PSYCHOLOGIE MOCI A ZLA:_
MOC OSOBY, SITUACE NEBO SYSTÉMU?
ABYCH POROZUMĚL ANTISOCIÄLNÍMU CHOVÁNÍ JEDINCŮ, zvláště násilí, mučení a terorismu, přisuzuji situačním praněhným větší význam než je zvykem v tradiční psychologii. Převládající orientace na dispozice, která je součástí psychologie individualismu, se soustreduje na vnitřní činitele, které lidé vnášejí do rozmanitých situací, jako jsou genetické, osohnostní, charakterové a patologické rizikové faktory. Tato perspektiva je samozřejmě významná pro hodnocení celistvosti fungování jedinců, je však důležité doplnit ji hodnocením rozsahu, v němž lidské činy mohou podléhat vlivu situací, který může být velmi mocný. Tyto vlivy nebyly dostatečně rozpoznávány v psychologii a společnosti při pokusech vysvětlit neobvyklá či „zlá" chování, například ponižování irácký vězňů americkými vojenskými polkejnímí dozorci ve vězení Abu Ghraíb. Jak rozumíme základním příčinám takových chování, tak dopadnou nápravné a preventivní strategie.
Tento názor byl ovlivněn i utvářen výsledky výzkumu a teorie sociální psychologie. Situacionistický přístup se má k přístupu dispozičnímu tak, jako se mají modely nemoci, jak jsou formulovány v teoriích obecného zdraví, k modelům lékařským. Tento přístup se přidržuje základních principů teorie Kurta Lewina', která posouvá situační determinanty chování do popředí, takže přestávají být pouhými polehčujícími okolnostmi
PSYCHOLOGIE MOCI A ZLA: MOC OSOBY, SITUACE NEBO SYSTÉMU?
někde v pozadí. Pro situacionistický přístup je zvláště charakteristické využívání výsledků laboratorních experimentů a terénního výzkumu jakožto projevů reálného světa, zatímco jiné přístupy provádějí jen verbální analýzu nebo spoléhají na archivní či korelační data.
Základní paradigma, které zde bude vyloženo, osvětluje poměrnou snadnost, s níž se „obyčejní" dobří lidé začnou chovat „zlými způsoby*, dojde-li k zapojení či odpojení té ä oné sociálně situační proměnné. V této kapitole hodlám vyložit některé ze svých ktroratarních i terénních výzkumů odosobňo-vání (deindividuace), agrese, vandalismu a dále pak stanfordský vězeňský experiment, a to ve spojení s analýzou procesů v Milgramových výzkumech poslušnosti a Bandurových analýz „uvolněných mravů". Soubor těchto výzkumů ukazuje nedostatečně uznávanou moc sociálních situací měnit mentální reprezentace a chování jedinců, skupin a národů. Krátce se budou zkoumat krajní případy „zlého" chování, aby se tak vyjevily jejich dispoziční nebo situační základy - chování mučitelů, členů popravčích čet a sebevražedných atentátníků. Nakonec budeme zkoumat i obrácenou stranu mince, přičemž se soustředíme na kladné ctnosti hrdinství a způsoby, jimiž může společnost a výchovný systém podpořit hodnoty ve prospěch společnosti.
Zlo je úmyslné chování (nebo snaha k takovému chovaní přimět jiné), které ponižuje, odlidšťuje, poškozuje, ničí nebo zabíjí jiné lidi. Tato definice, která se soustřečfuje na chování, činí konatele zodpovědnými za cílené motivované činy, které mají řadu záporných následků pro jiné lidi. Vylučuje náhodné či neúmyslné škodlivé důsledky, stejně jako širší generické podoby institučního zla, například chudobu, předsudky nebo ničení prostředí ziskuchtivými skupinami Udí. Zahrnuje však společnou zodpovědnost za nabízení a prodávání výrobků, o nichž je známo, že jsou příčinami nemocí nebo dokonce ohrožují život, například zodpovědnost výrobců cigaret nebo překupníků drog. Táto definice má širší platnost než jen pro bezprostřední konatele agrese, kteří jsou ríředmětem výzkumu inter-personálního násilí. Zahrnuje i ty postoje vzdálené autority, jejíž příkazy nebo plány provádějí funkcionáři. To platí pro vojenské velitele a nacionálni vůdce, jakými byli Hitler, Stalin, Mao, Pol Pot, Idi Amin, Saddám Husajn a další tyrani, kteří měli vinu na vytváření destniktivních politických systémů u svých vlastních národů a ve světě.
38 |
PSYCHOLOGIE MOCI A ZLA; MOC CSCBY, SITUACE NEBO SYSTÉMU?
Táž lidská mysl, která tvoří nejkrásnější umělecká díla a zázraky technologie, je právě tak zodpovědná za zvrácenost své vlastní dokonalosti. Tento nejdynamičtějsí orgán ve vesmíru byl nekončícím zdrojem vytváření stále hanebnějších mučíren a hrůzných riástrqjů v minulých stoletích, „beštiálni mašinérie", kterou na Číňany použili japonští vojáci při přepadení Nankingu,77 a nedávná demonstrace „tvořivého zla" při zničení Světového obchodního střediska proměnou komerčních leteckých linek na zbraně hromadného ničení. Jak se může nepředstavitelné stát tak snadno představitelným?
Zabývat se budu především tím, jak mohou být dobří, obyčejní lidé získáváni, podněcováni a sváděni k chovaní způsoby které by bylo možné klasifikovat jako zlé. V protikladu k tradičnímu přístupu, který se snaží idmtifikovat „zlé lidi", kteří jsou zodpovědní za zlo mezi námi, soustředím se na pokus naznačit některé z ústředních podmínek, které se podílejí na proměně dobrých, průměrných lidí v pachatele zla. V experimentálním výzkumu, který zde budu popisovat, „zlo" znamená způsoby, jimiž ti, kteří se experimentu zúčastnili, chovali tak, že ubližovali jiným, kteří se ocitli v téže situaci.
LOKALIZACE ZLA V KONKRÉTNÍCH LIDECH: ÚTĚK K DISPOZICÍM
„Kdo je zodpovědný za zlo ve světě, existuje-li všemocný, vševědoucí Bůh, který je sám Dobrem?" Táto hádanka stála u zrodu mtelekruálních popravisť inkvizice 16. a 17. století v Evropě. V příručce Malleus Maleficarum německých inkvizitorů nrnskokatolické církve se dochází k závěru, že zdrojem veškerého zla je Ďábel. Tito teologové však tvrdili, že Ďábel působí zlo prostředriictvím nižších démonů a ovšem i lidských čarodějů a čarodějnic. Hon na zlo se tak soustředil na lidi, kteří se zdáli chovat jiným způsobem než běžní lidé a kteří by se mohli při přísném zkoumaní svědomí a při mučení ukázat být čaroději či čarodějnicemi a pak být popraveni. Většinou to byly ženy, které bylo možno využít bez odporu, zvláště pokud měly majetek, který bylo možno konfiskovat. Analýzu
" tris Chaqg, The rape of Nanking: The forgcttcn holocaust of WoiidWaríL Basif Books, New York 1997.
PSYCHOLOGIE MOCI A ZLA: MOC OSOBY, SITUACE NEBO SYSTÉMU?
tohoto odkazu iiistiturionalizovaného násilí vůři ženám detailně provedla historická Anne Barstowová.78 Paradoxní je, že tato stará snaha inkvizice pochopit původ zla a vyvinout prostředky pro vypořádání se se zlem, sama místo toho stvořila nové podoby zla, které plně odpovídají mé definici. Je však také příkladem pojetí, které zjednodušuje složitý problém rozšířeného zla na identifikaci jedinců, kteří by mohli být viníky, a pak je trestá za jejich zločiny.
Syndrom autoritářské osobnosti vypracoval tým psychologů7* při pokusu vysvětlit holocaust a širokou podporu nactonalnímu fašismu a Hitlerovi. Předsudek o dispozicích je vedl k soustřeďování se na ty osobnostní faktory, které utvářely fašistickou mentalitu. Přehlédli však množství procesů, které působily na politické, ekonomické, společenské a historické úrovni analýzy a vháněly tak miliony jedinců přímo do omezených kanálů chování, které spočívalo v nenávisti k Židům a obdivování zdánlivé síly diktátora.
Tuto tendenci vysvětlovat rx>zorované chování dispozicemi a ignorovat či minimalizovat vliv situačních premenných pojmenoval můj kolega Lee Rosseo „základní atribuční chybou" [FundammtalArtributton Errcr]. Vacrmi podléháme tomuto dvojitému předsudku, který spočívá v přeceňování dispozičních analýz a podceňování situačních vysvětlení, kdykoli se střetneme s nejednoznačnými kauzálním scénářem, jemuž chceme porozumět. Podléháme tomuto účinku v důsledku naší výchovy, sociálního a profesního vzděláni Společenské instituce jsou vedeny k tomu, aby se soustředily na individuální, dispoziční orientace. LTispoziční analýzy jsou ústředním operačním rysem kultur, které se zakládají spíše na individualistických než na kolektivních hodnotách." To znamená, že chválu, slávu a bohatství za své výkony získávají jednici, kteří jsou také uznávání za svou jedinečnost, současně však jsou to i jedinci, kteří jsou obviňováni za všechno zlo ve společnosti. Náš právní systém, systémy lékařské, vzdělávací, výchovné i náboženské se všechny zakládají na principech individualismu.
" Anns L Baistow, Wadscrazc: A nav history of the European ivirf! nunts. Harper Collins, rtov Yolk 1994. hTWA3flr™, E. Firnkcl-Brunswidc, D.J. LrvErtsan a R. N. Sanford, The authoritarian personality. Harper A Vnw, New Ifork 1950. K Lie Ross, „The ittfuitive psychologist and his shorktmiiTtgs", in L. Boftowitz {Ed.), Advances in experimcnlai social psychology, VoL 10, .Academic Press, I*w York 1977, str. 173-230.
■ vizH. c. TrlantBs, Culture ami social behavior, McGraw-Hill, NrwYort 1994,
I
PSYCHOLOGIE MOCI A ZLA: MOC OSOBY, SITUACE NEBO SYSTÉMU?
i
Dispoziční analýzy antisodálních či nenormativních chování vždy zahr-I nují strategie na změny chování, jimiž se má dosáhnout toho, aby se od-
chylující jedinci lépe uzpůsobili výchovou či terapií, nebo byli ze společnosti vyloučeni uvězením, vyhnáním nebo popravením. Lokalizace zla do vybraných jedinců nebo skupin má vždy tu „sociální ctnosť", že Činí společnost nebo její instituce bezúhonnými. Soustředbvání se na lidi jakožto příčiny zla tak zbavuje viny společenské struktury a politická rozhodování, Čímž přispívá k záKladnějším okolnostem, které vytvářejí chudobu, odsouvají některé občany na okraj, vedou k rasismu, sexismu a elitařství.
Většina z nás ráda podléhá iluzi, že existuje nějaká neprostupná hranice, která odděluje tyto zlé lidi od nás dobrých lidí. Tyto pevné hranice braní dobru, aby se stalo zlem, nebo zlu, aby se obrátilo v podporu dobrých věcí. Tento názor také znamená, že máme malý zájem na pochopení motivů a okolností, které přispěly k tomu, aby se tito zlí lidé vůbec začali i chovat zle. Pokládám za dobré připomenout geopoliheké analýzy ruského
1 spisovatele Alexandra Solženicyna, oběti pronásledování sovětskou KGB, že
i tato hranice mezi zlem a dobrem prochází středem každého lidského srdce.
PROMĚNA DOBRÉHO DR. JEKYLLA VE ZLÉHO PANA HYDA
r i
Jsem si jist, že většinu čtenářů stejně jako mne zaujalo vyprávění Roberta Louise Stevensona o behaviorální proměně dobrého Dr. Jekylla na vražedného pana Hyda. Tato dramatická změna vyžadovala jakýsi podivný chemický recept. Spolu s jinými jsem si kladl otázku, zda by se taková proměna dala uskutečnit bez drog. Jakými jinými prostředky by mohli lidé změnit chování tak extrémním způsobem? Později jsem objevil, že recepty na takové proměny má sociální psychologie.
Mým posláním jakožto psychologa bylo porozumět lépe tomu, jak může být kdokoli získán ke zlým skutkům, které zbavují lidské bytosti jejich důstojnosti, lidskosti a života. A tak jsem vždy začínal své analýzy všech druhů antisociálního chovám, i ty nejhrůznější případy zla, otázkou: „Co by mne mohlo přimět udělat totéž?" A dále jsem se zajímal o to, které soubory situačních a strukturních okolností činí schopnými jiné -
PSYCHOLOGIE MOCI A ZLA: MOC OSOBY, SITUACE NEBO SYSTÉMU?
možná mně podobné - lidi, aby se podíleli na činech, o nichž si dříve mysleli, že jsou jejich povaze naprosto cizí. To mne přivedlo nejprve k potlačení falešné pýchy, že Já takový nejsem", jakmile jsem poznal okolnosti, za nichž bych se mohl takovým člověkem stát mohl. To mne pak vedlo ke zkoumání řady podmínek, za nichž by obyčejní lidé, podobní mne, mohli dělat věci, které ponišůjí tradiční smysl mravnosti
Tvrdím, že lidská mysl je tak úžasná, že se dokáže adaptovat na jakékoli poznané okolnosti prcsitedí, jen aby přežila, tvořila nebo ničila. Nenarodili jsme se se sklony k dobru nebo ke zlu, nýbrž s mmtátními vzorci konat dobro ä zlo mnohem lépe než kdy dříve, nebo mnohem zhoubněji než kdy tomu bylo - jak ukázala katastrofa Svetového obchodního střediska z 11. září 2001. Jen uznáním, že všichni jsme součástí lidského údělu, může pokora převážit nad neoprávněnou pýchou - jen uznáním naší křehkosti vůči situačním silám. I když se výzkum, který v následujícím popíši, zabýval především zjišťováním proměnných a procesů, jimiž mohou být obyčejní lidé svedeni nebo přivedeni k podílení se na zlých skutích, je zjevné, že nastal čas pro lepší pochopení toho, jak umožnit obyčejným lidem, aby takovým silám vzdorovali a jak podpořit chování ve prospěch společnosti. Chceme li vypracovat mechanismy bránící proměně dobrých lidí na pachatele zla, je podstatné poznat nejprve příčinné mechanismy, které se za těmito přeměnami nacházejí. Ibtřebujeme objevit řadu idmtiŕikovatelných proměnných, které se podílejí na komplexních procesech ovlivňujících tak mnohé z nás ke konání zla, ke zlu na celém světě. Prostor mi nedovolí podat přehled velmi mnoha příspěvků mých kolegů k těmto záležitostem, a tak dopoiričuji jejich díla těm čtenářům, které by to zajímalo. Podívejte se pro začátek na ŠM idejí, která byly předloženy kolegy ze sociální psychologie Baumeistrem, Darleyem, Stabuem a WaLerem,"2
SLEPÁ POSLUŠNOST VŮČI AUTORITĚ: MILGRAMOVY VÝZKUMY
" R. £ BHumeister, Evil: Inside hitman cruelty and viclencc, Freeman New York 1997; J, M Parley, ^Social organization for the production of rvil", Psycitoiogical Inquiry, 3,1992, stt 199-218; ristaub. The ivotscf evil: The origins of genocide and other group violence, Czmbrii^e University Press, NrwTcbrk 19B9; J. WaJer. Becomil]g evil: How ordinary people commit genocide an d mass killing, Oxford University Press, New York 2002. " Stanley Milgram, Obedience to authority. Harper & Bow, Nrw York T974.
