Mravní výchova dětí školního věku a otázky jejího rozvíjení Teorie výchovy, podzim 2013 Katedra pedagogiky PdF MU, Hana Filová Vstupní otázky: •Jakou roli má mravní výchova v celkové vychovanosti člověka? •Co je její podstatou? •Kam směřuje, jaké má cíle? •Jaké výchovné strategie jsou při ní funkční? •Jak lze ověřovat její výsledky? Mravní výchova = •výchova v užším smyslu, jádro „vychovanosti“, předpoklad důvěryhodného sociálního zakotvení člověka •jedna ze složek výchovy (5), která prolíná a usměrňuje všechny ostatní výchovné vlivy (RV, PrV, EV, TV), •V RVP ZV (2005) zasahuje v teorii i praxi do „průřezových témat“ - OSV, VDO, EvrGV, MKV, EkV, MedV (RVP ZV 2005); formálně má těžiště v osobnostní a sociální výchově Rozumová výchova Pracovní výchova Estetická výchova Tělesná výchova -všechny složky tvoří jednotu (souvisí a ovlivňují se) -OSV = osobnostní a sociální výchova -VDO = výchova demokratického občana -Environmentální výchova (globální souvislosti) -Multikulturní výchova -Mediální výchova *) Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání Co je morálka (mravnost)? (z lat. slova „mos“ neboli mrav, zvyk, obyčej) 1.soubor hodnot, uznávaných mravních norem, pravidel a principů (toho, co je správné nebo naopak nepřípustné), podle nějž se má lidské jednání a rozhodování řídit a hodnotit; •Plní funkci •poznávací, •regulativní a •humanizační. • •2. praktická filozofie (Anzerbacher): mravnost člověka se odráží •v jeho CHOVÁNÍ. •Chováme se tak, jak to máme zakotveno ve svém osobním schématu (zkušenost, výchova, postoje, okamžitá nálada) • • Co víme o mravní výchově? (obecné předpoklady pro pochopení problematiky): •Jejím cílem je morální osobnost = autonomní, vnitřně integrovaná, svobodná a zodpovědná osobnost, která uvědoměle mravně jedná na základě svého vnitřního přesvědčení a v souladu se společensky přijatými mravními normami (za účasti svědomí jako vnitřního regulátora jednání a chování) • •Tedy nikoli člověk, který se dobře orientuje v morálních požadavcích a dokáže dobře komunikovat ve svůj prospěch, ale člověk, který je morálně autentický – věrohodný, jeho skutky jsou ve shodě s tím, co říká, uplatňuje morálku jako praktickou filozofii • •Souvisí s výchovou vůle a charakteru a s rozvojem hodnotového systému osobnosti • • Cílovou kvalitu MV si můžeme představit jako dosažení tzv. ”morální kompetence osobnosti”: •integrují se v ní: •znalosti mravních norem (dítě - člověk ví, co je správné a nesprávné, dobré a špatné, co se má a co se nemá), •chování ve shodě s nimi (dítě – člověk se rozhoduje o určitém způsobu jednání a přejímá za jeho důsledky odpovědnost) •a to vše v souladu s vnitřními motivy osobnosti - postoji, potřebami, zájmy a hodnotovou hierarchií, příp. svědomím (to, jak se chová, vyplývá z přirozenosti a autentičnosti člověka; chová se např. ”správně”, i když ví, že tímto činem nic nezíská, ba naopak ”tratí”; důležitý je ”dobrý pocit”, osobní přesvědčení, klidné svědomí). • •Tuto osobnostní charakteristiku označujeme jako morální autonomie (jednání na základě vlastního svobodného rozhodnutí); jejím opakem je pak morální heteronomie (jednání na základě vnějších tlaků či rozhodnutí). Podmínka úspěšnosti mravní výchovy: respektování zvláštností morálního vývoje •Psychologická