jak neměřit člověka ( 100 ) 2. měření hlav ( 101 ) nec. Požíval vzácnou svobodu, byl dostatečně bohatý, a tedy nezávislý, a mohl tak věnovat značnou energii i inteligenci svému oblí- A _ benéiriu" tématu - měření. Galton, průkopník moderní statistiky, věřil, že s dostatečnou pilností a vynalézavostí lze změřit cokoli a že^měření je hlavním kritériem vědeckého bádání. Dokonce navrhoval" statistické testování účinnosti modliteb, a i se o to prakticky pokoušel! Od roku 1883 razil pojem eugenika a doporučoval regulaci manželství i rodiny na základě dědičných vloh rodičů. i Víru v měření Galton zdůvodňoval se vší genialitou svých pra- * zvláštních metod. Snažil se například sestrojit „mapu krásy" Britských ostrovů, a to takto (1909, str. 316-316): „Kdykoli mám příležitost, třídím lidi, které potkám, do tří skupin: dobré, průměrné a špatné. Dělám to tak, že nejdříve vypíchám bodlem do archu papíru neviditelný kříž s protaženým spodním ramenem. Horní část kříže je vyhrazena dobrým, příčné rameno průměrným a spodek je určen špatným. Dírky jsou dobrou hranicí a snadno se dají rozpoznat. Sledovaný objekt, místo a čas jsou napsány na papíře. Tuto metodou jsem používal pro sběr dat o kráse. Dívky, které \ jsem potkal na ulicích nebo jiných místech, jsem dělil na přitažlivé, nezajímavé nebo odpudivé. Šlo samozřejmě o čistě osobní hodnocení, ale bylo vnitřně sourodé, mám-li soudit ze shody jednotlivých pokusů j v rámci jedné populace. Podle všeho jsou nejhezčí kusy v Londýně ; a nejošklivější v Aberdeenu." j i S notnou dávkou humoru navrhuje metodu na měření nudy (1909, str. 278): I „Mnohý z duševních procesů dovoluje, aby byl zhruba měřen. Napn- j klad lidská znuděnost se dá odhadnout z intenzity vrtění se. Nezříd- j ka jsem si tuto metodu vyzkoušel na konferencích Královské země- , pisné společnosti, protože dokonce i tam je možné příležitostně ; vyslechnout nudné memoáry. Pozorováním na hodinkách bych upou- [ tal pozornost, a tak jsem odhadoval čas podle svého dýchání - asi 15 vdechů za minutu. Nepočítal jsem je vduchu, ale postupným mačká- \ ním 15 prstů. Samotné počítání se vztahuje na to, kolikrát se pozorovaná osoba bude ošívat. Sledování se omezuje jen na osoby středního j věku. Děti jsou jen v klidu jen málokdy, zatímco postarší filosofové do stavu strnulosti upadají na dlouhé minuty." ■ Měření bylo Galtonovým bohem a po pravici tohoto boha trůnila pevná víra v dědičnost téměř všeho, co se dá měřit. Galton věřil, že i ty nejvíce sociálně podmíněné druhy chování mají významnou vrozenou složku: „Podle toho, kolik členů naší Sněmovny lordů si bere dcery milionářů, se lze domnívat, že časem bude náš Senát tvořen více než obvyklým procentem chytrých byznysmenů, ale asi také nižší mírou obchodní bezúhonnosti, než je tomu dosud." (1909, str. 314-315) Jak tak neustále hledá cesty ke změření relativní hodnoty lidí, navrhuje dokonce hodnotit černochy a bělochy pomocí studia dějin střetů mezi černými náčelníky a bílými cestovateli (1884, str. 338-339): „Bílý muž si bezpochyby přináší znalosti běžné v civilizovaných zemích, ovšem tato výhoda sebou nese mnohem menší váhu, než jsme ochotni připustit. Domorodý náčelník je dobře a podle potřeby připraven na umění vládnout, neustále se ve své schopnosti zdokonaluje a obvykle si svůj post udržuje převahou charakteru, denně prokazovanou podřízeným i soupeřům. Cestovatel v divokých krajích je také do jisté míry v postavení velitele, proto musí na každém obydleném místě docházet ke střetům s místními náčelníky. Výsledek je dostatečně známý: bílý cestovatel téměř vždy dosáhne svého. Málokdy slyšíme, že by bílý cestovatel potkal černého náčelníka a pokládal ho za lepšího, než je on sám." Gal tunová největší práce o měření inteligence (Hereditary Genius, 1869) obsahovala mezi různými kritérii i antropometrii. Jeho zajem o měření lebek ä těl však vrcholil až později, kdy si na Mezinárodní výstavě v roce 1884 otevřel laboratoř. Za tři pence mohl každý projít jeho testovací a měřící linkou a na konci obdržet hodnocení. Po skončení výstavy byla laboratoř v činnosti ještě dalších šest let v prostorách Londýnského muzea. Laboratoř získala věhlas a přitahovala řadu významných osobností, včetně Gladstona:1' „Pan Gladstone roztomile naléhal ohledně velikosti své hlavy s tím, že kloboučníci mu často říkají, že má aberdeen-skou palici (to samozřejmě neopomenu sdělit svým skotským voličům). Byla to nádherně tvarovaná hlava, i když poněkud nižší, ale nakonec její obvod nebyl až tak pozoruhodný." (1909, str. 249-250) Aby tohle všechno nebylo považováno za neškodné výmysly jakéhosi praštěného viktoránského excentrika, musím zdůraznit, že jak neměřit človeka__._ ( 102 ) sir Francis byl brán velmi vážně a byl pokládán za vůdčí osobnost své doby. Lewis Terman, americký badatel, v oblasti dědičnosti, muž, který se nejvíce zasloužil o zavedení testů IQ ve Spojených státech, retrospektivně vypočítal Galtonův IQ jako vyšší než 200, přičemž Darwin si vysloužil jen 135 a Kopernik se musel spokojit s pouhými 100-110 (více o tomto absurdním čarování v dějinách, mentálních testů viz str. 202). Darwin, který přijímal dědičné zdůvodňování se silným podezřením, po přečtení knihy Hereditary Genius napsal: „V určitém smyslu jste ze svého oponenta učinil konvertitu, protože předtím jsem vždy tvrdíval, že s výjimkou bláznů není mezi lidmi přílišných intelektuálních rozdílů a že odlišnosti spočívají spíše v cílech a schopnosti tvrdě pracovat." (in Galton, 1909, str. 290) Galton odpověděl: „Na jeho zmínku o tvrdé práci se dá odpovědět, že charakter, včetně způsobilosti pro tvrdou práci, je dědičný jako každá jiná vlastnost." Předehra s morálním poučením: čísla nejsou zárukou pravdy V roce 1906 virginský lékař Robert Bennett Bean uveřejnil dlouhý odborný článek o srovnávání mozků černých a bílých Američanů. Neomylně nalezl významné rozdíly kamkoli pohlédl - významné ve smyslu jeho oblíbeného způsobu prokazovat méněcennost černochů pomocí nevyvratitelných čísel. Bean byl zvlášť hrdý na svá data o mozkové struktuře nazvané corpus callosum, která obsahuje vlákna spojující pravou a levou mozkovou polokouli. Vycházeje ze základního principu kranio-mentrie, který praví, že vyšší duševní funkce sídlí v přední části mozku a senzomotorické funkce více vzadu, usoudil Bean, že by šlo rasy srovnávat podle velikostních poměrů různých částí corpori callosi. Měřil délku jeho přední části igenus) a srovnával ji s délkou částí zadní (splenium). Pak vynášel obě hodnoty do grafu proti sobě (obr. 7) a při pozoruhodně obsáhlém souboru dostal pro mozky bělochů a Černochů prakticky úplně oddělené hodnoty. Bílí měli relativně větší genus, tedy více mozkové hmoty v místech, kde sídlí inteligence. „Tento údaj je o to zajímavější," volá Bean (1906/ str. 390), „že v oblasti genu jsou vlákna nejen pro čích, ale i pro inteligenci!" A pokračuje: „Všichni víme, že černoši mají citlivější čich než bílí; pokud by se obě rasy neměly příliš lišit v inteligenci,: měli bychom u černochů očekávat větší rozměry genu. Přesto je jejich genus menší, navzdory čichovým přednostem; černoši tedy 2. měřeni hlav_____( 103 ) musí doopravdy trpět nedostatkem inteligence." Navíc Bean neopomněl uvést i odpovídající závěry pro pohlavní rozdíly. U obou ras ; mají ženy relativně menší genus než muži. Bean ve svém rozboru pokračuje upozorněním na relativně větší ■ frontální (čelní) část mozku bílých ve srovnání s částmi parietální- : mi a okcipitálními (postranními a zadními). Co se týče relativní velikosti čelních partií, černoši jsou někde mezi „člověkem2) (sic) : a orangutanem" (1906, str. 380). Na celé dlouhé monografii je podezřelá nepřítomnost jedné hodnoty. Bean neříká vůbec nic o velikosti samotného mozku, onoho oblíbeného kritéria klasické kraniometrie. Důvod je zahrabán v Dodatku: Mozky černochů a bělochů se svojí velikostí vůbec neliší. Bean kličkuje: „Tolik faktorů přispívá k váze mozku, že je ke zvážení, zda by diskuse tohoto bodu byla nosná." A přesto nachází cestu ven. Mozky, které analyzoval, pocházely z opuštěných mrtvol věnovaných lékařským fakultám. „Všichni přece víme, že černoši chovají menší úctu ke svým mrtvým než běloši." A tak byla bílá ra- : sa v jeho vzorku zastoupena jen nejnižšími skupinami - prostitutkami a zpustlíky, „zatímco je známo, že u černochů opouští své : mrtvé i lepší třídy". Proto i nulový rozdíl mezi mozky může naznačovat nadřazenost bílé rasy, protože výsledky „možná ukazují, že kavkazci nejnižších tříd mají větší mozky než lépe postavení černoši" (1906, str. 409). Obecný závěr práce, vyjádřený v posledním odstavci ještě před vzpomenutým znepokojivým Dodatkem, proklamuje jako vědecké závěry běžné předsudky: „Černoch je především citový, ohromně emotivní, smyslný a při podráždění i prudký. Má rád okázalost a má hudební vlohy; existuje v něm nepěstěná umělecká kapacita - černoši jsou dobrými umělci a řemeslníky. Pozorujeme nestabilní charakter, zejména v sexuálních vztazích je náchylný ke ztrátě sebekontroly. A pozorujeme neohrabanosť neboli nedostatečné vnímám polohy a vztahu mezi vnitřkem a vnějškem, což se projevuje i jako markantní vtíravost a domýšlivost. Takové vlastnosti lze u černochů přirozeně očekávat, protože celá zadní část jejich mozku je velká a celá přední část malá." Bean se neomezoval jen na odborné časopisy. Během roku 1906 uveřejnil dva články v populárních žurnálech a vzbudil dostatek pozornosti, aby si ho všiml i úvodník Časopisu American Medicíne jak neměřit človeka ( 104 ) 2. měření hlav__ ( 105 ) 350 SQ MM C 325 O O o o o ' o 300 0 -o- 0 o § ° o 8 275 C o —o- o o o —o- ■ So O 250 o o o d o o o o 0 si m 225 O o o o a u oo o o 8 B ■ n ■ —..........""01 ■ m m 200 o 8 53 co ■ 0 o ■ m 175 ů m o o a o s m - ■ ÍSO o H o S m 3 ■ a m m M 125 m 100 m 7S ■ • ■ 75 100 126 J50 1Y5 j 200 225 250 275 SQ MM 7. Beánův diagram vynášející rozměry genu na svislou a splenia na vodorovnou osu. Bílé kroužky znázorňují (jak jinak) hodnoty u mozků bělochů, černé čtverečky u černochů, Běloši mají podle toho větší genus, tedy více hmoty vpředu, a tudíž i více inteligence. 325 • 300 • 275 -1 • •é 1--SPi---— 1 m- • 250 —sss- ® □ ■ i • • ■** n a □ 225 B D K ji-HP— [■ • ■ □ gig- 200 c 1 D % O □ ni hl je ■ v aur m 175 • i ■ 1 q • ° 9 • 3® D • m ■ • 150 ■ 125 < > m 100 O bílá že na 75 • bílým 1Ž 50 0 n černá ; ena 25 ■ černý i 1UŽ 0 i □ 5 S 0 5 (00 (25 j 150 [ 75 200 225 8. Mallovo vynesení hodnot genu proti spleniu. Mali měřil mozky, aniž by věděl, k jaké rase přísluší. Nenašel žádné rasové rozdíly. Přímka znázorňuj e Beánem definovanou hranici mezi bělochy a černochy. jak neměřit člověka _.__t lUti ) (duben 1907, citováno podle Chase, 1977, str. 179). Bean poskytuje, tvrdí se v úvodníku: „Anatomické zdůvodnění naprostého selhání černošských škol při vštěpování vyšších znalostí - mozek černochů je nemůže pochopit o nic více než kůň trojčlenku... Dnes předáci všech politických stran uznávají, že myšlenka rovnosti lidí byla chybou... Bylo by vhodné omyl napravit a zrušit hrozbu pro naši prosperitu, kterou představuje rozsáhlá masa voličů bez mozků." Avšak Franklin P. Mail, Beánův poradce na Universitě Johnse Hopkinse, začal Beánova až příliš do sebe zapadající data podezírat. Zopakoval Beánova měření, ale s jedním důležitým metodickým rozdílem: dokud neprovedl všechna měření, nevěděl, které mozky patřily černochům a které bělochům (Mali, 1909). Při použití Beánovy metody měření nenašel v poměru genu ke spleniu ve vzorku 106 mozků žádné rozdíly {obr. 8). Tento vzorek obsahoval i 18 mozků z Beánova původního souboru, 10 bělošských a 8 černošských. Beánovy hodnoty byly vyšší než Mallovy u bělochů v sedmi případech, u černochů v případě jediném. U splenia byly Beánovy hodnoty vyšší u sedmi z osmi černošských mozků. Použil jsem tuto krátkou ukázku fanatismu jako předehru dobře ilustrující podstatu této kapitoly i celé knihy. Vědečtí rasisté a se-xisté často nalepí značku podřadnosti jen na jedinou znevýhodněnou skupinu; ale rasa, pohlaví a třídní příslušnost jim vždy splývají a jedno zastupuje druhé. Jednotlivé studie mohou míl omezený dosah, ale obecná filosofie biologického determinismu prostupuje vším - hierarchie výhod a nevýhod jsou způsobeny diktátem přírody, rozvrstvení společnosti je odrazem biologických vlivů. Bean studoval rasy, ale svůj nej důležitější závěr vztáhl i na ženy, a v poznámce, že stejná velikost mozků obou ras ve skutečnosti svědčí o podřadnosti černochů, předpokládal i rozdíly mezi jednotlivými sociálními vrstvami. Předem vytvořený předsudek, a nikoli obsažná numerická dokumentace, rozhoduje o závěrech. Nemůžeme pochybovat, že Beánova poznámka o černošské neohrabanosti odráží jeho víru, již se pak snažil objektivizovat. Nejde tedy o závěr dosažený vyhodnocením dat o předních a zadních částech mozku. Nebýt víry v podřadnost