PSYCHOLOGIE MOC] A ZLA; MOC OSOBY, SITUACE NIQO SYSTÉMU?
Stanley Mílgranr3 vypracoval vynalézavý výzkumný program k ukázání rozsahu, v němž mohou situační síly ochromit vůli jedince odporovat. „Šokoval svět" svým neočekávaným zjištěním velmi vysokého stupně po-volnosti vůči požadavkům autoritativní postavy na pokračování v udělování elektrických šoků nevinné oběti až do maximálně možné úrovně (viz též BlassM ). Zjistil, že 67% těch, kteří se výzkumu zúčastnili, „prošlo" až k nej-vyšší úrovni 450 voltů při udělování elektrických šoků jiné osobě, jíž měli údajně pomáhat. Milgramovo zkoumání ukázalo, že obyčejní američtí občané mohou být stejně snadno přivedeni k tomu, aby dávali „elektrické rány milému cizinci", jako byLi nacisté přivedeni k vraždění Židů.
Po této první demonstraci se studenty Yale College, uskutečnil Milgram 18 experimentů na více než tisíci subjektech rozmanitého původu, věku, pohlaví a všech úrovní vzdělání. Ve všech těchto pokusech měnil jednu sociálně psychologickou proměnnou a pozoroval její vliv na rozsah poslušnosti vůči tlaku neoprávněné autority na pokračování v udělování šoků „učící se oběti". Data dokládají krajní poddajnost lidské přirozenosti: téměř každý by mohl být naprosto poslušný a téměř každý by mohl odolávat tlaku autority. Vše závisí na situačních proměnných, které zaváděl v každém z pokusů. Ukázal, že poddajnost může vzrůst až na 90% lidí, kteří dosáhli maximum 450 voltů u učící se oběti, nebo může být snížena pod 10% naprosté poslušnosti - zavedením jedné proměnné do způsobu poslušnosti.
Chcete maximální poslušnost? Vytvořte sociální vzory poddajnosti, v nichž účastnici budou pozorovat sobě podobné lidi, kteří se chovají poslušně. Chcete, aby lidé odolávali tlaku autority? Vytvořte sociální vzory s lidmi jim podobnými, kteří se bouří. Zajímavé je, že téměř nikdo nedal šok učící se oběti, když ta jej o šok žádala. Odmítli tlak autority, když se cílová osoba chovala jako masochista, který chce dostávat šoky. V každé z jiných variant této rozmanité řady obyčejných Američanů ze dvou město v Connecticutu bylo možné dosáhnout nízké, střední S vysoké úrovně poddajné poslušnosti jednoduše pouhým rKrotočením ciferníku lidské přirozenosti.
Jakou základní četnost takové poslušnosti v Milgramově rámci očekávali
"TBiass, JTieraan v/ba shocked the worlá The life and legacy oľStanley MUgram, Basic Books, fiwYbrk 2004.
PSYCHOLOGIE MOCI A ZLA; MOC OSOBY, SITUACE NEBO SYSTÉMU?
experti na lidskou přirozenost? Když byl 40 psycliiatrům předložen základní popis tohoto experimentu, byl jejich průměrný odhad procenta amerických občanů, kteří by byli schopni dosáhnout maxima 450 voltů, pouhé jedno procento! Byli přesvědčeni, že takto by se chovali jen sadisté. Tito experti na lidské chování se naprosto mýlili, protože ignorovali situační determinanty chování v procedurálním popisu experimentu. Jejich školení v psychiatrii je vedlo k nadměrnému spoléhání se na dispoziční perspektivu, která pocházela zjejich profesní výchovy. Je to pádný příklad základní at-ribuční chyby.
V jistém smyslu byla v Milgramově paradigmatu jedinečná jeho kvantifikace zla pomocí úrovně šoků, kterou si každá osoba zvolila čiji odmítla. Použil generátor soků, který domněle dával elektrické rány mírně se chovajícímu bližnímu v roli žáka nebo učícího se, přičemž subjekt pokusu byl v roli učitele. (Nikdo ve skutečnosti žádný elektrický šok nedostal, účastnící však věřili, že zvysOTáním úrovně udělují stále bdeshvĚjšf rány.)
DESET KROKŮ K VYTVOŘENÍ PASTÍ ZLA PRO DOBRÉ LIDI
Uvedme nyní některé z postupů v tomto výzkumném paradigmatu, které přivedly mnohé obyčejné občany k podílení se na tomto zjevně škodlivém chování. Hodlám přitom vést některé paralely se strategiemi poddajnosti používanými „vlivovými profesionály", například prodavači, náhončími různých náboženských sekt a našimi národními vůddes
K vLivovým principům, které jsou obsaženy v Milgramovu paradigmatu na přinucení obyčejných lidí, aby dělali věci, o nichž si původně mysleli, že by je nedělali, patří následujících deset:
1. Nabídnout takovou ideologii, ahy velká lež poskytla ospravedlnění jakýmkoli prostředkům na dosažení zdánlivě žádoucího a významného cíle. Uvést přijatelné zdůvodnění či racionální důvody k podílení se na nežádoucích akcích, například chtít po lidech, aby si zlepšili paměť rozumnou stra- . tegií trestů. V experimentech je to známo jako „pokličková strategie", pro-
" Vii K. B. Cialdirii ínr7uciicr:SCEncrflntípíBctícr(4. vydj, ATTyn and Baron, Bostan 2001,
PSYCHOLOGIE MOCI A ZLA: MOC OSOBY, SITUACE NEBO SYSTÉMU?
tože pod takovou pokličku se skryjí postupy, které by samy o sobě byly beze smyslu. Ve reálném světě je ekvivalentem „ideologie". Většina národů spoléhá při vyhlásení války nebo při potlačování disidentů a politické opozice na ideologii „ohrožení národní bezpečnosti". Je to známé výhodné ideologické téma, které používaly fašistické vlády a vojenské junty ke zničení socialistické či komunistické opozice. Obávají-Ii se občané, že je jejich národní bezpečnost ohrožena, jsou ochotni potlačit své základní svobody, nabídne-li jim vláda tuto výměnu. Ve Spojených státech vedl strach z ohrožení národní bezpečnosti, který byl vyvolán teroristy, mnoho občanů ke schvalování mučení vězňů jakožto nezbytné taktíky k získávání informací, které by mohly zabránit dalším útokům. Toto uvažování přispělo k ndidskému zacházení s vězni v Abu Ghraib americkými dozorci. Viz provokativní analýzu Susan Fískeové a jejích kolegů toho, proč obyčejní lidé mučí nepřátelské vězně.EÉ
2) Připravit nějakou formu stovríího či písemného závazku, který toto chování uzákoní.
3) Přidělit účastníkům nějaké smysluplné role (učitel, žák), jejichž kladné hodnoty a vzorce reakcí si už dříve osvojili.
4) Uvést základní pravidla, která se musí dodržovat a která dávají smysl ještě před jejich skutečným použitím, mohou však pak být použita libovolně ke zdůvodnění bezduché poslušnosti. Udělat tato pravidla vágní a měnit je podle potřeby.
5) Změnit sémantiku činu, herce i činnosti {ubližování obětem změnit na pomoc učícím se tím, zeje budou trestat).
6) Vytvořit příležitosti k rozptýlení zodpovědnosti za záporné výsledky; zodpovědní budou jiní, nebo nebude jasné, zda se za zodpovědného má pokládat konatel.
7) Cestu ke zlu začínat malým bezvýznamným krokem (jen 15 voltů).
8) Dosáhnout toho, aby kroky na této cestě byly tak drobné, že se stěží dají odlišit jeden od druhého. (Zvyšováním úrovní agrese postupně jen po 30 voltech se dosáhne toho, že následující úroveň nepředstavuje pro účastníky Milgramova pokusu nový stupeň škodlivosti.)
9) Měnit povahu víivové autority od původně „oprávněné" k „neoprav-
"Viz K. B. Cialdini, InBuencL Sdencr and pr&tíJcelQ. vyd.)r Allyn and Bacort, Bostan 2001,
44|
[45
PSYCHOLOGIE MOCI A ZLA: MOC OSOBY, SITUACE NEBO SYSTÉMU?
PSYCHOLOGIE MOCI A ZLA: MOC OSOBY; SITUACE NEBO SYSTÉMU?
nřné" a vyžadovat i iracionälní projevy počátecrií rxíddajnosti až k pozdější nejistotě, požadovat ak přitom neustálou poslušnost.
10) Učinit „náklady na vystoupení z pokusu" vysoké a proces vystoupení zkomplikovat připušterirm obvyklé podoby slovního nesouhlasu {což dělá lidem dobře), trvat však na poslušnosti v chování („Vím, že takový nejste, ale prostě pokračujte, jak vám říkám").
Takové postupy se používají pro různé vlivové situace, v nichž autority vyžadují plnění svých rozkazů, ví však, že jen málo lidí by se podílelo na „závěru" konečného řešení, aniž by byli nejprve důkladně připraveni psychologicky na konání „nemyslitelného".
BÝT ANONYMNÍ: ODOSOBNĚNÍ A NIČENÍ
Nápad použít anonymitu jakožto nezávislou pramennou ve zkoumaní agresivního chování, nepřišel z nějaké psychologické teorie, nýbrž z románu nositele Nobelovy ceny Williama Goldinga o proměně hodného britského chlapce, člena křesťanského pěveckého sboru, na malou vraždící bestii, proměně založené na změně vnějšího vzhledu, která vedla ke změně stavu duševního a ke změně chování. Pomalování obličeje a změna vnějšího vzhledu dovolí některých chlapcům zbavit se některých impulsů a zabít vepře pro získání potravy. Jakmile dokáží zabít jiného tvora, mohou postoupit k zabíjení zvířat i lidí pro radost. Platí psychologicky, že by vnější vzhled mohl ovlivnit vnitřní a behaviorální procesy? Na tuto otázku jsem odpověděl řadou pokusů a terénních výzkumů, které se týkaly psychologie odosobnění.87
Základní postup spočíval v tom, že dvě dívky dávaly sérii elektrických šoků jiným dvěma dwkám, které mohly vidět v nepropustném zrcadle. Polovina z nich byla v fK>dmírikäch anonymity či odosobnění, polovina v podmínkách jedinečnosti či iiidividuace. Čtyři studenti-subjekti v každé odosobněné skupině měli tváře zakryté kapucemi, jejich jména byla nahrazena čísly a zacházelo se s nimi jako se skupinou, nikoli jako s jedinci. Porovnávací skupina sestávala z mdividuovaných subjektů, kteří měli jmenovky a za-
cházelo se s nimi jako s jedinci. Obě skupiny byly ve čtyřčlenných dívčích skupinách a požadovalo se od nich, aby reagovaly stejně a dávaly šoky každé z obou dívčích „obětí" během 20 pokusů. Pokličkovým příběhem bylo, že tyto „oběti"" se snaží být tvořivé pří stresu, takže naši objekti měli za úkol je stresovat elektrickými bolestivými šoky, zatímco já, jakožto experimentátor, jsem jim zadával testy tvořivosti. Na rozdíl od Milgramova paradigmatu neexistovala žádná autorita pro jejich agresivní chování, protože já jsem byl v sousední místnosti a subjekti mne mohli vidět propustným zrcadlem spolu s oběma dívkami, které domněle pracovaly na výzkumu tvořivosti. Závislou proměnnou byla doba, po kterou dostávaly šoky, nikoli intenzita těchto šoků.
Výsledky byly jasné: dívky v odosobněné situaci dávaly oběma obětem dvakrát více šoků než dívky v individuované srovnávací situaci. Navíc dávaly šoky oběma obětem, přičemž jedna byla napřed hodnocena jako milá oběť a druhá jako nepřgemná, a to v průběhu 20 pokusů, zatímco indivi-duovaní subjekti dávali šoky milejší dívce méně často než dívce neprgemné. (Ani zde nebyly ovsem šoky udělovány reálně, i když všichni účastníci věřili, že je dávají oběma obětem, které se tvářily jako by je to bolelo.) Z toho výzkumu spolu s jeho různými opakováními a rozšířeními, z nichž některé použily vojenský personál belgické armády, vyplynul jeden důležitý závěr. Cokoli, co vyvolává u někoho pocit anonymity, jako by nikdo nevěděl, kdo on vlastně je, redukuje smysl odpovědnosti a vytváří potenciál, aby tato osoba jednala zlým způsobem - jakmile situace dovolí násilí.
