1894 / 2006 NEUROLOGIE PRO PRAXI / www.neurologiepropraxi.cz
Úvod
Pervazívní vývojové poruchy neboli autistické
spektrum či kontinuum jsou synonyma
pro označení širokého spektra asociovaných neurobehaviorálních,
emočních a kognitivních poruch.
Zvláště pojmy „kontinuum či spektrum“, které jsou
propagovány v posledních 15 letech, dobře vystihují
kontinuální kvantitativní i kvalitativní škálu poruch
hlavně, ale nejenom, ve třech diagnosticky zásadních
okruzích. V sociálním chování a interakcích,
ve verbální a neverbální komunikaci a v omezených
a repetitivně se opakujících schématech
chování a zájmů. Historicky zaužívaný je název
autismus. Byl odvozen od slova „autos“, v řečtině
„sám“ a osamělost s uzavřením se do vlastního světa
byly v minulosti a v podstatě dodnes jsou právem
považovány za nejnápadnější a nejčastější projev
autismu. Autisté nerozumí nebo nedostatečně rozumí
symbolům odpovídajícím jejich mentálnímu věku.
Přitom symbolika tvoří základ lidské komunikace
a odráží se v mimice, pantomimice i řeči. Proto vlastně
nechápou to, co vidí, slyší a prožívají. Jsou doslovně
vázáni na realitu, nechápou kreativitu a proměnlivost
lidského chování, ironii, žert, lež a skrytý
význam. Okolní svět je pro ně příliš abstraktní. Chybí
jim schopnost empatie a spontaneita ve smyslu přirozenosti
v sociálních interakcích, mohou být familiární,
bez přiměřeného sociálního odstupu. Žijí
mezi lidmi lhostejní k jejich pocitům a osoby je zajímají
méně než předměty. První zprávy o autismu
podali vídeňský pedagog Heller na počátku 20. století,
americký psychiatr Leo Kanner v r. 1943 a vídeňský
pediatr Hans Asperger v r. 1944. V jejich
době byl autismus mylně považován za formu dětské
schizofrenie a tento „omyl“ panoval až do sedmdesátých
let, kdy se objevily práce, které především
pro odlišné příznaky a jeho spíše stacionární charakter
autismus oproti dětské schizofrenii vymezily.
Oficiálním potvrzením se stal americký diagnostický
manuál DSM-III (1), kde se poprvé objevila skupina
narušení vývoje mnohočetných základních psychologických
funkcí (všepronikající tedy pervazívní)
a byla nazvána „pervazívní vývojové poruchy“. Do
u nás používané evropské Mezinárodní klasifikace
nemocí MKN-10 se tento životaschopný a pravdivější
koncept dostal až s velkým opožděním (9).
Od osmdesátých let je autismus společně s dalšími
neurovývojovými poruchami učení, vývojovou dysfázií,
psychomotorickou retardací, tikovou chorobou,
dětskou mozkovou obrnou a některými formami dětských
epileptických syndromů s věkovou vazbou řazen
mezi časné neurovývojové poruchy s jasně neurobiologickým
základem. Autismus není „nový” ani
vzácný. Je to jedna z nejčastějších neurovývojových
poruch v dětství. Prevalence u volněji definovaného
tzv. „širšího“ fenotypu je udávána 10–20 autistů na
10000 nebo-li 1 případ na 500–1000 lidí (4). V obvykle
udávaném poměru 3:1 až 5:1 postihuje častěji
chlapce. Při závažných kognitivních handicapech
se poměr mění na 2:1. Zdá se, že je abnormní behaviorální
triádou autismu postiženo méně intelektově
normálních dívek a žen, protože jsou patrně více
sociálně a komunikačně zdatnější než muži (8).
Etiopatogenetické poznámky
Komplexnost a velká variabilita symptomů autistického
syndromu ukazuje na mnohočetné poruchy
s mnohočetnými etiologiemi. Předpokládá se, že autistický
fenotyp může být nastartován genetickými
nebo enviromentálními faktory nebo obojím. V posledních
letech se ale jednoznačně množí zásadní
důkazy pro rozhodující význam genetiky. Podporují
to jednoznačně genealogické studie a studie autismu
u jednovaječných dvojčat (3). Způsob dědičnosti
neodpovídá žádnému ze známých typů monogenní
mendelovské dědičnosti a svědčí pro dědičnost multifaktoriální.
