MICHEL FOUCAULT MICHEL FOUCAULT DOHLÍŽET A TRESTAT KNIHA O ZRODU VĚZENÍ Zet ouvrage, publiě dans le cadre du programme de participation h la mblicalton F. X. Šalda, béněficie du souuen du Ministers des Affaires itrangěres, de f'Ambassade de France en République tcheque et de 'Institut franijais de Prague. Toto dílo, vydané v rámci programu F. X. Šalda, se těší podpoře Minister-itva zahraničních včcí Francouzské republiky, Velvyslanectví Francouz-;ké republiky v České republice a Francouzského institutu v Praze. ""feklad originálu do českého jazyka a jeho vydání finančně podpořila indace Open Society Fund Praha a CEL) Press Budapešť. STUDIJNÍ A VĚDECKÁ KMHOVNA Plzeňského kraja : - 9 -05- 20G7 i 2007-®4§ Z', O Editions Gallimard, 1975 Translation © Česlmir Pelikán, 1W) „Tento poslední úkon trval velmi dlouhou dobu, neboť koně, jichž bylo použito, nebyli navyklí tahali, takže bylo třeba namísto čtyř koní vzíti šest; však ještě ani to nestačilo, bylo tedy nutné pro odtržení nohou toho nešťastníka přesekati mu nervy a přeřezati klouby... Budiž řečeno, že třebaže byl vždy velkým rouhačem, neunikla mu teď z úst žádná slova rouhavá; tolika přemíra u tr- ii Pikes originates cl procedures dtt proces fait ň Roberl-Frimcois Damicns, 1757, díl III, s. 372-374. 2) Gazette ď Amsterdam, I. dubna 1757. 33 pení nutila jej k hrůznému křiku a on často opakoval: Můj Bože, smiluj se nade mnou; Ježíši Kriste, pomoz mi. Všichni diváci byli povzneseni starostlivostí faráře od Svatého Pavla, který přes svůj vysoký věk nevynechal jediný okamžik, kdy mohl utěšit trpícího." A líčení biřice Boutona: „Rozžhavili síru, ale oheň byl tak chabý, že byla popálená jen kůže na hřbetě ruky, a ještě velmi málo. Poté popravčí, rukávy vykasané až ponad lokty, uchopil ocelové kleště, jež vyrobeny jsou právě pro takový případ, okolo jedné a půl stopy dlouhé, sevřel jimi nejprve lýtko pravé nohy, pak stehno, dále dvě svalnaté části paže, poté prsa. Tento popravčí, třebaže silný a robustní, musel vynaložit mnoho úsilí na to, aby odtrhl kusy masa, které sevřel v kleštích dvakrát či třikrát na stejném místě, zakroutil s nimi a to, co vytrhl, tvořilo na každém místě ránu o velikosti šestilibro-vého dukátu. Damiens, který velice křičel, aniž by se však přitom rouhal, zvedl po tomto trhání kleštěmi hlavu a pohlédl na sebe; týž popravčí pak ponořil železnou lžíci do hrnce s oním lektvarem, zcela vroucím, který lil hojně do každé rány. Následně byl Damiens připoután k lanům vedoucím k postrojům určeným k zapražení koní, načež do nich byli koně zapraženi každý k jednomu údu podél stehen, nohou a paží. Pan Le Breton, soudní zapisovatel, několikrát přistoupil k trpícímu, aby se jej zeptal, chce-Ii něco říci. Odpověděl, že ne; při každém mučeni křičel tak, jak je líčeno, že křičí zatracení, nemajíce co říci: ,Odpusť, můj Bože! Odpusť, Pane!' Přes všechno to výše uvedené utrpení zvedl čas od času hlavu a směle se na sebe podíval. Lana tak utažená muži, kteří tahali za jejich konce, mu způsobovala nevýslovné bolesti. Pan Le Breton k němu znovu přistoupil a zeptal se ho, zdali nechce něco říci; řekl, že ne. Několik zpovědníků k němu přistoupilo a mluvili k němu po dlouhou dobu; s dobrou vůlí líbil krucifix, který mu podávali; nastavil rty a pokaždé ře-řrlki:,Odpusť, Pane.' X-Koně řádně zabrali, táhnouce každý přímo za jeden úd, každý kůň byl veden jedním popravčím. Po čtvrthodině ješ-tg slňie tatáž ceremonie a nakonec po mnoha opakováních bylo nutno změnit směr tahu koní, tedy ti, co táhli za paže, byli vedeni k hlavě, ti u stehen byli vedeni směrem k pažím, Čímž byly jeho paže lámány v kloubech. Tyto tahy byly několikrát opakovány bezúspěšně. Damiens zdvihl hlavu a po-hlédl na sebe. Bylo nutné připojit dva další koně k těm, již byli zapraženi do stehen, což úhrnem činilo šest koní. Žádný výsledek. Nakonec řekl popravčí Samson panu Le Bretonovi, že zde patrně není žádná možnost ani naděje na dokončení celině záležitosti, a zda by se tedy zeptal Jeho Veličenstva, přejeli si, aby odsouzeného rozčlvrtil několika ranami. Pan Le K Breton navrátiv se z města přinesl příkaz, aby se pokračovalo v dalších pokusech, tak jak již bylo činěno; koně však od-milali poslušnost a jeden z těch, již byli zapraženi do stehen, padl na dlažbu. Zpovědníci znovu přistoupili k odsouzenému a mluvili k němu. Řekl jim (jak jsem slyšel): ,Polibte mne, pánové.' Pan farář od Svatého Pavla se neodvážil, pan de Marsilly se provlékl pod lanem přivázaným k pravé ruce a políbil jej na čelo. Popravčí se shromáždili okolo nich a Damiens jim řekl, aby nehřešili, aby konali svou povinnost, v čemž on jim nehodlá nikterak bránit; poprosil je, aby se za něho pomodlili k Bohu a požádal faráře od Svatého Pavla, íi: í: ;C:;- aby se za něho pomodlil při nejbližší mši. % i v Po dvou či třech pokusech popravčí Samson a ten, který :.| ív ■. ■ pracoval s kleštěmi, vytáhli dýky ze svých pochev a rozřeza-li mu stehna, jež nemohla být oddělena od trupu; čtyři koně 11 .:: ■ zabírajíce naplno odtrhli obě nohy jednu po druhé, tedy nej-..í-I.'..;}prve nohu pravou a poté druhou; poté totéž učiněno bylo ■? . V s pažemi, a to v okolí podpaží a ramen a ve čtyřech místech 34 35 dalších; bylo nutno řezati maso až na kost, aby koně zabírajíce naplno odtrhli nejprve paži pravou a poté druhou. Tak byly čtyři údy jeho odděleny a zpovědníci přistoupili k němu, aby k němu promluvili; avšak popravčí jim pravil, že jest mrtev, ačkoliv pravda je taková, že na vlastní oči viděl jsem toho člověka hýbati se a jeho dolní čelist zdvíhali se a opět klesali, jako by hovořil. Později dokonce jeden z popravčích přiznal, že ještě když tělo jeho vyzdviženo bylo n vhozeno na hranici, byl živ. Jeho čtyři údy, odvázány od postrojů koňských, byly také vhozeny na hranici, postavenou po pravé straně popraviště, pak tělo a všechny ostatky jeho byly pokryty poleny a otepmi a oheň vzplanul ve slámě smíšené s tímto dřevem. ...Aby naplněn byl rozsudek, vše v popel bylo rozprášeno. Poslední kusy nalezené ve žhavých uhlech byly spáleny až o půli jedenácté hodiny večerní či později. Části masa a těla jeho páleny byly v ohni okolo čtyř hodin. Úředníci, mezi něž i já jsem byl počítán, jakož i můj syn, spolu s dráby, již byli k tomu přiděleni, zůstali na miste téměř až do jedenácté hodiny večerní. Byly pak činěny závěry z toho, že pes, který předchozího dne spal na trávníku, na němž oheň byl poté zapálen, ač několikráte za sebou odehnán pryč, stále se na to místo navracel. Není však těžké tomu rozumět, neboť to zvíře shledalo ono místo zajisté teplejším než jiné."31 O tři čtvrtě století později tu máme denní řád sestavený Léonem Faucherem „pro Ustav pro mladé vězně v Paříži";"* „Článek 17. Den začíná pro vězně v šest hodin ráno v zimě, v pět hodin v létě. Práce potrvá devět hodin denně 3) Citována v A. L. Zevaes, Damicns k regicide, 1937, s. 201-214. 4) L. Fnudter, De la reforme des prisons, 1838, s. 274-282, v každé roční době. Dvě hodiny denně budou věnovány studiu. Práce a den končí v devět hodin v zimě, v osm v létě. Článek lä. Vstávání. Při prvním známem bubnu musí vězňové vstál a v tichosti se obléknout, zatímco dozorce otevře dveře cel. Při druhém znamení bubnu musí být již vzhůru a stláti si lůžko. Při třetím se seřadí podle pořádku, aby mohli přejít do kaple, kde je konána ranní modlitba. Mezi znameními bubnu jsou pětiminutové intervaly. Článek 19. Ranní modlitba je vedena katechetou a po ní následuje čtení morálních či náboženských textů. Toto cvičení by nemělo trvat déle než půl hodiny. Článek 20. Práce. Ve tři čtvrtě na šest v létě, ve tři čtvrtě na sedm v zimě vyjdou vězňové na dvůr, kde si umyjí ruce a obličej a obdrží první dávku chleba. Bezprostředně poté se rozejdou do dílen a nastoupí práci, která by měla začínat v šest hodin v létě, v sedm hodin v zimě. Článek 21. Oběd. V deset hodin opustí vězňové zaměstnání a dostaví se do společné jídelny; jdou si umýt ruce na své dvory a rozdělí se podle oddělení. Po jídle je čas na odpočinek až do za pět minut tři čtvrtě na jedenáct. : Článek 22. Škola. Za pět minut tři čtvrtě na jedenáct zazní buben, vězňové se seřadí a vstoupí po odděleních do školy. Výuka trvá dvě hodiny a je zasvěcena střídavé čtení, psaní, rýsování a počtům. Článek 23. Za pět minut tři čtvrtě na jednu opustí vězňové školu po odděleních a odeberou se na své dvory k odpočinku. Pět minut před jednou hodinou se na znamení bubnu znovu rozejdou do dílen. Článek 24. V jednu hodinu se vězňové musejí nacházet v dílnách; práce trvá až do čtyř hodin. Článek 25. Ve čtyři hodiny vězňové odcházejí z d flen, aby se dostavili na dvory, kde si umyjí ruce a rozdělí se podle oddělení před vstupem do společné jídelny. 36 37 Článek 26. Večeře a odpočinek, který následuje, trvají až do pěti hodin: v tu chvíli vstupují vězňové do dílen. Článek 27. V sedm hodin v létě, v osm v zimě se končí s prací; v dílnách dostanou poslední dávku chleba. Poté provádí některý vězeň nebo dozorce čtvrthodinovou četbu, týkající se nějakých poučných myšlenek či nějakého dojemného skutku, a následuje večerní modlitba. Článek 28. V půl osmé v létě, v půl deváté v zimě musejí již býl vězňové ve svých celách poté, co si na dvorech umyli ruce n byla vykonána prohlídka jejich šatstva; při prvním znamení bubnu se svléknou a při druhém se uloží na lůžko. Zavřou se dveře cel a dozorci procházejí dokola chodbami, aby se ujistili o pořádku a klidu." Máme tu-tedyj/eřejné mučení a časovýrozvrh.-Netrestají stejné zločiny, nepostihují stejný druh delikventů. JCaždý • z nich však^o~stätšcneHeŕmuje určitý styl trestání. Odděluje jemgněngžje^no století. Byla to doba, běbsmjiž se y.EvTo-pě a ve Spojenýchjätátehj^or^ tání. Epocha velkých „skandálů" tradiční justice, epocha nespočetných reformních projektů; doba nové teorie práva a zločinu, nového morálního nebo politického ospravedlnění práva trestat; doba rušení starých nařízení, zanikání zvyků a obyčejů; byly navrženy či sepsány „moderní" zákoníky: Rusko, 1769; Prusko, 1780; Pensylvánie a Toskánsko, 1786; Rakousko, 1788; Francie, 1791, roku „IV" (1801), 1808 a 1810. Pro trestní justici nastal nový věk. ívlezi množšrvírrrtecnto změn se zaměřím na jedinouLzár nik mučení. Dnes máme sklony jej spíše přehlížet; ve své době snad poskytoval prostor pro přemíru krasořečnění; příliš snadno a příliš ukvapeně se připisoval na vrub procesu „humanizace", takže jej ani nebylo třeba analyzovat. V čem však tkví význam tohoto zániku, srovnáme-li jej s grandiózními jnSrihidonámími transformacemi, s explicitními a obecnými kódy, se sjednocenými pravidly soudního řízení? Téměř všude se zavádí porota, je definován zásadné nápravný charakr Zuir-tresb^ "zesilovala, přizpůsobovat trestání individualitám viníků, trestání daleko méně bezprostředně fyzické,, určitá diskrét-ntjšrvljme^^ hra mnohem subtilnějších a tlumenějších u trpení, zbavených jejich viditelné okázalosti - máme to vůbec považovat za jedinečný případ, není to spíše jen důsledek mnohem hlubších proměn? Určitý fakt je nicméně zjevný: během několika desetiletí zmizelo mučené, čtvrcené, amputo^^^^felSJ^So symbolicky cejchované na~ •{ŤařtcTrameni, vystavené, živé či mrtvé, pohledu veřejností. Zmizelo tělo jako hlavní terč trestních represí. ; Na kond^T87lTna~počátku 19 století navzdory někulike-rénrtrvellojlepírriu vzplanutí ponurý svátek trestání pozvolna vyhasíná. V této proměně se zkřížily dva procesy. Neměly ovšem ani stejnou chronologii, ani shodný rnison ďčtrc. Na_ jedjié_straně mizí trestání jakožto divadelní představení. Ce-remoniáljrestání postupně ustupuje: djDjDpzadí a napříště již bude jen novým aktem soudního řízení či administrativy. Veřejné pokání bylo ve Francii poprvé zrušeno v roce 1791 a poté znovu v roce 1830 po jeho krátkém obnovení; pranýřování je odstraněno v roce 1789, v Anglii 1837. Veřejné práce, které byly v Rakousku, Švýcarsku a v některých státech Spojených států amerických prováděny přímo v ulicích měst či na významných cestách - galejníci spoutaní v řetězech, s pestrým ošacením, s koulemi na nohou, častující se s davem navzájem pohrdáním, urážkami, posměchem, útoky, znameními zášti či účasti5' - byly zrušeny téměř všude na 5) R. Vaux, Notices, s. 45, citováno v N. K. Teeters, They were in Prison, 1937, s. 24. 38 39 konci 13. nebo v první polovine 19. století. Vystavování vězněných se udržovalo ve Francii ještě roku 1831 navzdory ostré kritice - „nechutná podívaná", jak to nazval Réal;r,) bylo nakonec zrušeno v dubnu 1848. Průvod trestanců, při němž byli galejníci spoutaní řetězy vlečeni přes celou Francii až do Brestu a Toulonu, byl v roce 1837 nahrazen nenápadným načerno natřeným uzavřeným policejním vozem. Trestání po- ...fjyHSšJ^^ vše, co by v trestání ještě mohlo poukazovat k spektakulárnosti, bylo napříště pociťováno jako něco nevhodného; zdá se, jako kdy^ by funkcím trestního ceremoniálu přestávalo být postupně rozuměno a tento rituál, který byl „vyústěním" zločinu, vzbuzuje podezření, že s ním udržuje nekalé příbuzenství: jako kdyby se trestání rovnalo zločinu, či jej dokonce převyšovalo v krutosti, jako kdyby uvykalo diváky krvežíznivosti, od níž je chtělo odvrátit, jako kdyby jim ukazovalo četnost zločinů, připodobňovalo kata zločinci, soudce vrahům a v posledním okamžiku převracelo role, jako kdyby činilo popravovaného objektem lítosti či obdivu. Jak prohlásil, ovšem příliš brzy, už Beccaria: „Vraždu, která pro nás představuje strašný zločin, vidíme zde provádět chladnokrevně a bez výčitek."7' Veřejná poprava je nyní vnímána jako ohnisko, v němž se znovu rozhořelo násilí. Trestání se tedy postupně stává tou nejskrytější částí trestního procesu. To s sebou, přináší několik důsledků: opouští doménu víceméně každodenní zkušenosti a vstupuje do oblasti abstraktního povědomí; jeho účinnost se vztahuje k jeho nevy-j hnutelnosti, a nikoli již k jeho viditelné intenzitě;jzloan má od-í| vracet jistota, že bude potrestán, a nikoli ono odporné divadlo; 6) Archivcs parkmcntairas, 1. prosince 1831, řada 2., díl LXXH. 7) C. de Beccaria, Trnířc dcs délite ct dcs pciiics, 1764; zde citována edice F. Hélia z roku 1856, s. 101. exemplární mechanismus trestání mění svá soukolí. V důsledku Loho spravedlnost již na sebe veřejně nebere zodpovědnost za násilí, které je spojeno s jejím prosazováním. Jestliže stejně jako zločin zabíjí či páchá násilí, není to již glorifikace její síly, nýbrž prvek jí samé, který je povinna tolerovat, který však jen obtížně snáší. Znamení hanby se redistribuují: u trestu spekta-kulárního tryskala zahanbující hrůza z popraviště; obklopovala zároveň kata i odsouzence: a hrozilo-li, že promění hanbu, která byla uvalena na popravovaného, v soucit nebo ^oslavu, obracela též pravidelně v zahanbení zákonné násilí popravčího. Napříště se budou pohoršení a světlo rozdělovat jinak; samotné odsouzení je považováno za to, co označuje delikventa jednoznačným a negativním znakem: veřejné jsou tedy přelíčení a rozsudek; exekuce je dodatečným ponížením, jež se justice odsouzenému ostýchá uložit; proto si při ní udržuje určitý odstup a má vždy sklon svěřovat ji pod pečetí tajemství někomu jinému. Je ošklivé být trestaný, ale je i neslavné trestat. Odtud dvojí systém ochrany, který justice ustavila mezi sebou a trestem, jejž ukládá. Vykonávání trestu se postupně stává autonomním sektorem, jehož administrativní mechanismus snímá břemeno z justice; ta se osvobozuje od této neurčité trýzně byrokratickým zakrýváním trestu. Je charakteristické, že správa vězení ve Francii závisela po dlouhou dobu na ministerstvu vnitra a galeje byly pod kontrolou ministerstva námořnictví nebo kolonií. Ruku v ruce s tímto rozdělením rolí se dospívá k teoretickému popření: nemyslete si, že podstata trestu, který vám my druzí, soudci, ukládáme, spočívá v trestání; trest je hledán y nápravě, usměrňování, „léčení"; technika kultivace v případě trestu potlačuje přímé odpykání zla a osvobozuje úředníky od sprostého řemesla trestání. Moderní justice a ti, kteří ji vykonávají, se stydí trestat, což ovšem nevylučuje jistou horlivost; tento stud bez přestání roste: na ráně, kterou způsobil, se množí psychologové a drobní funkcionáři morální ortopedie. 40 41 Zmizení mučení tedy znamená, že se ztrácí podívaná; avšak rovněž se rozpouští moc nad tělem. Rúsh píše v roce 1787: „Nemohu se ubránit naději, že není daleko doba, kdy šibenice, pranýř, poprava, bičování či lámání v kole budou < v historii tělesných trestů považovány za znaky barbarství -jistých staletí a jistých zemí a za důkazy chabého vlivu rozumu a náboženství na lidského ducha.",i, Když van Meenen zahajoval o šedesát let později druhý vězeňský kongres i v Bruselu, připomněl čas svého dětství již jako minulou epochu: „Viděl jsem zemi posetou koly, šibenicemi, popravišti, pranýři; viděl jsem kostry ohavně vpletené v kola."11* Vypalování znamení bylo zrušeno v Anglii (1834) a ve Francii (1832); v roce 1820 se Anglie neodvážila provádět velkolepé mučení zrádců v plném rozsahu (Thtstlewood nebyl rozčtvrcen). Jedině bičování zůstávalo ještě do jisté míry součástí trestnici"! systémů (Rusko, Anglie, Prusko). Avšak všeobecně se trestní praktiky stávaly zdrženlivými. V žádném případě se nedotýkat těla, anebo jen co nejméně a pouze proto, aby v něm bylo zasaženo něco, co tímto tělem není. Lze říci, žejvězení, internace, nucené práce, galeje, zákaz pobytu, deportace - jež za-, jjaly tak významné místo v moderních trestních systémech -sou spíše tresty „fyzické": na rozdíl ad pokání se působí prí-nq na tělo. Avšak vztah trest - tělo není identický s tím, kte-ý existoval v případě mučení. Tělo se tu nachází v pozici ná-itrajě nebo prostředníka: jestliže je proti němu zakročeno tak, ; :e je uzavřeno či nuceno pracovat, je to proto, aby bylo individuum zbaveno svobody, považované současně jak za prá-'O, tak za dobro. Tělo je v rámci tohoto trestání součástí sys-ému omezování a zbavování, povinností a zákazů. Fyzické I B. Rush, vystoupení před Society for promoting political enquiries, citováno v N. K. Teeters, The Cradle of the Penitentiary, 1935, s. 30. i Srov. Annates dc In Charitě, 1847, sv. II, s. 529-530. utrpenl" bolest samotného těla nejsou již konstitutivními r^ký trestu. Trestání prošlo cestou od umění nesnesitelných nócitů k ekonomii suspendovaných práv. Má-li justice ještě zapotřebí manipulovat a postihovat těla těch, kdo podléhají soudní pravomoci, bude se tak dít zpovzdáli, podle přísných pravidel a s vidinou „vyššího" cíle. Díky této nové zdrženlivosti vznikla celá armáda odborníků a vystřídala kata, toho bezprostředního anatoma utrpení: dozorci, lékaři, katechetové/ psychiatři, psychologové, vychovatelé; pouhou svou přítomností u odsouzeného pějí na justici chválu, kterou ona potřebuje: dosvědčují,že tělo a bolest nejsou posledními cíli jejího trestání-A právě to je třeba vidět: dnes musí lékař bdít riad odsouzeným k smrti, a to až do jeho poslední chvíle -vstupuje sem jako poverenec blahobytu, jako agent ne-utrpení, spolu s úředníky, kteří jsou pověřeni ukončit život. Když se blíží moment popravy, podává se injekce s utišujícími prostředky. Utopie soudnické zdrženlivosti: odstranit člověka a nenechat jej přitom pocítit nic zlého, zbavit ho všech práv, aniž by trpěl, ukládat tresty zbavené jakékoli bolesti. Uchýlení se k psychofarmakologii a rozličným psychologickým „vypínačům", jakkoli mohou být pouze provizorní, je v přímé souvislosti s tímto „netelesným" trestáním. Moderní rituály trestu smrti podávají svědectví q tomto dvojím procesu - zánik představení a zrušení bolesti. Tentýž pohyb zasáhl v souladu s rytmem jejich vývoje evropská zákonodárství: stejnou smrt pro všechny, aniž by s sebou musela nést, jak měla ve znaku, znamení určitého zločinu nebo společenského postavení zločince; smrt, která trvá pouhý okamžik, k niž není třeba přidávat žádnou zuřivost mučení v ani ji zmnožovat, exekuce, která zasahuje spíše život než tělo. Napříště tu již nejsou žádné ty dlouhotrvající procedury, kdy je současně smrt oddalována promyšlenými přerušeními a zmnožována řadou po sobě jdoucích zásahů. Nejsou tu ani kombinace mučeni, jež se objevovaly při popravování 1 43 kralovrahů anebo o kterých snil na počátku 18. století autor spisu Hnngwg not Pumshmcnt Eiuwgh [Oběšení není dostaleč-ný trest]"1) a které dovolovaly lámat odsouzence v kole, poté jej bičovat do zemdlení, poté jej zavěsit do řetězů a nechat jej pomalu umírat hlady. Již žádné mučení, při němž je odsouze- i ný vláčen na smyku (aby se zabránilo rozbití hlavy o dlažbu),;; při němž je otevřeno jeho břicho, jeho střeva hbitě vyvržena, aby je viděl na vlastní oči, a poté spálena v ohni; při němž je odsouzený nakonec sťat a jeho tělo rozctvrceno.11' Redukováni tohoto „tisíce smrtí" na striktní popravu stětím definuje ; zcela novou morálku vlastní aktu trestání. Již roku 1760 se v Anglii experimentovalo (při popravě Lorda Ferrera) se strojem na oběšení (ppdlážka, která se ote-yřejjod nohama odsouzeného, čímž se zabrání prodlužová-ní agónie a rovněž hádkám, k nimž docházelo mezi obětí ä úředníkem). Byl zdokonalen a definitivně přijat v roce 1783,. v temže ročéTTcdy byl zrušen tradiční průvod z Newgate do Tybumu a kdy bylo využito, po Gordonských nepokojích, rekonstrukce vězení pro instalaci popravišť v samotném Newgate.1-1 Proslulý třetí článek francouzského :! Zákoníku z roku 1791 - „každému odsouzenému k smrti bude useknuta hlava" - nese tento trojí význam: stejnou smrt pro všechny („Zločiny téhož druhu budou trestány tresty stejného druhu, ať je odsouzený jakéhokoli stavu a náleží mu jakékoli postavení," říká se již v návrhu předloženém Guillotinem a odhlasovaném 1. prosince 1789); jedině 10) Anonymní text publikovaný v roce 1701. .1) Mučení zrádců popisované W. Blackstonem, Cammcniairů sur le Code crimincl imgiais, přeloženo 1776, sv. I, s. 105. Překlad byl určen k tomu, aby ocenil humánnost anglické legislativy v protikladu k starému Nařízení z roku 1760, n komentátor připojuje: „Při tomto mučení, jehož zhlédnutí je vpravdě hrůzostrašné, viník netrpí ani příliš mnoho ani příliš dlouho." 2) Viz Ch. Hibbert, Tlw Rmls ofEvií, vydáni z roku 1966, s. 85-86. irt pro_ odsouzeného, jíž je dosaženo jediným úderem, iňTž by bylo přípustné uchyloval se k oněm „zdlouhavým ■j Ve svém důsledku i krutým" mučením, jako byly šibenice odsuzované Le Peletierem; a konečně potrestání pouze toho, kdo je odsouzen, neboť stětí hlavy, trest pro nobilitu, je nejméně ponižující pro zločincovu rodinu.13' Mechanismem odpovídajícím těmto principům je gilotina^ pouJfvar^_,qcl. března roku 1792. Smrt je tu redukovaná na událost sice vi-afřěTÍKJuTavšak okamžitou. Kontakt mezi zákonem či těmi, kteří jej vykonávají, a tělem zločince je omezen na blesku-rýchlý okamžik. Nedochází k žádné fyzické konfrontaci; úředník tu není ničím jiným než pečlivým hodinářem. „Zkušenost i rozum ukazují, že způsob užívaný v minulosti pro stínání hlavy zločince vystavoval jej mučení mnohem hrozivějšímu, než je pouhé zbavení života, které je však stanoveno formální vůlí práva, pročež by poprava měla být provedena v jediném okamžiku a jedním úderem; příklady dokazují, jak obtížné je toho dosíri. Má-li být tento výkon proveden s jistotou, musí být zajištěno, aby závisel na takových neměnných mechanických prostředcích, jejichž sílu n účinnost lze přesně určit... Je snadné nechat zkonstruovat podobný stroj, jehož fungování je bezchybné; stětí hlavy nastane v jediném okamžiku zcela dle vůle nového zákona. Tento stroj, jenž se jeví nezbytným, nevzbudí žádné pozdvižení a bude sotva zaznamenán."14í Stejně jako vězení zbavuje svobody a pokuta připravuje o statky, i gilotina ukončuje život téměř bez toho, aby se dotkla těla. ^yžadujése, :. aby aplikovalajzákon nikoli na skutečné tělo, způsobileji tí t bolest, nýbrž spíše na právnický subjekt, který je, kromě 13) Le Peletler de Saint-Fargeau, Archive pitrhrnaitnires, 3. června 1791, sv. XXVI, s. 720. 14) a. Louis, Zpráva o gilotině, citováno Saint-Edmem, Vichonnmrc de péimlitc, 1825, díl IV, s. 161. 4 45 jiných práv, také nositelem práva na existenci. Musí se stát ' abstrakcí zákona o sobě. 1; Není pochyb o tom, že některé prvky z mučení pfesahova- ľ'; ly po jistou dobu i do střízlivého výkonu popravy ve Francii. «* Otcovrazi - a kralovrazi, na něž bylo pohlíženo stejně - byli ve- J deni na popraviště zahalení černou látkou; zde, až do roku , 1832, jim byla uťata ruka. Později zůstal už jen onen smuteční ľ, i závoj. Tak tomu bylo v listopadu 1S36 v případě Fieschiho: :-„Bude veden na místo popravy v košili, bosý a s hlavou zakrytou černým závojem; bude vystaven na popraviští po dobu, po kterou bude soudní vykonavatel předčítat lidu znění rozsud- | ku." Připomeňme si Damiense. A poznamenejme, že posled- | ním doplňkem trestu smrti byl smuteční flór. Odsouzený již__, i neměl být viděn. Pouze čtení rozsudku z popraviště vypovídá o zločinu, který už nesmí mít tvář.151 Poslední stopou velkých £ mučení je tu jejich anulování: závěs zakrývající tělo. Poprava ram Benoita, který se provinil trojím hanebným zločinem - byl . si vrah vlastní matky, homosexuál a násilník -, byla první popra- ... t vou matkovraha, při níž jej zákon ušetřil useknutí paže: „Bě- | rtem doby, po kterou byl čten rozsudek, stál na popraviští po- 1; depírán katy. Byla to hrozná podívaná; zahalen ve velikém f bílém rubáši, s tváří zakrytou černou rouškou, unikal | matkovrah pohledům ztichlého davu a pod tímto tajemným | a strach budícím oděvem se projevoval život pouze strašlivý- i mi výkřiky, jež záhy u ti clily pod sekerou gilotiny."1fi) j; Na počátku 19. století tedy mizí velkolepé divadlo fyzic- í kého trestání; mučenému tělu je třeba se vyhnout; je vylou- a| ceno, aby se při trestání předváděla bolest. Nadchází věk i 15) Téma tak časté pro tuto dobu: právě v té míře, v jaké je zrůdný, musí být zločinec zbaven světla - nevidět, nebýt viděn. Pro otcnvraha bylo třeba „zhotovit kovovou klec nebo vykopat neproniknutelnou kobku, jež mu bude sloužit za věčně ústraní". De Molene, De ľhttmn-nitčdcs his crimincUcs, 1830, s. 275-277. 16) Gflztffe des irilmmmx 30. srpna 1832. střízlivosti ve věci trestání. Lze zhruba říci, že mučení mizí "konečnou platností v letech 1830-1848. Toto globální tvrzení však vyžaduje určité korekce. Zaprvé nedochází k těmto proměnám hromadně a nepostupují všude stejným způsobem- Vyskytly se zde i jisté průtahy. Jednou ze zemí, které nejurputněji vzdorují vymizení veřejných poprav, bude paradoxně Anglie: příčinou byla snad příkladná role, která byla v jejím trestním právu dána instituci poroty, veřejnému "procesu, respektu k habeas corpus; a nepochybně také to, že zde nebyla vůle zmenšit přísnost tamních trestních zákonů během rozsáhlých sociálních nepokojů v letech 1780-1820. Romilly, Mackintosh i Fowell Buxton po dlouhou dobu ztroskotávali ve své snaze redukovat množství a tvrdost trestů určených anglickým zákonem - těch „strašlivých jatek", jak řekl Rossi. Tato přísnost (tedy přinejmenším u trestů zákonem předpokládaných, neboť ukládání trestů bylo mnohem mírnější než zákon, který se zdál porotám poněkud přemrštěný) dokonce ještě narůstala, neboť v roce 1760 napočítal Blackstone v anglickém zákonodárství 160 hrdelních trestů, zatímco v roce 1840 jich bylo 223. Bylo by rovněž třeba vzít v úvahu jak různá zrychlení, tak kroky zpět, které v letech 1760-1840 provázely tento proces jako celek; rychlost reformy v určitých zemích, jako bylo Rakousko, Rusko, Spojené státy či Francie v období Konstituanty (9. 7. 1789-1.10.1791), a pozdější ústup v období kontrare-voluce v Evropě a velkého společenského strachu v letech 1820-1848; více či méně dočasné modifikace, způsobované výjimečnými soudy nebo zákony; rozpor mezi zákony a skutečnou praxí soudních dvorů (která ne vždy zrcadlí stav legislativy). To vše svědčí o nepravidelnosti vývoje, který se odehrával na přelomu 18. a 19. století. Lze k tomu dodat, že ačkoli kolem roku 1840 byla tato proměna již v podstatných rysech dokončena, ačkoli tedy byly přijaty nové způsoby fungování mechanismů trestání, pro- 46 47 ces nebyl ještě zdaleka u konce. Omezování mučení je tendence, která měla své kořeny ve velké transformaci let 1760-1840; avšak završena ještě není; lze říci, že praxe mučení pronásledovala náš trestní systém po dlouhou dobu a je v něm patrná dodnes. Gilotina, tento stroj na rychlou a diskrétní smrt, znamenala ve Francii novou etiku trestu smrti. Ale Revoluce ji záhy oděla velkým teatrálním rituálem. Celá léta se starala o ve-; řejné divadlo. Byla přestěhována ke Svatojakubské bráně/? otevřený vůz byl nahrazen uzavřenou károu, odsouzený byl; svižně vyvlečen z vozu na popravišté, kvapné popravy byly; organizovány v nepředvídaných hodinách; nakonec byla gilotina umístěna za hradby vězení a znepřístupněna veřejnosti (po popravě Weidmanna v roce 1939), ulice, které vedou :■ k věznici, v níž je popravišté ukryto, byly zataraseny a poprava se odehrává v tajnosti (poprava Buffeta a Bontempsa v Santé v ruce 1972); svědkuvé, kteří promluví, mohou být dokonce soudně stíháni, aby bylo zaručeno, že poprava se nestane představením a že zůstane podivným tajemstvím, uzavřeným mezi justicí a odsouzeným. Stačí však připomenout toto množství nejrůznějších opatření a pochopíme, že i dnes je trest smrti v podstatě divadlem, které je právě proto třeba za- ; kázat. Ani postihování těla však y polovině 19. století zcela nemizí. Tělesný trest se pouze přestal soustřeďovat v mučení jakožto technice bolestí; jeho hlavním alem se stalo zbavení majetku či práva. Avšak takový trest, jako jsou nucené práce nebo dokonce uvěznění - prosté zbavení svobody - nikdy nefungoval bez jistého trestního doplňku, který se dotýká samotného těla: vyměření stravy, omezení v oblasti sexuality, bití, umístění na samotce. Jsou to nezamýšlené, avšak nevyhnutelné důsledky uvěznění? Vězení, spolu se svými nejná-padnějšími dispozitivy, si ve skutečností vždy připravovalo místo pro jistou míru tělesné bolesti. Kritika, které byl trestní systém v první polovině 19. století často podrobován (vězeni 48 ení dostatečným trestem: vězňové mají menší hlad, je jim ~"-ng zima a jsou celkově méně omezeni než většina chudáků či dokonce dělníků), naznačuje postulát, který nebyl nikdy otevřeně zamítnut: je spravedlivé, když odsouzený trpí fyzicky více než jíní lidé. Trest se jen obtížně odděluje od svého doplňku fyzické bolesti. Čím by bylo netelesné trestání? Vmoderních mechanismech trestního práva tedy i nadále zůstává „útrpný" moment - pozůstatek, který není zcela zvládnutý, který je však čím dál tím více zastírán trestáním netelesným. Oslabování přísnosti trestů v průběhu posledních staletí jéjev, který není historikům práva neznámý. Po dlouhou dobu se však tento globální proces pokládal za jev kvantitativní:1 méně krutosti, méně utrpení,, více vlídnosti, více respek-tu/více „humanity". Tyto přeměny jsou ve skutečnosti spjaty s přesunem v samotném předmětu operace trestání. Jde "o zmenšení intenzity? Možná. V každém případě jde o změ-nu cíle. Není-li už tělo tím, k čemu je trestání ve svých nejpřísněj-ších formách zaměřeno, na co se tedy klade důraz? Odpověď ■teoretiků - těch, kteří otevřeli okolo roku 1760 novou periodu, jež dosud nebyla uzavřena - je jednoduchá, téměř evidentní- Zdá se být obsažena v samotné otázce. Neboť není-li to již tělo, je to duše. Po pokání, které se vyzúrilo na těle, musí nastoupit trest, jenž působí v hloubce: na srdce, na myšlení, na vůli, na hnutí mysli. Tento princip zformuloval jednou provždy Mably: „Trest, mohu-li to tak říci, by měl zasáhnout spíš duši než tělo."171 17) G, de Mably, De la legislation, Oeuvres compBles, 1789, díl ĽX, s. 326. 49 To je důležitý moment. Dávní průvodci okázalého svátku trestání, tělo a krev, odcházejí. Na scénu vstupuje nová pusta- | va v masce. Končí jedna tragédie; začíná komedie se silueta- |: mi stínů, s hlasy bez tváře, s nehmatatelnými entitami. Apa- t rát trestní justice musí nyní postihovat tuto netelesnou *|É$§či skutečnost. ;.;| Není to pouhé teoretické tvrzení, které trestní praxe popírá? To by byl unáhlený soud. Je pravda, že trestat dnes neznamená prostou nápravu duše; avšak Mablyho princip nezůstal jen zbožným přáním. Jeho účinky lze sledovat v celé moder-ní trestní praxi. ■ -M í ^-jí; V první řadě je zjevná záměna předmětů. Tím nechci říci, g,/;;:/ že se znenadání začaly trestat jiné zločiny Je nepochybné, že ;g ^y definice trestných činů, hierarchie jejich závažnosti, rozpětí ^í'| j;;'5 shovívavosti, to, co bylo tolerováno, a to, co bylo zákonem dovoleno - toto vše se během dvou set let do značné míry || ™řL změnilo; mnoho zločinů přestalo být zločiny, neboť byly svá- :;.-:| i~yí.--zány s jistým působením náboženské autority nebo s určitým -ä; ;V druhem ekonomické aktivity; rouhání ztratilo status zločinu, :;| pašeráctví a krádeže služebnictva svou závažnost. Avšak ty- ^0 to přesuny nejsou patrně tím nedůležitějším faktem: dělení 'Mí;':v:-na povolené a zakázané si udržovalo po staletí určitou ne- :'ij: p'.\y.:: měnnost. Hluboce se naopak proměnil „zločin" jako před- ^•if; \ mět, proti němuž míří trestní praxe: změnila se spíš kvalita, 1 povalia a podstata toho, z čeho sestává substance trestného činu, než jeho formální definice. Pod relativní stabilitou záko-na se skrývalo množství subtilních a rychlých proměn. Jako zločiny a přestupky se sice vždy soudí to, co jako předmět :;| práva definuje trestní zákoník, avšak současně s tím se soudí i vášně, pudy, anomálie, tělesné vady, nepřizpůsobivosti, vli- ■ | j v-j\. vy prostředí či dědičnosti; trestají se násilné činy, ale, napříč 1--X--jimi, i sama agresivita; znásilnění, avšak současně i perverze; v j: :; vraždy, které jsou však rovněž pudovými hnutími či vášně- .1 j mi. Můžete namítnout, že toto vše ve skutečnosti souzeno ne- i- 50 ní a pokud se o tom mluví, pak kvůli tomu, aby se vysvětlily souzené skutky, a proto, aby se určilo, do jaké míry byla při zločinu účastna vůle subjektu. To je nedostačující odpo-věď. Neboť ve skutečnosti jsou souzeny a trestány ony stíny v pozadí samotného případu. Jsou souzeny oklikou skrze „polehčující okolnosti", které vnášejí do rozsudku nejen : i oíiled k „okolnostem" činu,, nýbrž i něco docela jiného, co není právně kodifikováno: poznatky o zločinci, jak ho jiní hodnotí; to, co je o něm známo ze vztahů mezi ním, jeho minulostí a jeho zločinem, to, co od něho lze očekával v budoucnosti. Také jsou souzeny díky vzájemné souhře ívšeclii ťěcH pojmů, které cirkulovaly mezi medicínou a soudnictvím od 19. století („zrůdy" Georgetovy doby, ■„psychické anomálie", jež uvedl do oběhu Chaumié, „perverzní" a „nepřizpůsobiví" podle dnešních odborníků) a které se, pod záminkou vysvětlení činu, stávají způsobem : kvalifikování jedince. Jsou trestány tresty stanovenými tak, aby jejich funkcí bylo učinit delikventa „nejen toužícím, ale také schopným žít při respektování zákona a zaopatřovat si své potřeby"; jsou trestány vnitřní ekonomií trestu, který sě, ; niá-!i potrestat daný zločin, může změnit (zkrátit nebo, v případě potřeby, prodloužit) podle toho, jak se mění chování odsouzeného; a jsou také trestány souborem oněch „bezpečnostních opatření", která trest doprovázejí (zákaz pobytu, dohled na svobodě, trestní dozor, povinná léčba), která nesměřují k potrestání přestupku, nýbrž ke kontrole jedince, k neutralizaci jeho nebezpečného stavu, íce změně jeho zločinných dispozic a k neustálému působení na něj, i když již /bylo změny dosaženo. Duše zločince se u soudu nepřipomíná jenom proto, aby byl vysvětlen jeho zločin nebo jako fak-■ tor právního vykazování odpovědnosti; je-li duše postavena před tribunál s takovým důrazem, s takovou starostí o porozumění a s tak důkladnou aplikací „vědeckosti", je to právě ■;■ proto, aby byla souzena současně se zločinem a aby byla brá- 51 na v potaz při trestání. V celém trestním rituálu od vyšetřování po rozsudek a poslední následky trestu byla tato oblast proniknuta objekty, jež zdvojovaly, ale rovněž disociovaly právně definované a kódované objekty. Psychiatrická expertiza, ale obecnějším způsobem i kriminální antropologie a neustále se opakující diskurz kriminológie zde našly jednu ze svých přesných funkcí: okázalým vpisováním trestných činů do pole objektů způsobilých pro vědecké poznáváni poskytly mechanismům zákonného trestání podněty, aby se zabývaly nikoli již pouhými trestnými činy, nýbrž jednotlivci; nikoli již jen tím, co spáchali, nýbrž i tím, čím jsou, budou nebo by mohli být. Doplněk, jímž je duše a který si justice takto prisvojila, je jen zdánlivě vysvětlující či omezující; ve skutečnosti má povahu přídavku. Během 150 či 20D let, kdy Evropa zavedla tyto nové systémy trestání, začínají soudci postupně (avšak tento vývoj se vrací hluboko do minulostí) soudit něco jiného než zločiny: soudí „duše" zločinců. A tak začínají dělat něco jiného než soudit. Anebo, abychom byli přesnější, do samého nitra soudní modality souzení pronikají postupně jiné typy hodnocení, jež zásadním způsobem modifikují pravidla soudu. Od doby, kdy středověk obtížně a zdlouhavě zkonstruoval postup vyšetřování, bylo cílem souzení zjistit pravdu zločinu, to jest určit pachatele a užít proti němu zákonné sankce. Poznání zločinu, poznání toho, kdo je za něj odpovědný, a poznání zákona jsou tři podmínky, jež umožňovaly opírat soud o pravdu. Nyní je však v procesu právního souzení vepsána zcela jiná otázka po pravdě. Již nejen: „Byl prokázán Čin a je tento čin trestný?" Ale také: „Čím je tento čin, čím je toto násilí či tato vražda? Do jaké roviny či do jakého pole skutečnosti patří? Je to fantazma, psychotická reakce, deíirantní epizoda, perverze?" Nejen: „Kdo je pachatelem?" Ale: „Jaký byl kauzální proces, který onen čin způsobil? Kde má svůj původ v samotném pachateli? Je jím instinkt, nevědomí, prostředí, dědičnost?" Ne- jen: „Jaký zákon trestá toto porušení?" Ale: „Jaké měřítko použít/ aby bylo co nejpřiměřenější? Jak předpovědět vývoj subjektu? Jaký způsob nápravy bude nejjistější?" Celou ?, strukturou trestního soudnictví teď prorůstá soubor_hodno-líďch, diagnostických, prognostických a normativních sou- f dú, týkajících se kriminálního jedince. JDo pravdy, kterou vyžadoval soudní mechanismus, pronikla pravda jiná: pravda, která se splétá s tou první a proměňuje stvrzení viny v podivný vědecko-právní komplex. Jedním z významných faktů je způsob, jakým se v trestní praxi rozvíjela otázka šílenství. Podle Zákoníku z roku 1810 se kladla pouze ve smyslu článku 64. Nuže tento článek stanoví, že nachází-li se pachatel v okamžiku činu ve stavu pomatení, nejedná se ani o zločin, ani o přestupek. Možnost označit něco jako šílenství byla tedy zcela oddělena od klasifikace nějakého činu jako zločinu: tím, že byl pachatel blázen, nebyla pozměněna ani závažnost jeho činu, ani nebyl zmírněn jeho trest; zmizel sám zločin. Neboť nebylo možné prohlásit někoho vinným a šíleným zároveň; byla-li stanovena diagnóza šílenství, nemohla již být zahrnuta do souzení; přerušila proces a zbavila spravedlnost moci nad pachatelem činu. Nejen vyšetřováni zločince podezřelého z šílenství, nýbrž i samy důsledky tohoto vyšetřování musely být postaveny vně, před rozsudek, i Avšak velmi brzy začaly tribunály 19. století vykládat článek 64 jinak. Navzdory několika rozhodnutím Kasačního soudu, odvolávajícím se na to, že stav pomateností nemůže mít za následek zmírnění trestu, či dokonce osvobození, nýbrž jen zastavení trestního řízení, kladly tribunály otázku šílenství ve verdiktech samých. Připouštěly, že někdo může být vinen a zároveň šílený; vinen tím méně, čím více byl šílený; zajisté vinen, avšak vhodný spíše k internaci a k léčení než k potrestání; nebezpečně vinen, protože zjevně nemocný atd. Z hlediska trestního zákoníku to byly samé právní absurdity. Avšak právě zde leží počáteční bod vývoje, který proběhl 52 53 v soudnictví a v samotném zákonodárství během následujících 150 let: už reforma z roku 1832, jež zavedla polehčující okolnosti, dovolovala zmírňovat rozsudek podle předpokládaného stupně rozvoje choroby či podle formy částečné pomatenosti. A praxe psychiatrické expertizy, obvyklá u zasedání porotního soudu a rozšířená někdy na soudy trestní, působí, že rozsudek, i když je vždy formulován v termínech legální sankce,' zahrnuje více či méné skrytě posouzení normálnosti souzeného, zjištění příčin, posouzení případných proměn, anticipace budoucnosti delikventů. Nebylo by pravdivé říci o všech těchto operacích, že připravují pevně založený vnějšek souzení; integrují se přímo do procesu formování rozsudku. Namísto toho, aby šílenství v původním smyslu článku 64 zločin vymazalo, nese v sobě nyní každý zločin a v krajním případě každý přestupek hypotézu šílenství či v každém případě úchylky jako oprávněné podezření, ale také jako právo, jehož se lze dožadovat. A rozsudek, který odsuzuje anebo zproštuje obžaloby, není prostým posouzením viny, právním rozhodnutím, které trestá; nese s sebou posouzení normálnosti a předpis techniky možné normalizace. Dnešní soudce - soudní úředník nebo člen poroty - se vskutku nezabývá pouze „souzením". A není již při souzení sám. Průběh soudní procedury jakož i výkon trestu provází celá řada přidružených instancí. Okolo hlavního soudu se rozmnožily menší soudy a paralelní soudci: psychiatričtí nebo psychologičtí odborníci, soudní úředníci pro ukládání trestů, vychovatelé, pracovníci vězeňské správy - ti všichni rozmělňují soudní moc trestat; tvrdí se, že žádný z nich nemá reálnou účast na právu soudit; že jedni, po vynesení rozsudku, mají právo pouze vykonávat trest, jak jej stanovil tribunál, a zejména že druzí - odborníci - nezasahují před vynesením rozsudku proto, aby soudili, nýbrž aby objasnili rozhodnutí soudců. Jakmile však nejsou tresty a zajišťující opatření, jež definuje tribunál, přesné určeny a jakmile mohou býl V průběhu celého postupu modifikovány, tedy jakmile jiní než jen soudci soudící trestný čin mohou zasahovat do roz-^"dování o tom, zda si odsouzený „zaslouží" být trestán čas-Lečné na svobodě nebo být odsouzen k podmíněnému trestu, zda mohou ukončit jeho trestní dozor, pak jsou mechanismy legálního trestání v jejich rukou a na nich je posuzováními oni jsou ledy soudci, jakkoli přidruženými. Celý lenio aparát, který se rozvinul během let kolem výkonu trestů a jejich přizpůsobování jednotlivcům, zpomaluje řízení vedoucí k soudnímu rozhodnutí a prodlužuje je dokonce až za rozsudek. Pokud jde o psychiatrické odborníky, ti se ovšem mohou zdržet souzení. Všimněme si tří otázek, na něž jsou podle oběžníku z roku 1958 nuceni odpovědět: Představuje obviněný nějaké nebezpečí? Je způsobilý k potrestání? Je vyléčitelný anebo schopen znovu se přizpůsobit? Tyto otázky nejsou v žádném vztahu k článku 64, ani k případné pomatenosti obviněného v okamžiku činu. Nejsou to otázky týkající se „odpovědnosti". Týkají se pouze organizace trestu, jeho nezbytnosti, jeho užitečnosti, jeho případné účinnosti; dovolují určit, vyjadřujíce se téměř jasnou řečí, zda by byl útulek vhodnější než vězení, zda by doba uvěznění měla být delší či kratší, zda je třeba lékařského ošetření nebo bezpečnostních opatření. Jaká je tedy role psychiatra v trestních záležitostech? Není to odborník na lidskou odpovědnost, nýbrž poradce v o Sázkách trestání; psychiatr má říci, jn-li subjekt „nebezpečný", jakým způsobem se před ním bránit, jak zasáhnout, aby došlo k jeho nápravě, jestli je vhodnější pokusit se jej stíhat, či spíše léčit. Na samém počátku své historie měla psychiatrická expertiza formulovat „pravdivá" tvrzení o podílu, jaký měla svoboda pa-chalele na činu, který spáchal; nyní navrhuje předpisy týkající se toho, co bychom mohli nazvat jeho „lékařsko-soudním zpracováním". f'J. Shrňme tedy: od chvíle, kdy působí nový trestní sys-i tém - jak je definován velkými zákoníky 18._a19. století -, 54 55 objevuje se zde globální proces, který vede soudce k tomu, tiby posuzovali ještě něco jiného než zločin; jejich rozsudky se přestaly týkat souzení; a moc soudit byla z části převedena na jiné instance, než byli soudci trestních soudů. Do trestního řádu jako celku vstoupaly mimosoudní momenty i osoby. Lze namítnout, že na tom není nic mimořádného, neboř je osudem práva absorbovat postupně prvky, jež jsou mu cizí. Avšak jedna věc je v moderní trestní justici jedinečná: nepřijímá tolik extrajuristických prvků proto, aby je mohla právně klasifikovat a postupně je integrovat do trestní moci ve striktním smyslu, nýbrž - právě naopak - aby mohly fungovat v rámci trestního řízení jako prvky, jež nejsou právní povahy; aby toto řízem přestalo být jasně a jedině legálním trestáním; proto, aby zbavila soudce viny za to, že je jasně a jedině tím, kdo trestá: „Zajisté vynášíme rozsudek, avšak ten má být spíše pojmenováním zločinu, a jak je jistě patrné, pro nás je jen způsobem, jak nakládat se zločincem; trestáme, ale to je jen způsob, jak vyjádřit, že chceme dosáhnout nápravy." Dnešní trestní právo pracuje a ospravedlňuje se pouze nepřetržitým odkazováním k něčemu jinému, než je ono samo, neustálým přepisováním se do systémů, které nejsou právní povahy. Je odsouzeno k této rekvalifikaci věděním. Pod vzrůstající mírností trestů můžeme tedy sledovat přesouvání bodů jejich aplikace; a napříč tímto přesouváním se ukazuje celé pole dnešních objektů, celý nový režim pravdy a záplava rolí dosud neznámých při výkonu trestního práva. Vědění, techniky, „vědecké" diskurzy se formují a proplétají s praxí trestající moci. Cílem této knihy je podat korelativní historii moderní duše a nové schopnosti soudit; genealogii současného vědecko---soudního komplexu, o který se trestající moc opírá, přijímá svá ospravedlnění a svá pravidla, rozvíjí své důsledky a jímž maskuje svou přemrštěnou jedinečnost. Z jaké pozice však můžeme sledovat tuto historii trestání moderní duše? Budeme-li se držet vývoje legislativy či trestních procedur, může se stát, že se změna v kolektivní senzibilitě, humanistický pokrok nebo rozvoj věd o člověku projeví jako masivní, vnější, inertní a prvotní fakt. Budeme-li, jako to učinil Dürkheim,11" studovat pouze obecné sociální formy, může se stát, že procesy individualizace, jež jsou spíše důsledky nových taktik moci a mezi nimi zejména nových trestních mechanismů, budeme pokládat za principy zmírnění trestání. JSIaše zkoumáni se však bude řídit čtyřmi obec- } nýrm jjravidly: 4 ."Nesoustředit se při studiu trestních mechanismů jen na í jejich „represivní" efekty, pouze na jejich „sankční" momenty, nýbrž umístit je v celé řadě pozitivních efektů, jež v sobě mohou zahrnovat, i když jsou tyto efekty na první pohled okrajové. A tedy chápat trestání jako komplexní sociální funkci. / 2. Analyzovat metody trestání nikoli jako prosté důsled-ky^právních předpisů nebo jako ukazatele sociálních struktur, nýbrž jako techniky, jejichž specifičnost vychází z obecnějšího pole jiných procedur moci. Přijmout pro trestání hledisko politické taktiky. : 3. Nezabývat se historií trestního práva a historií věd u člověku tak, jako by tvořily dvě oddělené řady, jejichž překřížení by znamenalo pro jednu či pro druhou, případně pro obě, jak by si mnozí přáli, rušivý nebo užitečný důsledek, zkoumat, 'není-lí tu společná matrice a nevyvozují-li se obé z jednoho procesu „epistemologicko-juristické" formace; stanovit zkrátka technologii moci jako princip humanizace trestání i poznávání člověka. 