Sociální psychologie
VY3DC_SOPS + PVCKC_SOPS
Vyučující
 Mgr.Tereza Škubalová
 terskub@mail.muni.cz
 603 872 899
 Konzultační hodiny: Středa 16.40 – 17.25,
katedra psychologie Poříčí 31, 1. patro
Materiály v:
 Student/Studijní materiály (e-learning)/kód
předmětu/ Učební materiály
Základní literatura
1. Řezáč, Jaroslav. Sociální psychologie. 1. vyd. Brno : PAIDO,
1998. 268 s. ISBN 80-85931-48-6.
2. Kohoutek, Rudolf. Sociální psychologie. Brno, 2004.
Ústřední témata našich setkání
 Sociální psychologie – historie, předmět
 Socializace, kultivace
 Role
 Postoje
 Sociální percepce, komunikace, interakce
 Frustrace, frustrační tolerance, maladaptace,
stres (problémové, zátěžové a konfliktní situace)
TÉMA 1.
O sociální psychologii (SP)
Objekt a předmět SP
 SP je věda o chování, prožívání a zkušenostech
jednotlivce ve společnosti
 vědecký postup = vymezit skutečnost (objekt) a
zkoumat ji určitým způsobem => předmět bádání
 Paradigma - způsob nazírání skutečnosti, objektu (úhel
pohledu) např. „duše“ - náboženství vs. biologie
Objekt zkoumání SP - dimenze
A. dimenze intrapersonální
B. dimenze interpersonální
C. dimenze společenská
Možné definice SP
 SP zkoumá „sítě vzájemnosti“: jak na sebe lidé působí, jak
se ovlivňují, ve vzájemných interakcích; jak tvoří
společnost a společnost tvoří je
 SP zkoumá: sociální procesy a kognitivní procesy ve
společenském a kulturním kontextu
 SP se pokouší porozumět a vysvětlit, jak je naše prožívání
a chování ovlivněno aktuální, implikovanou nebo
imaginativní přítomností ostatních
SP – vznik a historie
 Přelom 19./20. stol
 lid populace
 1895 LeBon - psychologie davu
 1897 Baldwin – pojem sociální psychologie (prosadil
Ch.H. Cooley)
 1908 počátek sociální psychologie – dvě publikace
McDougall a Ross
 1911 Moreno počátky psychodramatu
SP – vznik a historie
 30´ antropocentrická orientace;
 Mayo - Hawthornské experimenty
 Thurstone – měření postojů
 Mead – symbolický interakcionismus
 Miller a Dollard (behav.ψ)– sociální učení nápodobou
 Seligman – naučená bezmoc, naučený optimismus
 Festinger - sociální srovnávání; kognitivní disonance
 50´a 60´– experimenty: Milgram,Asch, Zimbardo
 70´ krize sociální psychologie
 pozorované sociální chování (obj.)→ sociální prožívání
(subj.), intrapsychické zpracování, zkušenost
Nová paradigmata:
sociální konstrukcionismus (Gergen)
kognitivní obrat v SP (Bandura, Rotter)
kritická a diskurzivní psychologie (Potter,Whetherell)
smysl lidského jednání není možné pochopit bez
znalosti sociálního a kulturního kontextu
SP – vznik a historie
SP - interdisciplinarita
Sociální
jevy
Kulturní antropologieSociologie
Psychologie
Základní psychologické
disciplíny
Speciální psychologické
disciplíny
Aplikované psychologické
disciplíny
obecná psychologie patopsychologie pedagogická psychologie
vývojová psychologie psychodiagnostika psychologie sportu
sociální psychologie zoopsychologie klinická psychologie
psychologie osobnosti neuropsychologie psychologie zdraví
psychopatologie biopsychologie psychologie práce
experimentální psychologie psychohygiena vojenská psychologie
psychologická metodologie psychometrie inženýrská psychologie
dějiny psychologie diferenciální psychologie poradenská psychologie
Postavení SP v systému
psychologických disciplín
Význam studia SP pro učitele
Uplatnění v oblastech výchovy, vedení, řízení, péče a
terapie
– vybavení poznatky:
◦ o mechanizmech fungování mezilidských vztahů a
sociálních útvarů
◦ o sociálním učení a společenské dimenzi procesu
dotváření a vývoje osobnosti
◦ o základních složkách sociálního styku lidí
◦ o vzniku, struktuře, dynamice postojů
◦ o člověku v zátěžových a konfliktních společenských
situacích atd.
 Sebereflexe - poznatky o utváření vztahu k sobě
samému, uvědomovat si vlastní schémata, udržovat
pozitivní orientaci (nevyhořet)
 Percepce, interpretace, postoje – budovaná způsobilost
pohlížet na člověka z různých úhlů, analyzovat příčiny
 Posilování sebevědomí, rozvíjet jazykové kompetence,
utvářet sebepojetí nasloucháním
Možnosti aplikace SP poznatků
Důležité pojmy SP
1. Kultura
2. Sociální motivace a sociogenní potřeby
3. Sociální prostředí
4. Sociální situace, sociální chování,
5. Sociální role
6. Postoje
1. Kultura
 soubor přesvědčení, hodnot, norem a zvyků sdílených v
rámci určité sociální skupiny
 způsob výroby, způsob života, produkty práce a
sociálních kontaktů
 kultura dává vzniknout sociálním potřebám, aneb
sociogenním potřebám = potřebám naučeným v
dané společnosti
2. Motivace…
 Motivace = zaměření, síla, trvání, aktivizace, energetizace
chování
 Obecný princip motivace – maximalizace příjemného,
minimalizace nepříjemného ^ udržování a obnovování
psychické rovnováhy
Pojmy:
 Potřeba – stav nedostatku
 Motiv – příčina jednání
 Motivované chování – spouštěno, když motivace dosáhne
určité síly, napětí
 Frustrace – zmaření, neuskutečnění potřeby
pyramida potřeb
hlad, žízeň, potřeba bezpečí
…sociální motivace…
E.C.Tolman - sociálně vztažné potřeby:
 potřeba družnosti
 potřeba příchylnosti
 potřeba uznání
 potřeba vlivu
 potřeba podřízení se
Bowlby, Ainsworthová - potřeba náležení
 biologická podmíněnost
 raná sociální vazba matka-dítě „attachement“
 ovlivňuje základní ladění: důvěra x nedůvěra ve svět
Mohu se
spolehnout na to, že
pečující osoba bude dostupná
a citlivá?
