festem, tedy nemůže mít dlouhého Irváni a opravdu se při prvni vhodné příležitosti rozpoutá mohutná polemika a Moderna se rozpadá. Je v tom hodně osobního, ale v první řadě ide o principy, ze kterých nikdo nechce slevit.
Měl-li mít Manifest nějaké politické ambice, lak se velmi rychle ukázalo, že šije dělal neoprávněně. Něco j mého je man i Testovat svůj náhled na politiku a něco jiného politiku dělat To zjistil píedevším Pelcl, na němž závisela další orientace Rozhledů. Jeho roztržka s vedením strany ohledně Manifestu, jeho následná kapitulace a podřízení o tomjasně vypovídá Končí krátký pokus najít alternativu, která by spojovala politický realismus a pokrokářství a která by je zároveň překračovala. Naopak dochází k prohloubení rozporů mezi pokrokáři a realisty. Rozhledy st na tom podílejí nemalým dílem.
Při troše nadsázky by se dalo říci, že Manifest Moderny byl mrtvě narozeným dítětem. Vše. co deklaroval, zaznělo do té doby mnohokrát z pera jednotlivých signatářů. Někteří, např" Šalda, již byli dál, na jiném stanovisku. U některých signatářů se brzo dostavilo rozmrzení z nesourodosti a tedy nefunkčnosti Moderny. Nebyla síla, která by je spojila. Když chtěli zůstat věrni svému požadavku individuality a individuální pravdy, museli se rozejít.
Příloha I Manifest České Moderny'"1
Sražena typickými representanty starých směrů v jeden šik, přinucena obhajovatí své přesvědčení, volnost slova, právo bezohledné kritiky nejprudším a nejvášnivějším bojem,jaký česká literatura vůbec zaznamenává, přijala část mladé generace literární jméno, které s despektem bylo hozeno na ni: Česká Moderna.
Bylo jí vytknuto jako nedostatek běžného společenského dobrého tónu, že se nepřipojila tiše k předcházejícímu staršímu proudu, že neuznává za svaté ikony, že povrhá skepticky autoritami, že nemá úcty k starým fetišům: byl pranýřován její revolucionářský duch. Výtky ty byly jí učiněny právem, je hrdá na ně. Cítí, že mezi generací starší a jí jest nepřekienutelná propast. Povrhla ujetou silnicí a půjde svou cestou. Principy, které zastávali její lidé od několika let porůznu, podrž! ona i na dáíe. Jsou tmelem, který ji spojil.
Chceme v kritice to, zač jsme bojovali a co jsme sí vybojovali: míti své přesvědčení, volnost slova, bezohlednost. Kritická činnost jest prací tvůrčí, umělecko-vědeckou, samostatným literárním žánrem, rovnocenným všem ostatním. Chceme individualitu. Chceme ji v kritice, v umění. Umělce chceme, ne echa cizích tónů, ne ekiektiky, ne diletanty, Nevážíme si pestrobarevného látání přejatých myšlenek a forem, zrýmovaných politických programů, imitací národních písní, veršovaných folkloristických tretek, šedivého faugličkářství, realistické ploché objektivnosti.
Individualita nade vše, žitím kypící a život tvořící. Dnes, kdy estetika našla útulku jen v učebnicích středních škol, kdy boje o účelnost v umění jsou směšným přežitkem, kdy vše staré padá do rumů a počíná se svět nový, žádáme od umělce: Buď svým a buď to ty! Neakcentujeme nikterak českost: buď svým a budeš českým. Mánes, Smetana, Neruda, tito nyní čistě čeští umělci par excellence, platili celou polovici svého života za cizáky česky se vyjadřující. Neznáme národnostních map. Chceme uměni, jež není předmětem luxu a nepodléhá vrtochům literární módy. Naše moderní není to, co je právě v módě: předevčírem realismus, včera naturalismus, dnes symbolismus, dekadence, zítra satanismus, okultismus, ta efemérni hesla, jež ní velisuj í a uniformují vždy na několik měsícův řadu literárních děl a po nichž opičí se literární gigrlata. Umělce, dej do svého díla svou krev, svůj mozek, sebe-ty, tvůj mozek, tvá krev bude žiti a dýchati v něm, a ono žiti bude jimi. Chceme pravdu v uměni, ne tu, jež je fotografií věcí vnějších, ale tu poctivou pravdu vnitřní, jíž jenormou jen její nositel-individuum.