18) E. Dürkheim, „Deux lois de ľévolution penále", Armee sociologiiiiie IV, 1899-1900. 56 57 4i Sledovat, zda tento vstup duše na scénu trestního práva a spolu s tím i zasazení všeho toho „vědeckého" poznání do soudní praxe není důsledkem určité transformace způsobu, jímž je tělo samo podřizováno mocenským vztahům. Pokusit se tedy, řečeno souhrnně, studovat proměnu metod Sestání na základě politické technologie těla, v níž by bylo možné číst společnou historii vztahů moci a vztahů předmětů. Tak aby analýzou mírnosti trestání jako techniky moci bylo možné zároveň porozumět tomu, jak člověk, duše, normální nebo nenormální individuum započali zdvojovat zločin jako objekty trestní intervence; a jakým způsobem se mohl ze specifického způsobu subjektivace zrodit člověk jako objekt vědění, diskurzu s „vědeckým" statutem. Nečiním si nicméně nárok být první, kdo vedl svou práci tímto směrem.1^ Můžeme převzít několik základních bodů z významného díla Rusche a Kirchheimera.2"1 Nejprve je třeba zbavit se iluze, že trestání je především (ne-li výlučně) způsobem stíháni přestupků a že jako takové, v souladu se sociálními formami, politickými systémy či přesvědčením, může být přísné nebo shovívavé, směřující k pokání nebo k dosažení nápravy, užívané ke stíhání jednotlivců nebo ke stanovení kolektivní odpovědnosti. Spíše jde o to analyzovat „konkrétní trestní systémy", studovat je jako sociální fenomény, které 19) Nedokážu v žádném případě vyjádřit přesnou míru odkazů a citací, za něž vděčí tato kniha G. Deleuzovi a dílu, které vykonal společně s R Guattarim {Ľttnti-CEdipc, 1972). Měl bych rovněž citovat nemálo stránek z Psydmmhjsmc R. Castela a říci, jak moc se cítím vděčný P. Norovi. 20) G. Rusche a O. Kirchheimer, Pimislwicnt nud Socinl Striicturvs, 1939. nernůže vysvětlit ani pouhá konstrukce justice dané společnosti, ani její fundamentální morální rozhodnutí; zasadit je nazpět do pole jejich fungování, kde sankce zločinů není je-, "dinýrn elementem; ukázat, že měřítky trestání nejsou jenH negativní" mechanismy, které umožňují stíhat, zabraňovat,? vylučovat, potlačovat, nýbrž že jsou svázány s celou řadou pozitivních a užitečných efektů, jež mají za úkol podporovat (a y tomto smyslu lze říci, že jsou-li legální tresty provádě-ny proto, aby byly sankcemi za spáchané přestupky, pak definice přestupků a jejich trestního stíhání jsou naopak vytvo- ■ řeny pr° udržení trestních mechanismů a jejich fungování). V lomt" smyslu uvedli Rusche a Kirchheimer do vzájemného vztahu rozdílné režimy trestání se systémy produkce, v nichž působí: tak v otrokárske ekonomii zaujímají trestní mechanismy roli poskytování doplňkové pracovní síly -a vytváření masy „civilních" otroků vedle těch, které zajišťovaly války či obchod; za feudalismu, v epoše, kdy jsou peníze a produkce ještě málo vyvinuty, jsme svědky náhlého rozmnožení tělesných trestů - tělo, jež je ve většině případů tím jediným dostupným majetkem; polepšovna - Obecní špitál, Spinhuis nebo Rasphuis -, nucené práce, trestní manufaktura se objevily s rozvojem tržní ekonomiky. Avšak ■■průmyslový systém vyžadující svobodný trh s pracovní si-Iou zmenšil v 19. století míru nucené práce v trestních me-chanismech a nahradil ji uvězněním s. cílem napravit. Ovšem k této striktní korelaci lze nepochybně mnohé po-: znamenat. : V každém případě je však možné držet se obecného téma-tu, že y našich společnostech je vždy třeba trestní systémy si-tuovat do určité „politické ekonomie" těla: dokonce i když se neuchylují k násilným či krvavým trestům, dokonce i když' užívají „mírné" metody, jež jen uzavírají nebo napravují, jde vždy právě o tělo - tělo a jeho síly, jejich užitečnost a jejich poslušnost, jejich rozdělení a jejich podřízení. Je zajisté legitim- 58 59 ní napsat historii trestání na pozadí morálních idejí či právních struktur. Je ale možné pokusit se o to na pozadí historie těl, navíc tehdy, když tyto systémy trestání prohlašují, že si za svůj cíl berou pouze onu tajemnou duši zločinců? Historikové již dávno začali psát historii těla. Studovali tělo na poli historické demografie či patologie; považovali je i za sídlo potřeb a chutí, za prostor fyziologických procesů i a metabolismů, za terč útoků mikrobů a virů: ukazovali, do jaké míry byly historické procesy implikovány v tom, co mohlo být pokládáno za čistě biologický podklad existence; a co by bylo místem, jež by v historii společností odpovídalo biologickým „událostem", jakými byly cirkulace bacilů či prodlužování lidského věku.31' Avšak tělo je rovněž přímo pohrouženo do pole politického; vztahy moci na něj bezprostředně působí; zmocňují se ho, označují ho, cvičí ho, střeží;; ho, nutí ho pracovat, podřizují ho různým ceremoniím, vyža-dují od něj, aby se vykazovalo jistými znaky. Toto politické ! obsazování těla je spjato, v rámci komplexních a recipročních ; vztahů, s jeho ekonomickým využitím; ve vztazích moci a ovládání je tělo obsazeno z velké části jako výrobní síla, na ■ druhé straně je však jeho konstituce jakožto pracovní síly možná pouze tehdy, je-li zapojeno v systému podřízení- ■ -subjektivace (v němž potřeba je také politickým nástrojem ;i bedlivě upraveným, propočítaným a využitým); tělo se stává;; užitečnou silou jen tehdy, je-li zároveň tělem produktivním a tělem podřízeným. Tohoto podřízení se dosahuje pouze ná- V silnými či ideologickými nástroji; stejně tak může působit přímo, fyzicky, rozehrát sílu proti síle, zasáhnout materiální prvky, a přesto nebýt násilné; může být propočítané, organizované, technicky promyšlené, může být subtilní, nepoužívající ani zbraní, ani teroru, a přesto zůstávat v řádu fyzického. 21) Viz E. Le Roy-Lndurie, „L'hfstoire immobile", Anwies, květen-čer-ven 1974. Řekněme, že tu může jít o určité „vědění" o těle, které není rak docela vědou o jeho fungování, a o určité ovládání jeho s\\t které je něčím více než jen schopností přemáhat je; toto vědění a.ovládání ustavuje něco, co bychom mohli nazvat politickou technologií těla. Tato technologie je zajisté difuzní, Zřídkakdy formulovaná v souvislém a systematickém dis-jeurzu; Často se skládá z částí a zlomků; uvádí do chodu různorodé nástroje a procesy. Mnohdy je, navzdory koherenci svých výsledků, pouze polyfonní instrumentací. Navíc ji nelze lokalizovat ani v určitém typu instituce, ani ve státním aparátu. Ty se o ni naopak opírají; využívají, zhodnocující si ~ vynucují některé z jejích postupů. Avšak ona sama ve svých mechanismech a ve svých efektech náleží ke zcela jiné rovině. Jde v jistém smyslu o mikrofyziku moci, kterou uvádějí do pohybu aparáty a instituce, ale jejíž pole účinnosti se nachází někde mezi těmito velkými funkcemi a těly samými s jejich materialitou a s jejich silami. Avšak studium této mikrořyziky předpokládá, že moc, jež zde působí, není pojímána jako vlastnictví, nýbrž jako strategie, že její projevy ovládání nejsou připisovány jejímu „přivlastnění", ale disponování s ní, manévrování, taktikám, technikám, uspořádáním; že v ní dešifrujeme spíše síť vztahů vždy napjatých, vždy v činnosti než privilegium, jež si lze podržet; že za její model vezmeme spíše nikdy neutuchající bitvu než smlouvu o postoupení určitého majetku či dobytí a zmocnění se nějakého území. Je zkrátka třeba připustit, že ; moc je spíše praktikována než vlastněna, že není nabytým či udržovaným „privilegiem" vládnoucí třídy, nýbrž účinkem souboru strategických pozic - účinkem, jenž manifestuje ň někdy i rozšiřuje pozici těch, kdo vládnou. Kromě toho tato moc nepůsobí prostě a jednoduše, jako povinnost nebo zákaz, na ty, kteří „ji nemají"; absorbuje je, vstupuje do nich a prochází jimi; opírá se o ně přímo úměrně tomu, jak se oni sami, v boji proti ní, opírají o vlivy, jimiž na ně moc působí. 60 61 Tím by mělo být řečeno, že tyto vztahy sestupují hluboko do nitra společností, že se nenacházejí ve vztazích mezi státerrľ a občany či na hranici tříd a že se nespokojují s reprodukováním - na rovině individuí, těl, gest a chování - obecné fprrriy! zákona nebo vlády; že existuje-li tu kontinuita (ony vztahy se totiž artikulují v této formě podle celé série komplexních mechanismů), není tu analogie ani homologie, nýbrž specifič-' nost mechanismu a modality, A konečně, nejsou jednoznačné; definují nespočet míst vzdoru, ohnisek napětí, z nichž každé s sebou nese svá rizika konfliktu, zápasů, a přinejmenším dočasného převrácení vztahů moci. Převrácení těchto „mikro-mocí" tedy není podřízeno zákonu typu „všechno, nebo nic"; nelze jej dosáhnout jednou provždy prostřednictvím nového ovládnutí aparátů anebo prostřednictvím nového zprovoznění či destrukce institucí; naproti tomu se žádná z těchto lokalizovaných epizod nemůže zapsat do historie jinak než účinky, které zavádí do celé sítě, v níž je zachycena, Bylo by patrně rovněž třeba vyhnout se té tradici, která vede k představě, že dosáhnout určitého věděni je možné pouze tam, kde jsou vztahy moci suspendovány, a že vědění se může rozvíjet pouze vně jejich průniků, jejich požadavků a jejich zájmů. Bylo by patrně třeba vyvarovat se víry, že moc zaslepuje a že na oplatku zřeknutí se moci je jednou z podmínek dosažení vědění. Je třeba spíše připustit, že vědění produkuje moc (a nikoli jen proto, že by ji podporovalo tím, že jí slouží, nebo že by ji aplikovalo, protože je užitečná); neboť moc a vědění implikují přímo jedno druhé; neboť neexistuje vztah moci, aniž se v korelaci k němu konstituuje pole vědění, ani neexistuje vědění, které současně nepředpokládá a ne-konstituuje vztahy moci; Tyto vztahy „moci-vědění" tedy nelze analyzovat na základě poznávajícího subjektu, který by byl či nebyl svobodný vzhledem k systému moci, nýbrž naopak je třeba brát v úvahu, že subjekt, který poznává, předměty poznání a modality poznávání jsou do značné míry účinky oněch základních implikací moci-vědění a jejich historických proměn. To, co produkuje vědění, užitečné pro moc či vzpurné vůči ní, není zkrátka aktivita poznávajícího sub-teklu, nýbrž komplex moc-vědění, procesy a zápasy, jež jej prostupují a jimiž je tento komplex utvářen, které determinují jeho formy a oblasti, v nichž je možné vědění. Analyzovat mikrofyziku moci a pohlcování těla politikou tedjTpredpDÍdádá, že se zřekneme - pokud se týče moci -opozice násilí a ideologie, metafory vlastnictví, modelu smlouvy či dobytí; že se zřekněme, pokud jde o věBění, opo-*zicé"mezi tím, co je „zištné", a tím, co je „nezištné", modelu poznání a primátu subjektu. Vypůjčíme-li si termín od Petty-ho, avšak v jiném smyslu, než jaký mu v 17. století dával on a jeho současníci, mohli bychom snít o politické „anatomii". Nebylo by to studium státu pochopeného jakožto „tělo" (s jeho prvky, jeho zdroji a jeho silami), ale ani studium těla a toho, co jej obklopuje, jako malého státu. Pojednávalo by se Lu o „politickém těle" jako souboru materiálních prvků a technik, jež sIduží jako zbraně, jako spojovad zařízení, jako komunikace a jako opěrné body pro vztahy moci a vědění, které pohlcují lidská těla a podřizují si je přitom tím, že z nich činí předměty vědění. ~Je třeba umístit techniky trestání - ať se zmocňují těla v ri-tuálu tělesného trestání, nebo se zaměřují na duši - v historii politického těla. Je třeba chápat trestní praktiky ne jako následek právních teorií, ale spíš jako kapitolu politické anatomie, .^Kantorowitz22' podal kdysi znamenitou analýzu „těla krále": je to, podle právní teologie formulované ve středověku, tělo zdvojené, neboť v sobě nese kromě prvku dočasného, jenž se rodí a umírá, ještě jiný, který přetrvává navzdory času a je deklarován jako fyzický, ačkoli nehmatatelný pod-'klad království; okolo této zdvojenosti, jež byla původně 22) E. Kantorowitz, Tíic King's Two Bodics, 1959. 62 63 blízka christologickému modelu, se organizuje ikonografie, polidcké teorie monarchie, právní mechanismy, které zároveň rozlišují i spojují v sobě osobu krále s nároky Koruny a s celým rituálem, jenž dosahuje svých nejsilnějších momentů v korunovaci, při pohřbu nebo v ceremoniích manifestace oddaností králi. Na druhém pólu bychom si mohli ' představit tělo odsouzeného; i on má svůj právní status; . i podněcuje svůj ceremoniál a privoláva celý teoreticky diskurz, nikoli však proto, aby založil „nadbytek moci", jehož nabývá osoba panovníka, nýbrž proto, aby kódoval „chybění moci", jímž jsou označeni ti, kteří jsou podrobeni trestu. V nejtemnější oblasti politického pole se rýsuje odsouzenec jako symetrická a převrácená figura krále. Bylo by třeba analyzovat to, co bychom mohli k poctě Kantorowilze nazvat „nejmenší tělo odsouzence". Jestliže nadbytek moci na straně krále vyvolává zdvojení jeho těla, neměla by převaha moci, jež je praktikována na iě-le odsouzeného člověka, podněcovat nějaký jiný typ zdvojení? Zdvojení netelesné, zdvojení „duše", jak řekl Mnbly. Historie této „mikrofyziky" trestní moci by tedy byla genealogií či částí genealogie moderní „duše". Spíše než vidět v této du- j ši znovuoživené pozůstatky nějaké ideologie bychom tu měli rozeznat aktuální korelativ určité technologie moci nad tělem. Není namístě tvrdit, že duše je iluzí nebo efektem nějaké ideologie. Právě naopak, existuje, má určitou skutečnost, je trvale produkována okolo, na povrchu i uvnitř těla fungováním moci, jež působí na ty, které trestá - anebo v obecnějším smyslu na ty, na něž dohlíží, které cvičí a usměrňuje, nad j blázny, dětmi, školáky, obyvateli kolonií, nad těmi, kteří jsou připoutáni k výrobním prostředkům a které kontroluje po celý jejich život. Je tu historická skutečnost této duše, která se na rozdíl od duše reprezentované křesťanskou teologii nenarodila provinilá a trestuhodná, ale zrodila se spíše z procedur trestání, dohlížení, uvěznění a donucování. Tato reálná a ne- tělebnn duše není v žádném případě substancí; je to živel, v němž se artikulují účinky určitého typu moci a reference určitého vědění, mechanismus, pomocí něhož vztahy moci umožňují vědění a vědění rozvíjí a posiluje účinky moci. jsjad touto skutečností-referencí bylo vybudováno množství rozmanitých pojmů a vyčlenilo se z ní mnoho oblastí analýzy: psychično, subjektivita, osobnost, vědomí atd.; byly na ní vystavěny vědecké techniky a diskurzy; na jejím základě byly zhodnoceny morální požadavky humanismu. Avšak neměli bychom se tu mýlit: duše, iluze teologů, tu nebyla nahrazena skutečným člověkem, předmětem vědění, filozofic-lté reflexe nebo technické intervence. Člověk, o němž se nám .tu-vykládá a k jehož osvobození jsme vyzýváni, je již v sobě samém důsledkem určité subjektivace, určitého podrobení, mnohem hlubšího, než je on. „Duše" jej obývá a přivádí k existenci, která je sama jen součástí ovládání, jež praktíku- ^řmoc na těle. Duše je účinkem a nástrojem politické anatomie; duše je vězením těla. O tom, že trestání obecně a vězení zejména ..vyzdvihují politickou technologii těla, mne patrně nepoučila ani tak minulost, jako spíš přítomnost. V průběhu posledních let se vězeňské vzpoury objevují takřka po celém světě. Jejich cíle, jejich hesla a průběh v sobě měly zajisté něco paradoxního. Byly to vzpoury proti celé té fyzické mizérii, jež se datuje již více než jedno století: proti zimě, proti nedýchatelnosti a přeplnění, proti zchátralému zdivu, proti hladu, proti bití. Ale ■byly to také vzpoury proti modelům vězení, proti utišujícím prostředkům, proti izolování, proti lékařské a vzdělávací službě. Byly to vzpoury, jež měly jen hmotné cíle? Byly to .rozporuplné revolty proti chátrání, ale i proti komfortu, proti dozorcům, ale i proti psychiatrům? Ve skutečnosti bylo té- 64 65 malém všech těchto hnutí tělo a hmotné záležitosti, lak jako:' tomu bylo u bezpočtu diskurzú, jež vězeni produkuje už~ócj počátku 19. století. Tyto diskurzy a vzpoury tyto vzpomínky / a invektívy byly ve skutečnosti neseny drobnými, nepatrný-" mi materiálními věcmi. Pro toho, kdo chce, je snadné vidět;: v tom jen zaslepené požadavky či podezřívat tyto vzpoury z ovlivnění cizími strategiemi. Ve skutečnosti šlo o vzpoury na rovině těla, proti samotné konstrukci vězení. Otázkou nebylo to, zda je prostředí věznice příliš hrubé nebo příliš aseptické, příliš primitivní nebo příliš dokonalé, byla.jQ.ma-íerialita v té míře, v níž je nástrojem a vektorem moci; byla to' celá ta technologie moci nad tělem, kterou již technologie „duše" — praktikovaná vychovateli, psychology, a psychiatry ■ - nedokázala ani maskovat, ani kompenzovat z. toho prosté-i: ho důvodu, že je sama jen jedním z jejích nástrojů. Chtěl bych v psát. historii právě tohoto vězení, s celým tím politickými; pohlcováním těla, jež se soustřeďuje v jeho uzavřené archi--tektuře. Je toto ryzí anachronismus? Ne, považujeme-li psaníí historie za vyjádření minulosti v termínech přítomnosti. Ano,: považujeme-li to za psaní historie přítomnosti.231 23) Rudu studovní mizení vezení pouze ve francouzském Ircstnfm systému. Rozdíly v historických proměnách n v institucích by činily V každý pokus o detailní zkoumáni príliš náročný n každé úsilí zachytit fenomén jako celek příliš schum.itické. KAPITOLA 11 LESK A SLÁVA VEŘEJNÝCH POPRAV :iÁž tíó Revoluce upravovalo obecné formy vykonávání tres-lů nařízení z roku 1670. Zde je hierarchie trestů, kterou toto nařízen1' předepisuje: „Smrt, mučení vedené při vyšetřování důkazů, dočasné galeje, bičování, veřejné odprosení, vyob-cováni." Významnou část tvoří fyzické tresty Ty jsou ještě obměňovány podle zvyklostí, povahy zločinů a postavení odsouzených. „Trestem smrti se rozumí mnoho druhů smrti: někteří mohou být odsouzeni k oběšení, jiní k useknutí paže, k vyříznuti nebo probodení jazyka a následnému oběšeni; jiní, Za těžší zločiny, k lámání zaživa a k smrti v kole poté, co ljy]y lámány jejich údy; jiní k lámání až k smrti, jiní ke škrce-ní a následnému lámáni, jiní k upálení zaživa, jiní k upálení polé, co byli nejprve škrceni; jiní k vyříznutí nebo probodení jazyka a následnému upálení zaživa; jiní k roztrhání tahem a vera koní, jiní k stěťi hlavy, konečně jiní k proražení hlavy,"" A Soulatges jakoby mimochodem dodává, že existují ;'také: lehké tresty, o nichž se nařízení nezmiňuje: zadostiuči-něni poškozené straně, výstraha, pokárání, krátkodobé uvězněni, vykázání z určitého místa či oblasti, a nakonec pe-nežité tresty: pokuty či konfiskace. Nesmíme se však nechal zmást. Mezi tímto arzenálem hrůz n každodenní praxí byla citelná mezera. Přesněji řeče- 1) J. A. SoulalRus, Tmí/rite erimes. 1762, díl 1, s. 169-171. no, veřejné mučení a popravy neznamenaly zdaleka iy ' najfrekventovanejší tresty. Viděno dnešním pohledem se může zdát, že rozsudky smrti činily nepochybně významnou. část: rozsudky vykonávané v Chátelet v průběhu let i 1755-1785 v sobě zahrnovaly hrdelní tresty - lámání v kole, oběšení či upálení na hranici - z 9 až 10 %;2> parlament ve ■ Flandrech odsoudil v letech 1721-1730 k smrti devětatřicet- \ krát z celkového počtu 260 vynesených rozsudků (a šesta-dvacetkrát z 500 mezi lety 1781 a 1790).31 Nesmime nicméně ' zapomínat, že soudní tribunály nacházely dostatek prostřed- ' ků, jimiž bylo možné zmírnit přísnost předepsaných trestů, jednak tím, že odmítaly pronásledovat takové zločiny, které ' byly příliš tvrdé trestány, jednak tím, že pozměnily klasifika- ■ ci zločinu; někdy i sama královská moc nařizovala neužíval; striktně ta nařízení, jež jsou mimořádné krutá.41 V každém případě tvořily největší část rozsudků buď vyhoštění, nebo pokuta: v judikatuře, jaká byla v Chátelet (kde se řešily jen re-1 lativně těžké delikty), představovalo mezi lety 1755 a 1785 vyhoštění více než polovinu uložených trestů. Jenže velká část těchto netelesných trestů byla provázena dodatečnými tresty, které v sobě zahrnovaly rozměr tělesného f restu: vystavení veřejnému posměchu, pranýřování, železný obojek na pranýři, bičování, vypalování znamení; to bylo pravidlem S pro všechna odsouzení na galeje či pro ekvivalentní odsouzeni určená ženám - uzavření v útulku; vyhoštění často předcházelo vystavení veřejnému posměchu; pokuta byla obvykle doprovázena bičováním. Nebyly to totiž pouze ony 2) Viz článek P. Petrcivitche v Crimc ei criiniimUlčcn France XVtlr-XVIII' í/rrtťs, 1971, s. 22ůn. 3) I1. Dnutricmirl, Li Criímnalitě cl In rěprctswn ňu Ptirleuirnt de Fltwdiv, 7 71 'i -779», 1912. -i) |nk naznačuje Chuiseul vzhledem k deklaraci z 3. srpna 1764 n tulácích (MJwoiiv ť.v;uisi'/i/, II. N. ms. 8129, fnl. 12K-129). 68 velkolepé a okázalé popravy, nýbrž i tato forma dodatků, čím útrpné právo manifestovalo svůj význačný podíl na sou-slavě trestů: každý alespoň trochu vážný trest v sobě musel nést něco z útrpného práva. "Co je to právo útrpné? „Tělesný trest v té či oné míře kru-lý a'b"Ďléštřvý7' říká Jacourt, A dodává: „Je nevysvětlitelným jevem, že je takový rozsah lidské představivosti ovládán bar-bnrstvím a krutostí."51 Snad nevysvětlitelným, ale zajisté nikoli výjimečným nebo primitivním. Mučení je jistá technika a nelze jej přirovnávat ke krajnosti bezzákonného násilí. Aby mučení bylo trestem, musí splňovat tri základní kritéria: musí především produkovat určitou míru utrpení, které lze "riířli přesně měřit, tedy alespoň odhadovat, porovnávat "^'hierarchizoval; smrt je potom vystupňovanou formou mučení, neboť není pouhým prostým zbavením práva na život, nýbrž je příležitostí pro aplikaci krajního, propočítaného utrpení: od popravy stětím - kdy je vše omezeno na jedno gesto probíhající v jediném okamžiku: nulový stupeň mučení -; přes oběšení, upálení a lámání v kole, skrze něž se prodlužuje agónie, až k rozčtvrcení, při němž bylo utrpení stupňováno téměř donekonečna; poprava umučením je uměním udržet život v bolesti a utrpení, rozdělit jej na „tisíc smrtí" :.i dosáhnout u něj, drive než opustí tento svět, „té nejvýji-mečnější hrůzy z umirání".h) Mučení spočívá v celém umění kvantifikace utrpení. Ale je tu ještě něco navíc: tato produkce utrpení je regulována. Mučení uvádí do korelace zraňování těla, jeho kvalitu, intenzitu, dobu utrpení se závažností ■spáchaného zločinu, s osobou zločince, s postavením jeho oběti. Existuje tu právní kód utrpení; jestliže jde o trest mučením, nedopadá tento trest na těla náhodně či rovnoměrně; 5) Eniyclopňlic, člňnek ,,1'rňvn útrpné" (Supplice). Ci) Vyjádřeni podiň/i od G. Ollvffi-.i, Au Essiiy (ľ ľmvnt Capital Crínita, 1731. 69 je vypočítáván podle detailních pravidel: počet ran bičem umístění rozpáleného železa, délka agónie při upalování nebo lámání v kole (tribunál rozhodne, má-li být mučený usmrcen ihned, nebo má-li být nechán pomalu umírat, a v kterém okamžiku má být toto gesto slitování vykonáno), jaký druh zohavení má být proveden (uťatá paže, propíchnuté rty nebo jazyk). Všechny tyto rozmanité prvky rozmnožují tresty a jsou kombinovány podle rozhodnutí tribunálů a vzhledem k jednotlivým zločinům: „Dantova poezie uložená v zákonech," jak řekl Rossi; v každém případě je to dlouhá perioda fyzicko-trestního vědění, Mučení nadto tvoří součást rituálu. Je prvkem trestní liturgie a odpovídá dvěma požadavkům. VtvSí vztahu k oběti musí být znamením: buď jizvou, kterou zanechá na těle, nebo podívanou, s níž je spojeno, vede k zahanbení toho, kdo je obětí; dokonce i když je jeho funkcí „očistit" spáchaný zločin, neodpouští; vyznačuje okolo těla, ä lépe přímo na samotném těle odsouzeného nesmazatelná znamení; v pamětí lidí se nicméně v každém případě uchová vzpomínka na onu podívanou, na pranýř, na spořádaně sledované mučení a utrpení. A z hlediska justice, která jej ukládá, musí být veřejné mučení zjevné, viditelné pro všechny, téměř jako její triumf. Sama přemíra prováděného násilí je součástí její slávy: to, že má viník při bičování naříkat a křičet, není nějaká zahanbující podružnost, nýbrž obřad, při němž se justice předvádí ve své síle. Odtud pramení bezpochyby i ta mučení, jež probíhají ještě i po smrti: spálení mrtvoly, rozprášení popela ve větru, smýkání těla a jeho vystavení u cesty. Justice ;t pronásleduje tělo až za hranice veškerého možného utrpení. .■■ ■', Trestání právem útrpným nezahrnuje libovolné tělesné trestání: je to diferencovaná produkce utrpení, organizovaný rituál označování oběti a manifestace moci, která trestá; a v žádném případě nejde o rozjitření justice, která by, zapu-mínajíc na své principy, ztrácela veškeré zábrany. Do těchto „excesů" mučení vstupuje všechna ekonomie moci. S jvJučené tělo je nejprve vepsáno do soudního ceremoniá-\Ji jenž musí vynést na světlo pravdu zločinu, y*e Francii, jako ve většině evropských zemí s výjimkou ^ngjje( zůstávala veškerá kriminální procedura, včetně rozsudku, utajena: to jest neprůhledná nejen pro veřejnost, ný-brž i pro samotného obviněného. Odvíjela se bez něho, či přinejmenším bez toho, že by znal obvinění, znění obžaloby, výpovědi svědků nebo důkazy. V řádu trestního práva bylo ilvldění absolutním privilegiem trestního stíhání. Vyšetřování "i'rná být prováděno „co nejpečlivěji a s cq největším možným utajením", praví edikt z roku 1498. Podle nařízení z roku 1670, které shrnovalo, a v jistých bodech ještě zvyšovalo, krutost předcházející epochy, bylo nepřípustné, aby měl obviněný přístup k složkám procesu, nesměl znát totožnost udavačů, nesměl znát povahu usvědčujících výpovědí předtím, než byly podrobeny námitkám, nesměl použít, až do posledních okamžiků procesu, fakta, která by jej ospravedlnila, nesměl mít obhájce, jenž by jednak dozíral na regulérnost i procesu, jednak by se podílel na jeho obhajobě v dané věci. Soudní úředník měl na své straně právo přijmout anonymní udání, skrývat před obviněným podstatu obvinění, podrobit jej křížovému výslechu, využívat insinuací.7),.Sám ze sebe a ze své všemoci konstituoval úředník pravdu, v které po-hllil obviněného; tuto naprosto hotovou pravdu obdrželi : soudcové ve formě spisů a zapsaných prohlášení; jedině ty-to prvky tvořily v jejich očích důkaz; setkali se s obviněným i pouze jednou, když jej vyslýchali před vynesením rozsudku. Utajená a zapsaná forma procedury poukazuje k principu, 7) Až do 1B. století byly vedeny dlouhé diskuse o tom, zda je soudci dovolena u „křížového" výslechu používat falešných slibů, lží, dvojznačných slov, celou tu lstivou soudní kazuistiku. 70 71 > podle něhož ve věd zločinu bylo stanovení pravdy absolutním právem a výlučnou mocí panovníka a jeho soudců Äyrault předpokládal, že tato procedura (etablovaná ve svý podstatě již v 16. století) měla za základ „strach ze zmatku, křiku a hluku, jež srocený lid zpravidla působil, strach z toho, že nastane nepořádek, dojde k násilí a hněvu vůči shn-nám, či dokonce vůči soudcům"; král tím chtěl ukázat, žq : „suverénní moc", z níž odvozuje své právo trestat, nemůže v žádném případě náležet „množství"."1 Před spravedlnobli panovníka musel zmlknout každý hlas. \ Nicméně tajemství nezabraňovalo tomu, aby při zjišfová-; ní pravdy přece jen nemusela být dodržována jistá pravidla. Tajemství dokonce implikovalo, že byl pro trestní důkazy definován přísný model. Celá tradice, jež se objevuje ve středověku, kterou však široce rozvinuli velcí renesanční právníci, i předepisovala, jaká musí být povaha a účinnost důkazů. Ješ-; tě v 18. století bylo'možno nalézt podobné distinkce: důkazy pravdivé, přímé a legitimní (například svědectví) a důkazy' nepřímé, opírající se o domněnky, vykonstruované (přesvěd-:; čováním); či ještě důkazy zjevné, důkazy význačné, důkazy nedokonalé či slabé;9' nebo dále: důkazy „naléhavé nebo ne-. zbytné", které nedovolují pochybovat o pravdivosti skutku (to jsou důkazy „úplné", tedy dva bezúhonní svědkové, kteří tvrdí, že viděli obviněného, jenž držel v ruce obnažený a zakrvavený kord, jak opouští místo několik okamžiků poté, co zde bylo nalezeno tělo zemřelého několikrát probodené kordem); přibližné indicie nebo důkazy neúplné, které lze považovat za pravdivé potud, pokud je obviněný nevyvrátí důkazem opačným (důkaz „neúplný", tedy jeden jediný oči- ; tý svědek anebo vyhrožování smrtí, které předcházelo násil- : 8) P. Ayrault, ĽOrrfrc, formalite ct instruction jitdicimrc, 1576, kniha III, kap. LXXII a LXXIX. 9) D. Jousse, Trnité dc ta justice criminék, 1771, díl I, s. S60. činu); nakonec nepřímé indicie nebo „podpůrné důka-« jež sestávají pouze z mínění lidí (zaslechnutí křiku, útěk ndmi i po dezřelého, nesrovnalosti v jeho výpovědích atd.)in> Tyto distinkce nejsou jednoduše teoretickými subtilitnmi. Mají své operativní funkce. Především proto, že každá z těchto indicie je-li brána sama o sobě a zůstává-li v izolovaném stavu, s sebou může nést určitý typ soudních důsledků: úplné dů-|cnssvm°h°u přivodit jakékoli obvinění; neúplné důkazy mohou vést k uložení trestů „postihujících osobu", avšak nikdy [t [restu smrti; nepřímé a slabé indicie dostačují pouze k vydání „zatykače" na podezřelého, ke stanovení dalšího vyšetřování na získání více informací vůči němu, nebo k uložení pokuty. Dále proto, že se mezi sebou kombinují podle přesných pravidel kalkulu: dva neúplné důkazy mohou tvořit je-íden důkaz úplný," indicie, za předpokladu, že jich je několik a že si neodporují, se mohou kombinovat tak, aby vytvořily neúplný důkaz; nikdy se však samy o sobě, jakkoli by byly početné, nemohou rovnat důkazu úplnému. Máme zde tedy aritmetiku trestů, která je v mnoha bodech velice pedantickn, nicméně poskytuje určitý prostor pro dostatek disputací: dostačuje pro odsouzení k hrdelnímu trestu pouze jeden úplný důkaz, nebo je třeba, aby byl podepřen několika jinými, slab-išími indiciemi? Jsou dva přibližné důkazy vždy rovny jednomu úplnému? Nebylo by v tomto případě třeba přijmout tři anebo je kombinovat s nepřímými indiciemi? Rovněž jsou ; tu prvky, které mohou sloužit jako indicie pouze u určitých zločinů, jen za určitých okolností a jen ve vztahu k určitým osobám (svědectví je například anulováno, pochází-li od tuláka; je naopak zesíleno, jestliže jde o „důvěryhodnou osobu" nebo o majitele v případě domovního přestupku). Je to 1 aritmetika modelovaná kazuistikou, jejíž funkcí je definovat, jak může být konstruován soudní důkaz. Na jedné straně 10) P. F. Muyart de Vouglans, Institules au dmit criminci, 1757, s. 345-347. 72 73 no, veřejné mučení a popravy neznamenaly zdaleka ty nejfrekventovanější tresty. Viděno dnešním pohledem se může zdát, že rozsudky smrti činily nepochybně významnou část: rozsudky vykonávané v Chátelet v průběhu Xě|! 1755-1785 v sobě zahrnovaly hrdelní tresty - lámání v kole í oběšení či upálení na hranici - z 9 až 10 %;2) parlament ve Flandrech odsoudil v letech 1721-1730 k smrti devětatřicet4 krát z celkového počtu 260 vynesených rozsudků (a šestni dvacetkrát z 500 mezi lety 1781 a 1790).-11 Nesmíme nicméně! zapomínat, že soudní tribunály nacházely dostatek prostředků, jimiž bylo možné zmírnit přísnost předepsaných trestů,; jednak tím, že odmítaly pronásledovat takové zločiny, které byly příliš tvrdě trestány, jednak tím, že pozměnily klasifikaci zločinu; někdy i sama královská moc nařizovala neužívat; striktně ta nařízení, jež jsou mimořádně krutá.-" V každénv případě tvořily nejvétší část rozsudků buď vyhoštění, nebo* pokuta: v judikatuře, jaká byla v Chátelet (kde se řešily jen re| lativně těžké delikty), představovalo mezi lety 1755 a 1785 vyhoštění více než polovinu uložených trestů. Jenže velká část těchto netelesných trestů byla provázena dodatečnými tresty, které v sobě zahrnovaly rozměr tělesného trestu: vystavení veřejnému posměchu, pranýřováni, železný obojek: na pranýři, bičováni, vypalování znamení; to bylo pravidlem" pro všechna odsouzení na galeje či pro ekvivalentní odsouzení určená ženám - uzavření v útulku; vyhoštění často předcházelo vystavení veřejnému posměchu; pokuta byla obvykle doprovázena bičováním. Nebyly to totiž pouze oný 2) Viz článek P. Petrovi tche v Crimcct crimiímíitěvii Friímv XVU'--XV1W' síi'ť/ľs, 1971, s. 226n. 3) P. Dautrlcourt, bi Criiniimlilč cl hl rqmvMn ,m Purictm-n) ,/c fímidre-1711-1790, m2. 4) Jak naznačuje Chĺiiseul vzhledem k deklaraci z 3. srpna 1764 o lulá-cich (Méinoiiveximailif. B. N. ms. 8129, ful. 12řf-12LJ). velkolepé" a okázalé popravy, nýbrž i tato forma dodatků, čím útrpné právo manifestovalo svůj význačný podíl na soustavě trestu: každý alespoň trochu vážný trest v sobě musel nést něco z útrpného práva. s'SíQj je to právo útrpné? „Telesný trest v té či oné míře krutý a bolestivý" říká Jäcourt. A dodává: „Je nevysvětlitelným ttfern, že je takový rozsah lidské představivosti ovládán barbarstvím a krutostí."-^ Snad nevysvětlitelným, ale zajisté nikoli výjimečným nebo primitivním. Mučení je jistá technika a nelze jej přirovnávat ke krajnosti bezzákonného násilí. Aby mučeni bylo trestem, musí splňovat tři základní kritéria: nŤusí především produkovat určitou míru utrpení, které lze "ňé-li přesné měřit, tedy alespoň odhadovat, porovnávat Tíiierarchizovat; smrt je potom vystupňovanou formou mučení, neboť není pouhým prostým zbavením práva na život, nýbrž je příležitostí pro aplikaci krajního, propočítaného utrápení: od popravy stě tím - kdy je vše omezeno na jedno gesto probíhající v jediném okamžiku: nulový stupeň mučení -přes oběšení, upálení a lámání v kole, skrze něž se prodlužuje agónie, až k rozčtvrcení, při němž bylo utrpení stupňová-s; no téměř donekonečna; poprava umučením je uměním udržet život v bolesti a utrpení, rozdělit jej na „tisíc smrti" a dosáhnout u něj, drive než opustí tento svět, „té nejvýji-mečnější hrůzy z umírání".fl> Mučení spočívá v celém uměni kvantifikace utrpení. Ale je tu ještě něco navíc: tato produk-i -ce utrpení je regulována. Mučení uvádí do korelace zraňová-í; ní těla, jeho kvalitu, intenzitu, dobu. utrpení se závažností spáchaného zločinu, s osobou zločince, s postavením jeho !oběti. Existuje tu právní kód utrpení; jestliže jde o trest mu-i "cením, nedopadá tento trest na těla náhodně či rovnoměrně; :5) Eiiri/W(i|ii'(řiV, článek „Právo útrpné" (Supplice). ň) Vyjadrení pochází od G. Ollyffea./lii Evui/ h> Pivvcnl Gipilal Crinuv, 1731. 68 69 je vypočítáván padle detailních pravidel: počet ran bičem umístění rozpáleného železa, délka agónie při upalování ngl bo lámání v kole (tribunál rozhodne, má-H být mučený usmrcen ihned, nebo má-li být nechán pomalu umírat, a v kterém okamžiku má být toto gesto slitování vykonáno), jaký druh. zohavení má být proveden (uťatá paže, propíchnuté rty nebo jazyk). Všechny tyto rozmanité prvky rozmnožují tresty a jsou kombinovány podle rozhodnutí tribunálů a vzhledem; k jednotlivým zločinům: „Dantova poezie uložená v zákonech," jak řekl Rossi; v každém případě je to dlouhá perioda fyzicko-trestního vědění. Mučení nadto tvoří součást rituálu.? Je prvkem trestní liturgie a odpovídá dvěma požadavkům. Ve vztahu k oběti musí být znamením: buď jizvou, kterou zane-; chá na těle, nebo podívanou, s níž je spojeno, vede k zahanbení toho, kdo je obětí; dokonce i když je jeho funkcí „očisljť'í spáchaný zločin, neodpouští; vyznačuje okolo těla, či lépe; přímo na samotném těle odsouzeného nesmazatelná zname-í ní; v paměti lid i se nicméně v každém případě uchová vzpomínka na onu podívanou, na pranýř, na spořádaně sledované mučení a utrpení. A z hlediska justice, která jej ukládá,! musí být veřejné mučení zjevné, viditelné pro všechny, téměř jako její triumf. Sama přemíra prováděného násilí je součástí: její slávy: to, že má viník při bičování naříkat a křičet, není nějaká zahanbující podružnost, nýbrž obřad, při němž se justice předvádí ve své síle. Odtud pramení bezpochyby i ta mučení, jež probíhají ještě i po smrti: spálení mrtvoly, rozprášení popela ve větru, smýkání těla a jeho vystavení u cesty. Justice pronásleduje tělo až za hranice veškerého možného utrpení. : Trestání právem útrpným nezahrnuje libovolné tělesné trestání: je to diferencovaná produkce utrpení, organizovaný rituál označování obětí a manifestace moci, která trestá; a v žádném případě nejde o rozjitření justice, která by, zapomínajíc na své principy, ztrácela veškeré zábrany. Do těchto „excesů" mučení vstupuje všechna ekonomie moci. fučené tělo je nejprve vepsáno do soudního ceremoniálu jenž musí vynést na světlo pravdu zločinu. Ve Francii, jako ve většině evropských zemí s výjimkou Anglie^ zůstávala veškerá kriminální procedura, včetně rozsudku, utajena: to jest neprůhledná nejen pro veřejnost, nýbrž i pr0 samotného obviněného. Odvíjela se bez něho, či přinejmenším bez toho, že by znal obvinění, znění obžaloby, výpovědi svědků nebo důkazy. V řádu trestního práva bylo vědění absolutním privilegiem trestního stíhání. Vyšetřování rná být prováděno „co nejpečlivěji a s co největším možným utajením", praví edikt z roku 1498. Podle nařízení z roku 1670, které shrnovalo, a v jistých bodech ještě zvyšovalo, krutost předcházející epochy, bylo nepřípustné, aby měl obvinený přístup k složkám procesu, nesměl znát totožnost udavačů, nesměl znát povahu usvědčujících výpovědí předtím, než byly podrobeny námitkám, nesměl použít, až do posledních okamžiků procesu, fakta, která by jej ospravedlnila, nesměl mít obhájce, jenž by jednak dozíral na regulérnost procesu, jednak by se podílel na jeho obhajobě v dané věci. Soudní úředník měl na své straně právo přijmout anonymní udání, skrývat před obviněným podstatu obvinění, podrobit jej křížovému výslechu, využívat insinuací.7*, Sám ze sebe a ze své všemod konstituoval úředník pravdu, v které pohltil obviněného; tuto naprosto hotovou pravdu obdrželi soudcové ve formě spisů a zapsaných prohlášení; jedině ty-to prvky tvořily v jejich očích důkaz; setkali se s obviněným pouze jednou, když jej vyslýchali před vynesením rozsudku. Utajená a zapsaná forma procedury poukazuje k principu, 7) Až do 18, staletí byly vedeny dlouhé diskuse o tom, zda je soudci dovoleno u „krizového" výslechu používat falešných slibů, lží, dvojznačných slov, celou tu lstivou soudní kazuistiku. 70 71 podle něhož ve věci zločinu bylo stanovení pravdy absolutním právem a výlučnou mocí panovníka a jeho soudců. Ayrault předpokládal, že tato procedura (etablovaná ve své podstatě již v 16. století) měla za základ „strach ze zmatku, křiku a hluku, jež srocený lid zpravidla působil, strach z toho, že nastane nepořádek, dojde k násilí a hněvu vůči stranám, či dokonce vůči soudcům"; král tím chtěl ukázat, že „suverénní moc", z níž odvozuje své právo trestat, nemůže; v žádném případě náležet „množství".81 Před spravedlností panovníka musel zmlknout každý hlas. Nicméně tajemství nezabránovalo tomu, aby při zjišťová-" ní pravdy přece jen nemusela být dodržována jistá pravidla; Tajemství dokonce implikovalo, že byl pro trestní důkazy definován přísný model. Celá tradice, jež se objevuje ve středověku, kterou však široce rozvinuli velcí renesanční právníci, předepisovala, jaká musí být povaha a účinnost důkazů..Ještě v 18. století bylo možno nalézt podobné distinkce: důkazy pravdivé, přímé a legitimní (například svědectví) a důkazy nepřímé, opírající se o domněnky, vykonstruované (přesvědčováním); či ještě důkazy zjevné, důkazy význačné, důkazy nedokonalé či slabé;y> nebo dále: důkazy „naléhavé nebo nezbytné", které nedovolují pochybovat o pravdivosti skutku (to jsou důkazy „úplné", tedy dva bezúhonní svědkové, kteří tvrdí, že viděli obviněného, jenž držel v ruce obnažený a zakrvavený kord, jak opouští místo několik okamžiků poté, co zde bylo nalezeno tělo zemřelého několikrát probodené kordem); přibližné indicie nebo důkazy neúplné, které lze považovat za pravdivé potud, pokud je obviněný nevyvrátí důkazem opačným (důkaz „neúplný", tedy jeden jediný očitý svědek anebo vyhrožování smrtí, které předcházelo násil- 8) P. Ayrault, UOrdre, fonnnlitč et instruction judkmire, 1576, kniha III, kap. LXXI1 a LXXIX. 9) D. Jousse, Trnitě dc ln justice crinúndie, \TJ\, díl I, s. 660. 72 ému činu); nakonec nepřímé indicie nebo „podpůrné důka-zy", jež sestávají pouze z mínění lidí (zaslechnutí křiku, útěk podezřelého, nesrovnalosti v jeho výpovědích atd.)11" Tyto distinkce nejsou jednoduše teoretickými subtilitnmi. Mají své operativní funkce. Především proto, že každá z těchto in-diéHí' je-li brána sama o sobě a zůstává-li v izolovaném stavu, ■;'sebou může nést urcitý typ soudních důsledků: úplné důkazy mohou přivodit jakékoli obvinění; neúplné důkazy molům vést k uložení trestů „postihujících osobu", avšak nikdy k trestu smrti; nepřímé a slabé indicie dostačují pouze k vydání „zatykače" na podezřelého, ke stanovení dalšího vyšetřováni na získání více informací vůči němu, nebo k uložení .pokuty. Dále proto, že se mezi sebou kombinují podle přesných pravidel kalkulu: dva neúplné důkazy mohou tvořit jeden důkaz úplný; indicie, za předpokladu, že jich je několik a že si neodporují, se mohou kombinovat tak, aby vytvořily neúplný důkaz; nikdy se však samy o sobě, jakkoli by byly početné, nemohou rovnat důkazu úplnému. Máme zde tedy aritmetiku trestů, která je v mnoha bodech velice pedantická, nicméně poskytuje určitý prostor pro dostatek disputací: dostačuje pro odsouzení k hrdelnímu trestu pouze jeden úplný důkaz, neboje třeba, aby byl podepřen několika jinými, slabšími indiciemi? Jsou dva přibližné důkazy vždy rovny jednomu úplnému? Nebylo by v tomto případě třeba přijmout tří anebo je kombinovat s nepřímými indiciemi? Rovněž jsou tu prvky, které mohou sloužit jako indicie pouze u určitých ■ zločinů, jen za určitých okolností a jen ve vztahu k určitým osobám (svědectví je například anulováno, pochází-li od tuláka; je naopak zesíleno, jestliže jde o „důvěryhodnou osobu" nebo o majitele v případě domovního přestupku). Je to aritmetika modelovaná kazuistikou, jejíž funkcí je definovat, jak může být konstruován soudní důkaz. Na jedné straně 10) P. F. Muyart de Vtiuglans, íns/.iřiiíes nu drail crhmncl, 1757, s. 345-347. 73 tento systém „legálních důkazů" činí z pravdy v oblasti tres- " tání výsledek komplexního umění; řídí se takovými pravidly, : í která mohou znát jedině specialisté, a v důsledku jen zvyšuje princip tajemství. „Nestačí, aby soudce měl jistotu, kterou může mít každý rozumný člověk... Nic není omylnější než tento způsob souzení, který je v případě pravdy jen více či méně podloženým míněním." Na druhé straně je však pro soudce přísným omezením; při opomíjení těchto pravidel „by každé obvinění či odsouzení bylo ukvapené, a lze říci, že v jistém smyslu by bylo dokonce nespravedlivé, i kdyby ve skutečnosti obviněný byl vinen."11' Přijde den, kdy se jedinečnost této pravdy ukáže skandální; jako kdyby se justice nemusela řídit pravidly obecné pravdivostí: „Co by se řeklo o neúplném důkazu v případě věd, které jsou schopné de-munstrování? Čím by byl takový neúplný důkaz v geometrii či algebře?"12' Nesmíme však zapomínat, že tato formální : ;: omezení soudního dokazování byla způsobem vnitřní regulace absolutní a výlučné moci vědění. Zapsané, tajné, podřízené - při konstruování důkazů -přísným pravidlům je trestní vyšetřování strojem, který produkuje pravdu v nepřítomností obžalovaného. Právě díky této skutečnosti povede tato procedura nutně k doznání, ačkoli právo jej striktně nevyžaduje. Ze dvou důvodů: jednak proto, že konstituuje tak silný důkaz, který takřka nepotřebuje doplnění žádným dalším, ani provádění složitých a pochybných kombinací indicií; pokud bylo doznání provedeno v náležité formě, téměř zbavuje žalobce povinnosti předložit 11) Poullnin du Pare, Principát du droit franenis selnn les eoittumes dc Bretagne, 1767-1771, díl XI, s. 112-113. Viz těž A. Esmein, Hislairc de ta proceduře criminelic en France, 1882, s. 260-283; K. J. Mittermaier, Tmi- ■ H de In prciivc, fr. pfeklnd, 1848, s. 15-19. 