pečující osoba je
stále citlivá
pečující osoba je
stále necitlivá
pečující osoba je
někdy citlivá, někdy necitlivá
ANO NE
MOŽNÁ
JISTÁ CITOVÁ VAZBA
(SECURE)
NEJISTÁ CITOVÁ VAZBA
VYHÝBAVÁ
(AVOIDANT, DISSMISING)
NEJISTÁ CITOVÁ VAZBA
AMBIVALENTNÍ
(ANXIOUS/AMBIVALENT,
PREOCCUPIED)
příklad teorie attachementu
…sociální motivace
M.Argyle – zdroje motivace interpersonálního chování:
 Nesociální popudy
 Závislost
 Afiliace
 Dominance
 Sex
 Agrese
 Sebeocenění (self-esteem), ego-identita
 Kulturní popudy – abstraktní cíle, náboženské, politické
ideje
Přednáška 10.12. – dnes nás čeká:
Dokončení z minula :
1. Kultura
2. Sociální motivace a
sociogenní potřeby
3. Sociální prostředí
4. Sociální situace, sociální
chování
5. Sociální role
6. Postoje
Nové téma:
 Socializace
 (Sociální percepce)
sociogenní potřeby
 p. sociální aktivity
 p. strukturování životního prostoru
 p. osobní a sociální intimity
 p. začlenění se do společnosti a zaujetí takové
pozice v ní, kt. by odpovídala sebepojetí jedince
 p. akceptace
 p. sebepotvrzení, seberealizace
Sycení potřeb – čl. přijímá sociální svět jako „svůj“ x
deprivace - svět „proti němu“
3. Sociální prostředí
 hierarchicky uspořádaný systém vztahů mezi prvky,
které ho tvoří (jednotlivci, skupiny, vrstvy, třídy, symboly)
 mikro , mezo, makro
 societa – seskupení s důrazem na kulturní a mezilidské
vztahy
 v systému sociálního prostředí vznikají sociální situace ≈
subsystémy
 sociální situace = části sociálního prostředí ve vztahu k
jedinci; zdůraznění interakce, skupinové dynamiky
4. Sociální situace, sociální chování
 Interpretace situace určuje
řešení/neřešitelnost/vyvolání problému
 sociální situace poskytuje nabídku/inspiraci/předpis
určitého sociálního chování (myšlení, cítění)
 situační angažovanost
 výchovná situace
 kultivující situace
 vyspělé sociální chování – integrita, harmonie,
konzistence
5. Sociální role
 soubor pravidel a očekávání, kt. definuje chování
jedince na konkrétní pozici ve skupině (status)
 role jsou vyjádřením, definicí vztahu mezi lidmi v určité
situaci
 obsah role – zprostředkován společenskými modely
(tradice, předpisy, chování jiných lidí – vzory…)
 výkon sociální role limitován – možnostmi jedince,
sociální situací, subjektivním pojetím situace,
sebepojetím jedince
dynamika rolového chování
Obsah role
(vnější tlak, norma,
očekávání, vzory a modely)
Osobní koncepce
(pojetí role)
zpětná vazba
(korekce – pochvala,
sankce)
sociální kontrola
(unifikace x změny
obsahů role)
Realizace role
6. Postoje
 Sklony ustáleným způsobem reagovat na osoby,
předměty, situace i na sebe sama.
 hodnotící charakter
 regulují naše jednání a prožívání (zjevně x latentně)
 uspořádávají svět do přehlednější struktury
 3 složky:
◦ kognitivní
◦ afektivní
◦ konativní
znaky postoje
 Strukturovanost
 Dynamika
 Intencionalita
 Hodnocení
 Vlastnost osobnosti
 Získaný, naučený, přejímaný
 Regulující
postojová změna
 tzv. „centrální postoje“- nejvýznamnější a nejstabilnější
lze změnit jen výraznou zkušeností
 při změně postoje nejsou důležitá fakta, ale spíše vztah
jedince k nim
 faktory změny postoje:
1) důvěryhodnost zdroje info
2) atraktivita zdroje info
3) moc zdroje info
4) styl, struktura a obsah info
kognitivní disonance
Kognitivní disonance = poznávací nesoulad
 objevuje se, když se naše postoje dostanou do rozporu
 pokud se dostaneme do stavu kognitivní disonance,
tak:
◦ změníme některý z rozporných postojů
◦ nebo přidáme nový postoj, který umožní
reinterpretaci situace
Bystader Effect – efekt přihlížejícího
http://www.youtube.com/watch?v=JcowGVd6GqY&fea
ture=related
příklad kognitivní disonance
Dieta x zákusek
 „Nemusím držet dietu“ (změna postoje)
 „Je to velká výjimka, dám si jen tento jeden zákusek“
(přehodnocení vlastního postoje)
 „Čokoláda je velmi zdravá“ (dodatečná, vyrovnávající
informace)
 „Život je tak krátký“ (minimalizace vnitřního konfliktu -
znevážení)
 „Nemohu hostitele urazit“ (redukce, přesun
zodpovědnosti za vlastní chování)
TÉMA
Socializace osobnosti
Humanizace člověka
A) Personalizace
B) Kulturace
C) Profesionalizace
D) Socializace
Socializace
1. Definice
2. Předpoklad socializačních dějů
3. Socializační činitelé
4. Socializační proces
5. Cíl socializačního procesu
6. Primární a sekundární socializace
7. Průběh a výsledky socializace
A. Podmínka socializace - zrod Já
B. Sociální učení
C. Produkty socializace - projevy jáství
 osvojování sociálních dovedností (návyků, postojů)
 formování motivů a charakteru
 učení se sociální komunikaci, interakci a percepci
(sociální kognice)
 cíle procesu socializace = získání specificky
lidských vzorců vnímání, cítění a snažení, tj.
