Kapitola 1
Co je to sociologie?
Po celou historicitou dobu, možná už od konce mladší doby kamenné, byly na světě tři druhy lidů ti nahoře, ti vprostřed a ti doie. Dělili se ještě dál, byli nazýváni různými jmény a jejich pomerný počet, jakož - i postoj jedněch k druhým se měnily v průběhu věků; ale ve své podstatě se struktura společnosti nikdy nezměnila. Dokonce i po obrovských převratech a po zdánlivě neodvolatelných změnách se vždy znovu prosadil stejný model, tak jako se gyroskop vždy vrátí do rovnováhy, poté co se vychýlil daleko na jednu nebo na druhou strunu.
(Gnorge Orwell: 1984)
Tyto vety předčítal y románu George Orwella 1984 Winston Smith své milence Julii. Pocházejí z-knihy Teorie a praxe oligarchkkého ko~ lektívismu, kterou údajně napsal Emanuel Goldstein. Winston a Julie {více vsak zřejmě Winston) očekávají, že v Goldsteinově knize najdou klíč k tomu, proS jejich totalitní a chudá společnost vypadá tak, jak vypadá, a co by se s tím dalo dělat. V podstatě můžeme říci, že se dali do studia sociologie. Zřejmí to nebylo studium příliš zábavné, protože Julie stačilaještS během čteni usnout. Co se dělo dál, je poměrně tragické (oba milence a začínající sociology sebrala mocná ideopolicie), to však se sociálními vědami souvisí jen nepřímo.
Julie je člověk zaměřený spíše na praxi a prožitek - rozhodně více než analytický Winston. Ostatně se zdá, že všechno podstatné bylo obsaženo už v prvních větách knihy a zbytek zná člověk ze své vlastni životní praxe. Pro běžnou orientaci skutečně ani my nepotřebujeme o mnoho víc. Jakmile však dojde k nejhoršímu, např. když se společnost začne hroutit nebo musíme složit zkoušku ze sociologie, nezbývá nám nicjiného než se pokoušet proniknout pod povrch každodenního dění.
Dobrou příležitost klást si otázky týkající se rozdílů mezi deklarovaným a skutečným stavem společnosti např. mívá student, hned když se hlásí na vysokou školu. Až do maturity mu vtloukali do hlavy, že jeho úspěch závisí na snaze a výkonu. Náš uchazeč by však v rozhovoru se svými budoucími spolužáky zjistil, že většina z nich pochází především z rodin středoškoláků a vysokoškoláků. Pokud by ho to zajímalo přesněji, našel by v oficiálních materiálech ministerstva Školství, že potomek rodičů se základním vzděláním má v České republice (statisticky) devětkrát menší, šancí dostat se na vysokou školu než potomek z rodiny vysokoškoláků (podle Možného, 2002:82). Náhle vidí, že předpoklady It vysokoškolskému studiujako by byly něčím vrozeným. Je to možné? Nebo to nějak souvisí s uspořádáním české společnosti? V zemích Evropské unie totiž studuje také více dětí z rodin vysokošlolákí než rodičů se základním vzděláním, ale příslušný poměr je jen jedna ku třem.
Dokonce i v dobách, kdyjsme u nás měli „diktaturu proletariátu", přes někdy tvrdá opatření ve prospěch dětí s „dělnickým původem" to vždy nakonec dopadlo tak, že víc studentů pocházelo z rodin „inteligence". Kdo si vážně položí otázku, jak je to možné, je na dobré cestě stát se sociologem.