ANONYMNÍ DĚTI SE PŘI HALLOWEENU STÁVAJÍ AGRESIVNÍMI
Víme, že lidé se maskují i pro hedonistické potěšení, jako tomu je při masopustních rituálech v mnoha katolických zemích. Děti v Americe a některých dalších zemích si nasazují masky a oblékají kostýmy při , Halloweenu. Můj bývalý student Scott Frazer připravil pro děti základní
školy speciální experimentální Halloween za účasti jejich učitele.8" Bylo
■Fí G. ZiTy.bardo, „Tbe hunían choice: IrcdHiduatiOT, reason, ani order versus debrdividuatíun. impuls and chaos", in W J. Arnold a D, Uvine (eds), 19Í9 Nebraska Symposium an Motivation, University of Nebraska Press, ĽiKoIn. Nebraska 1970, str. 237-307.
46,
"S. C. Frasa; Dénúivídundon: Effert? &f anonymity on California, Los Angdes 1974,
in diildrtn, unpublished report, University of Scuthrrn
L±Z_
PSYCHOLOGIE MOCI A ZLA: MOC OSOBY, SITUACE NEBO SYSTÉMU?
I
PSYCHOLOGIE MOCI A ZLA; MOC OSOBY, SITUACE NEBO SY5TEMU7
tam mnoho her, v nichž bylo možné získat žetony, které se pak na konci večírku mohly vyměnit za dárky. Polovina her byla svou povahou neagresivní, polovina byla střetem dvou dětí pro získání výhry. Experimentální uspořádání melo v každé skupině formát A-B-A: (A) bez kostýmu, (B) kostým, {A) bez kostýmu. Na začátku her uatel řekl, že kostýmy jsou na cestě a že tedy začnou bez čekání. Pak dorazily kostýmy, děti šije oblékly a hry pokračovaly. Nakonec se kostýmy odložily pro jiné děti na jiných večírcích a hry pokračovaly třetí fází: každá fáze trvala přibližně hodinu.
Výsledky výrazné svědčí pro moc anonymity. Agrese podstatné vzrostla, jakmile si děti oblékly kostýmy, více než dvojnásobně proti průměrné výchozí základní úrovni. Když se pak kostýmy odložily, agresivita klesla hodně pod počáteční základní úroveň. Stejně zajímavý byl druhý výsledek, totiž že agrese stála děti ztrátu žetonů. Podílet se na agresivních hrách zabírá více času než u neagresivních her a jen jeden ze dvou soupeřů může vyhrát, takže všeobecně být agresivní je drahé. Na tom však nezaleželo, když byly děti v kostýmech a anonymní. Nejmensí počet žetonů byl získán během druhé anonymní fáze, kde agresivita byla největsí. Třetí významným nálezem bylo, že nedošlo k žádnému přenosu agitsrmího chování z vysoké úrovně na úroveň poslední A fáze, která byla srovnatelná s počáteční fází A. Změna chování v důsledku agresivity nevytvořila dispoziční, vnitřní změnu, změnila se jen vnější reakce. Změňte situaci a chování se změní předvídatelným způsobem.
KULTURNÍ MOUDROST: JAK PŘIMĚT BOJOVNÍKY, ABY ZABÍJELI V BOJI, NIKOLI VŠAK DOMA
Opusťme laboratoře, zábavu a hry na dětských večírcích a podívejme se do skutečného světa, v němž mohou záležitosti anonymity a násilí nabýt významu života a smrti. Některé společnosti jdou do války, aniž by u mladých bojovníků změnily jejich vzhled, zatímco jiné provádějí rituální proměnu vzhledu pomabváním či maskováním bojovníků (jako v románu Pán
" J. R. 1. Watson, JnviStigHticm into ddndividiiatirjr. using a aras-oiltural survey tň±irrk}Liz'J( Journal víPersonaĽcyaruJ Social Psychology, 15,1973, str. 342-345.
much). Vyvolává změna ve vnějším vzhledu rozdíl v zacházení s nepřítelem? Harvardský antropolog John Watsorr9 si tuto otázku položil po přečtení mé kapitoly v Nebraska Symposium.90 Z antropologických záznamů vybral údaje o společnostech, které mění či nemění vzhled bojovníků před válkou a také rozsah v němž zabíjeli, mučili nebo mrzačili své oběti.
Výsledky výrazně potvrzují předpověď, že anonymita vyvolává destruktivní chování - pokud je dovoleno chovat se agresivně způsoby, které jsou běžně zakázány Ze 23 společností, pro něž takové údaje existovaly, většina (12 z 15, rj. 80%) společností, v nichž bojovníci měnili svůj vzhled, byla současně společnostmi nejniHvějšími, zatímco to platilo jen pro jednu z osmi společností, v nichž bojovníci před odchodem do boje svůj vzhled nemenili. Devadesát procent doby, v níž byly oběti zabíjeny, mučeny či mrzačený, k tomu docházelo u bojovníků, kteří si nejprve zmenili svůj vzhled.
Kulturní moudrost tudíž předepisuje, že pro změnu obyčejných neagresivních mladíků na txrjovníky, kteří mohou zabíjet na povel, je klíčová změna jejich vnějšího vzhledu. Vě válce staří muži přemlouvají mladíky, aby škodili a zabíjeli jiné jim podobné mladíky. To se usnadní, jestliže se nejprve změní jejich vzhled, když si obléknou uniformy, nasadí masky, nebo si pomalují tváře. S touto anonymitou mizí jejich obvyklá vnitřní soustředěnost na soucit s jinými a starost o ně. Po vyhrané válce předepisuje kultura návrat bojovníků do mírového stavu - svléknout uniformy, sundat si masky a obnovit dřívější vnější vzhled.
BANDURŮV MODEL MORÁLNÍ UVOĽNENOSTI A ODLIDŠTĚNÍ
Psychologický mechanismus, který se podílí na tom, že lidé konají zlo, je obsažen ve dvou teoretických modelech, z nichž první jsem vypracoval já01 a který byl modifikován Mslednými variantami mého pojetí odosobnění, zvláště pak Dienerem.91 Druhým je Bandurův model uvolnených mravů,"
"KG. Zimharóo, „The human choice.,." " K G. Ziraüardo, „TTic human choice,."
n E, Diener, „DtändivirluaCiCIĽ The absencr. of self-awareness and sdfn^ulatkm in gmup members", in E B. IfculiuL ted-). The psychology of group influence, Erlbaum, Hillsdale I960.
™ A. Bandura, „Mechanisme of moral disengagement", in W Erich icdL Origins of terrorism: ňychcJogks, ideologies, theologies, stetes ofmintij Cambridge University Press, New York 19&G, str, 161-191.
j 49
PSYCHOLOGIE MOCI A ZLA: MOC OSOBY, SITUACE NEBO SYSTÉMU?
který popisuje podmínky, za nichž může být kdokoli pnvede^k amorálnraiu jednání, dokonce i ti, jimž se zpravidla připisuje vysoká úroveň morálky.
Bandurův model ukazuje, jak je možné se morálně uvolnit a chovat se ničivě pomocí souboru kognitivních mechanismů, které mění a) pojetí špatného chování {morální zdůvodňování, zmírňující srovnání s použitím eufemistických nálepek pro vlastní chování); b) smysl pro zhoubné účinky takového chování {minimalizace, přehlížení a chybný výklad následků); c) smysl odpovědnosti za spojení mezi špatným chováním a jeho zhoubnými následky (přenos odpovědnosti nebo její rozptýlení) a d) názor na oběť (odlidštění, obvinění oběti za výsledek).
Bandura se svými studenty'4 navrhl mocný experiment, který je elegantně jednoduchou demonstrací moci odMsfujía nálepky. Odhalíme, jak snadné je přimět studenty k tomu, aby přijali odlidšťující nálepku u jiných lidí a pak jednali agresivně na základě tohoto stereotypu. Skupinu čtyř účastníků experimentu přivedli k přesvědčení, že zaslechli jak asistent výzkumu říká experimentátorovi, že studenti z jiné koleje zahájili výzkum, v němž jim mají dávat elektrické šoky různé intenzity (vypadalo to, jako by šlo o výzkum skupinového řešení problémů). V jedné ze tří náhodně nastavených podmínek subjekti za-slechli, jak asistent říká experimentátorovi, že tito jiní studenti vypadají „mile". Za druhých okolností slyšeli, že oni jiní studenti vypadají jako „dobytek", zatímco ve třetí skupině asistent neopatřil studenty jiné skupiny žádnou nálepkou.
Závislá proměnná intenzity šoku jasně odrážela tuto situační manipulaci. Subjekti experimentu dávali většinu soků těm, kteří byli oznaČkováni dehu-manizujícím způsobem jako „zvSata" a jejich úroveň šoků rostla lineárně během deseti pokusů Ti, kteří byli označkovaní jako „milí", dostávali nejméně šoků, zatímco neoznačkovaná skupina byla upiustřed mezi těmito extrémy. Stačilo tudíž jediné slovo - „dobytek" - aby podnítilo mteligentní studenty k zacházení s těmi, kteří jím byli označeni tak, jako by je znali dostatečně, aby si zasloužili potrestání.
Zajímavé je též bližší prozkoumaní grafického vyjádření údajů, které ukazuje, že při prvním pokusu nebyl v těchto třech experimentech žádný
"A. Bůnuura, B. Underwood aM. E. Fromsorj, „Dbdrihibition of nggressicjri through diffusion tf rťsporoibiiity ani dehumanizatiorl of victims", JauFj^afPasonaMyandSoíMIiydtJogy, 9, 1975, str. 253-269.
PSYCilOLOGIE MOCI A ZLA: MOC OSOBY, SITUACE NEBO SYSTEMU3
rozdíl v úrovni udělovaných šoků, pak však při každé úspěšné pnležitosti se úrovně šoků začaly rozcházet. Ti, kteří dávali šoky takzvanému „dobytku" zvyšovali černost s časem, což je výsledek srovnatelný s narůstající úrovní šoků odosobněným dívkám v mém dřívějším výzkumu. Nárůst agresivních reakcí v čase s praxí či zkušeností ilustruje sebeposilující účinek agresivního nebo násilného reagování - poslcytuje stále více uspokojení. Toto uspokojení nespočívá možná ani tak v působení bolesti jiným, jako spíže v pocitu moci a kontroly, který se vyskytuje v takových situacích nadvlády.
Na kladné straně tohoto výzkumu, totiž že Ľbovcäné označkovaní také fungovalo u jiných, s nimiž pak bylo zacházeno s větším respektem, pokud je někdo s autoritou označkoval pozitivně. Ve srovnaní s neutrálními podmínkami bez informací, bylo těm, kteří byli canačkováni jako „milí", ubližováno méně. V tom je obsaženo důležité poselství o moci slov, nálepek, rétoriky nebo stereotypního zračkovaní, které lze použít pro dobro i pro zlo.
POTLAČENÍ OBVYKLÉ KOGNITIVNÍ KONTROLY, KTERÁ ŘÍDÍ MORÁLNÍ ČINY
Do směsice toho, čeho je zapotřebí k přimění lidí, aby se zapojili do koná-<* ní zlých skutků, přidává můj model sc^tředěhí se na roli kogriitivníčh kontrol, které zpravidla řídí chování sociálně žádoucími a osobně př^telnými způsoby To lze uskutečnit vyřazením těchto kontrolních procesů, jejich blokováním, jejich minimalizací ä jejich přesměrováním. To pak pcfíačuje wědnmí, vědomí sebe, smysl osobní cdpovědnosti, povinnosti, závazků, mravnosti a analyzuje je v pojmech nákladů a užitku daných činů. Dvě obecné strategie pro dosázeli ní tohoto dle jsou: snížení příznaků sedální odpovědnosti (nikdo neví, kdo jsem, ani se o mne nestará) a snížení zájmu o hodnocení sebe sama. První odstraňuje zájem o sociální hodnocení, o sociální potvrzení, a dělá to tak, Že se konatel cítí anmyrrmí. Funguje to, když se konatel ocitne v situaci, která zajišťuje anonymnost a rozptyluje osobní odpovědnost po celé situad. Druhá strate-c gie potlačuje kontrolu sebe sama a své důslednosti, přičemž spoléhá na taktiky, které mění stav vědomí {drogami, vyvoláváním silných emori, hyperintenzivní-mi akcemi, orientací na rozšířenou pfítomnost, která nemá ani minulost, ani budoucnost) a promítáním odpovědnosti na jiné lidi.
[51
PSYCHOLOGY MOCI A Z1A MOC OSOBY, SITUACE NEBO SYSTÉMU?
PSYCHOLOGIE MOCIA ZLA: MOC OSOBY, SITUACE NEBO SYSTÉMU?
Můj výzkum odosobňovánf, stejně jako výzkum jiných sociálních psychologů,55 se liší od Milgramova paradigmatu tím, že v nem není žádná autoritativní postava, která by vyžadovala od subjektů poslušnost. Situace se spíše vytváří tak, že subjekti konají v souladu s dostižnými způsoby, aniž by uvažovali o smyslu nebo následcích těchto činů. Jejich činy nejsou kognitivně řízeny obvyklým způsobem, nýbrž činy jiných v jejich blízkosti, nebo jejich silně vybuzenými emocemi a situačně dostupnými podvědomými stimuly, například přítomností zbraní.96
ZLO VANDALISMU SE ŠÍŘÍ V ANONYMNÍM PROSTŘEDÍ
Některá prostředí mohou přenášet pocit anonymity na ty, kteří v nich žijí nebo se v nich chovají. Když k tomu dojde, pak nemají lidé tam žijící pocit společenství. Vandalismus a sprejerství lze vyložit jako snahu jedince o veřejnou známost ve společnosti, které je odosobnuje, která jim nedává žádnou Ugřomní možnost projevu pro osobní uznání. Vandalismus může být snahou ovlivnit vlastní destruktivní činnosti to, co se nezdá být možné změnit konstruktivně.
