velký slovník cizích slov, Academia 2001. [SCS]

Waldhauser, Jiří: Encyklopedie Keltů v Čechách, Libri, Praha 2001. [Waldhauser]

A | B | C | Č | D | E | F | G | H | Ch | I | J | K | L | M | N
O | P | R | Ř | S | Š | T | U | V | W | X | Y | Z | Ž

kroko Po krátké předvánoční, vánoční a povánoční přestávce jsme opět začali přidávat nové termíny.

kroko Dotazy a připomínky nám posílejte na adresu mailto:dasik@nln.cz?subject=Dasikuv dikcionar

Online příručky pro čtenáře Ďasu

kroko Zmatek zkratek
Slovníček užitečných i neužitečných zkratek

kroko Dikcionář dosáhl počtu
444 hesel
21. ledna 2005 v 00:55.