12) G. Siíigncux dc Corrcvon, Esku/ sur ťusage, 1'abns ct les inamvánicnls ;. dc h tarlurc, 1768, s. 63.. další důkazy (v každém případě ty nejtěžší důkazy). Dále proto, že jediným způsobem, jakým tato procedura poráží :ý) ýjjgsvou jednoznačnou autoritou a stává se vítězstvím účin- ■ř :né dopadajícím na obžalovaného, jediným způsobem, jakým pravda uplatňuje veškerou svou moc, je to, že zločinec ze své vůle zrekapituluje svůj vlastní zločin a že označí sám sebe tfm( co bylo důmyslně a tajně zkonstruováno soudním vy- ;.: getřováním. „Nestačí," jak o tom říká Ayrault, jenž neměl příliš rád tyto utajované procedury, „když jsou zločinci spra-■'■ .yedlivě potrestáni, Musí, je-li to možné, sami sebe soudit a odsoudit."13' V rámci zločinu, rekonstruovaného v zápisu, ■ hraje zločinec, jenž se přiznal, roli živoucí pravdy. Doznání, "čin odpovědného a promluvivšího kriminálního subjektu je doplňující součástí tajného a zapsaného vyšetřování. Odtud pramení důležitost, jakou celá tato procedura inkvizičního "typu spojuje s doznáním. Odtud také nejednoznačnost jeho role. Na jedné straně byly činěny pokusy zavést jej do obecného kalkulu důkazů; zdůrazňovalo se, že není ničím jiným než jedním důkazem mezi ostatními: není to cvidentin rei; nejenže to nebyl nejsil-nější důkaz, ale nemohl ani sám o sobě přinést odsouzení, musel být spojen s dodatečnými indiciemi a domněnkami; neboť bylo mnohokrát prokázáno, že se obviněný prohlásil vinným za zločiny, které nespáchal; soudce tedy musel podniknout doplňující vyšetřování, bylo-li jediné, co měl k dispozici, obvyklé přiznání obviněného. Avšak na druhé straně má přiznání přednost před kterýmkoli jiným důkazem. V jisté míře všechny jiné důkazy přesahuje; jako prvek v kalkulaci pravdy je rovněž aktem, jímž obviněný své obvinění přijímá a uznává tak jeho oprávněnost; transformuje vyšetřování, které bylo provedeno bez přítomnosti obviněného, 13) P. Ayrnult, ĽOrdre, formalitě et mstructitm judiciaire, 1576, kniha I, kap. XIV. 74 75 «g - na dobrovolné potvrzení. Skrze doznání zaujímá obžalovaný sám své místo v rituálu produkce trestní pravdy. Jak stanovilo již středověké právo, doznám učiní věc dobře známou a zjevnou. Onu první nejednoznačnost překrývá druhá: jakožto obzvláště silný důkaz nevyžadující pro vynesení rozsudku již nic více než několik doplňujících indicií, jedu-kující na minimum úsilí vyšetřování a mechanismus dokazování, je tedy doznání vyhledávaným prostředkem; pro jeho získání bude použito všech možných způsobů donucení^ Avšak musí-li být v této proceduře živá a ústně podaná protiváha zapsaného vyšetřování, musí-li v něm být replika sloužící jako ověření autentičnosti ze strany obžalovaného, musí pak být obklopena zárukami a formalitami. Něco z Léto transakce se zachovává: proto se vyžaduje, aby doznání bylo „spontánní", aby bylo vysloveno před kompetentním tribunálem, aby bylo učiněno za plného vědomí, aby neobsahovalo neuskutečnitelné věci atd.1*" Doznáním se obžalovaný angažuje ve prospěch procedury; podepisuje se pod pravdu vyšetřování. Tato dvojí neurčitost doznání (prvek důkazu a protiváha vyšetřování; výsledek donucení a částečně dobrovolný kompromis) vysvětluje dva hlavní prostředky, jež klasické trestní právo používalo k jeho dosažení: jedním byla přísaha, kterou byl obžalovaný povinován složit před svými vyšetřovateli (pod hrozbou následků křivopřísežnictví před světskou spravedlností nebo před spravedlností boží); druhým mučení (fyzické násilí užité k dobytí pravdy, 14) V katalogu soudních důkazů se doznání objevuje přibližně mezi 13. n 14, staletím. Nenalezneme je) ještě u Bernarda de Pavie, avšak již u Hnsttemise, Charakteristická je formulace Craterova: „Aut legt-tiwe conviclus mil sponie canfessus." Ve středověkém právu platilo doznání pouze tehdy, učinil-Ii jej zletilý člověk a v přítomnosti odpůrce. Viz J. Ph. Lávy, La Hierarchia des. prcuves dans le drait savant dli Mayen A$e, 1939. jež však v každém případě, aby sloužila jako důkaz, musela být poté zopakována před soudci jakožto „spontánní" doznání). Na konci 18. století bude mučení zavrženo jako "gozůstatek barbarství minulého věku: znamená krutost, která je odsuzována jako „gotická". Je pravda, že praxe mučení je dávného původu: dozajista ukazuje k inkvizici, možná dokonce až k mučení otroků. Avšak v klasickém právu nefiguruje jako pozůstatek či poskvrna. Má své přesné místo v komplexním mechanismu trestání, v němž procedura inkvizičního typu byla ještě posílena o prvky systému obvinění; v němž zapsaný důkaz vyžaduje orální korelaliv; v němž se techniky dokazování prováděné úředníky mísí s procedurami různých zkoušek (ordálií), jimž je obžalovaný podrobován; v němž je od obžalovaného požadováno - v případě potřeby těmi nejdrastičtějšími prostředky donucení -, aby hrál roli dobrovolného partnera; v němž jde zkrátka o to vyrábět pravdu prostřednictvím mechanismu o dvou prvcích - jednak je to vyšetřování vedené tajně soudními autoritami a jednak akt rituálně vykonaný obžalovaným. Tělo obžalovaného, tělo, které mluví a které, je-li to třeba, i trpí, zajišťuje spojení těchto dvou mechanismů; z tohoto důvodu tu bylo, dokud nebyl klasický trestní systém od základů revidován, jen velmi málo radikální kritiky mučení.1-15' Mnohem častěji šlo o pouhé nabádání k obezřetnosti: „Otázkou je onen nebezpečný prostředek sloužící k dosaženi poznání pravdy; to je důvod, proč by se k němu soudcové neměli uchylovat bez důkladné úvahy. Nic není více dvojznačné. Jsou viníci, kteří v sobě mají dostatek odolnosti, aby mohli skrývat opravdový zločin...; jsou jiní, nevinní, kteří mohou být si- 15) Nejslavnější je kritika Nicolasova: Si la torture est tm mayen a verifier ks crimes JO tom, je-li mučení prostředkem k dokazování zločinů], 1682. 76 77 lou donuceni k tomu, že přiznají zločiny, za něž nenesou viny."lh> Na základě toho lze chápat funkci vyslýchání jako mučení pravdy. V první řadě není vyslýchání cestou, jak si vynuLiL --pravdu za každou cenu; není to v žádném případě bezuzdné mučení moderních vyšetřování; je zajisté kruté, avšak nikoli divoké. Jde o regulérní praxi, která je podřízena přesně definované proceduře; jednotlivé momenty, délka jejich trvání, ' užívané nástroje, délky provazů, váha závaží, počet pečetí, -intervencí úředníka, který výslech provádí - toto vše bylo, ■ s odlišnostmi podle jednotlivých místních zvyklostí, pečlivě kodifikováno.17> Mučení bylo přesnou soudní hrou. A jako ta- i kové, nehledě na inkviziční techniky, se připojovalo ke sta- " rým zkouškám, které měly své místo v rámci obžalovacích : procedur: ordálie, souboje, boží soudy. Mezi soudcem, který řídí výslech, a podezřelým, jenž je mučen, existuje stále něco na způsob rytířského klání; „postižený" - takový je termín, jímž je označován mučený - je podrobován sérii zkoušek, jejichž přísnost se stupňuje a v nichž uspěje, jestliže „vydrží", anebo neuspěje, když se přizná.im Ale soudce neukládá mučení, aniž by sám na sebe nebral určité riziko (a není to pou- j ze nebezpečí, že tím přivodí smrt podezřelého); dává luliž v této hře v sázku jednotlivé důkazy, které již shromáždil; neboť pravidlo říká, že pokud obžalovaný „vydrží" a nepřizná se, soudní úředník je nucen vzdát se obvinění. Mučený zvítězil. Odtud zvyk, jenž byl zaveden u hejtěžších případů, naří- I dit výslech „s pozastavením důkazů": v takovém případě 16) Cl. Ferriěre, Dictiannnirc tle prntiqtic, 1740, díl II, s. 612, 17) V roce 1729 nařídil Aguesseau výzkum, zjišťující prostředky a pra-; vidin mučení užívané ve Francii. Tento výzkum shrnul Joly de Fleu-ry, D. N., Fondy joly de Fleuryho č. 258, sv. 322-328. 18) Prvním stupněm mučení bylo předvedení mučících nástrojů. U dětí a lidí starších sedmdesáti let se setrvávalo u tohoto stadia. ohl soudce pokračovat i po proběhnuvším mučení v doka-ovaní domněnek, které již shromáždil; podezřelý se svým o£jp0rem nezbavil vlny; za jeho vítězství však lze pokládat řinejmenším to, že již nemohl být odsouzen k trestu smrti. "Soudce si podržel v ruce všechny své karty vyjma té nejvyš-|f Owi'IlíI ciim worteiit. Z toho pocházelo doporučení, často udělované soudcům, nepodrobovat výslechu podezřelého, -jjí^ýbyl dostatečně přesvědčivě usvědčen z těch nejtěžších "zločinů, neboť pokud by dokázal odolávat mučení, soudce "gýjižneměl více právo uložit mu trest smrtí, který by si přesto zasloužil; v takovém klání by justice byla poražena: jestliže jsou důkazy dostačující „pro odsouzení takového viníka ]c trestu smrti", není možné „ponechávat obvinění náhodě n přistoupit k nejistému výslechu, který často k ničemu nevede; p koneckonců ku prospěchu společností a v jejím zájmu potrestat těžké, hanebné a hrdelní zločiny exemplárními tresty".'* Pod zdánlivě úporným, rychlým hledáním pravdy nacházíme v klasickém mučení regulovaný mechanismus "zkoušky: je to fyzická výzva, která musí rozhodnout, kde je pravda; je-li postižený vinen, nejsou utrpení, která mu uklá- *dX nespravedlivá; ale je rovněž znakem ospravedlnění, je-li nevinen. Utrpení, konfrontace a pravda jsou v praxi mučení svázány jedno s druhým: spolu zpracovávají tělo postiženého. Hledání pravdy při „výslechu" je dozajista způsobem, "jak dosáhnout nejsilnějšího důkazu mezi všemi - doznání vi- ľ nika; je to však také bitva, v níž vítězství jednoho protivníka nad druhým rituálně „produkuje" pravdu. Mučení, jež mělo vést k doznání, obsahovalo něco z vyšetřování, avšak i něco ze souboje. 19) G. du Rousseaud de la Combe, Trnité lics mntihres critninelks, 1741, s. 503. 78 79 Jako by tu byly smíšeny akty vyšetřování a trestání,.A . ještě není poslední z paradoxů. Mučení je totiž definováno ko způsob, jak opatřit důkazy, když „určitý proces nevede k dostatečnému potrestání". Je rovněž zahrnuto mezi tresty-a je trestem tak těžkým, že je v hierarchii trestů v Nařízeni z roku 1670 zařazeno ihned po trestu smrti. „Jak může býi trest použit jako prostředek?" budeme se později ptát. „Jak je možné pokládat za trest to, co by mělo být postupem dokazování?" Důvod je třeba hledat ve způsobu, který trestní justice v klasické době nechávala pracovat při produkování pravdy. Rozličné části důkazu nekonstituovaly tak docela neutrální prvky; nepředpokládaly finální sjednocení v jedinečném souhrnném důkazu, jenž by přinesl konečnou jistotu o vině. Každá indicie s sebou přinášela část opovržení. Vina se nepočítala od chvíle, kdy byly propojeny všechny jednotlivé důkazy; byla skládána část po části každým z jednotlivých momentů, které dovolovaly rozpoznat viníka. Tak částečný' důkaz nenechával podezřelého nevinným ani do té doby, než byl dokončen: činil ho částečné vinným; indicie, byŕ jen slabá, označovala v případě těžkého zločinu kohokoli za „mírného" zločince. Trestní dokazování se zkrátka neřídilo dualistickym systémem pravdy a lži; řídilo se principem plynulého stupňování: určitý stupeň, dosažený při dokazování, již stanovoval jistý stupeň viny a následně implikoval jistý stupeň trestu. Podezřelý, už jen tím, že byl podezřelý, zasluhoval vždy nějaký trest; nemohl být jen nevinným objektem podezřr-ni Podezření předpokládalo zároveň ze strany soudce určitý prvek důkazu, ze strany obviněného znaky jistého provinění a ze strany trestu určitou vymezenou formu potřestání.JPqde-zřelý, který zůstal podezřelým, tedy nebyl zcela nevinný, takže byl částečně potrestán. Když byla jednou získána jistá domněnka, bylo možno legitimně rozehrát onu praxi, která v sobě nesla dvojí roli: začít trestat na základě již shromážděných informací a posloužit si tímto počátečním trestem k vy- - p ní té zbývající pravdy. Soudní mučení v 18. století pra-■'*"*'*'fo v rámci této podivné ekonomie či rituálu, který, vy-'íŕžlreje"pravdu, jde ruku v ruce s rituálem ukládajícím trest. "Teío podrobované výslechu při mučení, konstituovalo mís-j^-^iikace trestu a zároveň místo, vynucování pravdy. A tak fäkô bylá domněnka solidárním prvkem vyšetřování a zlomkem viny1' regulované utrpení při výslechu bylo zároveň měřítkem trestu a aktem vyšetřování. Avšak, což je kuriózní, toto propojení dvou rituálů skrze tělo pokračovalo, po potvrzení důkazu a vynesení rozsudku, ^šamoíňěm provádění trestu. Tělo odsouzeného bylo najednou opél podstatnou součástí ceremoniálu veřejného trestání. Je na viníkovi, aby na denním světle snášel své obvinění "a pravdu zločinu, jejž spáchal. Jeho tělo, ukazované, předváděné, vystavované, veřejně mučené, musí sloužit jako. veřejný předmět procedury, která zůstávala až dosud skryta v stínu; skrze ně, na něm se musí stát právní akt čitelný pro všechny. Tato skutečná a pronikavá manifestace pravdy při veřejné exekuci trestů s sebou přinesla v 18. století několik aspektů. ~~~í. Především učinila viníka ohradníkem svého vlastního obvinění. V jistém smyslu mu je uložila vyhlásit a potvrdit rHkľpravdivost toho, co mu bylo předkládáno: průvod ulicemi, s cedulí zavěšenou na zádech, na hrudi či na hlavě - to vše proto, aby byl připomenut rozsudek; zastavení na rozličných křižovatkách, čtení soudního výroku o vině, veřejné odprosení prováděné před branami kostelů, během něhož odsouzený okázale doznával svůj zločin: „bosý, oblečený jen v košili, drže pochodeň, na kolenou, mluví a vyznává, jak zlovolně, hrůzně, proradně a úmyslně spáchal velmi ohavný zločin atd."; výstavem na kůlu, kde jsou připomínány činy 80 81 a rozsudky; a opětovné čtení rozsudku pod šibenicí; ať He', o prosté pranýřování ä o upálení na hranici a lámání v kole odsouzený předvádí veřejně svůj zločin a spravedlnost, jej •-mu byla uložena, tím, že je nese fyzicky na svém těle. 2. Ještě jednou se opakuje scéna doznání. Vynucená prokla- -mace veřejného odprosení se zdvojuje spontánním a veřejným uznáním. Veřejné mučení je stanoveno jako okamžik pravdy Tyto poslední okamžiky, kdy odsouzený již neměl co ztratit, byly získávány pro plné světlo pravdy. Již po vynesení rozsudku mohl ještě soud rozhodnout o novém mučení, v zájmu vynucení si jmen případných společníků. Předpokládalo se rovněž, že ve chvíli, kdy odsouzený vystoupí na popravisté, bude moci požádat o odklad, aby mohl učinit nová přiznání. Veřej-' nost tento nový Dbrat v poznání pravdy očekávala. Mnozí odsouzení této možnosti využili pro získání jistého času, jako Mi-chel Barbier, obviněný z ozbrojeného přepadení: „Pohlédl drze směrem k popravišti, přičemž prohlásil, že zajisté nebylo po-staveno pro něj, neboť on je nevinen; žádal nejprve, aby se mohl vrátit do síně, kde pouze půl hodiny mlel páté přes deváté a stále se pokoušel najít způsob, jak se ospravedlnit; poté, poslán zpět k mučení, vystoupil na popraviště s rozhodným výrazem, když se však uviděl vysvlečený z šatů a připoutaný ke kříži, připravený k ranám holí, požádal, aby mohl být ještě jednou odveden do oné síně, a tam se nakonec doznal ke svému zločinu, a prohlásil dokonce, že je vinen ještě z dalšího násilného činu.''2'" Funkcí skutečného veřejného mučení bylo odhalit pravdu; v tom navazovalo, dokonce před očima veřejností, na práci vyslýchání. Připojovalo k obvinění signaturu toho, kdo byl obviněn. Úspěšně provedené mučení ospravedlňuje justici v tom, že zveřejňuje pravdu zločinu na samotném těle muLe-ného. Příkladem správně odsouzeného člověka může být Fra 20) S. P. Hardy, Mcs loisirs, 1778, B. N. ms. 6680-87, díl IV, s. 80. . Eilliard, vrchní poštovní pokladník, který zavraždil v ro-1772 svou ženu; kat se snažil skrýt jeho tvář, aby jej uchrá-nu před útoky davu: „V žádném případě, řekl, mi tento trest, jfterý jsem si plně zasloužil, nebyl uložen proto, abych se skrýval před veřejností... K tomu si oblékl smuteční šaty na počest smrti své ženy... na nohy si obul zcela nové střevíce, nechal se nakadeřit a napudrovat a projevoval tak zdrženlivé a úcty-.hodné chování, že ti, kteří měli možnost vidět jej z největší blízkosti' tvrdili, že musí být bud nejdokonalejším křesťanem, nebo nejvétším ze všedi pokrytců. Cedule, kterou nesl na své hrudi, se nachýlila, a bylo vidět, jak ji sám narovnal, nepochybně proto, aby ji bylo možné snáze přečíst."21> Jestliže každý z herců hraje správně svou roli, má trestní ceremonie účinek dlouhého veřejného doznání. ~~r 3. Přišpendlila veřejné mučení k samotnému zločinu; ustanovila od jednoho k druhému řadu dešifrovatelných vztahů. * Byío to výstavem mrtvoly odsouzeného na místě jeho zločinu, nebo na nejbližším rozcestí; provedení popravy v temže místě, kde byl zločin spáchán - jako v případě studenta, který v roce 1723 zabil několik osob a u něhož tribunál v Nantes rozhodl zřídit popraviště před branou hostince, ve kterém tyto vraždy spáchal.22' Bylo tu využili „symbolického" mučení, kde forma exekuce odkazovala k povaze zločinu: rouhačům bylipropíchnut jazyk, nevěstky byly upalovány, vrahovi byla uříznuta ruka, kterou vraždil; někdy byl spolu s odsouzeným vystaven i nástroj jeho zločinu - tak byla Damiensova pověstná malá dýka napuštěna sírou a byla mu vložena do provinilé raky, aby byla spálena spolu s ním. Jak poznamenal Vico, tvořila lato stará judikatura „úplnou poetiku". 21) S. P. Hardy, Mcs loisirs, 1778, díl I, s. 327 (pouze I. díl byl vytištěn). 22) Municipální archivy města Nantes, F. F. 124. Viz P. Parfburu, Mčmoi-rcs rffi la socičlé nrchdohgiquc ďlUc-ct-Vilaine, 1896, díl XXV. 82 83 Na pomezí tohoto výčtu nacházíme několik případů trestání viníka téměř divadelní reprodukcí zločinu: stejné n -stroje, stejné skutky. Justice tak před očima veřejnosti opakovala zločin prostřednictvím veřejné popravy, zveřejňovala jej v jeho pravdě a zároveň jej anulovala ve smrti viníka. Doki . ce ještě na sklonku 18. století, v roce 1772, můžeme nalézt rozsudky, jako je tento: služka z Cambrai, která zavraždila svou paní, byla odsouzena k tomu, aby byla na místo popravy di -pravena vozem „sloužícím k odvážení odpadků ze všech nároží"; byla tam „šibenice, u jejíchž pat stála přistavena tatáž lenoška, na níž seděla řečená paní de Laleu, její paní, ve chvíli, kdy ji ona zavraždila; a když byla dopravena na místo, soudní vykonavatel Nejvyššího soudu jí usekl pravou ruku a v její přítomnosti ji vhodil do ohně, a bezprostředně poleji čtyřmi ranami udeřil sekáčkem na maso, který jí posloužil k zavraždění již řečené paní de Laleu, z nichž první dvě rány dopadly na hlavu, třetí do pravého předloktí a čtvrtá do pr- . sou; když toto bylo vykonáno, byla pověšena a škrcena nn výše řečené šibenici až k smrti; a dvě hodiny po smrti bylo její mrtvé tělo sňato a její hlava u pat řečené šibenice na uvedeném popravišti byla uříznuta tím sekáčkem na maso, jenž jí sloužil k zavražděni její paní, a ta hlava pak vystavena na kůlu dvacet stop za branou řečeného Cambrai, na dohled z cesty, která vede do Douat, a zbytek těla dán do pytle a zakopán nedaleko řečeného kůlu do hloubky deseti stop."3-" 4. Konečně pomalost mučení, jeho peripetie, křik a utrpení odsouzeného hrají podle soudního rituálu roli konečného důkazu. Jako každá agónie i tato, jež se odehrává na popia-višli, vypovídá jistou pravdu: avšak tím intenzivněji, že si ji vynucuje bolest; s o to větší přísností, neboť se nachází přes- -ně v bodě spojení mezi soudem lidským a soudem božím, 23) Citovánu v P. Daiilricmirt, /.» Criitiiualih1 cl In rCprestum mi Parlaiient ilc Fhuuliv 1711-1790, 1912, s. 2(14-270. t S o to větší jasností, prolože se odehrává na veřejnosti. Utr-ní/ kterým je vystaven odsouzený při mučení, jsou pokra-rováním těch, která podstoupil při předchozím vyslýchaní; njcrnéně při výslechu nebyla ještě hrána tak vysoká hra a bylo možné zachráni l si ži vut; nyní je již smrt jistá, jde o záchranu d"še- Již začala hra věčnosti: mučení anticipuje tresty zo'rioho světa; ukazuje, jaké jsou; je ta divadlo pekla; výkřiky odsouzeného, jeho vzpoura, jeho rouhání již vyznačuji jeho neodvratný osud. Ale vezdejší bolesti mohou také znamenat pokání, které zmírní tresty na onom světě: takové "^učednictví, je-li navíc doprovázeno rezignací, neponechá Bůh bez povšimnutí. Krutost pozemského trestání se vyvozuje z trestu budoucího; rýsuje se v něm příslib odpuštění. Lze však říci: nejsou tato hrůzná utrpení znakem toho, že Bůh odsouzeného zanechal v lidských rukou? A vzdáleny tomu, aby zaručovaly budoucí rozhřešení, představují tato utrpení spíše bezprostřední zatracení; takže zemře-li odsouzený rychle, bez prodlužované agónie, není to důkaz, že si jej Bůh přál ochránit a zabránit tomu, aby propadl beznaději? Je tu tedy jistá dvojznačnost tohoto utrpení, které může zname-"náí stejně tak pravdu zločinu, jako omyl soudců, dobrotu nebo špatnost zločince, shodu či rozpor mezi soudem člověka a~ soudem božím. Odtud pramení ona ohromná zvědavost, "která žene diváky k popravišti a k utrpení, které se tam jejich pohledu nabízí; tam je rozluštěna otázka zločinu a neviny, minulosti a budoucnosti, světa vezdejšího a věčnosti. Okamžik pravdy, po níž se tážou všichni přihlížející: každé slovo, každý výkřik, doba trvání agónie, tělo kladoucí odpor, život, jenž se od něj nechce odtrhnout, to vše vytváří znak; byl zde ten, který přežil „šest hodin vpletený v kole a který si nepřál, aby jej popravčí, jenž ho nepochybně podle své nej-lepší vůle utěšoval a dodával mu odvahy, opustil na jediný okamžik"; ten, který „zemřel s pocity pravého křesťana a který projevil tu nejupřímnějši lítost"; len, který „skonal 84 85 v kole hodinu poté, co tam byl vpleten; říká se, že přihlížející byli pohnuti zjevnými projevy zbožnosti a lítosti, jež činil"-ten, který po celou cestu až k popravišti podával ta nejpfe-svědčivější znamení lítosti, ale poté, co byl zaživa připouLán ke kolu, nepřestával „ze sebe vyrážet ty nejhrůznější výkřiky"; nebo ještě žena, která „si zachovávala rozvahu až do chvíle čtení rozsudku, avšak jejíž hlava se poté zcela pomátla; když byla oběšena, nacházela se již ve stavu naprostého šílenství".^ Kruh se uzavřel: od vyslýchání k popravě tělo produkuje a reprodukuje pravdu zločinu. Nebo přesněji ustavuje prvek, který napříč celou touto hrou rituálů a zkoušek svědčí o tom, že se stal zločin, vypovídá, že sám obviněný jej spáchal, ukazuje, že jej nese vepsaný na sobě a v sobě, podporuje vykonání trestu a manifestuje jeho účinky tím nejviditel-nějším způsobem. Několikrát mučené tělo zajišťuje syntézu reality skutků a pravdy vyšetřování, soudních spisů a řeči zločince, zločinu a trestu. Je to tedy podstatný prvek v trestní liturgii, v níž musí ustanovit partnera v proceduře uspořádané okolo ohromujících práv vládce, trestního stíhání a utajení. .Veřejné mučení a poprava musejí být rovněž chápány jako politický rituál. Jsou součástí, dokonce i v méně významných případech, ceremoniálů, jimiž se manifestuje moc. Trestný čin podle práva z klasické doby je nezávisle na tom, jaké škody mohl případně způsobit, dokonce nezávisle na tom, jaký zákon byl při něm porušen, především křivdou spáchanou na tom, kdo právo uplatňuje: „I za předpokladu, 24) S. P. Hardy, Mcs loisirs, 1778, díl t, s. 13; díl IV, s. 42; díl V, s. 134. -e by nikomu nebylo ukřivděno a nikdo nebyl poškozen, hyl-lí spáchán nějaký čin, který zákon zapovídá, je to přestupy' který vyžaduje nápravy, neboť je tím porušeno právo j^verénního vládce a je tak poškozena důstojnost jeho charakteru.''25' Zločin útočí, kromě bezprostřední oběti, také na vládce; útočí na něj osobně, poněvadž zákon představuje vů-Ifpanovníka; útočí na něj fyzicky, neboť moc zákona je mocí vladaře. Protože „aby mohl v tomto království platit zákon, je nezbytně nutné, aby pocházel přímo od panovníka, či přinejmenším aby byl potvrzen pečetí jeho autority">' Intervence panovníka tedy není arbitráží mezi dvěma protivníky; je to dokonce mnohem více než zásah ve prospěch respektovaní práv každého jednotlivce; je to přímá odpověď tomu, kdo jej napadl. „Uplatňování moci panovníka při trestání zločinů je bezpochyby jednou z nejdůležitějších složek vykonávání spravedlností."271 Potrestání tedy nelze ztotožňovat, a dokonce ani poměřovat s nápravou škody; je třeba, aby v trestu byla vždy přinejmenším část náležející vladaři: dokonce i když se spojuje s předpokládanou nápravou, konstituuje nejdůležitější prvek trestního vyřešení zločinu. Avšak lato část, náležející vladaři, není sama o sobě jednoduchá: na jedné straně implikuje nápravu křivdy, která byla spáchána na jeho království (jakožto nastolení rozvratu a jako nebezpečný příklad je tato význačná křivda nesrovnatelná s tou, která byla spáchána vůči soukromé osobě); na straně druhé ale laké implikuje to, že král vykoná pomstu za potupu, jež byla namířena proti jeho osobě. Právo trestat tedy bude jedním z aspektů práva, které má panovník k tomu, aby vedl válku se svými nepřáteli: právo 25) P. Risi, Observations sur ks matiircs dc jurisprudence criniinellc, 1768, s. 9, s odkazem na Cocceia, Disserlationcs ad Grotium, XII, § 545. 26) P. F. Muyart de Vouglans, Les Lois crimmclles da Trance, 1780, s. xxxiv. 27) D. Jousse, Traite dc h justice criminelk, 1777, s. vii. 86 87 trestat vychází z onoho „práva meče, z té absolutní moci nad " životem či smrtí, kterou římské právo nazývá merum im^ rhnn, právo, ve jménu kterého nechává vladař provádět svůj zákon nařizující trestání zločinu".2H1 Avšak potrestání je tak.(s způsobem vykonání pomsty, která je zároveň osobní i vľíuí-ná, protože fyzicko-politická síla panovníka je v jistém smyslu v zákoně přítomna: „V definici samotného zákona vidíme že nesměřuje pouze k obraně, nýbrž i k pomstě za opuvrho-vání jeho autoritou potrestáním těch, kdo překročí jeho zákazy."2" Při provádění i toho nejregulérnějšího trestu, n t0 i v nejpřísnějším ohledu k právním normám, kralují aktivní síly msty. Veřejné mučení a poprava mají tedy právně-politickon funkci. Jde tu o ceremoniál, kterým se rekonstituuje.na uka-mžik poškozena suverenita vládce. Restauruje se tato suverenita tím, že se manifestuje ve vší své zjevnosti. Veřejná poprava, tak běžná a všední, jak jen mohla být, se zařazovala tlrj celé řady velkých rituálů skrývané a znovunastolované mact (korunovace, vstup krále do dobytého města, podrobení vzpurných lidi); nad zločinem, který zneuctil panovníka, rozvinula před očima všech nepřemožitelnou sílu. Jejím cíleni není ani tak znovunastolit rovnováhu, jako spíš až k nejznz-' Šímu bodu rozvinout nesouměřitelnost mezi člověkem, klerý se odvážil překročit zákon, a všemocným panovníkem, který uplatňuje svou sílu. Ačkoli náprava škody způsobené soukromníkovi přestupkem musí být přiměřená, ačkoli rozsudek musí být spravedlivý, provedení trestu se koná nikoli proto, aby byla nabídnuta podívaná zachovávající míru, ale Laková, která ukazuje nerovnováhu a exces; v této trestní liturgii musí byt zřejmé okázalé putvrzení moci a její niterné nadřazenosti. A lato nadřazenost není jednoduše nadřazi1- 28) P. F. Muynrl de Vonglnns, Uv Líh crimindhí de Friuicc, 17WI, s. x.wiv. 29) Tiimlči. ' 88 oslí práva' nýDrž je to nadřazenost fyzické síly panovníka vrhajíc'se na svého nepřítele a ovládající jej: překročí-li ákoii/útočí narušitel na samotnou osobu vladaře; a je to tálo osoba - nebo přinejmenším ti, jimž svěřila svou moc —, kdo se zmocňuje těla odsouzeného, aby je ukázal poznamenané, zbité, zlomené. Trestní ceremoniál je proto projevem naprostého „teroru". Když právníci 18. století začínali svou polemiku s reformátory, předkládali restriktivní a „modernistickou" interpretaci fyzické krutosti trestů: jsou-li nut-iid kruté tresty, je to proto, že jejich příklad se musí vepsat hluboko do srdcí lidi. Přesto však to, co bylo až do té doby v pozadí těchto praktik mučení, nebyla ekonomie příkladu v tóin smyslu, v jakém byla chápána v epoše ideologů (že by reprezentace trestu měla převažovat nad svůdností zločinu), nýbrž politika hrůzy: skrze tělo zločince nechat všechny pocítit neomezenou přítomnost vládce. Veřejné mučení ne- —naStolovalo znovu spravedlnost; reaktivovalo moc. V 17. století a ještě na počátku osmnáctého nebylo tedy, s celým svým divadlem hrůzy, rozhodně jen nedostatečně vymýceným reziduem jiného věku. Jeho urputnost, jeho podívaná, tělesné násilí, neomezená hra sil, pečlivý ceremoniál, zkrátka celý jeho aparát se vpisoval do politického fungování trestání. Odlud lze porozuměl některým charakteristikám liturgie veřejného mučeni; především důležitosti rituálu, jenž musel ■ veřejně rozvinout svou okázalost. Nic z tohoto triumfu záko-ňířnesmělo zůstat skryto. Epizody tohoto rituálu byly tradič-n&šjytéž, a přesto při předčítání rozsudku jejich výčet nikdy nescházel, natolik byly důležité v trestním mechanismu: .-.průvody, zastavení na rozcestích a před branami kostelů, veřejné předčítání rozsudku, pokleknuti, hlasité vyznání lítosti .nad urážkou Boha a krále. Stávalo se, že otázky přednostní-, . ha: práva a etiket)' byly stanoveny samotným tribunálem: „Úředníci přijedou na kuni podle zde uvedeného řádu, a sice: na čele dva policejní seržanti; dále postižený; za nim na- levo budou společně pochodovat Bonfort a Le Corre, kteff udělají místo soudnímu zapisovateli, jenž pojede za nimi a takto pojedou až na veřejné prostranství na tržišti, na kle-rémžto místě bude provedena poprava."-"" Tento pedanlický ceremoniál je přece jistým, zcela zjevným způsobem nejen ceremoniálem soudním, ale také vojenským. Královská justice se ukazuje jako justice vyzbrojená. Meč, který trestá viníka, jě také mečem, jenž ničí nepřátele. Veřejné mučení obklopuje celý vojenský aparát: jezdecké hlídky, biřicové, poddůstojníci, vojáci. Jde samozřejmě o to zabránit každému útěku či projevu síly; jde také o to zamezit ze strany davu projevům sympatii, pokoušejícím se odsouzeného zachránit, ale i vzplanuti hněvu, které by jej bezprostředně ohrožovalo na živolě; avšak jde také o to připomenout, že v každém zločinu je již obsažena i vzpoura proti zákonu a že každý zločinec je tudíž nepřítelem vladaře. Všechny tyto důvody - ať už jsou projevem opatrnosti v určité konkrétní situaci či funkcí při razví- ....... jení rituálu - činí veřejnou popravu něčím více než jen záleži- V tostí justice, činí ji manifestací síly; či přesněji je to justice '■ jakožto fyzická, materiální a obávaná síla panovníka,.,jež se zde ukazuje. Ceremoniál veřejného mučeni nechává zazářit v plném světle vztah síly, která propůjčuje svou moc zákonu. Jakožto rituál ozbrojeného zákona, kde se vladař ukazuje, zároveň a neoddělitelným způsobem ve dvojím aspektu jako hlava justice a jako vojevůdce, má veřejná poprava dvě tváře: tvář vítězství a tvář boje. Na jedné straně okázale završuje válku mezi zločincem a panovníkem, jejíž výsledek byl již předem rozhodnut; musí manifestovat neomezenou moc panovníka nad těmi, které redukuje na bezmocné. Tato nesouměrnost, ireverzibilní nerovnováha sil patřila k funkcím veřejného mučení. Tělo vyhlazené, redukované na prach 30) Citováno v A. Cnrre, Docmiienlí jwur scnúr ň Vhhioircdc In Inrlurc ju-dicinire eu Brctň"iw, 1H%, s. 7. i rozprášené ve větru, tělo donekonečna deštruované kou-.jéJc po kousku panovnickou mocí tvořilo nejen ideální, ale ■ sktitečnou hranici trestání. Vezměme například velkolepé miičeňí spojené s popravou Massoly, jež se uskutečnilo v Avignonu a jež patřilo mezi první z těch, které vyvolaly vlnu rozhořčení mezi současníky; ukázalo se očividně jako paradoxní, neboť se odvíjelo téměř celé až po smrti odsouzeného a protože justice tu neučinila nic jiného, než že nad mrtvolou rozehrála své velkolepé divadlo, rituální oslavu své síly: odsouzený byl připoután ke kůlu s páskou na očích; všude okolo na popravišti stály kůly se železnými háky. „Zpovědník promluvil k postiženému šeptem a ihned poté, co mu dal požehnání, popravčí železnou palicí, jaké se užívá na jatkách, udeřil nešťastníka vší silou do spánku a ten padl mrtev; v tu chvíli přistoupil mortis exactor s velikým nožem a rozřízl mu hrdlo, jež se mu zalilo krví; takto sledování oné podívané nahánělo hrůzu; vytrhal mu šlachy až k oběma patám a poté mu rozpáral břicho, odkud vyrval srdce, játra, slezinu, plíce, které zavěsil na železný hák a rozřezal je a rozsekal na kousky, jež poté zavěšoval na další háky tak, jak je rezal, ledy tak, jak se to dělá při porcování zvířete. Ať se na [o dívá, kdo je takové podívané schopen.Formou expli-iřitních odkazů k řeznictví je tu infinitezimální destrukce těla spjata s podívanou: každý kousek je tu vystaven jako na řeznickém stole. Veřejné mučení se uskutečňovalo v celém ceremoniálu triumfu; ale neslo v sobě jako dramatické jádro svého monotónního průběhu scénu konfrontace: je to přímá a bezprostřední akce, prováděná popravčím na těle „postiženého". Jistě, akce kódovaná, poněvadž zvyklost, a často zcela explicitním způsobem i rozsudek, předepisovaly nejdůležitější 31) A. Rrunenu, Observiífions cl nwxifítcs aur les iimltircf criniineikí, 1715, s. 259. 90 91 epizody. A přece si zachovávalo i něco z bitvy. Popravčí neuproste ten, kdo uplatňuje zákon, nýbrž ten, kdo rozvíjí sílu; ie vykonavatelem násilí, které je užito, aby jej ovládlo, proti násilí zločinu. Je materiálně, fyzicky nepřítelem tohoto zločinu-nepřítelem někdy soucitným, jindy zarputilým. Damhoudere si, spolu s mnoha současníky, stěžoval, že katové projevují „veškerou svou krutost vůči postiženým zločincům, bijí je a zabíjejí, zacházejí s nimi, jako kdyby měli ve své moci zvířata."-12' Po dlouhou dobu se tato zvyklost neztratí.33' A je hj ještě prvek výzvy a zápasu, obsažený v ceremoniálu veřejné popravy. Jestliže kat triumfuje, jestliže se mu podaří useknout jedinou ranou hlavu, kterou má srazit, „ukazuje ji poté davu, pokládá ji zpět na zem a kyne publiku, které mu za iQ potleskem aplauduje".34' Naopak, jestliže neuspěl, jestliže se mu nepodařilo zabít „postiženého" tak, jak po něm bylo žádáno, byl podroben trestu. To byl případ Damiensova kata, který, protože nedovedl rozčtvrtit svého „postiženého" podle pravidel, jej musel rozřezat dýkou; proto byly koně popraveného, jež byly přislíbeny katovi, zkonfiskovány a prodány ve prospěch chudých. O několik let později vystavil popravčí z Avignonu přehnanému utrpení tři bandity, velmi obávané zločince, které měl pověsit; přihlížející se nicméně rozhněvali a podali na něj udání; aby byl potrestán, ale také proto, aby byl ochráněn před pomstou davu, byl kat vsazen do věze- 32) J. de Dnmhouděre, PrnHnue judkkire ěs owsre civiies, 1572, s. 219, 33) In Gazelie de* iribunmix, 6. července 1873, informuje, podle Jottnwl dc Ghucesler, o „krutém a nechutném" chování popravčího, který pole, co byl odsouzenec oběšen, „popadl jeho tělo za ramena, prudce je rozhoupal dokola a několikrát do něj udeřil řka: ,Tak co, ty starý blázne, už jsi dost mrtvý?' Potom se otočil k zástupům přihlížejících a udělal pro jejich pobavení několik neslušných gest." 34) Scéna zaznamenaná T. S. Gueulettem během popravy exempta Montignyhn v roce 1737. Viz R. Anchel, Crimcs cl chátiments au XV1U' swele, 1933, s. 62-69. ■S) V pozadí tohoto potrestání nešikovného kata se rýsuje .. 'j- tradice, která je nám stále ještě blízká: žádá si, aby v pří- adě, kefy P0Prav^' selže, byl odsouzenému trest prominut., níf to zvyk, který se zcela jasně ustavil v některých ze-riuch.-161 Lide často očekávali, že bude tento zvyk uplatněn a že se podaří zachránit odsouzeného, který tak unikne smrti Aby se odstranil jak tento zvyk, tak ono očekávání, bylo třeba prosadit rčení, že „šibenice svou kořist nepustí"; bylo nutné postarat se o to, aby v rozsudcích smrti byly zavedeny výslovné příkazy: „bude pověšen a škrcen, až dokud se nedostaví smrt", „až k zániku života". A juristé jako Serpillon či Blackstone trvali v polovině 18. století na tom, aby katova chyba nemusela pro odsouzeného znamenat záchranu života.37) Také něco ze zkoušky a z božího soudu ještě zůstávalo zakódováno v ceremoniálu popravy. Ve své konfrontaci s odsouzeným byl popravčí trochu jako králův rytíř. Rytíř nicméně nepřiznaný a neuznávaný: tradice tomu, jak se zdá, chtěla, aby katovy poverovací listiny po opatření pečetí nebyly položeny na jeho stůl, nýbrž hozeny na zem. Jsou známy všechny zákazy, jež obklopovaly tuto „zcela nezbytnou", □ přesto „nepřirozenou" službu.38' Být katem znamenalo v jistém smyslu být mečem královým, avšak znamenalo to také sdílet hanbu se svým protivníkem. Panovnická moc, která 35) Viz L. Duhamef, Les Exécutions cnpitnks n Avignon nu XV1W siček, 1890, s. 25. :;:36) V Burgundsku například viz Chassanée, Consucludo Burgund), sv. 55. 37) F. Serpilion, Curie eriminel, 1767, díl 111, s. 1100. Blackstone říká: „Je zřejmé, že když zločinec odsouzený k trestu smrti oběšením při provádění trestu unikl smrti díky neobratnosti exekútora, šerif je povinen opakovat exekuci, neboť nebyl naplněn rozsudek; a je-li ponechán průchod nějakému falešnému soucitu, otevírá se tím možnost nekonečného množství různých spiknutí." (Cotnmcnlairc sur k Codc eriminei ďAngkterrc, fr. překlad, 1776, s. 201.) 38) Ch. Loyseau, Cinq livres rfu drvit des offices, vyd. z roku 1613, s. 80-81. 92 93 mu přikazovala zabíjet a která zabíjela skrze něj, v něm nebyla přítomná; neidentifikovala se s jeho urputností. Ä nikdy Se neukazovala s větší nádherou, než když přerušovala katovo gesto omilostňujícím dopisem. Krátká doba, která obvykle dělila vynesení rozsudku od popravy {často jen několik hodin) způsobovala, že omilostnění přicházelo většinou v úplně p0. slední chvíli. Ceremoniál však byl, s pomalostí, s jakou se odvíjel, nepochybně takto zařízen také proto, aby takovou eventualitu umožňoval.3'-" Odsouzení v to doufali, a aby celý případ prodloužili, prohlašovali ještě i při vstupu na popra-viště, že musí učinit další odhalení. Když si lidé omilostněni přáli, dovolávali se ho hlasitými výkřiky, snažili se oddálit po-slední okamžik, očekávali příjezd posla přinášejícího královr ský rozkaz zapečetěný zeleným voskem a v případě potřeby se pokoušeli vzbudit přesvědčení, že posel již brzy dorazí (lo se stalo během popravy osob odsouzených za vzbouřeni proti únosům dětí 3. srpna 1750). Panovník je v exekuci přítomen nejen jako moc, která vykonává pomstu zákona, ale i jako moc, která může zastavit jak zákon, tak pomstu. On sám musí zůstat pánem nad smytím urážek, spáchaných na jeho oso bě; ačkoli je pravda, že svěřil těmto tribunálům starost o uskutečňování své moci konat spravedlnost, neodcizil se jí; zachoval si ji úplně, aby mohl jakýkoli trest zrušit, stejně jako ho nechat dolehnout na odsouzeného v celé jeho tíži. Musíme chápat veřejné mučení v té podobě, v jaké bylo rituálem ještě v 18. století, jako politické konání. Logicky se zapisovalo do trestního systému, v němž panovník, přímo či ne- 39) Viz S. P. Hnrdy, Mes loisirs, 30. leden 1769, s. 125 vytištěného I. dílu; 14. prosinec 1779, díl IV, s. 229; R. Anchel, Criines cl clďilimcnts au XVIII' sičclc, s. 162-163, vypráví příběh Antoina Boulleteixe, který stál již pod šibenicí, když dorazil jezdec přinášející onu pověstnou.: listinu. Za volání „Ad žije král!" byl Boulleteix doveden do krčmy,? zatímco soudní zapisovatel pro ně] uspořádal sbírku do svého klobouku. rírnOí vyžad oval tresty, rozhod oval o nich a vykonával je v té míře, v jaké byl právě on prostřednictvím zákona zasažen zločinem. V každém přestupku je jistý crímen maiestatis a i v tom nejmenším zločinu existuje potenciálně malá kraloyražda. A naopak, kralovrah není nic více ani nic méně než absolutní Či tolální zločinec, neboť místo toho, aby útočil - tak jako kte-(ýkoH jiný delikvent - na partikulární rozhodnutí ä vůli panovníka, útočí na samotný princip zosobněný vladařem. Ideální trest Pro kralovraha by musel tvořit sumu všech možných mučení. Byla by to nekonečná msta: francouzské zákony nepředpokládaly nikdy pevně stanovený trest pro tento druh monstrozity. Pro Ravaillaka bylo nutné takový trest vymyslet postupným kombmovámm těch nejkrutějších trestů, jaké? kdy byly ve Francii praktikovány. Pro Damiense bylo třeba si představit ještě hrůznější ukrutnosti. Byly vypracovány návrhy, avšak byly posouzeny jako málo dokonalé. Opakovala se tedy scéna s Ravaillakem. A je nutné uznat, že byla zmírněna, pokud pomyslíme na to, jak byl v roce 1584 vrah Viléma Oranžského vydán napospas nekonečné pomstě. „Prvního dne byl veden na náměstí, kde se nacházel kotel plny vroucí vody, do níž mu byla ponořena ta paže, kterou spáchal svůj zločin. Nazítří mu byla paže uťata a padla mu k nohám, načež ji neustále odkopával pryč, odshora dolů a zpět po popravišti; třetího dne byl trápen kleštěmi zepředu na prsou a na ramenou; čtvrtého dne byl trápen kleštěmi zezadu na ramenou a na hýždích; a takto následovně byl tento člověk mučen po dobu osmnácti dnů." Poslední den byl vpleten v kolo a „bit palicí" (mniiloté). Po šesti hodinách stále ještě žádal o vodu, kterou však nedostal. „Nakonec byl požádán královský hrdelní soudce, aby vše dokonal a oběsil jej; to proto, že jeho duše neměla být zbavena naděje a zcela ztracena."4*1' : 40) Brantůme, Mémaircs, Im vic des hammes illustres, vyd. z roku 1722, díl - II, s. 191-192. 94 95 Není pochyb u tom, že existence veřejných poprav h\% spjata s něčím zcela odlišným než s touto vnitřní organÍ2;icí Rusche a Kirchheimer v tom právem vidí důsledek způsobu výroby, v němž pracovní síla, a tedy lidské tělo, nepředstavovala ani užitek, ani tržní hodnotu, neboť ty jí byly uděleny až ekonomií průmyslového typu. Je také jisté, že ono „opovrhování" tělem odkazuje k obecnému postoji vzhledem k smrti-a v tomto postoji lze rovněž rozpoznat jak hodnoty vlastni křesťanství, tak i demografickou, a v jistém smyslu dokonce biologickou situaci: řáděni nemocí a hladu, periodicky še opakující masakry způsobené epidemiemi, vysoká dětská úmrtnost, křehkost bio-ekonomické rovnováhy - to vše způsobilo, že smrt se stala blízkou, a podnítilo to vznik rituálů okolo ní, které ji integrovaly, činily ji přijatelnou a dávaly smysl její permanentní agresi. Při analýze tohoto dlouhého přetrvávání veřejných poprav by také bylo třeba odvolat ho na tehdejší stav věcí; nesmíme zapomínat, že nařízení z roku ; 1670, jímž se řídila kriminální justice téměř až do Revoluce, v některých bodech ještě zostřilo přísnost starých ediktu; Pussort, který mezi členy komise pověřené přípravou dokumentů reprezentoval zájmy krále, to navzdory některým úředníkům, jako byl Lamoignon, takto prosadil; množství povstání na samém vrcholu klasické doby, bouře hraničící až s občanskými válkami, královská vůle uplatnit svou moc nn úkor parlamentu vysvětlují do značné míry vytrvalost tak „tvrdého" systému trestů. Pro zachycení soustavy trestů obsahující útrpné právo tu máme i důvody obecné a v jistém smyslu vnější; vysvětlují ■ možnost a dobu, po niž přetrvávaly fyzické tresty, a také slabost a poměrně izolovanou povahu protestů proti nim. Avšak je třeba, abychom na tomto pozadí nechali vystoupit jejich přesnou funkci. Bylo-li veřejné mučení tak pevně za- '' zeno do soudní praxe, bylo tomu tak proto, že odhalova-"•jj^pravdu a vykonávalo moc. Zajišťovalo artikulaci psané-- v mluveném, tajemného ve veřejném, vyšetřovací procedury v ProJevu doznání; umožňovalo, aby se zločin roclukoval a obrátil proti viditelnému tělu zločince; v té-■ e Křůze se při něm zločin zároveň manifestoval a anulo-\il, Učinilo též tělo odsouzeného místem provádění pomsty panovníka, místem, na němž byla zakotvena rnáriifeslace rnoci, příležitostí pro stvrzení nesouměrnosti cjl. Uvidíme později, že vztah pravda - moc spočívá v srd-. cj všech trestnícli mechanismů a že se nachází i v současných praktikách trestání.- avšak ve zcela jiné formě r"jjí-:velice odlišnými důsledky. Osvícenství neotálelo 5 oltouzením útrpného práva tím, že mu předhazovalo jeho „krutost" - termín, jimž bylo často charakterizováno, avšak bez úmyslu kritizovat, právníky samými. Pojem „krutosti" je patrně jedním z těch, které nejlépe označují ekonomii veřejného mučení v tehdejší trestní praxi. Krutost je především charakteristickým rysem některých z nejtěž-ších zločinů: vztahuje se k množství přirozených či pozitivních, lidských či božích zákonů, které tyto zločiny atakují, ke skandální podívané nebo naopak k tajemné lsti, s níž byly spáchány, k postavení či statutu těch, kdo jsou jejich původci či oběťmi, k nepořádku, který předpokládají nebo způsobují, k hrůze, kterou podněcují. V té míře, v jaké musí nechat zazářit před očima všech zločin v celé jeho strohosti, musí tedy trestám vzít na sebe tuto krutost: musí ji vynést na světlo v doznáních, výpovědích, zápisech, které jFzveřejňují; musí ji reprodukovat v ceremoniích, jež ji aplikují na tělo odsouzeného formou pokoření a utrpení. Krutost je tou částí zločinu, kterou trest navrací v mučení, aby ji nechal zazářit v plném světle: je to vlastní výraz mechanismu, který produkuje v srdci samotného trestání viditelnou pravdu zločinu. Veřejné mučení tvoří součást procedu- 96 97 ry, jež ustavuje realitu toho, co je trestáno. Je tu však j něco: krutost zločinu je též násilí výzvy vznesené proti n. novníkovi; to rozpoutá z jeho strany odezvu, jejíž funkcí m překonat tuto krutost, ovládnout ji, přemoci ji krajností, ktorá ji anuluje. Krutost spjatá s veřejným mučením tedy liraje dvojí roli: je principem komunikace zločinu s trestem a je in. ké vyhrocením trestu ve vztahu k zločinu. Zajišťuje narn"? předvedení jak pravdy, tak moci; je rituálem, v němž se završuje vyšetřování, a ceremoniálem, v němž triumfuje vládce. A. obojí spojuje v mučeném těle. Trestní praxe 19. stolejj bude hledat způsob, jak dosáhnout co největšího odsť.]pu mezi „poklidným" zkoumáním pravdy a násilím, které nelze z trestání úplně vyloučit Bude dohlížet na zdůrazňování heterogenity oddělující zločin, jejž je třeba postihoval a trest, ukládaný veřejnou mocí. Mezi pravdou a trestem smí být již žádný jiný vztah kromě vztahu zákonného důsledku. Neboť trestající moc se již neposkvrní zločinem těžším, než byl ten, který má potrestat. Neboť zůstává nevinná trestem, který ukládá. „Pospěšme si zavrhnout taková mu-:, čení. Byla důstojná tak pro korunované nestvůry, jež vládly:-Římanům."-11' Avšak podle trestní praxe předcházející epochy blízkost panovníka a zločinu při veřejném mučení, směsice, jež se zde tvořila mezi „dokazováním" a trestáním, nepoukazovala k barbarskému zmatení; spojoval je dohromady mechanismus krutosti a jeho nezbytné souvislosti. Krutost pokání organizovala rituální zahlazení potupy vše-. mocností. To, že spolu provinění a trest komunikovaly a byly spo-:: jeny formou krutosti, nebylo výsledkem nějakého vskrytui přijatého zákona odplaty. Bylo to - v trestních rituálech -projevem určité mechaniky moci: moci, která nejenže se ne- 41) C. E. de Pnstoret, o trestání kralovražd viz Des lais pánalcs, 1790, díl II, s. 61. tfnřvá s působením na těla, nýbrž dokonce se rozněcuje ňosiluje íouio svou fyzickou manifestací; moci, která se ' yedčuje jako moc ozbrojená a jejíž funkce k udržování po-"~"dku- nej5011 zce^a odloučeny od funkcí k vedení války; " ad) která uplatňuje pravidla a závazky jako osobní pouta, 'etíĚhž porušení představuje urážku a volá po pomstě; moci pro kterou je neposlušnost aktem nepřátelství, počátkem vzpoury, jež se v principu příliš neliší od občanské války; moci, která potřebuje nikoli dokazovat, proč uplatňuje své zákony, nýbrž ukázat, kdo jsou její nepřátelé a jaké řádění síly1 jim'hrozí; moci, která z nedostatku nepřetržitého dohlížení hledá obnovení svého účinku v podívané na své jednotlivé manifestace; moci, která nabývá nových sil tím, že nechává rituálně zazářit svou skutečnost jakožto „nadmoc" (siirpouvoir). * :Mezi všemi těmi důvody, pro které byly tresty, jež se ..nestyděly být „kruté", nahrazeny trestáním, jež si nárokova-Jo tu čest být „humánní", je jeden, který si zaslouží být ana-■ lyžován ihned, poněvadž je vnitřním momentem samotného .. veřejného mučení: je zároveň prvkem jeho fungování a principem jeho nepřetržitého zmatení. ■•■■r. V ceremoniích veřejné popravy byl hlavní postavou lid, jehož reálná a bezprostřední přítomnost byla požadavkem nutným pro její uskutečnění. Poprava, která by byla oznámena, ale jejíž konáni by se odehrálo v tajnosti, by neměla příliš smysl. Příklad neměl vést jen k tomu, aby se podněcovalo : .vědomí vysokého nebezpečí, že i ten nejmenší přestupek bude potrestán, vystupňování účinku hrůzy v podívané na působení moci mělo navíc obrátit vztek vůči viníkovi: „V krimi-nálních záležitostech je tím nejobtlžnějším bodem uložení trestu: je cílem a účelem celé procedury, jejím jediným ovo- 98 99 cem, působícím skrze příklad a hrůzu, když je trest viník0v; dobře vyměřen."42) ~ Nicméně v této scéně hrůzy je role lidu dvojznačná. Je pn_ volán jako divák: je přizván, aby přihlížel vystavením na prfS. nýři, veřejným odprošením; pranýře, šibenice a popraviStg jsou stavěny na veřejných prostranstvích ä podél cest; stává se že mrtvá těla popravených jsou ukazována několik dní poblíž míst, kde byly spáchány zločiny. Nestačí, aby o nich lidé vůdě-li, ale aby je viděli na vlastní oči. Proto, aby měli strach; také však proto, že musí být svědky, jakoby ručiteli trestu, a proto že se na něm musí do jisté míry podílet. Být svědkem je právo které mají a na které si činí nárok; skrytá poprava byla popravou privilegovanou, a často byla doprovázena podezřením, že při ní nedošlo ke všem obvyklým ukrutnostem. Byly vznášeny protesty, když oběť byla na poslední chvíli skryta před zraky přihlížejících. Vrchní městský pokladník, který byl odsouzen k veřejné popravě za zabití své ženy, byl později před davem skryt. „Byl na místo přivezen v zakrytém kočáře; soudilo se, že pokud by nebyl dobře střežen, bylo by obtížné zabránit davu, který na něj pokřikoval výhrůžky, aby s ním krutě naloži]."fl) Když byla oběšena Lescombatová, byla její tvář, aby ji nebylo možné spatřit, zakryta „jakýmsi čepcem"; měla „šátek okolo hlavy a krku, což vedlo k mnohým pověstem mezi lidem, n říkalo se, že to nebyla Lescombatová".44* Lid si činil nárok sledovat veřejné popravy i to, kdo je popraven.45' Měl také právo sé 42) A. Bruneau, Observntians et inaximcs sur les affaires crimineUes, 1715.: Nestránkovaná předmluva k první části, 43) S. P. Hardy, Mcs loisirs, 1778, vytištěný I. díl, s. 328. 