získání vlastností umožňujících život ve
společnosti (přizpůsobení se obyčejům,
mravům a zákonům kultury a normám skupin,
jejichž je člověk členem)
1. Definice socializace
2. Předpoklad socializačních dějů
 schopnost jedince se přizpůsobit prostředí
 adaptace 2 mechanismy:
◦ Akomodace – děje zaměřené na přizpůsobení SE
prostředí, zvláštnostem předmětů
◦ Asimilace – jedinec se snaží SI prvky prostředí včlenit
do toho, co zná (kognitivní struktury)
 pojem adjustace – adaptace ve společenském
prostředí
3. Socializační činitelé
Rodina
Vrstevnická skupina
Škola
Média
Náboženství
Práce
Státní správa
4. Socializační proces
 Socializace = zařazování se, včleňování, vrůstání
do společnosti
 je druhem sociálního učení, probíhá celý život a na
etapy
 Výchova = řízená socializace s určitými cíli
5. Cíl socializačního procesu: zralá osobnost
 adekvátní percepce reality
 schopnost správného sebehodnocení a sebepoznání
 cit „identity“
 schopnost sebeovládání a seberegulace
 sebeúcta a sebeakceptace
 schopnost seberealizace
 autonomie
 integrace
 odolnost vůči stresu (frustrační tolerance)
 aktivní přizpůsobení, činorodost
6. Primární a sekundární socializace
Primární socializace:
 dítě získává v rámci vztahu emocionální
oddanosti k významným druhým
Sekundární socializace:
 proces adaptace stávající výbavy rolí získané v
primární socializaci na nové institucionální prostředí
 socializace je zde procesem získávání specifické
výbavy pro role
 učení se zde odehrává skrze institucionální
funkcionáře -vedením a kontrolou správnosti
Příklad – současná rodina
 Rodinná domácnost 2001 – 55%
 Domácnosti jednotlivců 30%
 Rodič s dítětem/dětmi 15% (85% ženy)
 1,2 dítěte na ženu – záchovná plodnost
2,1 dítěte
 Rozvodovost (45%)
 Třetina sňatků není „prvosňatek“
7. Průběh a výsledky socializace
 pudové projevy → lidské vlastnosti
 konkrétní chápání → chápání vztahů a pojmové myšlení
 bezprostřední projevy komunikace → schopnost používat symbolů
(používání jazyka)
 naprostá fyzická závislost → relativní osamostatnění
 pouhé uspokojování tělesných potřeb → vytváření vyšších cílů a
duchovních hodnot
 zaměřenost na vlastní já → podřízení zájmům skupin (rodina, škola…)
 prvotní prostorová a sociální vázanost → rozšiřování pole působnosti a
sítě vazeb (díky sociálním interakcím)
A) podmínka socializace – zrod Já
 základem je odlišení sebe sama od všeho ostatního -
naučené
 člověk je autoregulovaný systém
 základní podmínka fungování = dobrá orientace v prostředí
+ v sobě samém (zvládnout přijímat a uspořádávat i
protikladné informace o světě i sobě)
 pojem jáství = úroveň jednoty (integrace) duševního
života
 Jáství = souhrn psychických jevů a procesů jejichž
obsahem je vlastní osoba – tělesná+duševní stránka
charakteristiky jáství
Kontinuita
 prožívání sebe sama v čase
 hledání se
 vytvářeno společensky
 je relativní, ale přesvědčení o ní je důležité pro
duševní pohodu
Integrita
 psychika jako harmonický, jednotný celek
 není samozřejmá – naučená, vyvíjená, dosahovaná…
 x dezintegrace, depersonalizace
 osvojování sociálních dovedností, návyků, postojů
 formování sociálních motivů a charakteru
 jedná se o učení sociální komunikaci, interakci a
percepci
 čl. přejímá za své sociální role, morální hodnoty (např.
