Index lidského rozvoje (human development index – HDI)


Index lidského rozvoje představuje jeden z pokusů, jak vyjádřit kvalitu lidského života. Tento
index je zveřejňován od roku 1990 ve statistické publikaci „Zpráva o lidském rozvoji, která je
každoročně vydávána pod záštitou UNPD (United Nations Development Programme).

HDI je počítán na základě tří kategorií faktorů: lidského zdraví, úrovně vzdělanosti a hmotné
životní úrovně. Lidské zdraví je vyjádřeno jako průměrná očekávaná délka života při narození.
Úroveň vzdělanosti se stanovuje jako podíl gramotného obyvatelstva a kombinovaný podíl populace
navštěvující školy prvního druhého a třetího stupně. Hmotná životní úroveň je vyjádřena jako HDP
ovšem přepočítaný na paritu kupní síly.

Pro konstrukci HDI byly u jeho jednotlivých složek stanoveny následující fixní hodnoty minima  a
maxima:


-průměrná očekávaná délka života při narození: 25 až 85 let

-gramotnost obyvatelstva staršího 15 let: 0% až 100 %

-vzdělání - kombinovaný podíl populace z příslušné věkové skupiny navštěvující školy prvního,
druhého a třetího stupně: 0% až 100 %

-HDP na hlavu v paritě kupní síly: 100 až  40 000 USD


pro složky HDI dále platí následující matematický vztah:

HDI = (aktuální hodnota – minimální hodnota)/(maximální hodnota – minimální hodnota).

Výjimku představuje HDP u kterého se předpokládá, že od určité výše příjmu už není jeho velikost
důležitá a proto se vychází z logaritmických hodnot.

Celkový HDI se získá jako průměr jeho tří základních složek (v případě úrovně vzdělanosti je
gramotnosti přiřazena dvoutřetinová a kombinované školní docházce třetinová váha)

platí tedy matematický vztah:

HDI = průměrná očekávaná délka života + 2/3 gramotnost + 1/3 kombinovaná školní docházka + HDP


Index lidského rozvoje nabývá hodnot mezi 0-1, přičemž hodnota blízká 1 je přiřazena
nejvyspělejšímu státu. Na základě hodnoty HDI je možné státy světa rozdělit do tří skupin:


-státy s vysokou úrovní lidského rozvoje (HDI je větší 0.8)

-státy se střední úrovní lidského rozvoje (HDI = 0.5 – 0.799)

-státy s nízkou úrovní lidského rozvoje (HDI je menší  0.5)


Ze 177 zemí, pro které byl HDI v roce 2007 vypočítán, patřilo 70 zemí do kategorie s vysokou, 85 do
kategorie se střední a 22 do kategorie s nízkou úrovní lidského rozvoje. Na prvních třech místech
byly Island (0.968), Norsko (0968) a Austrálie (0.962). Poslední místa žebříčku zabírají státy
subsaharské Afriky (poslední Sierra Leone 0.336). ČR se nacházela na 32. místě (0.891).


Obecným dlouhodobým trendem je růst všech ukazatelů u většiny zemí světa a stále vyšší zastoupení
států s vysokou úrovní lidského rozvoje.


zdroj: http://hrd.undp.org,  http://cozp.cuni.cz



                                        Hrubé domácí štěstí

Premiantů v soutěži o nejšťastnější zemi je podle podobných průzkumů víc a často jde o hodně
překvapivé vítěze. Nejčerstvější studie odhaluje, že největší pocit štěstí ze života mají kromě
Dánů lidé v Kolumbii, Brazílii a na Fidži. A co je opravdu překvapivé – nálepku šťastný národ si
vysloužila  i Ghana a Nigérie.

Do zatím nejvýraznějšího pokusu o důkladnější srovnání se pustila OSN, když vydala dokument nazvaný
vzletně Zpráva o světovém štěstí. Vůbec nejzajímavější novinkou   je nástroj, který by měl do
budoucna společenské štěstí pomoci mnohem lépe postihnout. Byly identifikovány vlivy, které jsou
pro život na kterémkoliv místě světa univerzální. Nově vynalezený index Gross National Hapiness
(GNH), neboli hrubé domácí štěstí, má celkem 33 položek. Vedle tradičních jako je průměrný příjem
domácnosti, či úroveň vzdělávacího systému tu lze narazit na pestrou škálu o dost neekonomičtějších
kategorií.

Zatím první a jedinou zemí, která se o podobné měření hrubého domácího štěstí už několik let
pokouší, je himálajské království Bhútán.

