Autor: Karolína Petrová, UČO: 482047 ÒZápadoslovanské jazyky jsou skupinou slovanských jazyků, rozšířené především ve střední Evropě. ÒV současnosti pět živých jazyků: polština, čeština, slovenština a horní a dolní lužická srbština. ÒK polštině se řadí také kašubština (polský dialekt X samostatný jazyk). ÒTři skupiny – československá, lechická a lužická. ÒZápadoslovanské jazyky jsou si blízké, ale není pro ně typická tak vysoká vnitřní jednotnost jako u VS a JS (v historii byli provedeny specifické inovace→značné rozdíly) Ò Ò 2.jpg •česko-slovenská větev •čeština – Česko (10 mil. mluvčích) •slovenština – Slovensko (5 mil.) •lechická větev •pomořanština – vymřelý jazyk •kašubština – jazyk používaný západně od polského města Gdaňsk (50 tis.-200 tis.) •severní slovinština – vymřelý jazyk, někdy považován za dialekt kašubštiny •polabština – vymřelý liturgický jazyk z dolního toku Labe •polština – Polsko (40 mil.) •slezština – Slezsko •goralština - nářečí slezštiny na hranici se Slovenskem •lužickosrbská větev •dolnolužičtina (dolní lužická srbština) – Německo (13 tis.) •hornolužičtina (horní lužická srbština) – Německo (40 tis.) Ò ÒSoučástí indoevropské jazykové rodiny (obyatelé téměř celé Evropy a Asie). ÒZákladem byl společný společný indoevropský prajazyk – čas a místo vzniku neznáme. ÒPředpokládá se, že pravlastí praindoevropských plemen bylo rozsáhlé území mezi střední Evropou a střední Asií. ÒIndoevropské obyvatelstvo mělo kočovný a pastýřský charakter, zemědělství nerozvinuté – nerozvinuté technologie, nepříznivé typy půdy. Ò ÒPřelom 4. a 3. tisíciletí př. n. l. - expanze do vzdálenějších částí Evropy a Asie → rozpad společného prajazyka (probíhal asi 1000 let, dochází ke vzniku dialektů). ÒZ dialektů baltoslovanských (slovanské a baltské jazyky mají některé shodné znaky) se v polovině 2. tisíciletí př. n. l. vydělila praslovanština. ÒPůvodní slovanské osídlení – od Baltu po Karpaty, od Odry po Střední Desnu a horní Donec (dnešní Ukrajina), v průbehu 6.-9. století došlo k velké expanzi na J a Z → rozpad jednotného prajazyka, vznik tří jazykových skupin. Ò Ò expanze.jpg ÒMají dynamický a stálý přízvuk (čeština, slovenština, dolní a horní lužičtina, jižní kašubština -1. slabika, polština – 2. slabika od konce slova, pouze část kašubského území zachovává pohyblivý přízvuk). ÒZachování praslovanské skupiny tl, dl - pol.: radło, mydło, wiedli; čes.: rádlo, mýdlo, vedli; slov.: radlo, mydlo, viedli; dluž./hluž.: pletł, radło, mydło X rus.: мыло, вели. ÒZměna praslovanských spojení pj, bj, mj, vj na p/p´, b/b´, m/m´, v/v´ pol.: kupię, ziemia, čes.: koupím, země; slov.: kúpim, zem X rus.: куплю, земля. Ò Òvznik dásňového š na místě zadopatrových souhlásek při II. a III. palatalizaci: pol.: wszystek, musze; čes.: všechen, mouše; slov.: všetok, muše; dluž.: wšen, muše; hluž.: wšón, muše X rus.: весь, praslov.: *vьxъ, stsl.: musě. Òpřechod praslovanských skupin tj a kt v c a skupiny dj v dz (v češtině v z´): pol.: świeca, noc, miedza, cudzy; čes.: svíce, noc, meze, cizí; slov.: svieca, noc, medza, cudzí X rus.: свеча, ночь, межда, чужой; praslov.: *světja, *noktь, *medja, *tjudjь . Òzachování praslovanské skupiny kv´, gv´ na počátku slova před předními samohláskami (ě, i): pol.: kwiat, gwiazda (L. sg. kwiecie, gwieździe); čes.: květ, hvězda; slov.: kvet, hviezda; dluž.: kwět, gwězda; hluž.: kwět, hwězda X rus.: цвет, звезда. ÒZachování nosovek v polštině a jejich změna v ústní samohlásky v češtině, slovenštině a obou lužičtinách: pol.: ręka, mięso, pięć; čes.: ruka, maso, pět; slov.: ruka, mäso, päť; dluž.: ruka, měso, pěś; hluž.: ruka, mjaso, pjeć. ÒProvedení dispalatalizace ´e →´o (polština, lužičtina), ě →´a (polština): pol: żona, czoło, biorę, niosę, las, światło, miasto, miara, wiara; čes: žena, čelo, beru, nesu, les, světlo, město, míra, víra (do 15. stol. miera, viera). Ò