Když probudí se hlína je to myš

Je-li sklu zima zaroste větvičkama

Ryba je hastrmaní lžička Víš

A slza Slza je voda co je sama


*

Kreslím si chaloupku v písku

a sluníčko si vedle mého pískoviště

kreslí kaštan, vysokánskou lísku,

že mu sotva stačí hřiště.


A než jsem dokreslil zahrádku k domu,

sluníčko si nakreslilo přes písek a přes trávy

dlouhé, dlouhé kmeny stromů,

koruny jim kreslí na hladinu Vltavy.


Když se slunce kloní k západu,

jeho štětec má nejdelší násadu.


*

Jak zpívá vítr? Nemá hlas!

A víš, jak zpívá žitný klas?


Jak housle nebo hoboje?

Někdy je slyšet oboje.


I sedmikráska má svůj tón.

Vyzvání modrý luční zvon.


Na lesní rohy hrává mech.

A v tobě se jen tají dech.


*

Na vysokém smrku

hnízdo plné krků,

jsou v něm draví ptáci!

Smrk se zakymácí,

hnízdo neunese?

Není sám v tom lese.

Vrkú, vrkú, vrkú –

pomůžeme smrku!


*

Maminka přinesla živého kapra.

Ve vodě se nehýbal a stále jen

otvíral ústa. Co si asi povídal?

Zůstalo nám po něm mnoho

stříbrných penízků.


*

Slunce zčervenalo mrazem.

Vrány se zimomřivě krčí,

z kosa je prokřehlé klubíčko.

Sněhulák má uši zachumlané

do staré beranice

a jen se usmívá.


*

Vánice k ránu ustala. Pospěšte si,

pospěšte – volají do bílého ticha

keře i stromy. A děti přicházejí.

Střásají sníh z křehkých větviček.

Krmí sýkorky, kosy, brhlíky, datla

i chocholouše. Jejich hlad je silnější

než strach z člověka.

*

Jan Skácel: Babí léto


Včera letěl vzduchem první bílý vlas.

Zazvonil,

když zvolna k zemi padal –

a slova,

hrubá, nepokorná slova

v hrdle uvázla mi jako rybí kost.


Mé léto,

ty už také šedivíš?


Je tomu tak

a podzim přijde zítra.

Zas celé stromy budou odlétat,

zas ptát se budem,

kam a komu vstříc.

A ticho, chudé jako polní myš,

tu a tam za zády nám pískne.


Mé léto,

ty už také šedivíš?