Uskutečnil jsem jednoduchý terénní výzkum, který měl prokázat ekologické rozdíly mezi místy, v nichž panuje anonymita, a místy kde dominuje smysl pro společenství. Opustil jsem auta, ojetá, ale v dobrém stavu, v Bronxu v New \brk City a v Palo Alto v Kalifornii, vždy jeden blok domů od New \brk University v Levním případě a od Stanford University v případě druhém. Poznávací značky byly odstraněny a střecha zůstala mírně pootevřená - což mělo sloužit jako etologický „spouštěcí stimul" pro útočné chování potenciálních vandalů. V Bronxu to fungovalo okamžitě, což dosvědčilo naše pozorování a filmování z výhodného místa přes ulici. Během deseti minut po oficiálním zahájení výzkumu nastoupili první vandalové. Jejich procesí trvalo dva dny a když už nezbylo nic, co by se mohlo ukrást, začali vandalové ničit zbytek. Během 48 hodin
jsme zaznamenali 23 oddělených ničivých kontaktů jedinci a skupinami, kteří si buďto z opuštěného auta něco vzali nebo něco na něm poškodili. Zvláštní je, že jen vjednom případě se na tom podíleli adolescenti, zbytek byli dospělí, mnozí byli dobře oblečení a mnozí přijeli vlastrumi auty, takže je bylo možné zařadit přinejmenším do nižší středí třídy. Anonymita může udělat z nás všech vyslovené vandaly. Jaký však byl osud opuštěného auta v Palo Alto? Náš film neodhalil žádného vandala žádné části auta po dobu pěti dnů. Když jsem auto odstranil, tři místní obyvatelé zavolali na policii, že někdo opuštěné auto ukradl (místní policie bylo o našem terénním výzkumu informována). To je jedna definice „společenství": když se lidé starají o to, co se děje v jejich okolí, dokonce i o cizí osobu a její majetek. Myslím si, že tak činí na základě předpokladu reciprocity, totiž že se jiní v jejich okolí také budou starat o ně.
Nyní se mi zdá, že sociální podmínky a okolnosti prostředí, které přispívají k pocitu anonymity některých členů společnosti tedy k tomu, že nikdo neví, kdo jsou, že nikdo neuznává jejich individualitu a tudíž ani jejich lidskost, z nich činí potenciální vrahy a vandaly, nebezpečné mé osobě a mému majetku - a také vašemu."
Pozoruhodné je, že tento malý terénní důkaz, který byl zveřejněn v Time Magazíne,9* byl jediným empirickým výzkumem na podporu kontroverzní teorie o zločinu, známé jako „teorie rozbitého okna". Politolog James Q, Wilson a kriminolog George Kelling načrtli svou novou teorii o spřízněných příčinách zločinu v populárním článku v Atlantic Monťhly {březen 1982). Zločin je produktem jednotlivých zločinců a situačních podmínek veřejného nepořádku. Když lidé uvidí opuštěná auta na ulicích, všude vidí výtvory sprejerů a nezasklená rozbitá okna, je to pro ně signál, že se o jejich okolí nikdo nestará. Vnímání veřejného nepořádku a rozkladu pak snižuje inhibici vůči dalším ničivým nebo kriminálním činům u těch, kteří nejsou běžně zločinci. Jejich řešení zločinu: odstraňte opuštěná auta, přema-
Viz 5. Prentice-Dunn aR.W Rogers, R. W„ „Delndivlduatian and aggresaraT, in R, C. Geen a E. J, Donncrstrin (edsj, Aggression: Tlleorctical and empirical reviews: Issues in research, "VoL 1, Academic Press, New Tftufc, 1983. str 155-171. w L Bcrkowirz, Aggression: lis causes, consequences, end control, McGraw-Hill, pkw York 1993.
v: E G. ZimbardVj, ..Making sense of senseless vandalism*, in E_ E Hollanders R. G.Hiint(edsL Current perspectives in social psychology {4. vydj, Oxford University Press, Oxford 1976, sir. 12S-134. " 18. unora 19*9, .Eflaiy of s Vandalized Car".
52 i
[53
PSYCHOLOGIE MOCI A ZLA: MOC OSOBY, SITUACE NEBO SYSTÉMU?
luje graffiti, zasklete rozbitá okna. Když se tato rada začala uplatňovat v New York City, četnost zločinů v dalším roce významně poklesla. Potěšilo mne, že tento malý výzkum měl tak velké nepřímé účinky.
NEPŘÁTELSKÁ PŘEDSTAVIVOST VYVOLANÁ PODOBAMI NEPŘÍTELE
Musíme přidat ještě několik dalších operačních principů do naší výzbroje, která vyvolává zlé činy u jinak dobrých lidí. K tomu se musíme pozvednout z výzkumu soustředěného na jedince a podívat se na národní státy. 0 těchto principech se můžeme něco dozvědět, prozkoumáme-li způsoby, jimiž národy připravují mladé muže na smrtelnou válku a občany, aby podpořili riziko vstupu do války, zvláště do války útočné. Tato obtížná proměna se uskutečňuje pomocí zvláštní podoby kognitivního podmiňování Národní propaganda vytvoří obraz „nepřítele" a tím připraví myšlení vojáků i civilistů tak, aby nenáviděli ty, kteří spadají do této nové kategorie jejich nepřítele. Toto mentální podmiňování je nejmocnějŠT zbraní vojáků, neboť bez něj by patrně nikdy nevystřelili, aby zabili jiného mladého muže, kterého vidí v hledáčku své pušky. Fascinující vylíčení toho, jak se v myslích vojáků a jejich rodin vytváří tato „nepřátelská představivost" je uvedeno v knize Sama Keena Podoby nepřítele a na DVD, které ji doprovází.""
Archetypy nepřítele jsou vytvářeny propagandou vlád většiny národů proti těm, o nichž se soudí, že jim mohou být „nebezpeční", „nepřátelští", „cizí". Tyto vizuální obrazy vytvářejí konsensuální sociální paranoiu, jež je soustředěna na nepřítele, který by mohl ubližovat ženám, dětem, domovům a bohu vojákova národa, způsobu života atd. Keenova analýza této propagandy v celosvětovém měřítku odhaluje, že existuje vybraný počet kategorií, které používá „homo hostilis" k vy-bájení zlého nepřítele u dobrých členů spravedlivého a poctivého kmene. Nepřítel je: agresor, bez tváře, násilník, bezbožný, barbarský, chtivý, zločinný, mučí lidi, smrtelný, odlidštěné zvíře, nebo prostě jen abstrak-
"Sam Keen, Faces cFtnc enemy. Reflections on the hostile imagination, HarperCollins. New Yórlt 19Ě6 (rozSffenč vydání 2004).
PSYCHOLOGIE MOCT A ZLA: MOC OSOBY, SÍTUACE NEBO SYSTÉMU?
ce. Nakonec existuje nepřítel, který je heroickým oponentem, jehož stojí za to zničit v „morální bitvě" - stejně jako ve videohře stejného názvu.
MOHOU SE OBYČEJNÍ LIDÉ STÁT PŘES NOC VRAHY?
Jedna z nejjasnějších ilustrací mého základního tématu, jak se mohou obyčejní lidé proměnit tak, že začnou páchat zločiny, které jsou cizí jejich minulosti i jejich mcräjjútiiu vývoji, pochází z analýzy britského historika Christophera Browninga. Ve své knize Obyčejní lidé: záložní policejní prapor 101 a Konečně řešení v Polsku™ vypráví, že v březnu 1942 bylo 80 procent obětí holocaustu stále ještě naživu, ale o pouhých 11 měsíců později jich bylo asi 80 procent mrtvých, V tomto krátkém časovém období bylo Hitlerovo Endlôsung posíleno prostředky mohutné vlny masově vraždících mobilních čet v Polsku. Tato genocida vyžadovala mobilizaci stroje na vraždění ve velkém měřítku v teze době, kdy silní a zdraví němečtí vojáci byli potřební pro hroutící se ruskou frontu. Protože většina polských Židů žila v malých městech a ne v městech velkých, zněla otázka, kterou si Browning položil o nejvyšším německém velení: „kde vzít lidskou sílu v tomto klíčovém roce války pro takové ohromné logistické výkony masové vraždění?" (str. xvi).
Odpověď našel v archívech nacistických válečných zločinů v podobě činností záložního praporu 101, jednotky o asi 500 mužů z Hamburku. Byli to starší lidé, otcové rodin, kteří byli příliš staří na povolání do armády, od dělníků až po nižší střední třídu, bez zkušeností s vojenskou policií, čerství rekruti poslaní do Polska bez varování a bez výcviku pro jejich tajnou misi - totální vyhubení všech Židů žijících v odlehlých městečcích Polska. Za pouhé čtyři měsíce postříleli na 38 000 Židů a dalších 45 000 deportovali do koncentračního tábora v Trehlince.
Na počátku jim jejich velitel řekl, že jde o obtížnou misi, kterou musí prapor splnit. Dodal však, že kdokoli může c*dmítnout popravovat tyto muže, ženy a děti. Záznamy ukazují, že zpočátku asi polovina mužů to odmítla a masové vraždění ponechala na ostatních záložnících.
™C. R_ Browning, Ordinary men: Reserve police battalion. 101 and the final solution, in Poland] Harper ItrenniaL New Ybrfc 1992.
54 i
j 55
PSYCHOLOGIE MOCI A ZLA: MOC OSOBY, SITUACE NEBO SY5TEMU7
Během další doby začal působit proces sodáLmho modelování, přesvědčování těmi záložaky, kteří vraždění prováděli. Na konci výpravy se téměř 90 procent mužů praporu 101 zapojilo do střílení, ba dokonce si pyšně pořizovali fotografie svého osobního zabíjení Židů z bezprostřední vzdálenosti. Podobně jako fotografie dozorců z vězení Abu Ghraib si tito polidští zakládali tyto fotografie mezi „trofeje" jakožto pyšní zabijá-d židovské hrozby.
Browing jasně zjistil, že nebyl prováděn žádný spedální výběr těchto mužů, byli to tak „obyčejní" lidé, jak si jen lze představit - dokud se nedostali do situace, v níž měli „ofidální" povolení a podporu pro sadistické činy a surovosti proti těm, kteří byli libovolně označeni za „nepřítele". Browing rovněž srovnává mechanismus, který je v základech takového chovaní ve vzdálené zemi a vzdáleném čase, s psychologickými procesy, které působily ve Milgramově výzkumu i ve stanfcrdském vězeňském pokusu.
VÝCHOVA K NENÁVISTI A DESTRUKTIVNÍ PŘEDSTAVIVOST
Do druhé velké třídy operačních principů, jimiž jinak dobří lidé mohou být získáni ke konání zla, patří procesy výchovy a socializace, které jsou posvěceny vládou, uskutečňovány školními programy a podporovány rodifi a učitdi. Vynikajícím příkladem je způsob, jímž byla německým dětem ve třicátých a čtyřicátých letech rracčkována nenávist k Židům jakožto všehoschopným nepřátelům německého národa. Není zde dost místa na úplnější dokumentad tohoto procesu, uvedu vsak několik příkladů jednoho způsobu, jímž jsou vlády odpovědné za schvalování zla.
Když se v roce 1933 v Německu dostala k moci naristická strana, prioritu při nacifíkaci dostala převýchova německé mládeže. Hitler napsal: „Nechrí žádnou intdektuální výchovu. Vědění kazí mladé muže. Hrubě aktivní, dorniiLantní, brutální mládež - taková má být."101 Pro výuku mládeže v zeměpisu a rasové teorii byly napsány zvláštní učebnice a bylo naří-
Citcvánn Iv angličtine! podle T L Brooks ltd.). Trie New Order, 19B9. str. 101-101 Citovánu Iv mrglirrinčf podle T L. BtdtJb (ed_), ThcNewOríIír, 19H9, str. 101-103.
PSYCHOLOGIE MOCI A ZLA: MOC OSOBY, SITUACE NEBO SYSTÉMU?
zeno používat je od nejnižšího stupně základních skol.102 Tyto „učebnice nenávisti" byly barevně ilustrované knihy, které proti krásným světlovlasým arijcům kladly ošklivé karikované Židy. Vydávaly se ve statisícových nákladech. Jedna se jmenovala: Nevěřte žádné lišce na zděných loukách a žádnému Židovi, ani kdyby přísahal. Nejzákeřnější na tomto podmiňování nenávisti je, že se předkládalo jako fakt, učDo se a zkoušdo se to vše jako nějaký nový krasopis. \te výtisku „Nevěřte žádné Lišce", který jsem měl v ruce, řada obrázků ilustruje všemožné způsoby, jimiž Židé klamou arijce, bohatnou a tloustnou z nadvlády nad árijci, jsou nemravní, sprostí a nemají slitování nad stavem ubohých a starých arijců.
V závěrečné scéně se árijské děti dočkají ocSkodnění nejprve vyhnáním židovských učitelů a žáků ze školy - takže nyní lze vyučovat „skutečné disdp-líně a pořádku", zákazem vstupu Židů na veřejná prostranství, například do parků, a pak jejich vyhnáním z Německa. Značky na obrázcích jsou zlověstné: „Jednosměrná ulice". Skutečně to byla jednosměrná ulice, která nakonec vedla do koncentračních táborů a krematorií, které byly ústřední součástí Hitlerova konečného řešení - genocidy všech Židů. Toto instimdonalkované zlo pronikalo vše a zákeřně se šMo, zvrátilo výchovu, takže místo cvičení v kritickém myšlení, které by žákům otevíralo cesty k novým idejím, se vychovávalo k myšlení kriticky a tupě o těch, kteří se stali cílem jakožto nepřátelé lidu. Ovládnutím výchovy a propagandou mohl kterýkoli nacistický vůdce vytvářet fantastické scény líčené Georgem Orwellem vjeho děsivém románu 1984.
