FONETIKA A FONOLOGIE I. FONETIKA •Fonetika je jazykovědná disciplína, která se zabývá materiální stránkou zvukových výrazových prostředků jazyka. • - na nezobecněné úrovni poznání a popisu mechanismu vzniku řeči (akustická stavba a percepce zvukového signálu sluchem) •- Na zobecněné úrovni hlásek a prozodických prostředků (Krčmová, M. 2009) VÝVOJ FONETIKY •- 13. př. N. l. – Féničané – hláskové písmo (to předpokládalo důkladnou analýzu zvukové stránky jazyka) • - Řekové doplnili hláskovou abecedu o znaky pro samohlásky •- 5. stol. př. n. l. – zmínky o mluvené řeči lékaře Hippokrata a filozofa Aristotela (4. stol. př. n. l.) •- Od 4. stol. př. n. l - Indové věnovali velkou pozornost mluvené řeči při popisu sanskrtu. Popsali výslovnost jednotlivých slov a textů. Všímali si toho, jak se slabiky a hlásky artikulují a na základě toho dospěli ke klasifikaci hlásek, ke které se Evropa přiblížila až v 1. pol. 19. stol. VÝVOJ FONETIKY -ve středověku úpadek o zvukovou stránku jazyka -Zájem se obnovil v 18. stol. – problematikou výslovnosti se zabýval J. W. von Kempelen v souvislosti s tzv. mluvícím strojem -do moderní fonetiky se dochovalo Hellwagovo trojúhelníkové schéma znázorňující artikulační charakteristiku samohlásek - VÝVOJ FONETIKY •19. stol. znamená obrat v souvislosti s: •a) nástupem srovnávací a historické gramatiky (ta si vyžadovala objasnění fonetických změn, a tím i dokonalý popis jednotlivých hlásek, zvláště jejich tvoření) •b) nástupem přírodních věd – rozvoj anatomie, fyziologie a akustiky – ty dokázaly popis uskutečnit. Také byli od lékařů a fyziků postupně přebírány různé přístroje (laryngoskop, rentgen) • ROZDĚLENÍ FONETIKY •Základní dělení fonetiky na 3 části: 1)Fonetika artikulační 2)Fonetika akustická 3)Fonetika auditivní FONETIKA ARTIKULAČNÍ •- Zabývá se popisem artikulačních orgánů a složitým procesem tvoření jednotlivých hlásek i větších celků (slabiky, slova, věty). -Jeví se nejvíce propracovanou částí fonetiky. -Opírá se o poznatky zejména anatomie a fyziologie -Jednou ze základních otázek artikulační fonetiky je popis orgánů, které se na vytváření mluvené řeči podílejí – tyto orgány se nazývají mluvidla FONETIKA ARTIKULAČNÍ •Schéma mluvidel • FONETIKA AKUSTICKÁ •Využívá poznatky akustiky a věnuje se zkoumání zvukových vln, jejich složení, přenosu ovzduším, atd. •Rozvíjí se v závislosti na vývoji nových přístrojů a opírá se o poznatky přírodních věd, zejména fyziky. FONETIKA AUDITIVNÍ •Studuje složení a funkci sluchového orgánu, způsob percepce mluveného jazyka, rozsah slyšitelnosti, která je ohraničena na jedné straně prahem slyšitelnosti a na druhé prahem bolestivosti. •Je doposud velmi málo propracovaná, dokonce není dodnes spolehlivě zjištěno, kde přesně dochází k dekódování přijímaných zvuků, tj. k dosazování významu za přijímané zvukové signály (v úvahu přichází sluchový orgán, sluchový nerv a mozek) • SEGMENTÁLNÍ PRVKY •Jedná se o určité jednotky (segmenty), do nichž se dá mluvená řeč rozložit: • - samohlásky • - souhlásky SUPRASEGMENTÁLNÍ PRVKY •Jedná se o jevy, které přesahují nejen hlásku a slabiku, ale týkají se větších mluvních celků. Nedají se dost dobře dělit (segmentovat) na dílčí jednotky. Jedná se především o: • - slabika (ne všichni jazykovědci ji sem zařazují, přičemž je ale chápána jako minimální suprasegmentální jednotka) • - přízvuk -redukce -melodie -dynamika • - - - II. FONOLOGIE •Vědecká disciplína, která studuje zvukovou stránku jazyka, avšak ze značně odlišného hlediska. •Zakladatelem fonologie je ruský emigrant N. S. Trubeckoj (představitel Pražského lingvistického kroužku) – „Základy fonologie“ •Fonologie definuje tzv. fonému jako základní fonologickou jednotku a popisuje systém fonologických opozic. •Fonologie se zabývá studiem zvukové stránky jazyka z hlediska její funkce, tj. stavby a rozlišování významových jednotek jazyka (studiem fungování konkrétního segmentu v jazyce. • TRANSKRIPCE •Grafický systém libovolného jazyka nedisponuje prostředky, s jejichž pomocí by bylo možné v písemné podobě zaznamenat jeho zvuky. Pro grafický zápis zvukové stránky jazyka je proto potřeba použít speciální přepis – transkripci. •Existují dva způsoby transkripce: a)Fonetickou b)Fonologickou TRANSLITERACE •Je věrný přepis psaného slova (textu, typicky zeměpisného názvu nebo jména osoby) z jednoho písma do jiného. Význam má zejména pro odborné lingvistické účely. •Např. Современный русский язык - Sovremennyj russkij jazyk. TRANSLITERACE •Jejím cílem je jen usnadnit přečtení daného výrazu poučenému čtenáři, který zdrojové písmo neovládá; na rozdíl od transkripce se však snaží neztratit žádnou informaci o původním pravopisu. Není tedy zápisem mluvené řeči jiným písmem jako transkripce, nýbrž přepisem grafických znaků jinými znaky (písmeny). Transliterace tedy musí zachytit i rozdíly mezi znaky či skupinami znaků, které se vyslovují stejně, ale ve zdrojovém jazyce se z nějakých důvodů píší odlišně. V mezích tohoto principu se transliterace nicméně snaží (podobně jako transkripce) o zachycení výslovnosti slova, ale obdobně, jako v původním písmu, a volí pokud možno takové znaky cílového písma, které mají (v hlavních jazycích, jež cílové písmo používají) podobnou či stejnou výslovnost jako text ve zdrojovém písmu. Z tohoto důvodu může být transliterace ovlivněna nejen písmy, ale i konkrétními jazyky, které písmo používají. •