smysl pro spolupráci a vzájemnou pomoc)
 Uskutečňuje se:
a. napodobením
b. sociálním zpevňováním
c. identifikací
B) sociální učení
C) Produkty socializace - projevy jáství
 Sebepoznávání
 Sebepojetí
 Sebehodnocení
 odhadování své reálné způsobilosti
 dítě – hledá jistotu a bezpečí v zařazenosti a
podrobivosti→ vedeme k nacházení bezpečí a jistoty
sami v sobě = individualismus
 seberozvoj s pomocí dospělých - správný odhad sil,
možností, schopností, dovedností
 souvisí s úrovní aspirace
Sebepoznávání
Sebepojetí
 osobně koncipovaná představa sebe sama (jaký se mi líbí
být, diktát sebe sama vůči sobě samému)
 Sebepojetí tedy zahrnuje, na rozdíl od sebeuvědomování a
sebepoznávání, také výrazný prožitkový a konativní
aspekt
 dítě má názor na to jaké je, jaké by chtělo/mělo být (ideál
dle nejbližších vzorů, pak vzdálenějších)
 zprvu roztříštěné, nesourodé, proměnlivé, směšuje
realitu s ideálem, odporuje si
 subjektivní oceňování své vlastní hodnoty
 základním zdrojem je atmosféra rodiny – přístup
rodičů k dítěti
◦ zrcadlová teorie – dítě přejímá názory jiných, jiní jsou mu
zrcadlem, hodnotí jeho projevy a ono pak na sebe tak nahlíží
◦ teorie modelu – dítě vnímá sebehodnocení rodičů
 morální hodnocení sebe sama, vlastního jednání,
pociťovaných motivů = svědomí (tenze, rozladěnost,
vina)
Sebehodnocení
Příklad vývoje sebehodnocení
batole – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
předškolní věk – „Jsem to, co učiním“
dětství – „Jsem to, co dovedu“
dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
raná dospělost – „Jsem to , co miluji“
střední dospělost – „Jsem to, co poskytuji“
zralá dospělost – „Jsem to, co po mně zůstane“
SOCIÁLNÍ PERCEPCE
Definice sociální percepce
 Jak si člověk vytváří:
◦ dojmy o charakteristikách a rysech jiných lidí
◦ vnímá jejich emoce
◦ interpretuje jejich chování
 vnímání fyzického zjevu a fyzických aktů chování
člověka x vysvětlování a interpretace tohoto chování
 výsledkem organizace sociální kognice je sociální
SCHÉMA → kognitivní struktura, kt. reprezentuje
poznání sociálních objektů (lidí, situací, vztahů)
Základní charakteristiky procesu
percepce
 zákon selekce
 efekt primárnosti
 zákon interference
 podvědomé hodnocení
vnímání závislé na:
 senzitivitě, vnímavosti
 zkušenostech, motivech
 postojích
 percepčních stereotypech
 aktuálním stavu, náladě
Co pozorujeme na jedinci
Verbální a neverbální složka chování
 obsah verbálního sdělení, způsob sdělení
(metakomunikace)
 neverbální chování ….
Nápadnost
 negativní, extrémní chování upoutává
pozornost
 tendence připisovat fyzicky nápadným
lidem nápadnější projevy chování
Utváření dojmů
Dojmy formovány třemi činiteli
1. informace, kt. již o osobě máme, či je pozorujeme
2. rozsah interakcí mezi vnímajícím a vnímaným
3. stupněm vztahu
Formování dojmů ovlivněno:
 krátkodobé psychické stavy
 stabilní psychické struktury (ITO, stereotypy)
 strategie zpracování informací = kognitivní heuristiky
Atribuce
 „naivní vysvětlování“, Heiderova naivní ψ 60´léta
 kauzalita jednání - co je příčinou čeho a co je čemu
přisuzováno = atribuováno
 co lidé subjektivně považují za příčinu jednání druhých,
sebe
 snaha o predikci – potřeba ovládat prostředí → vytváření
obrazu světa (snaha o porozumění)
 atribuce nejsilnější v situaci neobvyklé, nečekané,
nepříjemné, významné, složité (extrémní)
Atribuční tendence
Základní atribuční chyba (zkreslení)
Tendence sebeobranné atribuce
Teorie sebeprezentace
Egoistická tendence
Tendence nápadnosti
Laické chyby v posuzování
- percepční stereotypy
 haló efekt
 efekt shovívavosti
 chyba centrální tendence
 chyba kontrastu
 chyba blízkosti
 vulgarizace
 efekt novosti
 implicitní teorie osobnosti
 předsudky
Sociální poznávání – vztah k praxi
 Posuzování druhých – spjato s úrovní sebepoznání
 Pedagogické působení – založeno na poznání žáka
 Čím více žáků na starost, tím rychlejší stereotypizace
 Projevy dětí podléhají mnohem více situačním vlivům,
citlivější vůči hodnocení učitele
 Je třeba stále reflektovat přístup k projevům
jednotlivých dětí - uvědomovat si naše tendence k
vnímání a posuzování lidí podle určitých kategorií
NÁROČNÉ, ZÁTĚŽOVÉ
SOCIÁLNÍ SITUACE,
FRUSTRACE A STRES
Charakteristika náročné, zátěžové situace:
 nečitelná, nepřehledná, nejasná, nestrukturovaná
 aktuálně neřešitelná
 nezvládnutelná
 ohrožující
Odlišujeme:
 situaci
 prožitek této situace
 reakci na situaci
Dělení situací
1. Problémové
2. Frustrující
3. Stresující
1. PROBLÉMOVÉ
 problém je vždy „něčí“
 problémová situace je otevřená, člověk hledá řešení,
frustrující se stává tehdy, když řešení nenalezne
Fáze řešení problémové situace:
1. prožitek nesouladu, rozporu, „nejasnosti“, napětí
2. vhled do situace
3. přeformulování problému na úkol
4. vytvoření strategie řešení
5. realizace řešení
6. zpětná vazba, zhodnocení
2. FRUSTRUJÍCÍ
A) Frustrace jako situace
 dosažení cíle je frustrováno = mařeno nějakou překážkou
 frustrace působí napětí, které energetizuje reakce
1. vnější překážka
2. vnitřní překážka
Druhy frustrujících situací:
 drobné každodenní frustrace
 významné životní frustrace
 sociální frustrace
 existenciální frustrace
p
ř
e
k
á
ž
k
a
cíl
Existenciální frustrace
- logoterapie,Viktor Frankl
logos = duchovno, smysl
 Vůle ke smyslu – potřeba smyslu života
 Sebetranscendence