Autistický fenotyp je determinován nepříznivou
kombinací variant (alel) několika predisponujících
genů, z nichž každá sama o sobě má pouze
menší fenotypový účinek. Zdědění menšího množství
rizikových alel či méně nepříznivé kombinace se
může projevit jako širší autistický fenotyp, který bývá
zjišťován v rodinách lidí s autismem. Autismus se
může projevit také u mnoha monogenně podmíněných
chorob či chromozomálních aberací např. syndromu
Angelmanova, Prader-Williho, Downova, fragilního
X, komplexu tuberózní sklerózy, Smith Lemlitz
Opitzova syndromu anebo některých dědičných
poruch metabolismu. Rettův syndrom je dokonce
uváděn samostatně v klasifikaci autistického spektra.
K rozvoji onemocnění mohou patrně přispět
i různorodé inzulty a vlivy prostředí zvl. ve velmi časném
prenatálním období. Typicky jsou zmiňovány toxické
a infekční noxy (rubeola, cytomegalovirus, herpes
simplex virus, expozice kokainu, alkoholu, některým
lékům). Jako další rizika bývají nelékařskými
skupinami zmiňovány vakcinace proti spalničkám,
příušnicím a zarděnkám a vlivy stravy. Je však třeba
mít na paměti, že dosud nebyla jednoznačně kauzálně
prokázána role žádného faktoru vnějšího prostředí
na vznik autismu (10).
Moderní zobrazovací metody in vivo nebo post
mortem nezřídka odhalí strukturální léze CNS nejrůznější
lokalizace, nejčastěji ve frontálních a temporálních
lalocích a v mozečku. Po velmi podrobném
MRI zobrazení mozku jako celku jsou podrobně
zkoumány jeho jednotlivé části a výsledky jsou srovnávány
s mozky neautistických jedinců v různých
věkových kategoriích. Zatím bylo zjištěno, že mozky
lidí s autismem jsou celkově větší a často vykazují
poruchy migrace neuronů. Další velmi podezřelou
AUTISMUS. NEUROLOGICKÉ,AUTISMUS. NEUROLOGICKÉ,
BEHAVIORÁLNÍ A KOGNITIVNÍ PROJEVYBEHAVIORÁLNÍ A KOGNITIVNÍ PROJEVY
MUDr. Hana Ošlejšková
Klinika dětské neurologie LF MU a FN Brno
Pervazívní vývojové poruchy či autistické spektrum (kontinuum) jsou vícečetné asociované poruchy ve třech základních behaviorálně kognitivních
okruzích. V sociálních interakcích, verbální a neverbální komunikaci a v omezeném a repetitivním chování a zájmech. Prevalence
poruchy je 1 případ na 500–1000 dětí. Jedná se o vrozenou celoživotní neurovývojovou poruchu s obvykle plíživým počátkem v dětství
do 36 měsíců. Asi v 30–40% se porucha projeví vývojovým regresem v 18–24 měsících života. Přibližně v 40% je autismus asociován
s epilepsií či epileptiformní abnormitou v EEG, v 70% s psychomotorickou retardací i symptomy dalších neurovývojových poruch (ADHD
syndromu, vývojových poruch učení, vývojové dysfázie). Farmakologické intervence mohou zlepšit některé symptomy autismu, nutností
zůstává včasné zahájení kognitivně behaviorální terapie a speciálně pedagogické vedení dítěte i celé jeho rodiny často s podporou psychoterapie.
Důležitá je včasná diagnostika poruchy.
Klíčová slova: pervazívní vývojové poruchy, autistické spektrum, autismus, epilepsie, epileptiformní EEG, psychomotorická retardace,
neurovývojové poruchy.
Neurol. pro praxi, 2006; 4: 189–191
HLAVNÍ TÉMA
190 www.neurologiepropraxi.cz / NEUROLOGIE PRO PRAXI 4 / 2006
strukturou pro vznik autismu je limbický systém, který
hraje důležitou roli v emocích člověka, vnímání
strachu a vytváření dlouhodobé paměti. Některé autistické
mozky vykazují v amygdale a hippocampu
zvýšený počet zdánlivě nezralých buněk. Tyto změny
spolu s některými strukturálními rozdíly v mozkovém
kmeni a corpus callosum patrně ukazují na
inzulty působící na velmi nezralý mozek v časně prenatálním
vývoji. Lidská mozková kůra je strukturována
do „minisloupců” se skupinkami 60–80 neuronů,
které přijímají vstupní a vytváří výstupní informaci.