černochů, vypadaly by závěry o jejich méněcennosti vycházející ze zjištění, že mají s bělochy naprosto stejné mozky, jako absurdní. Čísla a grafy nezískají na věrohodnosti tím, že budeme zvyšovat přesnost měření, používat větší soubory dat nebo zvyšovat složitost úkonů. Už původní rozvrh pokusů bývá vadný a ani při dal-' 2. měření hlav__ ších rozsáhlých opakováních nedochází ke korekci. Právě apriorní důvěra v jednu z mnoha možných interpretací výsledků měření signalizuje vážné závady v metodice pokusů. Kraniometrie nebyla, jen hračičkou akademiků, omezenou na odborné časopisy. Byl jí hojně krmen i populární tisk. Když se její závěry jednou osamostatnily, začaly žít vlastním životem, donekonečna přetiskované z jednoho opsaného zdroje do druhého, odolné proti vyvrácení, protože nikdo si nedal práci se zkoumáním slabin původní dokumentace. V tomto případě udusil Mail dogma ještě v zárodku, a přesto ne dostatečně včas. Mezitím už přední vědecký časopis stačil otisknout doporučení, aby se černochům pro vrozenou hloupost upřelo volební právo. Zaznamenal jsem však i důležitý rozdíl mezi Beánem a evropskou kraniometrickou školou. Bean se buď dopustil vědomého podvodu, nebo podlehl neobyčejnému sebeklamu. Byl špatným vědcem pracujícím podle nesmyslného experimentálního rozvrhu. Na druhé straně, velcí kraniometrici byli podle kritérií své doby skvělými vědci. Jejich čísla byla - na rozdíl od těch Beánových - bezchybná. Jejich předsudky hrály při interpretacích a při plánu pokusů, tj. při rozhodování, jaká data se budou sbírat, mnohem jemnější roli. Jejich práce byly mnohem odolnější proti odhalení, ale i v tomto případě neplatné mylné představy vedly přes měření a jeho vysvětlení zpět ke stejným sebeklamům - byl to neprůstřelný systém, který získával na vážnosti, protože předstíral, že vzešel z pečlivého experimentu. Beánova historka byla převyprávěna mnohokrát, i když ne vždy do všech detailů (Myrdal, 1944; Halier, 1971; Chase, 1977). Bean byl ale jen okrajovou postavou v dočasném provinciálním divadle. Co jsem však nenašel, byl rozbor prací a výsledků Paula Brocy a jeho školy kdy moderní analýzu skutečného dramatu. Veleknězi kraniometrie - Paul Broca a jeho škola Velký bludný kruh V roce 1861 se v rámci nově založené a ještě stále porodními bolestmi zmítané vědecké společnosti rozproudila lítá diskuse, která se protáhla na několik zasedání. Antropologickou společnost v Paříži založil v roce 1859 Paul Broca (1824-1880), profesor klinické jak neměřit člověka ( 108 ) 2.mereniiílav ( "109 ) chirurgie na lékařské fakultě. Dva roky nato vystoupil na shro-máždění společnosti Louis Pierre Gratiolet s přednáškou napadající nejvzácnější část Brocova učení. Troufal si tvrdit, že neexistuje ;|f žádný vztah mezi velikostí mozku a stupněm inteligence. | Broca se bránil, že pokud by právě rozdíly ve velikosti neměly ;i žádný význam, „zkoumání mozků různých ras by ztratilo větší část ze své zajímavosti i užitečnosti". (1861, str. 141) Proč by J:| antropologové trávili tolik času proměřováním lebek, kdyby jejich 1 výsledky nemohly rozdělit lidstvo do skupin a stanovit jejich rela- | tivní hodnotu? íf „Ze všech otázek dosud diskutovaných v Antropologické společnosti se žádná nevyrovná té dnešní... Obrovský význam kraniologie oslovil W antropology s takovou razancí, že mnozí opustili ostatní obory, aby se mohli věnovat výlučně studiu lebky... Doufali jsme, že v těchto datech nalezneme informace významné pro ohodnocení intelektuální hodnoty lidských ras." (1861, str. 139) Broca pak spustil palbu svých dat a chudák Gratiolet se dal na í zmatený ústup. Jeho závěrečné vystoupení v diskusi dlužno zařadit mezi nejvíce taktizující a nejubožejší ústupové řeči, jaké kdy vědec pronesl. I tak se však nezřekl všech „omylů" a jen konstato-val, že pronikavost jeho stanoviska bohužel nikdo nedocenil. (Gratiolet byl mimochodem royalista, a ne rovnostář. Snažil se také dokázat podřadnost černochů a žen, jen jinými metodami -například rychlejším srůstáním lebečních švů.) Broca vítězoslavně uzavírá: „Obecně je mozek větší u zralých dospělých osob než u starců, u mužů než u žen, u vyšších ras než u nižších." (1861, str. 304) „... Při shodě všech ostatních podmínek existuje pozoruhodný vztah mezi vývojem inteligence a velikostí mozku." (str. 188) Pět let nato se v antropologičkám článku napsaném pro encyklo- ; i pedii vyjádřil ještě působivěji: „Prognátní (dopředu vytažený) obličej, více nebo méně tmavá pokožka, vlnité vlasy a intelektuální i sociální podřadnost jsou často úzce propojeny, naopak víceméně ;; světlá pleť, rovné vlasy a ortognátní (rovný) obličej patří k běžné f výbavě nejvyšších skupin na lidském žebříčku (1866, str. 280)... Skupina charakterizovaná černou pletí, vlnitými vlasy a prognát-ním obličejem nebyla nikdy schopna povznést se k civilizaci." (str. 295-296) Jsou to tvrdá slova a Broca sám lituje, že příroda takový systém vytvořila (1866, str. 296). Ale co se dá dělat? Fakta jsou fakta. „Neexistuje žádná víra, jakkoli úctyhodná, jakkoli legitimní, která by se nemusela přizpůsobit pokroku lidského poznání a sklonit se před pravdou." (Podle Counta, 1950, str. 72) Paul Topinard, přední Brocův žák a pozdější nástupce, měl za své motto (1882, str. 748): nenávidím systémy, obzvlášť ty apriorní." S mimořádnou ostrostí častoval Broca těch několik rovnostář-ských vědců svého století, kteří se zpronevěřili vlastnímu poslání, když dovolili, aby etické naděje a politické snění zamlžily jejich úsudek a zkreslily objektivní pravdu. „Pro antropologii nebyly po-; litické zásahy a sociální ohledy škodlivé o nic méně než náboženství." (1855, podle Counta, 1950, str. 73) Velký německý anatom Friedrich Tiedemann tvrdil, že černoši a běloši se objemem mozkovny neliší. Broca ho načapal při stejné chybě jako já Mortona (viz str. 75-93). Morton naměřil opakovaně nižší objemy černochů tam, kde užil subjektivní a nepřesnou metody měření, na rozdíl od případů, kde proměřoval tytéž lebky přesnější technikou. Tiedemann s použitím ještě méně přesné metody vypočítal u černochů průměrné hodnoty o 45 cm3 vyšší než průměrné hodnoty udávané jinými. Přitom se jeho hodnoty pro lebky bělochů s výsledky ostatních shodovaly. (Při veškerém potěšení, kterého si Broca dopřál odhalením Tiedemanna, si nikdy nedal práci s Mortonem, protože ten byl jeho hrdinou a modlou. Napsal dokonce stostránkové pojednání, v němž do nejmenšího detailu popisuje Mortonovy postupy. (Broca, 1873b) Proč se Tiedemann dostal na scestí? Broca píše (1873b, str. 12): „Byl bohužel veden předpojatostí. Rozhodl se prokázat, že mozková kapacita všech lidských ras je stejná..." Ale „axiomem všech věd založených na pozorování musí být, že fakta předcházejí teoriím" (1868, str. 4). Broca věřil, a předpokládám že upřímně, že fakta byla jeho jediným omezením, a že jeho úspěšné potvrzení tradiční hierarchie bylo výsledkem jen a jen přesných měření a péče, s níž vypracoval reprodukovatelné metody. Brocu vskutku nelze číst, aniž by člověk nepocítil ohromný respekt před pečlivostí při shromažďování výsledků. Věřím jeho údajům a pochybuji, že kdy byly získány lepší. Provedl vyčerpávající analýzu všech předchozích metod používaných k určování objemu mozkovny. Rozhodl, že olověné broky slavného Mortona (1861, str. 183) poskytovaly nejlepší výsledky. Strávil pak ale celé jak n emeř1t člověka ( 110 ) 2. méŕení hlav ( m ) měsíce vylepšováním této techniky. Bral v úvahu takové věci jako tvar a výšku odměrného válce při měření objemu z lebky vysypaných broků, rychlost, s jakou se broky do lebky sypou, způsob třepání a pěchování olova v lebce a určování, zda se ho tam už více nevejde (Broca, 1873b). Nakonec vyvinul objektivní metodu pro měření objemu mozkovny. Ve většině svých prací však dával přednost přímému vážení mozku potom, co ho vlastníma rukama vy-jmul z hlavy. Strávil jsem celý měsíc studiem všech Brocových stěžejních prací a soustředil jsem se hlavně na statistické postupy. Odhalil jsem jednoznačné schéma jeho metod. Broca překonával propast mezi fakty a závěry asi nejběžnějším způsobem - v opačném směru. Závěry byly první, a ty Brocovy byly názory sdílené většinou tehdejších úspěšných bílých mužů - oni sami byli na vrcholku díky šťastnému osudu udělenému přírodou a ženy, černoši či chudáci byli pod nimi. Jeho data byla (na rozdíl od Mortonových) spolehlivá, alo jejich sběr byl výběrový, a potom byla podvědomě upravována k podpoře už připravených závěrů. Za těchto okolností získaly výsledky nejen požehnání vědy, ale také prestiž čísel. Broca a jeho škola nepoužívali fakta jako zavazující dokumenty, ale jako ilustrace. Začali u svých cílů, prošli fakty a v kruhu se vrátili k původním východiskům. Jejich příklad si zaslouží podrobnější studium, protože na rozdíl od Mortona (který data manipuloval), oni své zájmy obhajovali jiným a asi mnohem častějším způsobem - maskováním rouchem objektivity. Výběr postav Když v Paříži zemřela Hotentotská Venuše, vzpomínal na ni Geor-ges Cuvier, nej větší vědec, a jak později ke svému potěšení Broca odhalil, i největší mozek Francie, takto: „Křivila rty přesně tak, jak pozorujeme u orangutana. Její pohyby v sobě měly cosi náhlého i fantastického a připomínaly pohyby opice. Její rty byly ohavně obrovské (na to, že opice mají rty tenké a malé, Cuvier pravděpodobně zapomněl). Její uši připomínaly uši mnoha opic - byly malé se slabým tragem3) a s téměř chybějícím vnějším okrajem. Všechno to jsou zvířecí znaky. Nikdy jsem neviděl lidskou hlavu více podobnou opičí." (in Topinard, 1878, str. 493-494) Lidské tělo se dá měřit na tisíc různých způsobů. Kterýkoli výzkumník předem přesvědčený o podřadnosti zkoumané skupiny může vybrat malou množinu měr, jimiž bude ilustrovat vyšší podobnost s opicemi. (Tento přístup lze samozřejmě uplatnit i v případě bílých mužů, třebaže se o to dosud nikdo nepokusil. Běloši sdílejí např. se šimpanzi tenké rty a mnozí Afričané mají rty širší, tj. více „lidské".) Brocův hlavní předsudek spočíval v předpokladu, že lidské rasy mohou být seřazeny na lineární škále podle duševní hodnoty. Mezi Brocovy etnologické cíle patřilo i určení „relativní polohy ras na lidském žebříčku" (in Topinard, 1878, str. 660). Nedošlo mu, že lidská variabilita může být spíše ohraničená a náhodná než lineární a hierarchická. A protože znal předem pořadí, nestala se antropo-metrie pouhým numerickým cvičením v syrovém empirismu, ale hledáním znaků, které by toto pořadí nějak potvrzovaly. A tak Broca začal s pátráním po důkazech potřebných k doložení stanovené stupnice. Například v roce 1862 zkouší poměr délky kosti vřetenní (rádius) ke kosti päžní (humerus) a vyvozuje, že vyšší poměr znamená delší paži - tedy opičí znak. Vše začalo slibně: u černochů měl tento poměr hodnotu 0,794; u bělochů 0,739. Pak však nastaly potíže. Z eskymácké kostry dostal poměr 0,703, z kostry australského domorodce 0,709. Hotentotská Venuše, pro Cuviera skoroopice (její kostru uchovávali v Paříži), vykazovala pouhých 0,703. Broca měl dvě možnosti. Buď připustit, že podle tohoto kritéria se běloši řadí níže než několik skupin s tmavou kůží, nebo pokus zavrhnout. Protože už věděl (1862a, str. 10), že Hoten-toti, Eskymáci a Australané stojí ještě níže než většina afrických černochů, zvolil druhou cestu: „Teď už tedy nemohu nadále tvrdit, že prodloužené předloktí je známkou degradace a podřadnosti, protože podle toho by Evropan zaujal místo mezi černochy na jedné straně a Hotentoty, Australany a Eskymáky na straně druhé." (1862, str. 11) Později ze stejných důvodů málem opustil své ústřední kritérium - velikost mozku. Podřadná žlutá rasa si totiž vedla zpropade-ně dobře: „Tabulka, v níž byly rasy seřazeny podle objemu mozkovny, nebude odrážet stupeň jejich nadřazenosti nebo podřadnosti, neboť velikost mozku je jen jedním z problémů řazení ras. Eskymáci, Laponci, Ma-lajci, Tataři a několik dalších skupin mongolského typu bude v tabulce překonávat nejcivilizovanější národy Evropy. I nižší rasa tedy může mít velký mozek." (1873a, str. 38) jak neměřit člověka ( 112 ) Cítil, že větší část svých základních dat o velikosti mozku může zachránit. Na jednom konci to sice prasklo - některé podřadné rasy měly bohužel velké mozky, ale jinak to fungovalo, protože malé mozky patřily výlučně lidem nízké inteligence. Pokračoval proto: „To však nijak neznehodnocuje význam malého objemu mozku jako znaku podřadnosti. Tabulka ukazuje, že černoši západní Afriky mají objem mozkovny asi o 100 cm3 nižší než evropské rasy. K tomuto výčtu můžeme přidat i Kafery, Núbijce, Tasmánce, Hotentoty a Australany. Tyto příklady postačují k důkazu, že i když objem mozku nehraje rozhodující roli při řazení ras podle intelektu, přesto jistý význam má." (1873a, str. 38) Nezvratný argument! Část, kde výsledky skřípou, odvrhni; podle stejného kritéria potvrď tu, která