Společnost je prostě více nebo méně odlišná od toho, co o sobě prohlašuje. Na otázku, zda skutečnost musí vypadat až tak pochmurně, jak to lící Orwell v 1984, dává sociologie poněkud protikladné odpovědi. Italský sociolog Vilftedo Pareto (1848-1923) nás poučí, že v každé instituci to nakonec dopadne tak, že někdo bude „nahoře". Marxisticky ladění sociologové nebudou představou lidí usídlených pohodlně a mnohdy bez zásluh „nahoře" nikdy nadšeni. Postmoderna myslitelé řeknou, že společnost nemá připomínat pyramidu, ale síť, kde nahoře a dole nerozhoduje. Americký konzervativec Michael Novák (nar. 1939) nám zase sdělí, že ti dole mívají z těch nahoře mnohdy prospěch. Liberálovi nebude rozčlenění společnosti na nahoře a dole tolik vadit, protože „opilec v příkopě je přesně tam, kde má být",
A pak jsou tu ještě taková mystéria, jako že příslušník nejnižsí kasty se stane indickým prezidentem. Najednou vidíme, že s pouhým konstatováním, že vždycky byli mocní a bezmocní, bohatí a chudí, prostě nevystačíme.
9
1.1   Co a k čemu je sociologie
Sám název sociologie je podivný. Vznikl spojením latinského societas -společnost a řeckého logos - slovo. Sociologie by tedy měla být vedou
0 společnosti.
Je však nějaitá sociální nebo humanitní věda, která by neměla něco společného s lidskou společností? Podíváme-li se na obory jako historie, psychologie, politologie, ekonomie, masová komunikace nebo
1 dějiny umění, je patrné, že všechny se nějakým způsobem společností zabývají. Sociologieje však piecejen něčím specifická. Vysvětluje totiž jevy, které ve společnosti vidíme, ze sociálních příčin. Jako poněkud ponurý přiklad nám může sloužit třeba tradiční sociologické téma sebevraždy. Psal o něm klasik světové sociologie Durkheím i náš Masaryk. Je totiž rozdíl, zda někdo spáchá sebevraždu, protože ho potkala mimořádná osobní událost, která se dotýkájeho osobní biografie (opustí ho životní p artner nebo jeho životni dílo ztroskotá na intrikách nepřítele), anebo zda skočí z mostu, protože pociťuje prázdnotu danou moderním stylem života. To první je více záležitost psychologie, to druhé spíše sociologie.
Tušíme, že od sebe nemůžeme tytojednotlivé přístupy přísně oddělit. A£ se někdy i sociologie zabývá chovánímjedínce a psychologie chováním kolektivním, bude zájmem sociologie především to, co se děje ve skupině, komunitě, obci a celá společnosti.
V klasickém sociologickém výzkumu v rakouské obol postižené nezamestnanosti (nazývaném Marienthsl) výzkumnici (Paul F. Lazarsfeld, HansZei-sel, Marie Jahodová) rodiny postižená nezaměstnanosti rozděluji na tyto Kategorie (Jahoda, 1974):
1. nezlomené, kde se lidé stále pokoušejí najít práci;
2. rezignované, ve kterých lidé ztratil i viru v budoucnost, ale subjektivně prožívajísítuaci pokojně;
3. zoufalé, které jsou na tom stejné jako předchozí, ale propadají pocitu marnosti;
4. apatické, kde dochází k rozkladu rodiny, projevuje se alkoholismus, zanedbává se péče o děti apod.
V uvedeném příkladu nejde ojednotliyého nezaměstnaného, ale odění v komunitě nezaměstnaných. Psychologii bude více zajímat to, co je v chování nezaměstnaného individuální. Ekonomie bude analyzovat hospodářské příčiny a důsledky nezaměstnanosti a politologie prozkoumá mimo jiné to, jak vzniklá situace ovlivní politické procesy (třeba výsledky voleb). Sociologie šije hodně blízká také se sociální
neboli kulturní antropologií; hodně zjednodušeně můžeme říci, že zatímco sociologie vyrůstá ze snahy porozumět vlastni („moderní") společnosti, počátky kulttirni antropologie jsou spojeny se zkoumáním toho, jak žiji jiní" lidé („přírodní" národy).
