1
Rysové a psychodynamické
přístupy – stručný přehled
První koncepce temperamentu –
vztah těla a duše
• Obrázek z roku 1792
odkazuje k mnohem
starší koncepci: k
Hippokratovsko –
Galénovské typologii
temperamentu
• 4 typy:
flegmatik,cholerik,
sangvinik,
melancholik
2
• Hippokrates a Galenos spojovali temperament (v zásadě
typ prožívání) s převahou určité tělesné šťávy (hlen,
žluč, krev, černá žluč), jejich pojetí v principu odpovídá
současným poznatkům o působení hormonů a
neurotransmiterů
• Lavater (z jehož knihy rytina pochází) je zastáncem
odlišného přístupu ke vztahu těla a duše: zabýval se
vztahem mezi fyziognomií (podobou) člověka a jeho
povahou;
• současnost dává za pravdu spíše antickým „praotcům“ –
na úrovni vnitřních fyziologických procesů můžeme
sledovat koreláty mentálních stavů (např. hormonální
aktivita ve stresu); univerzální souvislost mezi stavbou
těla nebo vizáží a osobnostními rysy naproti tomu
prokazatelná není
Tělesná stavba a osobnost
• Tradice tohoto druhu uvažování však žila a žije i v
dalších koncepcích (téměř) po současnost; příkladem
může být Kretschmerova typologie tělesné stavby a
náchylnosti jednotlivých typů k rozdílným duševním
onemocněním a obdobné typologie (např. Sheldonova)
3
Rysové přístupy v současnosti
• Uvažování o hlavních
„rysech“, relativně stabilních
charakteristikách osobnosti, je
sice relativně nový trend
(méně než cca 100 let), i v
rysových typologiích najdeme
návaznosti na staré tradice
• Uvedený příklad Eysenckova
pojetí temperamentu využívá
ve vztahu k typům antickou
terminologii
• Sleduje dvě hlavní dimenze:
neuroticismus (stabilita –
labilita) a extraverzi
(introverze – extraverze),
které bývají spojovány s
nezávýslými systémy citlivosti
ke kladným (extraverze) a
záporným (neuroticismus)
afektům
• Rysové přístupy
předpokládají existenci
(relativně) stabilních
vlastností osobnosti
• Které lze identifikovat
např. matematicky
(faktorovou analýzou),
analýzou jazyka
(lexikální analýza)
• Mohou odkazovat ke
zvláště nápadným
vlastnostem nebo
vlastnostem s vysokým
podílem vrozené složky
• V současnosti je velmi
rozšířeným rysovým
modelem tzv. „Big Five“
– pětifaktorový model
4
Přednosti a nedostatky rysových přístupů
• Rysové přístupy jsou dobře etablované v současné akademické
psychologii
• Pro identifikaci rysů existuje celá řada diagnostických nástrojů
• Informace o úrovni rysů umožňují předvídat chování v budoucnu
(předpokládá se stabilita)
• Představují východisko pro chápání „jinakosti“ dalších lidí (rysy
bývají považovány za důležitý zdroj „individual differences“; viz
komiks o introvertech na dalším snímku)
• Rysové přístupy se ale obtížně vyrovnávají s tématy vývoje a změn
• Vystihují takřka výhradně „statickou“ stránku osobnosti
• Často trpí tím, že něco spolehlivě popisují, neví se však přesně, co
to je (ateoretičnost),
• nebo se jedná ve skutečnosti o povrchní ukazatele (např. model Big
Five jako soubor zvláště výrazných rysů bývá označován za
„psychologii cizince“)
• Nebo unikají ze zřetele vztahy mezi sledovanými rysy (popis vs.
vysvětlení – rysový přístup jako „psychografie“ místo „psychologie“)
5
Psychodynamické přístupy - východiska
• Psychodynamické přístupy programově sledují dění v rámci
osobnosti, vnitřní dynamiku
• Na rozdíl od popisným přístupů nepracují s osobností jako se
„souborem rysů“, ale předpokládají v jejím rámci buď přímo existenci
„prožitkového centra“ (self), nebo se zaměřují např. na regulační
funkce osobnosti
• Za zdroje dynamiky považují vývoj, iniciativu,konflikty mezi
jednotlivými psychickými strukturami nebo naopak souhru
jednotlivých dílčích funkcí
• PD přístupy většinou (nikoli výhradně) navazují na psychoanalýzu,
toto označení je někdy používáno jako nadřazený pojem pro PA a
směry PA inspirované
V tomto kurzu představím (značně omezený) výběr – Freudovu
psychoanalýzu, kognitivní aspekty Jungovy analytické psychologie,
velmi orientačně teorii interakce osobnostních systému (PSI) J. Kuhla
jako příklad soudobého uplatnění psychodynamických principů v
psychologii mimo psychoanalýzu a s přesahy do pedagogiky
Sigmund Freud (1856 – 1939)
• „Otec“
psychoanalýzy,
sledoval dynamiku
• Vývoje
• Úzkosti a obran
proti ní
• Konfliktů mezi
psychickými
instancemi (Id,
Ego, Superego)
6
Psychoanalýza – „strukturální model“
• Tento model
označuje tři
psychické
instance,které se
– vyvíjejí postupně
(naoře Id, pak
Superego, nakonec
Ego),
– řídí odlišnými principy
(slasti, dokonalosti,
reality)
– …
…a mohou se ocitat ve vzájemném konfliktu
7
„Strukturální“ a „topografický“ model
Metafora s ledovcem lépe
než s „terčem“ nebo
figurkami vystihuje vztah
instancí k dalšímu –
„topografickému“
hledisku,kdy se rozlišuje
vědomí jako oblast
dostupná naší
zkušenosti, nevědomí
jako oblast, již nejsme
schopni reflektovat,
přestože nás ovlivňuje (a
je naší neodmyslitelnou
součástí) a popř.
