JAZYK A LIDSKÁ SPOLEČNOST JAZYK A LIDSKÁ SPOLEČNOST •JAZYK – pro společnost nepostradatelný, bez něj společnost nemůže existovat •Je znakem etnika, národa, popř. rasy či skupiny •Je nástrojem dorozumívání většiny kultury v dané společnosti •Při vývoji jedince je jazyk zároveň hlavním nástrojem jeho socializace, tj. formování a integrování do dané společnosti •Především jazykem si lidé předávají své vědění, zákony, zvyky, mýty i domněnky JAZYK A LIDSKÁ SPOLEČNOST •Hlavní rysy, které jazyk a společnost spojují: -Jazyk je společenská instituce – jazyk není nomenklatura (představa jazyka jako souhrnu seznamu pojmenování věci…) -Jazykové znaky jsou psychické povahy, mají své sídlo v mozku – ve své existenci jsou však utvrzované „společenskou dohodou“ -Jazyk je soubor zvyků a konvencí, tj. je ustalovaný praxí jako výsledek vývoje mezi variantami a alternativou. V tomto smyslu je jazyk i jevem historickým JAZYK JAKO SOCIÁLNÍ JEV •Jazyk jsme si osvojovali a naučili se ho používat v průběhu počáteční socializace •Řečové návyky už od útlého věku odrážejí sociální poměry, ze kterých člověk pochází – jednotlivé sociální skupiny se přitom neliší jen rozsahem slovní zásoby nebo vyjadřovacími schopnostmi, ale rozdíly lze najít přímo ve způsobu komunikace JAZYK JAKO SOCIÁLNÍ JEV •Bernstein vymezil dvě základní formy komunikace – dva specifické jazykové kódy: 1)Omezený jazykový kód (restringovaný) – ten je charakteristický pro nižší sociální vrstvu 2)Rozvinutý jazykový kód (elaborovaný) – ten je charakteristický pro střední vrstvu •Jazyk vytváří na jedince výrazný sociální tlak, zejména prostřednictvím gramatiky, větné skladby apod., Tomuto tlaku se musí každý jedinec podřídit, chce-li pomocí jazyka v dané společnosti komunikovat JAZYKOVÉ SPOLEČENSTVÍ •Jazyk souvisí se společností a její kulturou v nejširším slova smyslu (s národem, kmenem, popř. s jiným větším či menším kulturně společenským útvarem) •Lidstvo jako soubor organizovaných společenských skupin se nemůže obejít bez prostředků dorozumívání (komunikace) •Existují různé typy jazykových útvarů a různé vztahy k němu: • - národní jazyk • - sociolekt (jazykové sociální skupiny) • - idiolekt (jazyk jednotlivce) JAZYK JAKO SPOLEČENSKÁ INSTITUCE •Jazyk je společenský jev •Není nám vrozen a musíme se ho učit •Jazyk je společenská instituce s výraznými rituálními rysy •Je to společenská instituce, zcela jedinečná v tom, že se nezakládá na přirozeném vztahu vůči věcem, svému objektu (tj. jazyk není nomenklatura – není to pouhý seznam pojmenování a pojmenovávání) NORMY V LIDSKÉ SPOLEČNOSTI A JAZYKOVÉ NORMY •Norma (z lat. – „pravítko, měřítko, pravidlo“) – je požadavek na chování nebo vlastnosti člověka, věcí, situace. •Jazyková norma - soubor uznávaných, ustálených jazykových prostředků (mluvnických i lexikálních) a závazných způsobů (pravidel) jejich užívání. •Do normy patří pouze to, co je spisovné!!! •Norma je kodifikována (uzákoněna) • NORMY V LIDSKÉ SPOLEČNOSTI A JAZYKOVÉ NORMY •Druhy jazykových norem: 1)Normy lexikálních prostředků – slovníky 2)Normy morfologických prostředků – mluvnice a tvarosloví 3)Normy syntaktických prostředků – větná skladba 4)Normy pravidel • - pravopisných •- výslovnostních KODIFIKACE JAZYKOVÉ NORMY •Kodifikace – zajišťování, zpracování, uzákonění a vydání jazykové normy spisovného jazyka v příslušných příručkách. 1)Kodifikace ortoepická 2)Kodifikace lexikální 3)Kodifikace gramatická 4)Kodifikace ortografická • Základní kodifikační příručky: •Pravidla českého pravopisu, Slovník spisovné češtiny, mluvnice • JAZYKOVÝ ÚZUS MLUVENÝ A PSANÝ •Úzus (z lat. Usus – užití, dovednost, zvyk) neboli uzance je označení pro pravidlo či ustálený zvyk, který není povinný (psaný), ale je všeobecně přijímaný a respektovaný. Do jazykového úzu se zahrnují i užití příležitostná, netradiční a nepravidelná. •Úzus také může být změnou, výjimkou či nepravidelností ke kodifikované normě. Na základě úzu může dojít k vytvoření psané normy nebo ke změně existující.