se hodí do krámu! Broca s čísly nešvindloval; jednoduše mezi nimi jen vybíral a interpretoval svůj postup práce směrem k preferovanému závěru. Při výběru mezi mírami se Broca nenechal jen pasivně hnát vrtochy předem formulované myšlenky. Selekci znaků prosazoval jako stanovený cíl s předem danými kritérii. Topinard, nej důležitější z jeho žáků, rozlišoval mezi „empirickými" znaky „bez zjevného plánu" a znaky „racionálními", vztaženými k nějakému logickému názoru (1878, str. 221). Jak však určit, který ze znaků je „racionální"? Topinard odpovídá: „Jako dominantní jsou vyhledávány, ať už právem nebo neprávem, jiné charakteristiky. U černochů mají vazbu na ty, které pozorujeme u opic, a znamenají přechod mezi opicemi a Evropany." (1878, str. 221) Také tuto věc Broca probíral během sporu s Gratioletem a dospěl ke stejným závěrům (1861, str. 176): „Problém, které mozky srovnávat, snadno překonáme výběrem těch ras, jejichž intelektuální nerovnost je naprosto jasná. V tom smyslu je nadřazenost Evropanů ve srovnání s africkými černochy, americkými Indiány, Hotentoty, Australany a černochy z Oceánie dostatečně jistá, aby mohla sloužit jako výchozí bod pro srovnávání mozků." Zvlášť odpudivé příklady se dají najít při výběru jedinců, kteří mají skupinu reprezentovat na ilustracích. Před třiceti lety, když jsem byl ještě malý kluk, vystavovali v Sále člověka Amerického přírodovědného muzea příklady lidských ras v lineárním sledu od 2. mereni hlav 113 ) opic po bělochy. Až po naši generaci znázorňovali standardní anatomické ilustrace šimpanze, černocha a bělocha jednoho za druhým v uvedeném pořadí, třebaže mezi černochy i bělochy by se dalo najít dostatek jedinců, aby pořadí obrátili - šimpanz, běloch, černoch. V roce 1903 publikoval americký anatom E. A. Spitzka dlouhé pojednání o velikosti a tvaru mozku u význačných mužů. Uveřejnil obrázek (obr. 9) s komentářem: „Skok od Cuviera a Thac-keraye k Zulu nebo Bušmanovi není větší než od posledně jmenovaných ke gorile nebo orangutanovi." (1903, str. 604) Publikoval i podobný obrázek ilustrující variabilitu velikosti mozku u bělochů a zřejmě si nikdy neuvědomil, že tím rozbíjí své vlastní argumenty. F. P. Mali, muž, který odhalil Beána, o těchto obrázcích napsal (1909, str. 24): „Když je srovnávám, zdá se, že Gambettův mozek : se podobá gorilímu více než mozku Gausse." Zabránit anomáliím V té záplavě Brocových různorodých dat se nevyhnutelně objevi-; ly mnohé anomálie a zřejmé výjimky z jeho hlavního principu (ve-: likost mozku odráží inteligenci a úspěšní bílí muži mají větší mozky než ženy, chudina a nižší rasy). Když si povšimneme, jak opracoval každou zřejmou výjimku, získáme nejjasnější pohled na Brocovy metody argumentace a vývodů. Také pochopíme, proč data nikdy nemohla vyvrátit jeho předpoklady. Němci s velkými mozky V poslední zoufalé snaze odhodil Gratiolet veškeré zábrany. Odvážil se tvrdit, že Němci mají v průměru mozky o 100 gramů těžší než Francouzi. Z toho je jasné, volal, že velikost mozku nijak nesouvisí s inteligencí! Broca pohrdlivě odpověděl: „Monsieur Gratiolet téměř zabrnkal na naše vlastenecké city. Snadno mu však dokáži, že může velikosti mozku přičítat jistý význam, aniž by přitom přestal býti dobrým Francouzem." (1861, str. 441-442) ^ Broca pak systematicky a důkladně proklepnul data. Gratiole-tův údaj totiž pramenil z ničím nepodložených tvrzení německého učence E. Huschkeho. Když Broca soustředil všechna data, která mohl sehnat, zredukoval rozdíly mezi německými a francouzskými mozky na 48 gramů. Pak uplatnil soubor oprav na vlivy, které s inteligencí nesouvisí a také ovlivňují velikost mozku. Docela správně usuzoval, že velikost mozku vzrůstá s velikostí těla, kle- jak neměřit človeka ( 114 ) 2. měření hlav ( 115 ) mozek velkého matematika K. F. Gausse žena z kmene Sanů gorile 9. Spitzkův řetěz bytí reprezentovaný velikostí mozků profesor Altmarm, známý anatom Gambetta '. Spitzkova ilustrace variability mozků slavných jak neměřit člověka ( us ) sá s věkem a s dlouhými obdobími zdravotních potíží (to vysvětluje, proč popravení zločinci měli větší mozky než slušní občané zesnulí ve špitálech na různé degenerativní choroby). Broca upozorňoval, že průměrný věk Francouzů ve vzorku byl 56,5 roku, zatímco Němců jen 51 let. Odhadl, že se tím vysvětluje 16 gramů % onoho rozdílu mezi Francouzi a Němci - rozdíl se tím snížil na 32 gramů. Potom z německého souboru vyřadil všechny osoby, které zemřely násilnou smrtí nebo byly popraveny. Průměrná váha mozku dvaceti Němců, kteří zesnuli přirozenou smrtí, byla 1320 gramů, což znamenalo méně než francouzský průměr 1333 gramů. A to ještě ani neprovedl opravu na vyšší tělesnou výšku Němců. Vive la France! Brocův kolega de Jouvencel, který sám vystoupil proti nešťastnému Gratioletovi, přisuzoval vyšší tělesné váze Němců veškerý zdánlivý mozkový náskok. O průměrném Němci napsal (1861, str. 466): „Pozře mnohem více jídla i pití, než potřebujeme my. To spolu s konzumací piva, která je značná dokonce i ve vinařských oblastech, způsobuje, že Němec je mnohem tělnatější než Francouz, a to natolik, že poměr velikosti mozku k celkové hmotnosti těla, nejen že není vyšší, je, jak se mi to jeví, nižší než u nás." Nekárám Brocu za jeho opravy, jen konstatuji, že je dovedl chytře použít pokaždé, když se dostal do nesnází. Vzpomeňte si na to, až budu probírat, jak obratně se vyhnul korekcím v případě ohrožení jeho oblíbeného závěru o malých mozcích žen. významní muži s malými mozky Americký anatom E. A. Spitzka vyzýval významné muže, aby po smrti věnovali své mozky vědě. „Myšlenka na pitvu je pro mne určitě méně odpudivá než představa hnilobného rozkladu v hrobě." (1907, str. 235) Pitva zesnulých kolegů se stala mezi kraniometri-ky 19. století jakýmsi druhem přidružené výroby. Mozky působily neobvyklé nadšení a radost. Seznamy doplněné obvyklou závistivou srovnávací studií byly hrdě zveřejňovány. (Dva přední antropologové J. W. Powell a W. J. McGee se dokonce vsadili, kdo má větší mozek. Je to, jako když se Ko-ko bavil s Nanki-Pu o ohňostrojích, které se budou konat po jejich popravě: „Neuvidíte je, a přesto zde budou.") A někteří géniové si vedli opravdu skvěle. Nad evropským průměrem 1300-1400 gramů nejvíce vyčníval veliký Cuvier se svými 1830 gramy. Vedl tabulky až do roku 1883, kdy svým mozkem ko- 2. měření hlav__( 117 ) nečně prorazil dvoukilovou bariéru Turgeněv. (Jiní možní obyvatelé této stratosféry - Cromwell a Swift - vypadli ze hry pro nedostatek záznamů.) Opačný konec seznamu vyvolával větší zmatek a znepokojení. Walt Whitman dokázal naslouchat zpěvu Ameriky s pouhými 1282 gramy! A vrcholem neslušnosti byl mozek Franze Josefa Galia, jednoho ze dvou zakladatelů frenologie - původní „vědy" posuzující duševní schopnosti lidí na základě velikosti různých struktur mozku. Jeho mozek vážil pouhých 1198 gramů. (Jeho kolega J. K. Spurzheim vykazoval vcelku úctyhodných 1559 gramů.) A i když to Broca nemohl zjistit, jeho mozek vážil jen 1424 gramů, sice o chlup nad průměrem, to je pravda, ale žádná sláva. Anatole France roztáhl rozmezí výskytu slavných autorů na více než 1000 gramů, když v roce 1924 pohoršil se svým pidimozkem a zaznamenal pouhopouhých 1017 gramů. Malé mozky byly otravné, ale Broca všechny anomálie neohroženě vysvětloval. Nositelé těchto mozků buď zemřeli v pokročilém věku, 11.Mozek.velkého matematika K. F. Gausse (vpravo) způsobil dost rozpaku, protože byl se svými 1492 gramy jen mírně nad průměrem. K jeho záchrane vsak přispěly jiné vlastnosti. Zde E. A. Spitzka ukazuje že Gaussuv mozek je mnohem více zvrásněn než mozek Papuánce (vlevo) I jak neměřit člověka------( 11r > byli útlé postavy, nebo byly mozky špatně zakonzervovány. Typická byla Brocova reakce na práci jeho německého kolegy Rudolfa Wagnera. Ten získal v roce 1855 skutečnou raritu, mozek velkého matematika Karla Friedricha Gausse. Tento mozek byl s 1492 gramy mírně nad průměrem, ale byl ze všech dosud analyzovaných mozků nejvíce zvrásněn (obr. 11). Povzbuzen pokračoval Wagner vážeriím mozků všech zemřelých (a s procedurou předtím srozuměných) profesorů z Gottingenu s cílem vypracovat distribuci velikosti mozků slavných mužů. Zatímco Broca bojoval s Gratioletem, Wagner získal čtyři další hodnoty. Žádná z nich nepředstavovala nebezpečí pro Cuviera a dvě z nich byly vysloveně znepokojující. Mozek profesora filosofie Hermanna vážil 1368 gramů a profesora mineralogie Hausmanna dokonce pouhých 1226 gramů. U Hermannova mozku provedl Broca opravu na stáří a zvedl jeho hmotnost o 16 gramů, takže skončil o 1,19 procenta nad průměrem - „nic moc na profesora lingvistiky", kroutí hlavou Broca, „ale přece jen víc než nic" (1861, str. 167). Žádná oprava však nemohla pozvednout na úroveň obyčejných smrtelníků Hausmanna. Vzhledem k jeho úctyhodnému věku 77 let mohl jeho mozek postihnout vyšší než běžný stupeň senilní degenerace, spekuluje Broca: „Stupeň poškození je ve vysokém věku variabilní a nelze ho vypočítat." Broca byl přesto znepokojen. Mohl nějak upravit velmi nízké hodnoty, ale na neobvykle vysoké se mu je i tak pozdvihnout nepodařilo. A tak dospěl k neprůstřelnému závěru a s ironií naznačil, že Wagnerovi následovníci Gausse snad ani nebyli tak vynikajícími muži: „Není příliš pravděpodobné, že by v průběhu pouhých pěti let v Gottingenu zemřelo hned pět géniů... Profesorský talár není nutně vizitkou génia; dokonce i v Gottingenu mohou být některá křesla obsazena nepříliš pozoruhodnými lidmi." (1861, str. 165-166) Po tomto odstavci se však už Broca ponořil do zdrženlivosti a napsal (1861. str. 169): „Věc je velmi delikátní, a nebuduji více rozmazávat." Zločinci s velkými mozky Velké rozměry mozků u mnoha zločinců byly stálým zdrojem starostí kraniometrů i antropologů. Broca měl sklon sprovodit ze světa tyto obavy tvrzením, že náhlá smrt při popravě zabraňuje 2. měření hlav _:_.____( j 19 ) zmenšování mozku, postihující mnoho úctyhodných mužů během dlouhodobých, obvykle před smrtí je sužujících nemocí. Navíc smrt oběšením způsobuje otok mozku, a to domněle vede k vysokým hodnotám. Právě v roce Brocovy smrti publikoval T. Bischoff svoji studii o 119 mozcích atentátníků, vrahů a zlodějů. Jejich průměr převyšoval hodnotu průměru bezúhonných lidí o 11 gramů. Přitom patnáct z těchto mozků dosáhlo 1500 gramů a pět dokonce překročilo 1600 gramů. Proti tomu se jen tři geniové mohli chlubit mozky těžšími než 1600 gramů, zatímco vrah Le Pelley se svými 1809 gramy musel snad zaživa prodlévat ve stínu Cuvierově. Největší ženský mozek, jaký byl kdy změřen (1565 g), patřil ženě, která zabila svého manžela. Brocův následník Paul Topinard nad všemi těmi údaji upadal ve zmatek, až nakonec rozhodl, že všeho moc škodí. Skutečně inspirovaná kriminalita může vyžadovat právě tolik umu jako profesionální dokonalost; kdo rozhodne mezi Moriartym a Holmesem? Uzavírá: „Zdá se být prokázáno, že určitá část kriminálníků je hojností mozkové aktivity, a z toho plynoucího velkého mozku, puzena k opuštění zavedených sociálních pravidel." (1888, str. 15) Kazy na vzestupné časové křivce Ze všech Brocových prací, snad jen s výjimkou studie o rozdílech mezi muži a ženami, si žádná nevysloužila tak vysoké uznání jako předpokládaný důkaz postupného zvětšování velikosti mozku v průběhu pokroku evropské civilizace od středověku do moderní doby (Broca, 1862b). Tato práce si zasluhuje bližší pozornost, protože je nejlepším příkladem závěrů diktovaných nadějí, jaký jsem kdy našel. Broca se pokládal za liberála, a tak nezatracoval žádnou skupinu do trvajícího podřadného postavení vyplývajícího ze současného stavu. Mozky žen degenerovaly s časem jen a jen v důsledku nedostatečného užívání způsobeného sociálním postavením; za jiných sociálních podmínek by však mohly opět povyrůst. Primitivní rasy neměly dost stimulů. Mozky Evropanů naproti tomu - tak, jak postupovala civilizace - neustále rostly. Broca získal velké soubory lebek ze tří pařížských hřbitovů pocházejících ze 12., 17. a 19. století. Průměrné objemy mozkovny dosahovaly, v uvedeném pořadí 1426, 1409 a 1462 cm3, což evidentně není zrovna materiál vhodný pro důkaz postupného růstu během jak neměřit člověka ( 120 ) 2. měření hlav ( 121 ) staletí. (Nepodařilo se mi najít Brocova výchozí data pro statistickou analýzu, ale s průměrným rozdílem 3,5 procenta mezi nejmen-ším a nej větším vzorkem není pravděpodobné, že by existovaly vůbec nějaké statisticky průkazné rozdíly mezi těmito třemi soubory.) Jak však mohly tyto omezené údaje (jen tři místa odběru se žádnými údaji o variaci v dané době a žádným nesporným vzestupným trendem) vést k Brocovu nadějnému závěru? Broca sám připustil, že byl zpočátku rozčarován: pro 18. století přece očekával přechodné hodnoty (1862b, str. 106). Odpověď musí podle něho ležet v třídních rozdílech, protože v rámci dané kultury vděčí úspěšné skupiny za své postavení aspoň částečně svému vyššímu důvtipu. Soubor z 12. století pocházel ze hřbitova u kostela, a musel tedy patřit příslušníkům šlechty. Soubor z 18. století byl ze společného hrobu. Vzorek ze století devatenáctého byl směsicí 90 lebek z individuálních hrobů (průměrný objem 1484 cm3) a 35 ze společného hrobu (průměr 1403 cm3). Broca prohlásil, že pokud nelze rozdíly ve výsledcích připsat třídní příslušnosti, přestanou být zjištěná data pochopitelná. Pochopitelnost - to jsou pro Brocu v čase plynule se zvyšující hodnoty. Tedy předpoklad, který měla data potvrdit, a ne z něho vycházet. Broca byl opět jako pes honící se za svým ocasem: „Při neexistenci rozdílu v sociálním postavení bychom museli věřit, že objem mozkovny Pařížanů se od 12. století vskutku zmenšoval. Přitom během této doby bylo dosaženo značného intelektuálního i sociálního pokroku. I když si nejsme ještě zcela jisti, zda pokrok civilizace způsobuje následný růst mozku, nikdo bezpochyby nebude uvažovat o celém procesu jako o příčině úbytku jeho velikosti." (1862b, str. 106) Rozdělení souboru z 19. století podle sociálního postavení však spolu s úlevou přineslo i další potíže. Měl teď dva soubory pocházející ze společného hrobu - ten starší s vyšším průměrným objemem mozkovny (1409 cm3) než pozdější (1403 cm3). Broca se však nedal. Argumentuje, že hrob z 18. století obsahuje i lidí z lepších tříd. V oněch předrevolučních dobách musel být člověk opravdu bohatý nebo modré krve, aby mohl spočinout v individuálním hrobě u kostela. Chudinská spodina 19. století vykazovala průměr 1403 cm3, a stejná spodina nadhodnocená lidmi lepšího ranku poskytla přibližně totožné číslo o sto let dříve. 