východiska- teorie J. Piageta a L. Kohlberga: •1. •J. Piaget: 2 stádia mravního vývoje osobnosti •1. stádium heteronomní morálky – zhruba do konce mladšího školního věku (podle zralosti dětí) do 7-9-10 let (podle zralosti dětí): •dítě vnímá vnější vedení, předkládané normy a pravidla, odměnu a trest a autoritu dospělého jako zcela legitimní. V tomto období se zdůrazňuje význam ”osvíceného autoritářství”; 2.stádium autonomní morálky – zhruba střední a starší školní věk a výše: •dítě (člověk) vnímá mravní normy a vedení skrze vlastní zvnitřněný systém mravních norem a hodnot, při posuzování dobra a zla, správného a špatného zvažuje jejich priority a význam, samostatně se rozhoduje a v ideálním případě postupně přijímá odpovědnost za svá rozhodnutí a činy (za účasti svědomí). • • • L. Kohlberg - 3 stádia mravního vývoje •1. stádium prekonvenční (předškolní věk) •Amorální stádium (egocentrismus: dobré je to, co je dobré pro mne), •Individualismus - hledání osobního prospěchu – odměna a trest (“tržní” přístup, dobrý čin se musí vyplatit) •2. stádium konvenční (mladší a střední školní věk, 7-11 let) – mravní jednání i hodnocení se podřizuje skupině (správný chlapec, hodná dívka); autorita a sociální pořádek jsou přijímány jako přirozená povinnost. •Plnění požadavků autority a konformita (“hodné dítě”) – 1.-2. třída •Řád a zákon (respekt k společenskému uspořádání a dodržování pravidel a zákonů, funguje svědomí) – 3. tř. a výše •3. stádium postkonvenční (12 let a výše) – jednání směřuje k nalezení “společné úmluvy” ve vztahu k platným pravidlům (užitečnost a právo jednotlivce) a smysl pro povinnost a zákonnost (pravidla je žádoucí měnit, pokud pro to existují morální argumenty - nakonec (v nejvyšším stádiu, tj. jen u malé části populace) dospívá k univerzálním etickým zásadám (kategorický imperativ - Kant) “vyšší princip mravní“. •Společenská úmluva, smysl pro spravedlnost a zákonnost •Univerzální etické zásady • • •jednání směřuje k nalezení “společné úmluvy” - (Kant) “vyšší princip mravní” • Pedagogická charakteristika procesu MV podle vývojových etap v ped. smyslu: 1) předškolní věk: •Dominantní výchovný úkol – rozvoj elementárního mravního jednání na návykovém základě (základy společenského chování – poprosit, poděkovat, chovat se slušně, mluvit pravdu, neskákat dospělým do řeči, přiměřeně respektovat autoritu,…) a pěstování schopnosti empatie •Hlavní výchovné prostředky: odměna, pochvala (posilování správného chování), trest (eliminace nežádoucího chování), správný vzor, pravidla a pozitivní vedení • 2) mladší školní věk (6 – 10,12 let): •Dominantní výchovný úkol – rozvoj mravního vědomí (senzitivní období v oblasti rozumového rozvoje po 6. roce věku), tj. osvojení základních mravních norem: co je dobré a zlé, správné a nesprávné a proč (pochopení) • •Hlavní výchovné prostředky: srozumitelná a přirozená pravidla, mravní poučování a vysvětlování, komentovaná a sociálně sdílená zkušenost, dobrý (ale i negativní) vzor (i literární hrdina), vedení, pochvala, trest, pozitivní uplatňování autority, • 3) starší školní věk (10,12 – 16,18 let): •Dominantní výchovný úkol - rozvoj mravního přesvědčení na základě interiorizace osvojených mravních norem za účasti citů a vůle (rozvoj funkce svědomí jako vnitřního