Zdá se, že u mnoha jedinců s autismem jsou neurony
menší a „minisloupce“ početnější než je průměr.
Nálezy těchto studií jsou ale velmi rozdílné, někdy
i kontroverzní a interpretace rozporuplná. Zatím
je jisté, že přínosnější než pouhá stukturální hodnocení
je jejich korelace s konkrétními behaviorálními
projevy autismu, ale vzhledem k nesmírné rozmanitosti
symptomů i jejich kombinací je to velmi obtížné.
V tomto směru jsou pozoruhodné práce českých autorů,
které se zaměřily na strukturální i funkční nálezy
u autismu a jejich korelaci (11, 12, 5). Hrdlička
(5) v souboru 77 pacientů s autismem prokázal signifikantní
korelaci některých subskóre škály ADI-R
(Autism diagnostic interview – revised) s velikostí
corpus callosum, bilaterálně s velikostí nucleus caudatus
a amygdaly a pravostranně s rozměry hippocampu.
Dosud nebylo ale provedeno srovnání s kontrolní
skupinou pacientů. Byly provedeny i rozsáhlé
funkční zobrazovací studie pomocí SPECT, PET
a MRS (magnetickou resonanční spektroskopií).
V celkovém hodnocení jsou jejich výsledky opět poměrně
inkonzistentní. Existuje velké množství prací
i o neurochemii mozku osob s autismem. Je studována
role extrémního oxidativního stresu na neurony
a jejich poškození, buněčný růst neuronů cerebella
a neurotrofiny, množství oxytocinu, který je
zřejmě u autismu snížen. Na vzniku jednotlivých
konkrétních symptomů autismu se pravděpodobně
podílí i další nejrůznější dysregulace dopaminového,
serotoninového a opioidního systému.
Klinický behaviorální obraz autismu
Autismus je klinický syndrom, který je diagnostikován
na základě poruchy tří základních okruhů chování.
Zhoršení v sociálních interakcích, nedostatky
v komunikaci a omezené stereotypní chování a zájmy.
Skupina autistického kontinua podléhá vnitřnímu
dělení s pevně stanovenými kritérii pro jednotlivé
subtypy. U nás využíváme ke klasifikování spíše klasifikace
mentálních poruch a poruch chování World
Health Organization (Světové zdravotnické organizace)
ICD-10 (MKN-10) (9). Dětský (infantilní, Kannerův)
autismus je nejlépe popsanou poruchou z celého
spektra. Další klasifikované subtypy autismu se
v různých aspektech i míře liší. Příznaky dětského
autismu se ozřejmují již od tří let života, o něco později
nastupují i u atypického autismu a kolem šesti
let u Aspergerova syndromu. Odpovědi rodičů na
naše otázky, které jim zpětně klademe, dokazují, že
některé symptomy jsou ale opravdu přítomny a dokonce
rodiči rozpoznávány již v kojeneckém věku.
Recentní francouzská studie uvádí, že 37,6% rodičů
vnímalo patologii u svých dětí již do jednoho roku
života dítěte (2). V této souvislosti jsou zajímavé
postřehy a inspirativní návrhy možností velmi časné
detekce potenciální autistické symptomatologie
např. podle přetrvávající abnormální zrakové fixace
ještě na konci druhého trimenonu. Jedná se o fenomén
vývojově nezralé formy vynucené fixace, který
je fyziologický v průběhu prvního trimenonu. Tehdy
kojenec fyziologicky dlouhou dobu ulpívá pohledem
na nápadně lesklém či barevném předmětu a nedokáže
volně odpoutat pozornost. V druhém trimenonu
díky pokračujícímu vývoji CNS dítě začíná volně volit
téma i dobu sledování a kromě upřednostňování
obličeje sleduje také živé objekty. Ne tak zřejmě
dítě, u kterého bude teprve později rozpoznán autismus.
Komárek zmiňuje potenciální užitečnost zařazení
sledování této vývojové změny do škály testů
ve vývojovém screeningu dětského neurologa, který
je dosud hlavně orientován na motorické funkce (7).