 Hodnoty: tvůrčí, zážitkové, postojové
 Odpovědnost vzhledem ke konečnosti existence
a jedinečnosti osudu (to co není v moci člověka x
statečnost)
…Ego-defenzivní mechanismy
1. Agrese
2. Projekce
3. Racionalizace
4. Potlačení
5. Kompenzace
6. Únik nebo ústup
7. Regrese
8. Identifikace
9. Vytváření reakcí
10.Sublimace
Chrání před úzkostí a utrpením, udržují naše já v
rovnováze
x ale zároveň brání reálnému sebenáhledu
 některé mohou být v dětství funkční, ale v dospělosti
jsou tytéž zdrojem obtíží
p
ř
e
k
á
ž
k
a
cíl
ad 1.Agrese
 agresivní projevy často přenášené
 je-li frustrace vnímána jako neoprávněná, je
pravděpodobnější projevení agresivní reakce
 antisociální agresivita a úzkost jsou dvě stránky téhož jevu
p
ř
e
k
á
ž
k
a
cíl
AutoagreseHeteroagrese
Ad 2. Projekce
 Význam 1: Promítání psychických jevů do vlastní činností, aktivit, stavů
 Význam 2: Činíme okolí zodpovědné za to, co vzniká v našem „já“
On=
Ad 3. Racionalizace
 je-li postoj v rozporu s jednáním,
změním postoj, aby jednání bylo
odůvodnitelné „rozumově“,
„logicky“
p
ř
e
k
á
ž
k
a
=
Ad 4. Potlačení
 odmítnutí nezvládnuté situace a s
ní spojených nepříjemných
prožitků
p
ř
e
k
á
ž
k
a
cí
l
Ad 5. Kompenzace
 blokovaný cíl nahrazen jiným,
„blízkým“ cíli původnímu
Ad 6. Únik nebo ústup
 pokusy uniknout tíživé realitě do světa fantazie
 virtuální realita
 drogy
 denní snění
 workoholismus
p
ř
e
k
á
ž
k
a cíl
p
ř
e
k
á
ž
k
a
cíl
Cíl
č.2
Ad 7. Regrese
 útěk do minulosti
 vzorce chování typické pro
předchozí vývojové období
Ad 8. Identifikace
 fiktivní ztotožnění s
nějakou osobou
 cílem je pocit překonávání
zátěže společně
p
ř
e
k
á
ž
k
a
cíl
p
ř
e
k
á
ž
k
a
cíl
Ad 9. Vytváření reakcí
 pózy, masky, předstíraná lhostejnost,
bagatelizování neúspěchu
 cílem je vyhnout se připsání
neúspěchu
Ad 10. Sublimace
 nahrazení cíle, nebo
sankcionovaného soc. chování
schvalovaným, dosažitelnějším
 přetavení libida do kulturních a
sociálně prospěšných činností
p
ř
e
k
á
ž
k
a cíl
p
ř
e
k
á
ž
k
a
cíl
….2. FRUSTRUJÍCÍ situace
B) Frustrace jako prožitek
 z povahy vnitřního subjektivního prožitku frustrující
situace se odvíjí reakce – různé kognitivní zpracování
 Saul Rosenzweig – směr způsobů reakce na frustraci;
frustrační tolerance
 přiměřený stupeň zátěže → vyšší frustrační tolerance a
psychická odolnost jedince
 nízká frustrační tolerance – u lidí, kteří nebyli v dětství
vystavováni přiměřenému blokování svých potřeb
…směr a způsob reakce na frustraci
ZAMĚŘENÍ
REAKCE
EMOCE ÚSUDEK OBRANA
EXTRAPUNITIVNÍ •zlost
•nepřátelství
•přisouzení viny
druhým
•zatracování okolí
projekce
INTROPUNITIVNÍ •pocit viny
•výčitky
svědomí
sebeobviňování odtažení,
izolace
IMPUNITIVNÍ •rozpačitost
•stud
•omlouvání sebe a
okolí
•svádí vinu na
okolnosti
•smůla, osud
vytěsnění
…frustrační tolerance
Schopnost unést určitou míru neuspokojení v
situaci, kdy se nám na naší cestě k cíli nedaří
Náznaky přetížení
 zvýšení chyb v činnosti
 problém s příjmem dat
 narušení plynulosti tempa práce
 ulpívavost v myšlení
 bezradnost , apatie
 nechuť k pokračování v činnosti
 projevy odporu
 podrážděnost
3. STRESUJÍCÍ situace
 Stres = zatížení nebo přetížení organismu
různými podněty a situacemi, které jedinec vnímá
jako nadměrnou zátěž
 vztah stresu a frustrace: stres je následkem nemožnosti
se vymanit z frustrující situace, vnitřní prožitky
blízké stavu frustrace, ale dominuje pocit tlaku,
„presu“, „tíže“
 negativní vlivy působící ve stresových situacích =
stresory (fyzické, sociální, psychické)
Fáze stresové reakce
Charakteristiky stresových událostí
 Traumatické události
 Neovlivnitelnost
 Nepředvídatelnost
 Vnitřní konflikty
 Výzva pro hranice našich možností
1. Smrt manžela nebo manželky 100 23. Dítě opouštějící domov 29
2. Rozvod 73 24. Potíže s tchyní nebo s tchánem 29
3. Rozpad manželství 65 25. Osobní úspěch 28
4. Vězení 63 26. Manželka začne/přestane pracovat 26
5. Smrt v rodině 63 27. Začátek nebo konec školy 26
6. Zranění nebo nemoc 53 28. Změna životních podmínek 25
7. Sňatek 50 29. Změna v osobních zvycích 24
8. Ztráta zaměstnání 47 30. Potíže s nadřízenými 23
9. Manželské problémy 45 31. Změna bydliště 20
l0. Odchod do důchodu 44 32. Změna pracovní doby nebo podmínek 20
11. Změna zdravotního stavu člena rodiny 44 33. Změna školy 20
12.Těhotenství 40 34. Změna v rekreaci 19
13. Sexuální problémy 39 35. Změna v náboženském životě 19
14 .Přírůstek do rodiny 39 36. Změna ve společenském životě 18
15. Přizpůsobování se nové práci 39 37. Malá půjčka z banky 17
16. Změna finanční situace 38 38. Změna v rutině spánku 16
17. Smrt blízkého přítele 37 39. Změna v rodinných vztazích 15
18. Změna v povolání 36 40. Změna stravy 15
19. Manželské hádky 35 41. Prázdniny 13
20 .Velká půjčka 31 42.Vánoce 12
21. Zrušení půjčky 30 43. Malé porušení zákona 11
22. Změna pracovních povinností 29
Škála životních událostí – stres z hlediska životních změn
(Holmes, Rahe 1967)
Dělení stresu
1. Hyperstres
2. Hypostres
3. Distres
4. Eustres
 narušení pozornosti
 zvýšení kontroly činností (nadměrná
sebekontrola)
 narušení plynulosti prováděné činnosti
 narušení rozhodování
 negativní anticipace
 snížení sebedůvěry
 emocionální labilita
Příznaky stresu
Zvládání stresu
= coping
 není jednorázovou záležitostí, jedná se o dynamický proces
 vyžaduje vědomou snahu a námahu
 je snahou řídit dění („kočírovat“ je).
