Je listopad, ten odřiles,

a na Vltavu zrovna dnes

spustila se z mračen

hejna kačen.


*

Hoblík – hleďme – hoblík,

inu, tu mě máte,

tančí za mnou hoblovačky

jako pentle zlaté.


*

I husa mluví řečí matek,

posadí-li se u housátek,

a volá na ně dojatá:

Kdepak jste, moje děti zlaté!

A když se na ně podíváte,

jsou vskutku celá ze zlata.


*

Podzimek dnes školu jistě zmešká,

neloudá se, jde si jako jindy, co mu stačí dech,

ale u školy vám v listí spatřil zeleného ježka,

co tu usnul, těžko říci, na bříšku či na zádech?


*

Sluníčko jde právě spát,

ukládá se do poupat,

růže, samé růže na lůžku,

z růží má i podušku.


*


Na sněhobílém polštáři

spí krásná hlava maminčina.

Hvězdy se nad ní rozzáří.

Ne hvězdy, ale oči syna.


*


Vějíř hrál všemi barvami.

Tanečnice se otáčela a rozevírala jej

proti oslepujícímu slunci.

Taneční hudbu nebylo slyšet.

Jen skřípění per a šelest

staré hrací skříňky.

Páv byl pyšný na své umění

a na svůj duhový vějíř.



*

Haraší podzim temným lesem,

dětem je chladno i v té kleci.

A zetlel podzim, zima jde sem.

A baba zatopila v peci.


Les černý zbělel ve vánici,

do bílých peřin lehlo mlází.

Zavřela baba na petlici,

plameny z pece jazyk plazí.


Zmizely cesty v bílém vání,

neprojde lesem noha lidská.

Zlým nikdo ve zlu nezabrání. –

Cvak! už je otevřena klícka.


Svět zapad do zimního spánku.

Ach, táto, mámo! Kde jste, kde jste!

„Napekla jsem vám marcipánku,

teď si tam pro něj sami vlezte.“


A baba chystá ve chvatu

velikanánskou lopatu.


*

Sedí panna na vrátkách

o desíti kabátkách,

je jí zima,

až je siná.


*

Železné zvíře

otavu hryže

na živé hoře.


*

Slepý viděl zajíce,

chromý za ním běžel,

nahý ho strčil do kapsy.

Co je to?


*

Pletu chlívek

pro pět ovec,

čtyři pohromadě,

pátá zvlášť.


*

Přišel k nám bílý kůň,

zalehl nám celý dvůr.