regulátora jednání a chování) – mravní seberegulace a sebekontrola. •Hlavní výchovné prostředky: •pravidla - pevný řád a režim výchovné vedení (autorita, spravedlnost, důslednost) •sociálně sdílená zkušenost - diskuse o etických problémech, sociální vzory •pochvala (odměna) a adekvátní trest (nejlépe přirozené následky) • Význam pozitivní stimulace. • 2) raná dospělost (adolescence): •Dominantní výchovný úkol – rozvoj uvědomělého mravního jednání na základě přesvědčení – autonomní morálka – sebevýchova •Hlavní výchovné prostředky: indirektivní výchovné metody – režim, pochopená a přijatá pravidla (uvědomělá kázeň), dobré vzory, sebereflexe, sebevýchova. • Metody mravní výchovy: 1. přímé (direktivní) (stádium heteronomní morálky) •mravní vysvětlování a poučování •kladení požadavků, vymezování pravidel •vedení - přinucování, donucování •cvičení •přesvědčování •příklad •kontrola (dozor) •hodnocení – odměna a trest. • Metody nepřímé (indirektivní) (stádium autonomní morálky) •vzor •režim a řád •tvorba a dodržování pravidel a norem •pozitivní vých. prostředí (klima, veřejné mínění) •diskuse (řešení etických dilemat) •získávání •vyvolávání a tlumení citů •sebekontrola, peer – spolupráce •samospráva •sebereflexe, sebevýchova • Podle Kotáskové (Vacek 2000, s. 73) mohou vychovatelé (především rodiče a učitelé) zajistit dosažení morální zralosti dětí těmito podmínkami výchovy: •bohaté rodinné prostředí, kde se děti mohou ztotožnit s dospělými jako sociálními vzory (demokratické vedení, bezkonfliktnost, přátelskost k dítěti, bezproblémové zvládání role matky, otce); •uplatňování takových výchovných strategií, které mobilizují u dítěte vnitřní síly k vyhovění požadavkům (z pozice lásky, ocenění, empatie); •v konfliktních situacích je dítě vedeno k pochopení problému a jeho řešení se zdůvodňuje humánními potřebami a konsensem, nikoli nutností vyhovět autoritě; to rozvíjí u dítěte schopnost předvídání důsledků svých činů a umožňuje přijímat odpovědnost za vlastní rozhodnutí; přestupek má dítě vždy šanci napravit; •dětem jsou poskytovány příležitosti a zkušenosti s různorodými interakcemi v různých situacích a rolích; •děti mají možnost získávat zkušenosti s příslušností k různým skupinám s odlišnými pravidly chování. • Trest v mravní výchově: K úvaze: NEEXISTUJÍ VLASTNĚ ŽÁDNÉ SPRÁVNÉ, PŘIMĚŘENÉ ČI NUTNÉ TRESTY; učí nás v podstatě, že mít moc nad druhým je důležitější, než chovat se správně (Kopřiva) •Proč trestáme??? •Z výchovných důvodů (vštípit morální principy; chceme, aby děti dodržovaly pravidla a dohody; pocit zodpovědnosti; …pro ponaučení, pro výstrahu ostatním; prevence: zabránit dalšímu nežádoucímu chování) •Tradice, převzatý sociální model – zvyk, model převzatý z rodiny; sociální tlak – aby nás jiní dospělí neodsoudili, že dítě netrestáme; snaha dosáhnout poslušnosti apod. •Emoce: nezvládnutí vlastních emocí, vybití vzteku, špatné nálady, strachu o dítě •Potvrzení moci: prosadit svou pravdu, potvrdit si autoritu, udržet si svou moc; msta, odplata, pocit nadřazenosti; uspokojení z utrpení druhého •Nevědomost, pohodlnost: bezradnost, neznalost alternativ, pocit bezmoci; mít klid, •Osobní problémy, časový stres; náladovost, podrážděnost, zklamání, problémy v komunikaci; odreagování vlastních problémů; rychlé