V rámci výuky i běžné komunikace s žákem s koktavostí lze využít následujících postupů, které
uvádějí Lechta  (2010) a Peutelschmiedová (1994).

·        Ve výukové i v běžné komunikační situaci je klíčový přístup k žákovi – neupozorňovat na
neplynulost v řeči, přecházet ji citlivě, nikoli lhostejně, vytvořit při komunikaci s žákem takovou
atmosféru, která přirozeně akcentuje obsah, nikoliv formu sdělení, podporovat komunikativnost. Při
hovoru s žákem zpomalíme své mluvní tempo, zachováme však stále přirozenou rychlost, přínosem je
rovněž prodloužení přestávek mezi jednotlivými fázemi rozhovoru, komunikační situace – významným
podpůrným prvkem je také otevřený a vstřícný přístup a přirozený oční kontakt.

·        V komunikační situaci je třeba poskytnout žákovi možnost vyjádřit vše, co sám chce, aniž
bychom jej ve snaze pomoci doplňovali (někdy je vhodné nenásilně pomoci, doříci hledané slovo,
vždycky však sledujeme reakci na takovou formu pomoci, nevyužíváme ji v případě, že je pro žáka
nepříjemná a frustrující); obvykle se osvědčuje nechat žáka samostatně dokončit myšlenku, větu,
slovo, jeho projev nepřerušovat.

·        Ze strany vyučujícího se doporučuje se redukovat počet kladených otázek – nepospíchat,
eliminovat pocit časového tlaku – poskytnout dostatek času na odpověď a komunikaci. Cílem podpory
ve výuce a komunikace je odpoutat pozornost od řečových obtíží – neužívat „doporučení“ vztahující
se ke správnému dýchání, zpomalení tempa, či vedení k zopakování sdělení atd. Tyto postupy
podporují extrémní koncentraci na realizaci řečového projevu, což může negativně ovlivnit míru
obtíží (jejich nárůst) a může rovněž posilovat obavy, strach z řečového projevu, kterému je třeba
přecházet.

·        Vhodná je samozřejmě i konzultace, spolupráce s logopedem, k němuž žák dochází.

·        V rámci interakce je třeba, aby žák věděl, že má prostor, čas pro vyjádření i v kolektivu
dětí, že je mu věnována dostatečná pozornost a že tato pravidla platí pro všechny -  a není tedy
ničím výjimečný.

·        Dále je vhodné v průběhu času a spolupráce s žákem pozorovat situace, kdy se plynulost
řeči zlepšuje x zhoršuje. Chvíli, kdy mluví žák plynule, využijeme k dalšímu rozvíjení projevu, ve
fázi zvýšené neplynulosti žáka s požadavky na komunikaci nezatěžujeme. Žádoucí je tyto situace
citlivě vyhodnotit, aby žák neměl pocit, že je z některých komunikačních situací záměrně
vyčleňován.

·        V plynulosti projevu se mohou negativně promítnout některé jevy, např. nečekaná zátěžová
situace, náhlé změny, časový tlak, podráždění, únava, přetěžování, komplikace se mohou ve zvýšené
míře projevit při ústním zkoušení, samostatném mluvním projevu před třídou, při hlasitém čtení.
Z tohoto důvodu je vhodné volit takové způsoby ověřování školních vědomostí, při kterých může žák
podat optimální výkon. V případě narůstajících obtíží doporučujeme upřednostnit písemnou formu
zkoušení, nevyvolávat žáka k hlasitému čtení před třídou

·        Často zmiňovaný tolerantní přístup je třeba uplatňovat citlivě, nenásilně, podle potřeb,
obecně je žádoucí se v hodnocení zaměřovat spíše na obsah než na formu projevu.

·        V kontextu podpory je třeba dále posilovat pozitivní sebehodnocení žáka, zdravou
sebedůvěru a zároveň posilovat frustrační toleranci, odolnost vůči zátěži, řečové obtíže
nezlehčovat ani nedramatizovat, pomoci se s nimi vyrovnat. Důležitou roli sehrává psychická pohoda,
pravidelný režim, strava s dostatkem vitamínů. Uspořádání aktivit ve výuce – pravidelné střídání
činností, včetně relaxačních chvilek. Svá pravidla by měl mít i denní režim tak, aby v něm byl
dostatečný prostor pro školní přípravu, ale také pro vhodnou relaxaci a uvolnění – činnosti, které
dítě baví a zajímají, nutný je samozřejmě dostatečný spánek.