44) T. S. Gueulette, citováno v R. Anchel, Crimcs et chňlimcnts nu XVlll' Mede, 1933, s. 70-71. 45) Když byla gilotina poprvé použita, Chranique de Paris popsal, (ak dav litoval, že není nic k vidění, a skandoval: „Vraťte nám šibenice!" (Viz J. Lawrence, A History of Capital Punishment, 1932, s. 7In.) ii nich účastnit. Odsouzený, vedený dlouze v procesí, vystaraný ponižovaný, s mnohokrát připomínanou hrůzností vého zločinu, byl nabízen k pohanění, někdy i k útokům pri-ijigejíďch- Pomsta lidu byla vyzývána pomstou panovníka k íomu, aby se k ní připojila. Ne že by v tom byl její základ neho že by král musel tímto způsobem tlumočit pomstu lidu; to spíše lid měl přispět svou pomocí králi, když „se mstil na svých nepřátelích", i přesto, že se títo nepřátelé nacházeli me-fljj lidmi. Bylo to něco jako „služba na popravišti", kterou byl lid zavázán královské pomstě. „Služba" byla stanovena starý-rá~narízenírni; edikt z roku 1347 týkající se rouhačů předpokládal, že mají být vystaveni na pranýři „od doby primy až do sklonku dne. A do očí jim smí být házeno bláto ä jiná špína, však nikoli kameny ani co jiného zraňujícího... Podruhé, v případě opakovaného provinění, se nařizuje, aby byli vystaveni na pranýři v den svátečního trhu a byl jim odtržen horní ret, a to tak, aby byly vidět zuby." Není pochyb, že v klasické době byla tato forma účasti na veřejných popravách jen tolerována a byly činěny i pokusy omezit ji: kvůli barbarství, které podněcovala, a kvůli uzurpování moci trestat, které dovolovala. Souvisela však příliš těsně s obecnou ekonomií veřejného mučení, aby byla potlačena úplně. Ještě v 18. století lze spatřit scény, jako byla ta, jež doprovázela popravu .y.Montigny; po dobu, kdy kat vykonával popravu odsouzeného, prodavačky ryb z nedalekého la Halle předváděly panáka, jemuž usekly hlavu.4fi) A mnohokrát bylo nutné „chránit" zločince před davem, uprostřed něhož byli nuceni pomalu pochodovat v průvodu - zároveň jako příklad a jako terč, jako eventuální hrozba i jako kořist, současně přislíbená a zakázaná. Dovolávaje se davu při manifestaci své moci toleroval panovník momentální projevy násilí, které přijímal jako znaky 46) T. S. Gueulette, citováno v R. Anchel, Crimcs et chStimcnls au XV1ÍÍ' sicdc, 1933, s. 63, Scéna se odehrála v roce 1737. 100 101 poslušnosti, proti nimž se však rovněž ohrazoval svými vlastními privilegii. Právě v tomto bodě tedy může lid, vábený k představení jež mu má nahánět hrůzu, uspíšit své odmítnutí trestající moci a čas od času se vzbouřit. Zabránit provedení rozsudku který je považován za nespravedlivý, osvobodit odsouzeného z rukou kata, dosáhnout silou jeho omilostnění, eventuálně pronásledovat a napadnout popravčí, v každém případě proklínat soudce a tropit povyk proti rozsudku - to vše tvořilo součást lidových praktik, které obklopovaly, křížily ä často převracely rituál veřejného mučení. To se samozřejmě stávalo často v případech, kdy docházelo k postihům proti vzbouření lidu: tak tomu bylo při rozsáhlých bouřích vyvolaných únosy dětí, kdy se dav snažil zabránit vykonání rozsudku nad třemi muži považovanými za vůdce vzpoury, kteří byli odváděni na hřbitov Saint-Jean, „poněvadž tam je mnohem méně vchodů a průchodů, jež by bylo třeba střežit";^ vystrašený kat odřízl jednoho z odsouzených; lučištníci začali střílet. Další takový případ následoval po obilném povstání v roce 1775; anebo znovu v roce 1786, když skupiny nádeníků, poté co vpochodovaly do Versailles, osvobodily ty, kíeří zde byli uvězněni. Avšak kromě těchto případů, kdy pobouření bylo rozpoutáno již předtím a z důvodů, jež se nijak nevztahovaly k trestní justici, můžeme nalézt i množství ta- 47) Markýz ďArgenson, Journal cl mémoires, 1859-67, díl VI, s. 241. Viz rovněž Barbierův Joiirnal, 1847-56, díl IV, s. 455. Jedna z prvních epizod táto aféry byia mezi jinými velmi charakteristická pro populární agitaci týkající se trestní justice v 1B. století. Policejní ředitel Berryer odvedl „dítě volnomyšlenkňřů a lidí bezbožných"; stráže souhlasily s tím, že dítě bude rodičům vráceno pouze „po vyplacení peněz"; mluvilo se o tom, že dítě má posloužit k uspokojení králových potěšení. Dav si vyhlédl jednoho donašeče, zmasakroval ho „s nelid-skostí, jež překročila i ty nejzazší meze" a „vláčel ho mrtvého s kar-. dem zabodnutým v hrdle až před vrata pana Berryera". Tento "levých případů, kdy je pobouření vyprovokováno přímo jQudním rozhodnutím a jeho prováděním; drobné, nicméně nespočetné „nepokoje na popravišti". ' Ve svých nejjednodušších formách začínají tato pobouře-jy- povzbuzujícími výkřiky, někdy aklamacemi, které doprovázejí odsouzeného až k popravě. Během celého dlouhého průvodu je posilován „soucitem těch, kdož mají citlivé srdce a nadšenými projevy obdivu a závisti od těch otrlých a zarputilých".4a' Tlačí-li se dav okolo popraviště, není tomu lak jen proto, aby byl svědkem utrpení odsouzeného nebo křivosti kata: je tomu tak i proto, aby vyslechl toho, jenž nemaje už co ztratit proklíná soudce, zákony, moc, náboženství. Veřejná poprava dovolovala odsouzenému tyto chvilko-vé "saturnálie, při nichž již nic nebylo ani zakázané ani trestné. Pod ochranou přicházející smrti mohl zločinec říci vše a přihlížející, jej. s jásotem zdravili. „Kdyby existovaly anály, v nichž by byla pečlivě zaznamenána poslední slova popravených, a kdyby měl někdo odvahu je pročíst, kdyby pouze vyslechl ten sprostý lid, co se pro svou krutou zvědavost sbíhal okolo popravišť, dostalo by se mu odpovědi, že nebylo snad jediného odsouzeného vpleteného v kolo, který zemřel, aniž by obvinil nebesa z bídy, jež ho dohnala k jeho zločinu, aniž by vmetl svým soudcům do tváře jejich barbarství, aniž by proklel služebníky boží, kteří se k nim připojili. donašeč byl totiž zloděj, který měl být se svým komplicem Raffiatem umučen v kole, pokud by nepřijal roli policejního agenta; a v tomto novém povolání byl „vysoce ceněn". Zde máme příklad, který je silně nadsazený: vzpoura vyvolaná prostředkem relativně nových represí, který nespadal pod trestní justici, nýbrž pod policii; případ takové technické spolupráce mezi delikventy a policisty, která se stává počátkem 18. století systematická; vzbouření, při němž lid vzal na sebe úkol popravit odsouzeného, který neprávem unikl šibenici. 48) H. Fielding, An Inqitinj, v The Causcs of the kte inerease oj Robbers, 1751, s. 61. 102 103 a aniž by se rouhal Bohu, jehož byl nástrojem."4'-" V těchLo p0.' pravách, které měly jen ukazovat hrozivou moc vladaře, spatřil jasný prvek karnevalu, v němž jsou role převráceny moc je zesměšňována a zločinci se mění v hrdiny, Zahanbení se obrací; odvaha, stejně jako slzy a výkřiky odsouzených \ zraňují pouze zákon. Fielding k tomu s lítostí poznamenává; „Když vidíte odsouzeného, jenž se chvěje strachy, na zahari-bení nepomyslíte. O to méně, je-li navíc ještě arogantní."ani Pro lid, který je zde a dívá se, je tu vždy, dokonce i v nejex-rrémnější pomstě panovníka, záminka k odplatě. Tím spíše, jestliže bylo odsouzení považováno za nesprn-vedlivé, či jestliže bylo vidět, že je k smrti odsouzen člověk z lidu za zločin, za který by byl lépe narozenému nebo bohatšímu udělen mnohem mírnější trest. Zdá se, že některá praktiky trestní justice nebyly již v 18. století - a snad ani dříve - podporovány nižšími lidovými vrstvami. Veřejné popravy tak snadno zavdávaly přinejmenším příčiny k vypuknuti bouří. Protože ti nejchudší - a byl to soudní úředník, kdo na to upozorňoval -, kteří nemají možnost dovolat se spravedlnosti,51* mohou právě zde, kde se spravedlnost veřejně manifestuje, kam jsou povoláni jako svědkové a téměř i jako koadjutoři této spravedlnosti, intervenovat, a to dokonce fyzicky: vstoupit se svou živou silou do trestního mechanismu a redistribuovat jeho účinky; zopakovat, v jiném smyslu, násilí trestních rituálů. Byly tu nepokoje proti rozdílným trestům podle společenských tříd: v roce 1781 byl zabit farář z Champré místním šlechticem, jehož se pokusili nechat prohlásit za šíleného; „rozvztekaní sedláci, neboř byli svému pastorovi nesmírně zavázáni, se nejprve zdáli být hotovi ne-f 49) A. Boucher d'Argis, Observations sur tes his criminelles, 1781, s. 128-129. Boucher d'Argis byl pnradcem v Chateletu. 50) H. Fielding, The Causes of the late increase of Robbers, 1751, s. 41. 51) C. Dupaty, Memoire pour trots Itomines comtamnes a la roue, 17S6, s. 247. rliatse strhnout k těm nejhorším krajnostem vůči svému pánovi) byli odhodláni zapálit jeho zámek... Všichni právem protestovali proti shovívavostí ministra, jenž zbavil justici prostředků k potrestání tak opovrženíhodného zločinu."531 Bylý ^ ta^é neP°k°Je proti příliš těžkým trestům, jež postihovaly prečiny časté a považované za nepříliš závažné (jako krádež vloupáním); nebo proti trestání určitých přestupků, které byly spjaty se společenskými podmínkami, jako napří-(jlad drobné krádeže služebnictva; trest smrti za takový čin vzbuzoval mnoho nespokojenosti, poněvadž služebnictvo bylo početné, protože pro ně bylo v takových případech těžké dokázat svou nevinu, protože se mohli snadno stát oběťmi zlé vůle svého panstva a poněvadž shovívavost některých pánů, kteří přivírali před takovými věcmi oči, činila případy obviněných, odsouzených a popravených sluhů o to nespravedlivějšími. Popravy těchto sloužících zavdávaly často podnět k protestům.-1*1 K malé vzpouře došlo v Paříži v roce 1761 kvůli služebné, která ukradla svému pánu kousek látky. Na-vzdory tomu, že vše vrátila, že se přiznala a žádala o odpuštění, kupec odmítl vzít svou žalobu zpět: v den popravy lidé z tamější čtvrti zabránili jejímu oběšení, přepadli kupcův - .krám a vyplenili ho; nakonec byla služebná omilostněna, avšak žena, která se pokoušela, třebaže bez úspěchu, probodnout zlého kupce jehlami, byla vypovězena na tři roky.54' Dlouho byly v paměti velké soudní aféry 18. století, kdy osvícené mínění intervenovalo prostřednictvím osob filozofů a některých vysokých úředníků: Calas, Sirven, rytíř de La 52) S. P. Hardy, Mes hisirs, 14. leden 1781, díl IV, s, 394. ■"■■53) O nespokojenostech vyvolaných tímto typem odsouzení viz S. P. Hardy, AJ es hisirs, 177S, díl I, s. 319 a 367; díl III, s. 227-228; díl rv.s. ISO. : 54) O tom informuje R.AncheI, Crimes et chatimenls an XVIH'sitcle, 1933, s. 226. 104 105 Barre. Avšak méně se mluví o všech těch bouřích lidu ohledně praktik trestání. Ve skutečnosti zřídkakdy přesáhly hranice; města, někdy čtvrtí. Měly nicméně svůj skutečný význam Jednak proto, že se tato hnutí, vycházející zdola, rozšiřijn a upoutala pozornost lépe postavených lidí, kteří jím tím, že ie propagovali, dali novou dimenzi (v letech, jež předcházela.--Revoluci, případ Catherine Espinasové falešně usvědčen^ v roce 1785 z otcovraždy; případ tří mužů odsouzených v Chaumontu k lámání v kole, pro něž Dupaty v roce 17B6 napsal slavné podání; či případ Marie Francoise Salmonové; již soudní dvůr v Rouenu odsoudil v roce 1782 jako travičku ■ k upálení na hranici, ale která nebyla popravena ještě v roce 1786). A také proto, že zejména tyto nepokoje udržovaly okolo trestní justice a okolo jejích manifestací, jež měly být příkladné, stav trvalého neklidu. Jak často bylo třeba, pro zajištění klidů v okolí popravišť, učinit zákroky, jež byly „mrzuté; pro lid" a opatření „ponižující pro moc",ss> Bylo snadné pozorovat, jak při velkém divadle trestání hrozí, že bude odmítnuto právě těmi, jimž bylo určeno. Hrůza veřejných poprav ve skutečnosti rozdmýchávala ohniska nezákonnosti: ve dnech konání poprav se přerušila práce, zaplnily se krčmy, vrchnost byla vysmívána, kat, drábové a vojáci bývali zasypáni urážkami nebo kameny; dav se snažil zmocnit se odsouzence, bud aby jej zachránil, nebo aby jej zabil důkladněji; rozpoutávaly ■ se rvačky a pro zloděje se nemohla naskytnout lepší příleži-; tost než taková tlačenice a rozruch okolo popraviště.5M Především však - a to byl důvod, proč se tyto nepokoje stávaly por; liticky nebezpečnými - pouze při těchto rituálech, jež měly" 55) Markýz ďArgGnson, Jouriwl ei mémoircs, díl VI, s. 241. 56) Hardy vypočítává množství případů: tak například významná krá-: dež, která byla spáchána dokonce v domě, kde byl ubytován královský hrdelní soudce, který měl asistovat při jedné popravě. Mes: loisirs, 1778, díl IV, s.56. kazbvat hanebné zločiny a nepřemožitelnou moc, se lid cítil -r^'bTfzkp těm, kteří podstupovali trest; nikdy se necítil tak jato oni ohrožen legální mocí, která neznala ani vyváženost ani 'líru. Solidarita celé jedné vrstvy populace s těmi, které nazý-"iäŕhe'drobnými delikventy - tuláky, falešnými žebráky, nuzáky; kapesními zloději, přechovávači a překupníky kradených věcí -, se projevovala neustále: odpor vůči policejní evidenci, hon na donašeče, útoky na hlídky či na vyšetřovatele o tom přinášejí svědectví.571 Právě prolomení této solidarity se stávalo alem trestní a policejní represe. A byla to mnohém spíš tato solidarita než vládnoucí moc, která mohla z ceremonie mučení, z této nejisté slavnosti, kde násilí bylo neustále ve stavu zvratu, vyjít posílena. A reformátoři 18. a 19 století nebudou koneckonců zapomínat na to, že veřejné popravy už prostě strach v lidech nevzbuzovaly. Jedním z jejich prvních hesel byl požadavek jejich zrušení. -; Abychom vymezili politický problém, jak jej klade intervence lidu při veřejných popravách, stačí citovat dva výjevy. Jeden se odehrál na konci 17. století v Avignonu. Nacházíme .tii hlavní prvky divadla krutosti: fyzické střetnutí odsouze-:.něho s katem, zvrat v zápase, pronásledování popravčího davem, odsouzený zachráněný vzbouřením lidu a násilné převrácení trestní mašinérie. Vrah jménem Pierre du Fort ■směl být popraven; několikrát „klopýtl o příčku na žebříku" a na volném prostranství nebyl schopen udržet rovnováhu. „Spatřiv to kat, zakryl mu tvář kabátcem a udeřil jej zespo-;du kolenem do žaludku a do ledví. Když lidé uviděli, kterak mu působí přemíru utrpení, a domnívali se dokonce, že jej tam probodl bajonetem... vzbudilo to v nich soucit s postiže-ným a zběsilý vztek vůči katovi, po němž házeli kameny ale v té chvíli kat uvolnil oba žebříky a shodil postiženého dolů, 57) Viz D. Richet, la France modeme, 1974, s. 118-119. 106 107 přiskočil mu k ramenům a tlačil jej, dokud žena řečeného ka. ta nezačala jej tahat za nohy zpod šibenice. Házejíce po něm kameny způsobili, že mu v tu chvíli začala vytékat z úst krev Avšak příval kamenů na něj dopadajících ještě zesílil, až je. den z nich dokonce zasáhl do hlavy visícího, což donutilo kata zmocnit se žebříku, po němž sestupoval v takovém chvatu, že z poloviny jeho výšky spadl a dopadl na zem přímo pQ hlavě. Ihned se na něj vrhl celý dav lidí. S bajonetem v nace vstával a hrozil smrtí těm, kdo se mu přibližovali; nicméně po množství rozličných pádů a vstávání, velice zbitý, ušpiněný a téměř udušený v bahně, byl poté tažen vzrušeným a rozhněvaným davem až k univerzitě a odtud dále až k hřbitovu Cordelíers. Katův pacholek byl rovněž hrubě zbit as ra-, nami na hlavě a na celém těle byl odnesen do špitálu, kde zemřel několik dní poté. Mezitím však několik lidí cizích a neznámých vystoupilo po žebříku na šibenici a odřízli lano s visícím, zatímco jiní jej dole chytili, což se odehrálo až poté, co tam visel déle než celé dlouhé Miserere. A v tu dobu také byla celá šibenice zbořena a katův žebřík dav rozsekal na kousky... Děti odtáhly šibenici překotně do Rhôny." Co se týče odsouzeného, byl převezen na hřbitov, „aby se ho jusl ícc znovu zmocnit nemohla, a odtud byl převezen dále do kostela Saint-Antonine". Arcibiskup mu udělil milost, nechal jej odvézt do špitálu a žádal zde pro něj zcela mimořádnou péči. Nakonec, jak dodává zapisovatel v protokolu, „jsme mu nechali vyrobit nové šaty, dva páry punčoch a boty, zkrátka oblékli jsme ho do nového od hlavy k patě. Naši kolegové mu dali košile, krátké jezdecké kalhoty, rukavice a paruku."Stt> 58) L. Duhamel, Les Executions cnpitnlcs h Avignon au XVf/P siecře, 1890, s. 5-6. Scény tohoto druhu se odehrávaly ještě v 19. století; mluví a nich J. Lawrence, A History of Capital Punishment, 1932, s. 195-19B; a s. 56. Druhý výjev se odehrál v Paříži o století později. Bylo to roce1775, krátce po obilném povstání. Pro silné napětí, které nnnovalo mezi lidmi, si úřady přály, aby poprava proběhla tak, jak má". Mezi popravištěm a obecenstvem, udržovaným 'v" uctivé vzdálenosti, stály na stráži dvě řady vojáků, ledna řada obrácená k nadcházející popravě, druhá vstříc „Apádnému vzbouření. Kontakt je rozpojen: veřejná poprava, při n1'^ íe v^a^ s*ozka představení neutralizována, či spíše redukována na abstraktní zastrašovaní. Zaštítěna zbraněmi na prázdném náměstí, justice prostě popravuje. Uknzuje-li smrt, kterou rozdává, tedy z výšky a z dálky: „Až ve tři hodiny odpoledne byly vztyčeny dvě šibenice, osmnáct stop vysoké, nepochybně pro větší příklad. Od dvou ňodin se náměstí Grěve a všechna okolní prostranství plnila oddíly různých vojenských složek jak pěších, tak jízdních; švýcarští i francouzští gardisté patrolovali nepřetržitě v přilehlých ulicích. Během popravy nestrpěli nikoho na náměstí Grěve a všude okolo bylo lze spatřit dvojitou řadu vojáků, bajonety připraveny, jak stojí zády k sobě tak, že jedni pozorují okolí a druzí plochu náměstí; ti dva nešťastníci.., volali pb celou cestu, že jsou nevinní, a pokračovali v protestech dokonce i při vystupování na žebřík."5!" Jakou roli mají pro odsouzené při tomto opuštění liturgie veřejných poprav pocity lidskosti? Ze strany moci je tu v každém případě politický strach před důsledky těchto nejednoznačných rituálů. Taková dvojznačnost se zcela jasně objevila v tom, co můžeme nazvat „diskurz popraviště". Rituál popravy vyžadoval, aby odsouzený prohlásil sám za sebe svou vinu při 59) S. P. Hardy, Mes foísírs, 11. května 1775, dií III, s. 67. 108 109 veřejném odprosení, které pronesl, prostřednictvím cedule kterou nesl na sobě, a také v prohlášení, které byl nepochyb, ně nucen učinit, Zdá se, že v okamžiku popravy mu byla dána mimo jiné i další příležitost mluvit, avšak nikoli proto aby vykřičel svou nevinu, nýbrž proto, aby potvrdil svůj zločin a spravedlnost svého odsouzeni. Kroniky uvádějí dostatečný počet proslovů tohoto druhu. Byly skutečně prosloveny? V určitém množství případů zcela jistě. Nebo se jednalo 0 smyšlené proslovy, které potom obíhaly jakožto příklad a napomenutí? To byl bezpochyby ještě častější případ. Jakou důvěryhodnost lze připisovat například tomu, který odkazuje k smrti Marian Le Goffové, jež byla vůdkyní slavné bandy v Bretani v polovině 18. století? Měla křičet z výšiny popraviště: „Otcové a matky, kdož mě nyní posloucháte, hlídejte a vychovávejte dobře své děti; já jsem byla v dětství prolhaná n lenivá; začala jsem tak, že jsem ukradla malý nožík za šest iiardů... Poté jsem okrádala podomní obchodníky a prodavače masa; nakonec jsem vedla bandu zlodějů a lo( je důvod, proč jsem nyní zde. Vyprávějte to svým dětem, ať jim to slouží přinejmenším jako příklad."í(" Taková řeč má" 1 svým slovníkem příliš blízko k morálce tradičně se nacházející v letácích, pamfletech a kolportážni literatuře, aby nebyla apokryfem. Avšak existence žánru „posledních řeči odsouzených" je sama o sobě příznačná. Justice.potřebovala,, aby její oběť určitým způsobem zaručila mučení, jemuž byla; podrobena. Na zločinci bylo vyžadováno, aby sám posvětil sobě náležející trest tím, že vyhlásil ohavnost svých zločinů; byl veden k tomu, aby jako Jean-Dominique Langlade, trojnásobný vrah, prohlásil: „Poslyšte o mém hrůzném, hanebném a politováníhodném skutku, kterýž jsem spáchal v Avignonu, kde jsem zanechal ohavnou památku, když 60) A. Corre, Doatmatts de crimmologie rétrospectivc, 1895, s. 257. ■q'ern bez špetky lidskosti porušil posvátné zákony přátelství-"61 12 jistého hlediska jsou leták a zpěv smrti doprovod-,yrrn jevem procesu; či přesněji následují mechanismus, pomocí něhož veřejné mučení nechává tajnou a zapsanou rjirWydu procesu přecházet do těla, gesta a řeči zločince. Justice vyžadovala tyto apokryfy proto, aby byla založena ý pravdě. Její výroky tak byly obklopeny všemi oněmi posmrtnými „důkazy". Stávalo se také, že vyprávění o zločinech a životech lidí zlopověstných byla publikována čistě z propagandistických důvodů ještě před samotným procesem, a to proto, aby se posílilo rameno spravedlnosti, která Byla podezírána z přemíry tolerance. Aby zdiskreditovala podvodníky, vydávala Compagnie des Fermes „bulletiny" s výčLem jejich zločinů: v roce 1768 rozšiřovala letáky proti jistému Montagneovi, vůdci jedné bandy, o němž sám jejich redaktor napsal: „Bylo mu připsáno na vrub několik krádeží, pravda o nichž je dosti nejistá.,.; Montagne byl odhalen jako lítá bestie, další hyena, jež by měla být pronásledována a ulovena; v horkých hlavách z Auvergne se tato myšlenka uchytila.""' « Nicméně účinek této literatury, tak jako použití, byl dvojznačný. Odsouzený se cítil heroizován bohatstvím sýých tak široce vystavovaných zločinů, a někdy i prohlášením své opožděné lítosti. Ukazoval se jako ten, kdo proti zákonu, proti boháčům, mocným, úředníkům, proti soudnímu maršálkovi nebo proti vojenské stráži, proti vybírání daní a proti výběrčím vede boj, v němž se lze snadno vyznat. Vyhlášené zločiny zveličovaly až do epické šíře drobné boje, které se skrývaly v stínu každodennosti. Byl-li odsouzený ukazován jako ten, kdo projevuje lítost, kdo přijímá verdikt 61) Citováno v L. Duhamelovi, s, 32. 62) Archivy Puy-de-Dôme, Citováno v M. Juillard, Brignndage et contrc-bande en hnule Auvergne nu XVIII' siěclc, 1937, s. 24. 110 111 soudu, kdo prosí o odpuštění za svá činy u Boha i u lidí, z-Jň-ío se, jako by byl očišťován*, umírá svým způsobem jako"svatý. Avšak i sama neoblomnost způsobovala jeho slávu: ne. podlehl-li mučení, dal najevo sílu, kterou žádná nioc nedokáže podrobit. „V den vykonání rozsudku na mně nu-bylo vidět - což se jeví jako nepříliš věrohodné - žádné p0. hnutí při veřejné omluvě, kterou jsem vykonal, a přivedeného nakonec ke kříži neusvědčil mne žádný projev zděšení."Í'-H Temný hrdina či smířený zločinec, obránce pravdivého práva nebo síla, kterou nelze podrobit, zločinec z letáků, pamfletů, almanachů a rodokapsů s sebou přináší, poc| zjevnou morálkou příkladu, který není hodný následováni celou tuto paměť bojů a konfrontací. Bylo možné pozoroval jak se popravení zločinci po smrti stávají jistým druhem svatých, jejichž památka je uctívána a jejichž hrob je opatro-ván.fi'1' Lze tu sledovat, jak popravený přecházel téměř zcela . na stranu kladného hrdiny. Byli takoví, u nichž sláva a opovržení nebyly odděleny, ale koexistovaly ještě dlouhou dobu v jedné reverzibilní figuře. V celé této literatuře zločinu, která se rozšířila okolo několika významných postav,631 nemůžeme samozřejmě vidět ani čistou formu „lidového vyjádření", a už vůbec ne organizovaný podnik propagandy a moralizování, vedený shora; bylo to místo, kde se setkávn- 63) Žalozpěv za J. D. Langladea, popraveného v Avignonu 12. 4.1768. 64) To byl případ Tanguyho, popraveného v Bretani okolo roku 1740. Je pravda, že než byl odsouzen, započal dlouhou dobu pokání, jež mu bylo nařízeno jeho zpovědníkem. Konflikt mezi civilní justicí a náboženským pokáním? K tomuto tématu viz A. Corre, Documcnls de criminologie rétraspective, 1895, s. 21. Corre se odvolává na Trevedy-ho, Líjiľ promenáde íi k monlagne de justice et ň la lombe Tnnginj. 65) Těch, které R. Mandrou nazývá dvěma velikány: Cartouche a Mandrina, k nimž je třeba ještě připojit Guilierilio (De In cullure po-pulmre mix XVIJ' el XVlíť strčte, 1964, s. 112). V Anglii hráli podobnou roli Jonathan Wild, Jack Sheppard a Claude Duval. dvě obklíčení trestní praxe - určitá fronta boje proti zločinu jeh0 trestání a jeho paměti. Jestliže tato vyprávění mohla být vytištěna a dána do oběhu, bylo to proto, že se od nich éelíáValy efekty ideologické kontroly,''''1 hodnověrné bajky z malých dějin. Avšak byla-li přijímána s takovou pozorností jestliže tvořila základ četby lidových vrstev, bylo tomu 1^ proto, že v nich lidé nacházeli nejen památky, ale opěr-ňébody; zájem „zvědavosti" je také zájmem politickým. Tnkžé tyto texty, ve faktech, která přinášejí, v odezvě, kterou jinVdávají, a ve slávě, kterou udělují zločincům, označovaným za „proslulé", a nepochybně ve slovech samých, která používají, mohou být čteny jako diskurz s dvojí tváří (bylo .by třeba studovat použití kategorií jako „neštěstí", „hanebnost" nebo adjektiv jako „proslulý", „žalostný" ve vyprávěních, jako je Histoire de la vie, grandes voleries et subtilitds tle GttHleri et de ses compagnons et de leiirfin lamentable et mnlheii-reuse [Historie o životě, o velkých loupežích a vychytralých kouscích Guilleriho a jeho kumpánů a o jejich žalostném a nešťastném konci]).fi71 Bylo by patrně třeba porovnat tuto literaturu s „emocemi popraviště", kde se skrze mučené tělo střetává moc, jež soudí, se zástupem lidu, který je svědkem, spolupodílníkem, možnou a „výjimečnou" obětí takové popravy. V brázdě ceremonie, která nesprávně usměrňuje vztahy moci, jež se snaží ritualizovat, se urychluje celá masa diskurzů, pronásledujících tutéž konfrontaci; posmrtné vyhlášení zločinů ospravedlňovalo justici, ale glorifikovalo rovněž zločince, Z tohoto důvodu požadovali reformátoři trestního systému 66) Tisk a šíření almanachů, letáků apod. byly v principu podrobovány . přísné kontrole. 67) Tento titul lze nalézt v Bibliothěque bleue v Normandii spíše než v Troye (viz R. Helot, Ln Bibliothěque bleue en Normandie, 1928). 112 113 okamžité staženi oněch letáků a pamfletů.fi8> Z tohoto důvodu se také v lidech objevuje tak živý zájem o to, co hrálo rolí spíše v příbězích drobných a každodenních nezákonností, Z tohoto důvodu také ztratily ony letáky svou důležitost při tom, jak se změnila politická funkce lidových nezákonností. A tak tyto letáky vymizely, jakmile se rozvinula zcela nová literatura o zločinu: literatura, ve které je zločin oslavován, ovšem protože jde o jedno z krásných umem, protože může být dílem jen výjimečné povahy, protože odhaluje nestvůrnost silných a mocných, protože zločinnost je stále určitým druhem privilegia: od hrůzostrašného románu k Thomasů de Quincey, od Otrantského zámku k Charlesi Baudelairovi, všude tu máme estetický přepis zločinu, který je rovněž přizpůsobením kriminality do přijatelných forem. Zdánlivě jde o objevení krásy a velikosti zločinu; ve skutečnosti je to potvrzeni toho, že i velikost má právo na zločin a že ten se dokonce stává výlučným privilegiem těch, kdo jsou skutečně velcí. Krásné vraždy nejsou pro žebráky drobných nezákonností. Pokud jde o detektivní literaturu, počínaje Gaboriauem pokračuje dále v onom prvním přesunutí: pomocí uskoků, důmyslností a neobyčejné bystrostí své inteligence se kriminalista, jehož tato literatura představuje, dostává mimo jakékoli podezření; a boj mezi dvěma čistými vědomími - vědomím vraha a vědomím detektiva - ustavuje základní formu konfrontace. Jsme vskutku mnohem dále od těch vyprávění, která podrobně líčila život a zlé skutky zločince, která jej nechávala doznat se ke svým zločinům a která vypočítávala tedno po druhém všechna mučení, jež vytrpěl: přesunuli ..me se od expozice faktů či od doznání k pomalému procesu odhalování; od okamžiku vykonám rozsudku k fázi vyšetřování; od fyzické konfrontace s mocí k intelektuálnímu boji mezi zločincem a vyšetřovatelem. Nebyly to pouze letá-jty, co zmizelo se zrozením detektivní litera tury; byla to sláva neotesaného zlosyna a jeho ponurá heroizace skrze mučení a popravu. Člověk z lidu je nyní příliš jednoduchý, aby řnohl být protagonistou tak subtilních pravd. V tomto novém žánru s.e již nevyskytují ani lidoví hrdinové, ani velkolepé popravy; je tu samozřejmě zlosyn, avšak inteligentní; a vyskytuje-li se tu trestání, nesmí se při něm trpět. Detektivní literatura přesouvá onu podívanou, která obklopovala zločince, do jiné společenské třídy. Deníky mezitím převzaly v zaznamenávání každodenních skutečností neheroickou šeď drobných přestupků a jejich trestání. Rozdělení je vykonáno; lid byl zbaven dávné pýchy svých zločinů; velké vraždy se staly tichou hrou počestných občanů. 68) Víz např. Lacretelle: „Abychom uspokojili tuto potřebu silných citů, abychom prohloubili dojem, způsobovaný velkým příkladem, necháváme obíhat ony hrůzostrašné příběhy, jichž se zmocňují básníci z lidu a rozšiřují všude jejich pověst. Tak jednoho dne vyslechne rodina u svých dveří píseň o zločinu a popravě svých synů." (Drscours sur les prines infnmnntes, 1784, s. 106.) 114 115 část n Trestání KAPITOLA I ZOBECNĚNÉ TRESTÁNÍ „Nechť jsou tresty přiměřené a odpovídající přestupkům, nechť trest smrti není udělován krom viníků vraždy a nechť jsou veřejná mučení, jež se příčí humanitě, zrušena. Protes- :: ty P£°il veřejným popravám nalezneme v druhé polovině 18. 'století všude: u filozofu a právních teoretiků; u právníků, advokátů i členů parlamentu; v soupisu požadavků a připo-mínek i u zákonodárců na shromážděních. Musí se trestat jinak: zrušil fyzickou konfrontaci vládce s odsouzeným; rozplést tento boj tělo na tělo, jenž se odvíjel mezi pomstou vladaře a uspokojovaným hněvem davu prostřednictvím popravovaného a kata. Velice rychle se veřejná poprava stává nepřijatelnou. Viděno z hlediska moci, pro niž tím byla zrazována tyranie, exces, žízeň po pomstě a ona „krutá rozkoš z trestání",2' to bylo pobuřující. 2 pohledu oběti, která byla ponechána beznaději a od níž se přesto očekávalo, že bude bla-hořečit „nebi a svým soudcům, jimž se jevila býti zpustlá",3' to bylo zahanbující. V každém případě to bylo nebezpečné pro 1) Takto shrnula kancléřství v roce 1789 obecné stanovisko soupisu požadavků a připomínek generálních stavů k veřejnému mučení. Viz E. Seligman, La justice sous la Revolution, 1901, sv. I, a A, Desjardin, Les Colliers des Étnls gčnčraux cl la justice criminelle, 1883, s. 13-20. 2) J. Petion de Villeneuve, Řeč v Konstituantě, Archives parlemcnlaires, sv. XXVI, s. 641. 3) A. Boucher d'Agris, Observations sur les lois criminelles, 1781, s. 125. 119 upuru, kterou zde nacházelo - i jedno proti druhému - násilí krále a násilí lidu. Jako kdyby suverénní moc neviděla v tomto soupeření ukrutností výzvu, která se sama předkládá a která by mohla být jednoho dne vzata na vědomí:Jid,jiavyk]ý „vidět téci krev", snadno přistoupil na -to,, „že pomstít se lze pouze prolitím krve".*1' V těchto ceremoniích, které byly objektem tolika nepřátelských zájmů, můžeme pozorovat protínání přemíry ozbrojené justice a hrozícího hněvu lidu. Joseph de Maistre poznal v tomto vztahu jeden ze základních mechanisr ; mů absolutní moci: kat tvoří převodové kolo mezi vládcem a lidem; smrt, kterou přináší, je jako smrt zotročených rolníků, kteří budovali Sankt Petěrburg z močálů a morových ran; tato smrt je principem univerzality; z jedinečné vůle despoty činí zákon pro všechny a z každého zlikvidovaného těla stavební kámen státu; co na tom, že sráží nevinné! V tomtéž nebezpečném a rituálním násilí odhalovali reformátoři naopak to, co na obou stranách přesahovalo legitímni vykonávání moci: v tomto násilí se pudle nich tyranie konfrontuje se vzpourou; vzájemné se vyvolávají. Je tu dvojí nebezpečí. Namísto pomsty, by kriminální justice měla prostě jen trestat. Nezbytnost trestání bez veřejného mučeni se formulovala nejprve jako hlas srdce či pohoršené přirozenosti: i u těch nejničemnějších vrahů je třeba brát při jejich trestání v úvahu přinejmenším jednu věc: jejich „lidskost". V 19. století přijde den, kdy se tento „člověk", odhalený i v zločinci, stane terčem trestní intervence, objektem, jenž má být napravován a transformován, oblastí celé řady věd a podivných praktik - „vězeňských", „kriminologických". Nicméně v době osvícenství tu nebyla humanita jako pozitivní téma vědění - že člověk je objektem barbarství veřejných poprav -, nýbrž jako omezení práva: legitimní hranice moci trestat. Nikoli čeho je třeba do- 4) Lacheze, Řeč v Konstituantě, 3. června 1791, Archives mrkmenlaires, sv. XXVI. 120 sáhnout, chceme-li jej změnit, nýbrž co se musi nechat netknuté, aby byl vůbec respektován. Noli me tangere. To znamená konec pomsty panovníka. „Člověk", jejž reformátoři 'zduiazňovairoproti despbtismu popraviště, je sám o sobě ..-fôVŕíež čiověkem-měřítkem: avšak nikoli věcí, nýbrž moci. Je tu tedy problém: jak sloužil tento člověk-měřítko coby námitka oproti tradičním praktikám trestání? Jakým způso-bem se stal hlavním morálním ospravedlněním reformního hnutí? Proč tato tak jednomyslná hrůza z veřejných poprav a lak lyrická vytrvalost v usilování o tresty, jež by měly být „humánní"? Anebo, což se toho také týká, jak se tyto dva prvky, všudypřítomné v požadavcích na zmírnění trestů -„měřítko" a „humanita" - artikulují jeden ve vztahu k druhému? Prvky tak nutné a přesto tak nejisté, rovněž podezřelé a navíc spojené natolik pochybným vztahem, který se objevuje i dnes a vždy, kdykoli se znovu klade problém ekonomie trestání. Zdá se, jako kdyby 18. století vyvolalo krizi této ekonomie, a aby ji vyřešilo, navrhlo fundamentální zákon, že trest musí brát „humanitu" jako „měřítko", aniž by tomuto principu, považovanému přesto za nepřekročitelný, byl dán definitivní smysl. Je tedy namístě vyložit zrod a počáteční historii této enigmatické „mírnosti". Vzdává se hold velkým reformátorům - Beccariovi, Ser-vanovi, Dupatymu či Lacretellemu, Duportovi, Pastoretovi, Targetovi, Bergassemu, redaktorům Cahiers nebo ústavodár-nému shromáždění - za to, že uložili tuto mírnost soudnímu aparátu a „klasickým" teoretikům, kteří ji ještě ke konci 18. století odmítali přísnými argumenty.51 5) Viz zejména polemiku Muyarta de Vouglans proti Beccariovi, Réfit-fdř/oíi du Trnité des dčlits et des pcines, 1766. 121 Je nicméně třeba zasadit tuto reformu do procesu, jejž historici odhalili teprve nedávno studiem právnických archivů: do procesu uvolňování trestám, během 18. století, či přesněji dvojího pohybu, v němž, zdá se, během tohoto období ztrácejí zločiny svůj násilný charakter, zatímco tresty sé na oplátku na jedné straně zmírňují co do intenzity, avšak^za j:enu růstu počtu momentů, ve kterých intervenují. Od konce 17. století vskutku zaznamenáváme značné snížení počtu vražd a obecně i fyzických napadení; zdálo se, že zločiny proti vlastnictví převážily nad násilnými činy; krádeže a podvody nad vraždami a ublíženími na těle; rozptýlená, příležitostná, ale častá delikvence těch nejchudších tříd je vystřídána de-likvencí omezenou a „zručnou"; zločinci ze 17. století jsou „lidé vysílení, špatně živení, zcela impulzivní, snadno vznětliví, příležitostní zločinci"; ti z 18. století jsou „mazaní, lstiví, vypočítaví chytráci", zločinci „na okraji špolečnošti";r,t konečně i vnitřní organizace delikvence se mění: velké bandy zjočinců (loupežníci tvořící malé ozbrojené skupiny, mužstva pašeráků ostřelující výběrčí solné daně, propuštění či zběhnuvší vojáci, kteří se potulují společně) mají tendenci se rozpadat; lehce pronásledovatelní, a tedy donuceni k vytváření menších skupin - často o pouhé hrstce mužů -, aby mohli nepozorovaně procházet, spokojovali se s méně nápadnými operacemi, s menším zapojením sil a s menším rizikem masakrů: „Fyzická likvidace anebo rozbití velkých band... uvolnily po roce 1755 polejDro delikvenci namířenou proti majetku, jež se od nynějška ukazuje býti individualistická, která je nicméně ve skutečnosti provozována malými skupinkami složenými z drobných lupičů či kapsářů: jejich síla zřídka přesahuje počet čtyř osob."7' Všeobecné změny odve- 6) P. Chaunu, ylriunfcs de Normandie, 1962, s. 236, a 1966, s. 107-108. 7) E. Le Kny-Ladurie, v Conlrepoint, 1973. dly nezákonnost od přímého útoku na tělo a obrátily ji více či méně přímo k hmotným statkům; od „kriminality mas" ke „kriminalitě hranic a okraje společnosti", vyhrazené z části jen profesionálům. Může se tedy zdát, jako kdyby šlo o postupný pokles toho nejnižšího stavu - „odstraňování napětí, která ovládala lidské vztahy... lepší kontrola násilných popudů""' - a jako kdyby samy nezákonné praktiky uvolnily své sevření těla a byly namířeny k jiným cílům. Zmírnění zločinů předcházelo zmírnění zákona. Nicméně tatotrans-: formace nemůže být oddělena od několika procesů, které .probíhaly pod její úroyní;_především, jak poznamenává F. Chaunu, nemůže být oddělena od modifikací souboru ekonomických llaků,.......od jistého obecného vzestupu životni • úrovně, od prudkého demografického nárůstu, od rozmnožení bohatství a majetku a od „potřeby bezpečnosti, která je následovalaKromě toho lze v průběhu 18^století zaznamenat jisté přitvrzení justice, jejíž texty vykazují v mnoha bodech vyšší přísnost: v Anglii bylo do počátku 19. století definováno 223 závažných zločinů, z nichž plných 156 bylo zavedeno během posledního sta let;lOÍ ve Francii byly zákony o potulce od počátku 17. století obnoveny a posíleny ně- 8) N. W. Mogenscn, Aspcds de la sociále augcrnnvc nux XVIIc ct XVIJ1' siěcks, 1971; strojopis dizertační práce, s. 326. Autor ukazuje, jak jsou v oblasti Auge násilné zločiny v předvečer Velké francouzské revoluce čtyřikrát méně časté než na konci vlády Ludvíka XIV. Obecně vzato poukazují práce vedené Pierrem Chaunuem o zločinnosti v Normandii m vzestup podvodů na úkor násilností. Viz články B. Bouteletn, J. Cl. Gégota a V. Doucherona v Aitnales de Normandie z let 1962, 1966 a 1971. V případě Paříže viz P. Petrovitch v Críme el criminntilč en France aux XVIIc et XVÍUe sicclcs, 1971. Tyž jev nastal, jak se zdá, i v Anglii; viz Ch. Hibbert, The Rools of Evil, 1966, s. 72; a J. Tobias, Crimc and Indusirial Society, 1967, s. 37n. 9) P. Chaunu, Anuales de Normandie, 1971, s. 56. 10) T. F. Buxton, Parliamcntnry Debate, 1819, s. XXXÍX. 122 123 r kolikrát za sebou; stále těsnější a úzkostlivější vykonávaní spravedlnosti vedlo k tomu, že byla věnována pozornost veškeré drobné delikventa, kterou by bylo jinak možnéjrechat lehce unikat: „spravedlnost se v průběhu 18. století stávala stále pomalejší, tíživější a přísnější ke krádežím, jejichž čet-,-nost relativně vzrůstala a vůči nimž nyní vstoupilo do hry buržoázni pojetí třídní spravedlnosti";11* rostl také, zvláště ve Francii a ze všeho nejvíce v Paříži, policejní aparát, který zabraňoval rozvoji organizované a veřejně se projevující kriminality a odsouval ji směrem k diskrétnějším formám. A k tomuto souboru opatření musíme ještě připojit poměrně všeobecně rozšířené přesvědčení o neutuchajícím a nebezpečném nárůstu zločinnosti. Zatímco dnešní historikové konstatují úbytek velkých band záškodníků, Le.Trosne je viděl, jak se jako mračna kobylek vrhají na francouzský venkov: „Je tu tento nenasytný hmyz, který dennodenně pustoší obživu malých rolníků. Jsou to, abychom se vyjádřili přímo, vojska nepřátel, roztroušená po celém teritoriu, jež tam žijí vskrytu jako na dobytém území a vybírají opravdové dávky ve jménu almužen;" ti nejchudší venkované platí víc než na daních; ti, jejichž daň je vyšší, platí přinejmenším třetinu svých příjmů.12' Většina pozorovatelů tvrdí, že delikvence roste; v to spadají též zastánci větší přísnosti a také ti, kteří se domnívají, že kdyby spravedlnost více omezila své násilí, byla by účinnější a méně náchylná ustupovat před následky 11) E. Lii Roy-Lndurie, v Contrcpoinl, 1973. Studie A. Fargeho o krádežích potravin v Paříži v 1B. století (Le Vol ďatimcnis a Paris au XVllľ siěcle, 1974) potvrzuje tuto tendenci: mezi lety 1750 až 1755 posílalo 5 % rozsudků tyto zloděje potravin na galeje, ale v letech 1775 až 1790 to bylo již 15 %: „Přísnost tribunálů se časem vystupňovala... ohrožením užitečných hodnot společnosti, která si přála být vůči majetku spořádaná a uctivá." (S. 130-142.) 12) G. Le Trasne, Mčmaircs siir ks va$abonds, 1764, s. 4. svých rozhodnutí;13' zahrnuje to rovněž soudní úředníky, prohlašující, že jsou množstvím případů přetíženi: „lidská bída a korupce mravů znásobily počty zločinů i viníků";141 v každém případě to dosvědčovala reálná praxe tribunálů. ;,Éra revoluce a císařství se ohlašuje již v posledních letech Anč/m régime. Zvyšování rizika v procesech v letech 1782 až 1789 je překvapivé. Vidíme přísnost ohledně chudých, smluvené odmítání svědectví, vzrůst vzájemné nedůvěry, nenávisti a strachu."15' Ve skutečnosti tvoří přechod od násilných zločinů ke zločinům podvodným součást celého komplexního mechanís-řhu,"v němž figuruje rozvoj výroby, zvyšování bohatství, intenzivnější právní i morální posuzování vztahů k majetku, přísnější metody dohlížení, úzkostlivější členění populace, lépe přizpůsobené techniky získávání a shromažďování informací: přesouvání nezákonných praktik je souvztažné . s určitým rozpětím a vytříbením praktik trestání. Byla to všeobecná proměna postoje, „proměna, která náleží do sféry ducha a podvědomí"?lfl) Snad, avšak pravděpodobněji a bezprostředněji to bylo úsilí o přizpůsobení mechanismů moci, které ohraničují existenci jednotlivců; adaptace a tříbení aparátů, jež mají na starosti a pod dohledem jejich každodenní chování, jejich identitu, jejich aktivitu, jejich zdánlivě nevýznamná gesta; je to jiná politika ohledně tohoto množství lěl a sil, která konstituuje populaci. To, co se zdě 13) Viz například C. Dupaty, Mčmairc justificntif pour trois hommcs coiidanmés ň la rauc, 1786, s. 247. 14) Jeden z prezidentů Chambre de la Tournelle v dopise adresovaném králi z 2, srpna 1768, citováno v A. Farge, Lc Vol ďalimcnts a Paris nu XVllľ siiclc, 1974, s. 66. 15) P. Chaunu, Annalcs dc Normandie, 1966, s. 108. 16) Výraz pochází z N. W. Mogensena, Aspccts de la societě angeronnc nnx XVU' cl XVflř siicks, 1971; strojopis dizertační práce. 124 125 rysuje, není nepochybně ani tak nový ohled na lidskost odsouzených - veřejná mučení jsou stále ještě častá, a to i za lehčí zločiny -, jako spíše tendence k jemnější a detailnější justici, k užšímu trestnímu rozčlenění tělesa společnosti, V kruhovém procesu se zdvíhá práh, po jehož překročení dochází k násilným činům, kontroly jsou mnohem častější, trestní intervence vyspělejší a zároveň početnější. Porovnáme-li tento proces s kritickým diskurzem reformátorů, všimneme si značné strategické souvislosti. Předtím než ustanovili principy nového trestání, vytýkali tradiční justici právě excesivní povahu trestů; avšak spíš exces, který je spjat s neregulérností, než ten, jenž plyne ze zneužití moci trestat. 24. března 1790 otevírá Thouret v Konstituante diskusi o nové organizaci soudní moci. N4oci, jež je podle něj ve Francii „zbavena své přirozenosti", a to trojím způsobem. Soukromým přivlastněním: místa úředníků se kupují; dědí se z otce na syna; mají směnnou hodnotu, a je tedy ve skutečnosti možné je získat za úplatu. Konfuzí dvou typů moci: té, která vykonává spravedlnost a vynáší rozsudky v souladu se zákony, a té, která vytváří samotné zákony. A konečně existencí celé řady privilegií, která činí vykonávání spravedlnosti nevěrohodným: existují tribunály, procesy, obhájci, a dokonce přestupky, které jsou „privilegované" a které spadají mimo rámec obecného práva.171 To je jen jedna z bezpočtu formulací kritik starých již přinejmenším půl století, které všechny odsuzují v této nepřirozenosti princip neregulérní justice. Trestní justice je neregulérní především pro množství instancí, jež jsou pověřeny ji zajišťovat, aniž by někdy tvořily jednotnou a spojitou pyramidu.1115 17) Archives parlcmcnlaircs, sv. XII, s. 344. 