Lnstitudonalízované zlo, které Orwell Živě popisuje ve svém románovém pojetí nadvlády státu nad jedinci, se vymyká autorově představivosti, když její prorocká vize je uváděna do chodu mocnými vúdri náboženských sekt nebo agenturami a odděleními uvnitř národní administrativy ve Spojených státech. Rjukázal jsem na přímé paralely mezi strategiemi a taktikami na ovládání myslí, které Orwell přisuzuje „Straně", a strategiemi a taktikami, které používal Jim Jones při ovládání členů svého nátoždisko-politického kultu. Chrámu Lidí.103 Jones řídil sebe/vraždu více než 900 amerických občanů v džunglích Guayany před dvaceti pěti lety, finále jeho velkého experimentu s institucio-
™ T L. Bracks, The nesv order (The Third Retell), Time life Books, Alejrard™ 1989
""EG. Zimbardn, ^Mind control in Orwell's 19B4: Fictional concepts Lecoint qjcratlorifj realities in Jim Jones'jungle experiment", in M. Nussbaura, J. Goldsmith a A Gleasrjn [cdsl,        Orwell and Our Future, Princeton University Press, Princeton, New Jersey 200S. IPfelnieno zde.l *
[57
PSYCHOLOGIE MOCI A ZLA: MOC OSOBY, SITUACE NEBO SYSTÉMU?
PSYCHOLOGIE MOCI A ZLA MOC OSOBT, SITUACE NEBO SYSTÉMU7
nalizovým ovládáním myslí. Od bývalých členů této skupiny jsem se dozvěděl, že Jones nejen četl 1984, nýbrž o něm často mluvil a dokonce měl píseň dětského sboru své církve s názvem „1984 přichází", kterou všichni museli zpívat při některých bohoslužbách.
STANFORDSKÝ VĚZEŇSKÝ EXPERIMENT: INSTITUČNÍ A SYSTEMATICKÁ MOC KORUPCE
Tento výzkum spojil v jeden celek mnohé z procesů a proměnných, popsaných dříve: anonymita místa a osoby, která přispívá k vytvoření stavu odosobnění či odlidštění, povolení pro některé účastníky (dozorce) kontrolovat jiné (vězně) a umístění vše do jednoho rámce (vězení), který většina společností po celém světě pokládá za jistou podobu institucionálně schválených trestů za zlo, byt krajně odlišných co do kontroly a moci vykonávané v těchto vězeních.
V roce 1971 jsem spolu se svými studenty10* připravil dramatický experiment, který měl trvat dva týdny, aby poskytl účastníkům pokusu dostatečný čas k plnému zaujetí experimentálně jim přidělených rolí dozorců či vězňů. Účastníci žili v této situaci dnem i nocí. Pokud to byli vězni, pracovali v osmmodinových směnách, pokud to byli dozorci, i jim byl poskytnut dostatečný čas na to, aby si vypracovali situační normy a aby se vytvořily, měnily a krystalizovaly vzorce sociální interakce. Dřuhým rysem tohoto výzkumu bylo zajištění, aby všichni účastníci výzkumu byli na jeho počátku tak normální, jak je to jen možné, zdraví tělesně i duševné a s čistým rejstříkem ohledně drog, zločinů ä násilí.
Tyto nezbytné podmínky byly nutné, pokud jsme měli rozmotat uzel situačního versus dispozičního: jak situace ovlivnila tento soubor podobných, zaměnitelných mladíků - proti tomu, co tam vnesli účastníci pokusu na základě jedinečných dispozic, s nimiž vstupovali do pokusu. Třetím rysem tohoto výzkumu byla absence jakéhokoli předběžného výcviku jak hrát náhodně přidělené role vězňů a dozorců. Na každém
subjektu se ponechalo, co se dříve sociálně dozvěděl o smyslu vězení a o chováních spojených s protikladnými rolemi vězně a dozorce. Čtvrtým rysem bylo, že experimentální uspořádání bylo uděláno tak, aby se co nejvíce podobalo furutční simulaci psychologie věznění. Podrobnosti o tom, jak jsme postupovali při utváření myslí tak, aby se co nejvíce podobaly myslím skutečných vězňů a dozorců, jsou uvedeny v řadě Článků, které jsem o tomto výzkumu napsal.105
Ústředními pro toto nastavení mysli byly záležitosti moci a bezmoci, nadvlády a poddanství, svobody a otroctví, kontroly a vzpoury, identity a anonymnosti, pravidel donucování a omezujících rolí. Tyto sociálně psychologické konstrukty se stanou operačně reálnými tím, že všichni subjekti dostanou vhodnou uniformu, použijí se vhodné kulisy (pouta na ruce, pendreky, píšťalky, znaky na dveřích a v místnostech), chodbové dveře se nahradí mřížemi, vytvoří se vězeňské cely bez oken a hodin, které by udávaly čas, stanoví se ústavní pravidla, která nahrazují jména vězňů čísly, u dozorců pak tituly (pan vyšetřovatel, strážný, vrchní dozorce), což dává dozorcům moc nad vězni.
Subjekti byli vybráni téměř stoprocentně z těch, kteří odpověděli na inzerát v místních novinách. Byli podrobeni souboru pěti psychologických testů, uváděli osobní historii a byl s nimi proveden hloubkový rozhovor. Dvaceti čtyřem z nich, kteří byli vyhodnoceni jako nenormálnější a zdraví v každém ohledu, byly náhodně přiděleny role vězňů a dozorců, půl na půl. Srudenti-vězni byli nečekaně pozatýkaní policisty z policejní služebny v Palo Alto, která s naším plánem spolupracovala. Zatýkající důstojník postupoval formálně korektně, „zločince*' odvezl na policejní statici, provedl zápis a každý z vězňů byl odveden do vězení, které bylo umístěno v rekonstruovaném podzemí naší katedry psychologie.
Vězeňské uniformy byly hadry s identifLkačním číslem vězně. Dozorci nosili uniformy vojenského střihu a postříbřené sluneční brýle pro posílení anonymity. V kteroukoli dobu bylo 9 vězňů na dvoře, 3 v cele a přítomni byli 3 strážní, kteří pracovali v osmihc)dinových směnách. Data
E G. Zlinfcarcio, C Haney, C, Banks a D. Jeffe, .The mlndls a formidable jailer A Kranddilan prison". The New YorJt Times Ma^aiint, B. tlubna 1973, sir. Jfinn.
,M Viz řlánek dtovartý v přnkhĚztffipoztúmN R dále: E C Zimbardo, JDn transfommg experimental research into advocacy for social change", ill JVL Dcutsdi a H. Horns ton (rds}( Applying social psychrikygy: Implications for research, practice, and training, Erlbautn, Hillsdale I975r Str, 33-Ů6.
PSYCHOLOGIE MOCI A ZlA MOC OSOBY, STTUACE NEBO SYSTÉMU?
se sbírala systematickým za^amenávárifm na video, tajnými odposlechy rozhovorů vězňů v jejich celách, rozhovory a testy v různých dobách během výzkumu, záznamy po skončení experimentu a přímými skrytými pozorováními.
Podrobná chronologie a úplnější popis behaviorálních reakcí, které pokus vyvolal, jsou uvedeny v článcích, na něž se odkazovalo už výše, v dalším článku106 a na adrese www.prisonexp.org.
Pro naše účely stačí jednoduše říci, že negativní situační sfly získaly nadvládu nad pozitivními dispozičními tendencemi. Zlo situace triumfovalo na dobrými Udrni. Náš projekt, plánovaný na dva týdny, musel být ukončen už po šesti dnech, protože jsme byli svědky patologických úkazů. Mírumilovní mladíci se chovali ve svých rolích dozorců sadisticky, ponižovali jiné mladé lidi, ubližovali jim a způsobovali utrpení, jako by šlo o nějaké nižší lidí. Někteří dozorci dokonce říkali, že jim to dělalo potěšení. Jiní, inteligentní a zdraví studenti, se chovali patologicky, mnozí se „citově zhroutili" jako při stresu, dokonce tak, že pět z nich muselo pokus ukončit během prvního týdne. Jejich kolegové, kteří se lépe přizpůsobili situaci, byli ti, kteří bezduše dodržovali příkazy, slepě poslouchali autoritu, která jim dovolila odlidšťovat a rxjnižovat vězně stále více každým dnem a nocí. Jediná osobnostní proměnná, která měla nějakou signifikantní preductivní hodnotu, byla proměnná na F-škále autoritářství: čím vyšší bylo skóre, tím více dnů přežil vězeň v této totálně autoritářské situaci.
Pokus jsem ukončil nejen kvůli zvyšující se úrovni násilí a degradace ze strany dozorců vůči vězňům, což bylo dobře patrné při prohlížení videozáznamů jejich vzájemného styku, nýbrž i proto, že jsem si byl vědom proměny osobnosti, kterou jsem sám prožíval. Stal jsem se vrchním dozorcem, což byla druhá role, kterou jsem hrál vedle vedení výzkumu. Začal jsem mluvit, chodit a jednat jako rigidní ústavní autoritářská postava, která se stará více o bezpečnost „svého vězení" než o potřeby mladých lidí, svěřených do jeho péče jakožto psychologovi. V jistém smyslu jsem za nejhlubší míru moci situace pokládal rozsah, v němž proměňovala mne. Na konci výzkumu jsem uspořádal rozsáhlou debatu s dozorci i vězni
l,ť P. G. Znnbaj^D, C Mašiach a C Huney, „FcflKtioní on the Stan/ord Priscjn Espcrímcnř; Cmcsk transfbrmatklu, canseqiienres", in T Bkss (cd), ŮtxdJcncT to authoňty: Currrntpcrspa&aonthcrvfflgramPanidjgni, Erlbsum, Mahwah 1999, str. 193-237.
PSYCHOLOGIE MOCI A ZLA: MOC OSOBY, STTUACE NEBO SY5TÍMU7
a pak jsem je po celá léta pravidelně sledoval. Naštěstí se neobjevily žádné negativní trvalé následky tohoto mocného prožitku.
ZLO NEČINNOSTI
„Jediné, co je zapotřebí k tomu, aby zlo vítězilo, je, aby dobří lidé nic nedělali." Toto důležité poselství, jímž uvádím tento oddíl, pochází od státníka Edmunda Burka.
Hovc>říme-li o zlu, soustřeďujeme se na násilné, ničivé činy, jenže i nekonání se může stát zlem v případech, kdy je nezbytná pomoc, nesouhlas či neposlušnost. Sociální psychologové spustili alarm, když se smutně proslulý případ Kitty Genovese objevil v novinových tituldch. Když byla Kitty Genovese sledována, pobodána a nakonec zavražděna, 39 Udí v obytném bloku slyšelo její krik a nikdo z nich jí nepomohl. Byl to důležitý příklad nečitelnosti newyorčanů, jak o něm referovala četná média. Námitky proti této dispoziční analýze přišly v podobě série klasických studí Bibba Látaného a Johna Darleyeim o zásazích přihlížejících. Jedním z hlavních nálezů bylo, že jsou-li lidé ve skupině a zjistí, že tam jsou i jiní, mají menší sklon pomoci, než když jsou sami. Přítomnost jiných rozptyluje smysl osobní zodpovědnosti každého jedince.
Vlivnou ukázku selhání při pomoci jiným v nouzi předvedli John Darley a Dan Batson.10" Představte si, že jste student teologie a že jdete kázat o dobrém Samaritánovi. Toto vaše kázání má být nahráno na video pro účely psychologického výzkumu o rfeJdivní komunikaci. Představte si dále, že kráčíte z katedry psychologie do střediska, v němž se zpracovávají video záznamy. Cestou narazíte na neznámého člověka, který leží v průchodu a je v hrozném stavu. Jsou nějaké okolnosti, za nichž byste si dokázali představit, že byste přestal být dobrým Samaritánem? Co třeba tlak času? Co by pro vás znamenalo, že na kázání přijdete pozdě? Vsadil bych se, že jste přesvědčeni o tom, že na tom nezáleží, že byste se zastavili a pomohli bez ohledu na okolnosti. Opravdu? Vždyť jste student teologie, který
™B. Latanea J. M. Darley, The onresjxm^bystander: Why doesnŤhe he]p?,ňnfl4tonrCenhjiy Crcfts, New Ttbrfí 1970. ** J. M. Dárky a D- Batson, „From Jerusalem to Jericho: A study of situatfonal artd ntsposlnonal varlables in htlping behavior", iarniäc^Ferson^tyBnäSoťŠÚT^ychdl^y, 27,1973, stí 100-108,
PSYCHOLOGIE MOCI A ZLA: MOC OSOBY, SITUACE NEBO SYSTÉMU?
právě přemýšlí o pomoci cizím lidem v nouzi, jak je to velmi chváleno v Bibli.
Výzkumní pracovníci postavili studenty princetonského teologického semináře náhodně do tří situací, které se lišily mírou času, který studenti měli na to, aby přešli od asistentů, kteří jim přidělili jejich roli v experimentu, do komunikačního centra, které mělo zajistit nahrávku jejich promluvu o dobrém Samaritánovi. Závěr: nestaňte se obětí v nouzi, mají-Ii lidé zpoždění a spěchají, protože 90 procent z nich vás patrně mine a nepomůže vám! Čím více času si seminaristé mysleli, že mají, tím větší byla pravděpodobnost, že se zastaví a pomohou. Situační proměnná tlaku času ovlivňovala nejvíce změny v pomoci, aniž bylo třeba se odvolávat na nějaké dispoziční vysvětlení, že studenti teologie jsou necitelní, cyničtí nebo lhostejní, jak se to předpokládalo u těch, kteří ne pomohli Kitty Genovese.
Kromě pachatelů zla existují téměř vždy i ti, kteří vědí, co se děje, a přesto nepomohou, neodporují zlu, a touto svou nečinností tam, kde by měli konat, dovolí zlu, aby pokračovalo. Ve stanfordském vězeňském pokusu existovali sice dobří dozorci, kteří vězňům neubližovali, ani jednou se však nepostavili proti ponižování, které prováděli zlí dozorci. V případech zneužívání ve vězení Abu Ghraib se ukázalo, že mnoho lidí o tom vědělo, dokonce i lékaři a sestry, nikdo však nezasáhl.1"9
MUČITELÉ A POPRAVČÍ: PATOLOGICKÉ TYPY SITUAČNÍCH IMPERATIVŮ?