ÒVokalizace slabikotvorných souhlásek v polštině a lužičtině: čes.: vrba, vlk, hrnek, vlna; pol.: wierzba, wilk, garnek, wełna; dluž.: w´erba, w´elk, gjarnc, wałma; hluž.: wjerba, wjelk, hornc, wołma. ÒRozdíl v provedení metatezy ve skupinách tort, tolt, tert, telt, v polštině a lužičtině vznikly skupiny trot, tlot, tret, tlet, kdežto v československé skupině spojení trat, tlat, trět, tlět: pol.: krowa, głowa, brzeg, mleko; čes.: kráva, hlava, břeh, mléko; slov.: krava, hlava, breh, mlieko. Ò Ò ÒČeština: Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a Duch Boží vznášel se nad vodami. ÒSlovenština: Na počiatku stvoril Boh nebo a zem. Zem však bola pustá a prázdna, tma bola nad priepasťou a Duch Boží sa vznášal nad vodami. ÒPolština: Na początku Bóg stworzył niebo i ziemię. Ziemia zaś była bezładem i pustkowiem: ciemność była nad powierzchnią bezmiaru wód, a Duch Boży unosił się nad wodami. ÒKašubština: Na zôczątkù bëło Słowò, a Słowò bëło ù Bòga i Bògã bëło Słowò. Òno bëło na zôczątkù ù Bòga. Przez Nie wszëtkò sã stało, a bez Niegờ nick sã nie stało, co je stớné. ÒDL srbština: Wóśce naš, kenž sy na njebju, wuswěśone buź mě Twójo, pśiź kralejstwo Twójo, stań se wóla Twója ako na njebju tak teke na zemi. ÒHL srbština:Wótče naš, kiž sy w njebjesach. Swjeć so Twoje mjeno. Přińdź Twoje kralestwo. Stań so Twoja wola, kaž na njebju, tak na zemi. ÒVyvinula se na základě dialektů slovanských kmen, které obývaly na konci praslovanského období povodí řek Odry, Varty a Visly. Ò První zápisy polských slov se objevují ve 12. století (vlastní jména osobní, místní - Hnězdenská bulla papeže Inocence II. - 400 osobních a místních jmen. ÒDuchovní píseň Bogurodzica (11. stol.) a Kázání svatokřížská (datují se do 13. stol.). ÒSouvislé polské texty jsou k dispozici od 14. století. Jako jazyk krásné literatury dosahuje polština svého vrcholu v 16. století, kdy tvoří Biernat z Lublinu, Jan Kochanowski. ÒPo období úpadku (17. století) dalšího vrcholu v době romantismu a realismu. ÒV polštině jsou patrné cizí jazykové vlivy, např. vlivy české (křesťanská terminologie - anioł, diabeł), německé (technické názvosloví), v 15. a 16.stol. výpůjčky turecké, ukrajinské a běloruské a maďarské. V 16. stol. se objevují výpůjčky z italštiny (hospodářství, dvorský život) a v 17. a 18. stol. z francouzštiny. Ò Dialekty: 5 hlavních skupin (kašubská, velkopolská, malopolská, slezská a mazovská) ÒArchaický charakteru a specifické jazykové inovace → některými jazykovědci považována za samostatný západoslovanský jazyk, který původně náležel do pásu dnes již vymřelých pomořanských dialektů, ÒTento pás se táhl od Západního Pomořanska a ostrov Rujanu až po oblasti na západ od dolního toku Odry. ÒVe 13. -16. století podlehly germanizaci. ÒVe stejné době došlo ke germanizaci rozsáhlého území západně od Lužice, které bylo obýváno lužickosrbskými plemeny. ÒDůkaz některá místní jména (Luchow), ale také texty v polabském jazyce, který zcela vymizel až v polovině 18. století. ÒDnes se s přirozeným tlakem němčina potýká DLS. ÒSpjat s vývojem staroslověnského písemnictví (tzv. česká redakce) Ò 10. a 11. stol. vznik důležitých staroslověnských textů s výraznými českými rysy (hlaholsky psaná mešní kniha Kyjevské listy, fragment mešních modliteb Pražské hlaholské zlomky) ÒStaroslověnský původ má i nejstarší česká duchovní píseň Hospodine, pomiluj ny (přelom 10. a 11. století). ÒJednotlivá česká slova a slovní spojení se objevují v latinských textech od 11. stol., souvislé česky psané texty se objevují ve 13.