předvědomí – pásmo „na
pomezí“, dostupné nikoli
aktuálně, ale podle
potřeby
Psychoanalýza – obranné mechanismy
• Freud považoval za základ potíží svých pacientů
vytěsněné zážitky;
• vytěsnění do nevědomí považoval za zvláštní (a
základní „obranný“) mechanismus,jímž se
psychika brání proti traumatickým prožitkům
nebo proti úzkosti, spojené se „zakázanými“
přáními a tendencemi
• Později rozlišil další mechanismy,
které se uplatňují v jednotlivých
„psychoneurózách“:
• hysterickou konverzi
• obsedantní substituci
• paranoidní projekci
8
Vývojový pohled na obranné mechanismy
• Obrany sice „pomáhají“ i dospělými lidem, svůj původ
ale mají v různých fázích vývoje a mohou vypovídat o
fixaci v určité fázi nebo o regresi zpět do této fáze a
prožívání témat odpovídajících této fázi
• orální fázi (1. rok života) odpovídají mechanismy
štěpení, popření, introjekce, projekce
• anální fázi (2.-3. rok) mechanismus izolace, reaktivní
formace a odčinění
• falické fázi (3.-5. rok) vytěsnění, regrese
• genitální fázi (dosahována v adolescenci) mechanismus
sublimace[1]
•
[1] Kocourek (1993) uvádí, že v této fázi se “funkce
obran mění ve službě adaptace”.
• Psychoanalýza – „strukturální model“
9
Obranné mechanismy a zralost osobnosti
• Vaillantovo (1994) hierarchické členění obranných
mechanismů rozeznává čtyři úrovně obran:
• psychotické (popření, distorze reality)
• nezralé/hraniční (odehrávání, disociace)
• neurotické (intelektualizace, vytěsnění)
• vyspělé (sublimace, humor)
• Podle této typologie se za zralé považují ty, které jsou
zakotvené v realitě – tj. nevedou k popírání reality ani
jejímu dramatickému zkreslování
Carl Gustav Jung (1875 -1961)
• Původně Freudův žák, později
zakladatel vlastního směru analytické
psychologie
• Rozsáhlé dílo, mj.
rozpracovával se zabýval
funkcemi, které zprostředkují
náš kontakt s vnější i vnitřní
realitou („ektopsychické“ a
„endopsychické“ funkce) –
tzn.do značné míry kognitivní
• Oproti Freudovi rozšířil řadu
koncepcí včetně motivace –
více docenil roli aspirací,
směřování do budoucna
10
Kognitivní funkce
• vnímání spočívá v „uvědomování si zevních
faktů, jež jsou... dány pomocí... smyslů… –
říká..., že něco je: neříká..., co to je…;
• myšlení… říká, co je věc…;
• cítění nás informuje pomocí citových odstínů o
hodnotách věcí…;
• intuice je jakýsi druh vnímání, které nejde
přesně přes smysly, ale jde cestou
nevědomí…“ (Jung, 1992, s. 22-25).
• Jung předpokládal antagonistické vztahy mezi
dvojicemi funkcí (cítění a myšlení jako
racionální funkce, vnímání a intuice jako
funkce iracionální) a podíl jednotlivých funkcí
(spolu s introvertním nebo extravertním
zaměřením) považoval za individuálně
charakteristický v typologickém smyslu. Na
toto pojetí později navázal J. Kuhl v rámci své
teorii interakce osobnostních systémů (PSI –
viz samostatná prezentace).
11
• …obrázek
poněkud
zjednodušuje
vztah mezi
extraverzí/
introverzí a
kognitivními
funkcemi, dobře
však vystihuje:
– souhru mezi
funkcemi,
– jejich funkční
specializaci
– motivované
směřování