18) O této otázce se lze mimo jiné dočíst v S. Linguet, Néccssitč ďune reformě dans {'administration de la justice, 1764, nebo A. Boucher d'Argis, Cahier ďitn magistrát, 1789. I když ponecháme stranou církevní jurisdikci, musíme vzít v úvahu diskontinuity, překrývání a konflikty mezi různými právními systémy: jednak práva šlechty, jež byla stále ještě důležitá zejména při potlačování drobných deliktů; práva krále, jež byla sama o sobě velmi početná a špatně koordinovaná (soudy panovníků se často dostávaly do konfliktu s rychtářskými soudy, a především se soudy odvolacími, které byly vytvářeny později jako zprostředkující instance); jednak práva, která jsou ar de facto nebo de jure zajišťována administrativními instancemi (jako je intendant) nebo policejními instancemi (jako je velitel četnictva či policejní úředníci); k tomu je též třeba připojit právo krále nebo jeho zástupce na rozhodnutí o uvěznění nebo vyhoštění, které stojí mimo veškerou regulérní proceduru. Tyto nesčetné instituce se svým přebytkem neutralizují a jsou neschopné pokrýt těleso společnosti v celém jeho rozsahu. Jejich propletenost způsobuje trestní justici paradoxně jisté mezery. Je nesouvislá díky různosti zvyků a procedur, jež přetrvává navzdory všeobecnému nařízení z roku 1670; je nesouvislá díky vnitřním konfliktům o kompetence; je nesouvislá díky partikulárním zájmům - politickým a ekonomickým -, jež se každá instance pokouší hájit; a konečně je nesouvislá i kvůli intervencím královské moci, které mohou prostřednictvím udílení milosti, zmírnění trestů, převedení trestu k vyšší instanci královského soudu nebo přímým tlakem na soudní úředníky zabránit regulérnímu a přísnému fungování justice. Kritika reformátorů je spíš než proti slabosti či krutosti namířena proti špatné ekonomii moci. Příliš mnoho moci bylo v rukou nižších zastupitelů jurisdikce, takže mohli - za pomoci ignorance a bídy odsouzených - přehlížet odvolávání se na právo a vynášet bez kontroly svévolné rozsudky; příliš mnoho moci bylo na straně žalobce, jemuž byly dány téměř neomezené prostředky k usvědčování, zatímco obža- 126 127 lovaný stál vůči němu bezbranný, což vedlo soudce k tomu, že byli někdy přehnaně přísní a někdy naopak, v reakci na to, příliš shovívaví; příliš mnoho moci bylo v rukou soudců, kteří se mohli spokojit s malichernými důkazy, pokud byly „legální", a kteří disponovali značnou svobodou ve volbě trestů; příliš mnoho moci bylo přisuzováno i „královým mužům" nejen ve vztahu k obžalovaným, ale i vzhledem k ostatním soudním úředníkům; a konečně, příliš mnoho moci bylo vykonáváno samotným králem, protože mohl pozastavit běh soudního procesu, měnit jeho rozhodnutí, sesazovat soudní úředníky, odvolávat je nebo je posílat do vyhnanství, nahrazovat je soudci s královským pověřením. Ochromení justice bylo mnohem méně spjato s oslabením než se špatně reguk> vanou distribucí moci, s její koncentrací na určitém počtu míst a s konflikty, diskontinuitami, jež z toho vyplynuly. Tato dysfunkce moci odkazuje k centrálnímu excesu; k tomu, co by bylo možné nazvat monarchická „nadmoc" [surpouvoir], která ztotožňuje právo trestat s osobní mocí panovníka. Tato teoretická identifikace číní z krále fons justi-tine, ale její praktické důsledky lze dešifrovat až do momentů, které vypadají jako opozice vůči' králi a které omezují jeho absolutismus. Proto měl král, který si udělil právo pro potřeby státní pokladny prodávat úřady justice, které mu „patřily", před sebou úředníky, držitele svých pověření, nejen neposlušné, ale přímo zaujaté, náchylné ke kompromisům. Proto také bez ustání vytvářel nové úřady, čímž rozmnožoval konflikty moci a kompetence. Proto vykonával příliš úzce moc nad svými „muži" a uděloval jim moc téměř naprostou, což ještě zesilovalo konflikt v rámci úředního aparátu. Proto justici konkuroval množstvím ukvapených procesů (vykonávaných veliteli četnictva či policejními úředníky) nebo administrativními opatřeními, čímž paralyzoval justici pravidelnou, jež se pak stávala někdy shovívavou a nejistou, jindy však uspěchanou a přísnou.1'-1' 128 ( Kritizována však nebyla tolik, či nejen, privilegia justice, její svévole, její starodávná arogance, její nekontrolovatelná Tpřáva; spíše to byla směs slabosti a excesu, směs premrštenosti a mezer, a především sám princip tohoto smísení, mo-: harchická nadmoc. Pravým cílem reformy, a dokonce i v jejích nejobecnějsích formulacích, nebylo ani tak založit nové právo trestat postavené na principech větší rovnosti, ale ustavit novou „ekonomii" moci trestat, zajistit její lepší distribuci, tak, aby nebyla ani příliš koncentrovaná na několika privilegovaných místech, ani příliš rozdělená mezi proti sobě stojícími instancemi; aby byla rozdělená v homogenních kruzích, schopných působit všude, spojitě a až do nejjemnějšího zrnka sociálního tělesa.2'" Reforma trestního práva musí být chápána jako strategie,nového uspořádání moci trestat podle modalit, které ji učiní více pravidelnou, více účinnou, více konstantní a méně detailní ve svých účincích; které zkrátka zvýší její efektivitu při snížení jejích ekonomických nákladů (to "znamená, že ji oddělí od systému vlastnictví, kupování a prodávání, od podplácení nejen při získávání úřadů, ale samotných rozhodnutí) a jejích nákladů politických (jejím oddělením od svévole monarchické moci). Nová právní teorie trestání odpovídá ve skutečností nové „politické ekonomii" 19) K této kritice „přebytku moci" a jeho špatné distribuce v soudním aparátu viz zejména C. Dupaty, Lcttrcs súr la proceduře criminellc, 1788; P. L. de Lncretelle, Dwscrttition sur le ministirc public v Discattrs sur le prčjugídes leines injtiniantcs, 1784; G. Target, Ľ Esprit des cahiers présentés aitx États géiiérnux, 17B9. 20) Viz N. Bergasse o soudní moci: „Je nutná, aby zabraňujíc každému druhu činnosti proti politickému zřízeni a jakémukoli vlivu na vůli těch, kdo se účastní formování takového zřízení nebo jeho udržování, proto, aby chránila všechna individua a všechna práva, disponovala tato moc silou, která by byla všemocná při obraně a při zabezpečení a která by se stala naprosto bezmocnou, jestliže by změnila své určení a směřovala k jakémukoli zneužití při utlačování." {Rnpporl ň la Constihiante sur le pouvoir judidairc, 1789, s. 11-12.) 129 moci trestat. Je tedy zřejmé, proč tato „reforma" neměla žád- ") ný jedinečný moment vzniku. Na počátku této reformy nesto- > jí ani nejosvícenější občané podléhající soudu, ani filozofové, ti nepřátelé despotismu a přátelé humanity, dokonce ani soci- : ální skupiny oponující zákonodárcům. Či přesněji, nejsou to ■ pouze oní; v tomto globálním projektu nové distribuce moci trestat a nového rozdělení jejích účinků se protnulo mnoho :.: různých zájmů. Reforma nebyla připravena vně soudního aparátu a proti všem jeho představitelům; byla z podstatné ■■; části připravena uvnitř něj, velkým počtem soudních úřední-"" ků a na základě cílů, které jim byly společné, a konfliktů moči, které je stavěly proti sobě. Reformátoři jistě netvorili mezi ■] úředníky většinu; byli to však přece muži práva, kteří načrtli všeobecné principy reformy: moc soudit by neměla být zatížena bezprostředním vykonáváním suverénní moci vladaře; měla by být osvobozena od nároků vydávat zákony; měla by být zbavena majetkových vztahů; a neměla by mít jinou funkci než soudit, plně vykonávat svou moc. Zkrátka aby moc soudit již nespočívala na množství nespojitých, někdy si i pro-tiřečících privilegií, udělovaných suverénní mod, nýbrž na spojitě distribuovaných účincích svrchované státní moci. Tento obecný princip definuje celkovou strategii, která zahrnovala celou radu různých bojů. Bojů filozofů jako Voltaire a novinářů jako Brissot či Marat; ale také bojů soudních úředníků, jejichž zájmy však byly velmi rozmanité: Le Trosne, rada soudu první instance v Orleansu, a Lacretelle, generální advokát v parlamentu; Target, který se spolu s členy parlamentu stavěl proti Maupeouově reformě; ale také J. N. Moreau, jenž podporoval královskou moc proti parlamentářům; též Serván a Du-paty, oba soudní úředníci, kteří však byli v konfliktu se svými kolegy, atd. Po celé 18. století uvnitř i vně soudního aparátu, v každodenních trestních praktikách, stejně jako v kritice institucí lze sledovat, že se formuje nová strategie vykonávání moci tres- ::.'tát. A „reforma", tak jak se formuluje v teoriích práva či jak ■ "je['schematicky podána v jednotlivých projektech, je, řečeno jasně, politickým nebo filozofickým obnovením této strate-gje s prvotními cíli: učinit trestání a potlačení nezákonností pravidelnou funkcí, koextenzivní se společností; trestat nikoliméně, nýbrž lépe; trestat možná s menší přísností, avšak proto, aby se trestalo s větší univerzálností a nutností; vpra-vit moc trestat hlouběji do těla společnosti. Situace, ze které se zrodila reforma, tedy nebyla situací nové senzibility; byla to situace jiné politiky vzhledem k nezákonnostem. Obecně lze říci, že za ancien regime měly různé sociální vrstvy své rozpětí tolerovaných nezákonností: nedodržování jistého pravidla, zanedbávání početných výnosů či nařízení : patřilo k podmínkám politického a ekonomického fungování společnosti. Že je to rys, který není pro ancien regime jedinečný? Bezpochyby. Avšak tato nezákonnost byla natolik hluboce zakotvena a byla tak nezbytná pro život každé sociální vrstvy, že měla v jistém smyslu i svou soudržnost a svou vlastní ekonomii. Někdy přijala formu naprosto statutární - což z ní činilo spíš pravidelné zproštění než nezákonnost: byla to privilegia přiznaná jednotlivcům nebo společenstvím. Někdy měla formu masivního a všeobecného nedodržování, což způsobovalo, že v průběhu desetiletí, někdy i staletí, mohla být nařízení bezpočtukrát vydávána a obnovována, aniž by to kdy vedlo k jejich plnění. Někdy šlo o postupné zastarávání zákonů, jež poskytovalo prostor pro jejich náhlé znovuoživení. Někdy to byl tichý souhlas moci, přehlížení či prostě neschopnost účinně prosazovat zákon a stíhat jeho narušitele. Nejméně zvýhodněné vrstvy populace neměly v principu žádná privilegia: získávaly však pro- 130 131 spěch v rámci okraje toho, co jim bylo uloženo zákony a zvyky, z prostoru tolerance, získaného ať silou či zatvrzeloslf; a tento prostor byl pro ně natolik neodmyslitelnou podmínkou existence, že byly vždy připraveny vzbouřit se, aby jej bránily; opakovaně prováděné pokusy omezit tento prostor uplatňováním starých pravidel nebo tříbenim represivních procedur vyprovokovaly ve všech případech lidové bouře, tak jako pokusy o omezení jistých privilegií pobuřovaly šlechtu,.klerus i buržoazii. Tato nezbytná nezákonnost, jejíž specifické formy si každá společenská vrstva nesla s sebou, byla zachycena v celé řadě paradoxů. V nižších oblastech byla spojována s kriminalitou, od níž ji bylo těžké odlišit alespoň právně, ne-li morálně: od fiskální nezákonnosti k nezákonnosti celní, k pašování, loupení, ozbrojenému boji proti výběrčím daní a později i proti samotným vojákům, a konečně až ke vzpouře vedla spojitá souvislost, v níž bylo těžké vyznačit hranice; nebo dále potulka (přísně trestaná ve smyslu nařízení, jež však nebyla téměř nikdy naplňována) s loupením, kvalifikovanými krádežemi, někdy i s vraždami sloužila jako přívětivé prostředí pro nezaměstnané, pro dělníky, kteří neoprávněně opustili své zaměstnavatele, pro služebnictvo, které z jakéhokoli důvodu uprchlo od svých pánů, pro učedníky, s nimiž bylo zle zacházeno, pro dezertéry, pro všechny, kteří chtěli uniknout nucenému verbovaní. Takže kriminalita se opírala o mnohem širší nezákonnost, k níž byly lidové vrstvy připoutány jako ke'svým existenčním podmínkám; a naopak, tato nezákonnost byla trvalým faktorem růstu kriminality. Odtud ona nejasnost v postojích veřejnosti: na jedné straně měl zločinec - zejména pokud šlo o pašeráka nebo rolníka, stíhaného pro vymáhání dluhů od svého pána - prospěch ze spontánní solidarity: v jeho násilnostech byla spatřována přímá souvislost s dávnými boji; avšak na druhé straně ten, kdo pod ochranou nezákonnosti přijímané urči- tou populací spáchal zločiny na úkor této populace, například žebravý tulák, který kradl a vraždil, se snadno stával objektem zvláštní nenávisti: obrátil proti těm nejméně zvýhodněným nezákonnost, která byla integrována do jejich podmínek existence. Takto se okolo zločinů splétaly sláva i ostouzení; účinná pomoc i strach se střídaly vzhledem k této pohyblivé populaci, o níž se vědělo, že je tak blízko, která však byla pociťována jako místo, kde se může zrodit zločin. Lidová nezákonnost zahrnovala celé jádro kriminality, jež zde měla krajní formu a současně představovala vnitřní nebezpečí. Mezi nezákonností spodiny a tou, která náležela jiným společenským kastám, neexistovala ani přímá konvergence, ani podstatná protikladnost. V obecném smyslu udržovaly tyto různé nezákonnosti, vlastní jednotlivým skupinám, vzájemné vztahy, které byly zároveň vztahy rivality, konkurence, střetu zájmů, ale i vzájemné podpory, napomáhání: sedláky odmítnuté placeni jistých státních či církevních dávek nebylo nutně pokládáno pozemkovými vlastníky za špatné; nedodržování některých továrních nařízení řemeslníky bylo často některými novými podnikateli podporováno; pašování - příběh Mandrina, vítaného celou populací, přijímaného na zámcích a bráněného dokonce členy parlamentu, to dokazuje - se těšilo široké podpoře. Nakonec-bylo v 17. století možné spatřit, jak se rozličná fiskální odmítání sdružovala v mohutných vzpourách, jichž se účastnily vrstvy populace, které si byly jinak zcela vzdálené. Yzájem-ná souhra nezákonností byla zkrátka součástí politického a' ekonomického života společnosti. Nebo ještě přesněji: v trhlině, která se každodenně rozšiřovala lidovými nezákonnostmi, se odehrálo jisté množství transformací (například zastaralost Colbertových nařízení, nedodržování celních omezení uvnitř království, rozpuštění cechovních praktik); vždyť buržoazie tyto transformace potřebovala; 132 133 částečně na nich založila ekonomický růst. Tolerance byla te-^ dy podporována. V druhé polovině 18. století měl proces tendenci se převrátit. Nejprve s všeobecným zvyšováním bohatství, ale rovněž s masivním demografickým nárůstem, se terčem lidové nezákonnosti stávají v první řadě již nikoli práva, nýbrž majetek; chmaláclví a krádeže postupně nahrazují pašování a ozbrojený boj proti daňovým agentům. V tomto ohledu se sedláci, statkáři, řemeslníci často cítí být jejími hlavními oběťmi. Le Trosne nepochybně pouze zveličuje skutečnou tendenci, když popisuje sedláky trpící vydíráním od tuláků ještě více než dřívějším vymáháním feudálních dávek: zloději se na ně dnes vrhají jako mračno zhoubného hmyzu, pleníce sýpky a požírajíce jejich úrodu.21' Lze říci, že v 18. století se postupně projevuje krize lidové nezákonnosti; a ani hnutí z počátku Velké francouzské revoluce (týkající se odmítnutí panských práv), ani ta pozdější hnutí, v nichž se spojovaly boj proti právům pozemkových vlastníků, politické a náboženské protesty či odmítání majetkových odvodů, ji ve skutečnosti neupevnila v její staré a vlídné formě. Navíc ji buržoazie, ačkoli její značná část přijala bez velkých problémů nezákonnost týkající se některých práv, příliš nepodporovala v případech, kdy šlo o to, co považovala za práva týkající se vlastnictví. Nic nem v této věci charakterističtější než problém venkovské delikvence z konce 18. století a zejména od vypuknutí Revoluce.2*' Přechod k intenzivnímu zemědělství vykonával na užívací práva, na tolerance, na obecně přijímané drobné nezákonností stále větší vynucený tlak. Nadto se vlastnictví pozemků, dosahované nyní částečně i buržoazií a zbavené tak feudálních břemen, která je zatěžovala, stává 21) G. Le Trosne, Mčmairc sirr les vagnlmnds, 1764, s. 4. 22) Y.-M. Bercé, Croqimnts cl mi-píeds, 1974, s. 161. vlastnictvím absolutním: všechny tolerance, jichž sedláci dosáhlí nebo které si zachovali (opuštění starých povinností či upevnění neregulérních praktik: právo volné pastvy na strništi, sbírání klestí atd.), jsou nyní stíhány novými vlastníky, kteří jim dali jasný a jednoznačný status trestného činu (podněcujíce tak v populaci řadu řetězových reakcí čím dál nezákonnějších nebo, chcete-li, čím dál zločinnějších: rozbití ohrady, krádež či zabíjení dobytka, zakládání požárů, násilnosti, vraždy).23' Právní nezákonnost, jež často zajišťovala přežití těch nejchudších, se postupně s novým statusem vlastnictví stala nezákonností majetkovou. Tu však bude třeba trestat. A tato nezákonnost, ačkoli byla buržoazií spíš potlačována, pokud šlo o pozemkové vlastnictví, byla v případě ob-diodního a průmyslového vlastnictví zcela nepřijatelná: rozvoj přístavů, vznik velkých obchodních center, kde se shromažďuje zboží, organizování dílen obrovských rozměrů (s odpovídající masou materiálu, nástrojů a výrobků, které patřily podnikateli a nad nimiž bylo těžké udržovat dohled), to vše nutně vyžadovalo také přísné potlačení nezákonností. Způsob, jímž má být bohatství podle zcela nových kvantitativních měřítek investováno ve zboží a ve strojích, předpokládá systematickou a ozbrojenou netoleranci vůči nezákonnosti. Fenomén je naprosto nej viditelnější tam, kde je nejvyšší ekonomický rozvoj. Kvůli této naléhavé potřebě potlačit nesčetné nezákonné praktiky hodlal Colquhoun podat jen pro město Londýn vyčíslené důkazy: podle odhadů podnikatelů a pojišťovacích společností vzrůstaly krádeže zboží dováženého z Ameriky a přechodně uskladněného na březích Temže rok co rok o 250 000 liber; jen v samotném londýnském pří- 23) Viz O. Festy, Les Délits rurmix cl kur répression souš lit Růvolutíon et le Consukt, 1956; M. Agulhon, La vie sociále en Provence, 1970. 134 135 stavu (když nepočítame části prístavu patříd vojenskému námořnictvu) bylo každý rok ukradeno zboží za přibližně 500 000 liber; k tomu je třeba připočíst 700 000 liber ve vlastním městě. Při tomto nepřetržitém loupení je podle Colqu-houna třeba povšimnout si tří jevů: jednak napomáhání a často i aktivního podílnictví úředníků, dozorců, předáků a dělníků: „když se na jednom místě shromáždí velké množství dělníků, nutně se mezi nimi nachází mnoho špatných charakterů"; jednak existence celé organizace nedovoleného obchodu, která začíná v dílnách nebo v docích, pokračuje dále přes přechovávače - přechovávače ve velkém, kteří se specializovali na určité typy zboží, a přechovávače v malém, jejichž výkladní regály nabízely jen „staré kusy rezavého železa, hadry a obnošené šaty", zatímco v zadních místnostech obchodu se skrývala „námořní munice nejvyšší ceny, měděné hřebíky a šrouby, kusy litiny a vzácných kovů, výrobky ze Západní Indie, nábytek a hromada zboží nakoupeného od dělníků všeho druhu" - až po překupníky a kolportéry, kteří ukradené zboží rozváželi daleko na venkov;241 a konečně výroba falešných peněz (po celé Anglii bylo roztroušeno 40 až 50 penězokazeckých dílen, které nepřetržitě pracovaly). Tento ohromný podnik, zahrnující současně rozkrádání i konkurenci, totiž usnadňoval celý soubor tolerancí: některé platily téměř jako nabytá práva (například právo shromažďovat z lodí kusy železa či odrezky lana nebo znovu prodávat zlomky cukru); jiné jsou řádu morálního akceptování: analogie, s níž se toto loupení spojovalo v duchu svých vykonavatelů, jako pašování, „familiárně s těmi druhy přestupků, které vůbec nepociťovali jako něco nesprávného".251 24) P. Colquhoun, Trnitě aur la police dc Londres, fr. překlad, 1807, sv. I.Na stranách 153-182 a 292-339 podává Colquhoun velice detailní popis těchto postupů. 25) Tamtéž, s. 297-298. Bylo tedy nutné kontrolovat a zaznamenávat všechny nedovolené praktiky. Bylo třeba, aby byly přestupky přesně definovány a s jistotou trestány, aby se v tomto množství nezákonností, střídavě tolerovaných a trestaných se zcela neadekvátním pobouřením, určilo, co je nepřípustný přestupek, jehož původce by byl podroben trestu, před nímž není úniku. 5 novými formami akumulace kapitálu, výrobních vztahů j a právního statusu vlastnictví se lidové nezákonné praktiky, ať i už se odvíjely v tiché, každodenní tolerované formě nebo ve formě násilností, změnily z právních nezákonností na nezákonnosti týkající se majetku. Krádež se postupně stala jednou z hlavních výmluv legality na její cestě vedoucí od společnosti právně-politických dávek ke společnosti přivlastnění si výrobních prostředků a produktů. Nebo řečeno jinak: ekonomie nezákonností se restrukturovala spolu s roz- / vojem kapitalistické společnosti. Majetková nezákonnost byla oddělena od nezákonnosti právní. Toto rozlišení v sobě skrývá opozici mezi třídami, protože ty nezákonnosti, které byly lidovým vrstvám nejpřístupnější, byly nezákonnosti majetkové - násilné převody majetku; a protože si na druhé Straně buržoazie rezervuje právní nezákonnosti pro sebe: možnost obcházet svá vlastní nařízení a své vlastní zákony, zajistit si pro sebe celou ohromnou oblast ekonomického oběhu hrou, kterou rozvíjí na pomezí zákonů - na pomezí, jež bylo předjímáno jejím mlčením nebo uvolněno faktickou tolerancí. A toto přerozdělení nezákonností se promítlo dokonce ve specializaci soudních obvodů: pro majetkové nezákonnosti - pro krádeže - byly řádné a trestní soudy; pro právní nezákonnosti - podvody, daňové úniky, nezákonné obchodní operace - byly speciální právní instituce, jejichž jednání končila smírem, vyrovnáním, mírnými pokutami ald. Buržoazie si vyhradila plodnou oblast právních nezákonností. Současně s vytvořením této diferenciace se ukazuje nutnost nepřetržitého policejního rozčleňování, které míří 136 137 výslovně proti těmto majetkovým nezákonnostem. Ukazuje-se, že je nutné opustit starou ekonomii trestající mocí, jejímiž principy byly konfuzní a proděravělá mnohost instancí, pře^ rozdělení a koncentraci moci, jež byly souvztažné s nehybností a nevyhnutelnou tolerancí, s tresty budícími pozornost svou manifestácia nahodilými při svém uplatňování. Ukazuje se, že je nutné definovat strategii a techniky trestání, kde ekonomie kontinuity a permanence nahradí ekonomii spotřeby a excesu. Trestní reforma se zkrátka zrodila v průsečíku boje prod „nadbytečné moci" panovníka a „podprahové mo-: ci" získaných a tolerovaných nezákonností. Abyla-li tato reforma něčím více než pouhým přechodným výsledkem souhry nahodilých okolností, bylo tomu tak proto, že mezi touto nadbytečnou a podprahovou mocí byla utkána celá síť vztahů. Forma monarchické suverenity, která na stranu panovníka umisťovala přívažek zjevné, neomezené, osobní, nekontrolované a nespojité moci, ponechávala na straně podřízených subjektů svobodný prostor trvalé nezákonnosti; ta byla jakoby korelátem onoho typu moci. Tak jak se svalovala vina jia různá panovnická privilegia, tak se ve stejné do- ■: bě útočilo proti fungování těchto nezákonností. Oba cíle spolu souvisely. A podle okolnosti či partikulárních taktik dávali reformátoři přednost tomu nebo onomu. Le Trosne, fy-ziokrat, který byl radou prezidiálního soudu v Orleansu, tu může sloužit jako příklad. V roce 1764 publikoval pojednání o potulce: je to líheň zlodějů a vrahů, „kteří žiji uprostřed společnosti, aniž by byli jejími členy", kteří vedou „skutečnou válku proti všem občanům" a kteří existují mezi námi „ve stavu, o němž se předpokládá, že zde byl před ustavením občanské společnosti", Vyžaduje pro ně co nejpřísnější tresty (a je příznačné, že vyjadřuje své překvapení nad stavem, kdy je s nimi zacházeno shovívavěji než například s pašerá-ky); žádá, aby byla posílena policie, aby je jízdní četnictvo stíhalo za pomoci populace, jež trpí jejich krádežemi; dožaduje se/ahy dto neužiteční a nebezpeční lidé „byli osvojena státem a náleželi mu jako otroci svým pánům"; a v případě potřeby by se měly organizovat kolektivní hony v lesích, aby odtud byli vyštvaní, a každý, kdo by nějakého chytil, by byl náležitě odměněn: „Dává se odměna 10 liber za hlavu vlka. Tulák je pro společnost nekonečněkrát nebezpečnější."26' Roku ' 1777 tentýž Le Trosne ve Vues sur la justice criminelle [Pohledy ná trestní právo] požaduje, aby byly omezeny výsady veřejného žalobce tak, aby obžalovaní byli považováni za nevinné až do jejich případného odsouzení, aby soudce byl pouhým arbitrem mezi nimi a společností, aby práva byla „pevná, stálá, určená co nejpřesnějším způsobem", takže by souzení věděli, „čemu jsou vystaveni", a soudní úředníci nebyli ničím více než „nástrojem zákona".-71 U Le Trosneho, jako u mnoha jiných v jeho době, se boj za delimitaci moci trestat artikuluje přímo v potřené'podřídí t lidovou nezákonnost přímější a trvalejší kontrole. Je pochopitelné, že kritika veřej-; ných poprav měla v trestní reformě takovou důležitost: neboť veřejná poprava byla projevem, v němž se viditelným způsobem spojovala neohraničená moc suverénního panovníka a vždy připravená lidová nezákonnost. Humánnost : trestů byla pravidlem, jež bylo kladeno režimu trestání proto, aby fixovalo jeho meze v jednom i v druhém. „Člověk", který musí být v trestech respektován, je právní a morální formou, která klade toto dvojí vymezení. Avšak ačkoli je pravda, že reforma jako trestní teorie a jako strategie trestní moci byla narýsována v bodě překrytí těchto dvou cílů, její stabilita pro budoucnost byla způsobena faktem, že ten druhý zaujal na dlouhou dobu přednostní . místo. A to proto, že tlak na lidové nezákonnosti se stal v epoše Revoluce, později za císařství n ještě později i během 2ňl G. Le Trnsne. Mamme sur les vayilwids, 17M, s. ti, 51), 54, M-h2. 271 G. Lľ Trosmi, Vttcs fitv hi justice criminelle, 1777, s. 31, 37,103-ll)h. 13Ö 139 19. století základním imperativem, jejž reforma byla s to převést ze stavu projektu do stavu institucionalizace a souboru praktik. Tedy ačkoli lze novou trestní legislativu zjevně charakterizovat zmírněním trestů, jasnější kodifikací, významným snížením libovůle, lépe ustaveným konsenzem ohledně moci trestat (na úkor reálnějšího rozděleni jejího vykonává-; ní), stojí v pozadí této nové legislativy rozvrat tradiční ekonomie nezákonností a přísný nátlak při dosahování jejich nového přizpůsobení. Trestní systém je třeba chápat jako aparát diferencovaného spravování nezákonností, v žádném případě jako aparát jejich potlačování. Změnit cíl a zvolit jiné měřítko. Definovat novou taktiku k dosažení tohoto cíle, který je nyní mnohem subtilnější, ale také siřeji rozprostřen v sociálním poli. Nalézt nové techniky, které přizpůsobí trestání tomuto cíli a změní jeho účinky. Stanovit nové principy regulace, zpřesnění a univerzalizace umění trestat. Homogenizovat jeho aplikace. Snížit jeho ekonomické a politické náklady pomocí zvýšení jeho efektivnosti a rozmnožením oblastí aplikace. Zkrátka konstituovat novou ekonomii a novou technologii trestající moci: to jsou bezpochyby základní raisons ďétre reformy trestního práva v 18. století. Na úrovni principů se tato nová strategie formuluje snadno v rámci teorie společenské smlouvy. U občana se předpokládá, že jednou provždy přijal zákony společnosti, na jejichž základě může být potrestán. Zločinec se tak zjevuje jako bytost z právního hlediska paradoxní. Porušil smlouvu, a je tedy nepřítelem společnosti jako celku, avšak podílí se na trestání, kterému je podroben. I ten nejmenšf zločin atakuje celou společnost; a celá společnost - včetně tohoto zločince - je přítomna i v tom nejmenším trestu. Trestání je tedy zobecněnou funkcí, koextenzivní s celkem společnosti a s každým z jejích prvků. Zde se objevuje problém „měřítka" a ekonomie trestající moči. Ve svém důsledku staví takový přestupek jedince do opozice proti celku společnosti; aby jej potrestala, má společnost právo postavit se proti němu rovněž ve své celkovošti. Je to nerovný boj: na jedné straně jsou všechny síly, všechna moc, všechna práva. A tak to má být, neboť je zde zahrnuta [obrana každého jedince. Velkolepé právo trestat se tak ustavuje proto, že zločinec se stává obecným nepřítelem. Dokonce víc než nepřítelem, neboť jeho činy vycházejí ze středu společnosti - je zrádcem. „Zrůdou". Proč by tedy společnost had ním neměla mít absolutní právo? Proč by nemohla vyžadovat, prostě a jednoduše, jeho vyhlazení? A je-li, pravda, že principy trestáni musí být stvrzeny společenskou smlouvou, pak je zcela logické, že občané souhlasí s nejvyšším trestem pro ty z nich, kteří je jako celek napadají. „Každý zločinec, který útočí na společenská práva, stává se skrze své činy rebelem a zrádcem své vlasti; v takovém případě je ochrana státu neslučitelná s jeho vlastní ochranou; je nutné, aby jeden padl, a zahyne-li ten, kdo je vinen, je zabit nikoli občan, nýbrž nepřítel."281 Právo trestat se proměnilo z odplaty panovníka na obranu společnosti. Nachází se však nyní v novém spojem s tak silnými prvky, že se stává ještě obávanější. Zločinec je uchráněn před hrozbou, ve své podstatě excesivní, 28) J.-J, Rousseau, Spalcčcttski smlouvn, kniha II, kap. V. Nutno poznamenat, že tyto Rousseauovy ideje byly využity v Konstituante určitými poslanci, kteří si prolí udržet systém velmi přísných trestů. Kuriózně jim principy Společenské smlouvy sloužily k podpoře staré korespondence mezi krutostí zločinů a trestů. „Ochrana občanů vyžaduje, aby tresty byly vyměřovány podle krutosti zločinů a aby nebyla ve jménu humanity tato humanita obětována." (Mougins de Roquefort, který cituje tuto pasáž ze Společenské smlouvy, Řeč v Konstituante, Archives parlcmcntnircs, sv. XXVI, s. 637.) 140 141 ale je vystaven trestu, jenž se zdá být ničím neohraničený. Je to návrat k hrozivé nadmoci. To s sebou přináší nutnost si a-, novit pro trestající moc princip moderace. „Kdo by se netřásl hrůzou při nahlédnutí do historie tolika strašných a zbytečných mučení, vynalézaných a chladně ukládaných zrůdami, které samy sebe nazývaly mudrci? "^l. Či ještě: „Zákony mne vybízejí k potrestání těch nejstrašněji ších zločinů. Přistupuji k tomu se vší zuřivostí, ke které mne tyto zločiny inspirují. Ale co to? Strašlivosti zločinů trest stále přesahují... Bože, který jsi vložil do našich srdcí odpor k bolesti naší i nám podobných, jsou to tytéž bytosti, které jsi stvořil velice slabé a citlivé, kdo vynalezl tak barbarská, tak rafinovaná mučení a zabíjení? "an) Princip moderace trestů, dokonce i když jde o potrestání nepřítele celku společností, je artikulován nejprve jako diskurz srdce. Či přesněji, vytryskne jako výkřik těla, které se bouří při pohledu na tolik krutosti nebo při její představě. Formulace principu, že trestání musí zůstat „humánní", je u reformátorů vyjádřeno první osobou. Jako kdyby se senzibilita vyjadřovala přimo tím, kdo mluví; jako kdyby tělo filozofa či teoretika vstoupilo mezi ná-ruživost kata a popravovaného, aby prosazovalo vlastní zákon a vnutilo jej nakonec celé ekonomii trestání. Nalézá se v lyrismu, který manifestuje bezmocnost, racionální fundament pro trestní kalkul? Kde lze mezi principem smlouvy, který odsouvá zločince mimo společnost, a obrazem zrůdy, „vyvržené" přírodou, nalézt hranici, ne-li v přirozenosti člověka, jež se manifestuje - nikoli v přísnosti zákona či v krutostí delikventa, nýbrž v senzibilitě racionálního člověka, který vytváří zákony a nepáchá zločiny? 29) C. Beccnria, Dw dělits ct des peines, vydání z roku 1856, s. 87. 30) P. L. de Lacretelle, Discaurs sur le préjugč dcs peines infamtinies, 1784, s. 129. Toto uchýlení se k „senzibilitě" však přesně nevyjadřuje teoretickou nemožnost. Přináší s sebou fakticky princip kalkulu, Tělo, představivost, bolest, srdce, jež má být respekto-yfo{o- to vše ve skutečnosti náleží nikoli zločinci, jenž má být trestán, ale lidem, kteří poté, co podepsali pakt, mají právo praktikovat na něm moc, k níž se sjednotili. Bolest, kterou má" zmírnění trestů vyloučit, je bolest soudců či diváků se vším tím, co může přivodit zatvrzelost, krutost způsobená zvykem anebo naopak mylně zakotvené pocity lítosti, shovívavosti: „Milost mírným a citlivým duším, na nichž tyto strašlivé tresty vykonávají jistý způsob mučení."-111 To, co se má připravit a vypočítat, jsou zpětné účinky trestu na trestající instanci a na moc, na niž si Činí nároky' Zde leží kořeny principu, podle něhož by nikdy neměl být použit „nehumánni" trest, byť by zločinec mohl docela dobře být zrádcem Či zrůdou. Jestliže dnes zákon musí zacházet „humánně" s jedincem, který se nachází „mimo přirozenost" (zatímco dřívější justice nakládala nehumánním způsobem s těmi, kdo byli „mimo zákon"), důvod neleží v nějaké hluboké humanitě, kterou v sobě zločinec skryl, nýbrž v nezbytné regulaci účinků moci. Právě tato „ekonomická" racionalita musí vyměřovat trest a přitom předepisovat náležité techniky. „Humanita" je respektované jméno, udělené této ekonomii a jejimu pečlivému kalkulu. „Pokud jde o trestání, jen minimum je při něm podřízeno humanitě a doporučováno politikou."32' 31) TUmlči, s. 131. 32) A. Duport, Řeč v Konstituantě, 22. prosince 1789, Ardťwcs pnrit-mentaires, sv. X, s. 744. V temže smyslu by bylo možné citovat rozličné příspěvky z konce 18. století, předkládané vědeckými společnostmi a akademiemi: jak dosáhnout toho, „aby určitá mírnost vyšetřování a trestání byla v souladu s jistotou, že potrestání bude pohotové a exemplární a že zde občanská společnost nalezne nej-vyšší možnou míru zabezpečení své svobody a humanity" (Societě 142 143 Vezmeme si tedy, abychom porozuměli této techno-politice trestání, krajní případ, zločin ze všech zločinů nejtěžší: enarrn-: ní zločin, který porušuje celek těch nejvíce respektovaných zákonů. Je spáchán za natolik výjimečných okolností, v prostředí tak důkladně utajeném, s takovou pečlivostí a jakoby nai nejzazších hranicích možného, že může být jen jediným a v každém případě krajním činem svého druhu: nikdo jej nikdy nemůže napodobit; nikdo jej nemůže brát za příklad, ani se vůbec pohoršovat nad tím, že byl spáchán. Je odsouzen k to; mu, aby se ztratil beze stopy Tato bajka-*31 o „krajnosti zločinu" je pro nový princip trestání tím, čím byl pro stará trestání pr^ vorní hřích: čistou formou, v níž se zjevil důvod pro trestání. Měl by být takový zločin potrestán? Podle jakých měřítek? Jaký užitek by jeho potrestání přineslo v ekonomii moci trestat? Bylo by užitečné do té míry, do jaké by mohlo napravit „zlo spáchané na společnosti".3-" Neboť pokud necháme stranou; škodu čistě materiální - která, i.když je nenapravitelná jako v případě vraždy, má malou platnost v žebříčku hodnot společnosti jako celku - škoda, kterou způsobí takový zločin celku společnosti, spočívá v narušení řádu, které do ní zavádí: pohoršeni, jež vzbuzuje, příklad, který nabízí, podnět k zopakování, není-li potrestán, možnost obecného rozšíření, již v sobě nese, Aby tedy bylo potrestáni užitečné, musí mít za cíl konsekvence čcanowitpic dc Berne, 1777). Mnrat odpověděl svým Pian de Lé$isU\\Ítm críminelle. Jaké jsou „prostředky pro zmírnění přísnosti trestních zákonů ve Francii, ktorú by neuškodily veřejné bezpečnosti" (Acmičmie dc Clwlons-sur-Marnc, 178(1; Cleny akademie byli Brissnt n Í3ernardi); „vede extrémní přísnost zákonů ke snížení počtu a závažnosti trestných činu u zvrácené populace"? {Academie de Marseille, 1786; členem se slíil Eyinnr). 33) C. T.irftel, Obscnmlioiis sur íť /irn/ť/ du Code fviud, v Locré, Li Lvuisla-Inm ifr In France, sv. XXIX, s. 7-ti. Totéž lze nalézt v inverzní formě u Kanta. 34) C. E. de Pastorel, Des his pčiMles. 179(1, sv. 11, s. 21. zločinu, chápané jako řadu narušení pořádku, která by mohl způsobit. „Poměr mezi trestem a kvalitou zločinu je určován vlivem, který má narušení smlouvy způsobené zločinem, na společenský řád."3sl Tento vliv zločinu však není nutné v při-■jjíérn poměru k jeho ukrutnosti; zločin, který naplňuje vědomí hrůzou, má často menší důsledky než skutek, který je všemi tolerován a pociťován jako vhodný k vlastnímu napodobení. Velké zločiny jsou zřídkavé; nebezpečí naopak spočívá v každodenních drobných přečinech, které se mohou rozmnožit. Mezi zločinem a trestem proto nelze hledat kvalitativní vztah, £kvivalenci na základě hrůzy: „Může křik nešťastníků při mučení navrátit z hlubin minulosti, která se znovu nevrátí, čin, jenž už byl spáchán?"31'' Trest je třeba vypočítat nikoli z funkce zločinu, nýbrž z možnosti jeho opakování. Nezaměřovat se na minulý přestupek, ale na budoucí porušení pořádku. Působit lak, aby zločinec nemohl mít ani chuť zločin opakovat, ani možnost, že by jej někdo následoval.371 Umění trestat tak bude uměním účinků; spíš než stavět proti přemíře zločinu přemíru trestu bude třeba přizpůsobit navzájem obě řady, které provázejí zločin: řadu jeho vlastních účinků a řadu účinků trestu. Zločin bez dynastie nevolá po potrestání. Ne více, než měla -podle jiné verze téže bajky - stará společnost, v předvečer svého rozkladu a zániku, právo vztyčoval šibenice. Nejzazší zločin nemůže než zůstat nepotrestán. Byla to stará koncepce. Nebylo třeba čekat na reformu z 1S. století, aby byla uvolněna tato exemplární funkce tres- 35) G. Filangieri, U Science de la Ičgislntitm, fr. překlad, 1786, sv. IV, s. 214. 36) C. de Ueccaria, Trailč des délils el des peines, 1856, s. 87. 37) A. Bnrnave, Řeč v Konstituantě: „Společnost nevidí v trestech, které uděluje, barbarské potěšení z toho, že nutí trpět lidskou bytost; spatřuje v něm nezbytný předpoklad, jak předcházet podobným zkiči-nňm, jak chránit společnost před zlem, jimž ji ohrožuje vraždění." {Ardiives fnvlemculaires, sv. XXVII, 6. června 1791, s. 9). 144 145 tání. To, že trestání hledí vstříc budoucnosti a že přinejmen ším jednou z jeho hlavních funkcí je prevence, bylo již po sta-letí jedním z běžných ospravedlnění práva trestat. Razdfl■ však spočíval v tom, že prevence, která byla dříve očekávána spíše ze strany trestu a jeho zjevnosri - a tedy i jeho neome-i 1 zenosti —, má nyní tendenci stát se principem jeho ekonomie a měřítkem jeho spravedlivých proporcí. Má se trestat přesni \-tolik, aby se zabránilo opakováni. Dochází tedy k přesunu ■" v mechanismu příkladu: v trestním systému veřejných poprav byla příkladem replika zločinu; šlo o to předvést, v jakési zdvojené manifestaci, zločin a současně moc panovníka^-která nad ním vládne; i v trestním systému vypočítaném po- -dle jeho vlastních účinků musí příkladný trest odkazovat ke" f zločinu, avšak způsobem co možná nejdiskrétnějším, musí '. indikovat intervenci moci, ale co nejúsporněji, a v ideálním případě zabránit pozdějšímu znovuobjevení se jednoho i druhého. Příklad tak již není rituálem, který něco manifes- a-tuje, nýbrž znakem, který vytváří překážku. Prostřednictvím 5 této techniky trestních znaků, která směřovala k převrácení celého časového pole trestní akce, zamýšleli reformátoři dodat moci trestat účinný ekonomický nástroj, zobecněný na celou sociální sféru, schopný kódovat veškeré jednání a následně omezit celou rozptýlenou doménu nezákonností. Tato sémio-technika, jíž se pokoušeli vyzbrojit moc trestat, spočívala na pěti či šesti hlavních pravidlech. Pravidlo minimální kvantity. Zločin je spáchán proto, že ob starává jisté výhody. Kdyby se spojila idea zločinu s ideou jen , o něco větších nevýhod, přestal by být zločin žádoucí. „Aby trest vyvolával účinek, který se od něj očekává, postačí, když újma, kterou způsobuje, převýší prospěch, jejž viník ze zločinu čerpal."3*" Lze říct, že blízkost zločinu a treslu je nutné při- 3S) C. riu Beccaria, Trnitě ,hv tWIits el áct /imn/s, IřSfi, s, SLJ. . oUt; nikoli však již ve staré formě, kde se veřejné mučení slävalo rovnocenným zločinu co do intenzity, s dodatkem, který značil „nadbytek moci" na straně panovníka usku-tcčňujfcího svou legitimní mstu; je tu určitá kvaziekviva-lence na rovině zájmů: mírný přebytek zájmu spíš se trestu vyhnout než riskovat zločin. Pravidlo dostatečné idealihj. Jestliže motivem zločinu je očekávaná výhoda, kterou má jeho vykonání přinést, pak účinnost trestu spočívá v nevýhodě, která je očekávána od něj. Týlo „útrapy", jež jsou jádrem trestáni, pocházejí nikoli z pociťování utrpení, nýbrž.z představy bolesti, nelibosti, nepříjemnosti - „útrapy trestu" jsou nahrazeny představou „útrap trestu". Trestání tedy již nepracuje s tělem, ale s reprezentací. Či přesněji, pokud pracuje s tělem, pak v tom smyslu, že není ani tak subjektem utrpení, jako spíš objektem reprezentace: vzpomínka na bolest může zabránit recidivě stejně, jako může představa fyzického trestu, jakkoli umělá, sloužit jako prevence před nakažlivostí zločinu. Avšak není lo již bolest sama o sobě, co se stává nástrojem trestní techniky. Je tedy zbytečné stavět na odiv, dokud je to jen možné a vyjma případů, kdy je třeba vyvolat působivou reprezentaci, podívanou popravišť. Jde o elizi těla jako subjektu trestu, avšak nikoli nutně jako prvku v představení. Odmítnutí veřejných poprav, jemuž se na prahu teorie dostávalo pouze lyrická formulace, se nyní setkává s možností formulace zcela racionální: maximalizována má být reprezentace trestu, nikoli jeho tělesná realita. Pravidlo vedlejších účinků. Trest musí působit svými nejín-leiizivnějšími účinky na ty, kteří žádný špatný skutek nespáchali; v krajním případě lze říci: kdyby bylo jisté, že viník nezačne znovu páchat zločiny, stačilo by nechat ostatní věřil, že byl potrestán. Je to centrifugální intenzifikace účinků, která ústí do tohoto paradoxu, že v kalkulaci trestů je Lim nejméně zajímavým prvkem sám viník (kromě případů, kdy je pode- 146 147 zřely z recidívy). Beccaria tento paradox ilustroval na trestu který navrhoval namísto trestu smrti: neustávající zotročení. Jako fyzický trest, který je krutější než smrt? Vůbec ne, říká Beccaria, neboť bolest otroctví je pro odsouzeného rozdělena do tolika dílků, kolik mu zbývá okamžiků života; nekoneční; dělený trest, elejský trest, mnohem méně přísný než trest smrti, od něhož je jen krůček k veřejnému umučení. Naproti tomu pro ty, kteří tyto otroky vidí nebo si je představují, se utrpení, jež otroci snášejí, soustřeďuje do jediné představy: všechny okamžiky otroctví jsou staženy do jediné reprezentace, jež se tak stává mnohem děsivější než představa smrti.■■; Je to ekonomicky ideální trest: je minimalizován vzhledem k těm, kteří jej podstupují (a u nichž, omezených na otroctví, nehrozí recidíva) a je maximalizován vzhledem k těm, kteří si; jej představují. „Mezi tresty a způsoby, jimiž jsou aplikovány v poměru ke spáchaným přečinům, je třeba volit prostředky/: které vyvolají v duchu lidu nejsilnější a nejtrvanlivější dojem a které jsou zároveň nejméně kruté k tělu viníka."a9) Pravidlo naprosté jistoty, S představou každého zločinu a od něho očekávaných výhod musí být spojena představa určitého trestu s přesně danými nepříjemnostmi, jež z něj ply-" nou; je třeba, aby spojení jednoho s druhým bylo považováno za nevyhnutelné a aby je nic nemohlo narušit. Tento obecný prvek jistoty, který musí zajišťovat účinnost trestního systému, zahrnuje jistý počet konkrétních předpokladů. Zákony, které definují zločiny a předepisují tresty, musejí být naprosto jasné, „aby každý člen společnosti mohl rozlišovat mezi činy kriminálními a poctivými".41" Tyto zákony musejí být publikovány, aby k nim mohl mít kdokoli přístup; tedy nikoli ústní a zvykové tradice, nýbrž zapsaná legislativa, která bude „trvalým dokladem společenské smlouvy", šířená 39) C. de Beccaria, Trnitě des délits et des peines, 1764, vyd. 1856, s. 87. 40) J. P. Brissot, Theorie des lois criminelles, 1781, sv. I, s. 24. prostřednictvím tištěných textů, jež jsou dány na vědomi Všem: „Jedině vytištění může učinit celou veřejnost, a nikoli jen několik výjimečných jedinců, správcem posvátné kodifikace zákonů."1" Monarcha se musí vzdát svého práva udělovat milost, poněvadž síla, která je přítomná v představě trestu, nesmí být oslabena nadějí, že dojde k podobné intervenci: „Je-li lidem dovoleno spatřovat, že zločin může být prominut a že trest není jeho nevyhnutelným následkem, uchovává se tím v nich naděje na beztrestnost... zákony musejí být neúprosné, soudci neoblomní. ",,2> A především nesmí žádný spáchaný zločin uniknout zraku těch, jejichž úkolem je vykonávat spravedlnost; nic nemůže oslabit aparát zákona více než naděje na beztrestnost; jak by bylo možné ustavil v mysli občanů, podléhajících pravomoci soudů, spojení mezi zlým skutkem a trestem, kdyby toto spojení bylo ovlivňováno určitým koeficientem nepravděpodobnosti? Nebylo by pak nutné učinit trest tím více obávaným v jeho násilnosti, čím méně strachu by vzbuzoval svou neurčitostí? Spíše než napodobovat starý systém a být „krutější je tedy třeba být více ostražitý".:"' Odtud plyne idea, že justiční aparát musí být zdvojen nástrojem dohlížení, jenž mu bude přímo podřízen a bude jednak umožňovat, aby se zabránilo zločinům, a jednak, jsou-li již spáchány, aby byl jejich pachatel odsouzen; policie a justice musejí postupovat společně jako dvě vzájemně se doplňující činnosti téhož procesu - policie zajišťuje 41) C. de Beccaria, Trailč des délils et des pcines, 1764, vyd. 1856, s. 26. 42) C. de Beccaria, tamtéi. Viz rovněž Brissob „Je-li omilostnění nestranné, zákon je špatný; tam, kde je dobrá legislativa, jsou všechna omilostnění zločinů proti zákonu." (Thčorie des lois criminclles, 1781, sv. I, s. 2DD) 43) G. de Mably, De k lč$islalion, Ovimns contplélcs, 1789, sv. IX, s. 327. Viz také E. de Vattel: „Není to ani tak krutost trestů, jako spíš důkladnost jejich vykonávání, co udržuje celý svět v poslušnosti." (Lc Drais des gens, 1768, s. 163) 148 149 „působení společností na každého jednotlivce", justice „práva jednotlivců vůči společnosti";'14' tak vyjde každý zločin najevo a bude s naprostou jistotou potrestán. Mimoto je vsak třeba, aby procedury nezůstávaly skryté, aby důvody, prrj něž byl někdo odsouzen či obviněn, byly známy všem a aby každý musel uznat i důvody k potrestání: „Nechť soudní rada prosloví svůj názor nahlas, nechť je povinen odvolat se ve svém soudu na znění zákona, kterým viníka odsuzuje... nechť jsou. procesy, jež byly tajemně ukryty v soudních kancelářích, otevřeny nyní všem občanům, kteří mají zájem o osud odsouzených."43' Pravidlo obecné pravdy. Pod tímto zcela banálním principem se skrývá významná transformace. Starý systém práy^ nich důkazů, užívání mučení, vynucování přiznám, zužitkování veřejné popravy, těla a celého představení k reprodukci pravdy izoloval po dlouhou dobu trestní praktiky od obecných forem demonstrace; polodůkazy vytvářely polopravdy a poloviníky, věty vynucenéútrapami měly hodnotu autenti-fikace, presumpce viny určovala míru trestu. Heterogenita systému vzhledem k řádnému režimu dokazování způsobovala skandál jen do doby, než moc trestat začala kvůli své vlastní ekonomii pociťovat potřebu ovzduší nevyvratitelné jistoty. Jak dokonale spojit v mysli lidí představu zločinu s představou trestu, jestliže uskutečnění trestu nenásleduje ve všech případech uskutečnění zločinu? Ustavit toto spojení se vší jednoznačností a pomocí prostředků platných pro všechny se stalo prvotním úkolem. Verifikace zločinu musela podléhat obecným kritériím jakékoli pravdy. Soudní rozsudek musí být v argumentech, které zapojuje, a v důkazech, které přináší, homogenní s rozsudkem obecně. Půjde tedy 44) A. Duport, Ŕeč v Konstituante, Archives parlementaircs, sv. XXI, 22. prosince 1789, s. 45. 45) G. de Mably, De In legislation, Oeuvres completes, 1789, sv. IX, s. 348. to upustit od soudních důkazů, odmítnout mučení, při-iniout za nezbytné úplné dokazování pro ospravedlnění nějaké pravdy, zrušení jakékoli korelace mezi stupněm podezření a mírou trestu. Jako matematická pravda i pravda zlbcinu může být přijata, jen když je úplně dokázána. Z toho plyne, že až do okamžiku konečného dokázání zločinu musí bvt obviněný pokládán za nevinného a že pro dokazování rnusí soudce použít nikoli rituální formy, nýbrž obecné nástroje, čili rozum, jakým je obdařen každý, tedy i filozofové a vědci: „Teoreticky si představuji soudního úředníka jako filozofa, který se pokouší odhalit nějakou zajímavou pravdu... Jeho moudrost mu umožní vzít v úvahu všechny okolnosti a všechny jejich vztahy, srovnávat je či oddělovat tak, aby to nutně vedlo k zdravému souzení. "4fi' Vyšetřování, používání zdravého rozumu, odložení starého inkvizičniho modelu, aby mohl být přijat rnnohem pružnější (a dvojnásob, vědecky a zdravým rozumem, ospravedlněný) madel empirického zkoumání. Soudce bude jako „lodivod, který naviguje loď mezi skalami": „Co budou důkazy či na které indicie se bude moci spolehnout? To se nemohu ani já, ani nikdo jiný odvážit předem obecně určit; okolnosti jsou podřízeny nekonečnému počtu proměn, důkazy a indicie se odvozují z těchto okolností, a je naprosto nutné, aby se ty nejjasnější důkazy a indicie měnily ve vzájemném souladu."47' Odnynějška bude trestní praxe podřízena obecnému režimu pravdy či spíše komplexnímu režimu, v němž se proplétají heterogenní prvky vědeckého dokazování, smyslového vnímání a zdravého rozumu tak, že utvářejí „intimní přesvědčení" soudce. Ačkoli si trestní justice střeží formy, jež garantují její spravedlivost, může se nyní otevřít pravdám 46) G. Seigneux de Correvon, Essni sitr ľ usage de la torture, 1768, s. 49. 47) P. Risi, Observations de jurisprudence criminelle, fr. preklad, 1758, s. 53. 