33 indikátorů GNH:

životní standardy- jmění

- bydlení

- příjem jednotlivce

vzdělání- gramotnost

- úroveň vzdělání

- znalosti

- hodnoty

zdraví- mentální zdraví

- péče o vlastní zdraví

- prevence

- invalidita

ekologie- ekologické problémy

- odpovědnost k životnímu prostředí

- ničení divočiny ve venkovských oblastech

- problémy urbanizace

dobré vládnutí- výkon vlády

- základní práva

- služby

- zapojení do politiky

využití času- práce

- spánek

kultura- přirozený jazyk

- zapojení se do kulturního života

- řemeslné dovednosti

- řízení

vitalita komunity- příspěvky komunitě (čas a peníze)

- vztahy v komunitě

- rodina

- bezpečí

psychologický blahobyt- spokojenost se životem

- pozitivní emoce

- negativní emoce

- duchovnost



                                        Sociální nerovnosti

Sociologie obecně konstatuje, že neexistují společnosti, kde by si byli všichni lidé rovni.
Podstatné však je, že nerovnosti budí odpor teprve ve chvíli, nejsou-li z hlediska členů
společnosti přijatelně vysvětleny a ospravedlněny. Důležitější než jejich objektivní podoba a
velikost je tedy jejich subjektivní interpretace sociálními aktéry. Každá společnost pak musí
vyprodukovat určitý typ široce přijatelného  a srozumitelného vyprávění legitimizující nerovnosti.
Společenské krize a konflikty z důvodů nadměrných sociálních nerovností přicházejí až v momentě,
kdy se hroutí stávající a dosud osvědčená schémata ospravedlňující nerovnosti, jež přestávají být
přesvědčivá.

Společnosti v nichž panuje větší nerovnost si vedou hůře prakticky ve všech ukazatelích kvality
života (např. vyšší počet vražd, kratší průměrná délka života...). Rozevírající se propast v
příjmech ohrožuje sociální i ekonomickou stabilitu.

Celosvětově se nůžky mezi chudými a bohatými ve skutečnosti zavírají, neboť v chudších zemích je
růst rychlejší.  Ani v rámci jednotlivých zemí se nedá hovořit o jednotném trendu. V Latinské
Americe , kde se tradičně nacházejí společnosti s největší nerovností na světě, se situace v řadě
zemí mírně zlepšuje s tím, jak vlády zvyšují příjmy těch nejchudších pomocí rychlého růstu a
reorganizace veřejných výdajů, jejímž účelem je zlepšit záchrannou sociální síť (nikoliv však
větším  zdaněním bohatých).

Propast mezi chudými a bohatými se naopak zvětšila v některých rozvíjejících se ekonomikách (Indie,
Čína), ale i v bohatých zemích (USA). V poslední době je posun v větší nerovnosti způsoben v drtivé
většině nárůstem příjmů těch nejbohatších.

Každá společnost, která toto varování  ignoruje, riskuje vznik paralelních společností, jež se
necítí být vázány převládajícími pravidly a vytvoří si svá vlastní. Politici, kteří ignorují
sociální spravedlnost, jednoho dne ztratí morální kapitál potřebný k tomu, aby vyžadovali
dodržování společných pravidel.


Giniho koeficient

je jedním z nejčastěji používaných měřítek pro rozdíly v příjmech. Čím vyšší hodnota, tím větší
rozdíly v příjmech napříč společností. Ve společnosti s Giniho indexem 1 by veškerý příjem patřil
jedné osobě a ostatní by neměli nic, naopak lidé ve společnosti s Giniho indexem 0 by si byli z
hlediska příjmů rovni. Od poloviny 70.let se Giniho koeficienty v členských zemích OECD posunuly
mírně výše. V USA tento ukazatel stoupl během tří dekád z 32 na 38, v Kanadě z 30 na 32. Tento
trend se nevyhnul ani baštám sociálního státu, ve Švédsku se Giniho koeficient zvýšil z 21 na 24,
ve Finsku z 23 na 26. To jsou však  stále nízké hodnoty ve srovnání s rychle rostoucími ekonomikami
sdruženými pod označením BRIC: 56 v Brazílii, 45 v Rusku, 37 v Indii a 47 v komunistické (!) Číně.