11;;. Každé z řešení však přinášelo nové problémy. Když se Broca stal i% stoupencem třídních rozdílů na hřbitovech, musel připustit, že i* dalších 17 lebek z márničných hrobů z 19. století mělo průměrný ||| objem vyšší než lebky příslušníků bohatých tříd z hrobů individu-ICa álních: 1517 oproti 1484 cm3. Jak mohla opuštěná těla pohřbená !'M% na náklady státu překonat smetánku společnosti? Broca uvažoval ||l v řetězu neslýchané slabých vývodů: márnice stávaly na břehu řek - pravděpodobně se pohřbívalo značné množství utopenců - mnohý utopenec je sebevrah - mnohý sebevrah je slabomyslný - mnozí slabomyslní lidé mají podobně jako zločinci překvapivě velké mozky. S trochou představivosti vám nic nemůže připadat doopravdy anomální. h':::-: Vpředu a vzadu Vypravujte mi o tom novém lékaři, Mr. hydgate. Slyšela jsem, že je neuvěřitelně chytrý. Určitě tak alespoň vypadá - to nádherné čelo! Pí;; George Elliot: Middlemarch (1872) Třebaže bylo zkoumání velikosti celého mozku užitečné a zásadní, zdaleka nevyčerpalo možnosti kraniometrie. Přesné významy í|:i byly jednotlivým částem mozku a lebky přiděleny už v době vrcholné frenologie, což poskytovalo dodatečná kritéria pro řazení skupin. (Během své souběžné lékařské kariéry učinil Broca svůj nejdůležitějši objev. V roce 1861 přišel s myšlenkou lokalizace funkcí v jednotlivých oblastech mozkové kůry. Zjistil, že pacient trpící afázií má lezi v levém spodním čelním laloku. Dnes se tato ob- Ji§i last nazývá Brocovo centrum.) Většinu těchto dodatkových kritérií lze shrnout jediným výrokem: Co je vpředu, je lepší. Broca a jeho kolegové věřili, že vyšší duševní funkce jsou lokalizovány v předních částech mozkové kůry, zatímco zadní partie pečují spíše o každodenní, i když životně důležité funkce - automatické pohyby, vnímání a emoce. Nejkva-litnější lidé toho budou mít více vpředu, méně vzadu. Už jsme viděli, jak Bean, veden tímto pravidlem, vyrobil svá data o přední iffva zadní části corpori callosi u bělochů a černochů. Broca často používal rozdíl mezi přední a zadní částí, zejména když byl vlastními výsledky zatlačen do kouta a potřeboval se vysekat ven. Přijal Gratioletovo dělení lidských skupin na races frontales (běloši s nejvíce vyvinutými předními a čelními laloky mozku), races jak neměřit člověka ( 122 ) 2. měření hlav ( 123 ) pariétales (mongolská rasa s převažujícími prostředními - parietál-ními laloky) a races occipitales (černoši s převahou vzadu uloženého materiálu). Často vyřknul dvojitou klatbu pro podřadné skupiny: „Černoši, a zejména Hotentoti, mají mozek jednodušší než je náš, a relativně nižší počet závitů lze najít především v jejich čelních lalocích." (1873a, str. 32.) Jako přímější důkaz uvedl, že Tahiťané uměle deformují čelní paitie některých chlapců, aby dostali vybouleniny zadní části. Tito muži se stanou odvážnými válečníky, ale ve stylu se bílým hrdinům nikdy nevyrovnají: „Deformace čela způsobila slepé, divoké vášně a zvířecí odvahu, což rád nazvu okcipitální odvahou. Nesmíme si ji splést se skutečnou frontální odvahou, kterou bychom mohli nazvat kavkazskou." (1861, str. 202-203) Ve snaze odhadnout kvalitu frontálních laloků různých ras ve srovnání s laloky okcipitálními rozvinul Broca kritéria mimo oblast prosté velikosti. V tomto případě, a nejen proto, aby si usmířil svého soka, přijal Gratioletovo oblíbené tvrzení, že lebeční švy srůstají u nižších ras dříve, a mozek je tak uvězněn v tvrdém obalu, což omezuje účinnost jeho dalšího vzdělávání. U bělochů se švy ne~ uzavírají jen později, ale činí tak i v jiném pořadí - už tušíte v jakém? U černochů a jiných podřadných skupin srůstají přednostně švy čelní, až později švy zadní; u bělochů se naposled uzavírají švy čelní. Důkladné moderní studium srůstání lebky nenachází žádné rozdíly mezi rasami ve srůstání lebečních švů (Todd a Lyon, 1924 a 1925). Broca tohoto argumentu použil proto, že se potřeboval vyprostit z vážných nesnází. Popsal vzorek lebek pocházejících z nej starších populací Horno sapiens (kromaňonský člověk) a shledal, že objemy jejich mozků jsou větší než u dnešních Francouzů. Naštěstí se jejich přední švy uzavíraly jako první, a tito předkové tak přece jen stáli níže: „Jsou to znaky podřadnosti. Nacházíme je u všech raSj u nichž materiální život zaměstnává veškerou mozkovou aktivitu. Jakmile se začne objevovat intelektuální život, stávají se čelní švy složitějšími a zůstávají otevřeny po delší dobu." (1873a, str. 19) Předozadní argumentace,"0 tak ohebná a s vážným dopadem, sloužila tváří v tvář ji vyvracejícím faktům jako mocný nástroj pro racionalizaci předsudků. Posuďte tyto dva příklady. Kbaniální index Patrně nejstaršími a nejctihodnějšími mírami zneužitými v kra-niometrii byly, vedle velikosti samotného mozku, dvě veličiny - fa- ciální úhel (vystouplost obličeje a čelistí - čím je úhel menší, tím je jfš; na tom měřený subjekt lépe) a kraniální index. Ten byl důležitý II: hlavně proto, že se dal snadno změřit. Představoval poměr mezi í* .: největší šířkou a největší délkou lebky. Relativně podlouhlé lebky (poměr rovný nebo menší než 0.75) byly nazývány dolichocefalic-kými, lebky kratší (poměr větší než 0.8) brachycefalickými. Anders íly: Retzius, švédský popularizátor kraniálního indexu, postavil celou i teorii civilizace právě na něm. Předpokládal, že lidé doby kamenné |S- byli brachycefaličtí a že pokrokové kmeny bronzové doby (dolicho-cefaličtí Indoevropané neboli Árijci) postupně napadly a nahradily p;;. tyto původní a primitivnější obyvatele. Některé původní brachyce-p falické skupiny přežívaly mezi zaostalými národy, jako jsou Basko-vé, Finové nebo Laponci. Broca tuto populární pohádku vyvrátil objevem dolichocefaliků také mezi lebkami z doby kamenné a mezi moderními zbytky oněch „primitivů". Broca měl koneckonců dost důvodů, aby s podezřením pohlížel na pokusy severských a německých vědců prosadit SIS: dolichocefalii jako znak vyšších schopností. Většina Francouzů, včetně samotného Brocy, byla brachycefalická (Manouvrier, 1899). V odstavci, kde připomíná svoje odmítnutí Tiedemannových tvrze-: ní o shodě mozků bělochů a černochů, označil Broca Retziusovu doktrínu spíše za samoúčelné a sebeuspokojující tvrzení než za f :; empirickou pravdu. Zamyslel se však někdy nad možností, že by se i on sám mohl stát obětí podobné motivace? |M „Od doby pana Retzia se vědci, aniž by věc pořádně prošetřili, domní-||w vají, že dolichocefalie je znakem nadřazenosti. Snad ano; nesmíme však zapomenout, že znaky dolichocefalie a brachycefalie byly napřed studovány ve Švédsku, pak v Anglii, Spojených státech a Německu. A ve všech těchto zemích, zejména ve Švédsku, jasně převažuje dolíchocefalický typ. Je přirozenou tendencí lidí, dokonce i těch, co se nejvíce dokázali osvobodit od předsudků, přiřazovat vlastnosti nadřazenosti dominantním znakům vlastní rasy." (1861, str. 513) Broca zcela nepochybně odmítal klást rovnítko mezi brachycefa-\%'y\u a vrozenou hloupost. Prestiž tohoto učení však byla tak velká, že se cítil poněkud v nesnázích, třebaže se ukázalo, že jednoznačně IIpodřadní lidé mají protažené hlavy. Nesnáze se mu zdály natolik neúnosné, že vymyslel jedno ze svých úderných, neprůstřelných zdůvodnění. Myšlenka kraniálního indexu se dostala do hrozných jak neměřit človeka ( 124 ) 2. mereni hlav ( 125 ) potíží - mezi africkými i australskými černochy se vyskytli dolicho-cefalici, s hlavami dokonce nejvíce protaženými. Aby bylo dílo dokonáno, nebyly fosilní kromaňonské lebky jen větší než lebky dnešních Francouzů, ale i více dolichocefalické. A Broca vysvětloval anomálii tak, že k dolichocefalii lze dospět různými cestami. Dlouhá hlava, která je znakem nadřazenosti Teu-tonů, vznikla nepochybně prodloužením čelních partií lebky. Případy dolichocefalie, které nalézáme u podřadných skupin, se však musely vyvinout jinak - prodloužením týlu - v Brocově terminologii se vytvořila okcipitální dolichocefalie. Šmahem zvládl i větší mozkovnu a dolichocefalii kromaňonců: „Větší objem mozku je způsoben větším růstem zadních partií mozkovny." (1873a, str. 41) Podobně jako u černochů došlo i zde k prodloužení směrem dozadu a současně k zúžení v čelní oblasti, což způsobilo, že mají menší mozek a dlouhou lebku (neplést si to s teutonským způsobem) v míře nepřekonané u žádné jiné skupiny. Brachycefalie Francouzů nevznikla zkrácením čelních partií (jak tvrdí teutonští nafoukanci), ale rozšířením už i tak obdivuhodné lebky. Případ velkého otvoru Na spodině naší lebky je foramen magnum (velký otvor). Tudy vstupuje do hlavy mícha a do kosti kolem něho je zakloubena páteř. Během embryonálního vývoje se foramen u všech savců zakládá na nejspodnější straně lebky, ale potom se většinou přesunuje dozadu, takže po porodu se nachází na zadní části lebky. U člověka se však posune jen nepatrně a zůstává na spodní straně lebky po celý život. U dospělých lidoopů je foramen magnum v mezipoloze, není tak vpředu jako u lidí, ale ani tak vzadu jako u ostatních savců. Funkční význam takového uspořádání je nabíledni. Vztyčený živočich (Horno sapiens) musí mít lebku nasazenu na vrchol páteře, aby se mohl dívat před sebe, když stojí; zvířata pohybující se po čtyřech, mají páteř za lebkou, a tak při obvyklém postoji opět hledí před sebe. Tyto rozdíly přímo volaly po srovnání. Podřadní lidé přece musí i mít foramen posunutý více dozadu, podobně jako je to u opic a nižších savců. V roce 1862 Broca vplul do hemžení kolem popsaného problému. Rovnostáři jako James Cowles Pritchard tvrdili, že foramen magnum leží přesně uprostřed lebky jak u bělochů, takí i u černochů. Rasisté jako J. Virey odhalili odstupňovanou variaci - čím výše je rasa postavená, tím více vpředu je foramen. Jak kon- statoval Broca, žádná strana neměla k dispozici mnoho údajů. Se : svojí charakteristickou objektivitou se Broca pustil do rozřešení to- •■ hoto trapného, i když podružného problému. Shromáždil vzorek 65 bělošských a 35 černošských lebek a měřil ": délku přesahu lebky před a za foramenem. U obou ras byl zadní přesah stejný - 100,385 mm u bělochů a 100,857 mm u černochů ■} (povšimněme si té přesnosti na tři desetinná místa). Běloši však měli přední přesah kratší (90,736 oproti 100,304 mm) a tak se je- ;- jich foramen nacházel v poloze více vpředu (tab. 5). Broca shrnuje: H „U orangutanů je zadní přesah kratší. Je tedy mimo jakoukoli po-chybnost, ... že je uspořádání u černochů, tak jako v mnoha jiných t případech, bližší opičímu." (1862c, str. 16) Ale potom nastaly starosti. Standardní spor ohledně foramenu ? se týkal jeho relativní polohy na samotné mozkovně, a ne vztahu k obličejové části vystupující dopředu. Přesto Broca do své přední míry připočetl i obličejovou část. „Každý přitom ví," píše Broca, „že i: černoši mají delší obličeje než běloši. Jde o opičí znak sám o sobě, ale neměl by se směšovat s relativní polohou foramenu/'A začal od svých hodnot odečítat délky obličejů. Zjistil, že černoši mají vskutku obličeje delší - obličeje bělochů tvořily jen 12,385 mm z přední míry, přičemž černošské až 27,676 mm (tab. 5). Když tyto hodnoty odečetl, dostal pro přední přesah mozkovny