Nástup příznaků autismu je nejčastěji pozvolný a plíživý
v průběhu prvního roku života. Zhruba 30–39%
případů napříč celým autistickým spektrem se ozřejmí
tzv. autistickým regresem. Jedná se o vývojový
krok zpět, kdy dítě částečně nebo úplně ztrácí získané
vývojové dovednosti především v oblasti řeči, ale
i sociálního chování a neverbální komunikace a někdy
i v kognitivních schopnostech. Dle našich zkušeností
všechny vývojově dosažené schopnosti dítěte
před regresem nemusí být zcela normální. Může
se jednat o regres jen několika málo slov kolem 18
měsíců života, který přivádí rodiče poprvé k lékaři.
Okruh sociálních interakcí a neverbální
komunikace
Je důležité si uvědomit, že zhoršení v sociální
existenci a vztazích je kvalitativní a nemusí se jednat
o úplné chybění sociálního chování. Poruchu si
představme v celém spektru možností od úplného
chybění uvědomění si existence jiných osob až
po vytváření očního kontaktu, který je ale obvykle
kratší, bez zájmu a není používán k modulaci sociálních
interakcí nebo získání něčí pozornosti. Děti
s autismem se obvykle zdají chladné, s odstupem,
nevztahují ruce k pochování, nereagují radostí či
úsměvem při vstřícném kontaktu matky a dalších
osob. Neukazují na předměty rukou a nesledují se
sdíleným zájmem objekty ukazované jinou osobou,
nemávají na rozloučenou. Často vykazují naprostý
nedostatek sociální nebo emoční reciprocity. Daleko
více a soustředěněji se zajímají o předměty než
o osoby. Nechápou význam gestiky těla a tváře v sociálních
vztazích. Někdy jsou charakterizovány jako
nápadně hodné a klidné, dávají přednost sebeobsluze
a rychle i předčasně se učí potřebné dovednosti,
jsou popisovány jako samostatné, málo plačící
jako by necítily bolest. Nemají zájem o jiné děti ani
o dospělé a raději si hrají samy, stranou od ostatních
nebo jen pozorují. Málokdy mají stejně staré přátele.
Obvykle tíhnou k starším až dospělým osobám nebo
naopak k dětem mnohem mladším.
Okruh poruch verbální komunikace
Představuje velmi různorodou škálu poruch
řeči. Napříč autistickým spektrem se expresivní jazyková
funkce pohybuje od úplné nemluvnosti k verbální
plynulosti, i když plynulost bývá provázena řadou
sémantických (význam slova) a verbálně pragmatických
(používání jazyka ke komunikaci) chyb.
V raném dětství některé děti nežvatlají a nepoužívají
žádnou komunikativní vokalizaci. Některé dokonce
ani adekvátně nerozumí řeči a nereagují proto na pokyny
a na zavolání jménem a často se o nich domníváme,
že jsou hluché. Jedná se o příznak verbální
sluchové agnózie. Dle mých vlastních zkušeností ale
dokonce i tyto děti nečekaně mohou adekvátně zareagovat
na některé pokyny, pokud se týkají oblasti
jejich vyhraněného zájmu a jsou jednoznačně slyšící,
neboť reagují na zvuky jako je zvonek telefonu
nebo u dveří, pád předmětů a podobně. U některých
se řeč vůbec nevyvíjí a není kompenzována žádnou
snahou o nonverbální náhradní komunikaci, tedy mimikou
tváře, pantomimikou těla a gestikulací. Jedinci
s adekvátní řečí nejsou schopni konverzovat o nějakém
společném tématu a konverzaci udržet. Dominantní
stále opakovanou abnormní strukturou pokusu
o konverzaci jsou otázky. Děti s autismem často
nereagují na to, že už byly zodpovězeny a stále
dokola je opakují. Někteří hovoří k druhé osobě
v monologu a samomluvě. Typicky po věku 2 let
přetrvávají okamžité či odložené echolálie. Některé
starší autistické dítě obratně inkorporuje do své
mluvy celé části textů, které se naučilo z televize, videa,
rádia či je četlo – tzv. „scripts“. Děti mají obtíže
se zájmeny nebo se slovy, které mění význam
dle kontextu. Zájmena zaměňují, často o sobě hovoří
ve 2. či 3. osobě nebo se označí jménem. Řeč bývá
korektní, pedantická, se špatnou a podivnou intonací,
odpovědi na otázky mohou být zcela mimo
významový kontext.