-14. stol. Ve 14. století existuje již bohatá krásná a odborná literatura. ÒVýznamný reformátor češtiny Jan Hus – reforma českého pravopisu. Vyšel ze zásady, že každá hláska musí mít svůj vlastní grafický znak. Zavedeny nové diakritické znaky (nabodeníčko dlouhé, krátké). ÒJeho reforma ovlivnila ortografii všech slovanských jazyků používajících latinku. ÒVrchol starší české literatury bylo 16. stol. - vydání nového překladu Bible – Bible Kralické (vzor spisovného ČJ) ÒPo roce 1620 - útlum českého písemnictví i češtiny.Doba úpadku přerušena až českým národním obrozením na konci 18. stol. (Josef Dobrovský, Josef Jungmann). ÒObnovený spisovný jazyk navazuje na stav ze 16. století a je zprvu dosti odlišný od tehdejšího hovorového jazyka. ÒK plné stabilizaci nové češtiny dochází ve druhé pol. 19. stol. ÒDialekty: 4 hlavní skupiny (česká nářečí, středomoravská/hanácká, východomoravská/moravskoslovenská, slezská – lašská a slezskopolská) ÒNepříznivá politické situace - slovenština začíná jako samostatný jazyk formovat pozdě – ve 2. pol. 18. stol. ÒDo této doby plnila na území Slovenska úlohu spisovného jazyka čeština (Bible Kralická). ÒOd 16. století jsou v českých textech stále více patrné slovenské vlivy. ÒOd 17.–18. stol. je možno hovořit o poměrně stabilizované hovorové slovenštině. K vytvoření spisovné slovenštiny se přičinili zejména Anton Bernolák a Ľudovít Štúr. ÒBernolák vydal v roce 1790 první normativní mluvnici slovenštiny, ve které vycházel ze západoslovenských nářečí okolí Trnavy a Bratislavy, Pravopis založil na tehdejší živé výslovnosti. ÒTzv. bernoláčtina se udržela zejména v katolickém prostředí až do poloviny 19. stol. ÒVe polovině 19. stol. nastává normalizace spisovné slovenštiny Ľudovítem Štúrem Vyšel ze středoslovenských nářečí a jeho spisovná slovenština je s malými obměnami používána dodnes. Ò Rozvoj slovenské literární tvorby - poslední čtvrtina 19. století (Svetozár Hurban Vajanský, Pavol Ország Hviezdoslav, Martin Kukučín). ÒJeště větší rozvoj spisovné slovenštiny po r. 1918, kdy se slovenština stala plnoprávným spisovným a státním jazykem (ale oblast terminologie silně ovlivněna češtinou). ÒPo rozpadu Československa pozorujeme tendenci k prohlubování odlišnosti mezi oběma jazyky. ÒTři hlavní nářeční skupiny (středoslovenská, západoslovenská a východoslovenská), přechodný pás moravskoslovenský. ÒVýznamné rozdíly, které v určitých oblastech dokonce znemožňují vzájemné porozumění (obě jazykové oblasti byly až do 17. století odděleny pásem lesů a bažin) ÒDLS - Nejstarší text - rukopis překladu Nového zákona z roku 1548. Základem spisovného jazyka dialekty v okolí Chotěbuze. Lužické národní obrození první poloviny 19. století, projevilo poměrně slabě. Rozvoj krásné literatury až ve druhé polovině 19. století. ÒHornolužické texty se objevují později. Prvním hornolužický text - soudní výpovědi budyšínských měšťanů z roku 1532 (65 slov). Prvním rozsáhlejší text je Katechismus vydaný v r. 1597 v Budyšíně. Hornolužický spisovný jazyk se formuje od konce 18. století, a to zejména na základě budyšínského dialektu. Normalizace jazyka nastala v první polovině 19. století v souvislosti s lužickým národním obrozením. (1866- hornolužický slovník (K.B.Pfühl)) ÒDialekty dolní lužická srbštiny – dvě základní nářeční skupiny (západní a východní), vzájemně se značně liší, původně byly odděleny hustým lesním pásmem ÒHorní lužická srbština – dvě základní skupiny – západní a východní a přechodný pás mezi dolní a horní lužičtinou Òhttp://www.cesky-jazyk.cz/slovnicek-pojmu/slovanske-jazyky/#axzz5UkiSp2tG Òhttp://wiki.unas.cz/wikipedia/z/za/za_padoslovanska__jazyky.html Òhttps://is.muni.cz/el/1421/podzim2012/PLB403/Zapadoslovanske_jazyky_07.pdf Òhttps://www.vaseliteratura.cz/medailonky-autoru/413-ludovit-stur Òhttp://ancient-medieval-macedonian-history.blogspot.com/2008/12/slavic-settlement-in-povardarje-fy rom.html Òhttps://www.jazykovka.info/zajima-vas/slovnik/slovanske-jazyky/ Òhttps://www.britannica.com/topic/West-Slavic-languages/media/640364/61368 Òhttps://www.britannica.com/topic/Slavic-languages Òhttps://eurozpravy.cz/domaci/zivot/88888-cestina-a-slovenstina-se-vzdaluji-u-hranic-vznika-zachran ny-projekt/