hodnoty 78,351 mm : pro bělochy a 72,628 mm pro černochy. Jinými slovy, foramen magnum ležel u černochů více vpředu než u bělochů (poměr přední části k zadní byl, vypočteno z Brocových údajů, 0,781 pro bělochy a 0,720 pro černochy). Podle kritérií před pokusem výslovně přijatých jsou tedy černoši nadřazeni bělochům! Nebo by to tak mělo být, pokud náhle nezměníme kritéria, což se okamžitě stalo. Tab. 5 Brocova měření relativní polohy velkého otvoru BĚLOŠI ČERNOŠI ODCHYLKA VE PROSPĚCH ČERNOCHŮ přední míra faciální kraniální zadní míra 90,736 12,385 78,351 100,385 100,304 27,676 72,628 100,857 +9,568 +15,291 -5,723 +0,472 JAK NEMĚŘIT ČLOVEKA____t laii ) Brocu a jím zastupovanou rasu zachránil svatý argument . ,i£ o přední a zadní části. Posun foramenu černochů vůbec není znám- yf kou jejich nadřazenosti, odráží jen nedostatek kapacity předního mozku. Ve srovnání s bělochy ztratili černoši značnou část předního mozku, přitom jim ho současně přibylo vzadu, a tak se stalo, že poměr přední a zadní části se snížil a objevil se zdánlivý důkaz nadřazenosti černé řasy. Černochům však nepřibylo vzadu tolik, * kolik jim ubylo vpředu, a proto jsou jejich mozky menší a hůře >'K| uspořádané než bělošské: „Přední kraniální výstupek bělochů... přesahuje výstupek negrů ..';$} o 4,9 procenta... Třebaže je foramen magnuni vzhledem k řezákům j více vzadu (Brocův přední bod při měření zahrnujícím obličeje), je na- j opak více vpředu vůči přednímu okraji mozku. Abychom změnili bo- j lošskou lebku na lebku černocha, museli bychom čelisti vysunout do- j předu a ubrat z přední části mozkovny - tedy nechat atrofovat přední j mozek a přidat dozadu jako nedostatečnou kompenzaci materiál, j který jsme ubrali vpředu. Jinými slovy, u černochů se tvářová a týlo-vá část lebky vyvinuly na úkor čelní oblasti" (1862c, str. 18) Šlo jen o drobnou epizodu celé Brocovy kariéry, ale nedovedu si představit lepší ilustraci jeho metody posunu kritérií tak, aby prí^fiľ slušná data vedla k očekávaným cílům. Po hlavě jsem nadřazený, po ocase jsi podřadný. Staré spory asi nikdy nevyhynou. Walter Freeman, doyen amerických lobotomistů (provedl 3500 lobotomií, operací za účelem odstranění čelních laloků mozku, nebo na ně dohlížel), připustil v poslední fázi své kariéry - než šel v roce 1970 do důchodu (podle Chorover, 1979): „Co pozorovatel u inteligentnějších jedinců po provedené lo- j botomii postrádá nejvíce, je jejich schopnost introspekce, přemýšlení, filosofování, zejména ve vztahu k vlastní osobě... Vcelku, psycho-chirurgie snižuje tvořivost často až na nepatrnou úroveň." A pak ještě dodal, že „ženy jsou na tom lépe než muži, černoši lépe než běloši". Jinými slovy, ti, co toho neměli vpředu tolik, nezeli ztráty až tak moc. Mozky žen :}:^'% Ze všech svých srovnávacích studií nashromáždil Broca nejvíce | informací o rozdílech mozků mezi muži a ženami; ne že by byl nějak jj zvlášť zaujatý proti ženám, spíše proto, že tento druh materiálu byl j; vždy poruče. V obecné teorii biologického determinismu lze podřad- J 2. měření hlav né skupiny snadno mezi sebou zaměňovat. Neustále se navzájem překrývají a jedna zastupuje druhou - obecná představa je totiž taková, že společnost odráží přírodu a sociální zařazení je mírou vrozených ctností. Takže německý antropolog E. Huschke mohl v roce 1854 napsat: „Mozek černocha obsahuje prodlouženou míchu typu, jaký nalézáme u dětí a žen, a současně se přibližuje typu mozku, jaký nacházíme u opic." (in Mali, 1909, str. 1-2) Uctívaný německý anatom Carl Vogt zaujal následující postoj: „Svým okrouhlým zakončením a méně vyvinutým zadním lalokem se mozek černocha podobá mozku našich dětí a svými výstupky na parietálním laloku mozku našich žen... Vzrostlý černoch, co do intelektuálních schopností, spojuje přirozenost dítěte, ženy a senilního bělocha... Některé kmeny sice založily státy s pozoruhodnou organizací, o zbytku však můžeme směle prohlásit, že v minulosti ani dnes celá rasa nevytvořila nic, co by směrovalo k pokroku lidstva nebo stálo za uchování." (1864, str. 183-192) A Brocův kolega G. Hervé, píše v roce 1881: „Muži černých ras mají mozky sotva těžší, než jsou mozky bílých žen." (1881, str. 692) Nepovažuji za planou rétoriku, když řeknu, že zápasy jedné skupiny jsou zápasy za nás za všechny. Broca postavil své argumenty o biologickém postavení moderních žen na dvou typech údajů: na větších mozcích mužů v dnešních společnostech a na předpokládaném zvětšování jejich rozdílu v čase. Největší studii založil na pitvách, které prováděl ve čtyřech pařížských nemocnicích. Pro 292 mužských mozků spočítal průměrnou hmotnost 1325 gramů a pro 140 ženských mozků 1144 gramů, tedy rozdíl 181 gramů neboli 14 procent váhy mužského mozku. Broca samozřejmě bral v úvahu, že část tohoto rozdílu jde na vrub větších mužských tělesných rozměrů. Podobné opravy užil už kdysi, aby zachránil Francouze před hrozbou německé nadřazenosti (víz str. 113). Tehdy však do nejmenších detailů věděl, jak opravu provést. Teď však žádný pokus o odhad vlivu velikosti těla neudělal a prohlásil, že to není třeba. Velikost těla koneckonců nemůže vysvětlit celý rozdíl, protože přece všichni víme, že ženy nejsou tak inteligentní jako muži. „Můžeme se ptát, zda malé rozměry ženského mozku jdou zcela na vrub menších rozměrů těla. Tiedemann to ve svém vysvětlení navr- jak neměřit člověka 12.8 ) 2. měření hlav ( L29 ) huje. Nesmíme však zapomenout na to, že ženy jsou v průměru o něco méně inteligentní než muži, rozdíl, který bychom neměli přehnaně zdůrazňovat, ale který je nicméně reálný. Smíme proto předpokládat, že relativně malé rozměry ženského mozku závisí na zčásti fyzické a zčásti intelektuální podřadnosti." (1861, str. 153) Aby dokumentoval předpokládané zvětšování rozdílu mezi oběma pohlavími v čase, změřil objem mozkoven u prehistorických lebek z jeskyně L'Homme Mort. Zde rozdíl mezi muži a ženami činil jen 99,5 cm3. U současných populací se pohybuje v rozmezí od 129,5 do 220,7 cm3. Topinard, nej významnější z Brocových žáků, vysvětloval tento zvětšující se rozdíl jako výsledek rozdílných evolučních tlaků na dominantní muže a pasivní ženy: „Muž snažící se bojovat o existenci za dva i více členů rodiny, nesoucí veškerou zodpovědnost a starosti o zítřek a neustále aktivní v souboji s přírodou i s lidskými soupeři potřebuje mozek více než žena, již chrání a živí; více než usazená žena, která nemá žádné vnitřní zájmy, jejíž rolí je výchova dětí, láska a pasivita." (1888, str. 22) V roce 1879 použil tato data Gustave Le Bon, hlavní misogyn: v Brocově táboře, k napsání asi nej zvrácenějšího útoku na ženy v moderní vědecké literatuře (na Aristotela hned tak někdo z našinců mít nebude). Le Bon nebyl nějaký okrajový zakomplexovaný nenávistník. Byl zakladatelem sociální psychologie a napsal práci o chování davu, která je citována a uznávána do dnešních dnů (La psychologie des foules, 1895). Jeho práce značně ovlivnily i Musso-liniho. Le Bon uzavírá: „I v nejinteligentnějších rasách jako například u Pařížanů, se vyskytuje velké množství žen, jejichž mozky jsou více než mozkům vyniká? jících mužů podobné gorilím. Tato podřadnost je tak zřejmá, že ji v této chvíli nemůže nikdo popřít; za diskusi stojí jen její míra. Všichni psychologové, kteří studovali inteligenci žen, jakož i básníků a spisovatelů, se dnes shodnou, že ženy představují nejnižší formy lidské civilizace, bližší stavu dětí nebo divochů než dospělému civilizovanému muži. Vynikají vrtkavostí, nestálostí, nepřítomností myšlenky a logiky i neschopností uvažování. Bezpochyby existují i vynikající, ženy, převyšující průměrného muže, ale jsou takovou výjimkou, jakou je zrození zrůdy, například dvouhlavé gorily; proto je můžeme úplně zanedbat." (1879, str. 60-61) :}p| Le Bon necouvl ani před sociálními důsledky svých názorů. Byl ^ sVl vyděšen návrhem některých amerických reformátorů, aby ženám W!i bylo zaručeno vzdělání na stejné úrovni jako mužům: „Přání po-?Čskytnout ženám stejné vzdělání, a dát jim tak stejné cíle, je nebezpečnou chimérou... Toho dne, kdy ženy, nechápající podřadnou roli danou jim přírodou, opustí své domovy a přidají se k našim snažením, toho dne začne sociální revoluce a všechno, co udržuje posvátná rodinná pouta, pomine." (1879, str. 62) Neslyšeli jsme to někde?5' Kontroloval jsem Brocovy výsledky, které jsou východiskem pro toto odvozené prohlášení, a čísla jsem shledal v pořádku, na "■ §#: rozdíl od Brocovy, řekněme to slušně, pomýlené interpretace. Tvr-zení o zvyšujících se rozdílech v průběhu času snadno odmrštíme. Je založeno jen na vzorku z L'Homme Mort, který sestává se sedmi . j mužských a šesti ženských lebek. Málokdy se z tak mála podařilo uklohnit tak mnoho! V roce 1888 zveřejnil Topinard Břocova rozsáhlejší měření z pařížských špitálů. Protože Broca spolu s velikostí mozku zazname-1 nal i výšku a věk osoby, můžeme ke korekci vlivu těchto faktorů l použít moderní statistické postupy. Hmotnost mozku klesá s věkem. Brocovy ženy byly v době své smrti značně starší než muži. Hmotnost mozku stoupá s tělesnou výškou; jeho průměrný muž byl téměř o půl stopy vyšší než průměrná žena. Použil jsem metodu vícenásobné regrese, která dovoluje souběžný odhad vlivu výšky a věku na velikost mozku. Při analýze dat získaných od žen jsem zjistil, že při průměrné výšce a věku muže by ženský mozek vážil 1212 gramů.6) Tato oprava tak snížila rozdíl o třetinu, ze 181 j na 113 gramů. ! Vysvětlit zbylý rozdíl není snadné, protože Broca neudává další i data, o nichž je známo, že mohou výrazně ovlivnit hmotnost moz-I ku. Důležitá je příčina smrti, protože degenerativní nemoce často způsobují i značné zmenšení mozku. Eugene Schreider (1966), kte-WM rý také zpracovával Brocovy výsledky, uvedl, že muži, kteří zahy-i nuli při nehodách, měli mozek v průměru o 60 gramů těžší než mu-ľM- ži, kteří zemřeli na infekční nemoce. Nejlepší současné údaje, které mám k dispozici (z amerických nemocnic) zaznamenávají plný stogramový rozdíl mezi osobami trpícími degenerativní ne-:;#l|imocí srdce a osobami sešlými ze světa při nehodách nebo vraždou. Protože mnohé z Brocových zkoumaných osob byly staré ženy, lze se domnívat, že se u nich dlouhotrvající nemoc vyskytovala častěji než u mužů. jak neměřit človeka { 130 ) 2, měřeni hlav _ Je také důležité zmínit, že dnešní výzkumníci se stále ještě nemo-hou dohodnout na správném postupu při eliminaci významného vlivu velikosti těla (Jerison, 1973; Gould, 1975). Výška by víceméně byla v pořádku, ale muži i ženy shodné výšky se liší ještě svojí tělesnou '■■ konstitucí. Hmotnost je dokonce horší než výška, neboť většina rozdílů neodráží vnitřní příčiny, ale vliv výživy - tloušťka či vychrtlost mají na velikost mozku jen nepatrný vliv. Léonce Manouvrier se i: chopil tohoto problému v roce 1880 a usoudil, že by se měla vzít v potaz masa svalů a síla. Snažil se tuto těžko uchopitelnou veličinu mě- . řit na mnoho způsobů a zjistil významné rozdíly mezi muži a ženami, dokonce i v případě shodné výšky. Po opravě toho, co nazval sexuální hmota, mu ženy vyšly s mírně většími mozky. Když to shrneme, i opravených 113 gramů rozdílu je jistě příliš; ■ skutečné číslo je pravděpodobně blízké nule a stejně dobře může ;;: vyznít ve prospěch mužů i žen. Mimochodem, 113 gramů je v i kočových souborech přesně rozdíl mezi muži výšky 163 a 193 cm,7' a přitom jistě nebudeme mužům vyšší postavy připisovat větší;: oduševnělost. Brocovy údaje zkrátka nedovolují spolehlivě tvrdit,; že muži mají větší mozky než ženy. Italská antropoložka Maria Montessoriová neomezovala své aktivity pouze na školní reformu pro malé děti. Několik let také -: přednášela antropologií na Římské universitě a napsala vlivnou i knihu s názvem Pedagogická antropologie (anglický překlad, 1913). V žádném případě nepatřila k rovnostářům. Podporovala většinu Brocových výsledků a také teorii svého krajana Lombrosa o vrozené kriminalitě (viz další kapitola). Měřila obvody dětských: hlav ve školách a odvodila, že nejlepší vyhlídky mají větší mozky. Neuznávala však Brocovy závěry týkající se žen. Do hloubky analyzovala Manouvrierovu práci a hodně stavěla na jeho předběžném = předpokladu, že ženy mají větší mozky, pokud se provedou správné opravy. Došla k závěru, že ženy jsou intelektuálně výše než muži a že muži dosud vládnou společnosti jen díky své větší fyzické sí-; le. Protože technika potlačuje sílu jako nástroj moci, co nevidět nastoupí éra žen: „V takové epoše budou doopravdy existovat vyšší: lidské bytosti, budou tam lidé skutečně morálně i citově silní... Až bude odhalena antropologická nadřazenost žen, přiblíží se mož-; ná jejich vláda. Ženy byly odjakživa správkyněmi lidských citů, morálky a cti." (1913, str. 259) Argumentace paní Montessoriové je jedním z možných protijedu proti „vědeckým" nárokům vrozené podřadnosti určitých