 1) strategie zaměřená na problém (instrumentální)
 2) strategie vyhledávání sociální opory
 3) strategie fyzického a psychologického vyhýbání se
Možnosti zvládání stresu
1. Eliminace stresorů
2. Změna reakce na stresory
3. Zvyšování odolnosti vůči stresu
Burnout – syndrom „vyhoření“
 nejčastěji u profesí, jejichž součástí je péče, léčení, vedení, výchova =>
tam kde je výsledek práce založen na vztazích mezi lidmi (obtížně se
zjišťuje efekt)
 Fáze
1) Nadšení
2) Zchladnutí
3) Zklamání z nenaplnění
4) Apatie
5) Vyhasnutí
Jak nevyhořet
1. Snižovat příliš vysoké nároky
2. Naučit se říkat ne
3. Vyjadřovat otevřeně svoje pocity
4. Vyvarovat se negativního myšlení
5. Doplňovat energii
6. Zajímat se o své zdraví
7. Využívat nabídek pomoci
8. Stanovit si priority
9. Dělat přestávky
10. Zacházet rozumně se svým časem
INTERAKCEV
MEZILIDSKÝCH
VZTAZÍCH
Interakce – definice
 interakce – vzájemné aktivní působení, ovlivňování jedinců, skupin a
prostředí, kdy jeden subjekt svým jednáním vyvolává změnu
v druhém subjektu
 činnosti (aktivity) jedince a interakce, do nichž vstupuje, mají
formativní povahu
 = společná činnost a vzájemný mezilidský vztah
 děje se v sociálním prostoru, který určuje průběh a formu interakcí
– normy vymezují hranice možného, přípustného nebo
zapovězeného obsahu
 Sociální interakce – 2 stránky:
A) společná činnost = součinnost
B) meziosobní vztahy = styly interakcí
A) základní formy součinnosti
 koexistence
 koordinace
 kooperace
B) základní styly interakcí
1) rivalita
2) soutěžení
3) reciprocita (vstřícnost, otevřenost)
4) manipulace
Interpersonální přitažlivost
1) tělesná přitažlivost
2) podobnost a komplementarita
3) důvěrnost a blízkost
4) reciprocita (afiliativní chování)
5) další faktory
 Omylnost. lidskost
 Kompetence
 Pozitivní sebehodnocení
Nadměrná zátěž: fyziologické příznaky
 bušení srdce (palpitace) – vnímání zrychlené, nepravidelné a silnější
činnosti srdce
 bolest a sevření za hrudní kostí
 nechutenství a plynatost v břišní (abdominální) oblasti
 křečovité, svírající bolesti v dolní části břicha a průjem
 časté močení a nucení
 sexuální impotence a nebo nedostatek sexuální touhy
 změny menstruačního cyklu
 bodavé, řezavé a palčivé pocity na rukou a nohou
 svalové napětí v krční oblasti a v dolní části páteře, často spojené
s bolestmi v těchto částech těla
 úporné bolesti hlavy, často začínající v krční oblasti a rozšiřující se vpřed
směrem od temene k čelu; migrény
 exantém – vyrážka v obličeji
 nepříjemné pocity v krku (jako bychom měli v krku knedlík)
 dvojité vidění a obtížné soustředění očí na jeden bod (tzv. fokusace)
Nadměrná zátěž: projevy v citové oblasti
 prudké a výrazně rychlé změny nálady
 nadměrné trápení se věcmi, které reálně nejsou tak důležité
 neschopnost projevit emocionální náklonnost, sympatizování
s druhými lidmi
 nadměrné starosti o vlastní zdravotní stav a fyzický vzhled
 nadměrné snění a stažení se ze sociálního styku, omezení kontaktu
s druhými lidmi
 nadměrné pocity únavy obtíže při soustředění pozornosti
 zvýšená podrážděnost, popudlivost a úzkostnost
Nadměrná zátěž: behaviorální příznaky
 nerozhodnost a do značné míry i nerozumné nářky
 zvýšená absence , nemocnost, pomalé uzdravování po nemoci
 sklon ke zvýšené osobní nehodovosti
 zhoršená kvalita práce, snaha vyhnout se úkolům
 zvýšené množství vykouřených cigaret za den
 zvýšená konzumace alkoholu
 větší závislost na drogách
 ztráta chuti k jídlu nebo naopak přejídání se
 změněný denní životní rytmus
 snížené množství vykonané práce
Možnosti analýzy mezilidských vztahů
 50´a 60´ 20. stol. Eric Berne – TRANSAKČNÍ ANALÝZA
 z psychoanalýzy ego stavy (komunikují mezi sebou navzájem i vůči okolnímu
světu a produkují tzv. transakce = komunikační impulsy a odpovědi – rychle se mění)
 z humanistické psychologie potřeba dávání a přijímání „pohlazení“
 zjednodušený model osobnosti 3 ego-stavy
1. rodičovské JÁ – naučeno v prvních 5ti letech od rodičů,
„nahrávky“ rodičovských pokynů, návodů, pravidel – kritické,
kontrolující x ochraňující, pečujcí
2. dospělé JÁ - věcná výměna informací, vstřícnost k rozhodování a
přijímání odpovědnosti., čl. je přirozený a seriózní, projevuje vlastní
názor
3. dětské JÁ – skrývané, potlačované, spojeno s pocity vlastní
slabosti a potřeby opory - spontánní dětské JÁ (egoistické, tvůrčí,
radostné x destrukce) a přizpůsobené dětské JÁ (podřízené dětské,