Okruh stereotypního chování
a omezených zájmů
Chybí kreativní obrazná hra, kdy je napodobována
realita: např. hra „na mámu a tátu“. Dítě
s autismem si hraje stále dokola třeba s panenkami
HLAVNÍ TÉMA
1914 / 2006 NEUROLOGIE PRO PRAXI / www.neurologiepropraxi.cz
a domečkem a recituje stále dokola dlouhé sekvence
známého textu. Nedokáže změnit scénář hry
a objevují se perseverace. Autističí lidé mnohdy vášnivě
pěstují zvláštní zájmy. Milují dinosaury, vážnou
hudbu, jízdní řády a dopravu. V oblasti zájmu shromažďují
až neuvěřitelně vyčerpávající data. Jsou
upoutáváni neměnností. Na změny reagují citovým
rozrušením a vztekem. Trvají na tom, aby nábytek
byl doma na stejných místech, oblečení mělo zvláštní
či jednu barvu. Jí jen z jediného talíře, sedí na stejné
židli, chodí do školy jen jednou cestou. Mnozí rodiče
pro obavy z afektů to raději respektují. V dospělosti
mohou mít obsesivně kompulzívní příznaky.
Typické jsou stereotypní a repetitivní motorické manýry
např. třepání rukama, kroucení, zvláštní poťukávání
hřbety prstů nebo nehty, tleskání, běhání
po špičkách a dozadu. Patologií tyto projevy mohou
být až po 2 letech věku. Dotýkají se a čichají k věcem.
Rychle a obratně řadí hračky dle velikosti, barvy,
tvaru. Rozsvěcují a zhasínají světla, pouští vodu
či jsou fascinovány přeléváním vody z jedné nádoby
do druhé, otvírají a zavírají stále dokola dveře. Fascinovaně
pozorují mechanické věci: buben pračky,
větrák, poslouchají tikot hodinek. Podle mých zkušeností
velmi častým stereotypem zvl. u nízkofunkčních
autistů je neskrývané a nadměrně časté se-
beukájení.
Nejčastější neurologické
komorbidity autismu
Pro pochopení jednotlivých klinických obrazů
autismu a neuvěřitelné různorodosti a pestrosti příznaků
u konkrétního pacienta je naprosto zásadní si
uvědomit, že celá skupina neurovývojových vad se
vyskytuje velmi často v různých kombinacích. Proto
jsou lidé s autismem ve dvou třetinách postiženi
mentální retardací v celé její kvantitativní škále,
poruchami vývoje řeči v plném kvantitativním a kvalitativním
spektru od téměř normální řeči přes symptomy
vývojové dysfázie, sluchové verbální agnózie
až k nemluvnosti. Stejně tak vidíme kombinace se
symptomy syndromu hyperaktivity a poruchami pozornosti
a neobratnosti jemné i hrubé motoriky. Přidružené
bývají i další poruchy například zrakové obtíže
až po slepotu, sluchové nedostatky až po hluchotu.
Do klinického obrazu neodmyslitelně patří celá
škála afektivních poruch a dalších poruch chování
jako impulzivita, agresivita, autoagresivita, emoční
labilita a poruchy spánku. Mezi nejčastější komorbidity
patří epilepsie. Až 40% pacientů s autismem
trpí epileptickými záchvaty a až 50% má specifickou
epileptickou abnormitu v EEG. Snad i proto,
že funkční a morfologické postižení u autismu bývá
nejvíce patrné v limbickém systému, ve frontálních
a temporálních lalocích, tedy strukturách výrazně
epileptogenních. Přítomnost souběžných epileptických
záchvatů je tím vyšší, čím vyšší je průměrný
věk prezentovaného souboru, čím vyšší je procento
mentálně postižených a dětí s hybným postižením.
Z pohledu dětských neurologů je velice zajímavá
a provokující podskupina nemocných, u nichž se
autismus asociovaný s epilepsií manifestuje regresem
(6). Řadu autorů stále láká potencionální možnost,
že u části pacientů může vývojový regres kauzálně
souviset přímo s procesem epileptogeneze, ať
již provázené manifestními klinickými záchvaty nebo
„jen“ specifickou EEG abnormitou, například ve formě
elektrického spánkového statu jako u syndromu
ESES (elektrický status epilepticus v průběhu pomalého
spánku). Vnímají analogii epileptiformního
regresu řeči, jak je tomu u Landau-Kleffnerova syndromu
(syndromu získané afázie s epilepsií), protože
i zde existují plynulé přechody od pouhého regresu
řeči do regresu asociovaných poruch chování až do
autistických projevů. Pro regres v časové koincidenci
s epilepsií, kdy autistické chování dominuje, navrhují
používat označení epileptiformní autistický
regres (13). Pokud se regres týká i kognitivních funkcí,
jedná se o tzv. epileptiformní dětskou dezintegrační
poruchu. Neurolog samozřejmě léčí epileptické
záchvaty „jen“ přidružené k autismu. Také
v situaci, kde kauzální souvislost mezi epilepsií a regresem
není, může potlačení záchvatů mírně zmírnit
poruchy chování včetně autistických.
