Antonín Sova

Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?



Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo.

            Tak nevrle a tulácky v obzoru slunce spalo.


Ó, proč tak pozdě? řek´ jsem k ní. Poslední slunce na sítí,

            zvony mi v mlhách umlkly, jsou ptáci v travách ukrytí,


mé louky teskní vůní mdlou a vody sešeřeny jsou,

            a přes přívozy stíny jdou a všecko planou je už hrou, -


že do daleka odplout chci kams na zelené ostrovy

            a zdvihám vlajky na stožár a bílé plachty, lanoví.


Vás tenkrát zjara čekal jsem … V obzoru modrý zvučel jas.

            Já napjal struny z paprsků, by echem chyt´ se v nich váš hlas.


Nuž rcete, kde jste tenkrát byla? A pod jakými zeměpásy?

            Nuž rcete, čí jste jaro žila? Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?


Kde horké noci zpívaly vám v okna otevřená?

            Má duše marně toužila tím tichem uděšená.


A teď! kdy nevzpomněl jsem snad, vše se tu chystám zanechat,

            na plavbu bych se vydal rád, proč jdete vadnout na můj sad?


Pro nás tu slunce nehoří a nevýskají pohoří.

            Nám nikde louky nevoní, zpěv nezní v našem pomoří,


chci odplout sám a poslouchám podzimu pohádkové hlasy, -

            jdu hledat Nové království.

            Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?



(Ještě jednou se vrátíme, 1900)