V ČR je to 25,  jako dědictví z dob socialismu. Po 40 letech socialismu dosahoval Giniho koeficient
hodnoty 20. Během 4 let po revoluci vyskočil na 25 a od té doby se prakticky nezměnil. Česká
společnost zůstává jednou z nejvíce rovnostářských v Evropě i na celém světě. Zajímavé je, že
rozdíly v hrubých mzdách jsou v ČR podobné jako v jiných zemích. Giniho koeficient pro příjmy před
zdaněním a bez zahrnutí sociálních dávek dosahuje hodnoty 44, průměr OECD je 46. Po sekundární
redistribuci, kterou obstarávají daně je to ale jinak. Rovnostářským státem nás dělá redistribuce
příjmů a stabilita Giniho koeficientu ukazuje, že je jedno zda máme pravicovou či levicovou vládu.


Co dělat s nerovností

Chudí v rozvojovém světě sami vědí, co potřebují nejvíc. Proč jim místo komplikovaných projektů
pomoci raději nevyplatit peníze?

Lesothské dětské granty jsou verzí tzv. podmíněných dávek (conditional cash transfers - CCTs).
Podobné dávky v Nikaragui během pár let vymazaly pětinu extrémní chudoby. V Kambodži o polovinu
zvýšily počet dívek, které chodí do školy. A v Kolumbii díky nim o třetinu vzrostl počet malých
dětí jež se dostanou na pravidelné lékařské kontroly.

Chcete-li pomoci chudému, nedávejte mu rybu, ale naučte ho ryby chytat. Touto intuitivní radou se
donedávna řídily vlády chudých zemí i západní rozvojové organizace v její rozšířené verzi: postavte
rybářskou školu, zaveďte mikropůjčky na rybářskou výbavu, postavte silnici do města na trh, apod.

Mexiko bylo v polovině 90.let po finančním kolapsu. Třetina obyvatel neměla dost peněz ani na
jídlo. Ministerstvo financí přišlo s jednoduchou a přesto radikální myšlenkou – dát chudým lidem
hotovost. Pod podmínkou, že jejich děti budou mít každý měsíc alespoň 80% školní docházku. Oponenti
byli skeptičtí ke složitosti organizování, z toho zda muži peníze nepropijí. Obavy se nepotvrdily,
logistika fungovala, vesničané plnili podmínku a utrácely peníze s rozmyslem. V roce 1997 se tak
zrodil program Oportunidades, který dnes pokrývá třetinu mexické populace. Ukázalo se, že lidé si
díky dávkám mohli dovolit více a kvalitněji jíst, více dětí začalo chodit do školy a podstatně
ubylo dětské práce. Svou verzi dávek má dnes bezmála každá země  v Latinské Americe, program se
šíří i v Africe a Asii (Turecko, Indie).


Podmíněné dávky jsou výjimečné v několika směrech:

-především pomáhají těm skutečně nejchudším

-peníze končí kde mají – u jiných způsobů pomoci uvázne velká část peněz u prostředníků (stavební
firmy, konzultanti...)

-dávky dávají chudým lidem možnost utrácet za to, co skutečně potřebují – jídlo, školní uniformu,
hnojivo

-peníze obvykle dostávají do rukou ženy, které je s větší pravděpodobností než muži použijí ve
prospěch dětí

-bohatší lidé, vzhledem k existenci pevných pravidel – dodržení školní docházky – získávají pocit,
že potřební nedostávají peníze jen tak, ale musí si je zasloužit odpovědným chováním.


Důležité je, že podmíněné dávky bývají velmi nízké, takže nejsou demotivující. Pomohou od
nejhoršího hladu, ale nezbaví člověka touhy najít si slušnou práci. Dávky si mohou rozvojové země
většinou dovolit – většina extrémně chudých lidé dnes žije v zemích jako Čína, Indie, Brazílie či
Mexiko, kde příčinou není slabá ekonomika, ale především velká nerovnost. Mnohé chudé země navíc
disponují bohatými nerostnými zdroji.


Brazilská cesta snižování chudoby – program Bolsa Família

Brazílie je pátý nejlidnatější stát a podle HDP sedmá největší ekonomika planety. Zároveň ale
tradičně byla zemí s jedním z nejnerovnoměrnějších rozdělení bohatství na světě a potýkala se s
vysokým počtem obyvatel žijících v chudobě. Vlády prezidenta Luly da Silvy a po něm nastupující
prezidentky Dilmy Rouseff se v poslední dekádě rozhodly proti chudobě výrazně zakročit. Hlavním
nástrojem jejich boje se stal program podmíněných transferů peněz (conditional cash transfers –
CCTs) Bolsa Família.