150 151 všech proudů za předpokladu, že jsou evidentní, dostatečně doložené a přijatelné pro všechny. Soudní rituál již není sám o sobě tvůrcem sdílené pravdy. Je přesunut do referenčního pole obecných důkazů. Splétá se zde složitý a nekonečný vztah s množstvím vědeckých diskurzů, nad nímž trestní justice dodnes nedosáhla kontroly. Kdo je pánem spravedlnosti, není již pánem její pravdy. Pravidla optimální specifikace. Poněvadž trestní sémiotikn. \ odhaluje celé pole nezákonností, jež mají být redukovány, je třeba, aby byly kvalifikovány všechny trestné činy; musejí být klasifikovány a sjednoceny v prostoru, jenž nedovoluje žádnému z nich uniknout. Je tu proto nutný zákoník, který bude dostatečně přesný na to, aby mohl jasně prezentovat každý typ trestného činu. Mlčení zákona nesmí vzbuzovat naději na beztrestnost. Musí tu být vyčerpávající a explicitní zákoník definující zločiny a pevně stanovující tresty.48' Je zde ': však i požadavek úplného pokrytí všech zločinů určitými účinky-znaky povinného trestání, abychom pokročili ještě; dále. Idea jednotného trestu nemá stejný účinek na všechny; pokuta neznamená pro bohaté nic strašlivého, tak jako potupa není nic pro toho, kdo jí byl už mnohokrát vystaven. Škodlivost činu a nebezpečí pramenící z toho, že bude následován, se liší podle postavení pachatele; zločin urozeného člověka je mnohem škodlivější než tentýž čin spáchaný mužem z lidu.41-" A konečně, protože trest má zabránit recidivě, je třeba mít na paměti niternou povahu zločince, předpokládaný stupeň jeho špatností, vlastní kvalitu jeho vůle: „O kolik méně je vinen ten ze dvou lidí, kteří spáchali týž zločin, jenž měl stěží prostředky potřebné k živobytí, nežli ten, který se utápí v nadbytku? O kolik více je zločincem ten ze dvou křivopří- ; 48) O tomto tématu viz kromě jiných S. Linguet, Néccssité ďune reforma de Vadnúnistration de h justice criminelle, 1764, s. 8. 49) P. L. de Lacretelle, Discours sur les vcines infamantes, 1784, s. 144. sežníků, jejž vychovávali od dětství tak, aby mu vtiskli vědomí ctí- nežh ten< který byl ponechán přírodě, jemuž se nikdy nedostalo žádného vzděláni?"*"' Souběžně s potřebou paralelní klasifikace zločinů a trestů pozorujeme, jak zde proráží nezbytnost individualizace trestů ve shodě s jedinečnými charaktery jednotlivých zločinců. Tato individualizace bude velkou vahou zatěžovat celou historii moderního trestního práva; má své kořeny právě zde: ve smyslu teorie práva a podle požadavků každodenní praxe je tato individualizace nepochybně v radikální opozici k principu kodifikace práva; avšak z hlediska ekonomie trestající moci a technik, jež jsou pokládány za nutné k tomu, aby uvedly do oběhu po celém společenském tělese detailně upravené znaky trestání, bez jakýchkoli mezer, bez zbytečných „výdajů" moci, ovšem také bez bázlivosti, je zcela zřejmé, že kodifikace systému trestný čin - trest a modulace páru zločinec - trestání jdou ruku v ruce a dovolávají se jedna druhé. Individualizace se ukazuje jako konečný záměr přesně přizpůsobeného zákoníku. Nicméně tato individualizace je ve své povaze velmi odlišná od modulací trestu, jak je známe ze staré soudní praxe. Stará praxe - a v tomto bodě byla zcela v souladu s trestní praxí křesťanské církve - využívala k přizpůsobení trestu dvě řady proměnných, „okolnosti" a „záměry". Tedy takříkajíc prvky, které dovolují kvalifikovat čin o sobě. Modulace trestu náležela ke „kazuistíce" v širokém smyslu slova.51' Avšak to, co se zde nyní začíná rýsovat, je modulace, která odkazuje k samotnému pachateli, k jeho povaze, ke způsobu jeho života a jeho myšlení, k jeho minulosti, ke „kvalitě", a nikoli k záměrům jeho vůle. Pociťuje se zde, avšak zatím jako nevyplněné, určité místo, kde v rámci trestní praxe pře- 50) J.-P. Marat, Pian de Ičgislation criminelle, 1780, s. 34. 51) O neindividualizujícím charakteru kazuistiky viz P. Cariou, Les Ide'n-lilés casuistiqucs (strojopis dizertační práce). 152 153 vezme psychologické vědění roli soudní kazuistiky. Na konci 18. století je tento okamžik ve skutečnosti ještě poměrně vzdálen. Spojem zákoník-individualizace se hledá ve vědec-; kých modelech své doby. Dějiny přírody nabízejí zajisté neja^ dekvámějsí schéma: taxonomii druhů podle nepřetržitého stupňování. Hledal se někdo, kdo sestaví Linného taxonomii: zločinů a trestů, a to tak, že každý jedinečný trestný čin a každý trestaný jedinec by spadali bez rizika nahodilosti pod ustanovení jednoho obecného zákona. „Musí být sestavená: tabulka všech rodů zločinů, jež lze zaznamenat v různých ze-; mích. Podle výčtu zločinů bude poté třeba zavést rozdělení do druhů. Nejlepším pravidlem pro toto rozdělení je, jak se mi zdá, oddělení zločinů podle rozdílů v jejich objektech. Dělení musí být takové, aby byl každý druh jasně odlišený od jiného a aby byl každý jedinečný zločin uvažovaný ve všech; vztazích umístěn mezi ten, který mu předchází, a ten, který po něm následuje, a to v tom nejpřesnějším vystupňování; je konečně třeba, aby byla tato tabulka taková, že umožní porovnání s jinou tabulkou, která bude vytvořena pro tresty, a to způsobem, kdy jedna bude přesně odpovídat druhé."32' V teorii, či spíš ve snu, vyřeší tato dvojitá tabulka trestů a zločinů problém: Jak aplikovat pevně daná práva na jednotlivá individua? V této době se formy antropologické individualizace, ovšem vzdáleny tomuto spekulativnímu modelu, konstituovaly ještě příliš hrubým způsobem. Nejprve co se týče pojmu recidíva. Nelze říci, že by toto slovo bylo ve starých trestních zákonech neznámé.-1*' Mělo však tendenci stát se kvalifikací samotného delikventa, schopnou modifikovat udílený trest: 52) P. L. de Lncretelle, Rčflexians sur la Ičgislation pénnlc, v Discours sur les pcines infnmantcs, 1784, s. 351-352. 53) Navzdory tomu, co řekli CarnQt nebo F. Helie a Chauveau, byl reci-divismus zcela jasně sankcionován poměrné vysokým počtem zálco- íipodle zákonného ustanovení z roku 1791 podléhali recidivis-(£ téměř ve všech případech dvojnásobnému trestu; podle zákona z floréalu roku 10 (tj. května 1820) jim muselo být vypáleno jako znamení písmeno R; a trestní zákoník z roku 1810 ŕjim ukládal buď maximami výši příslušného trestu, nebo trest bezprostředně nadřazený. Neboť to, oč zde v případě recidi-íýy jde; neni vykonavatel činu definovaného zákonem, nýbrž ířdelikventní subjekt, určitá vůle, která manifestuje svůj v základě zločinný charakter. Úměrně tomu, jak se kriminalita ■stávala namísto zločinu objektem trestní intervence, opozice mezi tím, kdo spáchal svůj první zločin, a recidivistou nabývala stále -většího významu. A na základě této v několika bodech posílené opozice lze pozorovat, jak se v téže epoše : formuje pojetí zločinu „z vášně" - zločinu bezděčného, unáh-■ leného, spojeného s mimořádnými okolnostmi, který sice není omluvitelný stejně jako v případě šílenství, nicméně slibuje, že nebude nikdy považován za zločin obvyklý. Již Peletier v roce 1791 poznamenal, že důmyslné vystupňování trestů, které předložil v Konstituante, by mohlo odradit od zločinu >(ničemu, který chladnokrevně promýšlí špatný skutek" a který může být zdržen obavou z trestu; které je však zároveň bezmocné vůči zločinům pramenícím z „násilných vášní, které se neohhzejí na nic"; tomu ovšem nelze přikládat důležitost, nebof tyto zločiny neodhalují u svých původců „žádnou promyšlenou špatnost".54' nů již za ánden régimc. Nařízení z roku 1549 deklaruje, že zločinec, který znovu spáchá zločin, je „odporná, hanebná bytost, výjimečně škodlivá pro obecný pořádek"; recidivisté v rouhání, krádeži, potul-ce atd. byli podrobováni výjimečným trestům. 54) Le Peletier de Saint-Fargeau,j4rdtipis parlementaircs, 3. června 1791, sv. XXVI, s. 321-322. V následujícím roce pronesl Bellart řeč, kterou lze považovat za první plaidoyer zločinu z vášně. Byl to případ Gras. Viz /líiiirrJes ríu barreau modeme, 1823, sv. III, s. 34. 154 155 p Vše, co se nachází skryto pod humanizací trestu, jsou pra; í vidia, která autorizují, či přesněji vyžadují „mírnost" jako. 5 propočítanou ekonomii trestající moci. Vyvolávají však rovněž přesun v bodě aplikace této moci: nejde již o tělo a o rituální hru přemrštěného utrpení, znamení poutajících pozor-; nost v rituálu veřejné popravy; jde o ducha, či spíš o souhru reprezentací a znaků, která cirkuluje diskrétně, nicméně s nutností a samozřejmostí v myslích všech. Již ne tělo, nýbrž duše, řekl Mably. A vidíme jasně, co je třeba pod tímto termínem rozumět: korelát určité techniky moci. Staré trestní „anatomie" dostávají výpověď. Vstupujeme tím ale skutečně do věku netelesného trestání? Za východisko můžeme tedy vzít politický projekt přesného rozčlenění a podchycení nezákonností, zobecnění trestní funkce a delimitovaní moci trestat, které jí umožní kontrolovat. Odtud se odvíjejí dvě linie objektivace zločinu a zločince. Na jedné straně se zločinec, který je prohlášen za nepřítele všech a který má být v zájmu všech pronásledován, který je postaven mimo smlouvu, diskvalifikuje jako občan a vynořuje se náhle jako divoký fragment přírody, kterou nese v sobě; ukazuje se jako ničemník, zrůda, patrně šílenec, nemocný a záhy „nenormální". Právě z tohoto titulu bude jednoho dne náležet vědecké objektivaci a „léčení", které je jejím korelá-tem. Na druhé straně nezbytnost měřit zevnitř účinky trestní moci předepisuje taktiky intervence nad všemi zločinci, skutečnými i možnými: organizování pole prevence, kalkulace zájmů, uvádění reprezentací a znaků do oběhu, konstituováni horizontu jistoty a pravdy, zohledňování trestů podle čím dál tím jemnějších proměnných; to vše vede rovněž k objektivaci zločinců a zločinů. V obou těchto případech můžeme sledovat, jak se vztah moci, který stojí v pozadí výkonu trestání, za- #ná zdvojovat ve vztahu ke svému objektu, v němž je pojímán nejen zločin jako fakt, který má být stanoven podle obecných norem, ale i zločinec jako jedinec, který má být rozpoznán podle specifických kritérií. Je rovněž vidět, že se tento vztah k objektu nepřikládá na trestní praxi zvnějšku, jako tomu bylo v případě zákazů ukládaných při bouřích provázejících veřejné popravy nebo jako tomu bylo u vyšetřování, racionálního či „vědeckého", jež mělo určit, kdo je onen člověk, který má být trestán. Procesy objektivace se zrodily ze samotných taktik moci a z uspořádání jejich realizace. Nicméně tyto dva typy objektivace, které se objevují spolu s projekty trestní reformy, jsou jeden od druhého značně odlišné: liší se svými chronologiemi a svými účinky. Objektivace zločince jako toho, kdo stojí mimo zákon, jako přírodního člověka, je ještě pouze zdánlivá, je ztrácející se linií, na níž se prolínají témata politické kritiky a imaginárních figur. Bude třeba ještě dlouho čekat, než se konto criminalis stane definitivním objektem pole vědění. Ta druhá objektivace měla naopak účinky mnohem rychlejší a rozhodnější potud, že byla těsněji spjata s reorganizací moci trestat: s kodifikací, s definováním trestných činů, vytvořením sazebníku trestů, procedurálních pravidel, s definováním role soudních úředníků. A také proto, že se opírala o dískurz již vytvořený ideology. Teorií zájmů, reprezentací a znaků, sériemi a genezemi, které znovu ustavil, dodával ve skutečnosti tento diskurz vykonávání moci nad lidmi jistý druh obecného předpisu: „duch" jako povrch, do něhož se moc zapisuje, se sémiologií jako nástrojem; podřízení těl kontrole prostřednictvím idejí; reprezentace jako princip politiky těl, který je mnohem účinnější než rituální anatomie veřejných mučení. Myšlení ideologů nebylo jen teorií individua a společnosti; rozvíjelo se jako technologie subtilních, účinných a ekonomických mocí v opozici k přemrštěným výdajům moci suverénních panovníků. Poslechněme si ještě jednou Servaná: je třeba, aby ide- 156 157 je zločinu a trestu byly pevně spojeny a „následovaly jedna druhou bez přerušení,.. Když už jste takto zformovali řetězec idejí v hlavách vašich občanů, budete se poté moci pyšnit tím", že je vedete a že jste jejich pány. Slabomyslný despota může ovládat své otroky pomocí kovových řetězů; ale skutečný politik je svazuje mnohem pevněji řetězy jejich vlastních idejí; právě na pevné rovině rozumu ukotvuje jeden jeho konec; svazek je o to pevnější, že ignorujeme jeho osnovu a že se domníváme býti vůči němu svobodní; zoufalství a čas nahlodá-vají pouta ze železa i z oceli, avšak nezmohou nic proti navyklému spojení idejí, mohou je jen více upevnit; a na těchto i chabých vláknech mozku je postavena neotřesitelná základna těch nejpevnějších říší."55' Je to tato sémiotechnika trestání, tato „ideologická moc", co přinejmenším zčásti zůstane v nejistotě a bude převzato novou politickou anatomií, v níž bude mít tělo - znovu, avšak ve formě dosud neznámé - hlavní roh. A tato nová po- ; litická anatomie umožni protnutí dvou divergentních linií objektivace, jejichž formování v 18. století jsme pozorovali: té, která zavrhuje zločince „z jiné strany" - ze strany přirozenos-J ti jdoucí proti přirozenosti; a té, která se pokouší kontrolovat delikvenci pomocí propočítané ekonomie trestů. Letmý pohled na nové umění trestat odhalí lépe vystřídání trestní sé-miotechniky novou politikou těla. 55) J. M. Serván, Discours sur 1'admimstMioit de In justice crimincllc, 1767, s. 35. KAPITOLA II MÍRNOST TRESTÁNÍ Umění trestat musí tedy spočívat na celé technologii reprezentace. Podnik může uspět pouze v případě, že se zapojí do přirozeného mechanismu. „Jako přitažlivost těles nás vždy jakási tajemná sila tlačí směrem k našemu blahobytu. Tento impulz je ovlivňován jen překážkami, které proti němu staví zákony. Všechny rozličné činnosti člověka jsou důsledky této niterné tendence." Nalézt pro zločin odpovídající trest znamená nalézt takovou nevýhodu, že pouhé pomyšlení na ni zbaví myšlenku na zločin veškeré přitažlivostí. Je to umění soupeřících energií, umění obrazů, které jsou spojeny asociaci, vypracování pevných spojení, která vzdorují času: jde o to konstituovat páry reprezentací s opačnými hodnotami, zavést kvantitativní rozdíly mezi přítomnými silami, ustavit souhru znaků-překážek, které by mohly podřídit pohyb sil mocenskému vztahu. „Aby idea veřejného mučení byla vždy přítomna v srdci slabého člověka a ovládala city, které jej ponoukají ke zločinu."1' Tyto znaky-překážky musely konstituovat nový arzenál trestů tak, jako byl starý režim trestů organizován trestními znameními. Aby však fungovaly, musely splňovat několik podmínek. 1, Musely být tak málo arbitrérní, jak jen to bylo možné. Je pravda, že společnost ve funkci svých vlastních zájmů de- 1) C. de Beccaria, Trnité'des dčlits et dcs peines, 1764, vyd. 1856, s. 119. 158 159 finavala, co musí být považováno za zločin: není to tedy nic přirozeného. Avšak jestliže jde o to, aby se trestání mohlo bez potíží zpřítomnit v mysli, jakmile se pomyslí na zločin, je nutné, aby od jednoho k druhému vedlo spojení tak bezprostřední, jak je to jen možné: spojení podobnosti, analogie, blízkosti. Je nutné dát „trestu podobu co možná nejvíce shodnou s povahou přestupku, aby strach z potrestání odvrátil mysl od cesty, kterou ji vedla perspektiva výhodnosti zločinu".1) Ideální trestání bude transparentní vzhledem k zločinu, který trestá; pro ty, kteří o něm přemýšlejí, by mělo být nevyhnutelně znakem zločinu, který trestá; a pro ty, kteří sní o zločinu, by sama idea přestupku měla přivést na mysl znak trestu; To je výhoda pro stabilitu onoho spojení, výhoda pro kalkulaci poměrů mezi zločinem a potrestáním a pro kvantitativní počítání zájmů; je to také výhoda v tom, že trest se nejeví, be-re-li na sebe podobu přirozeného následku, jako nahodilý účinek lidské moci: „Odvozovat přečin z trestu je nejlepší prostředek, jak přizpůsobit trestáni zločinu. Je-li toto triumfem justice, pak je to také triumfem svobody, neboť potom již tresty nevycházejí z vůle zákonodárců, nýbrž z povahy věd, a nepozorujeme zde již násilí páchané člověkem na člověku. Při analogickém trestání se moc, která trestá, skrývá. Reformátoři předložili celou sadu trestů, které byly přirozené pro dané instituce a které reprezentovaly ve své formě obsah zločinu. Například Vermeil: ti, kteří zneužili veřejnou svobodu, budou zbaveni své svobody osobní; občanská práva budou odebrána těm, kteří zneužili výhod zákona a privilegií veřejných funkcí; pokutou budou trestány zpronevěra a lichva; konfiskace bude trestat krádež; ponížením bude trestána domýšlivost; smrtí vražda; upálením založení požáru. Pokud jde o traviče, „popravčí mu nabídne číši, jejíž ob- 2) Tamtéž. 3) J -P. Marat, Pinn de legislation criminelle, 1780, s. 33. sah niu vychrstne do tváře, aby byl zavalen hrůzou svého zločinu, jehož obraz mu takto bude předložen, a poté bude vržen do kotle vroucí vody".'11 Pouhý sen? Snad. Avšak princip symbolické komunikace je jasně formulován ještě Le Pe-letierem, když v roce 1791 představuje novou kriminální legislativu: „Jsou nutné přesné vztahy mezi povahou přestupku a povahou trestu"; ten, kdo se při svém zločinu dopustil krutosti, bude vystaven fyzické bolesti; ten, kdo se provinil zahálkou, bude donucen k trestní práci; ten, kdo jednal podle, bude podroben ponižujícímu trestu,51 1 přes ukrutnosti, které silně připomínají veřejné popravy z dob aticien régime, je v těchto analogických trestech uplatněn zcela jiný mechanismus. Nestojí zde již ukrutnost proti ukrutnosti v mocenském zápasu; není to již symetrie msty, je to transparence znaku vzhledem k tomu, co označuje; záměrem je ustavit v divadle trestů bezprostředně smyslově rozpoznatelný vztah, který by podněcoval jednoduchou kalkulaci. Jde o jistý druh racionální estetiky trestu. „Nejen v krásných uměních je třeba věrné následovat přírodu; i politické instituce, přinejmenším ty, pro něž je příznačná moudrost a jejichž prvkem je trvalost, jsou založeny na přirozenosti. "w Proto trestání vyplývá ze zločinu, zákon se zdá plynout z nutnosti věci a moc jedná vydávajíc se za mírnou přírodní sílu. 2 Tento soubor znaků musí působit na mechaniku sil: zmenšovat touhu, která činí zločin žádoucím, zvyšovat zájem na tom, co vyvolává obavu z trestu; převrátit vztah intenzit, dosáhnout toho, aby reprezentace trestu a jeho nevý- 4) F. M. Vermeil, Essai sur les rčfonnes ň faire dans natře legislation criminelle, 1781, s. 68-145. Viz rovněž Ch. E. Dufriche de Valazé, Des to/s pennies, 1784, s. 349. 5) Le Peletier de Saint-Fargeau, Archives parlanentaircs, sv, XXVI, 3. června 1791, s. 321-322. 6) C. de Beccaria, Trnííc dos dítifs et des peims, 1764, vyd. 1856, s. 114. 160 161 hod byla pronikavější než představa zločinu s jeho slastmi: Je zde tedy celý mechanismus zájmu, jeho hnutí, způsobu, kterým se reprezentuje, a pronikavosti této reprezentace. „Zákonodárce musí být zručný architekt, jenž dokáže současně zapojit všechny síly, které mohou přispět k pevnosti budovy, a zmírnit všechny ty, které by ji mohly bořit."71 K tomu je zde několik prostředků. „Jděte přímo ke zdroji zla."B) Zničte pohnutku, která oživuje reprezentaci zločinu. Zeslabte zájem, který mu dává život. Za přestupky spajtými s tuláctvím stojí lenivost; proti té je třeba bojovat. „Není prospěšné zavírat žebráky do odporně špinavých věznic, jež jsou spíš stokami", bylo by třeba donutit je pracovat. „Zaměstnat je, to je nejlepší způsob, jak je potřes ta t."H1 Proti zlé vášni posta vit správný návyk; proti síle jinou sílu, avšak sílu citlivosti a vášně, nikoli sílu ozbrojené moci. „Nemáme snad odvozovat všechny tresty od tohoto tak jednoduchého, tak vhodného a již známého principu, tedy vybírat je z toho, co nejvíce skličuje touhu, která ke spácháni zločinu vedla?"10' Postavit proti sobě síly, které vedou zločince ke zločinu. Rozdělit zájem, použít jej k tomu, aby se trest stal obávaným. Nechť trest irituje a stimuluje mysl zločince více, tak aby provinění zločin neomlouvalo. Vede-li ke spácháni zločinu pýcha, nechť je uražena, pobouřena trestem. Účinnost ponižujících trestů je založena na marnivosti, která leží v kořenech zločinu. Fanatici se stávají slavnými jak svými názory, tak pro veřejná mučení, jež za ně vytrpěli. Rozehrajme tedy proti fanatismu pyšnou neústupnost, která jej posiluje: „Potlačme jej zesměšněním a hanbou; jestliže ponížíme pyšnou marnivost 7) Tnmlčž, s. 135. S) C. d ľ Mnbly, De in Ičgishthn. Ociwnv mm/i/ŕto, 1789, sv. IX, s. 246. 9) J.-P. Brissot, Thčurie des his crimiucllcs, 1781, sv.!, s. 258. 10) P. L. de Lncretelle, Rěflcxhvis siir h lígishitiim pěiwic, v Discmirs sur les peincs iitlmtumics, 1784, s. 361. fanatiků před velkým davem diváků, jistě dosáhneme zdárných účinků tohoto trestu." Naproti tomu by bylo zcela zbytečné působit jim fyzické utrpení.11' Povzbudit zájem o užitečnost a čestnost, jejž zločin dokázal natolik oslabit. Pocit respektu vůči vlastnictví - ve smyslu bohatství, avšak také ve smyslu cti, svobody, života - ztrácí zločinec v okamžiku, kdy krade, kdy utrhá na cti, kdy někoho unese nebo kdy zabíjí. Je proto třeba jej tomuto pocitu znovu naučit. A začíná se s vyučováním toho, co je pro něj "samého prospěšné: bude mu dokázáno, co to znamená ztratit svobodu disponovat svými prostředky, svou ctí, svým časem a svým tělem, aby to vše naopak respektoval u druhých.121 Trest, který formuje pevné a snadno čitelné znaky, musí rovněž přeměnit ekonomii zájmů a dynamiku vášní. " 3. Následně je třeba využít časovou modulaci. Trest transformuje, modifikuje, ustavuje znaky, upravuje překážky. Jaký by byl jeho užitek, kdyby se toto mělo stát konečným stavem? Trest, který by neměl cíl, by byl rozporuplný: všechna omezení, která ukládá odsouzenému a z nichž by on, poté co by se stal znovu čestným, nemohl nikdy čerpat prospěch, by byla pouze mučením; a úsilí, věnované jeho nápravě, by bylo marné a ze strany společnosti velmi nákladné. Pokud existují nenapravitelní, je třeba se rozhodnout pro jejich likvidaci. Nicméně pro všechny ostatní mohou tresty fungovat jen tehdy, pokud jsou dokončeny. Tato analýza byla přijata Konstituantou: Zákoník z roku 1791 stanovuje smrt pro zrádce a vrahy; všechny ostatní tresty musejí mít stanovenou dobu trvání (maximum je dvacet let). Především však musí být role trváni integrována do ekonomie trestu. Veřejným popravám v jejich násilnosti hrozilo, 11) C. de Beccnrín, Trnitě des dělili el des peines, 1764, vyrf. 1856, s. 113. 12) C. E. de Pnstnrut, Des his pěmdes, 1790, sv. 1, s. 49. 162 163 že budou mít tento výsledek: čím těžší byl zločin, tím kratší bude trestání. Trvání zajisté zasahovalo do starého systému trestů: dny na pranýři, léta vyhnanství, hodiny umírání v kole. To však by] čas ordálií, nikoli čas konkrétní proměny. Nyní musí trvání umožnit vlastní činnost trestání: „Prodlužovaná postupnost strastiplných omezení, při nichž je lidskost ušetřena hrůzy mučení, má na viníka mnohem větší účinek než pomíjivý okamžik bolesti... Neustále obnovuje v očích lidu, jenž je toho svědkem, paměť zákonů pomsty a oživuje v každém okamžiku blahodárný děs."13' Čas je operátor trestání. Avšak křehkou mechaniku vášní nelze omezovat stejným způsobem ani se stejnou naléhavostí ve chvíli, kdy se napravují; je správné, když se trest oslabuje účinky, jež způsobuje. Může být pevně stanovený v tom smyslu, že je určen stejně pro všechny, a to zákonem; jeho vnitrní mechanismus však musí být variabilní. Ve svém projektu, předneseném v Konstituantě, navrhoval Le Peletier tresty se sestupnou intenzitou: vězeň, odsouzený k nejtěžšímu trestu, bude uvězněn v žaláři (to znamená spoután na nohou a na rukou řetězy, držen v temné kobce, o samotě, o chlebu a vodě) jen v průběhu první fáze trestu; bude mu umožněno pracovat dva, později tři dny v týdnu. Po uplynutí dvou třetin trestu bude vězeň převeden do režimu „géne" (v prosvětlené kobce, s řetězem okolo krku, práce o samotě pět dní v týdnu, avšak společně po zbývající dva dny; tato práce bude placena a umožní mu vylepšit si denní stravu). Nakonec, když dosáhne konce svého trestu, bude moci přejít do režimu vězení: „Bude se moci po všechny dny připojit k ostatním vězňům 13) Le Peletier de Saint-Fargeau, Archivcs pnrknwníaires, 3. června 1791, sv. XXVI. Autoři zavrhující trest smrti předkládali několik druhů definitivního trestu: J.-P. Brissot, Tliéaric dcs bis crimincllcs, 1781, s. 29-30; Ch. E. Dufriche de Valazé, Des his včnalcs, 1784, s. 344: doživotní uvěznění pro ty, kdo byli odsouzeni jako „nenapravitelně špatní". při společné práci. Dává-li tomu však přednost, bude moci pracovat o samotě. Jeho strava bude odviset od toho, kolik si svou prací vydělá."141 4. Z pohledu odsouzeného je trest mechanismem znaků, zájmů a trvám. Ale viník je jenom jedním z terčů trestání. Trestám míří především na ostatní: na všechny potenciální viníky. Proto znaky-překážky, které postupně převažují v reprezentaci odsouzeného, musí cirkulovat rychle a ve velké Šíři; formují diskurz, prostřednictvím kterého je každý člověk spjat s celým světem a skrze nějž je zločin všem zakazován - berná mince, kterou se nahrazuje v myslích lidí falešný zisk ze zločinu. Je proto nutné, aby byl trest shledán nejen přirozeným, nýbrž i zajímavým; je třeba, aby v něm každý spatřoval svou vlastní výhodu. Již žádné spektakulární, avšak neužitečné tresty. Již žádné další tajné tresty; trest by měl být chápán jako náhrada, kterou viník prokazuje všem svým spoluobčanům za zločin, jímž je všechny poškodil: tresty, „které jsou neustále "před očima všech občanů" a které by „vyzdvihly veřejný užitek z obecných i jedinečných změn".151 Ideálem by bylo, kdyby se odsouzený jevil jako určitý druh výnosného vlastnictví: otrok sloužící všem. Proč by měla společnost zničit život a tělo, které si může přivlastnit? Bylo by užitečnější nechat odsouzeného „sloužit státu v otroctví většího či menšího rozsahu podle povahy jeho zločinu"; Francie má tolik neschůdných silnic brzdících obchod - zloději, kteří sami rovněž kladou překážky volnému oběhu zboží, by mohli prostě opravovat tyto silnice. Mnohem výmluvnější než smrt by byl „příklad člověka, který je stále na očích, který je zba- 14) Le Peletier de Saint-Fargeau, Arcliivcs vnrkmcntnircs, 3. června 1791, sv. XXVI, s. 329-330. 15) Ch. E. Dufriche de Valazé, Dcs his pénnlcs, 17B4, s. 346. 164 165 ven svobody a který je povinen strávit zbytek svého života-napravováním ztrát, které společnosti způsobil".lhl Ve starém systému se tělo odsouzeného stávalo královým majetkem, jejž vladař ocejchoval svým znamením a zvýraznil tak účinky své moci. Nyní je spíš majetkem společnosti, objektem kolektivního a užitečného přivlastnění. Z toho plyne skutečnost, že reformátoři téměř vždy navrhovali veřejné práce jako nejlepší z možných trestů; v tom je mimo jiné následoval C«/i/ers de doléanccs [Soupis požadavků a připomínek generálních stavů]: „Nechť jsou ti odsouzeni, jimž byl uložen trest nižší než trest smrti, přiděleni k veřejným pracím na venkově na dobu poměrně odpovídající výši jejich trestu."17' Veřejné práce znamenají dvě věci: kolektivní zájem na potrestání odsouzeného a viditelný, kontrolovatelný charakter trestu. Viník tak platí dvakrát: prací, kterou vykonává,; a znaky, které produkuje. Uprostřed společnosti, na veřejných prostranstvích či na významných silnicích je odsouzený ohniskem zisků a označování. Slouží viditelně každému; ale současné proniká do mysli všech znak zločinu-trestu: to je druhotný, čistě morální, nicméně mnohem skutečnější užitek; 5. Proto celá ta učená ekonomie zveřejnění. Při tělesném mučení byla oporou příkladu hrůza: fyzický strach, kolektivní děs, obrazy, které se vrývaly do paměti diváků jako znamení vypálená na tvář či na paži odsouzeného, Nyní je oporou příkladu čteni, diskurz, rozluštitelný znak, inscenováni a zobrazeni veřejné morálky. Ta již není hrůzostrašné restau- 16) A. Bcuicher ďArgis, Oiwrrwr/iws snr fc Um aUwmttta, 1781, s. 139. 17) Viz L. Mnsson, fji Rnvhilim pénalc en 1791. 1899, s. 139. Pníti trestní práci bylo nicméně namítáno, že způsobuje návrat k násilí (Le Pek-tier) nebo zprofanování svaté povahy práce (Duport). Rnbnud Snint-Eticnne přijal výraz „nucené prácur' jako opozici proti „svobodné práci, která náleží výlučné svobodným lidem", Archive* imrlciiieuhii-ivs.sv. XXVI,s. 71lln. " rování suverenity, které si vynucovalo ceremonii trestání, nýbrž reaktivace zákoníku, kolektivní posílení svazku mezi (ďeou zločinu a ideou trestu. V trestání lze spíš číst samotné zákony než spatřovat přítomnost panovníka. Tyto zákony přiřadily tomu a tomu zločinu ten a ten trest. Jakmile je spáchán zločin, přichází, aniž by ztrácel čas, trest uvádějící do činnosti diskurz zákona a ukazuje, že zákoník, jenž spájí ideje, spojuje také skutečnosti. Bezprostřední propojení existující v textu musí být uskutečněno v činech. „Vezměte v úvahu -"'•■tyto první okamžiky, kdy se novina o nějakém ohavném činu rozšíří po našich městech a po venkově; občané se podobají lidem, kteří vidí nedaleko sebe udeřit blesk; každý je proniknut odporem a hrůzou... To je okamžik potrestání zločinu: nenechat ho uniknout; pospěšte si ho usvědčit a odsoudit. Vztyčte popraviště, hranice, vyvlečte viníka na veřejné prostranství, svolejte lid za hlasitého křiku; potom je uslyšíte, jak tleskají vyhlášením vašich rozsudků jako vyhlášení míru nebo svobody; uvidíte je, jak přispěchají k těmto skličujícím představením jako k triumfu zákonů."1*11 Veřejné trestání je ceremoniálem bezprostředního dekódování. Zákon se reformuje, zaujímá své místa na straně přestupku, který jej narušil. Zločinec je naproti tomu oddělen od společnosti. Opouští ji. Nikoli však v oněch dvojznačných slavnostech aricien régime, kdy lidé nevyhnutelně přistupovali bud na ■:- síranu zločinu, nebo na stranu exekuce, nicméně vždy v rámci smutečního obřadu. Společnost, která znovu nalezla své zákony, ztratila ty občany, kteří je porušili. Veřejné trestání musí manifestoval tento dvojí postih: že by bylo možné ignorovat zákon a že by potom bylo povinnosti separovat sám sebe od občana. „Spojte si veřejnou popravu s představou toho nej-pochmurnějšího a nejdojemnějšího aparátu; že se ten den stal 1K) 1. M. Serván, Díschim sur ľatiminislmlion dc In jiifthr criminvlh'. 1767, s. 35-36. 166 167 pro národ dnem smutku; že se všeobecný zármutek rozhlašuje všude grandiózními nápisy... Že úředník, oblečen do černého smutečního flóru, oznamuje lidem zločin a smutnou nutnost zákonné pomsty. Ze rozličné scény této tragédie zasahují všechny smysly, oživují všechny mírné a slušné pohnutky."191 Zármutek, jehož smysl musí být jasný všem; každý prvek jeho rituálu musí hovořit, vyslovovat zločin, dovolávat se zákona, ukazovat nezbytnost trestání, ospravedlňovat míru trestu. Cedule, nápisy, znaky, symboly musejí být rozmnožovány, aby si každý mohl osvojit jejich významy. Zveřejnění trestání nesmí nést fyzický účinek hrůzy; musí otevírat knihu ke čtení. Le Peletier navrhoval, aby mohl lid jednou měsíčně navštěvovat odsouzené „v jejich žalostných celách: budou zde číst jméno viníka vyznačené velkými písmeny nade dveřmi kobky, jeho zločin a rozsudek".2"1 A v tomto naivním, militantním stylu císařských ceremonií si bude o několik let později Bexon představovat celou tabulku trestní heraldiky: „Odsouzený na smrt bude odeslán na popraviště ve voze,vyvedeném černou a rudou barvou či nabarveném jimi střídavě načerno a narudo'; půjde-li o zrádce, ten bude mít rudou košili, na níž bude zepředu i zezadu napsáno slovo ,zrádce'; v případě otcovraha bude jeho hlava zahalena černou rouškou a na jeho košili budou vyšity dýky či jiné smrtící nástroje, jichž použil; půjde-li o traviče, bude jeho rudá košile poseta hady či jinými jedovatými zvířaty."21' Tato lekce čtení, tento rituál dekódování musejí být opakovány tak často, jak je to jen možné, neboť trestání bude spíš školou než slavností; spíš vždy otevřenou knihou než ceremonií. Trvání, které činí trestání účinným pro viníka, je dělá 19) Dufau, Řeč v Konstituantě, Archives varicincntnircs, sv. XXVI, s. 688. 20) Tamtéž, s. 329-330. 21) S. Bexon, Cadc dc sůretó piibtiquc, 1807, 2. část, s. 24-25. Jednalo se o projekt předkládaný bavorskému králi. rovněž užitečným pro diváky. Ti musejí být schopni v každém okamžiku nahlédnout do permanentního slovníku zločinu a trestu. Utajený brest je trestem napůl marným. Je třeba, aby na místa, kde se vykonávají tresty, měly povolen vstup i děti; zde by se měly učit občanskou výchovu. A dospělí lidé by si zde periodicky znovuosvojovali zákony. Představme si místa trestání jako Zahradu zákonů, kterou by navštěvovaly celé rodiny každou neděli. „Přál bych si, aby čas od času, poté, co by jejich mysli byly připraveny odůvodněnou rozpravou o zachovávání společenského řádu, o užitečnosti trestáni, byli mladi i dospělí muži vzati do dolů, do pracovních táborů a přemýšleli zde o strašném údělu vypovězenců. Tyto pouti by byly prospěšnější než poutí Turků do Mekky."22' A Le Peletier považoval tuto viditelnost trestů za jeden ze základních principů nového trestnmo zákoníku: „Často, a to ve vyznačené době, musí přítomnost lidí přinášet hanbu padající na hlavu viníka; a přítomnost viníka v žalostném stavu, do nějž jej přivedl jeho zločin, musí duši lidu podávat užitečné poučení."2-'" Daleko dříve, než byl uznán za objekt vědy, byl zločinec považován za prvek výuky. Po charitativních návštěvách, při nichž šlo o to sdílet s vězněným jeho utrpení (které vynalezlo či znovu oživilo 17. století), se začalo snít o návštěvách dětí, při nichž by se poučily, jak se dobrodiní zákona aplikuje na zločin: živá lekce v muzeu pořádku. 6. Tak mohlo dojít ve společnosti k převrácení tradičního diskurzu o zločinu. Závažnou starostí zákonodárců 18. století bylo: Jak potlačit onu pochybnou slávu kriminálníků? Jak umlčet ona hrdinská dobrodružství velkých zločinců, jež byla vylíčena v kalendářích, brožurkách a lidových vyprávěních? Jestliže má být trestní překódování vykonáno 22) J.-P. Brissot, Tlicoric dcs his criminclks, 1781. 23) Archives parlementnires, sv. XXVI, s. 322. 168 169 úspěšně, jestliže se rná smuteční ceremonie odehrát tak, jafc je třeba, může se zločin jevit už jen jako neštěstí a zločinec jako nepřítel, jenž musí být znovu vychován ke společenské^ mu životu. Namísto těchto chvalořečí, jež oslavují zločince jako hrdinu, obíhají již v rozmluvách lidí jen znaky-překáž-ky, které zamezují touze po zločinu propočteným strachem z trestu. Pozitivní mechanismus se plně rozvine v každodenním jazyce a ten jej bude bez ustání posilovat novými příběhy. Diskurz se stane šiřitelem zákona: konstantním principem univerzálního překódování. Lidoví básníci se nakonec spojí s těmi, kteří sami sebe nazývají „misionáři věčného rozumu"; stanou se moralisty. „Zcela naplněn těmito odstrašujícími obrazy a blahodárnými myšlenkami je bude každý občan šířit ve své rodině a dlouhými vyprávěními, podav? i nými s takovým zápalem, že budou žádostivě vyslechnuta, s dětmi shromážděnými okolo sebe, s jejich mladou pamětí připravenou přijmout je v neporušitelných souvislostech,! bude líčit myšlenku zločinu a trestu, lásku k zákonům a k vlasti, respekt a důvěru vůči úřadům. Obyvatelé venkova, též svědci takových případů, je rozesejí v okolí svých domků, vkus ctnosti zakoření v jejich nevzdělaných duších, zatímco zlosyn konsternovaný veřejným veselím, obávající v se pohledu tolika nepřátel, upustí možná od svých plánů, jejichž zisk by byl jak prchavý, tak i zlověstný."2'!! Zde tedy vidíme, jak je třeba si představovat město trestá-: ní. Na křižovatkách, v zahradách, po stranách ulic, jež se opravují, nebo mostů, které jsou ve výstavbě, v dílnách' přístupných každému, v hlubinách dolů, které je možné navštívit, se odehrávají tisíce drobných divadel trestání. Každému zločinu jeho zákon; každému zločinci jeho trest. Je to trest viditelný, upovídaný, který říká vše, který vysvětluje, ospra- 24) J. M. Serván, Discaitrs sur 1'adntinistration de la justice criminellc. 1767 s. 37. 170 vedlňuje se, přesvědčuje: nápisy, posměšné cedule či čapky, plakáty, tabule, symboly, čtené či tištěné texty, to vše neúnavné opakuje zákoník. Dekorace, perspektivy, optické efekty, tivDipe-ťoeil někdy zveličuji scénu, činí ji obávanější, než ve skutečností je, ale činí ji také jasnější. Z perspektivy veřejnos-tilze věřit v určité ukrutnosti, ke kterým ve skutečnosti nedochází. Avšak podstatné pro tyto skutečné či zveličené krutosti je to, že podle striktní ekonomie dávají všechny shaučení: každý trest je bajkou. A v protikladu ke všem pří-mýřn příkladům ctnosti je možné se v každém okamžiku setkat, jako na živé scéně, s neštěstím nectnosti. Okolo každé takové morální „reprezentace" se budou tísnit školáci spolu se svými učiteli a dospělí se naučí několik lekcí, aby poučili své děti. Již žádný velký hrůzný rituál veřejných mučení, ný-brž vážné divadlo v proudu dní a na ulitích, s jeho mnohoznačnými a přesvědčivými scénami. A lidová paměť bude reprodukovat ve svých pověstech strohý diskurz zákona. Ale asi je nezbytné nad všemi těmito tisíci představení a vyprávění umístit hlavní znak trestání těch nejhroznějších zločinů: svorník celé trestní budovy. Vermeil si v každém případě představoval scénu absolutního trestu, která by dominovala nad všemi divadly každodenního trestání: jediný případ, kdy je třeba snažit se dosáhnout nekonečného trestu. V novém trestání je to jistý ekvivalent toho, co pro staré trestání představovala kralovražda. Viníkovi by byly vypíchnuty oči; byl by uzavřen do železné klece, zavěšen ve vzduchu had veřejným prostranstvím; byl by zcela nahý; byl by připoután k tyčim klece ocelovým opaskem, připevněným okolo pasu; až do konce svých dní by byl živ jen o chlebu a vodě. „Tak by byl vystaven všem krutostem počasí, tu jeho hlava pokryta sněhem, tu pálena žhnoucím sluncem. Právě toto energické mučení, představující spíš prodlužování bolestné smrti než strastiplného života, by měl vskutku poznat zlosyn, vystavený všem hrůzám přírody, odsouzený již ni- 171 kdy nespatřit nebesa, jež potupil, a nikdy nepobývat na zemi, kterou pošpinil."-1" Nad městem trestání se vznáší tento ko- V ! vový pavouk; a ten, kdo má být ukřižován novým zákonem, ~ je otcovrah. , ř - * ......'.. Je to celý arzenál pitoreskních trestů. „Vyvarujte se ukládání týchž trestů," prohlásil Mably. Myšlenka uniformního trestu, modulovaného podle závažnosti přestupku, je vyloučena. Ještě přesněji: využití vězení jako obecné formy trestání není v těchto projektech specifických, viditelných a mluvících trestů nikdy přítomno. S uvězněním se bezpochyby počítá, ovšem jako s jedním z mnoha jiných trestů; je totiž specifickým trestem za určité prečiny, a to za ty, které ukládají o svo- ■ bodu jedinců (jako únos), nebo za ty, které vedou k zneužití svobody (vyvolávání nepořádku, násilí). Pokládá se také za podmínku umožňující vykonávání určitých trestů (například nucené práce). Nepokrývá však celé pole trestání se svým trváním jako jediným principem variace. Idea trestního uvěznění je mnoha reformátory spíš explicitně kritizována. Protože uvěznění není s to odpovídat specifičnosti zločinů. Protože je zbaveno účinků na veřejnost. Protože je pro společnost neužitečné, ba dokonce škodlivé: je nákladné, udržuje vězněné v nečinností, rozmnožuje jejích neřesti.261 Protože výkon takového trestu se obtížně kontroluje a existuje riziko, že vězněm budou vystaveni libovůli dozorců. Protože povolání, při němž je druhý člověk zbavován svobody a podrobován dohledu ve vězení, je vykonáváním tyranie. „Požadujete, aby zde mezi vámi existovaly nestvůry; a pokud by tito odporní 25) F. M. Vermeil, Essai sur les réfarmcs « fnirc dims noire legislation crimi-nelle, 1781, s. 148-149. 26) Viz Archives parkmcntaires, sv. XXVI, s. 712. [joe existovali, zákonodárci by s nimi patrně jednali jako š vrahy."17' Vězení je zcela neslučitelné s celou onou technikou trestu-účinku, trestu-reprezentace, trestu-obecné funkce, trestu-znaku a diskurzu. Je temnotou, násilím a podezřením. „Je to místo temnoty, kde oko občana nemůže spočítat oběti, kde se následkem toho jejich počet vymyká tomu, aby sloužil jako příklad... Ačkoli bylo-li by možné, aniž by se tím rozmnožil počet zločinů, rozmnožit počet příkladů trestů, dosáhlo by se alespoň toho, že by se staly méně nutnými; mimoto se temnota věznic stává předmětem nedůvěry občanů; snadno se domnívají, že jsou zde páchány ohromné nespravedlivosti... Je zde zajisté něco špatného v případě, kdy zákon, který je stvořen pro dobro většiny, vyvolává místo uznání spíš nepřetržité reptání."2"1 Myšlenka, že by uvěznění mohlo tak jako dnes pokrývat celý střední prostor trestání mezi trestem smrti a lehkými tresty, nemohla přijít reformátorům na mysl ihned. Je zde totiž problém: během poměrně krátké doby se zadržení stalo základní formou trestu. V Trestním zákoníku z roku 1810 zaujímá mezi trestem smrti a pokutami v jistém počtu forem téměř celé pole možných trestů. „Čím je systém trestání, přijatý novým zákonem? Je to uvěznění ve všech formách. Srovnejte vskutku čtyři hlavní tresty, jež zbývají v Trestním zákoníku. Nucené práce jsou formou uvěznění. Galeje jsou vězením v otevřeném prostoru. Zadržení, uzavření, uvěznění jsou v určitém smyslu jen různá jména jednoho a téhož druhu trestu."2^ A toto uvěznění, předepsané zákonem, se císařství rozhodlo velice rychle realizovat podle trestní, administrativní či geografické hierarchie: na nejnižším stupni, spo- 27) G. de Mably, De ta legislation. Oeuvres completes, 1789, sv. IX, s. 338. 2R) Ch. E. Dufriche de Valazé, Des bis pénales, 1784, s. 344-345. 29) C. F. M. de Rámusat, Archives parlemenlnires, 1. prosince 1831, sv. LXXII, s. 185. 172 173 jené s každou smírčí Justicí, jsou městské policejní stanice [maisans de police]; v každém administíatívhím okrese vazební věznice [maisans ďairét]; ve všech departementech jedno nápravné zařízení [maisan de correction]; a na vrdiolku několik centrálních věznic [maisans centraks] pro odsouzené zločince nebo pro ty z nápravných zařízení, kteří byli odsouzeni na více než jeden rok; nakonec galeje v některých přístavech. .Byla : naplánována celá ohromná konstrukce vězeňství, jejíž různé roviny se musely přesně přizpůsobit patrům administrativní i centralizace. Popraviště, na němž bylo mučené tělo vystaveno í rituálně manifestované síle panovníka, divadlo trestám, kde byla reprezentace trestu nepřetržitě předkládána společnosti, nahradila velká uzavřená, komplexní a hierarchizovaná architektura, jež se integrovala do samotného tělesa státního aparátu. Zcela jiná materialita, zcela jiná fyzika moci, zcela jiný způsob pohlcení lidských těl. Během Restaurace a za červencové7 monarchie se, až na některé odchylky, nacházelo ve francouzských věznicích mezi 40 000 a 43 000 vězňů (to jest 1 vězněný na přibližně 600 obyvatel). Vysoká zeď, již nikoli zeď, která obkružuje a chrání, již nikoli zeď, která manifestuje skrze svou prestiž moc a bohatství, nýbrž zeď bedlivě utajená, nepřekročte! ná v tom ani v onom směru, uzavírající nyní mysteriózní práci trestání, se stane, stojíc velice blízko a někdy dokonce přímo uprostřed měst 19. století, monotónní, současně materiální i symbolickou figurou moci trestat. Již za Konzulátu byl ninistr vnitra pověřen vyhledáním různých zabezpečených níst, která již fungují nebo která by mohla být využita v roz-ičných městech. O několik let později byly poskytnuty úvěry - úměrné moci, kterou měly reprezentovat a které měly sloužit - určené na vybudování těchto nových panství dvilrúho Dořádku. Císařství je ve skutečnosti využilo pro další válku.30' 10) Viz E. Decazes, „Hlášení králi o věznicích", Lc Maniícur, 11. dubna 1819. Méně přemrštěná, zato více houževnatá ekonomie dokončila jejich výstavbu postupně během 19. století, V každém případě se za méně než dvacet let v Konstituante tak jasně formulovaný princip specifických, přiměřených, účinných trestů, tvořících v každém jednotlivém případě poučení pro všechny, stal zákonem uvěznění za každý, jakkoli závažný přestupek kromě těch, jež si zasluhují trest smrti. Divadla trestání, o kterém snilo 18. století a které by působilo podstatně na ducha těch, kteří podléhali soudní pravomoci, nahradil rozsáhlý uniformní aparát vězení, jehož síť ohromných budov se začala šířit po celé Francii i po Evropě. Avšak rozpočítat chronologii této eskamotáže na dvacet let je patrně ještě příliš mnoho. Lze tvrdit, že se udála téměř okamžitě. Stačí se podívat trochu blíž na návrh Trestního zákoníku, předložený v Konstituante Le Peletierem. Princip formulovaný na počátku říká, že zde musí být „přesné vztahy mezi povahou přečinu a povahou trestu"; fyzické utrpení má být uloženo těm, kteří spáchali kruté zločiny, práce těm, kteří se provinili leností, ponížení těm, jejichž mravy jsou nízké. Neboť tresty postihující konkrétní osobu, které jsou účinně stanovené, jsou třemi formami uvěznění: žalář, ve kterém je trest uvěznění různými způsoby ještě zesilován (samotkou, zbavením světla, omezením stravy), režim gene, kde jsou tyto přitěžující okolnosti zeslabeny, a konečně vlastní vězení, které se omezuje na jasné a prosté uzavření. Tak okázale slibovaná rozmanitost se nakonec redukovala na tento šedý a uniformní trest. V této době navíc existovali poslan-d, kteří se podivovali nad tím, že namísto toho, aby byl stanoven přirozený vztah mezi zločiny a tresty, se postupuje podle zcela odlišného plánu: „Tedy v případě, že jsem zradil svou vlast, budu uvězněn; jestliže jsem zabil svého otce, budu uvězněn; všechny vůbec představitelné zločiny jsou trestány tím nejjednotvárnějším způsobem. Připadá 174 175 mi to, jako kdybych pozoroval lékaře, který má na všechny neduhy tentýž lék,"-115 Tato hbitá substituce nebyla výsadou Francie. Lze ji nalézt, a to zcela shodnou, i v jiných zemích. Když Kateřina ILÍ v letech, která následovala bezprostředně po pojednání Des dčlits et des peines [Zločiny a tresty], připravovala projekt „nové soustavy zákonů", Beccariova lekce týkající se zvláštnosti a rozmanitosti trestů nebyla opomenuta; byla reprodukovaná téměř slovo za slovem: „Je triumfem občanské svobody, když trestní zákony vyvozují každý trest ze specifické povahy kažŕ dého jednotlivého zločinu. Tak ustává jakákoli svévole; trest již v ničem nezávisí na rozmarech zákonodárce, ale na povaze věci; není to člověk, kdo páše násilí na druhém člověku, nýbrž je to vlastní čin tohoto člověka."3210 několik let později sloužily Beccariovy obecné principy jako základ nového toskánského trestního zákoníku a nového zákoníku zavedeného Josefem II. v Rakousku; a přesto učinily tyto dvě legisla-; tivy z uvěznění - modulovaného podle jeho trvání a ztíženého v některých případech vypálením znamení či nasazením, želez - téměř uniformní trest: nejméně třicet let za atentát na panovníka, za padělání peněz i za loupežnou vraždu; od patnácti do třiceti let za úmyslné zabití ä za ozbrojenou loupež; od jednoho měsíce do pěti let za prostou krádež atd.-131 Avšak je-li tato kolonizace trestání vězením nějak překvapující, pak proto, že vězení nebylo, jak bychom si mohli pieA-stavovat, trestem, který by] již pevně zaveden v trestním systému, těsně následujícím trest smrti, a který by zcela přirozeně zaujal místo, jež zůstalo uprázdněné po vymizení ve- 31) Cli. Chabroud, Archives parlemeniaires, sv. XXVI, s. 618. 