Pozdravení slunci



Jan Zahradníček


Když zrána vyjdeš a světlem svým neprodyšně

oblohu uzavřeš mocnostem náměsíčným,

když obrazem okna zas křižuješ stěny

jíní bělostnou hrůzu se stromů plašíc,

kde úzkosti noci jsou, kde Saturnovo

království, jemuž jsem poplatný býval?


Lesk mnohý už oslnil přisleplé oči,

že v poddanství hanebná dávali jsme se,

lež složitou ale tvé loukotě drtí,

křik kohoutů hlasatelů tvých vjezdů,

hlas zvonů ulitých z tebe nám říká,

že nezbývá nic než světlo tvé prosté a bílé.


Nic nevím už o vlivu mandragor zhoubných,

když zlatem mi vydlažďuješ zápraží ráje,

vím jen, že vládneš i katastrům smrti

ze zdechlin jak z úlů dávajíc vzlétat

broukům oděným kovem, vím jen, že bledost

vraždy a závisti tebe se bojí.


Ale když rosteš a opřeno o zdi

jazýčkům zeleným v špinavé trávě

z jara vyrážet dáváš, když z rybníků piješ

a dnů svých výpalné listy do ulic házíš,

jak na spáncích nebes tvá tepna se škube,

jak raduji se z tvé třeskuté moci,

ó slunce, ty anděle ohnivé rady,

monstrance, jíž koří se věže a vody!


Ale ty nepohrdneš a pijáka hrdlem

ve víně stékáš, ty kasemat mříží

pro oči vězňů se pokorně drobíš,

však studánkám a skřivanům dáváš se celé.