Závěr
Je zřejmé, že behaviorální, kognitivní a neurologické
projevy autismu jsou informovaným člověkem
jednoznačně rozpoznatelné v časném dětství. V důsledku
toho je diagnostika doménou dětských neurologů,
dětských psychiatrů, psychologů a pedagogů.
Bohužel se jedná o celoživotní poruchu, kterou
v kauzální podstatě zpravidla nelze terapeuticky zasáhnout.
Farmakologicky je možné zlepšit jednotlivé
symptomy, ale nejpodstatnější v péči o děti s autismem
nadále zůstává včasné zahájení behaviorální
terapie a speciálního pedagogického vedení. Proto
byl tento článek koncipován s akcentem na časné
projevy a rozpoznání autismu. Spolupráce se speciálními
pedagogickými centry zaměřenými na péči
o autistické děti i dospělé a s laickými sdruženími
rodičů a dalších členů rodin jako je APLA (Asociace
pomáhající lidem s autismem) je nezbytná. Mozaika
poznání autismu i přes obrovskou explozi poznatků
v minulých letech stále zůstává neúplnou. Osud lidí
a strádání rodin pacientů s nedostatkem toho, co
je symbolem inteligentního lidství, tedy schopnosti
empatie a sociální komunikace zůstává nadále velmi
zneklidňující a provokující pro ty, kteří tyto schopnosti
mají.
MUDr. Hana Ošlejšková
Klinika dětské neurologie LF MU a FN Brno
Jihlavská 20, 625 00 Brno
e-mail: hoslej@fnbrno.cz
Literatura
1. American Psychiatric Association. Diagnostic and statistic manual of mental disorders, 4th ed.
(DSM-IV). American Psychiatric Association Washington, D.C. 1994.
2. Baghdadli A et al. Relationship between age of recvognition of first disturbances and severity
in young children with autism. Eur Child Adolesc Psychiatry 2003; 12: 122–127.
3. Bailey A et al. Autism as a strongly genetic disorder: evidence from a British twin study. Psychol
Med 1995; 25 (1): 63–77.
4. Bryson SE. Brief report-epidemiology of autism. J Autism Dev Disord 1996; 26: 165.
5. Hrdlička M et al. Dětský autismus a jiné pervazívní poruchy: vztah autistické psychopatologie
k vybraným mozkovým strukturám. Čs psychol 2002; 46 (4): 289–298.
6. Hrdlička M, Komárek V, Propper L et al. Not EEG abnormalities but epilepsy is associated with
autistic regression and mental regression and mental functioning in childhood autism. Eur Child
Adolesc Psychiatry 2004; 13: 4.
7. Komárek V. Neurobiologický model postižení. In: Hrlička M, Komárek V. Dětský autismus. Praha:
Portál 2004: 17–25.
8. McLennan JD, Lord C, Schopler E. Sex differences in higher functioning people with autism. J
Autism Dev Disord 1993; 23: 217.
9. Mezinárodní klasifikace nemocí. Duševní poruchy a poruchy chování. Popisy klinických příznaků
a diagnostická vodítka, 10. revize. Psychiatrické centrum Praha 1992.
10. Newschaffer CJ, Fallin D, Lee NL. Heritable and nonheritable risk factors for autism spectrum
disorders. Epidemiol Rev 2002; 24 (2): 137–153.
11. Panoušek V, Černoch Z, Hanuš H. Má dětský autismus morfologický podklad? Čes a slov psychiatr
1994 90, (1): 20–27.
12. Propper L et al. Strukturální abnormality mozku u dětského autismu. Čes a slov psychiat
2001; 97 (6): 269–275.
13. Tuchman R, Rapin I. Regression in pervasive developmental disorders: Seizures and EEG
corelates. Pediatrics 1997; 99: 560.
HLAVNÍ TÉMA