Jednotlivé vědní obory se liší také metodologickým přístupem, s nimž k danémtijevu přistupují. Ekonomové rádi konstruuji kvantitativní modely - třeba tvrdí, že pokles nezaměstnanosti o 1 % by zvýšil národní důchod o 31 Psychologové dělají laboratorní pokusy, nebo pracují klinicky - v našem případě se snaží terapeuticky pracovat s jedinci, kteří kvůli dlouhodobé nezaměstnaností mají duševní obtíže. Pro sociologyje typické, že s oblibou sbírají empirická data o velkých souborech jedinců. Sociologieje vědou empirickou - vychází z nezaujatého, objektivního pozorování dostatečně velkých vzorků reality, na rozdíl např. od filozofie nebo diskusí nad pivem, které se rovněž často zabývají společností a jejím uspořádáním. Samozřejmě sociologové u těchto dat obvykle nezůstávají, ale na jejich základě vyslovují soudy, kterým můžeme skromně říkat „pravidelnosti", trochu ambiciózněji „společenské zákonitosti".
Vědní obor charakterizuje kromě předmětu a metody výzkumu také institucionální základna. Sociologie může být vědou i proto, že jsou nějací .sociologové a studenti sociologie, katedry a ústavy sociologie, kongresy, časopisy, učebnice, slovníky a vše, co patří i provozu a fungování řádné vědy. O tomto aspektu si povíme něco málo y závěrečné kapitole,
Sociologismus a další redukcionismy
Přinos různých sociálních věd je právě v jejich rozdílných hlediscích, z nichž zkoumají člověka a společnost. Avšak zároveň může každý obor být v pokušení absolutizovat svůj vlastní pohled. Kdyby např. psychologové tvrdili, že za kriminalitu mohou výlučně individuální faktory jedincovy biografie, a vynechali by vše, co se týká sociálního postavení jeho rodiny, vzdělání, rasy a náboženství, dopustili by se psychologismu. Biologové mohou vysvětlit mnohé z lidského chování poukazem na analogie chování zvířecího a lidského, ale nemohou dát vyčerpávající odpověď na úplně všechny otázky, které se týkají umění, náboženství, ekonomiky nebo politiky. Podobně kdyby se sociologie pokoušela všechny jevy vysvětlovat jenom ze sociálních příčin, hovořili bycliom o socioJogismu. (Sociologismus je domněnka, že společnost je vůči jedinci prvotní a že sociologie vybudovaná podle principů přírodních věd bude schopná dosáhnout stejné přesnosti jako tyto vědy.)
Volba hlediska, z kterého budemejevy posuzovat, není samozřejmě vždy jednoduchá. Proto jsme zvolili Úmyslně na samém počátku při-
klady vzdělávací dráhy a sebevraždy, kde se prolíná velmi mnoho vlivů.'Který z nich je v daném případě převládající, musíme rozhodnout vedeni zkušeností a určitou dávkou imaginace.
Co se myslí socioäogickou imaginací? Takto se označuje určitý ■„talent", jenž nám umožňuje vidět souvislost mezi naší osobni zkušeností a širším sociálním a historickým kontextem. Nepropadáme tedy viděni světa, které je dáno naší omezenou zkušeností nebo předsudky (všichni cikání kradou, všichni Němci jsou hluční, náboženství je výmyslem mocných vytvořeným, aby bylo snazší přímět lid k práci), aie máme nad společenským děním nadhled a nenecháme se oklamat tím, jak všci na první pohled vypadají.
Kritická funkce sociologie
Sociologie byla v mnoha totalitních režimech zakázána nebo přinejmenším prožívala období, kdy upadala v nernilost. Je tomu tak nejspíše pxo její schopnost zpochybňovat věci považované často za „dané" a „samozřejmé". Také tu hrálo roli i to, že komunismus je do značné míry sociologickou teorií, a proto nesnášel konkurenci. {O fašismu to částečně platí taky.)
Otcové sociologie - alespoň ve své většině - nezamýšleli vytvořit nástroj, který by sloužil rozvracení nějakých režimů. Snaha zjistit, jak se věci mají a co je pod povrchemjevS, však vede k tomu, ze se sociolog snadno dostane díky svým zjištěním do rozporu s tím, co o fungování světa prohlašují ti, kdojej řídí.