Málo se o tom debatuje, ale systematické mučení lidí jinými lidmi představuje jednu z ngternnějších stránek lidské povahy. Já i mí kolegové jsme zvažovali, jak by se dispoziční zlo mohlo projevit u těch, kteří denně páchali zlo v Brazílii jako policisté, kteří měli vládou dovoleno mučením nepřátel státu získávat doznání. Začali jsme tím, že jsme se soustředili na mučitele a snažili se pochopit jejich duše a cesty, jimiž byli formovaní olwmostmi, museli jsme však rozšířit naši analytickou síť tak, aby se
"KQZiinbaido,,GhraikTnrEvilofinartí^ TTif WistrmltyúvIr^tNeivslttter, srpen 20M, sta 4,5.
PSYCHOLOGIE MOCI A ZLA: MOC OSOBY, SITUACE NEBO SYSTÉMU?
do ní chytili i jejich druzi ve zbrani, kteří vykonávali jinou část násilí -příslušníci popravčích čet. Měli „společného nepřítele" - muže, ženy a děti, kteří i když to byli občané jejich státu, ba dokonce to byli i jejich sousedé, byli „autoritami" prohlášeni za hrozbu národní bezpečností země. Někteří museli být efektivně eliminováni, jiní, kteří mohli znát tajné informace, museli být přinuceni doznat se ke své zradě.
Při uskutečňování svého poslání se mohli tito mučitelé spoléhat na „tvořivé zlo" ztělesněné v mučících nástrojích a technikách, které byly zdokonalovány po staletí od dob inkvizice napřed představiteli církve, pak ruárodního státu. Přidávali však k tomu dávku improvizace, aby se vyrovnali s konkrétním odporem a odolností nepřítele, který stál před nimi, tvrdil svou nevinu, odmítal uznat vinu a nenechal se zastrašit. Aby se tito mučitelé zdokonalili, bylo třeba dlouhé času a zkeumání lidských slabostí, na rozdíl od úkolu popravčích čet, které pod přikrývkou anonymity, s dobrými zbraněmi a skupinovou podporou mohli plnit svou povinnost rychle a neosobně. Pro mučitele to nikdy nemohla být jen pouhá práce. Při mučení vždy dochází k osobnímu vztahu, který je nezbytný pro pochopení toho, jaký druh mučení se má použít, jak silné musí být mučení této osoby v tuto chvíli, špatný druh mučení nebo příliš malé mučení znamená: žádná doznání. Příliš silné mučení může zase vést k tomu, že oběť zemře dříve, než se dozná. V obou případech je to neúspěch mučitele. Kdo se naučí volit správný druh a stupeň mučení k získání požadovaných informací, toho budou nadřízení chválit a odměňovat.
Jaký druh lidí by mohl konat takové činy, kdyby tyto činy neměly spočívat na sadistických impulsech a na historii sociopatických životních zkušeností, mají-li mučit denně po léta své bližní? Byli tito pachatelé násilí vychováni na rubu ostatních lidí, vyklíčili z vadných semen, vyrašili z chorobných kmenů, jsou plevelí? Nebo si lze představit, že by mohli být naprogramováni k uskutečňování svých žalostných skutků pro-středmetvím nějakých identifikovatelných a opakovatelných programů? Lze identifikovat nějakou sadu vnějších podmínek, situačních proměnných, která přispívá k vytvoření těchto mučitelů a vrahů? Pokud nejsou jejích zlé skutky převeditelné na nějaké vnitřní defekty, nýbrž je možné je spíše přisoudit vnějším silám, které na ně působí - politickým, ekonomickým, sociálním, historickým a prožitkovým složkám jejich policejního výcviku, pak
[63
PSYCHCL0G1E MOCI A ZLA: MOC OSOBY, SITUACE NEBO SYSTÉMU?
PSYCHOLOGIE MOCI A ZLA; MOC OSOBY, SITUACE NEBO SYSTĽMU?
bychom mohli být s to zobecňovat přes kultury a zjistit ty principy, které jsou zodpovědné za tuto pozcjnihodnou proměnu, Martha Higgins, Mika Haritos-Faouros a já jsem vedli hloubkové rozhovory s tuctem těchto vykonavatelů a nedávno jsme publikovali shrnutí našich metod a nálezů."0 Mika už dříve provedl podobný výzkum mučitelů, vycvičených Peckou vojenskou juntou a naše výsledky se do velké míry shodovaly s jeho."1
Sadisté se vylučují z procesu výcviku, protože nejsou ovladatelní, činí jim potěšení způsobovat bolest, a tudíž se nedokáží soustředit na cíl, jímž je získat doznání. Na základě všech našich dokladů nebyli tito pachatelé násilí před vykonáváním své nové role nijak odlišní či deviantní, ani se u nich nevyskytly řádné trvalé deviantní sklony ta patologie v letech, které následovaly po skončení jejich rolí mučitelů a popravčích. Jejich proměna se dala plně vyložit jako důsledek výcviku, jehož se jim dostalo pro tuto novou roli, skupinového kamarádství, přijetí ideologie národní bezpečnosti a víry v socialisty-komunisty jakožto nepřátele jejich státu. Byli též ovlivněni tak, aby se cítili být zvláštní, lepší než ostatní lidé ve veřejných službách, aby se cítili být nad nimi, dále utajením jejich poslání, neustálým tlakem, aby získávali požadované výsledky bez ohledu na únavu či osobní problémy. Podáváme zprávu o mnoha detailních případech, které dokládají obyčejnost těchto lidí, kteří se podíleli na nejohavnějších činech, schvalovaných jejich vládou v oné historické době, které však jsou reprodukovatelné v tuto dobu při jakékoli národní posedlosti národní bezpečností a strachem z terorismu, který dovolí, aby se potlačily základní svobody jedinců.
SEBEVRAŽEDNÍ ATENTÁTNÍCI: BEZDUŠÍ FANATICI NEBO ÚMYSLNÍ MUČEDNÍCI?
Je překvapivé, že se to, co platí pro tyto vykonavatele násilí, dá srovnat s povahou transformace mladých palestinských studentů na sebevražedné atentátníky, kteří zabíjejí Izraelce. Nedávná h'čení ve sdělovací prostředcích jsou už blízká nálezům systematičtějších analýz procesů, jimiž se mladíci stávají sebevražednými atentátníky.111 Od září 2000 došlo k více než 95 sebevražedným bombovým atentátům Palestinců proti Izraelitům. Původně a nejčastěji byli atentátriíky mlaď muži, nedávno se však k nim připojilo půl tuctu žen. Ti, na něž bylo útočeno, i vnější pozorovatelé je prohlašovali za nesmyslné, bezduché vrahy, jinak to však připadalo těm, kteří do toho byli blíže zapojeni. O těch, kteří přijali tuto fatalistickou roli, se soudilo, že se jedná o chudé, zoufalé, sociálně izolované, nevzdělané mladé lidi, bez kariéry a bez budoucnosti. Tímto stereotypem otřásly skutečné portréty těchto mladých mužů a žen, z nichž mnozí byli studenti s nadějí na lepší budoucnost, inteligentní, přitažliví, spjatí se svou rodinou a společenstvím.
Izraelský psycholog Ane\ Merari, který tento jev studoval mnoho let, popsal společné kroky na cestě k explozivní smrti Starší členové extrernisrické skupiny nejprve vyberou určité mladé lidi, kteří se zdají mít silné vlastenecké cítění, a to na základě jejich projevů na protiizraelských shrariážclerach nebo za základe podpory některých věd islámu či paJestiirslcých akcí Tyto jedince pak pozvou k debatám o tom, jak vážně milují svou zemi a nenávidí Izrael. Pak je požádají, aby se věnovali výcviku v tom, jak své kletby proměnit v činy. Z těch, kteří souhlasí, jsou vytvořeny skupinky 3 az 5 podobných mladých lidí, nacházejících se na různých etapách cetsy k tomu, aby se stali sebevražednými atentátníky. Starší je učí různým trikům -jak vyrábět pumy, jak se maskovat, jak vybírat a časovat cíle. Jejich prŕťátní odhodlání pak zveřejní na videu, na
,nM, Huggios, M Hariros-rarouros a E C. Zimbardo, Violence workers: Police torturers and murderer5 reconstruct Brazilian at-
rodŕícs, University of California Press, Berkeley 2001.
•" MikaHaritos-Fatauros, ThcPsyrholo^alOriginsoflasu^tKnMizedTortua, Routlrdge, London 2002.
,n S. Alran, yfho want* to be a martyr?", tteiy York Times. 5. Rv&na 2003. str. 23; J. Bennet, „A scholar of En^Iisti who clung to the veil". New York rimes. 30. kvílná 2003, str. AI, A14; B. Hoffman, „Tile logic of suicide terrorism". The Atlantic Mvnťniy, červen 2003, str. 40-17; A. Merari, „Thc readiness to kill and die: Suicidal terrorism in the Middle Kast", in W Erich (edj, Orpins nf ferrmsm; Psycnoi^ NcivTlork 1990;
A. McrarL JSuiddc terrorism", předneseno na First Conference of tlíc t^oriai Center for faster Psychology and Terrorism. Palo Atto, 4. a 5. tijna 2002; G. Myer, „A young man radicalized by bis months in jail", Neiv Yon\ Times, 30. kvřtna2003r str. A1. 14.
PSYCHOLOGIE MOCI A ZLA: MOC OSCKY, SITUACE NEBO SYSTÉMU?
němž se označují za „živé mučedníky" pro islám a pro lásku k Alláhovi. V jedné ruce drží korán, v druhé pušku a páska na čele je znamením jejich nového statutu. Toto video je zavazuje k dokonání Činu, neboť je zasláno domů rodine před uskutečněním konečného plánu. Tito rekruti si také představují, že nejen oni získají místo vedle Alláha, ale že i jejich příbuzní budou mít právo zaujmout vysoké postavení v nebi díky jejich mučednic-tví. Rodině se také dostane značné finanční podpory jakožto daru za jejich obět.
Jejich fotografie byly na plakátech vylepovaných na zdech všude v komunitě v tu chvíli, kdy úspěšně dokonali své poslání - aby se tak stah inspirujícími vzory. K potlačení obav z bolesti způsobené vybuchujícími hřebíky a jinými částmi pum jim říkali, že ještě než dopadne první kapka jejich krve na zem, už budou sedět vedle Alláha a nebudou cítit žádnou bolest, jen rozkoš. Zásadním motivem pro mladé muže byl příslib nebeského požehnání a nevinnosti v dalším životě. Stali se hrdiny a hrdinkami, modelovali sebeobětování pro další kádr mladých sebevražedných atentátníků.
Můžeme vidět, že tento program používá rozmanité sociálně psychologické a motivační principy k proměně kolektivní nenávisti a obecné zuřivosti na posvěcený, vážně vypočítaný program indoktrinace a výcviku jedinců, aby se stali živými mučedníky. Není to ani bezduché, ani nesmyslné, je to jen velmi odlišné nastavení mysli s odlišnou citbvostí, které jsme si zvykli vídat u mladých dospělých v naší zemi. Nedávný televizní program o sebevražedných atentátnicích zašel až tak daleko, že je popisoval spíše jako dívky ze sousedství než jako divné fanatičky. Úděsné na nástupu tohoto nového sociálního fenoménu je právě to. Že mnohé intdigentní mladé Lidi lze přesvědčit a nasměroval k představám, že jejich život skončí sebevražedným pumovým výbuchem a že je to něco, co je třeba přivítat.
Máme-li čelit těmto mocným taktikám náborových agentů, pak musíme nabídnout příští generaci smysluplné, život podporující alternativy. To vyžaduje nové národní vedení, které využije každé vyjednávači strategie, která by vedla k míru a nikob k smrti, vyžaduje to, aby tito mladí lidé měli společné hodnoty, vzdělám, schopnosti, něco, co je spoju-
PSYCHOLOGIE MOLI A ZLA: MOC OSOBY, SITUACE NEBO SYSTÉMU?
je, nikoli rozděluje. Sevebražda, vražda jakékoli mladé osoby je trhlinou v síti lidského společenství a my starší ze všech národů se musíme spojit, abychom ji zacelili. Podporování obětí mladých s cílem prosazovat ideologie starých lze pokládat za podobu zla z kosmičtější perspektivy, která přesahuje lokální politiky a účelové strategie.
NAPŘED SHRNEME, PAK BUDEME POKRAČOVAT
Skončím některými pojetími toho, co se podílí na obrácení záporných procesů, které jsme zkoumali, a to tak, že načrtnu některé i-deje o proměně směrem k dobru. Než tak učiním, chtěl bych povědět krátce o své roli experta-svědka v případu jednoho dozorce, který se podílel na zneužívání vězňů v Abu Ghraíb. V říjnu 2004 jsem prostřednictvím uzavřeného televizního okruhu vystupoval jako svědek u vojenského soudů v Bagdádu na obhajobu seržanta Ivana Fredericka. Uvedu některé klíčové body, které jsem vznesl, a dále to, co jsem se dozvěděl
0 situační moci z tohoto soudního přelíčení a z možnosti nahlédnout do řady zpráv vojenských vyšetřovatelů i z mé osobní analýzy tohoto mladého vojáka.
V psychologii je samozřejmostí, že osobnost a situace interagují při vytváření chování tak, jako interagují kulturní a sociální rozdíly. Ve svém výzkumu v posledních třiceti letech jsem se pokoušel ukázat, že situace má na Lidské činy mnohem větší vliv než se obecně uznávalo většinou psychologů i širší veřejností. Nad tímto sitmeionistickým přístupem však stále převládá tradiční dispoziční perspektiva, podporovaná spoléháním na individualistickou orientaci, která je ústřední v anglo-americké psychologii
1 v našich lékařských, vzdělávacích, psychiatrických, právních a náboženských institucích. Uznání situačních sil neomlouvá chování jimi vyvolané. V mnoha kruzích je každý pokus o situační analýzy odmítán jako pouhé „omlouvání" [„excusiology" - „omtuvnictví"]. Předpokládá se, že lidé vždy ovládají své chování, jednají na základě svobodné vůle a tudíž jsou zodpovědní za všechny své činy. Pokud nejsou nemocní, pak ti, kteří konají chybně, by měli vědět, že konají chybně a že budou potrestám. Situace se pokládá za soubor málo relevantních vnějších okolností.