řešení • •TREST JE VÝRAZEM MOCENSKÉHO MODELU VÝCHOVY A NEVEDE K UPEVNĚNÍ MORÁLKY A HODNOT. •Je třeba vědomě usilovat o partnerský výchovný model!!! •T. Lickona publikoval v roce 1992 v USA komplexní projekt s názvem Výchova charakteru aneb Jak naše školy mají učit respektu a odpovědnosti (Vacek 2000, s. 83). Navrhuje 12 strategií, které vedou k naplnění tohoto záměru (9 se uplatňuje v rámci třídy, 3 v rámci školy): •Učitel jako ochránce / pečovatel, model chování a rádce. •Třída jako morální společenství (respekt, pomoc, sounáležitost, plnohodnotnost členů). •Třídní normy a pravidla (jako základ uvědomělé kázně). •Demokratické prostředí třídy (spolurozhodování, společná zodpovědnost, ”dobře se nám zde žije”). •Hodnoty vyučované v rámci kurikula (provázanost výchovy s obsahem vyučování). •Kooperativní učení (spolupráce, práce v týmu). •Potřeba ”dobře vykonané práce”(odpovědnost za vlastní výkon, vysoké nasazení, osobní maximum, posilování vztahu k hodnotě lidské práce). •Morální reflexe (prostřednictvím diskusí, čtení, psaní, nácvik ”správných rozhodnutí” a argumentace) •Řešení morálních konfliktů (nacházet spravedlivá a nenásilná východiska). • Základ mravní výchovy = prosociálnost •Prosociálnost = schopnost konat dobro pro druhého člověka bez očekávání odměny nebo protislužby. •Prosociální chování = chování, které je zaměřeno na pomoc nebo prospěch jiných osob, skupin nebo dosahování společenských cílů bez aktuálního očekávání odměny. Altruismus. • Smysl výchovy k prosociálnosti: •rozvoj občanských ctností • výchova ke komunikaci, kooperaci a proti násilí • rozvoj sociálních dovedností dětí • prevence dětské agresivity a delikvence • • •Pozn.: „Dobrý občan „ (podle P. Piťhy) = 1.dobrý soused 2.laskavý rodič 3.spolehlivý pracovník • Projekt “Etická výchova” •V USA - v 70. letech Projekt “Etická výchova” - intenzivně řeší, jak eliminovat ve společnosti “odcizení” mezi lidmi, nezájem a agresivitu; • •Do výchovných programů škol se dostávají pokusy psychologů o systematický rozvoj sociálně žádoucího chování dětí (Wyne, Ryan aj.). • •V Evropě - prof. R. Roche Olivar • z Nezávislé univerzity v Barceloně je autorem dnes již známého projektu “Etická výchova”, (80. léta), jehož modifikace se realizuje asi od r. 1995 na Slovensku (jako volitelný předmět na ZŠ) a od r. 1999 i u nás. • Cíl projektu Etická výchova: prosociální chování •1. poskytnou fyzickou pomoc •2. poskytnout fyzickou službu •3. darovat, půjčit, rozdělit se •4. poradit, vysvětlit •5. potěšit a povzbudit smutné lidi •6. vyjádřit pozitivní hodnocení druhého s cílem podpořit jeho sebeúctu, sebedůvěru (pochvala, uznání, •7. se zájmem naslouchat druhým •8. snažit se je pochopit, vcítit se do nich (empatie) •9. solidárnost – aktivní účast s druhými v jejich obtížích •10. vytvářet atmosféru pokoje a svornosti ve skupině; snažit se zmírňovat protiklady, dosáhnout porozumění a dohody, hledat, co nás spojuje s ostatními. • Obsah projektu – témata: •1. Komunikace (umět navazovat pozitivní kontakty s druhými v zájmu „dobrého života“) •2. Důstojnost lidské osoby, úcta k sobě (vztah k sobě samému – základ pro další vztahy) •3. Pozitivní hodnocení druhých (hledat na druhých to dobré) •4. Tvořivost a iniciativa (věřit si a být aktivní v životě, zkoušet