85
Moderna literárni setkala se v lé čisté snaze po novém a lepším s modernou politickou. Zrodily se obě z téchže dispozic.
Za i menlivých auspicií vyrostla nynější generace. Nesena sympatií k ruchu a životu, přísahala slepě na prapor sírany, o které se zdálo, zeje začátkem nové epochy v dějinách národa. Dli věrnost ta nesla hořké ovoce. Místo duševní potravy dávány ji frase a zase trase — při lom v parlamentu, táborech a mluvčím žurnálu deklamováno o kulturní výši našeho lidu, osvětě, požadavcích doby, soutěži s osvícenými národy; v politické výchově bylo užíváno mladosti její jako slepých pěšáků na boulangistické šachovnici; společensky se hejslovanilo při pivě. Přesyceni frázemi, vyburcování pohledem na opatrné podvázání boulangistického křidla, zhnuseni hejslovnnsívím a kdedomováním procitli jsme. Podívali jsme se se skepsí na .své otce. Trudily dojem. Za hlaholu trub vyrazili do světa -dnes je vidímejako bezmocné parla-mentámí zastupitelstvo žurnálu, jemuž abonentní a různé jiné ohledy diktují posici ve věcech literárních, politických, společenských. Vidíme lid, jemuž místo světla osvěty doslalo se bengálových produkcí. Líd, jenž se stal prázdnou hlasující masou, které se pro udrženi dobré nálady pochlebuje.,zdravým politickým smyslem" a „vysokou inteligencí". Otcové naši převzali dědictví starší strany. Staročechů. Těmto rádi přiznáváme, že v práci osvětové vykonali mnoho. Hřivny jejich Mladočeši buď zakopali, bud' z nich tyli. Jejich činnost však bude poznamenána v kulturních dějinách našich názvem roků hubených.
Procitli jsme a starali se sami osebe. Pracovali jsme řadu let, dnes vystupujeme v sevřeném šiku.
Politika? Nemůžeme pochopiti, že by to byla jednak jakási věda, plna macchiavellismu, kramářství, napalováni, maskováni, polibky družiček a nadšení národa.
Politika je těžká, namáhavá práce a jen práce. A práce tichá. Politika není dáti se zvol i ti za poslance. V politice se nepracuje, až když je získán mandát. Politika práce se neprovádí až v parlamentě.
Jak chceme v literatuře individualismus, tak ho žádáme v politice. Politika budiž prováděna celými, vypracovanými jedinci. Míra jejich individuálnosti buď v přímém poměru k stupni jejich sebezapření: nic pro sebe sama, vše pro věc.
Chceme býti v politice přede vším lidmi v plném slova smyslu. Z toho plyne ostatní. Z toho plyne, že na otázku národnostní, na otázku galvanisovanou a živenou vládami, které formovaly a apelovaly na ni při každé válce, při každé dani krve tak, jako ve středověku útočeno v podobných případech na cit náboženský, že na otázku tu nazíráme jinak, kladně. Nemáme strachu a svůj jazyk. Jsme národnostně tak daleko, že nám jej žádná moc na světě nevyrve. Zachování jeho není nám účelem, ale prostředkem k vyšším cílům. Odsuzujeme proto brutál-nosti, které se pod národnostním heslem provádějí z německé strany tak, jak bychom je soudili, kdyby byly prováděny z naší. Odsuzujeme též politické strany, které jen v prospěchu vlád otázktt národnostní živí a v ní ubíjejí nejlepší síly národa. My budeme hledat dorozumění s našimi krajany německými: ne u zelených stolů, na diplomatické spojování se v parlamentech - ale dorozumění na poli humanity a---žaludku. Jsme připraveni, že staré strany právě
touto otázkou zfanatizují masy proti nám -ten příboj vydržíme. Myšlenka, jejímž základem jest poctivost, se neudupá, neukřičí, neuhlasuje.