[67
PSYCHOLOGIE MOCI A ZLA: MOC OSOBY, SITUACE NEBO SYSTÉMU?
PSYCHOLOGIE MDLI A ZLA: MOC OSOBY, SITUACE NEBO SYSTÉMU?
Zaujetí sihiační perspektivy poskytuje zaklad poznání, které dovoluje posun od zjednodušujícího „obviňování oběti'' a neúčinného individuaustic-kého zacházení, jímž se má zločinec změnit, k hlubším pokusům o odhalení kauzální sítě, která by se měla změnit, má-li se takovému chování bránit, mařit je nebo zastavit. Citlivost na situační determinanty chovám také vede k ostražitosti vůči rizikům, aby tak bylo možno se vyhnout budoucím situacím zranitelnosti nebo tyto situace měnit."3
Ze zde načrtnutých idejí vystupuje do popředí několik vzájemně propojených dimenzí. Za prvé bychom si měli být vědomi, že řada zdánlivě jednoduchých situačních faktorů může mít vliv ná naše chování větší, než se zdá být možné. Zde naznačený výzkum spolu s jinými výzkumy mých kolegů uvedenými v této knize,1" zdůrazňuje silný vliv rolí, pravidel, přítomnosti jiných, vznikajících skupinových norem, skupinové identity, uniforem, anonymity, sociálního modelování, přítomnosti autority, symbolů moci, tlaku času, sémantických rámců, stereotypových obrazů a nálepek apod.
Za druhé, situacioniostický přístup nově definuje hrdinství. Podlehne-li většina obyčejných lidí takovým tlakům směrem k poddajnosti a přizpůsobivosti, pak by se ta menšina, která odporuje, měla pokládat za hrdiny. Uznání speciální povahy tohoto odporu znamená, že bychom se mfli poučit z jejich přikladu při zkoumaní, jak se vymknout z takových donucovacích nátlaků. 1b souvisí s druhým námětem, totiž s podporou rozvoje podstatné, ale ignorované oblasti psychologii - hrdinů a hrdinství.
Za třetí by nás měl podle mého názoru situacionistický přístup povzbuzovat všechny k osobní pokoře při pokusech pochopit „nemyslitelné", „nepředstavitelné", „nesmyslné" zločiny. Místo toho, abychom okamžitě zaujali vysoký morální postoj, který nás dobré lidi odlišuje od Udí zlých, a nepárali se s analýzou kauzálních faktorů v takové situaci, nám situacionistický přístup nabízí přednost "atríbuční shovívavosti1': jakýkoli čin, zlý nebo dobrý, který kdy nějaká lidská bytost vykonala, byste mohli vyko-
lu Ke kvantitativnímu shrnutí dťislrd&l sto let trvajícího sociální psychologického výzkumu víz F. D. Richard, C. E Bond a J, Jr Stokcs-Zoota, .One hundred years of social psychology quantitatively dcscTTbcd", Review vfGelltcal Psychology, 7, 2003, str. 331-363.
1H Rozumí se kniha, v níž je otištěna tato kapitola. Pozři, pfekl.
nat také vy i já - pokud bychom podléhali týmž situačním silám. Pokud tomu tak je, pak se pro nás stává příkazem přestat se morálně pohoršovat a chtít se pomstít zločincům. Místo toho bychom měli odhalovat kauzální faktory, které je mohly svést tímto bludným směrem.
Zjevným současným příkladem těchto principů je hon na „zločinecké" dispozice, které charakterizují teroristy a sebevražedné atentátriíky, místo toho, aby se pracovalo na pochopení povahy psychologických, ekonomických a politických podmínek, které podporují zobecněnou nenávist k nepřátelskému národu včetně našeho vlastního, takovou, že mladí lidé jsou ochotni obětovat své životy a vraždit jiné lidské bytosti. „Válku s terorismem" nelze nikdy vyhrát výhradně plány na nalezení a zničení teroristů, protože každý jedinec, kdekoli a v kteroukoli dobu, se může stát aktivním teroristou. Jen pochopením situačních determinant terorismu lze vypracovat programy pro získání srdcí a myslí potenciálních teroristů k tvořivosti a nikoli k ničení. Není to úkol jednoduchý, je však podstatný a vyžaduje použití sociálně psychologických perspektiv a metod v rozsáhlém, dlouhodobém plánu na změnu postojů, hodnot a chování.
NA CESTĚ K POCHOPENÍ TOHO, K ČEMU DOCHÁZELO VE VĚZENÍ ABU GHRAIB
Násilí amerických dozorců na iráckých vězních ve věznici Abu Ghraib vyděsilo lidi po celém světě, zvláště proto, že poprvé v dějinách bylo toto násilí podrobně ukázáno na fotografiích. Jak mohli tito muži a ženy dělat tak strašné věci bezbranným vězňům? Vojenským velením byli odsouzeni jako „mravně zkažení" a v tisku se hovořilo o tom, že šlo o několik „shnilých jablek". Měli vypadat jako výjimky z pravidla, že američtí vojáci jsou dobří mladí muži a ženy pyšně sloužící své zemi, aby uchovali svobodu a pokrok ve věci demokracie. Obrazy zvrhlého ponižování americkými vojáky byly ranou obrazu, který vytvářela Bushova vláda. Po původním soustřední se vlády na to, jak „přijít na kloub" tomuto neřádstvu, následovala orientace na dispozice, která obviňovala z tohoto patologického chování osoby se sadistickými a jinými patologickým sklony.
PSYCHOLOGIE MOCI A ZLA: MOC OSOBY, SITUACE NEBO SYSTĚMU7
PSYCHOLOGIE MOCI A ZLA: MOC OSOBY, SITUACE NEBO SYSTÉMUJ
Stal jsem se expertním svědkem v případě jednoho z těchto dozorců, seržanta, který byl velitelem oné noční směny, kdy k tomu došlo. Udělal jsem to zčásti i proto, abych do hloubky pochopil povahu oné situace i lidské povahy tohoto mladého člověka, seržanta Ivana „Chipa" Fredericka na základě prohlídky všech dostupných vyšetřování i osobního styku a hodnocení toho vojáka.
Svědectví v jeho prospěch jsem podal prostřednictvím televizního spojení z americké námořní základny v Neapoli s probíhajícím soudem v Bagdádu (kam jsem odmítl jet z obav o svou bezpečnost). Uvedu nyní krátce, co jsem se dozvěděl o této osobě, této situaci a systému a popíši rozsudek vojenského soudu.
Vše, co jsem se mohl dozvědět o vězení Abu Ghraib, oddělení 1-A, vyšetřovacím centru „měkkého mučení" mi ukazovalo, že při noční směně v tomto vězení se vyskytovalo prakticky všechno ze sociálně psychologických procesů, které probíhaly ve starifordském vězeňském pokusu. Jedno nezávislé vyšetřování (které vedl James Shlesinger) skutečně poukazovalo na detailní shody mezi oběma vězeriími - mým fiktivním vězením a příliš reálnou hrůznou věznicí.
Navíc k tomu nebyli dozorci vycvičenými vojáky, nýbrž záložníky, kteří byli k této práci přinuceni bez jakéhokoli výcviku pro tuto obtížnou roli zvláštního poslání, vykonávali ji bez dohledu nadřízených a bez osobní odpovědnosti. Vznikala tam jakási norma podpory a odměny za ponižování vězňů a za fyzické násilí, které mělo připravit vězně na výslechy tím, že „změknou". Tato implicitní norma byla vytvářena crvilriírni vyšetřovateli, vojenskou policií, CIA a celým řetězem vojenského i administrativního velení.
Požádal jsem soudce, aby zvážil doklady z každé z následujících tří oblastí dříve, než vynese rozsudek a odsoudí tohoto vojáka:
Dispoziční: doklady o jeho osobní patologii, sadistických sklonech, s nimiž přišel do této situace. Také však i doklady o kladných rysech, hodnotách a základech osobnosti.
Situační: doklady o hrozných pracovních podmínkách během oné noční směny v tomto vězení a zvláště pak o povaze situace, které musel tento voják čelit.
Systémové: doklady o širších rxxlinínkách, které vyvolaly a udržovaly tuto situaci, se soustředěním se na povahu vedení a cíle vyšetřovacího střediska.
Co se dispozic tohoto tzv. „shnilého jablka" týče jsem mohl podat zprávu, že tento voják byl zcela a jednoznačně „normální" ve všech měřítkách, která vypracoval vojenské klinický psycholog (a která byla nezávisle validizována crviliiím expertem na hodnocení testů). Neexistovaly žádné doklady o psychopatologii, nevyskytovaly se žádné sadistické sklony. Jedinými negativními rysy byly: posedlost pořádkem, čistotou, disciplínou, osobním vzhledem - což všechno chybělo v nepořádku, chaosu a každodenním zmatku v Abu Ghraib! Strávil jsem s Chipem a jeho ženou celý den, vedl s ním čtyřhodinovým hloubkový interview, který mne dovedl k tomuto závěru:
Tento záložník je americkým mladým mužem, stejným jako jeho vrstevníci, dokonce téměř stereotypově. Je velmi vlastenecký, je to syn horníka ze Západní Virginie, navštěvoval pravidelně bohoslužby baptistické církve, chodil na lov, rybařil, hrál softball, měl mnoho blízkých přátel, žil v dobrém manželství s Martou, afro^americkou ženou, byl milovaným nevlastním otcem dvou dcer a když přišel do tohoto vězení, nacházel se v dobrém fyzickém i psychickém stavu. Byl dobrým dozorcem v maloměstské civilní lehčí věznici se 100 vězni. Chíp byl záložníkem po mnoho let a nemel žádný negativní záznam v rejstříku. Byl to vzorový záložník, pyšný na službu v Iráku. Dokud nepřišel do Abu Ghraib, pracoval s malými dětmi v malé vesnici a začal se učit arabsky, aby mohl lépe komunikovat s Iráčany.
Co se situačních podmínek a behaviorálního kontextu týče, jsem mohl popsat nemožné pracovní podmínky, které hraničily s podniínkami nelidskými - jak pro dozorce, tak pro vězně. Nejprve bylo evidentní, že v tomto vězení panovaly procesy přímo srovnatelné s těmi, které byly pozorovány ve stanfordském vězeňském experimentu - odosobnění, odlidštění, morální uvolněnosti, sociální modelování, tlaky na přizpůsobivost, anonymita místa, pasivně přihlížející lidé, rozdíly v moci, zneužití vynucené nahoty, sexuálně ponižující taktiky a většina ostatních kontextových proměnných, které byly součástí stanfordského vězeňského experimentu. Navíc k nej-
Ľl
PSYCE iOLOGlE MOCI A ZLA: MOC OSOBY, SITUACE NEBO SYSTÉMU?
horšímu násilí v obou případech docházelo při nočních směnách. Pracovní podmínky Chipa byly nelidské, sloužil ve dvanáctihodinových směnách (od 16 hodin do 4 ráno) sedm dnů v týdnu, 40 dnů bez volného dne, pak 14 dnů po jednom dnu volném. Vedle těchto neuvěřitelných pracovních požadavků byla úroveň vyčerpání a stresu zhoršována ještě chaotickými podmmkami, nezdravým a špinavým okolím, které neustále smrdělo jako hnusná stoka. Ke sprchování měli omezený příděl vody a často docházelo k výpadkům proudu, což vytvářelo nebezpečné příležitosti k útokům vězňů. Tomuto mladému muži bez zvláštního výcviku pro toto poslání bylo svěřeno zpočátku více než 300 vězňů, přičemž tento počet v krátké době vzrostl na 1000. K tomu měl 12 dozorců z řad záložníků a 30 iráckých policistů, kteří často do věznice pašovali kontraband. Zřídkakdy opouštěl věznici, když nebyl ve službě, spával v cele v jiné části vězení, přicházel o snídaně, přestal cvičit a nestýkal se ani se společností. Oddělení 1-A se stalo jeho jediným místem pobytu.
To by jej kvalifikovalo pro totální pracovní vyhoření [total job bur-nout]."5 Ke všem těmto situačním silám, které narušovaly obvyklé usuzování a rozhodování přibyl ještě intenzivní každodenní strach, který Chip i další dozorci pociťovali, protože toto vězení bylo cílem četných ú-toků vzbouřenců, při nichž bylo zabito 5 amerických vojáků a 20 vězňů, další byli zraněni téměř každodenmmi granátovými útoky v té době, kdy byl Chip ve službě. Nakonec musíme vzít v úvahu i jeho pocity odplaty proti sedmi vězňům, kteří se vzbouřili v jiné části věznice a byli posláni do oddělení 1-A k „bezpečnému uvěznění" a také pocit odplaty proti čtyřem jiným iráckým vězňům, kteří znásilnili vězně - chlapce. Frederick si stěžoval nadřízenému důstojníkovi na taková nebezpečí, pokud budou dáváni dohromady adolescenti s dospělými (stejně jako duševně narušení vězni s vězni s tuberkulózou a jinými nakažlivými nemocemi v obecné populaci), bylo mu však vytčeno, že nechápe, že je válka a že se musí používat výjimečná opatření. Dvěma dalšími situačriími faktory byla přítomnost dominantního charismatického skupinového vůdce, který začal s některými z těchto násilných činů a podněcoval ostatní, aby se k němu přidali, dále pak
C. Mašiach, Birrnnut: 'ľhe cosls of caring, Prentícc-Hal], Englcwood Cljfls 1962.
PSYCHOI.OG1E MOCI A ZLA: MOC OSOBY, SITUACE NEBO SYSTÉMU?
přítomnost digitálních kamer, které usnadňovaly dokumentaci a dokonce dovolovaly zaznamenat i dominanci těchto dozorců nad vězni v o-něch „trofejních fotografiích".