32) Kateřina II., Instructions pour ta commission charge de dresser le projet du noiiveau code des lois, článek 67. 33) Část tohoto zákoníku byla přeložena v úvodu k P. Colquhoun, Trnité sur police de Londrcs, fr. překlad, 1807, sv. I, s, 84. ■fejných poprav. Ve skutečnosti mělo vězení - a mnoho zemí bylo v tomto bodě ve zcela stejné situaci jako Francie - v systému trestů pouze omezené a okrajové postavení. Tyto texty f to dokazují. Nařízení z roku 1670 neuvádí uvěznění mezi : tresty postihujícími osobu. Doživotní či dočasné uvěznění ízajisté figurovalo mezi tresty v rámci určitých lokálních : zvyklostí.-1'11 Tvrdilo se však, že upadá v zapomnění podob-i:ně'jako ostatní druhy veřejných mučení: „Byly v dřívějších ■ dobách tresty, které již nejsou ve Francii praktikovány, jako když byl například trest napsán na tvář anebo na čelo odsou- ■ zeného, či doživotní vězení, jakož i to, že již nebývá zločinec ľbdsouzen k tomu, aby byl předhozen dravým šelmám či odveden do dolů."35' Z těchto skutečností je zřejmé, že vězení houževnatě přetrvávalo, aby trestalo nezávazné přestupky, a to dle vůle místních zvyklostí či obyčejů. V tomto smyslu hovořil Soulatges o „lehkých trestech", o kterých se nařízení ; z roku 1670 nezmiňovalo: důtka, výstraha, zákaz pobytu na : určitém místě, zadostiučinění postižené osobě a věznění na určitou dobu. V některých oblastech, především v těch, : v nichž se nejlépe uchoval jejich soudní partikularismus, měl trest uvěznění ještě velký rozsah, což se však neobešlo bez jistých potíží, jako v případě později připojené provincie Roussillon. Nicméně navzdory těmto divergencím se právníci pevně drželi principu, že „vězení není v našem občanském právu považováno za trest".-16' jeho role spočívá v tom, že bere do zástavy osobu a její tělo: ad continendos homines, non ad ptt-niendos, praví rčení; a v tom smyslu má uvěznění podezřelého téměř stejnou roli jako uvěznění dlužníka. Uvěznění ko- 34) Viz například G. Coquiile, Coutumc du Nivcrnais, vyd. z r. 1646. 35) G. du Rousseaud de la Combe, Traiiédes matiires criinincllcs, 1741, s. 3. 36) F. Serpillon, Code criminal, \767, sv. III, s. 1095. Nicméně i u Serpillo-na nacházíme myšlenku, že přísnost vězení je počátkem trestu. 176 177 mukoli zajišťuje, že není trestán.-171 Toje obecný princip. Á jestliže někdy hraje vězení přece jen roli trestu, a to i ve významných případedi, pak slouží v podstatě jako náhrada: nahrazuje galeje pro ty - ženy, děti, invalidy -, kteří tam nemohou pracovat: „Odsouzení k uvěznění na určitou dobu nebo na doživotí v káznicí je ekvivalentní odsouzení na galeje."3") V této ekvivalenci lze dostatečně jasně sledovat, jak se zde rýsuje možné spojení. Aby se však mohlo uskutečnit, musí vězení změnit svůj právní status. A bylo rovněž nutné překonat druhou překážku, která byla přinejmenším v případě Francie stejně význačná. Uvěznění se toHž nacházelo v o to více zdiskreditovaném postavení, protože v praxi bylo právo spjato s královskou arbitráží a s výstřelky královské moci. „Káznice" [maisons de /brčel, všeobecné špitály, „královské rozkazy" nebo rozkazy policejního důstojníka, královské zatykače, které získávali notáblo-vé či vysoce postavené rodiny, to vše ustavovalo celou represivní praxi, jež stála vedle „pravidelné justice" a častěji spíš v opozici proti ní. Toto mimosoudní uvěznění bylo odmítáno jak klasickými právníky, tak reformisty. Vězení jsou věcí panovníků, prohlásil tradicionalista, jakým byl Serpillon, který se skrýval za autoritou předsedy soudu Bouhiera: „Jakkoli se panovníci čas od času z důvodu státních zájmů uchylovali k ukládání takového trestu, řádná justice nedovoluje užívání 37) Tak je třeba rozumět početným nařízením, jež se týkají vězení, svědomitosti žalářníků, bezpečnosti prostorů věznic a zabránění vězňům v komunikaci. Například rozsudek rady města Dijonu z 21. září 1706. Viz rovněž F. Serpillon, Code crimind, 1767, sv. III, s. 601-647. 38) To upřesňuje prohlášení z 4. března 1724 o zlodějích recidivistech nebo z 18. července 1724 týkající se potulky. Chlapec, který ještě nedosáhl takového věku, aby mohl být poslán na galeje, zůstal ve vězení až do doby, kdy tam mohl být odeslán, případné si tu odpykal celý svůj trest. Viz Crime et criminnlité en France sous 1'Anríen Rěgime, 1971, s. 266n. tohoto druhu odsouzení.'™ Zadržení je výraz a privilegovaný nástroj despotismu, tvrdili reformátoři v bezpočtu prohlášení: „Co říci o oněch tajných vězeních vykouzlených fatálním duchem monarchismu, vyhrazených zásadně buď pro filozofy, do jejichž rukou vložila příroda svou pochodeň a kteří se odvážili osvítit své století, nebo pro hrdé a nezávislé duše, jimž se nedostává zbabělosti mlčet o špatnostech své země; o vězeních, jejichž neblahé brány otevírají mysteriózní listy, aby zde navždy pohřbily své nešťastné oběti? Co vůbec říci o oněch listech, mistrovských dílech důmyslné tyranie, jež vyvracejí právo každého občana být vyslyšen předtím, než bude souzen, a jež jsou pro člověka tisíckrát nebezpečnější nežli vynález Falaridův..."41" Tyto protesty, pocházející z natolik rozmanitého horizontu, se nepochybně netýkají uvěznění jako legálního trestu, nýbrž využití svévolného a neurčitého zadržení sahajícího „mimo meze zákona". Nic to ovšem nemění na faktu, že v obecném smyslu bylo vězení chápáno jako poznamenané zneužitím moci. A většina z Cnhiers de dolénnces [Soupisů požadavků a připomínek] jej odmítla jako neslučitelné s dobrou justicí. Někdy ve jménu klasických právních principů: „Vězení jsou záměrem zákona určena nikoli k tomu, aby trestala, nýbrž k zabezpečení jejich personálu...Někdy ve jménu účinků vězení, které trestá již i ty, kteří nejsou ještě odsouzeni, které spojuje a zobecňuje zlo, jemuž má předcházet 39) F. Serpillon, Code crimincl, 17&7, sv. III, s. 1095. 40) J.-P. Brissot, Theorie des bis criminelles, 1781, sv. I, s. 173. (Falaris, tyran z řeckého města Akragantu na Sicílii; vládl v letech 570-554 př. n. 1. Podle tradice dal zhotovit dutou sochu býka z bronzu, do níž zavíral odsouzence; pod býkem nechal rozdělat oheň a oběti upaloval. Zde je jeho jméno užito pro označení tyranů obecně. Pozn. překl.) 41) Pdrís intra imiros (šlechta), citováno v A. Desjardin, Les OtJtíers de do-leances et In justice criminelle, 1883, s. 477. 178 179 a která jde proti principu individuálnosti trestů tím, že trestá celou rodinu; bylo řečeno, že „vězení není trestem. Humanita se bouří proti této hrozivé myšlence, že není trestem zbavit občana toho nejcennějšího z jeho statků, uvrhnout jej potupně do sídla zločinu, vyrvat jej ze všeho, co mu bylo drahé, dovést jej snad až ke zkáze a odejmout nejen jemu, ale celé jeho nešťastné rodině všechny prostředky k obživě."«> A Cnhiers se při několika příležitostech dožadovaly zrušení těchto internačních ústavů: „Jsme přesvědčeni, že káznice musejí být srovnány se zemí..."4-1' A dekret z 13. března 1790 nařizoval, aby byli propuštěni na svobodu „všechny osoby držené v zámcích, církevních budovách, káznicích, policejních věznicích či v jakýchkoli jiných vězeních na základě královských zatykačů nebo rozkazů činitelů výkonné moci". Jak se potom mohlo uvěznění, tak viditelně spjaté s touto nezákonností, jež byla právě v moci panovníka odhalena, v tak krátké době stát jednou z nejobecnějších forem legálního trestání? Nejčastěji podávané vysvětlení uvádí, že se již v průběhu klasické doby formuje jisté množství významných modelů trestního uvěznění. Jejich prestiž, jež byla o to větší, že nejsou-časnéjší pocházely z Anglie a zejména z Ameriky, jako by byla umožnila překonat dvojí překážku, tvořenou sekulárními pravidly práva a despotickým působením uvěznění. Tyto překážky byly velice rychle odstraněny trestními zázraky, o nichž sni- 42) Langres, „Tri rady", citováno řiiíiifťž, s. 483. 431 Uriey, „Třetí slav", citováno tamtéž, s. 484. Viz P. Gnubcrl n M. Denis, Lea Frwirvr/s aut la pnnile, 1%4, s. 203. V oněch Cahiers rovněž nalezneme požadavky, aby byly udržovány vazební věznice, které by moh-Iv užívat celé rud in v. y reformátoři, a tak se uvolnil prostor pro seriózní realitu věz-nenii'Nelze pochybovat o tom, že důležitost těchto modelů byláveliká. Avšak jsou to právě tyto modely, jež, dokonce dříve než předloží řešení, kladou problémy: problém jejich existence a jejich rozptýlení. Jak se mohly vůbec zrodit, a především jak se mohly stát tak obecně přijatelnými? Neboť je snadné ukázat, že ačkoli vykazuji určité množství shod s obecnými principy trestní reformy, jsou vzhledem k nim v mnoha bodech naprosto různorodé a leckdy s nimi dokonce neslučitelné. Nejstarší z těchto modelů, který je obecně považován za bližší či vzdálenější inspiraci ostatních, byl amsterodamský Řasphuis otevřený v roce 1596.+" Původně byl určen pro žebráky či mladé zločince. Jeho fungování se řídilo třemi hlavními principy: délka trvání trestu mohla být, přinejmenším v jistých mezích, určována samotnou správou věznice podle chování vězněného (tato volnost mohla být ostatně předpokládána v rozsudku: v roce 1597 byl jeden vězeň odsouzen ke dvanácti letům vězení, jež mohla být zkrácena na osm, ukáže-lí se jeho chování jako uspokojivé). Práce byla povinná, vykonávala se společně (individuální cela byla totiž využívána pouze jako dodatečný trest; věznění spali po 2 či po 3 v jedné posteli na celách obsahujících 4 až 12 osob); za vykonanou 44) Viz Thorsten Sellin, Pianccring in Penolo^ij, 1944, který podává vyčerpávající studii o Rasphuisu a Spinhuisu v Amsterodamu. Stranou můžeme ponechat jiný „model" často citovaný v 18. století. Je to model navrhovaný Mabillonem v jeho Réficxions í»r Uf prisems des ardres religieiix, vyd. z r. 1845. Zdá se, že toto dílo bylo exhumováno v 19. století v momentě, kdy se katolíkové přeli s protestanty o místo, které zaujímali ve filantropickém hnutí a v určitých administrativních oblastech. Mnbillonnvo dílo, které patrně /ustalo relativně neznámé n bez většího vlivu, ukazovalo, že „původní myšlenka amerického trestního systému" byla „zcela klášterní a francouzskou myšlenkou, ať si kdokoli říká cokoli o ženevském či pensylvánském původu" (L. Fnucher). 1S1 iráa dostávali vězni plat. A konečně, přísný časový rozvrh, ystém zákazů a příkazů, neustálý dohled, napomínání, nábo-enská čtení, celý soubor prostředků pro „vedení k dobru" „odvracení od zla", to vše obklopovalo vězněné den co den. tfůžeme tedy brát amsterodamský Rasphuis jako základní /ar. Historicky vzato utváří spojení mezi teorií pedagogické spirituální transformace jedinců neustálým výcvikem, cha-akteristickou pro 16. století, a trestními technikami vynaleze-ými v druhé polovině 18. století. Dal vzniknout třem institu-ím, které umožnily ustavení základních principů, jež se poté yvinuly každý svým vlasmím směrem. Káznice v Gandu organizovala trestní práci především pole ekonomických imperativů. Daným důvodem bylo to, že becnou příčinou většiny zločinů byla lenost. Vyšetřování -epochybně jedno z prvních vyšetřování vůbec - prováděné lezi odsouzenými jurisdikcí v Alostu v roce 1749 ukázalo, že ločinci nebyli „řemeslníci či pracující (dělníci myslí jedině na rád, která je živí), nýbrž povaleči odkázaní na žebrotu".^) Idtud myšlenka ústavu, který by zajišťoval jistý druh uníver-ální pedagogiky práce pro ty, kteří se ukázali jako jí odporučí. Mělo to čtyři výhody: snížil se počet trestních stíhám, jež yla pro stát nákladná (ve Flandrech tak bylo možné ušetřit íce než 100 000 liber); nebylo již nutné navracet zaplacené >) Vitan XIV, Měmoirc sur les moyens de cnrrigcr ks malfalteurs, 1773, s. 64; tyto paměti, jež jsou spjaty se založením věznice v Gandu, zůstaly v rukopise až do roku 1841. Frekvence trestů vyhoštění ještě zesilovala vztah mezi zločinem a tuláctvím. V roce 1771 země Flander konstatovaly, že „tresty vyhnnnstvi ukládané žebrákům se míjejí účinkem z toho hlediska, že země posílají jedna do druhé subjekty, které považují u sebe doma za nebezpečné. Výsledkem je, že žebrák takto pronásledovaný z místa na místo se nakonec oběsí, ačkoli kdyby měl možnost navyknout si na práci, nesáhl by opět k této zlé cestě." (L. Stoobnnt, v Annnies de k Societě ďliistoirc de Gand, 1898, sv. III, s. 228.) Viz též obr. č. 15. daně vlastníkům lesů, které byly zničeny tuláky; vytvořila se masa nových dělníků, kteří „působením konkurence přispívali ke snížení ceny pracovní síly"; a konečně těm opravdu chudým bylo bez rozdílu umožněno mít prospěch z nezbytné charity,4fi) Tato užitečná pedagogika měla u líného subjekt tu znovu oživit chuť do práce, znovu jej zařadit do systému zájmů, kde by práce byla výhodnější než lenost, zformovat okolo něj malou ohraničenou a zjednodušenou donucovací společnost, v níž by se jasně vyjevila maxima: kdo chce žít, musí pracovat. Povinnost pracovat, ale také odměna, která vězněnému dovoluje, aby si během věznění i po něm vylepšoval život. „Člověk, který za žádných okolností nenalézá živobytí, se musí zcela oddat touze opatřovat si je prací; ta je mu nabídnuta policií a disciplínou; je v jistém smyslu nucen se jí věnovat; poté jej povzbudí vnadidlo zisku; usměrněn ve svých mravech, navyklý pracovat, zaopatřený bez znepokojení nějakým nadbytkem, který si šetří pro dobu odchodu", dosáhl zručnosti, „jež mu zajistí živobytí bez nebezpečí".47' Tato rekonstrukce homo oeconomicus vylučuje užití trestů, které jsou příliš krátké - ty by bránily osvojení si zručností a chuti k práci - nebo doživotní, příliš dlouhé - ty by činily celou výchovu zbytečnou. „Doba šesti měsíců je příliš krátká k napravení zločinců a k tomu, aby je uvedla do ducha práce"; naproti tomu „odsouzení na doživotí je zbavuje naděje; jsou lhostejní k nápravě mravů a k duchu práce; zaměstnávají se pouze plány na útěk či na vzpouru; a jelikož tedy nejsou odsouzeni ke zbavení života, proč bychom měli usilovat o to učinit jim tento život nesnesitelným"?*' Délka trvám trestu má smysl jen ve vztahu k možné nápravě a k ekonomickému využití napravovaného zločince. 46) Vilan XIV, Mémoirc, s. 68. 47) Tamtéž, s. 10.7. 48) Tamtéž, s. 102-103. 32 183 Anglický model pripojuje k principu práce jako podmínku nutnou k náprave ještě izolaci. Schéma tohoto modelu předložil v roce 1775 Hanway, který je ospravedlňoval nejprve negativními důvody: promiskuita ve věznici poskytovala špatné příklady a bezprostřední možnosti útěku, vydírání nebo spolčení do budoucnosti. Vězení se až příliš podobalo manufaktuře, pokud byli vězni ponecháni, aby pracovali společně. Poté následovaly důvody pozitivní: izolace přináší „hrozný šok", po kterém se_ mohl odsouzený, když unikl špatným vlivům, navrátit k sobě samému a znovu odhalit na dně svého vědomí hlas dobra; osamělá práce by se tedy stala daleko spíš cvičením konverze než jen výchovou; nereformo-val by se tím jen celý soubor zájmů vlastních homo oeconomi-cus, ale rovněž imperativy morálního subjektu. Cela, tato technika křesťanského mnišství, která přežila pouze v katolických zemích, se stala v této protestantské společnosti nástrojem, jímž lze současně rekonstituovat homo oeconamicus a náboženské vědomí. Mezi zločinem a návratem k právu a k ctnosti by vězení mělo ustavovat „prostor mezi dvěma světy", místo pro individuální transformace, jež by navrátily státu subjekty, které ztratil. Zařízení na modifikování jedinců, které Hanway nazývá „nápravné".491 To jsou obecné principy, které Haward a Blackstone uvedli v činnost v roce 1779, když nezávislost Spojených států zabránila deportacím a připravoval se zákon pozměňující systém trestů. Uvěznění za účelem transformace duše a chování vstoupilo do systému občanských zákonů. Preambule zákona sepsaná Blackstonem a Ho-wardem popisuje individuální uvěznění v jeho trojí funkci odstrašujícího příkladu, nástroje konverze a podmínky pro vyučení se: podrobeni „izolovanému uvěznění, pravidelné práci a vlivu náboženské výchovy" by někteří zločinci mohli 49). J. Hanway, The Defects af Police, 1775. „nejen vzbuzovat zděšení u těch, kteří by měli sklon je napodobovat, nýbrž ještě i sami sebe napravovat a získávat návyk k práci".51" Odtud rozhodnutí zkonstruovat dvě vězeňské soustavy, jednu pro muže, druhou pro ženy, kde by byli izolovaní vězni nuceni vykonávat „ty nejotročtější práce, nejlépe slučitelné s nevzdělaností, nedbalostí a svéhlavostí zločinců": pochodovat v kole a pohánět tím stroj, obsluhovat rumpál, leštit mramor, zpracovávat konopí, drtit kampeško-vé dřevo, cupovat hadry, plést šňůry a lepit pytlíky. Ve skutečnosti bylo postaveno jen jedno vězeňské zařízení v Glou-cestru, a to jen částečně odpovídalo původnímu schématu: naprosté uzavření pro nejnebezpečnější zločince, pro ostatní ve dne společná práce a v noci separace. Nakonec zůstává model z Philadelphie. Je nepochybně nejslavnější, protože se objevil ve spojitosti s politickými inovacemi amerického systému a také proto, že nebyl tak jako ostatní odsouzen k okamžitému nezdaru a zapomnění; byl neustále přezkoumáván a transformován až do velkých debat o vězeňské reformě v třicátých letech 19. století. Vězení Walnut Street, otevřené v roce 1790 na přímý popud z prostředí kvakerů, v mnoha ohledech přejímalo model Gandu a Gloucestru.51' Byla tu povinná práce v dílnách, věznění byli trvale něčím zaměstnáváni, vězení bylo financováno touto prací, avšak vězňové byli rovněž odměňováni individuálně, aby bylo zajištěno jejich morální a materiální znovuzapojení se do striktního světa ekonomie; věznění byli tedy „konstantně zaměstnáváni produktivní prací, jíž zajišťovali 50) Preambule zákona z roku 1779, citováno v N. H. Julius, Lccons sur les prisatis, fr. překlad, 1831, sv. I, s. 299. 51) Kvakeři jisté také znali Rasphuis a Spinhuis v Amsterodamu. Viz T. Sellin, Phmcering in Pennlogy, 1944, s. 109-110. V každém případě byla věznice na Walnut Street pokračováním Almhouse, otevřené v roce 1767, a trestní legislativy, kterou kvakeři přijali navzdory anglickým úřadům. 184 185 pokrytí nákladů věznice, díky které nebyli ponecháni v nečinnosti a kterou si rovněž opatřili jisté prostředky pro dobu, kdy budou propuštěni ze svého uvěznění".52' Život je tedy naprosto přesné rozčleněn podle časového rozvThu a je pod nepřeh-žirýrn dohledem; každý okamžik dne dostává své určení a nese s sebou své povinností a své zákazy: „Všichni"vezni vstávají za rozbřesku, a to tak, že poté, co ustelou své postele, očistí se a umyjí a vykonají další potřeby, začínají abecně svou práci za východu slunce. Od této chvíle nesmí nikdo z nich odejít do pokojů nebo jiných místností, jež by nebyly součástí dílen a míst určených jim k práci... Na sklonku dne zazní zvon, který je upozorní, že mají zanechat práce... fe jim ponechána půlhodina na přípravu lůžek, po jejímž uplynutí již není dovoleno mluvit nahlas či působit sebemenší hluk."531 Tak jako v Gloucestru nebylo uvěznění na samot-:e všeobecné; bylo určeno jen některým vězňům, těm, kteří oy byli dříve odsouzeni k trestu smrti, a těm, kteří si v rámci réznice vysloužili mimořádný trest: „tam, bez zaměstnání, jez čehokoli, co by jej zabavilo, v nejistotě očekávání okamži-su, kdy bude vysvobozen", tráví vězeň „dlouhé úzkostné hodiny, ponechán v myšlenkách o sobě, jež jsou přítomny / mysli každého viníka".54' Navíc se tak jako v Gandu mohla doba trvání uvěznění měnit podle chování vězněného: vě-leňští inspektoři mohli po ověření spisů dosáhnout - a to bez ŕelkých obtíží až do dvacátých let 19. století - udělení milosti pro vězně, kteří vykazovali dobré chování. Mimoto vykazovala věznice Walnut Street určitý počet zharakteristických rysů, které pro ni byly specifické nebo kte- >2) G. de Ln Rochefoucauld-Liancourt, Des prisons de Philadelphie, 1796, s. 9. >3) J. TurnbuH, Viníte a la prison de Philadelphie, fr. překlad, 1797, s. 15-16. i4) C. Lownes v N. K. Teeters, The Cradle of Penitentiary, 1935, s. 49. ŕé přinejmenším rozvinuly to, co bylo jen potenciálně přítomno i v ostatních modelech. Zaprvé princip neveřejnosti trestu. Ačkoli rozsudek a jeho odůvodnění musejí být známy všem, vykonání trestu musí být naopak uchováno v tajnosti; veřejnost zde nesmí intervenovat ani jako svědek, ani jako ručitel trestu; jistota, že za oněmi zdmi vykonává vězněný svůj trest, musí stačit k tomu, aby stanovovala příklad: již žádná pouliční představení, jimž dal prostor zákon z roku 1786, který ukládal některým odsouzeným veřejné práce, jež měly být vykonávány ve městech a podél silnic.55' Trest a náprava, kterou má přinést, jsou procesy, jež se odehrávají mezi vězném a těmi, kteří na něj dohlížejí. Procesy, které usilují o celkovou přeměnu jedince - jeho těla a jeho návyků ke každodenní práci, k níž je nucen, jeho ducha a jeho vůle skrze duchovní péči, jejímž je předmětem: „Bible a další knihy náboženské praxe jsou k dispozici; kněží různých vyznání, jež lze ve městě a na předměstích nalézt, zajišťují bohoslužbu jedenkrát týdně a kterákoli jiná mravně příkladná osoba má kdykoli umožněn přístup k vězněným. "5ft' Ale i sama správa vězení má svou roli při provádění této transformace. Samota a sebezpytování nedostačují; o nic více nedostačují ani čistě náboženská kázání. Práce s duší vězněného musí být vykonávána tak často, jak je to jen možné. Vězení, jeho administrativní aparát bude současně i strojem na přeměnu mys- 55) O bouřích vyprovokovaných tímto zákonem viz B. Rush, An Enquiry into the Effects of Public Punishments upon Criminals and upon Society, 1787, s. 5-9, a R. Vaux, Notices, 1826, s. 45. Je třeba poznamenat, že ve zprávě J.-L. Siegela, která byla inspirována Rasphuisem v Amsterodamu, bylo předesláno, aby tresty nebyly vyhlašovány veřejně, aby byli vězni přiváděni do věznice v noci, aby dozorci byli pod přísahou zavázáni neprozradit jejich totožnost a aby byly "zakázány veškeré návštěvy (T. Seltin, Pioneering in Penology, 1944, s. 27-28). 56) První zpráva inspektorů z Walnut Street, citováno v N. K. Teeters, The Cradle of Penitentiary, 1935, s. 53-54. 186 187 li- Při vstupu vězně do vězení jsou mu předčítána nařízení* „současně se inspektoři snaží posílat v něm morální závazky, které ještě má; znovu mu zpřítomňují přestupek, který spáchal, viděný z jejich hlediska, zlo, které z toho následně vyplývá pro společnost, jež jej chrání, a nutnost poskytnout jf náhradu svým příkladem a svým polepšením. Poté jej vyzvou, aby vykonával svoje povinnosti s radostí, aby se choval mírně, slibujíce mu či nechávajíce jej doufat, že bude-li se dobře chovat, mohl by před vypršením doby trvání trestu dosáhnout propuštění na svobodu... Čas od času plní inspektoři svou povinnost pohovořit si se zločinci jednotlivě, vykonávajíce tak svou službu jako lidé a jako členové společnosti."57) Avšak bezpochyby nejdůležitější věcí bylo, že tato kontrola a tato přeměna chování se pojily - jak pokud jde o podmínky, tak pokud jde o důsledky - s formováním vědění o jedincích. Současně s odsouzeným obdržela správa věznice Walnut Street zprávu o jeho zločinu, o okolnostech, za nichž byl spáchán, resumé z výslechu obviněného, poznámky týkající se jeho chování před odsouzením a po něm. To byly právě ty nepostradatelné prvky, mělo-li se „určit, jaká bude péče nutná k tomu, aby byly odstraněny jeho staré návyky".51*) A v průběhu celého období uvěznění bude pozorován; bude zaznamenáváno jeho chování den po dni a inspektoři — dvanáct městských hodnostářů jmenovaných v roce 1795 kteří navštěvují věznici po dvou každý týden, budou informováni o všem, co se zde děje, seznámeni s chováním každého jed- 57) J. Turnbull, Visitě a la prison de Philadelphie, fr. překlad, 1797, s. 27. 58) B. Rusii, který byl jedním z inspektorů, poznamenává po jedné návštěvě Walnut Street: „Morální péče: kázání, čtení dobrých knih, uklízení pokojů a péče o čistotu šatů, umývání; nezvyšovat hlas, málo vína, také co nejméně tabáku, omezit obscénní či profánní konverzaci. Nepřetržitá práce; pečovat o zahradu; je to krása: 1200 hlávek zelí." Citováno z N. K. Teeters, The Cradle of Penitentiary, 1935, s. 50. notlivého vězně a budou rozhodovat o tom, který z nich si zaslouží omilostnění. Toto poznání jednotlivců, neustále prohlubované, je umožňuje rozdělit nikoli v závislosti na jejich zločinech, nýbrž podle dispozic, které musejí prokázat. Vězení se stává jistým druhem nepřetržitého pozorování, které dovoluje distribuovat proměnné neřesti či slabosti. Od roku 1797 byli věznění rozděleni do čtyř tříd; první byla určena těm, kteří byli výslovně odsouzeni k uvěznění o samotě nebo kteří spáchali závažná provinění ve vězení; druhá byla určena těm, kteří „jsou dobře známi jako staří delikventi... nebo jejichž zvrácená morálka, nebezpečná povaha, neodpovídající dispozice nebo chování narušující pořádek" se projevily v průběhu doby, kdy byli uvězněni; další byla určena těm, „u nichž povaha a okolností před odsouzením a po odsouzení umožňují věřit, že se nejedná o navyklé delikventy". Nakonec tu existovala speciální sekce, zkušební třída pro ty, jejichž povaha není ještě známa, nebo ty, kteří ačkoli jsou již dostatečně známi, se nehodí pro zařazení ani do jedné z předcházejících kategorií.5*' Organizuje se zde celek individualizujícího vědění, které si za svou referenční oblast bere ani ne tak spáchaný zločin (přinejmenším v jeho izolovanosti), nýbrž možnost nebezpečí, která v sobě jedinec skrývá a která se manifestují v jeho každodenně pozorovaném chování. Zde funguje vězení jako aparát vědění. Mezi tímto aparátem trestání, který předpokládá vlámský, anglický a americký model - mezi těmito „reformátoru" a vším tím trestáním, jak si je představovali reformátoři, lze stanovit body konvergence a rozdílnosti. 59) „Minutes of the Board", 16. června 1797, citováno v N. K. Teeters, tamtéž, s. 59. 188 189 Nejprve, body konvergence. Na prvním místě je tu obrat terriporality trestání. „Reformatoria" se vydávala za zařízení, jejichž funkcí je rovněž nikoli vyhladit zločin, ale zabránit jeho opakování. Jsou to dispozitivy obrácené k budoucností a zařízené tak, aby zablokovaly opakování přečinů. „Předmětem trestů není odpykání zločinu; jeho určení je třeba ponechat na nejvyšší bytosti; avšak účelem je zde prevence činů téhož druhu."M" A v Pensylvánii prohlašoval Buxton, že Montesquieuovy a Beccariovy principy musejí mít nyní „sílu axiomů", že „prevence zločinu je jediným cílem trestání"/'it Netrestá se tedy proto, aby byl zahlazen zločin, nýbrž aby byl transformován (skutečný či potenciální) viník; trestání s sebou musí nést určitou nápravnou techniku. Také Rush je zde velice blízko reformistickým právníkům — není-li to, co užívá, ovšem pouze metafora -, když říká: byly vyvinuty stroje, které usnadňují práci; jak musí být nadto pochválen ten, kdo vynalezl „nejrychlejší a nejúčinnější metody jak obrátit k ctnosti a k dobrotě tu nejzkaženější část lidského pokolení a vymýtit jeden díl neřesti, která na světě existuje"/'2' A konečně anglosaské modely, jako projekty zákonodárců a teoretiků, se dovolávají procedur pro singularizaci trestu: ve svém trvaní, v povaze, ve své intenzitě, ve způsobu, jímž se odvíjí, musí být trest přizpůsoben individuálnímu charakteru a to- 60) W. Binckstone, Cominentairc sur Ic Code criminel ďAnglcterre, fr. překlad, 1776, s. 19. 51) W. Bradford, Au inquiry how far tlíc piriiísímiciif for death is necessary in Pennsylvania, 1793, s. 3. 52) B. Rush, Ait Enquiry into the Effects of Public Punishments upon Criminals and upon Society, 17B7, s. 14. Tato Idea aparátu na transformování se nalézá už u Hanwaye v Jeho projektu jakéhosi „reformatoria": „Predstavy nemocnice n ústavu pro zločince jsou neslučitelné; avšak pokusme se vytvořit z vězení autentické a účinné reformatorium (rc-foriuatory) namísto toho, aby bylo jako jiná vězení jen školou neřesti." (Tlte Defects of Police, 1775, s. 52.) mu, co s sebou nese jako nebezpečí pro ostatní. Systém trestů íhusí být otevřen individuálním proměnným, V jejich . obecném schématu nejsou modely více či méně odvozené od amsterodamského Rasphuisu v rozporu s tím, co navrhovali reformátoři. Na první pohled bychom si dokonce mohli myslet, že jsou jen jejich rozvinutím - nebo náčrtem - na rovině konkrétních institucí. ' Apřece se objevují dostatečně zřetelné rozdíly, pokud jde o definování technik této individualizující nápravy. Diference lze nalézt v proceduře přístupu k jedinci, ve způsobu, jímž se jej trestající moc zmocňuje, y nástrojích, které uvádí v čin-nost_rjřJJehp přeměně; jde tu tedy o technologii trestání, nikoli o jeho teoretické založení; o vztahy, které tato procedura ustavuje s tělem a s duší, a nikoli o způsob, jímž vstupuje do právního systému. Tolik tedy metoda reformátorů. Kde však leží přesně onen bod, v němž se aplikuje trest, místo, kde působí na jednotlivce? Tím jsou reprezentace: reprezentace jeho zájmů, reprezentace, jeho výhod, jeho nevýhod, jeho radostí a jeho nepříjemností; a jestliže se trestání zmocňuje těla a užívá přitom léchhikýTktěré si v ničem nezadají s technikami mučení, je to potud, pokud chápe tělo - z hlediska odsouzeného i z hlediska přihlížejícího - jako objekt reprezentace. Jakým nástrojem lze působit na reprezentace? Jinými reprezentacemi či ještě lépe sdružením idejí (zločin - trest, vysněné výhody ze zločinu - nevýhody pociťované pří trestu). Tyto páry nemohou fungovat jinak než v živlu veřejnosti: scény trestám, které je ustavují nebo které je posilují v očích všech, diskurz, který je nechává cirkulovat a který v každém okamžiku znovu zhodnocuje hru znaků. Rolí zločince při trestání je zavést, oproti zákoníku a zločinům, skutečnou přítomnost označovaného - to znamená takového trestu, který podle znění zákoníku musí být nevyhnutelně spojen s přestupkem. Produkovat nadbytečně a evidentně toto označované, oživovat tak 190 191 označující systém zákoníku, nechat pracovat ideu zločinu jako znak trestání, to je mince, kterou splácí pachatel svůj dluh společností. Individuální náprava tedy musí zajistit proces rekvalifikace jedince jako subjektu práva, prostřednictvím posílení systémů znaků a reprezentací, které uvádějí do oběhu. Aparát nápravného trestání pracuje zcela jinak, Momentem aplikace trestu není reprezentace, je to tělo, čas, jsou to každodenní gesta a činy; také duše, avšak jen v té míře, v jaké je sídlem návyků. Tělo a duše jako principy chování formují prvek, který je nyní předkládán k trestní intervenci. Spíš než v umění reprezentace spočívá tato trestní intervence v kontrolované manipulaci s jedincem: „na každý zločin existuje lék ve fyzickém a morálním vlivu"; je proto třeba, aby bylo možné stanovit tresty, „znát princip vjemů a sympatií, které produkuje nervový systém".'1-" Pokud jde o užité nástroje, nejde již o hru reprezentací, které jsou posilovány a které se nechávají kolovat, nýbrž o formy donucení, aplikovaná a opakovaná schémata nátlaku. Jde o cvičení, nikoli o znaky: hodinový denní řád, rozvrh času, povinné pohyby, pravidelné aktivity, meditace o samotě, společná práce, ticho, píle, respekt, dobré návyky. Konečně to, co zde má být technikou nápravy znovu ustaveno, není ani tak onen subjekt práva, který je zachycen v základních zájmech společenské smlouvy; je to poslušný subjekt, jedinec podrobený návykům, pravidlům, pořádkům, autoritě, které jsou neustále ukolo něho a na něm praktikovány a které on musí automa-:icky nechat na sebe působit. Jsou zde tedy dva naprosto od-išné způsoby, jak se reaguje na přečin: rekonstítuováním právního subjektu společenské smlouvy - nebo formováním poslušného subjektu podřízeného obecné a současně pečlivé brmě něčí moci. '3) B. Rush, An Enquiry into the Effects of Public Punishments upon Criminals and upon Society, 1787, s. 13. To vše by tvořilo ovšem pouze jistou spekulativní diferenci - protože celkově jde v obou případech o formování podřízených individuí -, kdyby s sebou trestání „donucením" nepřinášelo určité zásadní konsekvence. Výcvik chování skrze úplný časový rozvrh, přijetí návyků, tělesná donucování, která implikují mezi těmi, kdo jsou trestáni, a těmi, kdo je trestají, vznik naprosto specifického vztahu. Tento vztah nejenže činí dimenzi představení jednoduše : zbytečnou: přímo ji vylučuje.H) Trestající činitel musí vykonávat totální moc, do které nesmí nikdo třetí zasahovat; napravovaný jedinec musí být zcela obklopen mocí, která na něj působí. Existuje tu imperativ u tajem, a tedy také přinejmenším relativní autonomie této trestní techniky: bude mít svůj vlastní způsob fungování, svá pravidla, své techniky, své vědění; bude stanovovat svoje normy, rozhodovat o svých výsledcích: je tu nespojitost, či v každém případě specifičnost ve vztahu k soudní moci, která vyhlašuje vinu a stanovuje obecné hranice trestání. Avšak tyto dva důsledky - utajení a autonomie při vykonávání moci trestat - jsou nepřijatelné pro teorii i pro politiku trestání, jež si kladou dva cíle: zapojit všechny občany do potrestání společenského nepřítele; učinit vykonávání moci trestat zcela odpovídající a transparentní vzhledem k zákonům, jež je veřejně vymezují. Tresty, které jsou utajené a které nejsou definovány v trestním zákoníku, vykonává trestající moc ve stínu podle kritérií a pomocí nástrojů, jež unikají kontrole - což vše dostačuje k tomu, aby se tím kompromitovala celá strategie reformy. Po vynesení rozsudku se zde konstituovala moc, která vyvolává reminiscence na moc praktikovanou starým systémem. Moc, která tresty vykonává, hrozí, že 64) Viz kritiky, jež Rush adresoval trestním podívaným, jmenovitě těm, které si představoval Dufriche de Valazé, v An Enquiry into the Effects of Public Punishments upon Criminals and upon Society, 1787, s. 5-9. 92 193 bude stejně arbitrárni, stejně despotická jako ta, která o nich dříve rozhodovala. Divergence je zhruba taková: město trestání, nebo donuco-vací instituce? Na jedhě stráně fungování trestní mqd,rozmiV těné po celém společenském prostoru; přítomné všude jako scéna, představení, znak, diskurz; čitelné jako otevřená kniha; vykonávající nepřetržitě rekodifikaci ducha občanů; zajišťující potlačení zločinu překážkami umístěnými před ideu zločinu; působící neviditelně a bez přímého užitku „na jemná vlákna mozku", jak řekl Serván. Moc trestat, která by probíhala skrze celou společenskou síť a působila v každém jejím bodě a která by nakonec nebyla pociťována jako moc jedněch nad druhými, nýbrž jako bezprostřední reakce všech ve vztahu k jednotlivci. Na druhé straně celistvé fungování moci trestat: detailní převzetí starostlivosti o tělo a o čas odsouzeného, začlenění jeho gest, jeho chování do systému autority a vědem; sladěná orto-pedagogika, jež se aplikuje na provinilé, aby byli individuálně prevychovaní; autonomní správa této moci, která se izoluje jak od celku společnosti, tak od soudní moci ve vlastním smyslu. Při objevení se vězení se projevuje institucionalizace moci trestat, ä přesněji otázka: Bude moc trestat (spolu se strategickým cílem, který je dán na konci 18. století omezením lidových nezákonností) lépe zajištěna, když se skryje pod obecnou společenskou funkcí v „městě trestání", nebo když jí pohltí donucovací instituce na uzavřeném místě „reformatoria"? V každém případě lze říci, že na konci 18. století jsme postaveni před tři způsoby organizování moci trestat. První je ten, který stále ještě funguje a který se opírá o staré monarchické právo. Druhé dva se hlásí k preventivní, utilitární, nápravné koncepci práva trestat, jež náleží ke společnosti jako celku, velmi se však odlišují jeden od druhého na rovině dispoziti vů, kterým dávají vyniknout. Velice schematicky můžeme říci, že v monarchickém právu je trestání ceremonií vladařské suverenity; využívá rituálních znamení odplaty, která aplikuje na tělo odsouzeného; před očima diváků rozehrává účinek hrůzy o to intenzivnější, protože nespojitý, nepravidelný a vždy nad svými vlastními zákony, z přítomnosti panovníka a jeho moci. V projektu reformistických právníků je trestání jednou z procedur pro rekvalifikaci jedinců jako sub-jěklů_préya; trestám již neužívá znamení, ale znaků, kódovaných souborů reprezentací, jimž má scéna trestání zajistit co nejrychlejší oběh a co možná nejobecnější přijetí. Konečně v projektu vězeňské instituce, jak se posléze vyvinul, je trestáni technikou donucování jedinců; uvádí v činnost procedury výcviku těla - nikoli znaky - pomocí stop, které zanechává, ve formě návyků, v jeho chování; předpokládá ustavení specifické moci pro spravování trestu. Je tu tedy panovník a jeho moc, společenské těleso, administrativní aparát. Znamení, znak, stopa. Ceremonie, reprezentace, výcvik. Poraže-ňý~nepřítel, právní subjekt v procesu rekvalifikace, jednotlivec podrobený bezprostřednímu donucení. Mučené tělo, duše manipulovaná reprezentacemi, tělo podrobené výcviku: máme tu tři řady prvků, které charakterizují tři dispozitivy stojící proti sobě v druhé polovině 18. století. Nelze je redukovat ani na teorie práva (ačkoli se s nimi překrývají), ani je ztotožňovat s aparáty či institucemi (ačkoli se o ně opírají), ani je odvozovat z morálních rozhodnutí (ačkoli v nich nacházejí své ospravedlnění). Jsou to modality, podle nichž se vykonává moc trestat. Jsou to tři technologie moci. Otázka tedy nyní zní: jak se stalo, že byl nakonec přijat třetí model? Jak to, že tento donucovací, tělesný, samotářský, utajený model moci trestat nahradil model reprezentativní, scénický, označující, veřejný, kolektivní? Proč fyzické provádění trestám (které však nem veřejným mučením) spolu s vězením, jež je jeho institucionální oporou, nahradilo společenskou hru znaků trestání a upovídaný festival, který ji uváděl do oběhu? 194 195 ČÁST III Disciplína KAPITOLA I POSLUŠNÁ TĚLA Podívejme se na ideální postavu vojáka, tak jak byla popisována ještě na počátku 17. staletí. Voják je především někdo, koho lze již z dálky rozeznat; nese určité znaky: přirozené znaky své zdatnosti a odvahy a také znamení své cti; jeho tělo je vtěsním štítem síly a udatnosti; a ačkoli je pravda, že se musí postupně naučit zacházení se zbraněmi - v podstatě se tomu učí až v boji -, manévry jako pochodování či postoje jako držení hlavy jsou z velké Částí projevem tělesné rétoriky cti: „znamení pro rozpoznání těch nejzpůsobilejších pro toto povolání jsou znamením živých a bystrých lidí, hlava vztyčená, vyklenutý hrudník, široké plece, dlouhé paže, silné prsty, malé břicho, mocná stehna, štíhlé nohy a suchá chodidla, neboť muž takové postavy nemůže zklamat ve své mrštností a síle"; stane-li se píkařem, voják „bude muset při pochodování držet krok, aby budil dojem takové graciéznosti a vážnosti, jak by jen bylo možné, neboť píka je ctihodná zbraň, jež si zasluhuje, aby byla nošena směle a důstojně".1' V druhé polovině 18. století se voják stává věd, která se vyrábí; z neforemného těsta, z nevhodného těla je vyráběn stroj, jehož je třeba; krok za krokem jsou opravovány postoje; vykalkulované donucení zasahuje pomalu každou část těla, ovládá je, podrobuje si celek, činí jej nepřetrži- 1) L. de Montgommery, La Milice francaisc, vydání z roku 1636, s. 6 a 7. 199 :ě disponevatelným a v tichosti se proměňuje v automa-rismus návyků; z muže je tu zkrátka „vypuzen vesničan" a je Tiu dodán „duch vojáka".11 Rekruti jsou vedeni k tomu, aby ,nosili hlavu hrdě vztyčenou; aby se drželi zpříma, aniž by se irbili, aby zatáhli břicho, aby vypjali hruď a srovnali záda; i konečně, aby v tom získali návyk, zaujímají tuto pozici, edyž stojí opřeni o zeď tak, že se jí dotýkají patami, lýtky, raněny a pasem stejně jako hřbety rukou, když jsou jejich paže )bráceny vně, aniž by se odchýlily od těla... Rovněž tak by se něli učit, aby nikdy neupírali oči k zemi, nýbrž je směle za-něřili na ty, kdo procházejí kolem... aby spočinuli nehnute ' očekávání rozkazu, bez pohybu hlavy, rukou či nohou... t konečně, aby pochodovali jistým krokem, s napjatými kole-ly a stehny, se skloněnými a ven vytočenými špičkami."3) Během klasického věku tak došlo k objevu těla jako objek-u a terče moci. Snadno bychom nalezli znaky této velké po-;ornosti věnované tělu — tělu, jímž se manipuluje, jež se tva-uje, jež se cvičí; jež poslouchá, jež odpovídá, jež se stává tbramým či jehož síly se rozmnožují. Veliká kniha Člověk-stroj iyla psána současné ve dvou zápisech: v anatomicko-metafy-ickém, jehož první stránky napsal již Descartes a v němž po-jačovali lékaři a filozofové; a v technicko-politickém, který iyl sestaven z celého souboru vojenských, školských, nemoc-dčních nařízení a empirickými a promyšlenými metodami ontroly a nápravy činností těla. Dva zápisy, jež jsou dostateč-ě odlišené, protože zde šlo o podřízení a využití, tam o fun-ování a výklad: tělo užitečné a tělo poznatelné. A přesto tu yly body, v nichž se protínala. UHomme-mnchine [Člověk-itrojl od La Mettriea je současně materialistickou redukcí uše a obecnou teorií výcviku, v jejímž centru vládne pojem poslušnosti", jenž připojuje k analyzovatelnému tělu tělo i Nařízen i z 20. března 1764. Tnmiěž. manipulovatelné. Poslušné je takové tělo, které může být podřízeno, které může být využito, které může být transformováno a zdokonaleno. Proslulé automaty tak na druhé straně nebyly pouze způsobem, jak ilustrovat organismus; byly to rovněž politické loutky, zmenšené modely moci: Friedrich II., svědomitý král malých strojků, dobře vycvičených regimentů a dlouhých cvičení, byl jimi posedlý. Co je na těchto schématech poslušnosti, jimž věnovalo 18. století takový zájem, nové? Jistě to nebylo poprvé, kdy se tělo stalo objektem tak panovačného a dotěrného obklíčení; v celé společnosti je tělo polapeno uvnitř příliš těsných mocí, které.mu ukládají omezení, zákazy či povinnosti. V těchto technikách je nicméně několik nových momentů.. Především rozsah kontroly: nešlo o to zacházet s tělem vcelku, v hrubých rysech, jako kdyby bylo nedělitelnou jednotou, nýbrž, zpracovat jej v detailu; vystavovat jej mírnému donucení, zajišťovat jeho ovládání na samé rovině mechaniky -pohyby, gesta, postoje, rychlost: infinitezimální moc nad aktivním tělem. Dále předmět kontroly: ta se netýká nebo se již netýká význačných prvků chování či jazyka těla, ale ekonomie, efektivity pohybů, jejich vnitřní organizace; nátlak míří spíš na síly než na znaky; jediná ceremonie, která má doopravdy význam, je ceremonie výcviku. A konečně modalita: ta zahrnuje nepřetržité, soustavné donucování, které bdí spíš nad postupy činnosti než nad jejich výsledky a které se provádí podle kodifikace, jež rozčleňuje co nejjemněji čas, prostor, pohyb. Tyto metody, které umožňují pečlivou kontrolu tělesných Činností, které zajišťují nepřetržité podrobování jeho sil a uvádějí je do vztahu poslušnosti-užitečnosti, můžeme nazvat „disciplíny". Mnoho disciplinárních procedur již dávno existovalo - v klášterech, v armádách i v dílnách. Avšak během 17. a 18. století se disciplíny staly obecnými formami ovládání. Odlišovaly se od otroctví, protože se nezakládaly na vztahu přivlastnění těla; elegance disciplí- 00 201 ny spočívá právě ve faktu, že se obejde bez toho nákladného a násilného vztahu při dosahování přinejmenším stejného množství užitečných výsledků. Odlišovaly se rovněž od šhl. žebnictví, které je v neustálém, všeobecném, masivníŕh neánalýdckém, neomezeném vztahu ovládání, jež se ústavů-je ve formě jedinečné vůle pána, jeho „rozmaru". Odlišovaly se od vazalství, jež je vysoce kodifikovaným, nicméně odtäži-(rým vztahem podřízenosti, který směřuje méně k tělesným činnostem a spíš k výsledkům práce a k rituálním znakům poslušnosti. Odlišovaly se i od asketísmu a „disciplín" klášterního typu, jejichž funkci bylo zajišťovat spíš odevzdání se než zvyšování užitečnosti a které, ačkoli v sobě zahrnovaly I poslušnost druhému, měly za svůj hlavní cíl panství jednoho každého nad svým vlastním tělem. Dějinný moment discip-1 lín byl moment zrodu umění lidského těla, které neusilovalo pouze o zvýšení jeho zručností, ani jen o upevnění podřízenosti, nýbrž o formování vztahu, jenž v samotném svém mechanismu činí těio o to poslušnější, o co je užitečnější á na-1 opak. Formuje se také politika různých donucení, kterí spočívají v zpracování těla, v prokalkulované manipulaci jeho prvků, jeho pohybů, jeho chování. Lidské tělo vstupuje do; mašinérie moci, která jej prohledává, rozmontovává na častí ^ a znovu skládá. Tak se rodí „politická anatomie", kteráje práľí vě tak „mechanikou moci"; ta definuje, jak lze působit na tělo druhých nikoli pouze proto, aby dělali to, co se od nich žádá,;; ale proto, aby jednali tak, jak se po nich chce, spolu s technikami, jimiž se určuje rychlost a účinnost. Disciplína tak vyrábí podřízená a vycvičená těla, těla „poslušná". Disciplína síly těla zvyšuje (v ekonomickém smyslu užitečnosti) a tytéž síly zmenšuje (v politickém smyslu poslušností). Jedním slovem: rozpouští moc těla; na jedné straně přetváří jeho „způsobilost", jeho „kapacitu", jež se snaží posílit; na straně druhé převrací jeho energii, sílu, již by mohlo vyvíjet, a uvádí je do striktního vztahu podrobení. Jestliže ekonomické vykořisťo- vání separuje pracovní sílu a výsledek její práce, můžeme říci, že disciplinární donucení ustavuje v těle donucovací spojeni mezi zvyšováním způsobilosti a růstem ovládání. „Vynalezeiu" této nové politické anatomie by nemělo být chápáno jako nějaký náhlý objev. Spíš šlo o množství často drobných procesů rozličného původu a roztroušeného výskytu, které se protínají, opakují se, napodobují se, vzájemně sé podporují, rozdělují se podle oblastí svého použití, přibližují se a vykreslují postupně náčrt obecné metody. Velmi brzy je lze též nalézt při práci na nižších středních, o něco později i na základních školách; pomalu vstoupily do prostoru nemocnice; a v několika desetiletích přebudovaly vojenskou organizaci. Někdy cirkulovaly velice rychle od jednoho bodu k jinému (mezi armádou a technickými školami či mezi středními školami a gymnázii), někdy pomalu a mnohem diskrétněji (záludná militarizace velkých dílen). Pokaždé či téměř pokaždé se vnucovaly jako odpověď jistým požadavkům dané situace: tu průmyslové inovaci, tam novému vzplanutí jistých epidemických nemocí, jindy vynálezu pušky či vítězství Pruska. To jim nebránilo, aby se úplně vpisovaly do obecných a zásadních transformací, jež bude nyní třeba pokusit se odhalit. Nejde tu o snahu napsat dějiny rozličných disciplinárních institucí, v nichž by každá z těchto institucí měla své jedinečné místo. Jde spíš jen o to odhalit na základě řady příkladů některé základní techniky, jež se, jedna za druhou, rozšířily nejsnadněji. Vždy puntičkárske, často drobné techniky mají přesto svůj význam: proto, že definovaly určitý druh podrobného politického pohlcení těla, novou „mikrofyziku" moci; a proto, že od 17. století zasahovaly neustále čím dál tím rozlehlejší oblasti, jako by směřovaly k naprostému pokrytí celého společenského těla. Malé lsti vybavené velkou mocí rozptýlení, subtilní, zdánlivě nevinná, avšak hluboce podezřelá uspořádám, dispozitivy, které se podřizovaly nepřiznaným 202 203 Ekonomickým vlivům či které prosazovaly nízké formy donucení - to byly nicméně momenty, jež s sebou přinesly na prahu dnešní epochy proměnu trestního systému. Jejich popsání bude vyžadovat, abychom setrvali u detailů a věnovali pozornost maličkostem: pod těmi nejmenšími figurami je třeba hledat nikoli smysl, nýbrž předsudek; je třeba je klást jinam nejen ze solidarity k jistému způsobu fungování, ale kvůli koherenci jisté taktiky. Jsou to lsti ani ne tak z toho významného důvodů, že. pracují ve spánku a dávají smysl bezvýznamnému, nýbrž pro svou pozornou „zlomyslnost", jež do všeho strká nos. Disciplína je anatomií politického detailu. Abychom se vyvarovali netrpělivostí, vyslechněme si nejprve maršála de Saxe: „Třebaže ti, kdo se zaobírají detaily, bývají pokládáni za lidi omezené, přesto se mi zdá, že tato část ľeci je podstatná, neboť je základem, a nem možné vybudovat akoukoli stavbu ani stanovit kteroukoli metodu, aniž bychom i tomu znali principy. Nepostačuje k tomu mít smysl pro ar-zhitekturu. Je nutné vědět, jak se tesají kameny."