Chceme v otázce sociální „býti především lidmi". - Počítáme dělnictvo k národu? I tenkrát, když prohlásí, že je internacionální? Ano. Národnost není patentem ani Mladočechův, ani Staročechů v. Strany mizí, národ zůstává. Nynější delegace mladočeská stala se representací české buržoazie a části rolnictva. Ona to nepokrytě prohlašuje, Návrh na všeobecné hlasovací právo byl tahem, jenž měl přivést vládu v rozpaky. Nyní je pohozeným dítětem, k němuž se vlastni otec netroufá nějak hiásiti,
Buržoasie celé Evropy je stejná. Emancipována francouzskou revolucí zapomněla záhy na trpký osud potlačovaných a svorně s fettdály a svorně se sedláky, i tito prošli podobnou školou, staví se proti mozolným prosícím rukám bílých otroků. Chceme všeobecné hlasovací právo - ne proto, že bychom věřili, že se tím změní smutný stav jejich, ale proto, že svěží silou jejích spíše se přivede nynější parlamentarismus ad absurdum, kteréžto naděje jsme se při
86
delegaci mladočeske dávno vzdali. Ona zapomněla (zovouc se pyšně stranou lidovou) svého poslání, přizpůsobuje se ovzduší a poměrům, místo kritiky vyjednává, místo práce deklamuje
My žádáme politickou práci za tím cílem, aby blahobyt a spokojenost společenská rozšířila se do všech kruhů a vrstev, - žádáme ochranu všech pracujících a strádajících od útisku mocných tohoto světa. Důsledně žádáme i pro ženy přístup do kulturního a sociálního Života
Všude, důsledně i v politice, prohlašujeme se proti stranám, pojímaným po vojenskú a církevnicku. Strany v lomlo starém smyslu jsou nám právě tak potlačujícíma nivelisujícím prostředkem jako viády. Ceníme celé jedince výše než abstraktní hromadu. Strany buďtež prostředkem společenského pokroku, ne však překážkou: vychovat lid znamená povznes? jedince na plnou a životnou výši sebevědomí a rozbit lenivost tupé, netečné přilnavosti, všecku tu pohodlnou zbabělost, neodpovědnost, nemyslivost a nezásadnost, všechen ten názor, že neplatí a neváží se myšlenka, duch, idea po své hodnotě, nýbrž že počítají se jen líná těla a hlasující ruce!
V říjnu 1895
F. V. Krejčí O. Březina V. Choc
F.X. Šaida J.S.Machar Dr. V. K.oerner'"Jl
Dr. J.Třebický J.V.Mrštík J. Pelcl
A, Sova F. Soukup
J. K. Šlejhar
Příloha II
Strhše domy své, jako nomadi žijeme
pod stany při ohních půlnočních,
k j iho-východu táhnouce za svými slunci.
Glossa k „České Moderně"105'
Nenávidíme hromadných manifestů. Poněvadž jsou zbytečné a plané. Protože se, konec konců, zvrhají v pouťovou produkci a reklamní frase. Dnes, několik Udí se sejde, o několika nejširších a nej všeobecnějších pojmech, o troše samy sebou se rozuměj ících a nu!ně předpokládaných věcí se dohodne, podepíše - a zítra, když má se přikročiti k dílu, práce jejích jde každá jinou drahou. K čemu byl tedy manifest jednoty a pospolitosti?! To jest juž osudem manifestů, že jistě vždy sklárnou. Jsou velikými slovy a závratnými sliby: ale skutečný, pevný, živý obsah jim chybí. Nebo kdyby měly míti určitost a přesnost, nemohla by je řada různorodých a různotvárných myslících lidí podepsati. Tato fatalita zasáhla i manifest „České Moderny". Jest vetkodyšný a krátkoživotný. Obsahuje rozpory. Patrný je zápas mezi požadavkem individuálnosti a demokratické hromadnosti. Ale tento zápas jest právě nejvlastnějším a nejbolestnějším bojem dnešku: o ten se jedná v prvé řadě- a jedině. Nebo na něm pak bude tkvíti ostatní, jeho rozhodnutí bude základním kamenem pro další stavbu. K tomuto bodu třeba zaujati postavení co nejjasnějšího. Není pravda, že míra individuálnosti má býti v přímém poměru k sebezapření. Zrovna opak! Nyní pracuje se k tomu, aby individuum bylo podřaděno společnosti - tudíž tomu, co samo vlastně tvoří: třeba však a musí se pracovati ze všech sil k tomu, aby rozpor ten vyrovnán byl, aby individuum a obecnost uvedeny byly v rovnováhu. Nechceme žiti v sebezapírání, nechceme zríkati se ničeho ze svého, z toho všeho, co tvoří bohatou a složitou náplň našeho nitra, chceme všemu dáti vymsti v plod
87