skupin. ---------- (131 ) Lze uznat platnost biologických rozdílů, ale současně tvrdit, že data byla dezinterpretována předpojatými muži, kteří vsadili na výsledek, a že odstrkované skupiny jsou ve skutečnosti nadřazené. V posledních letech sleduje tuto strategii i Elaíne Morganová svojí knihou Descent of Woman - spekulativním převyprávěním lidské prehistorie z ženského pohledu - stejně fraškovitým jako známé povídačky vytvořené muži pro muže.8> Já jsem ale spor zaměřil jinam. Aby se dopracovaly k příznivějším výsledkům, následovaly paní Montessoriová i Morganová Bro-covu metodu, jen ji prostě otočily naruby. Já bych celý pokus o lepení biologických nálepek na lidské skupiny spíše označil za to, čím ve skutečnosti i je: irelevantním, myšlenkově pomýleným a navýsost škodlivým tlacháním. Post scriptum V našem století ztratily kraniometrické argumenty hodně ze svého lesku. Stalo se tak ve chvíli, kdy deterministé přepnuli ze své věrnosti měření hlav na mnohem přímější cestu k dosažení stejně nesmyslného cíle řadit skupiny podle jejich duševní hodnoty - na testy inteligence, a jako vědci odhalili chybné předsudky, které vládly většině prací o tvaru a velikosti hlavy. Americký antropolog Franz Boas učinil krátký proces s proslulým kraniálním inde-xem, když ukázal, že je velmi variabilní mezi dospělými členy i jediné skupiny a dokonce se mění i během života jedince {Boas, 1899). Navíc zjistil průkazné rozdíly v kraniálním indexu mezi ro-diči-přistěhovalci a jejich dětmi narozenými v Americe. Nezměnitelná brachycefalická jihoevropská tupost se mohla v novém prostředí během jediné generace stočit k dolichocefalické nordické normě (Boas, 1911)! V roce 1970 napsal jihoafrický antropolog P. V. Tobias odvážný článek odsuzující mýtus, že rozdíly ve velikosti mozku, charakteristické pro různé skupiny, mají jakýkoli vztah k inteligenci. Konstatoval dokonce, že vůbec nikdy nebyly prokázány ani ty rozdíly ve velikosti mozku, které by byly nezávislé na velikosti těla a na jiných podobných faktorech. Podobný závěr může čtenáře překvapit, zvlášť když pochází od známého vědce dobře obeznámeného s obsáhlou literaturou týkají-cí se velikosti mozku. jak neměřit človeka ( 132 ) „Co může být tak složitého na vážení mozku? - Vypreparuje se a položí na váhu. Ale ouha. Jeden okruh problémů se týká samotného měření: Kde končí mozek a začíná mícha? Mají se mozkové obaly odstranit nebo nikoli (váží 50-60 g)? Jaký čas uplynul od smrti? Byl mozek před vážením uložen do konzervační kapaliny, a jestli ano, jak dlouho? Při jaké teplotě byl mozek po smrti uchováván? Většina publikací tyto podrobnosti neuvádí, a proto se jednotlivé výsledky obvykle nedají srovnávat. I když si můžeme být jisti, že stejný materiál byl měřen stejným způsobem a za stejných podmínek, přistupuje druhý okruh faktorů způsobujících posun: pohlaví, velikost těla, věk, výživa, prostředí nesouvisející s výživou, zaměstnání, příčiny smrti. A tak, navzdory tisícům stránek popsaného papíru, navzdory desítkám tisíc badatelů, nevíme - jako kdyby na tom vůbec záleželo - zda černoši mají v průměru mozky větší nebo menší než běloši. Přesto byl pro bílé vědce větší mozek bělochů až donedávna nesporným „faktem". Mnozí badatelé věnovali neobvyklou pozornost problému skupinových rozdílů ve velikosti mozku. Nikam se nedostali, a ne proto, že by odpověď neexistovala, ale protože k ní lze dospět jen s obtížemi a protože apriorní předsudky jsou tak jasné a rozhodující. Během vrcholícího sporu mezi Brocou a Gratioletem jeden z Broco-vých příznivců utrousil nepochybně uštěpačnou poznámku obdivuhodně ilustrující motivace, které se vinou celou historií kra-niometrie: „Už dlouho si všímám, že ti, co popírají význam objemu mozku pro intelekt, mají sami malé hlavy." ( de Jouvencel, 1861, str. 465.) Což dokládá, že sobectví, ať už způsobené čímkoli, bylo od samého počátku hlavním zdrojem argumentů v naší mozkové problematice. ; 2. měření hlav--.-.---:_ ( 133 ) skupinami mohl nabýt významu ve smyslu základního přesvědčení o relativní hodnotě těchto skupin. Broca např. na jednom místě tvrdí (1861. str. 187), že „černoši mají patrně větší mozkové nervy a tím i větší podíl neinteiektuálních částí mozku," i 5) O deset let později se přední americký evolucionista E. D. Cope děsí následků si-; tuace, kdy se „duch revolty usadí mezi ženami". „Pokud národ zažije útok tohoto druhu," píše (1890, str. 2071), „pak to zanechá, jako choroba, stopu na mnoha dalších generacích." Odhaluje počátky takové anarchie v tlacích, které vyvíjejí ženy na muže „ve snaze zabránit jim v přiměřené míře pít víno a kouřit", a v chování svedených mužů, kteří podporují zavedení volebního práva pro ženy: „Někteří z těchto mužů jsou zženštilí a nosí dlouhé vlasy." 6) Počítal jsem podle rovnice y = 764,5 - 2.55XJ + 3,47xä, kde y je hmotnost mozku v gramech, x1 věk v letech a x2 tělesná výška v centimetrech. 7) Pro tuto nej větší skupinu mužů jsem počítal pomocí oblíbené mocninové funkce podle vzorce y = 121,6x0'*7, kde y je hmotnost mozku v gramech a x výška v cm. 8) Descent ofWoman (Původ ženy). Opět slovní hříčka na téma man - muž i člověk. Darwinův Původ člověka se v originálu jmenuje Descent ofMan. (Pozn. překl.) POZNÁMKY: 1) W. E. Gladstone (1809-1898), významný britský státník, dlouholetý vůdce libe-rálů a mnohonásobný ministerský předseda. (Pozn. překl.) 2) Orig. man: opět upozorňuji na dvojznačnost člověk - muž u tohoto slova. (Pozn. překl.) 3) Tragus (chrupavčitý výčnělek přední části boltce) překrývá zepředu ústí zvukovodu. (Pozn. překl.) 4) Broca neomezoval své úvahy o relativním významu částí mozku jen na rozdíly mezi předními a zadními partiemi. Vskutku jakýkoli naměřený rozdíl mezi dvěma jak neměřit člověka ( 134 ) 3. meren1 tel ( 135 ) 3. MĚŘENÍ TĚL - Dva případy studií o opičáctví společensky nežádoucích jedinců Myšlenka evoluce hluboce poznamenala lidské myšlení 19. století. Ve jejím světle byl přeformulován skoro každý biologický problém. Nikdy předtím nebyla žádná teorie tak široce použita a současně zneužita (vzpomeňme si například na takzvaný sociální darwinismus - evoluční vysvětlení nevyhnutelnosti chudoby). Oba tábory, kreacionisté (Agassiz a Morton) i evolucionisté (Broca a Galton), mohly použít údaje o velikosti mozku k formulaci svých mylných a kontroverzních rozlišení mezi skupinami. Bezprostředními vedlejšími produkty evoluční teorie byla i nová kvantitativně vyjádřitelná východiska. V této kapitole jsou popsána dvěma reprezentanty převládajícího typu - oba si jsou překvapivě podobní a zároveň se velmi liší. První z nich - teorie rekapitulace - je nej-obecnější evoluční obhajobou vytváření hodnotových žebříčků pro zařazování skupin. Často se uvádí matoucím jazykolamem „onto-geneze opakuje fylogenezi". Druhý - Lombrosova kriminální antropologie - je svérázná evoluční hypotéza o biologické podstatě lidského zločinného chování. Obě teorie spočívají ve stejné kvantitativní a domněle evoluční metodě - v hledání rysů opičí morfologie ve skupinách považovaných za nežádoucí. Opice v každém z nás Jakmile se myšlenka evoluce dostatečně vžila, věnovali se přírodovědci 19. století hledání cest, jimiž se ubírala. Jinými slovy, snažili se zrekonstruovat strom života. Podklady mohly vzejít z fosilií, protože jen ty mohly podat svědectví o skutečných předchůdcích současných forem. Ale fosilní záznamy jsou velmi nedokonalé. ■ Hlavní kmeny a větve stromu života vznikly dlouho předtím, než se vyvinuly tvrdé části těla umožňující zachování fosilního záznamu. Bylo proto třeba najít nepřímá kritéria. Velký německý zoolog Ernst Haeckel oprášil starou kreacionistickou teorii a tvrdil, že průběh stromu života by mohl být sledován na vývoji embrya vyš-ších forem. Jeho teorie „ontogeneze rekapitulující fylogenezi" znamená (do běžného jazyka přeloženo), že jedinec prochází něko-; lika stadii představujícími „dospělé" formy vývojových předchůdců, a to v příslušném pořadí. Krátce řečeno jedinec statečně šplhá po stromu života. Rekapitulace patřila mezi nejvlivnější vědecké myšlenky pozdního 19. století. Ovládla řadu oborů včetně embryológie, srovnávací morfologie a paleontologie. Všechny tyto vážené disciplíny posedla myšlenka rekonstrukce evolučních rodokmenů a rekapitulace byla všemi uznávaný klíč k problému. Zaberní štěrbiny raného lidského embrya charakterizovaly dospělého rybího předchůdce. Pozdější ocasaté stadium lidského zárodku zase odhalilo vytvoření dočasného ocasu předka z řad plazů nebo savců. Teorie rekapitulace významným způsobem ovlivnila některé další obory. Jak Sigmund Freud tak Carl Gustav Jung byli přesvědčenými zastánci rekapitulace, a Haeckelova myšlenka tudíž hrála nezanedbatelnou roli ve formulování teorie psychoanalýzy. (Například v Totemu a tabu se Preudovi stává klíčem k rekonstrukci vývoje lidského druhu oidípovský komplex malých chlapců. Domníval se, že nutkání k otcovražde v něm obsažené musí odrážet skutečné chování typické pro naše dospělé předky. Kdysi museli synové pravěkého kmene zabíjet své otce, aby si zajistili přístup k ženám.) V duchu rekapitulace byly upraveny i školní osnovy druhé poloviny 19. století. Mnohé školní rady předepsaly pro nižší třídy Longfello-wovu Píseň o Hiawathoui. Činily tak v dobré víře, že se děti nacházející se právě ve stadiu divocha s tímto hrdinou ztotožní.l) Rekapitulační teorii nemohl odolat žádný vědec, který chtěl třídit lidské skupiny na vyšší a nižší. Dospělí „nižších" primitivních skupin musí přece mít vlastnosti dětí skupin „nadřazených", protože dítě představuje primitivního dospělého předka. Podobají-li se dospělí černoši a ženy bílým dětem mužského pohlaví, jsou žijícími představiteli dávného stupně evoluce bílých mužů. Tak byla ustanovena anatomická teorie rozdělování ras, která nebrala v úvahu jen hlavy, ale zahrnula i celá těla. jak neměřit člověka ( 136 ) . merewtěl___ ( 137 ) Rekapitulace sloužila jako obecná teorie biologického determinismu. Všechny podřadné skupiny (rasy, pohlaví a třídy) byly srovnávány s bílými chlapci. Slavný americký paleontolog E. D. Cope, který objasnil mechanismus rekapitulace (viz Gould, 1977, str. 85-91), na základě tohoto kritéria identifikoval čtyři skupiny nižších lidských forem: nebělošské rasy, všechny ženy, jihoevrop-ské bělochy jako protiklad severoevropským a konečně nižší třídy nadřazených ras (1887, str. 291-293; Cope byl znechucen zejména „nižšími třídami Irů"). Cope hlásal doktrínu nadřazenosti nordické rasy a bojoval za omezení přistěhovalectví židů a jihoevropanů. Aby zdůvodnil podřadnost jihoevropanů v řeči rekapitulace, tvrdil, že teplejší podnebí způsobuje rychlejší dospívání. A protože je pro dospívání příznačné zpomalení a zastavení tělesného vývoje, uváznou dospělí jihoevropané v dětinštějším (a proto primitivnějším) stupni. Nadřazení seveřané postupují do vyšších stadií, protože dospívání a ukončení vývoje je oddáleno: „Nemůže být velkých pochyb o tom, že dospívání indoevropské rasy je v určitých ohledech časnější v tropických oblastech než v severních. Přestože existuje řada výjimek, lze o tom hovořit jako o pravi-.', dlu. A tak shledáváme, že rasy (alespoň v teplejších oblastech Evro- ■;; py a Ameriky) mají více určitých vlastností, jež jsou příznačnější pro ženy (větší založenost na emocích spíše než rozvážnost)... Možná, že severnější typy to vše za sebou zanechaly v mládí." (1887, str. 162-163) Rekapitulace kladla hlavní důraz při zařazování ras na antropo-metrická, zvláště pak kraniometrická hlediska. Mozek hrál opět klíčovou roli. Louis Agassiz srovnával - ještě v kreacionistickém kontextu - mozek dospělých černochů s mozkem sedmiměsíčního plodu bělocha. Už jsme také citovali (na sír. 127) Vogta, který vy- ■ jádřil svůj postoj pozoruhodným výrokem o shodnosti mozků dospělých černochů a bílých žen s mozky bílých chlapců, a od toho od-; vodil vysvětlení, proč černoši nikdy nevybudovali poctivou l civilizací hodnou jeho pozornosti. Cope se u černochů také zaměřil na lebku, zejména na „takové důležité součásti krásy, jakými jsou dobře vyvinutý nos a vousy". (1887, str. 288-290), zesměšňoval však také jejich nedostatečné lýtkové svalstvo: „Dva z nej význačnějších znaků černochů jsou znaky patřící nedospělým stadiím pravých příslušníků indoevropské rasy. Nedostatečné lýtko je příznačné pro velmi malé děti. Důležitější však je, že zploštělý můstek nosu a zkrácené nosní chrupavky těchto partií jsou všeobecné rysy nedospelosti u indoevropana... U některých ras, například u slovanských, přetrvává tento nevyvinutý znak déle než u jiných. Řecký nos se zvýšeným můstkem znamená nejen estetickou krásu, ale také vývojovou dokonalost." V roce 1890 americký antropolog D. G. Brinton opěvoval měření tímto pajánenv. „Dospělý, který si zachovává více zárodečných, dě-■ tinských nebo opicích znaků je bezesporu podřadný vůči tomu, kdo