Tak napT.ve svém prvním televizním projevu k občanům ve tunkci prezidente Václav Klaus 9. Mezna 2003 řekl:
Názory Sidi ss iísi a lísít budou, Třeba už proto, že se některým z nás z rťůzných důvodů v živote darí, ze mají plný osobní život, že mají zajímavě zaměstnáni Si povoláni, které jim přináší odpovídající uspokojení, odměnu i společenskou prestiž. V budou většinou tvrdit, že žijeme v nejlepším z možných světů. Jiní byli pasivnější či pohodlnější, obávali se riskovat, chtěli aí možná spíše počkat, nebo prostě neměli docela obyuejný kousek toho svéfro  tolik potrebného životního štěstí
Sociolog má důvod zbystřit, Není tu ani slovo o lom, že by snad jedinec mohl neuspět i z jiných důvodů než pouze nedostatkem přičinění 51 nedostatkem „kousku štěstí". A co když je celá společnost uspořádána lak, že ti dole tam dole prostě zůstat musí, protože nemají šanci proniknout mezí vyšäí vrstvy? Co lídyí jim vtom brání třeba odpor „starých struktur" nebo semknutých struktur nových?
Kritická složka sociologie znamená nejen to, že badatelé pochybují
0 pravdivostí oficiální verze společnosti, ale také to, že mají ambici společnost změnit. Nepovažují tedy svůj oborjen za „čistou" vedu, ale také za nástroj k dosažení cíle.
Cíle ovšem mohou být různé. J. Habermas (o něm více v kapitole 2.1) připomíná, že sociologie je od počátku rozštěpena, neboť vznikla zároveň z ducha revolucí 18. století i z ducha politické restaurace a obě strany - revolucionáři i konzervativci - si na ni dělaly nárok. „A dvojí intence, bud kritický rozklad autority, nebo její konzervace stuj co stůj, určovala směr bojů v druhé polovině 19. století, ba takřka do našich dnů." (InAdorno, Habermas, Friedenburg, 1967:80)
Rozpor mezi sociologií služebnou a sociologií kritickou bude tuto disciplínu provázet zřejmě navždy, stejně jako kteroukoli jinou společenskou vědu. Neplatí ovšem zcela na sto procent, že konzervativní rovná se služebné a revolučníje totéžjako kritické. Jsou samozřejmě
1 autoři, kteří provádějí ostrou kritiku společností z konzervativních pozic.
Pokus o definici sociologie
Můžeme-li naše dosavadní postřehy shrnout, je sociologie samostatná vědecká disciplina, jez se pokoušipomocí analytických metod a empirických technik zkoumat struktury, funkce a souvislosti vývoje společnosti a navrhovat o nich teorie. Sociologie tedy není disciplínou ani jen teoretickou, auijen empirickou.
1.2 Sociologická paradigmata a úrovně sociální reality
Řekli jsme již, že k jednomu jevu ve společnosti - třeba sebevraždě, nezaměstnanosti nebo rozdílu v příjmech různých profesí - přistupují různé sociální vědy odlišně. Ovšem odpovědi na otázky se často liší i v rámci sociologie samé.
Podíyejme se např. na často diskutovanou otázku, kterou si společní kladou sociologové i psychologové. Hraje nějakou roli v lidském chování, když lidé sledují v televizi pořady, ve kterých se zobrazuje násilí? Určitě ano, řekne si člověk na základě „zdravého rozumu", Totéž, ale se snahou podložit tvrzení empiricky, tvrdí teorie nápodoby. Například děti mají podle těchto teorií prostě opakovat to, co viděly na obrazovce. Televize prý nabízí modely jednám. Podle jiných badatelů však sledování televizního násilí nemá vliv, který by stál za
zmínku, protože záleží na okolnostech zobrazení, na tom, za jakých okolnostíjedinec pořad sleduje, atd,, a to ani nemluvíme o (nemnoha) autorech, kteří soudíj že sledování násilí může mít dokonce „katarzni" účinek, takže ten, kdo se poteší streľbou y televizi, už nemá potřebu střílet ve skutečnosti, (Široká nabídka odpovědí viz např. Kunezik, 5 995:220-229.)