Podstatou CCTs je transfer finančních prostředků nejchudší části obyvatel, ovšem za současného
splnění určitých podmínek. První typickou podmínkou bývá určité procento školní docházky u dětí
(nejčastěji více jak 80%).  Druhá podmínka pak směřuje do oblasti zdravotnictví a souvisí s
pravidelnými kontrolami dětí lékařem. Logika programu je tedy taková, že jednak dostane peníze k
potřebným a jednak díky školní docházce investuje do rozvoje lidského kapitálu následující generace
s předpokladem, že další generace bude vzdělanější a mladým lidem se za pomoci získaných znalostí a
dovedností podaří lépe uchytit na trhu práce a následně prolomit „bludný kruh“ chudoby.

V 70. a 80. letech 20. století patřila Brazílie celosvětově mezi země  s nejvyšší příjmovou
nerovností, když její Giniho index, kterým se nerovnoměrnosti měří, dosáhl hodnoty až 0,63. Ještě v
roce 1998 měl Giniho index velmi vysokou hodnotu 0,591. Na počátku minulé dekády žila podle
brazilských statistik více než čtvrtina obyvatelstva  v chudobě a desetina v extrémní chudobě.

Brazilské domácnosti se mohou stát příjemci benefitů z programu po splnění určitých podmínek.
Nejzásadnější roli hraje příjem domácnosti, který určuje, zda má domácnost na příspěvek v rámci
programu vůbec nárok. Školní docházka dětí musí dosahovat minimálně 85% za určené období. U dětí ve
věku do 6 let jsou pak podmínkou pravidelné návštěvy lékaře a absolvování očkování.

Samotné fungování ne zajištěno díky jednotnému registru, v rámci kterého jsou sbírána data o
participujících rodinách. Na starosti to mají obce, od kvality vložených dat se odvíjí finanční
odměna, kterou mohou obce získat z federálního rozpočtu.

Bolsa família byla od počátku plánována jako plošný program zahrnující velkou část populace. V roce
2007 z programu benefitovalo již 11 milionů brazilských rodin a v roce 2011 to bylo již 13,5 mil
rodin. Celkově se tak program týká téměř čtvrtiny všech Brazilců. Samotné transfery peněz jsou
zajišťovány v měsíčním intervalu prostřednictvím speciálních debetních karet.

Bolsa família je hodnocen z mnoha stran jako velmi úspěšný program, zvláště co se poměru ceny k
výkonu týče. Celkové náklady na program odpovídají zhruba půl procentu brazilského HDP.  Giniho
index během první dekády 21. století výrazně poklesl., když se roku 2011 dostal na hodnotu 0,508. S
novou prezidentkou program dál pokračuje.

Z globálního hlediska je brazilský úspěch velmi důležitý. Bolsa família se stala předobrazem pro
podobné programy po celém světě. Dnes je lze najít ve více než 30 zemích a v roce 2013 započala s
CCTs programem i Indie, kde žijí stamiliony lidí pod hranicí chudoby. Pro budoucnost programů CCTs
je ale nutné si též uvědomit, že sami o sobě nemohou sloužit jako všelék a jejich dlouhodobá
efektivita závisí i na budování a zkvalitňování veřejných služeb, jako je školství a zdravotnictví.



                                Politická práva a občanské svobody

Existují různé pokusy kvantifikovat a číselně vyjádřit obtížně měřitelné veličiny, jako je míra
demokracie nebo stav lidských práv v jednotlivých zemích. Vše je dále komplikováno tím, že
politologové nikdy nedošli k všeobecně přijímané  a jednotné definici demokracie. Kromě toho se
obsah pojmu demokracie  nemění jen v průběhu historie, ale je také zatížen kulturně. Některé
kultury mohou například klást větší důraz na povinnost jedince a jeho závazky vůči komunitě,
nikoliv na jeho svobody a práva. Je pak těžké soudit jednu kulturu měřítky a normami platnými v
kultuře jiné. Různé žebříčky sice vycházejí z mírně odlišných pojetí demokracie, liší se také svojí
metodologií, jsou ale ve výsledku velmi podobné. Například index Freedom house je vytvářen tak, že
pro každou zemi světa je ustaven panel několika expertů (uznávaní akademici, lidé z nevládních
org., novináři), kteří nezávisle na sobě každoročně známkují 25 okruhů týkajících se politických
práv a občanských svobod v této zemi (např. svobodné volby, férová soutěž polit. stran, nezávislost
soudnictví, svobodná média, práva menšin, kontrola armády, míra korupce). Výsledkem je nejen
celkové číselné skóre pro každou zemi, ale také podrobný popis stavu všech sledovaných okruhů. Na
časté námitky, vznášené především diktátory kritizovaných zemí týkající se europocentrismu a
hodnotového relativismu, přesvědčivě odpověděla řada sociologických studií v arabském světě, které
došly k závěru, že tamější veřejnost hodnotí míru svobody jednotlivých zemí podobně jako přední
západní politologové nebo  uváděné žebříčky.