jej ve vývinu předstihl... Měřeno těmito kritérii, je evropská bílá rasa v čele seznamu, africká černošská na jeho úplném konci... Všechny části těla byly do nejmenších podrobností prozkoumány, změřeny a zváženy, a tak mohla povstat srovnávací anatomie ras." (1890, str. 48) Rekapitulace postavená na anatomii byla vděčným zdrojem potvrzení duševního vývoje. Copak každý dávno nevěděl, že divoši a ženy jsou - emocionálně vzato - dětmi? Opovrhované skupiny byly už dříve s dětmi srovnávány, ale teorie rekapitulace dodala staré myšlence punc zavedené vědecké informace. Výraz, jsou jako děti" už nebyl jen úzkoprsou metaforou, ale i ztělesněním teoreticky podloženého tvrzení, že méněcenní lidé doslova odrážejí dávný vývojový stupeň nadřazených skupin. G. Stanley Hall, jeden z tehdejších čelných amerických psychologů, píše v roce 1904: „Většina divochů je z převážné části dítětem, anebo vzhledem k jejich pohlavní dospělosti adolescentem dospělého vzrůstu." (1904, svazek 2, str. 649) Největší z jeho následovníků A. F. Chamberlain se přiklonil k více paternalistickému přístupu a napsal: „Svět bez primitivních národů by se ve velkém měřítku dal přirovnat k rodině, která se musí obejít bez požehnání dětí." Zastánci rekapitulace rozšířili své závěry na překvapující množství lidských vlastností. Cope srovnával prehistorické umění s kresbami dětí a žijících „primitivů" (1887, str. 153): „Shledáváme, že výtvory nej starších ras, o kterých máme nějaké znalosti, byly velmi podobné kresbám, jež nezkušená ruka dítěte kreslívá na břidlicovou tabulku nebo jež divoch maluje na kamenné stěny útesů." Přední anglický psycholog James Sully srovnával estetické cítění dětí a divochů, dětem ale připisoval určité výhody (1895, str. 386): jak neměřit člověka ( 138 ) „V mnoha syrových projevech estetického cítění dítěte nacházíme styčné body s prvními projevy vkusu příslušné rasy. Zalíbení v jasných, třpytivých předmětech a veselých věcech, ve velkých barevných kontrastech i v určitých formách pohybu; například záliba v peří jako oblíbené osobní ozdobě - to vseje charakteristické pro divocha a v očích civilizovaného člověka mu dává dětinské vzezření. Je naopak sporné, zda divoch dospívá až k dětské schopnosti vnímat krásu květin." Zvěstovatel sociálního darwinismu Herbert Spencer nabídl strohý závěr (1985, str. 89-90): „Intelektuální rysy necivilizovaných jedinců jsou ty, které pozorujeme u civilizovaných dětí." Od té doby, co se rekapitulační teorie stala těžištěm teorie biologického determinismu, byla mnohokrát aplikována i na ženy. E. D. Cope tvrdil, že „metafyzické vlastnosti" žen jsou: „... v základních rysech velmi podobné těm, které vykazují muži v nižších stadiích vývoje... Něžné pohlaví se vyznačuje větší vnímavosti..., hlubšími emocemi, upřednostňováním jejich vlivu před logikou, ostýchavostí a navenek častými změnami chování. Je obecným pravidlem, že všechny tyto vlastnosti náleží mužskému pohlaví v určitých životních periodách; k jejich ztrátě dochází u různých jedinců v různých obdobích života.... Většina mužů je pravděpodobně schopná vybavit si některé rané období, kdy u nich převládala emocionální stránka - rozpomenou se na dobu, kdy byli při pohledu na utrpení snáze dojati než v pozdějších letech... Asi všichni muži si vzpomenou na dobu, kdy měli své hrdinské idoly, kdy cítili potřebu silnější paže a rádi vzhlíželi k silnému příteli, který s nimi sympatizoval a pomáhal jim. To je ,ženské stadium' vývoje muže." (1887, str. 159)" Snad nejabsurdnějším razením v análech biologického determinismu je názor G. Stanley Halla (a opět připomínám, že nešlo o nějakého potrhlého vědátora, ale předního amerického psychologa), že vyšší počet sebevražd žen je důsledkem jejich primitivnějšího evolučního postavení (1904, svazek 2, str. 194): „Jde o jeden z nejhlub-ších psychických rozdílů mezi pohlavími. Ženské tělo a duše jsou z vývojového hlediska starší a jednodušší, zatímco muž je modernější, proměnlivější a méně konzervativní. Ženy mají vždy tendenci zachovávat staré zvyky a způsoby myšlení. Dávají přednost pasivním 3. měření těl ( 139 ) metodám, poddávají se základním silám jako je přitažlivost (vrhají se z výšek) nebo požijí jed. V těchto sebevražedných metodách předčí muže." Havelock Ellis se domníval, že přibývá případů sebevražd utopením a že ženy se v tomto ohledu stávají ještě ženštějšími. Rekapitulace byla příliš slibným zdůvodněním imperiálních snah, aby zůstala obsahem pouze akademických prohlášení. Už jsem se zmínil, jak Carl Vogt neměl valné mínění o afrických černoších na základě srovnání jejich mozků s mozky bílých dětí. Pro ospravedlnění koloniální expanze do střední Afriky tento názor obohatil B. Kidd (1898, str. 51): „Máme co do činění s národy, které v dějinách vývoje lidské rasy představují totéž stadium jaké představuje dítě v historii vývoje jednotlivce. V tropech z toho důvodu nemůžeme očekávat žádný rozvoj, který by domorodci zajistili vlastními silami." V průběhu debaty o oprávněnosti anexe Filipín Američany reverend Josiah Strong zbožně prohlásil: „Naše politika by neměla být určována národními zájmy ani obchodními úvahami, ale našimi závazky ke světu vůbec a k Filipíncům zvlášť." (1900, str. 287) Jeho odpůrci citovali tvrzení Henryho Claye o tom, že by Bůh nestvořil lidi neschopné vlády nad sebou, a byli proti potřebě amerického benevolentního opatrovnictví. Clayovy námitky ovšem pocházely ze starých dob ještě neovlivněných rekapitulační teorií. Strong proto vysvětluje: „Clayova koncepce byla formulována ještě předtím, než moderní věda prokázala, že stejně jako se v průběhu let vyvíjejí jedinci, vyvíjejí se v průběhu staletí i rasy. Proto je nevyvinutá rasa, neschopná si sama vládnout, odrazem Všemohoucího stejně, jako jím je dítě, které se ještě o sebe neumí postarat. Názory bdí, kteří v těchto osvícených dobách věří, že Filipínci jsou schopni si sami vládnout, protože toho je schopen každý, nejsou hodny toho, aby byly brány v potaz." Dokonce i Rudyard Kipling, přední básník imperialismu, používal argumenty rekapitulace v první strofě básně Břímě bělochů, své nejznámější obhajoby nadřazenosti bílých: To bělochů je břímě: své syny vyšlete, ať v cizích krajích slouží těm, jimž prý pány jste; ať obranný jsou pancíř divochům divných ras, z nichž každý plaše zírá, půl děcko a půl dás.2) jak neměřit člověka---- < 140 ) Teddy Roosevelt, jehož postoj k věci nebyl vždy tak jednoznačně vstřícný, napsal Henrymu Cabot Lodgeovi, že ty verše „byly velmi ubohé, co se poesie týká, ale z hlediska expanzionismu svůj smysl měly." (Weston, 1972, str. 35) Kdyby v průběhu našeho století tento příběh nepokračoval zajímavým zvratem, mohl se stát svědectvím o hlouposti a předsudcích století minulého. Teorie rekapitulace kolem roku 1920 zapadla (Gould, 1977, str. 167-206). Zanedlouho poté navrhl holandský anatom Louis Bolk teorii přesně opačnou. Rekapitulace předpokládala, že dospělé rysy předků se v potomcích vyvíjejí mnohem rychleji jako mladistvé znaky - projevy dnešních dětí jsou tedy jednoduchými vlastnostmi dávných předků. Ale předpokládejme, jak tomu mnohdy v evoluci bývá, že se vyskytuje opačný proces. Mladistvé znaky předchůdců se v potomcích budou vyvíjet tak pomalu, že se stanou vlastnostmi dospělých. Takový úkaz zpomaleného vývoje je v přírodě běžný; říká se mu neotenie (setrvávání v mladosti). Bolk tvrdil, že člověk je v podstatě neotenický tvor. Pořídil úctyhodný seznam znaků, jež jsou společné dospělým lidem a opičím zárodkům nebo mláďatům, ale které se vytratí u dospělých opic: vystouplá mozkovna a velký mozek ve srovnání s velikostí těla; malý obličej; ochlupení omezené převážně na hlavu, podpaží a oblasti genitálií; postavení palce dolních končetin. V jiné souvislosti jsem se už zmínil o jednom z nej důležitějších znaků lidské neotenie (str. 101-103), o zachování týlního otvoru v zárodečné pozici pod lebkou. Nyní zvažte důsledky neotenie pro zařazování lidských skupin. V rekapitulaci jsou dospělí nižších ras jako děti ras nadřazených. Ale neotenie celou záležitost obrací. Z pohledu neotenie je dobré, to znamená pokročilé nebo nadřazené, vyvíjet se pomaleji a mít i nadále dětské znaky. Proto si nadřazené skupiny tyto vlastnosti dospělosti uchovávají, zatímco podřadné skupiny procházejí vyšší fází dětství a potom degenerují směrem k opici. Podívejme se nyní na konvenční předsudek bílých vědců: bílí jsou nadřazení, černí méněcenní. V rekapitulaci by černí dospělí měli být jako bílé děti, v neotenii naopak bílí dospělí jako černé děti. Po sedmdesátileté období nadvlády rekapitulace sbírali vědci spousty objektivních údajů, jež všechny tvrdily totéž - dospělí černoši, ženy a běloši nižších tříd jsou jako bílí chlapci z vyšších vrstev. Když však přišla do módy neotenie, mohly tyto nezpochybnitelné údaje znamenat jen jediné: muži-běloši vyšších vrstev jsou 3. měření těl_____ ( h1 } podřadnější, protože ztrácejí nadřazené lysy dětství, zatímco jiné skupiny šije uchovávají. Tomu se přece nedá nijak uniknout! Přinejmenším jeden vědec, Havelock Ellis, se tomuto jasnému odvození podřídil a uznal nadřazenost žen, i když se zdráhal přiznat něco podobného černochům. Dokonce srovnal venkovské a městské muže, shledal, že u mužů z měst se vyvíjí ženštější anatomie, a vyhlásil nadřazenost městského života (1894, str. 519): „Muž městské civilizace s velkou hlavou, jemnými rysy tváře a malými kostmi je daleko bližší ženě než divoch. Nejen objemným mozkem, ale také velkou pánví následuje moderní muž cestu vyznačenou ženou." Ale Ellis byl obrazoborecký a značně kontroverzní (napsal jednu z prvních systematických studií sexuality) a jeho použití neotenie na rozdíly mezi pohlavími nikdy neměla velký dopad. Zastánci lidské neotenie mezitím přešli při srovnávání ras na jinou, obecnější taktiku: jednoduše opustili sedmdesát let nezvratných údajů a hledali nové, tentokrát opačné informace pro podporu názorů o podřadnosti černochů, Louis Bolk, největší obhájce lidské neotenie, prohlásil, že nejvíce neotenizované rasy jsou nadřazené. Zachováním mladistvějších rysů si udržují odstup od „svého předchůdce - opočlověka" (1929, str. 26). „Z tohoto pohledu je rozdělení lidí do vyšších a nižších ras plně oprávněné" (1929, str. 26). irA není proto divu, že na základě mojí teorie jsem přesvědčeným zastáncem nerovnosti ras" (1926, str. 38). Bolk sáhl do svého anatomického pytle a vylovil některé rysy naznačující větší odchýlení černých dospělých od výhodných stavů dětství. Veden těmito novými fakty, dospěl Bolk ke starému a pohodlnému závěru (1929, str. 25): „Bílá rasa se jeví nejvíce pokrokovou tím, že je ve vývoji nejvíce retardovaná." Bolk, který sám sebe považoval za liberála, neodsoudil černochy k věčnému zatracení. Doufal, že v budoucnu jim evoluce bude více přát: „Je možné, že všechny rasy mohou dosáhnout nejvyššího stupně vývoje, který nyní zaujímá rasa bílá. Jediné, co k tomu potřebují, je pokračující proces pokroku v biologickém smyslu antropogeneze (neotenie). Ve svém zárodečném vývoji prochází černoch stadiem, které se pro bělocha stalo stadiem konečným. A když bude zpožďování pokračovat také u černochů, může se tento zatím přechodný stupeň stát někdy také konečným." (1926, str. 473-474) jak neměřit člověka ( 142 ) Bolkova argumentace téměř hraničila s podvodem, a to ze dvou důvodů. V první řadě pohodlně zapomněl na všechny rysy tak zdůrazňované rekapitulacionisty (například na řecký nos a plnovous, které Cope tolik obdivoval), neboť ti umísťovali bělochy daleko od dětského stavu. Za druhé se vyhnul obtížnému a trapnému problému. Je zřejmé, že to nejsou běloši, ale žlutá rasa, kdo je zjevně nejvíce neotenní. (Bolk vyjmenoval neotenní rysy obou ras a potom vyhlásil rozdíly za příliš nepatrné na to, aby se daly srovnat; pro přesnější hodnocení viz Ashley Montagu, 1962.) Kromě toho jsou ženy více neotennické než muži. Doufám, že nebudu pokládán za vulgárního obhájce bílé rasy, když odmítnu prosazovat nadřazenost orientálních žen a místo toho vyhlásím, že celá záležitost zařazování skupin podle stupně neotenie je od základů neoprávněná. Jestliže Anatole France a Walt Whitman uměli psát stejně dobře jako Turgeněv a přitom byly jejich mozky dvakrát menší než jeho, nebyl bych překvapen, kdyby malé rozdíly ve stupni neotenie vůbec nesouvisely s mentálními schopnostmi nebo duševní úrovní. Staré argumenty jsou ovšem nesmrtelné. V roce 1971 britský psycholog a genetický determinista H.J. Eysenck opět oživil neote-nické argumenty potvrzující podřadné postavení černochů. Ke své fabulaci Eysenck použil neotenii a další tři informace: • Černá nemluvňata a malé děti vykazují rychlejší senzomotoric-ký vývoj než běloši. To znamená, že jsou méně neotenická, protože se rychleji vzdalují od zárodečného stadia. • Už od tří let začíná průměrný IQ bělocha překračovat průměrné