poslouchá, drží se zpátky, nejisté, bez iniciativy, problémem jsou
pocity viny)
Pojem Hry v TA
 HRY - typické scénáře chování, které mají vést k zisku (např. pohlazení,
nebo potvrzení toho co si už myslím): destruktivní, manipulativní,
„dědičné“
 Hra Ano, ale – hráč vyzývá svou stížností k „hledání řešení problému“,
ale na vše připravenou odpověď ve smyslu „ano to by mohlo fungovat
ale...“. Hráč tak jiným způsobem říká, „zkus jestli mi pomůžeš“, či „není
rada na které nenajdu chybu“
 E: „Já jsem tak hloupá, že se s nikým neseznámím.“
 R: „Tak si zkuste něco přečíst, ať máte témata…“
 E: „Ale když já nemám na čtení čas.“
 K: „Tak si zkuste koupit nějaké slušivé šaty.“
 E: „Ale když ono na mou figuru nejde nic pořádného sehnat…“
 ….
Hru lze přerušit otázkou: „To je skutečně těžký problém. Co s tím chcete
dělat?
KOMUNIKACE
Definice komunikace
 proces předávání informace od zdroje k příjemci
 výměna významů (smysluplných sdělení) mezi jedinci prostřednictvím
společného systému symbolů (jazyka, neverb. gest…)
 Účelem komunikace je:
A) Naznačovat fakta, informace (obsah – názory, představy, prožitky)
B) Vyjadřovat stav mluvčího (komunikant)
C) Měnit stav posluchače (recipient)
 Znaky komunikace:
◦ má cíl (motivace ke komunikaci)
◦ je kontextuální
◦ je oboustranná (interpersonální komunikace)
◦ je symbolická (jazyk, symboly, znaky)
Zjišťujeme CO je sdělováno, JAKým způsobem a za jakých okolností
(kontext - komunikační situace)
Proměnné komunikačního procesu
a)Zdroj - osoba, informační materiál, médium; důležitá je věrohodnost
(důvěryhodnost), síla (moc) a atraktivita (status, oblíbenost, fyzický
vzhled-sympatie)
b)Obsah - emocionální účinek zvyšuje efektivnost přesvědčování;
prostřednictvím negativních emocí lze změnit postoje týkající se zdraví,
životního prostředí – ohrožení
c) Informační kanál - způsob předávání sdělení komunikace (tváří v tvář
nejúčinnější)
d) Příjemce – tendence přijímat ty názory, které se podobají těm, které už
máme; osoby, které předem připravíme na to, že budou vystaveni tlaku, aby
změnili postoj, se více zatvrdí; inteligentnější lidé hůř přesvědčitelní;
sebeúcta – čím nižší, tím je osoba náchylnější k přijetí cizího postoje
• informační – cílem je předat někomu nějakou
informaci
• instruktivní – cílem je vysvětlit, naučit, instruovat
• přesvědčovací – cílem je komunikačního partnera
ovlivnit nebo dokonce zmanipulovat
• podpůrná – cílem je vyjádřit někomu podporu
• relaxační – cílem je pobavit se, rozptýlit se, popovídat
si
Funkce komunikace
Neverbální komunikace
 Pohledy, řeč očí – vizika
 Výrazy obličeje, tváře – mimika
 Pohyby těla, hlavy, končetin – kinetika
 Fyzické postoje – posturologie
 Gesty – gestika
 Dotek, tělesný kontakt – haptika
 Přibližování nebo oddálení, tj. kom. vzdáleností – proxemika
 Úprava zevnějšku (vzhledem) a prostředí
 Extralingvistické aspekty řeči – paralingvistika:
◦ intenzitou hlasového projevu (hlasitostí)
◦ výškou, zabarvením, modulací (intonací) hlasu
◦ rychlostí, plynulostí a členěním řeči, frázováním (dýcháním)
◦ správností výslovnosti, přesností projevu
◦ vsuvkami a doplňkovými slovy
Verbální komunikace
• je vázána na určitý jazyk
• verbální komunikace je lidský způsob komunikace, který má formu
mluvené nebo psané řeči
• verbální komunikací si předáváme poznatky, informace, hodnoty,
postoje, dovednosti a emoce
• komunikace verbální je více úmyslná než neverbální
• mluvenou řeč umožňuje specifická lidská schopnost - artikulace
• dorozumívání prostřednictvím mluvené řeči umožňuje jazyk
Osvojování jazyka
 děti ze všech kultur procházejí stejnou vývojovou sekvencí:
◦ 1 rok - první slova
◦ 2 roky - věty ze 2-3 slov
◦ 3 roky - začínají užívat gramatická pravidla
◦ 4. roky - mluví téměř jako dospělý člověk
 neslyšící děti – samy se začnou dorozumívat posunky; užívání se vyvíjí
stejně jako u řeči (nejdřív jeden samostatný posunek, pak dva spolu ...)
kritické období
 první měsíce života jsou kr. obdobím pro vylaďování se na fonémy
mateřského jazyka (pochycování melodie řeči)
 pozorování hluchých lidí učících se posunkovou řeč naznačují, že je i
kritické období pro učení se syntaxi
Komunikační styly
STYL FUNKCE, ÚČEL VZTAHOVÉ POZICE DISTANCE CITOVÉ PROJEVY PŘÍKLADY
Konvenční Potvrdit „status quo“
(jak to mezi námi
vypadá), mít kontrolu
nad situací, zabránit
rozpakům
Stabilně symetrie nebo
asymetrie
1,5-2 m. Neutrální až mírně
pozitivní
Seznamování,
imatrikulace,
kondolence atp.