Znamená tedy taková nabídka odpovědí na jednoduchou otázku, že sociologie a další podobné vědy ve skutečnosti žádné vědy nejsou? Nemusíme být hned pesimističtí. Mnohost odpovědi souvisí s tím, že lidská společnost je složitá a je mnoho způsobů, jak ji zkoumat.
Právě tato složitost předmětu zkoumání zřejmě vede k tomu, že sociologie se od začátku vyskytuje jako „mnoho sociologií", které se od sebe velmi liší. Přitom nikdy nedošlo ke konečnému vítězství jednoho sociologického přístupu nad jiným, přinejmenším pokud jde o smety, které načrtli otcové zakladatelé.
Dnes často říkáme, že sociologie je věda „multiparadigmatická". Slovo paradigma, je řeckého ptvodu. Znamená doslova vzor. Když ho použijeme ve vedecké terminologii, může znamenat několik věci. Z hlediska metodologie označuje příklad, jak uskutečnit určitý výzkumný přístup. Jde o použití konkrétní metody nebo návodu, podle nichž provedeme nějakou analýzu.
Do teorie vědy zayedl pojem paradigma americký historik vědy T. S. Kuhn. (1922-1996), autor knihy Struktura vědeckých revoluci (1962). Paradigma zde označuje převládající model (např. nevrtonov-skou mechaniku), který je badateli určité vědní discipliny považován za vzorový. Kuhn hovoří o fází „normální vědy", kdy badatelé toto paradigma používají na nové předměty zkoumání. Vynoří-li se přitom jev, který do současného pojetí oboru nezapadá, bývá - stejně jako otázka po zdůvodnění paradigmatu - zanedbáván („ono se to časem vysvětil"). Když ale počet problému narůstá, množí se anomálie a docliází ke krizi, která nemůže být v rámci stařeno paradigmatu zvládnuta. Pak dochází k tomu, čemu Huhn říká „vědecká revoluce". Z časového hlediska tedy střídáni paradigmat vypadá takto:
paradigma 1 > normální věda > anomálie >
> krize > revoluce > paradigma 2
Běžný laik si vědu představuje podle modelu kumulatividlio poznání. Lidské vědění stále narůstá a další generace staví na tom, co vykonali předchůdci, lsaac Newton (1É43-1727) vyjádřil takovou představu slovy: „Pokud jsem dohlédl dále, je to proto, že jsem stál na ramenech obrů." Podle Kuhna je kumulace věděni důležitá, ale podstatná je právě ona revoluce.
Paradigma slonili k tomu, aby odlišilo jednu vědeckou komunitu od druhé. Múze být užilo, aby odlišilo íyziku od chemie nebo sociologu od psychologie. Tyto obory mají různá paradigmata. Může být také užito, aby rozlišilo mezi různými historickými stadii t rozvoji vedy. Paradigma dominující fyzice v 19. století je odlišné od toho, které dominovalo v raném 20.stoleti. [...] Paradigma uraze rozlišovat mezi kognitivními skupinami v rámci jedné vény. Například současná psychoanalýza je rozčleněna na freudiánské, jungovské a horneyovské paradigma (Jwom jiných) - což znamená, ze psychologie má ninohočetaáparadigmata. Totéž platí o sociologii a většině dalších oborÖ. {üitzer, 1988:390)
Sociologie je od počátku multiparadigmatická, několik paradigmat tu vždy bylo paralelně vedle sebe. Existuji sice období a místa, kde má některé z nich výsadní postavení (kolem poloviny 20. století třeba funkcionalismus v USA nebo marxistická sociologie ve východním bloku), ale v disciplíně jako celku žádné z nich nikdy nezískalo dominanci. Sociologické paradigma je tak pro nás především nástroj pomáhající při vnitřním členěni sociologie jako disciplíny. Například americký autor uznávané učebnice sociologie George Ritzer (nar. 1940) navrhuje následující členěni.