IQ černocha. • Existuje mírně negativní vztah mezi senzomotorickým vývojem v prvním roce života a pozdější výší IQ - děti, které se rychleji vyvíjejí obvykle končí s nižším IQ. Eysenck shrnuje (1971, str. 79): „Tato zjištění jsou důležitá z hlediska nej obecnějšího biologického pohledu (neotenické teorie), který tvrdí, že čím delší je dětství, tím jsou obecně vzato větší kognitivní nebo intelektuální schopnosti druhu. Pravidlo zřejmě platí i uvnitř daného druhu." Eysenck si nebyl schopen uvědomit, že svou argumentaci založil na něčem, co je zcela jistě nekauzální korelací. (Nekauzální korelace jsou prokletím statistických hypotéz - viz 5. kapitola. V matematickém smyslu jsou dokonale logické, ale nevykazují žádný příčinný vztah. Například bychom mohli vypočítat pozoruhodnou korelaci blízkou maximální hodnotě 1.0 mezi růstem světové populace v po-: 3. merenítěl___ í 143 ) sledních pěti letech a pokračujícím vzdalování Evropy a Severní Ameriky v důsledku kontinentálního driftu.) Předpokládejme, že nižší IQ u černochů je dán čistě všeobecně horším prostředím. Rychlý senzomotorický vývoj je jeden ze způsobů, jak poznat černocha. Je to ale méně přesný způsob než ho poznat podle barvy kůže. Korelace mezi špatným prostředím a nižším IQ může být kauzální, ale korelace rychlého senzomotorického vývoje a nižšího IQ je pravděpodobně nekauzální, protože v této souvislosti rychlý senzomotorický vývoj pouze identifikuje člověka jako černocha. Eysenckovy argumenty pomíjejí fakt, že v rasistické společnosti černé děti žijí obecně v horších prostředích, což může vést k nižším hodnotám IQ. Přes výše uvedená fakta a aby poskytl teoretické zdůvodnění pro nekauzální korelaci, která odrážela jeho zaujatost pro dědičnost, přisuzoval Eysenck neotenii příčinný vztah. Opice v některých z nás - kriminální antropologie Atavismy a kriminalita V Tolstého posledním velkém románu Vzkříšení (1899) zástupce prokurátora, bezcitný modernista, povstává k obžalobě prostitutky křivě obviněné z vraždy: „Veřejný žalobce mluvil velmi dlouho... V jeho řeči se míchalo všechno to poslední, co bylo tehda ve vzduchu v jeho kruzích, a co se bralo a je bráno ještě i nyní za poslední slovo vědecké moudrosti. Byla tu i dědičnost, i vrozená zločinnost, i Lombroso i Tarde, i evoluce i boj o život... „Ten si ale zařeční, co?"-pravil s úsměvem předseda, naklánějící se stranou k přísedícímu. „Děsné nemehlo", řekl přísný přísedící.3) V Draculovi Brama Stokera (1897) naléhá profesor Van Helsing na Mínu Harkerovou, aby mu popsala zlého hraběte: „Povězte nám dvěma suchým vědcům, co svýma rozzářenýma očima vidíte?" Odpověď zní: „Hrabě je zločinec určitého typu. Nordau a Lombroso by ho jistě takto klasifikovali, a jako zločinec má tedy nedokonale vyvinutý mozek."4) Maria Montessoriová projevila svůj bojovný optimismus, a v ro-ce 1913 píše (str. 8): „Fenomén kriminality se šíří bez kontroly :: i odezvy a do včerejška v nás vzbuzoval pouze nechut a ošklivost. jak neměřit člověka í 144 ) 3. měření těl ( 145 ) Ale teď, když se na tento morální vřed zaměřila věda, vyžaduje boj , s ním spolupráci celého lidstva." Společným tématem těchto jinak nesouměřitelných prohlášení je zřejmě vůbec nejvlivnější doktrína, jaká z antropometrické tradice vzešla - teorie Césara Lombrosa zformulovaná v díle Zločinný člověk (Ľuoma deliquente). Lombroso, italský lékař, zde popsal průlom, který vedl k jeho teorii vrozené kriminality a k oboru, jenž založil, ke krimínalistické antropologii. V roce 1870 zkoušel najít ■) anatomické rozdíly mezi zločinci a šílenci „bez větších úspěchů". Když pak Jednoho pošmourného prosincového rána" prohlížel lebku slavného lupiče Vihella, postihl ho onen záblesk jasnozřivosti; jenž doprovází jak skvělý objev, tak i potrhlý nápad. V té lebce spatřil řadu atavistických rysů připomínajících spíše opičí minulost než lidskou současnost: „To-nebyl jen nápad, ale záblesk inspirace. Zdálo se mi, že na té lebce ' znenadání vidím vše v plném světle: jako na rozlehlé planině pod planoucím nebem přede mnou ležel klíč k povaze zločinců. Atavistic- i; ká bytost v sobě ztělesňuje ony divoké instinkty primitivních lidí a nižších zvířat. Tak se anatomicky vysvětlily ty ohromné čelisti, vy-stouplé lícní kosti, výrazné nadočnicové oblouky, osamocené čáry na; dlaních, extrémní velikost očnic, vytažené uši časté u zločinců, divochů a opic, necitlivost k bolesti, velmi ostrý zrak, tetování, přílišná lenost, vyžívání se v orgiích, nezkrotná touha páchat špatnost pro ni samu; nejen uhasit v oběti život, ale zmrzačit její tělo, rozsápat maso a vypít její krev." (podle Taylora a kol., 1973, str. 41) Lombrosova teorie nebyla pouhým všeobecným tvrzením o dědičnosti zločinu (podobná tvrzení byla v té době celkem běžná), ale specifickou evoluční hypotézou založenou na antropometrických poznatcích. Zločinci jsou evolučními přežitky v našem středu. Zárodky překonané minulosti dřímají v naší dědičnosti. U některých: nešťastníků se minulost znovu probouzí k životu. Tyto jedince jejich přirozenost směřuje tak, aby se chovali jako opice nebo divoši, ale toto jednání je v naší civilizované společnosti pokládáno za zločinné. Naštěstí můžeme rozené kriminálníky rozpoznat, protožes nesou anatomické znaky opice. Jejich atavismus je fyzický i mentální, ale fyzické znaky neboli stigmata, jak jim Lombroso říká,: převažují. Zločinné chování se může vyskytnout í u normálních lidí, ale „rozené zločince" poznáme podle jejich anatomie. Ta je osu- dová a rození ničemové své zděděné poskvrně nemohou uniknout: ;| „Jsme ovládáni tichými zákony, které nikdy nepřestávají fungovat a které mají na společnost větší vliv než zákony napsané v našich kodexech. Zločin... se jeví jako přirozený úkaz." (Lombroso, 1887, Itstr. 667) Zvířata a divoši rozenými zločinci Nalezení opičího atavismu ve zločincích ještě nepotvrdilo Lomb-rosův argument. Fyzická podobnost s opicí může vysvětlit barbar- líSké jednání lidí, jen pokud jsou přirozené sklony divochů a nižších živočichů zločinné. Vypadají-li někteří lidé jako opice, ale ty jsou vlastně hodné, pak tento argument pochopitelně selhává. Proto Lombroso věnoval první část své práce {Zločinný člověk, poprvé publikováno 1876) tomu, co je určitě nejsměšnějším dosud publikovaným exkursem do antropomorfismu - analýze zločineckého chování zvířat. Uvádí příklad mravence vedeného posedlostí zabí- i jet a roztrhat mšici; popisuje zalétnou čápici, která se svým milencem vraždí hodného čapího manžela; zločinné spiknutí bobrů, kteří se dávají do spolku, aby zabili osamělého soukmenovce; mravenčího trubce, který bez možnosti styku se samicí znásilní dělnici se zakrnělými sexuálními orgány a působí jí tak velkou bolest či smrt; dokonce hmyz pojídající určité rostliny je chápán jako padouch. (Lombroso, 1887, str. 1-18) Lombroso pokračuje dalším logickým krokem: srovnáním zločinců s „nižšími skupinami". Jeho francouzský příznivec píše: „Zločince bych přirovnal k divochům, kteří se díky atavismu objevili v moderní společnosti; můžeme to brát tak, že se narodil zločincem, protože se narodil jako divoch." (Bordier, 1879, str. 284) Aby identifikoval zločinnost jako normální chování nižších lidí, pustil se Lombroso i do etnológie. Napsal malé pojednání (Lombroso, 1869) o kmenu Dinka z oblasti Horního Nilu. V tomto pojednání se zmiňoval o jejich rozsáhlém tetování a vysokém prahu vnímání bolesti - v pubertě si vybíjejí přední zuby kladivem. Opičí stigmata jsou normální součástí jejich anatomie - jejich nos... není jen zploštělý, ale má tři lalůčky připomínající nos opic". Jeho kolega G. Tarde napsal, že někteří zločinci „by byli ozdobou a morální aristokracií kteréhokoli kmene rudochů" (Ellis, 1910, str. 254). Havelock Ellis dal zase k dobru myšlenku, že zločinci a nižší lidé se tolik nečerve-nají. „Neschopnost červenat se byla vždy považována za průvodce JAK NEMĚŘIT ČLOVEKA______< 14(i ) zločinu a nestydatosti. Červenání se je také řídké mezi idioty a divochy. Španělé říkávali o jihoamerických Indiánech: ,Jak můžete věřit lidem, kteří se neumějí červenat.'" (1910, str. 138) Kam však dospěli Inkové se svojí důvěrou k Pizzarovi? Lombroso vykonstruoval prakticky všechny své argumenty způsobem, který vylučoval vyvrácení, a učinil je tak po vědecké stránce bezobsažnými. Aby dodal své prácí objektivitu, hojně citoval číselné údaje, ale teorie atavismu přesto zůstala tak zranitelná, že dokonce i většina Brocovy školy se proti ní postavila. Kdykoli se Lombroso setkal s fakty, která do jeho teorie nezapadala, hned provedl nějaký druh „myšlenkového kotrmelce", aby se mu hodila do krámu. Tento přístup je jasně vyjádřen v jeho výrocích o morální zkaženosti nižších národů. Takto promlouval i potom, co se opakovaně setkal s příběhy o odvaze a kultivovanosti mezi těmi, které považoval za méněcenné. Tyto příběhy překroutil tak, že mu souhlasily s jeho systémem. Když měl například uznat rysy laskavosti, spojil je s rysy, které mohl odsoudit. Když podporuje své závěry poněkud letitým citátem z Tacita, píše: „I když je mezi divochy1 možné najít čest, morální čistotu a soucit, jsou impulsivnost a lenost všudypřítomné. Divoši mají hrůzu ze soustavné práce, takže cesta k tomu, aby aktivně a metodicky pracovali vede buď přes výběr, nebo zotročení." (1911, str, 367) Nebo zvažme jeho neochotně; pronesená pochvalná slova o nízké a zločinecké cikánské rase: „Jsou domýšliví jako všichni delikventi, ale nemají strach ani stud.: Všechno, co získají, utratí za pití a ozdoby. Mohou být bosi, ale jsou ■ oblečeni v zářivě zbarvených nebo krajkovaných šatech, bez punčoch, ale ve žlutých botách. Jsou neprozíraví stejně jako divoši nebo kriminálníci... Jedí poloshnilé mršiny, oddávají se orgiím, milují rámus a dělají velký povyk na jarmarcích. Při loupežích chladnokrevně: vraždí a původně byli podezíráni z kanibalismu... Je nutno zdůraz-: nit, že tato rasa, morálně tak nízká a tak neschopná kulturního a iiví telektuálního vývinu, rasa, která nikdy nevyvíjí žádné úsilí a která se v poesii nedostala za nejjednodušší verše, vytvořila v Uhrách úžasné hudební umění - nový důkaz génia smíšeného s atavisrnem,; který tak často nalézáme u zločinců." (1911, str. 40) Kdyby neměl už vůbec žádné zatracující vlastnosti, které by sé svou chválou smísil, jednoduše by snížil motivaci pro zjevně přínosné chování mezi primitivní pohnutky a vše by postavil naruby. 3. měření těl Bílý svatý statečně umírající při mučení je hrdinou nad hrdiny; di-WF- voch umírající se stejnou důstojností prostě necítí bolest: „Necitlivost zločinců připomíná ty divošské národy, které při obřadech za-'• svěcování snášejí mučení, jež by bílý muž nikdy nevydržel. Všichni i cestovatelé znají lhostejnost černochů a amerických divochů k bolesti; černoši si uřezali ruce a smáli se přitom, jen aby nemuseli Ií:i; pracovat; ti druzí zase, přivázaní k mučednickému kůlu, vroucně pěli chválu na svůj kmen, zatímco zvolna podléhali plamenům." ,...... (1887, str. 319) I V tomto srovnání atavistických zločinců se zvířaty, divochy a lidmi nižších ras nacházíme základní argumenty z rekapitulace . probrané v předchozí části. K dotvoření obrazu potřeboval Lomb-roso už jen za dědičného kriminálníka prohlásit dítě, nebot právě > ono je předchůdcem dospělého - žijící primitiv. Lombroso před tím-| to nezbytným závěrem své teorie necouvl a zařadil mezi zločince ' i tradiční literární symboly nevinnosti: „Jedním z nejdůležitějších objevů mé školy je, že do určitého věku se v dítěti projevují nej-| smutnější tendence zločinného člověka. Zárodky delikvence a zlo-| činnosti se obvykle ukazují dokonce už v prvních obdobích lídské-■ ho života." (1895, str. 53) Náš dojem dětské nevinnosti je třídně i ovlivněný, protože jako usazení, blahobytní lidé potlačujeme přiro-pfe'-zené sklony našich dětí: „Člověk žijící ve vyšších vrstvách nemá ani ponětí, jakou vášeň pro alkohol mají nemluvňata. Mezi nižšími třídami je však až příliš často k vidění kojenec pijící s ohromným požitkem víno a destiláty." (1895, str. 56)5) Anatomická, fyziologická a sociální stigmata Lombrosova anatomická stigmata (obr. 12) nebyla z převážné I většiny patologickými nebo mimo stojícími proměnami, ale extrémními hodnotami na křivce normálního rozložení, jež se blížily průměrným hodnotám stejného rysu velkých opic. (Posuzováno dneš- II nimi hledisky je to podstata Lombrosovy chyby. Délka lidských rukou je rozdílná a někteří lidé je musí mít zákonitě delší než ostatní. Průměrný šimpanz má ruku delší než průměrný člověk. Nezna- ; mená to však, že člověk s rukama relativně dlouhýma je opicím geneticky podobný. Normální variace v populaci jsou jiným -biologickým jevem, než jsou rozdíly mezi populacemi. Tato chyba se objevuje opakovaně. Je i základem omylu Arthura Jensena spočívají; jícím v představě, že průměrné rozdíly IQ mezi americkými černo-