Podrobnosti ke konstrukci viz www.freedomhouse.org


Blízký východ jako zóna koncentrované nesvobody

Jaké jsou nejrepresivnější režimy ve světě? Lukašenkovo Bělorusko, tajnými službami a oligarchy
ovládané Rusko, za nedostatek demokracie neustále pranýřovaná Čína, zkrachovalá Kuba, nebo atomová
Severní Korea? Jde o Blízký východ , kde dlouhodobě narůstá napětí mezi stále svobodomyslnějším a
prodemokraticky orientovaným obyvatelstvem a mimořádně tuhými diktaturami, které na rozdíl od
zbytku světa represe ještě utužují.

S porušováním lidských práv a mírou represí je na tom Kuba mírně lépe než proamerický režim v
Bahrajnu (kotví zde americká flotila). S Čínou lze mírou represí srovnávat Katar i bouřící se
Egypt, jehož režim dostává z USA již od 80.let každoročně finanční i potravinovou pomoc (za mír s
Izraelem a hladký provoz Suezského průplavu). Autoritářsky vedený Jemen ale i Omán a SAE jsou na
tom ještě podstatně hůře než Čína (vojenská a ekonomická pomoc od USA). Konečně Američany
dlouhodobě podporovaný saúdskoarabský režim, disponující suverénně největšími ropy na světě,
představuje po řadu desetiletí nejméně demokratický arabský stát. Spolu se Severní Koreou a
Turkmenistánem jde v současné době o nejrepresivnější stát světa, ještě o něco méně svobodný než
permanentně kritizovaný Írán.






                            Bilance plnění rozvojových cílů tisíciletí

OSN před 15 lety přijala ambiciózní „Rozvojové cíle tisíciletí. Rok 2015 byl milníkem, ke kterému
boj proti chudobě mířil.

Závazků, za jejichž nesplnění nikdo nenesl právní ani politickou odpovědnost, bylo osm. Tím hlavním
bylo snížení podílu lidí, žijících v absolutní chudobě na polovinu ve srovnání s rokem 1990.

1.snížení chudoby – počet lidí žijících  s méně než 1,25usd na den klesl z 1,9mld v roce 1990 na
836 milionů. Takřka na polovinu se podařil snížit i počet hladovějících. Fakticky došlo „jen“ k
tomu, že se stovky milionů lidí posunuly mírně nad ekonomy uměle stanovenou hranici jednoho a čtvrt
dolaru. V očích Evropana zůstávají dál beznadějně chudí, Afričané a Asijci však změnu cítí.
Výsledky v úsilí o snížení chudoby zkrátka někdy nekorespondují se zaběhnutými představami co je
dobré a co zlé: méně se dařilo v demokratické Indii, mnohem více v čínské diktatuře. Mnozí
ekonomové a odborníci na rozvoj proto docházejí k závěru, že to není OSN a nevládní organizace, kdo
má na planetárním pokroku největší zásluhu: je to kapitalismus a svobodný obchod, které ekonomikám
umožňují růst a ten snižuje utrpení.

2.rovnost ve vzdělání – Dvě třetiny rozvojových  zemí dosáhly rovnosti mezi dívkami a chlapci v
přístupu k základnímu vzdělání.

3.přístup k pitné vodě – zhruba 2,6mld lidí získaly ve srovnání s rokem 1990 přístup k pitné vodě,
660milionů jej stále nemá.

4.malárie – počet úmrtí na malárii, díky lékům, moskytiérám a testování klesl ve srovnání s rokem
2000 o 60%. Epidemii se podařilo zastavit a zvrátit. To se nepovedlo s AIDS.

5.dětská úmrtnost při porodu – klesla od roku 1990 o víc jak polovinu z 9 na 4,3 %.

6.úmrtnost žen při porodu – klesla o necelou polovinu.

7.základní školní docházka – počet dětí chodících do ZŠ se zvýšil z 83% v roce 2000 na 91%.

8.objem rozvojové pomoci – stoupl od roku 2000 o 66%