Faktualistické paradigma předpokládá, že existuji nějaké skutečnosti, které jsou vůči jedincí vnější. Hovoříme o sociálních faktech, která můžeme objektivně (zvláště kvantitativně) zkoumat, jako kdyby to byly věci. Představitelem tohoto paradigmatu je právě jeden z otců zakladatelů, Emile Dürkheim (Pravidla sociologické metody). Toto paradigma se soustřeďuje především na velké sociální struktury a instituce a také na jejich dopad na myšlení a jednání jednotlivců. V současnosti jsou metodami zkoumáni, které pomohou nalézt odpovědi na kladené otázky, především dotazníky, interview a historicko--srovnávaci metoda. V rámci tohoto paradigmatu najdeme řadu teorií, o kterých bude ještě řeč. Jenom jako příklad uveďme strukturální funkcionalismus a konfliktualistické teorie.
Behaviorálni paradigma považuje za východisko a základní danost pozorovatelné chování jedinců v sociálním kontextu. Jeho představitelem je např. americký psycholog B.F. Skinner (1904-1990). Tento přístup se věnuje zvláště zkoumáni toho, jak je vyvoláváno žádoucí jednání pomocí odměny a trestu. Metodou tu bývá experiment. Na půdě tohoto paradigmatu vyrůstá behaviorálni sociologie a teorie směny.
Definiční paradigma si všímá toho, jak lidé definuji, situaci. Upřednostňuje definováni situace před skutečným stavem věcí. Podstatu tohoto paradigmatu výstižně ukazuje tzv. Thomasův teorém: „Pokud lidé definuji situace jako reálnejšou tyto reálné ve svých důsledcích." Lidé prostě jednají podle toho, jak vidi situaci. Sociolog tu při své práci používá předeysím tzv. kvalitativní postupy. Předstayi-
Obr. 1.1 MaJtroskoplcko-mikroskapjcké kontinuum s vyznačením některých kJISových bodů
tělem tohoto paradigmatuje např. Max Weber, kterého mimo jiné zajímalo, jak člověk definuje svou sociální situaci (více viz kapitola 1.4). Použitými metodami bývá nejen dotazováni, ale hlavně pozorování, IC teoriím, které z definičního paradigmatu vycházejí, můžeme počítat teorii akce, symbolický interakcionismus, fenomenologii, etnome-todologii a existencialismus.
Různé úrovně sociální reality
G. Ritzer soudí, že ačkoli tu vždy budou různá sociologická paradigmata, je dobré mít integrovanější paradigma, abychom se vyhnuli jednostrannostem, které jím stále hrozí. Klíčem k nalezení takového integrovaného paradigmatu je vědomi úrovní sociální reality.
Jako užitečná tu Ritzer vidí dvě kontinua. To první nazývá makro-skopicko-mikroskopkké. Laicky můžeme říci - a budeme mít pravdu -, že sociální jevy se liší velikostí. Ve společnosti vidíme jedince s jejich myšlenkami a činy, dále interakce mezi jedinci, skupiny lidí, organizace, společnosti a nakonec celosvětový systém (viz obr. 1,1).
Druhé kontinuum je objektivněsubjektivní. Na straně objektivní dimenze jsou materiální události, na druhém pólu potom to, co se děje pouze v ííši ideji, tedy v lidské hlavě (obr. 1.2). Výraz kontinuum používáme proto, že jasné hranice tu stanovit nemůžeme. Aktéry, jejich jednání, interakce, byrokracií, právo a stát můžeme nahmatat nebo téměř nahmatat. Pak jsou ale sociologické jevy, které existují pouze v naší mysli, jako je sociální konstrukce reality a třeba hodnoty a normy. Problém nastává tam, kde máme jevy umístěné na kontinuu někde mezí. Ritzer jako příklad uvádí rodinu, která objektivně existuje, ale zároveň k ní patří řada subjektivních norem a hodnot. Takových „smíšených" jevů bude ve společnosti zřejmě vět-
Obr. 1,2 Objskrivně-subjekťivní kontinuum í <Eitza-, 1988:398)
vyznačením nĚktwých smíšených typů
o 3
iď ŕ£ O "O g £
;>    cl „ «d It? v- —
$.2 li 3 £;■§ g SI
C        Cl 3"
.£? "E xf c: tu
m w m m o.
