Fonetika a fonologie českého jazyka - seminář Marek Lollok Ortoepie -nauka o spisovném užívání správně tvořených hlásek (pravidla, norma spisovné výslovnosti) -norma existuje přímo v jazyce, jedná se o soubor objektivně existujících pravidel, která uživatelé daného jazyka pociťují jako závazná -pravidla normativní výslovnosti se vztahují jak na výslovnost jednotlivých hlásek, hláskových spojení a na normativní přizvukování, tak na členění souvislé řeči: na frázování (logické a rytmické členění věty), větný (logický) přízvuk a intonaci vět a větných úseků Kodifikace současné spisovné výslovnosti -výslovnostní norma je diferencovaná; tři výslovnostní styly: - 1.základní (neutrální) 2.vyšší (vybraná) – explicitní 3.nižší (zběžná) – implicitní + styly nespisovné: 1.výslovnost nářeční 2.výslovnost nedbalá Zjednodušená fonetická transkripce (pro ČJ) -základem je česká abeceda -alfabetická a syntetická -poměr 1:1 (jednomu znaku odpovídá jedna hláska a jedné hlásce jeden znak) -česká transkripce uchovává v podstatě diakritický princip českého pravopisu. Jen výjimečně zavádí česká transkripce znaky, které nejsou v inventáři českých grafémů běžné Fonetická transkripce x pravopis -fonetická transkripce ruší pravopisnou konvenci a odráží přesné znění řeči -pravopis na rozdíl od fonetické transkripce reflektuje i jiné složky než zvukovou (princip fonologický, principy etymologický, princip historický…) -[spjef] x zpěv Fonologická transkripce (přepis) - -záznam těch složek zvukové realizace jazyka, které mají fonologickou (rozlišující) funkci Asimilace (x disimilace) -sblížení výslovnosti hlásek za účelem usnadnění výslovnosti hláskové skupiny x disimilace (oddálení výslovnosti) Asimilace znělosti se týká párových souhlásek s výjimkou v – to sice asimilaci podléhá (např. [stáfka] x nesp. [tfúj], ale samo ji nevyvolává (proto [sval] x [zval]; asimilaci nepodléhají hlásky jedinečné ([zmňena] x [smňena]; brát [brát]) -A) progresivní (postupná) – [dřít] -B) regresivní (zpětná) – [zhoda] - - Ad Znělost x neznělost -párové souhlásky znělé: b, d, ď, g, v, z, ž, h, Ȝ, ǯ -párové souhlásky neznělé: p, t, ť, k, f, s, š, ch, c, č -setkají-li se párové souhlásky znělé a neznělé, dochází ke spodobě (asimilaci) znělosti, tj. jedna (obvykle přecházející) se přizpůsobí souhlásce druhé (obvykle následující): prosba [prozba] -!!! ke spodobě znělosti dochází jako k jediné změně i na hranici slov: plot zahrady [plod zahrady] -pokud se setkají více něž 2 souhlásky, znělost celé skupiny se připodobňuje souhlásce poslední: dát sbohem [dád zbohem]; -na konci slova a před pauzou mění na neznělou dub [dup] - -nepárové (jedinečné) souhlásky m, n, ň, l, j, r se nepřipodobňují souhlásce sousedící ani nezpůsobují změnu: k jaru [k jaru] - - Větný přízvuk -ve větě i větném úseku jsou určitá slova zdůrazněna, vytčena, popřípadě postavena do protikladu k jiným slovům ve větě -různé prostředky zdůraznění: slovosled, využití zdůrazňujícího výrazu, zvukové prostředky → větný přízvuk (intonační centrum; logický přízvuk; důraz) -dochází zde k zesílení přízvučné slabiky, ke zvýšení (či snížení) tónu této slabiky i k jejímu prodloužení -větný přízvuk je vždy spojen s významovým jádrem výpovědi - v klidné neutrální větě je větný přízvuk většinou na konci: Díval se na televizi. Odešla jsem nakoupit. Včera hlásili v rozhlase, že se zhorší počasí. -změna místa větného přízvuku může změnit smysl věty; často signalizuje i změnu emocionálního postoje mluvčího - Děti zasadily v parku lípu. Intonace - -intonací v užším slova smyslu označujeme výškovou, tónovou modulaci v průběhu mluvené řeči; úzce souvisí s melodií řeči -směr vzhůru, dolů, nebo se výška udržuje na jedné rovině -intonace souvisí s větným členěním, resp. s větnými úseky -rozlišujeme: a) kadenci úseků koncových; b) kadenci úseků nekoncových Základní typy artikulace 1)artikulace vokalická – vokály se tvoří při otevřené štěrbině (glottidě) – APERTURA 2)artikulace konsonantická – konsonanty (šumové hlásky) se tvoří vytvořením překážky výdechovému proudu – STRIKTURA Akustický signál řeči -samohlásky → základem je tón (periodické zvuky) -souhlásky → základem je šum (neperiodické zvuky); Vznikají buď průchodem výdechového vzduchu úžinou nebo náhlým uvolněním závěru. - + hlásky pomezní (jedinečné): -sonory l, r ,m, n, ň (se souhláskami mají společný způsob tvoření, a tím i jistou míru šumu, se samohláskami je spojuje tónová složka vzniklá rezonancí) -hláska klouzavá j a ṷ - - Klasifikace samohlásek 1.podle tvoření samohlásek ve vztahu k poloze jazyka: a) horizontální hledisko (PŘEDNÍ-STŘEDNÍ-ZADNÍ); b) vertikální hledisko (VYSOKÉ-STŘEDOVÉ-NÍZKÉ) 2.podle účasti rtů (ZAOKROUHLENÁ- NEZAOKROUHLENÁ) 3.podle délky (KRÁTKÁ – DLOUHÁ) - Klasifikace souhlásek 1. podle místa tvoření 2. podle artikulujícího orgánu 3. podle způsobu tvoření 4. podle sluchového dojmu 5. podle účasti hlasivek a přítomnosti základního tónu ›