Haraší podzim temným lesem,

dětem je chladno i v té kleci.

A zetlel podzim, zima jde sem.

A baba zatopila v peci.


Les černý zbělel ve vánici,

do bílých peřin lehlo mlází.

Zavřela baba na petlici,

plameny z pece jazyk plazí.


Zmizely cesty v bílém vání,

neprojde lesem noha lidská.

Zlým nikdo ve zlu nezabrání. –

Cvak! už je otevřena klícka.


Svět zapad do zimního spánku.

Ach, táto, mámo! Kde jste, kde jste!

„Napekla jsem vám marcipánku,

teď si tam pro něj sami vlezte.“


A baba chystá ve chvatu

velikanánskou lopatu.


*


Když probudí se hlína je to myš

Je-li sklu zima zaroste větvičkama

Ryba je hastrmaní lžička Víš

A slza Slza je voda co je sama


*


Zakvokala kvočna

kvokna ukvokaná

zakdákaly slepice

zlobily se velice

na kohouta


*


Kreslím si chaloupku v písku

a sluníčko si vedle mého pískoviště

kreslí kaštan, vysokánskou lísku,

že mu sotva stačí hřiště.


A než jsem dokreslil zahrádku k domu,

sluníčko si nakreslilo přes písek a přes trávy

dlouhé, dlouhé kmeny stromů,

koruny jim kreslí na hladinu Vltavy.


Když se slunce kloní k západu,

jeho štětec má nejdelší násadu.


*


Když začal březen, seděl jelen v base.

Proč tady sedíš? krysa divila se.

Jak se tak hloupě můžeš, kryso, ptát?

Proč tady sedím? Nebudu snad stát!


*


Jak zpívá vítr? Nemá hlas!

A víš, jak zpívá žitný klas?


Jak housle nebo hoboje?

Někdy je slyšet oboje.


I sedmikráska má svůj tón.

Vyzvání modrý luční zvon.


Na lesní rohy hrává mech.

A v tobě se jen tají dech.