2
'J3 £
Obr.-1.3 Hlavní úrovní sociální reality (Ritz&r, J98S:399)
makroskopická
objektivní ■
i. rnafcro-objefcuVnf	M. tnakro~sub£ekttvní
společnost, právo.	kultura, normy, hodnoty
byiokiacls, architektura.	
tecSmologie. |azyk	
lil. mikro-objoWiwií	IV. mikro-subjefctivní
vzorce chování,	různé stránky sociální
akce a interakce	Konstrukce reality
subjelrfivní
mikroskopická
Když obě dimenze zkombinujeme, vymezíme čtyři oblastí či ilrovně sociální reality (viz obr. 1.3).
Úrovně sociální reality a velká sociologická paradigmata potom k sobě můžeme vztáhnout takto: Paradigma sociálního faktu se soustřeďuje na makro-objektivní a makro-subjektivní rovinu. Paradigma sociální definice si všímá míkro-subjektivniho světa, který závisí na subjektivních myšlenkových procesech. Paradigma sociálního chování se zabývá částí mikro-objektivního světa, který myšlenkové procesy nezahrnuje. Paradigma je dohré si zvolit podle toho, jakou otázku si klademe.
Zkusme se z hlediska těchto paradigmat podívat napľ. na našeho studenta sociologie, který bude po škole hledat uplatnení.
Instituce, do které se rozhodne vstoupit, je sociálním faktem skutečně dosti tvrdým. Je faktem vůči němu vnějším, tak§e se s největSí pravděpodobností spíäe on bude přizpůsobovat firmě neS firma jemu. Stejné tak se bude firma přizpůsobovat ekonomické či politické reglite v zsmi a ta záse do určité míry globální situaci.
Z hlediska paradigmatu SOCÍálníftť) Chování budeme studenta pozorovat, jak na neveselou situaci reaguje. Nikoli však z hlediska jeho niterných individuálních tužeb a snů a úmyslů, ale z hlediska tono, jali na vnější podněty bude reagovat. Jeho myšlenky a cítení budou důležité pouze v souvislostech podnět-reakce. Uvidíme tedy, Jak nás absolvent, který právě nastoupil do podniku, vyslal nějaký signál, např. odporoval šéfové, ajakéto mělo následky. Odměny a tresty ho povedou k uroitému chování. (To samozřejmě nemůžeme sledovatjen mechanicky. Například snížení prémií je sjca trestem, ten však může být kompenzován nemateriálni odměnou v podobě obdivu kolegyně.)
Podle paradigmatu sociální definice se bude náš absolvent chovat podle toho, jak si situací v podniku pro sebe „nadefinuje". Pokud prožije radostze společného díla a bude Šťasten, Jakmůžev rámci dělby práce k něrnu svým dílem pospět, bude kaStíé ráno vcházet do brány podniku s pobrukováním podnikové hymny na rtech a odcházet s pocitem dobre vykonané práce. Jestliže uvidí svět své instituce jako nástroj bezohledného vykořisťováni, kde je pouze bezvýznamným kolečkem, které se má otáčet za bídnou almužnu jen proto, aby si nejaký kapitalistický vydľiduch mohl nahrabat, bude zpěv podnikové hymny považovat v nejlepším případě za projev bezbřehé omezenosti.
1.3 Zrod sociologie v moderní společnosti
Lidské uvažovaní o společnosti pochopitelné nevzniklo až tehdy, když August Comte vymyslel označení „sociologie". V širším slova smyslu bychom za sociologa moiúi považovat třeba Platona, autora Ústavy a Zákonů. Je však jeden mezníky který nám dovoluje učinit jakousi približnou hranici zrodu sociologie v dnešním slova smyslu. Tímto mezníkem je vznik moderní společnosti., která vystřídala společnost tradiční. V Evropě k tomu došlo především v polovině 19. století s příchodem průmyslové revoluce a vznilcem velkého nadregionálního trhu.
Moderní společnost je společností, Itterá se sama pro sebe stává píoblémerrij která ztratila svou samozřejmost. Sociologie mohla vzniknout až tehdy, když lidé měli pocit, že společnosti koleni sebe nero-
19