Konverzační Výměna v dané chvíli
zajímavých informací
bez ohledu na jejich
praktickou
upotřebitelnost
Jen symetrie
(v asymetrických
vztazích je podmínkou
konverzace vytvoření
dočasné funkční
symetrie)
2-4 m Pozitivní Povídání při jídle, setkání
spolužáků po letech,
společenské hry atp.
Operativní Zvládání nároků, které
klade každodenní život,
uspokojování běžných
potřeb
Jen asymetrie 2-5 m Neutrální Jednání na úřadě,
domlouvání partnerů,
kdo vyzvedne děti ze
školy, zajištění nákupu
na nedělní oběd atp.
Vyjednávací Najít řešení situace, kdy
zúčastněné strany mají
rozdílné preference a
potřeby
Jen symetrie
(jinak řešení silou)
2,5 a více
(dle počtu
osob)
Neutrální Domluva kde se bude
trávit dovolená v případě
rozdílných preferencí,
jednání v parlamentu,
rozvodové dojednání
atp.
Osobní/intimní Uspokojování základních
potřeb vćetně sociálních
a psychologických
Symetrie i asymetrie 0-35 cm Výrazné pozitivní
nebo výrazně
negativní
Erotika a sex, tanec,
hádka, fyzický konflikt,
bytostné rozmluvy atp.
ZDRAVÁ, EFEKTIVNÍ
KOMUNIKACE
Aktivní naslouchání
 Oční kontakt
 Stejnou rovinu očí
 Otevřenou pozici v postoji těla
 Pokyvování hlavou
 Zvuky souhlasu
 Reflexi pocitů
 Parafrázování
 Pokládání otevřených otázek
 Shrnutí, poděkování a důvěru
Zájem o druhého
 znamená signalizovat zájem ve vztahové rovině
 pozorně nasloucháme
 jsme trpěliví
 náš pohled je přátelský
 náš hlas je přátelský
 signalizujeme uznání za drobný pokrok v komunikaci
(i učiněné pokusy)
 povzbuzujeme
 jsme zaangažováni ("zaníceni" pro sdílení)
Dobře komunikující jedinec
 pozitivně vidí sám sebe
 empatie + neústupnost; vstřícnost + odměřenost
 nesoupeří s komunikačním partnerem
 umí pracovat na tvorbě kompromisu
 ustoupí-li, neobviňuje
 hodnotí, až si vyslechne celou informaci
 je otevřený změnám a rozmanitosti názorů
 umí komunikaci řídit, regulovat její směr a strukturovat ji
 umí neutralizovat konflikty, kolize a napětí nebo jich tvořivě využít
 nezamlouvá, neodbíhá, nemlží – nepoužívá komunikační fauly
Zpětná vazba (poskytování kritiky)
• Popsat jen to, co konkrétně bylo možno pozorovat a vlastní citovou reakci
na to.
• Nehodnotit, neinterpretovat, neanalyzovat (za druhého)
• Nezobecňovat, nepřehánět, nesrovnávat, nevytahovat staré křivdy, nedávat
rány pod pás.
• Mluvit vždy za svou vlastní osobu jako "já" a ne jako "my", "ono" nebo
"se".
• Zpětná vazba by měla být vyvážená. Někdy se uvádí posloupnost + - +(klad,
zápor, klad)
• Pokusit se i něco ocenit
• Zpětná vazba se musí dát obrátit.
• Má probíhat krátce po situaci, které se týká.
• Měla by brát ohled na kapacitu toho druhého přijímat informace -
nepřehlcovat.
FAUL
Y
Zpětná vazba (přijímání kritiky)
 Příjemce pozorně poslouchá a vnímá.
 Příjemce nic nenamítá, nepokouší se něco vysvětlovat nebo se
obhajovat.
 Každý má právo na názor, je dobré si ho vyslechnout, ale není nutné
souhlasit se vším.
 U nejasných výpovědí může příjemce klást otázky. Nesmí si ale hrát na
nechápavého.
 Poproste o zpětnou vazbu, pokud chcete získat konkrétní informace o
svém chování.
 Ocenit toho, kdo zpětnou vazbu dává, poděkovat za ni.
Otázky po významu – systemická inspirace
Cirkulární dotazování
 nepřímá forma získávání informací
 ptáme se, co si myslí, že si myslí někdo jiný (člen rodiny, spolužák)
 otázky umožňují obejít případný odpor ke sdělování vlastních pocitů a postojů.
 posiluje též vzájemné vciťování a lepší porozumění
Externalizace problému
 označení problému za něco vně člověka, nepatří k jeho osobnosti.
 tím druhého osvobozujeme od kritiky druhých - přestává být s problémem ztotožňován.
Otázka „po zázraku“
 získat popis stavu po vyřešení problému (čeho chceme dosáhnout,cíl)
Zhodnocení pozitiv
 „Co chcete, aby i nadále pokračovalo tak, jako dosud.“
 přeorientování pozornosti od chování, které je předmětem stížností, na
chování, které je žádoucí