S přihlédnutím k systémovým vlivům, které vytvářelo ohavné pro-středí, do nějž armáda uvrhla Chipa Fredericka a další, se nyní obrátím ke shrnutí všech pěti vojenských vyšetřování, která mi byla dostupná. Všechny poukazují na chyby velení, nedostatek vedení a lhostejnost, rozporné požadavky při velení. Tato nezávislá vyšetřování osvětlují naprostou absenci odpovědnosti, nedostatek dohledu a přehledu. Vrchní velitelka vězení nikdy tuto část komplexu své věznice nenavštívila, protože jí její vyšší důstojníci řekli, aby to nedělala. To znamená, že každý věděl, že zde není žádný vrchní dohled. Tyto zprávy poukazují na skutečnost, že žádný z dozorců neměl specifický výcvik pro tuto namáhavou práci s vězni, kteří se od nich kulturně zcela lišili a nemluvili ani jejich jazykem. Tyto zprávy stále dokumentují absenci uspokojování důležitých potřeb v tomto oddělení věznice. Pro tuto tisícovku vězňů neexistoval žádný lékařský či psychologický program.
Kritickou systémovou záležitostí je, že oddělení 1-A bylo vytvořeno pro výslechy zadržených, o nichž se přepokládalo, že znají důležité informace o teroristických skupinách či povstalcích. Tyto výslechy spc>čívaly na rozmanitých taktikách „měkkého mučení" civilními i jinými vyšetřovateli. Dozorci » byli vedeni k tomu, aby u zadržených vyvolávali stres a aby s nimi zachá-
zeli špatně, s cílem zlomit je a tak je připravit na doznání.
Několik citací z jedné zprávy (generála Eaye) je důležitých pro pochopení systémových vlivů působících v této vězeňské situaci a na tyto dozorce věznice.
„Tím, že vojákům nesdělovali standardy, politiku a plány, schvalovali tito velitelé tiše špatné zacházení s vězni."
„Vyšší úrovně velení jsou zodpovědné institučně i osobně."
„Po dobu 7 měsíců personál vojenského zpravodajství údajně vyžadoval, podporoval, přehlížel nebo obtěžoval vojenskou policii (dozorce, kteří byli armádními záložníky! ve věcech špatného zacházení se zadrženými a na tomto zacházení se podílel, přičemž porušoval stanovené postupy vyšetřování a odpovídající zákony ..."
PSYCHOLOGIE MOCI A ZLA: MOĽ OSOBY, SITUACE NEBO SYSTÉMU?
PSYCHOLOGIE MOCI A ZLA: MOC OSOBY, SITUACE NEBO SYSTÉMU?
„Ke špatnému zacházení by nedocházelo, kdyby byla dodržována vojenská doktrína a byl proveden náležitý výcvik pro toto poslání."
„Prostředí, které bylo vytvořeno v Abu Ghraib, přispívalo k výskytu takového chování i ke skutečnosti, že je vyšší autority po dlouhou dobu neodhalily."
Vojenský soudce nevzal žádný z těchto argumentů při vynesení rozsudku v úvahu, žádný z těchto argumentů nevedl ke snížení maximálního trestu, který Frederick dostal. Soudce tvrdil, že Frederick byl osobně odpovědný za špatné zacházení, měl vědět lépe a skutečně věděl, že jedná špatně, měl svobodnou vůli činit to, co je správné, a přesto konal špatně, dokonce společně s ostatirimi dozorci. Odsoudil toto „dobré jablko" k 8 (osmi) letům vězení, k propuštění ze služby, degradoval ho, odebral mu důchodové dávky pro záložníky za 22 let služby v armádě, a poslal ho do Kuvajtu do vězení na samotku (dokud nebude ochoten svědčit proti jiným dozorcům s nimiž se budou soudy konat ve Spojených státech).
Pro mne tento rozsudek představuje triumf bezduchého dispozičního pohledu na takové neobvyklé chovaní. Celou vinu klade na osobu, ignoruje spoustu situačních proměnných, které přispívaly k špatnému chování a omlouvá zkažený, nezodpovědný vojenský a politický systém, jenž takovou situaci vytvořil, když se hnal do války s terorismem. Vrací nás zpět do dob inkvizice. Nejednalo se o vinu tohoto mladého vojáka, protože ten svou vinu přiznal hned, jak byl obviněn. Šlo o to, zda soud uzná tento celý soubor okolností, které tak zřejmým způsobem proměnily na konatele zla ty, kteří se do této situace dostali jako vzorní vojáci a dobří občané. Náš právní systém nemá mechanismus, jak zacházet s psychologickými analýzami situací a systémů."6
PROSAZOVÁNÍ OBČANSKÝCH CTNOSTÍ, MRAVNÍ ANGAŽOVANOSTI A LIDSKÉ DOBROTY
V tomto posledním oddílu se budeme krátce věnovat velké výzvě dnešnímu světu, totiž prosazovat občanské ctnosti a odpor vůči situačním pokušením přidat se k těm druhům zla, jimiž jsme se zde zabývali.
™ L Ross b D. Shestowsky, „Contemporary psychology's challenges to kgal theory and practice'-, Northwestern University Law Review, 97, 2003. ste. 1081-1114. '
Z±j
Ntľexistuje žádné jednoduché řešení. Kdyby nějaké bylo, pak už by bylo dávno použito těmi, kteří jsou mnohem moudřejší než já. Mým cílem je naznačit některé spekulace o tom, co by se mohlo udělat na osobní, situační a systémové úrovni, aby se potlačily sklony bdí, které je svádí k přestupkům proti jiným lidem a k porušování základních mravních principů. Má analýza bude i nadále vedena z širší sociálně psychologické perspektivy."7
Na individuální úrovni, na úrovni jedinců, si nejprve představme obrácení Milgramova experimentu, v němž by cílem bylo vytvořit rámec, v němž by se lidé stále více snažili konat dobro, postupně se chovali stále altruističtěji, pomalu, ale jistě by postupovali ke stále pozitivnějším činům, činům ve prospěch společnosti. Místo paradigmatu sloužícího k pomalému upadání do zla, klademe paradigma pozvolného vzestupu směrem k dobru. Myšlenkový experiment pro vás čtenáře: jak byste navrhli rámec, v němž by to bylo možné? Pro začátek si možná představte pro každého účastníka v našem vzestupu k dobru experiment, v němž uspořádáme do hierarchie prožitky, činy, které sahají od malinko kladnějších, jež ona osoba je zvyklá dělat, k vyšším „dobrým" činům, a tak stále až k činům, které jsou pro danou osobu stěží myslitelné. Pro ty, kteří nekonají dobré skutky prostě proto, že na ně nemají čas, by se mohla zavést časová dimenze. Prvním „tlačítkem" na „generátoru dobra" by tak mohlo být deseu-rninutové psaní díků příteli. Další úrovní by mohlo být dvacetiminutové dávání
» rad dítěti v potížích. Zvyšování tlaku v novém paradigmatu by pak mohlo
vést k tomu, aby účastník souhlasil s tím, že věnuje 30 minut přípravě jídla pro potřebnou osobu. Altruismus se pak stupňuje k strávení několika hodin péčí o dítě, aby si osamělý rodič mohl odpočinout, strávením večera v „polévkové kuchyni" pro nakrmení hladových, strávením dne tím, že se skupina osiřelých dětí vezme do zoologické zahrady, závazek věnovat část vzácného času každý večer nějaké jiné dobré věci atd. Může-U postupný
> eskalační princip fungovat, aby přiměl lidi ke zlým skutkům, jak ukázal
Milgram, nemohli bychom tento proces obrátit s využitím podobného
■" Viz vsak rěi ůiňe&tt mytlenky obsažení v M_ E. K. Seligman, „Positive psychology, pasftivE prevention, and posuve therapy", in C R. 5yndtr and S. T. Lop« (eds), Handbook of Positive Psychology, Oxford University Press. New Tint, Z00Í, str. 3-9 o roli pozitivní psychose a rakí Shcrmcrovy názory: M. ShemHT, The Science of Good & EvÜ: Whypeopk dxat. gossip, care, share and follow tile golden ruk. Holt, Nov York 2034. ,
LZ1_
PSYCHOLOGIE MOCI A ZLA; MOC OSOBY, SITUACE NEBO SYSTÉMU?
paradigmatu k přimění obyčejných lidí, aby stále více dělali dobré skutky? Nás experiment ve společenském dobru by v ideálním případě skončil tehdy, až by osoba dělala něco, o čem by si nikdy dříve nedokázala představit, že by to dělat mohla, až by jednala tak krajně altruistíckým, blaliodárnýrn způsobem, že by to bylo cizí vůči jejímu vlastnímu pojetí sebe. Chceme rozšířit toto pojetí na praktické způsoby jemného veckní lidí po cestě stále lepších činů, které pomáhají jiným i jejich společnosti. Cesta dohra by také mohla přispívat k lepšímu u-držení životního prostředí. Mohla by vycházet z minimálních aktivit pro zachování žníotního prostředí k akcím mnohem pcdstatnějším, které by spočívaly ve finanční pomoci, v obětování času i v osobní angažovanosti pro „zelené" záležitosti Vyzývám čtenáře, aby ro^iřbvali toto pojetí na četné oblasti, v nichž by společnost mohla mít užitek z toho, že více občanů jde touto cestou.
Uvážíme-li některé psychologické principy, které podporovaly zlo a o nichž jsem mluvil výše, použijme - podobně jako v příkladu s generátorem dobra - varianty těchto principů k tomu, aby lidé dávali ve svých životech důraz na pozitiva a ehminovali negativa. Zde je mých jedenáct kroků na podporu občanských ctností protikladných deseti krokům ke zlu, které jsem uvedl jakožto rozšíření Milgramova paradigmatu na naše životy.
Posilovat ochotu připustit vlastní chyby, omyly v myšlení i ochotu říci, že jste se mýlili. Činí-li se to otevřeně, snižuje to potřebu ospravedlňovat své chyby, pokračovat v chybných Či nemorálních Činech. Podřezává to motivaci redukovat nesoulad odvoláváním se na veřejnou zodpovědnost tam, kde šlo o špatné rozhodnuti
Podporovat „pozornost"1", která lidem připomíná rozmanitými způsoby, že nemají M jako automatičtí piloti, nýbrž vždy věnovat chvilku na rozmyšlení situace, před činem uvažovat, nejít bezduše do situací, do nichž by se andělé a citliví lidibáli vstoupit.
Podporovat smysl osobní zodpovědnosti za všechny své činy, uvědomovat si, že podmínky rozptýlené odpovědnosti zakrývají jejich vlastní individuální roli v tom, jaký budou mít jejich činy dopad.
Odrazovat i od nejmenších přestupků, podvodů, pomluv, lží, obtěžování a vyhrožování Vše to je totiž prvním krokem dolů ke zhoršování chování.
IJi Ľ. J. Langer, Mindfulness, AddÉíDn-Wesley, Reading 1969.
PSYCHOLOGIE MOCI A ZLA MOC OSOBY, SITUACE NEBO SYSTÉMU?
Naučit se rozlišovat mezi oprávněnou autoritou, kterou lze uznávat i poslouchat, od autority neoprávněné (jako v Milgramově výzkumu), jíž je nutno odporovat a neposlouchat ji s cílem tohoto tyrana svrhnout.
Podporovat kritické myšlení od raného věku po celý život. K tvrzením požadovat evidenci, trvat na propracování ideologií tak, aby dokázaly oddělit rétoriku od závěrů zakládajících se na skutečnosti, nezávisle zjišťovat, zda specifické prostředky neospravedlňují vágní a škodlivé cíle.
Oceňovat sociální vzory mravného chování, vyzvědat společensky ty, kteří konají správně, včetně i těch nejníže postavených, jako byl záložník americké armády Joe Darby, který odhaloval špatné zacházení v Abu Ghraib, i těch, kteří poukazují na zločinnost ve vládě, obchodních spdečnostech a mafiích.
Respektovat odlišnost lidí, oceňovat lidskou proměnlivost a rozdíly mezi lidmi jakožto základní způsob jak zmenšovat naši vazbu na určitou skupinu lidí, která vede ke zlehčování jiných, k předsudkům a zlu diskriminace.
Měnit scKáální pcxrmrnky, které vedou lidi k pocitu anmymity, máto toho podporovat podmínky, které dávají lidem pocit zvláštnosti, takže mají smysl pro osobní hodnoty a vlastní cennost.
Být citliví na případy, kdy podléhání nějaké skupinové normě vede k o-pačným důsledkům, než se zamýšlelo, kdy tyto normy není dobré dodržovat, kdy nezávislost by měla být přednější bez ohledu na odmítnutí touto skupinou.
Nikdy nepřipustit obětování svého vlastního já, své osobní svobody pod ( příslibem bezpečnosti, protože toto obětování se je vždy reálné a okamžité, za-
tímco bezpečnost je vzdálenou iluzí. 1b platí stejně v záležitost vojenských, jako pro debré občany, jimž vůdci slibují, že každého odírání před současnou hrozbou, pokud se vzdají některých ze svých osobních svobod, aby tak vůdci měli větší moc. Tento špatný obchod vždy skončí větší nadvládou nad nimi než nad nepřítelem. Je to první krok k faŠLsticlcým vůdcům dokonce i v demokratických společnostech, jak nám připemínal na příkladu rLitlera Meh řromm,119 platí to však i dnes v mnoha národech.
Doufám, že můj další výzkum i scdákiě-polttické činy jakožto občana-vědce se zaměří přímo na pochopení toho, jak podporovat dobro ve světě, místo toho, aby se ukazovalo, jak snadné je svést dobré lidi, aby se stali pachateli zla.
E. Fromm, Escape firm freedom. Hall, Rindiart and Winston, New íbrk 1941.
76j