nové věci) •5. Vyjádření a komunikace citů (nebát se říkat druhým „jsi fajn“) •6. Empatie (umět a chtít se vciťovat do druhých, chápat jejich pohnutky) •7. Asertivita (hájit vlastní pocit důstojnosti a nezávislost, ale neomezovat druhé) •8. Reálné a zobrazené vzory (prosociální výchova nápodobou) •9. Pomoc, přátelství, spolupráce (aktivní pozitivní účast na životě komunity) •10. Komplexní prosociálnost (hájit zájmy potřebných ve společnosti; vztahy typu jedinec - skupina a skupina – skupina). • Dílčí témata projektu EV: •Škola jako společenský systém, ostatní společenské systémy. •Solidarita s potřebnými (osobami, společenskými skupinami, národy). •Jak se vyrovnat se sociálními problémy. •Boj proti sociální nespravedlnosti (sociální kritika, občanská neposlušnost, nenásilí jako politický nástroj). •Vztah mezi společenskými skupinami a národy. •Jednota lidské rodiny. • Důležitou podmínkou účinnosti etické výchovy je výchovný styl vychovatele, který má tyto zásady: •1. vytvořit z třídy výchovné společenství (všichni společně a navzájem) •2. přijímat druhého takového, jaký je, vyjádřit mu sympatie •3. atribuce prosociálnosti (apriorní předpoklad, že se dítě chová prosociálně) •4. stanovit jasná pravidla •5. induktivní disciplína (vycházet z empatie, konflikty řešit neagresivně, vést k sebekontrole) •6. vybízet k prosociálnosti •7. odměny a tresty používat přiměřeně •8. do výchovného procesu zapojit rodiče •9. vytvářet radostnou atmosféru pro soužití, pozitivní klima ve třídě. • Podmínka školní výchovy: vytvořit z třídy výchovné společenství (všichni společně a navzájem) •více než soutěživost zdůrazňovat spolupráci •dbát na dodržování pravidel •zapojit do vytváření pravidel děti •vytvořit podmínky, aby každý žák mohl zažít úspěch •nedovolit, aby se žáci soustředili sami na sebe – pomoc ostatním, slabším •hovořit se žáky jako se sobě rovnými (partnerství) •být otevřený vůči názorům, potřebám a návrhům dětí •svěřovat jim odpovědnost přiměřenou věku •pracovat s jejich individualitou (osobní pozornost, v den jejich narozenin gratulovat, vzájemné obdarování,...) • ZÁVĚREM: •Etická výchova ve škole může být cestou, jak řešit dlouhodobou „krizi“ ve výchově (ve společnosti). •Podmínka: •učitelé si musí problém uvědomovat •musí ho chtít řešit •musí vědět jak •Např. úkol: • „VYMYSLETE SI ZPŮSOB, JAK ZMĚNIT SVĚT, A ZAČNĚTE TU MYŠLENKU USKUTEČŇOVAT.“ •HYDEOVÁ, C. R. Pošli to dál. Praha : Ikar 2003. • Literatura: •ANZENBACHER, A. Úvod do filozofie. Praha : SPN, 1990. •Etická výchova – program a osnovy vyučovacího předmětu. Praha: MŠMT, 1999. •EYRE, L. a R. Jak vychovávat děti k hodnotám. Praha : Portál, 2000. •HORKÁ, H. Výchova pro 21. století. Brno: Paido, 2000. •KOPŘIVA, P.; NOVÁČKOVÁ, J. a kol. Respektovat a být respektován. Kroměříž : Spirála, 2005. •KUČEROVÁ, S. Pedagogická antropologie a axiologie. Brno: PdF MU 1992 •Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha : VUP 2005 •ROCHE OLIVAR, R. Etická výchova. Bratislava: Orbis Pictus Istropolitana 1992. •STŘELEC, S. a kol. Kapitoly z teorie a metodiky výchovy II. Brno : PdF MU 2005. •VACEK, P. Morální vývoj v psychologických a pedagogických souvislostech. Hradec Králové, Gaudeamus, 2000. •VYSKOČILOVÁ, E. Příručka pro učitele. Praha : Portál, 1995.