!" Je třeba napsat celé dějiny tohoto „tesám kamenů" - dějiny utilitární ra-zionalizace detailu v morálním účetnictví a politické kontrole. Síeuvedla ji klasická doba; ta ji pouze urychlila, změnila její škálu, dala jí přesné nástroje a snad pro ni našla i jisté ozvěny / počtu nekonečně malých veličin či v popisu nejjemnějších ľharakteristik bytostí přírody. V každém případě byl „detail" iž po dlouhou dobu kategorií teologie a asketismu: každý de-ail je tu důležitý, neboť v božím pohledu není žádná nekoneč-Tost více než detailem, ale současně není nic natolik malé, aby :o nebylo stvořeno z vůle některého z jeho jedinečných přání. / této dlouhé tradici vznešenosti detailu se bez obtíží ukláda-a všechna pedanterie křesťanské výchovy, školské či vojenské pedagogiky a konečně i všechny formy výcviku. Disciplino- :) Maršál de Saxe, Les Reveries, 1756, díl I, Předmluva, s. 5. vánému člověku stejně jako člověku opravdově věřícímu není žádný detail lhostejný, avšak méně pro smysl v něm skrytý, a spíš pro prostředek, který v něm nachází moc, již chce uchopit Charakteristický je onen veliký hymnus věnovaný „malým věcem" a jejich věčné důležitosti, pronášený Jeanem--Baptistem de La Salle v jeho Trnité sur ks obligations ňes freres des Écales chrétieiines [Pojednání o povinnostech bratří v křesťanských školách]. Mystika každodennosti se tu spojuje s disciplínou nepatrnosti. „Jak nebezpečné je přehlížet malé věci. Rozjímání je dostatečné utěšlivé pro duši, jako je ta má, tak málo vhodná pro veliké Číny, pomyšlení, že věrnost malým věcem nás může, nepostřehnutelným pochodem, povznést k nejvznešenější svatosti: neboť malé věci pohybují věcmi velkými... Malé věci - řekne se, můj Bože, že naneštěstí můžeme pro tebe konat jen tak veliké věci, jací jsme my, stvoření to slabá a smrtelná. Malé věci - jestliže se veliké věci samy nabízejí, jak bychom je měli činit? Nedomníváme se snad, že jsou nad naše síly? Malé věci - a co když je Bůh vyslyší a přijímá je tak jako í věci velké? Malé věci - zakusili jsme je někdy? A lze je posuzovat dle zkušenosti? Malé věci - jsme tedy zajisté vinni, jestli vidouce je takovými je odpíráme? Malé věci -jsou to nicméně ony, co nakonec utvářelo veliké světce! Ano, malé věci - avšak velké pohnutky, velké city, velké zanícení, velký zápal a následně velké zásluhy, velké poklady, velké odměny. "s> Podrobnost nařízení, malicherný dohled inspekcí, podřízení kontrole i těch nejmenších součástí života a těla brzy poskytnou v prostředí školy, kasáren, nemocnice či dílny laický obsah, ekonomickou či technickou racionalitu tomuto mystickému kalkulu nekonečně malého počtu. A „Dějiny detailu" osmnáctého století, mající ve znaku Jeaha-Baptistu de 5) J.-B. de La Salle, Traiiésur ks obligations des frěres des écoks chrétiennes, vydám z roku 1783, s. 238-239. *" »04 205 \ Salle, lehce se dotýkající Leibnize a Buffona, jdoud přes iedricha II., vedoud napříč pedagogikou, mediánou, vojen-:ou taktikou a ekonomií, by nás musely dovést až k člověku, erý snil na kond století o tom, že bude novým Newtonem, koli Newtonem nekonečností nebes d planetárních hmot, 2 Newtonem „malých těl", drobných pohybů, nepatrných lů; k člověku, jenž odpověděl na Mongeho poznámku Existuje jen jeden svět, který je třeba objevovat."): „Co jsem zaslechl? A co svět detailů, kdo o něm někdy nesnil, o tom-jiném světě? Já v něj věřím od svých patnácti let. Od té do-' jsem se jim zaměstnával a ta vzpomínka na něj ve mně ži-a jako fixní idea mě nikdy neopouští... Tento druhý svět je nejdůležitější ze všeho, co jsem měl za čest objevit: přemýš-n-li o něm, atím přitom bolest v dusi."w Neobjevil tento ět; víme však, že se mu jej podařilo zorganizovat; a že chtěl \ okolo sebe uspořádat dispozitiv moci, jenž by mu dovolo-1 vnímat i ly nejmenší události ve státě, kterému vládl; do-níval se, že pomocí přísné disciplíny dokáže vládnout, „ob-hnout vcelku ten obrovský stroj, aniž by mu unikl nejmenší tail"7> Pečlivé pozorování detailu a současně politické uchopení áito malých věd pro kontrolu a využití lidí se objevují během isidcé doby a přinášejí s sebou soubor technik, celý korpus po-rpů a vědění, popisů, předpisů a údajů. Člověk moderního manismu se bezpochyby zrodil právě z těchto maličkostí."' E. Geoffrey Snmt-Hiiaire připisuje toto prohlášení Bonapartovi (v Úvodu k Nations synthčHaues et historíqucs de philosophic naturelle, 1838)« }. B. Treühard, Motifs du code ď instruction criminelle, 1808, s. 14, Zvolím si příklady z vojenských, lékařských, vzdělávacích a průmyslových institucí. Bylo by možné vzít i jiné příklady z kolonizace, otroctví či péče v útlém dětství. Umění rozdělení Disciplína přistupuje^nejprvekrozdělení jedinců v prostoru. Zavádí při tom několik technických postupů. 1. Někdy vyžaduje "disdplína khuzuru, specifikování místa, jež je heterogenní vůči Všem ostatním, a jeho uzavření v sobě samém. Chráněné místo disciplinární jednotvárnosti. Proběhlo velké „uzavírám" tuláků a chudých; byla tu však i další uzavírání, mnohem diskrétnější, záludnější a efektivnější. Střední školy (colléges): v nich byl postupně zaváděn klášterní model; internátní škola se ukazovala jako možná ne nejrozší-řenější, ale přinejmenším nejdokonalejší model vzdělávání; za Ludvíka Velikého se i po odchodu jezuitů staly kolejní školy povinným modelem vzdělávání.9' Kasárny: armádu, tu masu tuláků, je třeba držet na jednom místě; je nutné zabránit loupení a násilnostem, uklidnit místní obyvatele, kteří špatně snášejí okolo procházející vojsko; vyhnout se konfliktům s civilními autoritami; zastavit dezerri, kontrolovat výdaje na armádu. Nařízení z roku 1719 předepisovalo vystavět několik stovek kasáren, které napodobovaly již existující kasárny na jihu země; uzavření tu bylo striktní: „vše bude uzavřeno a ohrazeno deset stop vysokou zdí, jež povede okolo výše popsaných domů ve vzdálenosti třiceti stop po všedi stranádi" - a to proto, aby vojsko dodržovalo „řád a disdplínu a aby dů-stojníd odpovídali za tento stav".10' V roce 1745 již byly kasárny přibližně v 320 městech; a odhaduje se, že v roce 1775 dosahovala kapadta kasáren vcelku téměř 200 000 mužů.11* 9) Viz Ph. Ariěs, L'Enfant el la famille, 1960, s. 308-313, a G. Snyders, Ln Pedagogic en France nux XVII' ct XVIU' siěles, 1965, s. 35-41. 10) L'ordoimnnce mililnire, 25. září 1719, díl XL1. Viz obr. č. 5. 11) Daisy, Le Rmjaumc de France, 1745, s. 201-209; Anonymní paměti z roku 1775 (Válečný archiv, č. 3689, f. 156). A. Navereau, Lc Logement ct les ustensi-les des gens de guerre de 1439 á 1783,1924, s. 132-135. Viz obr, č. 5 a 6. 207 Vedle různě rozptýlených dílen se rozvíjely také velké prostory manufaktur, zároveň homogenní a jasně vymezené: jsou to nejprve propojené manufaktury, později, v druhé polovině 18. století, již skutečné továrny (Chaussadovy železárny zabíraly celý poloostrov v Médine mezi Niěvre a Loirou; Toufait postavil továrnu Le Creusot v údolí Charbonniěre, jež celé přebudoval, a ubytovny pro zaměstnance umístil přímo do areálu továrny); dochází ke změně měřítek a nastupuje také nový typ kontroly. Továrna se explicitně připodobňuje klášteru, pevnosti, opevněnému městu; strážný „otevírá brány jen při návratu dělníků a teprve po zaznění zvonu ohlašujícího opětovné započetí práce"; čtvrt hodiny poté nemá již nikdo právo vstoupit; na konci dne jsou dílenští mistři nuceni k tomu, aby odevzdali klíče zpět do rukou švýcarských strážců manufaktury, kteří brány opět otevřou.12' Jde tu o to - v té míře, jak se koncentrují výrobní síly - vydobýt z nich maximum výhod a neutralizovat potíže (krádeže, přerušování práce, rozruch a „pletichaře-ní"); jde o to chránit materiál a nástroje a ovládat pracovní síly: „Pořádek a kontrola jeho dodržování, jež musejí být zabezpečeny, vyžadují, aby byli všichni dělníci shromážděni pod jednou střechou tak, aby ten ze společníků, který je pověřen řízením manufaktury, mohl všem zlořádům, které by se mohly mezi dělníky vyvinout, předcházet, potírat je a zastavit jejich vývoj hned v jejich počátku."1-1' 2. Avšak princip „klauzury" není ani konstantním, ani nevyhnutelným, ani dostačujícím principem disciplinárních aparátů. Ty zpracovávají prostor poněkud pružnějším a jemnějším způsobem. Především podle principu elementární lokalizace neboli rozčlenění [quadrillage]. Každému in- 12) Projel de rcglciuent pour 1'aciéhe d'Ainboisc, Archiven nationales, f. 12 1301. 13) Královský pamětní spis ohledně výroby plátna na roucha v Angers, v V. Dauphin, Recherchen sitr {'industrie textile en Anjmi, 1913, s. 199. dividuu jeho místo a každému umístění jedno individuum. Vyhnout se. rozmístění...ve skupinách; rozpustit zavedené kolektivní provozy; analyzovat smíšené, masivní čí ustupující plurality. Disciplinární prostor směřuje k tomu, aby byl rozdělen na tolik dílů, kolik je k dispozici těl či prvků k rozvržení. Je třeba vyloučit důsledky neurčitého rozvržení, nekontrolovatelného rozptýlení individuí, jejich rozptýleného oběhu, jejich neužitečného a nebezpečného srážení; je to taktika zaměřená proti dezerci, proti potulce, proti seskupování. Cílem tu bylo ustanovit kontrolu prezence a absen-ce,.vědět o tom, kde a jak lze znovu nalézt dané jedince, zavést utilitární způsoby komunikace a přerušit jakékoli jiné, moci v každý okamžik dohlížet na chování každého jednotlivce, "hodnotit.Jej,., sankcionovat jej, měřit jeho kvality či prospěšnost. Jsou to tedy procedury, které směřují k vědění, k ovládání a k využívání. Disciplína organizuje analytický prostor. A zde se také setkává se starou architektonickou a náboženskou metodou: s klášterní celou. Ačkoli se jednotlivá oddělení, která disciplína přiděluje, stávají čistě ideálními, prostor disciplíny je vždy v podstatě celulární. Nezbytná samota těla i duše vypovídala o určitém asketismu: musejí, přinejmenším v několika okamžicích, sami vzdorovat pokušení a možná i přísnosti boží. „Spánek je obrazem smrti, ložnice je obrazem hrobu... byť jsou ložnice společné, postele jsou nicméně rozmístěny takovým způsobem a jsou pomocí zástěn odděleny tak důkladně, že se dívky mohou ukládat k spánku a vstávat, aniž by se viděly."14' To je však teprve velmi hrubá forma. 3. Pravidlo funkčních umístění kóduje postupně v disciplinárních instítucích prostor, který ponechala architektura 14) Rěglement pour In cammumutě des filles du Bon Pnsteur, v N. Delamare, Trnité de police, 1705, kniha III, kapitola V, s. 507. Viz též obr. č. 9. 208 209 obecne přístupný a připravený k rozmanitému využití. Určitá místa se definují tak, aby odpovídala nejen potřebám dohledu, aby zpřetrhala nebezpečné komunikační kanály, nýbrž také proto, aby vytvořila užitný prostor. Tento postup se vyjevuje jasně v nemocnicích, zejména ve vojenských nemocnicích a v nemocnicích námořních sil. Zdá se, že ve Francii sloužil jako experiment i jako model Rochefort. Přístav, vojenský přístav, se svým oběhem zboží, lidí najatých ať dobrovolně či násilím, nalodujících se a vyloďujídch se námořníků, nemocí a epidemií, je místem dezerce, pašeráctví a nákazy: je křižovatkou nebezpečného smíšení, místem střetávání zakázaných cirkulací. Nemocnice vojenského námořnictva musí tedy léčit, avšak proto, aby to mohla dělat, musí být jakýmsi filtrem, dispozitivem, který připichuje věci na místo a rozděluje je do příslušných oddílů; je třeba, aby zajišťovala působení na celou tu mobilitu a hemžení rozkládáním oné směsi nezákonnosti a špatnosti. Lékařský dohled nad nemocemi a nákazami tu solidarizuje s celou řadou jiných kontrol: s vojenskou kontrolou dezertérů, s fiskální kontrolou zboží, s administrativní kontrolou léků, nákladů, zběhnutí, vyléčení, úmrtí, simulováni. Odtud plyne nutnost rozdělovat a uzavírat prostor s takovou přísností. První opatření, k nimž se přistoupilo v Rochefortu, se týkala spíš věcí než lidí, spíš vzácného zboží než nemocných. Zřízení fiskálního a ekonomického dohledu předcházelo technikám lékařského pozorování: umístění léků do uzamčených skříněk, registrace jejich použití; o něco později se zpřesnil systém pro ověřování skutečného počtu nemocných, jejich totožnosti, jejich příslušnosti k jednotkám; poté se upravují předpisem jejich příchody a odchody, jsou nuceni setrvávat ve svých pokojích; ke každému lůžku je připevněna tabulka se jménem pacienta, jenž zde leží; každý léčený jednotlivec je zanesen do evidence, do níž musí lékař nahlížet během vizity; ještě později dochází k izolování nakažených pacientů a separaci jejich lůžek. Po- stupně se administrativní a politický prostor promítá do prostoru terapeutického; směřuje k individualizaci těl, chorob, symptomů, životů i smrtí; konstituuje skutečnou tabulku juxtaponovaných a pečlivě odlišených singularit. Z disciplíny se zrodil prostor pro lékařské využití. V továrnách, jež se objevily na sklonku 18. století, se princip individualizujícího rozčlenění komplikuje. Jde o to současně roztřídil jednotlivce v prostoru, kde je lze izolovat a vyznačit, ale zároveň propojit tuto distribuci s výrobním aparátem, který má své vlastní požadavky. Bylo třeba propojit oddělení těl, prostorové uspořádám výrobního aparátu a různé formy činnosti při rozmístění „stanovišť". Tímto principem se řídila manufaktura Oberkampf v Jouy. Je složena z řady dílen specifických pro každý významný typ operací: pro tiskaře, manipulanty, koforisty, pro ruční opravy potisku, pro leptače, barvíře. Nejrozsáhlejší z takových budov, postavená roku 1791 Toussaintem Barréem, je dlouhá 100 metrů a má tři poschodí. Přízemí je určeno z velké čásd pro potisk z bloků; obsahuje 132 stolů uspořádaných ve dvou řadách napříč celou dílnou, do které proniká světlo 88 okny; každý tiskař pracuje u jednoho stolu se svým „podavačem", který má za úkol připravovat a míchat barvy. Celkem tu bylo 264 osob. Na okraji každého stolu stál jakýsi stojan, na nějž dělník odkládal k usušení již potištěnou látku.15' Při procházení uličkou uprostřed dílny lze zajišťovat dohled zároveň všeobecný i individuální: kontrolovat přítomnost a pracovitost dělníka, kvalitu jeho práce; porovnávat dělníky mezi sebou, třídit je podle jejich zručnosti a rychlosti; sledovat po sobě následující stadia výroby. Všechna tato seřazení formují permanentní mřížku: veškerý 15) „Ustanovení továrny v Saint-Mauru". B. N. ms. coll. Delamare, Ma-mtfncturcs III. 210 211 zmatek je zde eliminován;1 fil lze říci, že produkce se rozděluje a že pracovní proces se člení na jedné straně podle svých fází, stadií či základních operací, na straně druhé podle jedinců, kteří jej realizují, podle singulárních těl, která tu jsou využita: každá proměnná této síly - zdatnost, hbitost, zručnost, soustavnost - může být pozorována, tedy charakterizována, ohodnocena, započítána a uvedena do vztahu vzhledem k jednotlivci, který je jejím konkrétním vykonavatelem. Takto, dokonale čitelným způsobem přiřazena k celé řadě singulárních těl, může být pracovní síla analyzována v individuálních jednotkách. Při zrodu velkého průmyslu nacházíme současně pod rozdělením procesu výroby individualizující rozklad pracovní síly; rozčlenění disciplinárního prostoru často zajišťovalo jednu i druhé. 4. V disciplíně jsou prvky vzájemně zaměnitelné, poněvadž každý se definuje místem, které zaujímá v řadě, a od-zhylkou, která jej odděluje od ostatních, jednota tu nikdy není jednotou teritoria (jednota ovládání), ani jednotou místa jednota pobytu), ale jednotou postavení: je to místo, které ně- nicméně ještě v 19. 20) První článek ustanovení továrny v Snint-Mauru. 217 století, když bude třeba zaměstnat v průmyslu venkovské obyvatelstvo, bude nutné proto, aby si zvykli na práci v dílnách, sáhnout k vytvoření kongregací; dělnici se zařadí do jakýchsi „továren-klášterů". Vysoká vojenská disciplína sc zformovala v protestantských armádách Maurice Oranžské-ho a Gustava Adolfa díky rytmizovaní času, jehož bylo dosaženo prostřednictvím náboženských obřadů; život v armádě musí mít, jak prohlásil o něco později Boussanelle, jistou „dokonalost vlastní klášternímu životu".21' Církevní řády se staly v průběhu staletí mistry v disciplíně: byly experty v otázce času, dokonalými techniky v otázce rytmu a pravidelných činností. Avšak disciplíny tyto zděděné postupy.časové regulace modifikovaly. Především je zjemnily. Začalo se počítat na čtvrthodiny, na minuty, na vteřiny. Samozřejmě v armádě: Guibert postupoval systematicky v zavádění měření času při střelbách, na něž již dříve pomýšlel Vauban. Na základních školách se rozkouskování času stávalo čím dál tím závaznější; činnosti'byly vymezeny stále přesnějšími příkazy, na něž bylo třeba bezprostředně reagovat: „Při posledním úderu hodin jeden z žáků zazvoní na zvon, a jakmile ostatní zaslechnou zvonění, všichni si kleknou na kolena, zkříží ruce a sklopí oči. Ukončení modlitby bude oznámeno, učitel dá jedním úderem na zvon znamení, že všichni mají vstát, druhy úder znamená, že mají zdravil Krista, a třetím dává pokyn, aby se posadili."-' Na začátku 19. století se na école nnthiellc (škola se vzájemným vyučováním žáků mezi sebou) předkládá následující časový rozvrh: 8.45 příchod instruktora, 8.52 výzva instruktora, S.56 příchod dětí a modlit- 21) L. de Boussanelle, Lv lim Mililaire, 177«, s. 2. O náboženské povaze disciplíny v u švédské armádě viz T7iť Simlisli Disciplinu, Londýn 1631 22) J.-B. de La Salle, Conduile des écnles dnvimnies, B. N. ms 11 759 s. 27-28. ba, 9.00 rozesazení do lavic, 9.04 psaní první tabulky, 9.08 konec diktátu, 9.12 psaní druhé tabulky atd.23' Postupné rozšiřování systému námezdní práce s sebou přinášelo upevnění rozčlenění času: „jestliže se stane, že se dělnici dostaví déíe než čtvrt hodiny po zazvonění...",2'11 „ten z pracovníků, který bude vyžádán během pracovní doby a zamešká Lak více než pět minut..."; „ten, kdo nebude u své práce přesně ve stanovenou dobu".151 Je tu však i snaha ujistit se o kvalitě využití času: nepřetržitá kontrola, nátlak ze strany dozorců, potlačení všeho, co by mohlo rozptylovat . a odvádět pozornost; jde tu o ustavení dokonale využitelného času: „je výslovné zakázáno během práce gesty či jiným způsobem bavit spolupracovníky, hrát jakékoli hry, jíst, spát, vyprávět si příběhy Či veselé historky";2*' dokonce ani během přestávky na odpočinek „se nebudou vyprávět žádné historky, dobrodružství či vést jiné rozpravy, které by odváděly dělníky od jejich práce"; „každému zaměstnanci je zakázáno pod jakoukoli záminkou nosit do továrny víno a popíjet je v dílnách".27' Změřený a zaplacený čas musí být rovněž časem bez kazů a nečistot, časem dobré kvality, během nějž zůstává tělo nepřetržitě využíváno k činnosti. Přesnost a využitelnost jsou spolu s pravidelností fundamentálními ctnostmi disciplinárního času. To však není ta 23) Bally, citováno v R. R. Tronchot, ĽEnseigneiiient mulucl en France, rukopis dizertační práce, sv. I, 5. 221. 24) ľľn/ľ! iíc rřjjícniiMil (wiir In /nliriijiie ď Ámkmsc,článek 2, Archives natin-nales f. 12 1301. Je zde upřesněno též všechno, co se tyká pracujících s částečným úvazkem. 25) Předběžně ustanoveni továrny M. S. Oppenheima, 1609, články 7-B, v J. Hayum, Měinoires ei dncuiiteuts paur rcveuir ii ťliisluirc du anu-merce, 1911. 26) Ustanoveni továrny M. 5. Oppenheima, článek 16. 27) Projel líc rry/nwrjf jmir la jabriqw ďAmboise, článek 4. 218 219 největší novinka. Pro disciplíny jsou charakterističtější jiné postupy. 2, Časové vypracování úkonu. Existují například dva způsoby, jak kontrolovat pochod jednotky. Jeden z počátku 17. století: „Navyknout vojáky pochodující v řadě za sebou nebo v batalionu pochodovat podle rytmu bubnu. Aby toho bylo dosaženo, je třeba vykročit pravou nohou tak, aby se celá jednotka shodla zdvihajíc stejnou nohu ve stejný okamžik. "m Uprostřed 18. století ru máme již čtyři druhy kroku: „Délka krátkého kroku bude jedna stopa, délka řádného, dvojitého a pochodového kroku bude dvě stopy, to vše měřeno od jedné paty k druhé; pokud jde o dobu trvání, ta bude u krátkého a řádného kroku činit jednu vteřinu, během níž je třeba učinit dva kroky při kroku dvojitém; doba trvaní jednoho kroku za pochodu bude o něco delší než jedna vteřina. Šikmý krok se provádí v temže prostoru jedné vteřiny; bude mít nejvýše osmnáct palců od jedné paty k druhé... Řádný krok bude prováděn směrem kupředu s hlavou vztyčenou a tělem vzpřímeným, přičemž je třeba udržet se v rovnováze postupně na jedné noze a druhou přesouvat vpřed, podkolení napjaté, špičku nohy poněkud vytočenu vně a dolů, aby nenucené dosedla na terén, po němž voják musí pochodovat, a klást nohy na zem takovým způsobem, že ji položí naráz, aniž by jí o zem udeřil."2^ Mezi těmito dvěma předpisy byl uveden v činnost nový soubor omezeni, jiný stupeň dokonalosti v rozkladu gest a pohybů, jiný způsob přizpůsobení těla časovým příkazům. To, co definuje nařízení z roku 1766, není časový rozvrh -obecný rámec aktivity; jde spiš o kolektivní a povinný rytmus uložený zvnějšku, o určitý „program"; ten zajišťuje vypraco- 28) L. de Mnntgornmery, Ln Milice fmncniíte, vyd. z r. 1536, s. 86. 2LJ) Onhwmwce ifii V jimvier 1766, piir régler ľexerace tie ťmfnnlerie. vání samotného úkonu, kontroluje zevnitř jeho průběh a je-ho.faze.Je zde přechod od formy výslovného příkazu, který vyměřuje či rytmizuje pohyby, k osnově, jež je omezuje a podrobuje y celém průběhu jejich zřetězení. Definuje se tu jistý druh anatomicko-chronologického schématu chování. Úkon je rozložen na své prvky; definuje se pozice těla, končetin, kloubů; každému pohybu je přisouzen směr, rozpětí, doba trváni; je předepsán pořádek, v jakém mají následovat. Tělem proniká čas a spolu s ním všechny podrobné způsoby mocenské kontroly. 3. ..Odtud plyne zavedení korelace těla a pohybu. Disciplinární kontrola nesestává pouze z naučení čí uložení série definovaných pohybů; ukládá i nejlepší provázání mezi pohybem a. celkovým postojem těla, jež je zde podmínkou efektivnosti a rychlosti. Při správném zapojení těla, které umožňuje správné využití času, nesmí nic zahálet či zůstat nevyužito: vše musí být povoláno na podporu požadovaného úkonu. Dobře disciplinované tělo formuje operační kontext i toho nejmenšího pohybu. Správné psaní například předpokládá gymnastiku - celou tu rutinu, jejíž přísný kód investuje tělo vcelku, od špiček nohou po konečky prstů. Je třeba „držet tělo zpříma, mírně pootočené a uvolněné po levé straně, lehce skloněné kupředu tak, že je-li loket položený na stole, brada může být podepřena o dlnň, aniž by to omezovalo rozsah pohledu; levá noha musí být pod stolem posunuta poněkud více dopředu než pravá. Tělo musí být udržováno ve vzdálenosti dvou palců od stolu; neboť nejenže je tak možné psát s větší pohotovostí, ale nic není pro zdraví zhoubnější než osvojit si návyk opírat se žaludkem o stůl; levá paže od lokte až k zápěstí musí být položena na stole. Pravá paže musí být držena podél těla ve vzdálenosti tri palců a vést asi pět palců nad stolem, na nějž musí být kladena lehce. Učitel seznámí žáky s pozici těla, kterou musejí při psaní dodržoval, a když se od ní odchýlí, bude je opra- 2211 221 vovat buďto pokynem, anebo jiným nějakým způsobem."3") Disciplinované tělo je oporou zdatného pohybu. 4, Členění téío - objekt. Disciplína definuje každý vztah, který musí tělo zaujmout vůči objektu, s nímž manipuluje. Od jednohu k druhému rýsuje pečlivý mechanický převod. „Vzdejte čest zbraní kupředu. Ve třech krocích. Vezměte pušku do pravé ruky, přičemž ji tiskněte k-.tělu tak, aby byla opřena kolmo k pravému koleni, konec hlavně ve výši očí, držle ji přitisknutím pravé ruky, přičemž paže je napjata podél těla ve výši opasku. Ve druhé fázi přeneste pušku levou rukou svisle před sebou, hlaveň uprostřed mezi očima, pravou rukou ji uchopíte za pažbu, paže je napjata, lučík opřený o první prst, s levou rukou ve výši zářezu, aby byl palec natažen podél hlavně oproti žlábku. Ve třetí fázi puška opustí levou ruku, která klesne podél stehna, přičemž je puška zdvihána pravou rukou, objímkou vně a proti hrudi, pravá paže do půli napjata, loket přitisknutý k tělu, palec natažen podél objímky, spočívaje na prvním šroubu, kohoutek pušky zapřený o první prst, hlaveň v kolmici."-11' Zde máme příklad toho, co bychom mohli nazvat instrumentálním kódováním těla. Spočívá v rozložení obecného pohybu na dvě paralelní řady: jednak na řadu tělesných prvků, které mají být užity (pravá dlaň, levá dlaň, jednotlivé prsty obou rukou, koleno, oko, loket atd.), jednak na řadu předmětů, s nimiž má být manipulováno (hlaveň, zářez, kohoutek, šroub atd.); následně jsou obě tyto řady uvedeny do vzájemné korelace podle určitého počtu jednoduchých pohybů (opřít, ohnout atd.); nakonec se fixuje kanonické pořadí, v němž tyto korelace zaujímají přesně určené místo. Tuto povinnou syntax nazývali vojenští teoretici osmnáctého století „manévr". Tradiční předpis posky- 30) J.-B. de La Salle, Couduite des ácoks chrélknnes, vyd. z r. 1828,s. 63-64. Viz obr. č. 8. 31) Ordonnancedu Vjanvkrl766, vonrregier ľinfanterie, kap. XI, článek2. toval prostor pro jejich explicitní a povinné stanovení. Na veškerý povrch kontaktu mezi tělem a předmětem, kterým manipuluje, se vkrádá moc a připevňuje jedno k druhému. Konstituuje komplexní tělo-zbraň, tělo-nástroj, tělo-stroj. Nacházíme se zde nejdále, jak je to jen možné, od těch forem podrobení, které vyžadují od těla pouze znaky či produkty, formy vyjádření či výsledky práce. Regulace kladená mocí je tu současně zákonem konstrukce operace. A tak se vyjevuje charakter disciplinární moci: je funkcí ani ne tak odejmutí, jako spíš syntézy; nikoli vymáháním produktu, ale spíš donucením ve spojení s aparátem produkce. 5. Vyčeiyúvajtcívyitžití. Princip, který byl skryt pod rozvrhem času v jeho tradiční formě, byl v zásadě negativní; princip ne-zahálení: je zakázáno mrhat časem, jejž Bůh stanovil a člověk splácí; rozvrh času má zažehnat nebezpečí, že bude promarněn - zabránit morálnímu provinění i ekonomické nepoctivosti. pisdplína_oproti tomu organizuje pozitivní ekonomii; klade princip teoreticky stále rostoucího využití času; jde o to vytěžit z času stále více upotřebitelných okamžiků a z každého okamžiku stále více využitelných sil. To znamená, že je třeba pokoušet se zintenzívnit využití toho nejmenšího okamžiku, jako kdyby byl Čas, ve syé skutečné fragmentarizaci, nevyčerpatelný či jako kdyby, přinejmenším při stále detailnějším vnitřním uspořádání, bylo možné postupovat k ideálnímu bodu, kde" se maximální rychlost střetne s maximální efektivitou. Právě tato technika byla zapojena ve slavných nařízeních pruské infanterie, jež po vítězstvích Friedricha II.32' napodobovala celá Evropa: čím jemně- 32) Úspěch pruských sil lze připsat „pouze výtečností jejich disciplíny a jejich výcviku; volba způsobu výcviku tedy není věc lhostejná; v Prusku se v tomto ohledu pracuje již čtyřicet let s neustálým zúročením výsledků" (Maršál de Saxe, „Letíte au comte ďArgenson", 25. února 1750, Arsenal, ms. 2701 a Les Rčveries, 1756, díl II, s. 249). Viz rovněž obr. č. 3 a 4. 222 223 ji je rozložen čas, čím více jsou jeho úseky rozmnoženy, čím lépe se oddělí v rozptýlení svých vnitřních prvků pod dohledem, jenž je řídí, tím více lze urychlit operaci či ji přinejmenším řídit v souladu s optimální rychlostí; odtud ona regulace času, která se stala tak významnou v armádě a která se takovou musí stát i ve veškeré technologii lidské aktivity: nařízení pruské armády z roku 1743 předpokládá šest fází pro uchopení zbraně v pohotovostí, čtyři fáze pro její odložení, třináct pro nasazení na rameno do polohy hlavní k zemi atd. Škola se vzájemným vyučováním žáků byla pomocí jiných prostředků také vybavena aparátem pro zintenzívnění využití času; její organizace dovolovala obrátit lineární a postupný charakter vyučování učitelem: řídila kontrapunkt operací, které byly prováděny současně odlišnými skupinami žáků, vedenými instruktory a asistenty, takže každý okamžik, který uběhl, byl zaplněn mnoha různými, avšak uspořádanými aktivitami; a na druhé straně rytmus, určovaný signály, písknutími, příkazy, ukládal všem časové normy, jež měly za úkol zároveň urychlovat proces učení a vyzdvihovat rychlost jakožto ctnost;3-''* „jediným cílem těchto příkazů je... navyknout dětí za pomoci rychlosti snížit, jak to jen bude možné, ztrátu času, ke které dochází při přechodu od jedné činností k druhé".*" Skrze tuto techniku podrobení se začíná formovat nový předmět; pomalu nastupuje tělo mechanické - tělo složené 33) Cvičení v psaní: „...9. Ruce na kolena. Tento příkaz je doprovázen jedním zazvoněním; 10. ruce na stůl, hlava vzhůru; 11. vyčistěte tabulky: všichni si vyčisti tabulky tak, že je trochu nasliní, nebo lépe okrajem hadříku; 12. ukažte tabulky; 13. pověření žáci, proveďte prohlídky. Prohlédnou tabulky nejprve přidělených zástupců a poté celé jejich lavice. Přidělení zástupci pak zkontrolují celou lavici a všichni se vrátí na svá místa." 34) Samuel Bernard, Zprava z 30. října 1816 vc Společnosti vzííjemnčho vyučování. z pevných částí a určované pohyby, jehož obraz po dlouhou 'dobu pronásledoval ty, kteří snili o dokonalé disciplině. Tento nový objekt je přirozené tělo, nositel sil n sídlo trvání; je to tělo příhodné k specifickým činnostem, jež mají svůj řád, svůj čas, své vnitřní podmínky, své konstituující prvky. Jak se tělo stává terčem těchto nových mechanismů moci, nabízí se i novým formám vědění. Je to spíš tělo pokušné než tělo spekulativní fyziky; spíš tělo manipulované autoritou než prostoupené živoucími pohnutkami; tělo výcviku k užitku, a nikoli mechanické racionality, tělo, ve kterém se nicméně ohlašuje jistý počet přirozených požadavků a funkcionálních omezení. Guibert ve své kritice, kterou mířil na výhradně umělé manévry, objevuje právě toto tělo. Ve cvičení, které mu ukládá a na kterém trvá, zobrazuje tělo své podstatné korelace a spontánně odmítá to, co je s ním neslučitelné: „Vstoupíme-li do většiny z našich výcvikových škol, uvidíme všechny ty nešťastné vojáky ve vynucených a násilných pozicích, uvidíme všechny jejich svaly kontrahované, oběh krve přerušený... Prostudujme záměry přírody a konstrukci lidského těla a nalezneme pozici a konání, jaké příroda sama vojákovi jasně předepisuje. Hlava musí být držena zpříma, odkloněna od ramen, kolmo uprostřed mezi nimi. Nesmí být natočena ani napravo, ani nalevo, neboť vzhledem k souvislosti mezi krčními obratli a lopatkou, k níž jsou připojeny, se žádný z nich nemůže pohybovat dokola, aniž by lehce nepůsobil na jedné straně, přičemž pohne jednou částí ramene, takže tělo již není postaveno kolmo, voják již nemůže pochodovat přímo kupředu ani sloužit jako bod pro vyrovnání řady... Kyčelní kost, kterou nařízení označuje jako bod, o nějž se má opírat konec pažby, není u všech mužů umístěna stejně, puška tedy musí být u jedněch opřena poněkud napravo, ú druhých více nalevo. Ze stejné příčiny nestejností struktury musí být chránič spouště přitisknut více či méně těsně k tělu podle 224 225 toho, zda je vnější část vojákova ramene více či méně svalnatá atd."3*) Viděli jsme, jak procedury disciplinárního rozdělení získaly své místo mezi soudobými technikami klasifikace a zařazování do tabulky; také však to, jak sem zavedly specifický problém jednotlivců a mnohosti. Podobně disciplinární kontroly činnosti zaujímají své místo mezi všemi teoretickými či praktickými výzkumy přirozené mašinérie těl; začínají zde však odhalovat specifické procesy; chování a jeho požadavky organizace postupně nahrazují jednoduchou fyziku pohybu. Tělo, u něhož je vyžadována poslušnost až do jeho detailních operací, oponuje a ukazuje podmínky vlastního fungování organismu. Disciplinární moc má jako protějšek individualitu, jež není pouze analytická a „celulární", nýbrž i přirozená a „organická". Organizace vznikání Edikt, který v roce 1667 zakládal manufakturu Gobelins, předpokládal organizaci typu školy. Šedesát dětí, kterým bylo uděleno stipendium, muselo být vybráno superintendantem královských paláců. Byly svěřeny na určitou dobu učiteli, jenž byl povinen zajistit „jejich výchovu a vzdělání", později vstoupily do učení k různým mistrům tapiserií v manufaktuře (kteří z tohoto titulu dostávali náhradu vypočítanou ze stipendií žáků); po šesti letech učení, čtyřech letech älužby a kvalifikační zkoušce získaly právo „založit a provo-íovat obchod s dílnou" v kterémkoli městě království. Na-:házíme zde charakteristiky, jež jsou vlastní korporativnímu ičňovství: vztah současně individuální a celkové závislosti 15) J. A. Guibert, Es.wr generál de tnctique, 1772, díl I, s. 21-22. na mistrovi; statutární průběh učení, které je zakončeno kvalifikační zkouškou, avšak které není rozčleněno podle přesného programu; obecná směna mezi mistrem, který musí předávat své znalosti, a učněm, který musí poskytovat své služby, pomoc a často i placenou náhradu. Forma služby v domácnosti je kombinována s přenosem znalostí.•■"', V roce 1737 je ediktem organizována škola kreslení pro učně v Gobelins; není určena k tomu, aby nahradila učeni u dílenských mistrů, nýbrž aby je doplnila. Zahrnuje v sobě totiž úplné jiné uspořádání času. Dvě hodiny denně vyjma nedělí n svátků se žáci setkávají ve škole. Je prováděn nástup s čtením prezence podle seznamu vyvěšeného na zdi; absence jsou zaznamenávány do registru. Škola byla rozdělena do tří tříd. První byla pru ty, kteří neměli o kreslení ani ponětí; bylo jim uloženo, aby kopírovali více či méně obtížné modely pudle svých schopností. Druhá třída byla určena „těm, kteří si již osvojili nějaké principy" nebo kteří prošli třídou první; ti museli reprodukovat obrazy „na pohled a bez toho, aby si připravovali náčrty", avšak věnovali se pouze kresbě. Ve třetí třídě se učili barvám, pracovali s pastely, byli uváděni do teorie i praxe barvení látek. Žáci plnili pravidelně individuální úkoly; každé z jejich cvičení, označené jménem autora a datem provedeni, bylo odevzdáno do rukou profesora; nej-lepší byla odměněna; shromážděna koncem roku a porovnána mezi sebou dovolovala tato cvičení stanovit dosažený pokrok, skutečnou hodnotu a relativní umístění každého žáka; určovali se tak ti, kteří mohli postoupit do vyšší třídy. Hlavní kniha v držení profesorů a jejich pomocníků zaznamená- 36) Toto směšování se jasně ukazuje v některých klauzulích učební smlouvy: mistr je povinen předávat svému žáku - výměnou za jeho peníze a práci - všechny své znalosti, aniž by před ním cokoli tajil; jinak podléhá trestu pokuty. Viz například F. Grosrenaud, La Corpo-rntbn ouvr&re a Besanctm, 1907, s. 62. Í26 227 vala den po dni chováni žáků a vše, co se ve škole přihodilo; byla periodicky podrobována inspekci.37' Škola Gobelins je jen příkladem významného fenoménu -rozvoje, ke kterému došlo v klasické době, nové techniky pro nakládání s časem singulárních existencí; pro regulování času, těl a sil; pro zajišťování kumulace doby práce; a pro převádění plynutí uběhlého času na stále vzrůstající zisk či využití. Jak kapitalizovat čas jedinců, jak jej akumulovat v každém z nich, v jejich tělech, v jejich silách či v jejich schopnostech, n to způsobem, jenž by byl přijatelný pro využití a kontrolu? Jak organizovat pracovní dobu, aby to bylo výnosné? Discipliny, které analyzují prostor, které rozkládají a znovu skládají činnosti, musí být také pochopeny jako aparáty pro sčítání a kapitalizování času, a to čtyřmi postupy, které ve vší jasnosti ukazuje vojenská organizace, 1. Rozdělit dobu na segmenty, následující či paralelní, z nichž každý musí končit ve stanovený okamžik. Napríklad oddělit čas pro formování a dobu pro praktické cvičení; nesměšovat výuku rekrutů a cvičení veteránů; otevřít oddělené vojenské školy pro službu v armádě (založení školy v Paříži v roce 1764, založení dvanácti škol v provinciích v roce 1776); Tento disciplinární čas je rovněž postupně ukládán pedagogické praxi - specifikuje se čas výcviku a ten se odděluje od času dospívání, od času dosažení povolání; zřizují se rozličná stadia oddělená od sebe postupnými zkouškami; určují se programy, jež se musejí odvíjet v souladu s jednotlivým stupněm a které obsahují cvičení vzrůstající obtížnosti; jednotlivci se klasifikují podle způsobu, jímž prošli těmito řadami. Za „iniciační" čas tradičního vyučení (čas obecný, řízený samotným mistrem a završený jedinou zkouškou) dosadil disciplinární čas své multiplikované a postupné řády. Utváří se celá analytická pedagogika, velice úzkostlivá ve svém detailu (rozkládá vyučované předměty až na jejich nejjednodušši prvky, hierarchizuje y úzkých stupních každou fázi vývoje) a také velmi předčasně vyspělá ve své historii (široce anticipuje genetické analýzy ideologů, jimž byla, jak se zdá, technickým mo- 41) Instmctiím piirľexercicedc ľiiifmtlerh; 14. května 1754. 42) Viniléž. (Aiispcssade - označení prn šlechtice sloužícího v 16. a 17, století u francouzské pěchoty. Poživ píekl.) dělem). Na samém počátku 18. století požadoval Demia, aby ■se výuka čtení rozdělila na sedm úrovní: první pro ty, kteří se učí poznávat písmena, druhá pro ty, kteří se učí je vyslovovat, třetí pro ty, kteří se učí spojovat je do slabik a tvořit tak slova, čtvrtá pro ty, kteří čtou latinsky celé věty nebo od interpunkce k interpunkci, pátá pro ty, kteří začínají číst francouzsky, šestá pro ty, kteří jsou ve čtení pokročilí, a sedmá pro ty, kteří jsou schopni číst manuskripty. Avšak v případě, že je žáků velký počet, je třeba zavést ještě podrozdělení; první třída by musela obsahovat čtyři pásma: první pro ty, kteří se učí „jednoduchá písmena"; druhé pro ty, kteří se učí písmena složená; třetí pro ty, kteří se učí písmena stažená (ä, é..,); poslední pro ty, kteří se učí písmena zdvojená (ff, ss, tt, st). Druhá třída by byla rozdělena do tri pásem: první pro ty, kteří „předčítají každé písmeno zvlášť předtím, než vysloví slabiku D. O., DO"; další pro ty, kteří „vyslovují ty nejnáročnější slabiky, jako jsou bant, braná, spinx", atd.43) Každá úroveň v kombinatorice prvků se musí vepsat do rámce velké časové řady, která je zároveň přirozeným pochodem ducha a kódem vzdělávacích procedur. „Seřazení" na sebe navazujících aktivit dovoluje úplné pohlcení časového průběhu mocí: je tu možnost detailní kontroly a konkrétního zásahu (rozdělení, korekce; potrestání, eliminace) v kterémkoli okamžiku; možnost charakterizovat, a tedy využívat jednotlivce'v souladu s úrovní, které dosáhli v řadách, jimiž prošli; možnost akumulovat čas a činnost, znovu se k nim vracet, totalizovat je a využívat je v závěrečném hodnocení, jež vyjadřuje konečnou schopnost jedince. Časové rozdělení se spojuje dohromady, aby bylo dosaženo zisku, a tím i vlády nad časovým trváním, jež by jinak unikalo. Moc se člení přesné podle času; zajišťuje přitom jeho kontrolu a ručí za jeho využiti. 43) Ch. Dcmla, Kŕjj/ťiiiciií /U'iir les čcolcs de Ui vide de Lyon, 1716, s. lLJ-2l). 230 231 Disciplinární procedury vedly k odhalení času lineárního, ■ v němž se okamžiky integrují jeden za druhým a který se orientuje vstříc konečnému a pevnému bodu. Je to vlastně čas „evoluční". Je však třeba si připomenout, že've stejném okamžiku objevily administrativní a ekonomické techniky kontroly sociální čas řadového, orientovaného a akumulačního typu: šlo o objev evoluce ve smyslu „pokroku". Disciplinární techniky umožnily, aby se objevily individuální řady: šlo 0 objev evoluce ve smyslu „geneze". Tyto dva velké „objevy" 18. století, pokrok společností a geneze individuí, byly patrně ve vzájemném vztahu s novými technikami moci, či přesněji > novými způsoby organizace nakládání s časem a s jeho vy-jžíváním, prostřednictvím segmentarizace, seřazení, syntézy 1 totalizace. Makro- a mikrbfyzika moci umožnily ne snad' 'ynalezení historie (té nebylo po dlouhou dobu vůbec třeba), lýbrž integraci časové, jednotící, spojité, kumulativní dimen-,e do provádění kontrol a praxe ovládání. „Evoluční" dějin-iost, která se poté ustavila - a to tak důkladně, že je ještě nes pro mnohé samozřejmostí -, je spjata s jedním způso-em fungování moci. Není pochyb, že vše jako „historická aměť" kronik, genealogií, hrdinských činů, panování vládců jejich činů bylo po dlouhou dobu svázáno se zcela jiným ruhem moci. S novými způsoby podrobení má „dynamič- 3st" spojitých evolucí tendenci nahradit „dynastičnost"..... <ázalých událostí. V každém případě se malé časové kontinuum geneze in-viduality zdá být, jako individuální cela, účinkem a objek-m disciplíny. A v centrutohoto seřazení času nalézáme pro-duru, která je pro něj tím, čím bylo uspořádání do tabulky o rozdělení jedinců v prostoru a jejich celulární rozčlenění; bo dále tím, čím byl „manévr" pro ekonomii jednání a or-nickou kontrolu. Touto procedurou je „cvičení". Cvičení je :hnika, skrze niž jsou tělům kladeny úkoly zároveň opako-né a rozlišeně, vždy ale stupňované. Jakmile se chování usměrňuje vstříc konečnému stavu, cvičení umožňuje opakovanou charakterizaci jedince jednak vzhledem k tomuto konečnému stavu, jednak vzhledem k ostatním jedincům nebo vzhledem k určitému typu průběhu. Tak zajišťuje formou kontinuity a nátlaku vývoj, pozorování, klasifikaci. Než cvičení přijalo tuto striktně disciplinární formu, mělo svou dlouhou historii: nalezneme je ve vojenských, náboženských či univerzitních praktikách, ať už jako iniciační rituál, přípravný ceremoniál, divadelní generálku či prostě zkoušku. Jeho lineární organizace, pokroková spojitost, jeho genetické rozvinutí v čase jsou přinejmenším v armádě a ve škole uvedeny později, a mají bezpochyby náboženský původ. V každém případě se idea školního „programu", který by sledoval dítě až do konce jeho vzdělávání a který zahrnoval rok od roku, měsíc po měsíci cvičení vzrůstající komplexnosti, poprvé objevila, jak se zdá, v náboženské komunitě Bratrů společného života.44' Silně inspirováni Ruysbroekem a porýnskou mystikou transponovali jednu z částí duchovních technik do vzdělávání - a to nejen do vzdělávání mnichů, nýbrž i učitelů a obchodníků: téma dokonalosti, k níž příkladný mistr vede svého žáka, se u nich stalo tématem autoritářského zdokonalování žáků učitelem; čím dál tím přísnější cvičení, jež předpokládal asketický život, se stala úlohami se vzrůstající komplexností, jež vyznačují pokroky v dosahování vědění a dobrého chování; úsilí celého společenství o spasení se stalo kolektivní a nepřetržitou soutěží jednotlivců, kteří jsou klasifikováni na základě vzájemného vztahu. Byly to patrně procedury života ve společenství a úsilí o spasení, jež se staly prvotním jádrem metod určených k produkování schopností individuálně charakteristických, avšak kolektivně uži- 44) Viz G. Codina Meir, Aux sources de k pédagagic des jésuites, s. 160n. 233 tečných.^' Ve své. mystické či asketické formě bylo cvičení způsobem organizování pozemského času při dobývání spásy. Krok za krokem došlo v průběhu dějin západu k převráceni jeho smyslu, nicméně zachovalo si některé ze svých charakteristických rysů: sloužilo k hospodaření s časem života k jeho shromažďování v užitečné formě a k vykonávám moci nad lidmi pomocí takto uspořádaného času. Poté co se cvičení stalo prvkem v politické technologii těla a trvání, nesměřuje již mimo tento svět; naopak, směřuje k podrobení, které se nikde nezastaví. Kompozice sil „Začněme vyvrácením starého předsudku, podle kterého platí, že lze zvýšit sílu vojska posílením jeho hloubky. Všechny fyzikální zákony se stanou chimérami, pokud se je snažíme přizpůsobit taktice.'"<« Od konce 17. století bylo technickým problémem infanterie osvobodit se od modelu fyziky 45) Prostřed nictvfm škol v Liěge, Devenportu, Zwolle a Weselu; a rovněž díky Jeanu Sturmovi a jeho pamětem z roku 153S o organizad gymnázia ve Štrasburku. Viz Bulletin de h socičtd ďhistoire de protestantisme, díl XXV, s. 499-505. Poznamenejme, že vztahy mezi armádou, náboženskou organizací a pedagogikou jsou velice komplexní. „Dekurie", jednotka římské armády, se objevuje v benediktinských klášterech jako pracovní jednotka a nepochybně i jako jednotka dohlížení. Bratři společného života st ji vypůjčili a upravili ve svá pedagogické organizaci: žáci byli seskupeni po deseti. Tuto jednotku převzali jezuité do scénografie svých kolejí, přičemž zde znovu zavedli vojenský model. Avšak dekurie byla zrušena ve prospěch ještě militantnějšího schématu s řadami, kolonami, liniemi. 46) J. A. de Guibert, Essai tfiičrnl dc tacliquc, 1772, díl I, s. 18. Popravdě řečeno, tento starý problém přišel znovu na pořad dne v 18. století z důvodů ekonomických a technických, jak ještě uvidíme; „předsu- masy. Vyzbrojeno píkami a mušketami - dlouhými, nepřesnými, které příliš nedovolovaly vyhledat cíl a zamířit - bylo takové mužstvo používáno jednou jako projektil, jednou jako hradba či pevnost: „obávaná infanterie španělské armády"; k rozmístění vojáků v této mase docházelo především podle jejich služebního stáří a jejich udatnosti; uprostřed, s úkolem tvořit hmotu a objem, dodávat tělesu hustotu, byli ti největší nováčci; vpředu, v rozích a po stranách ti nejstateč-nější nebo ti, kteří byli vyhlášeni jako nejzručnější vojáci. V průběhu klasické epochy se odehrál celý soubor jemných rozčlenění. Jednotka - regiment, batalion, oddíl, o něco po-zdějí"^Hivíze"47' - se stala jakýmsi strojem s množstvím součástek, které se přesouvají jedny ve vztahu k druhým tak, aby^dospěly do jisté konfigurace a dosáhly specifického cíle. Jaké byly příčiny této proměny? Některé z nich byly ekonomické: učinit každého jednotlivce užitečným a výcvik, vydržování a vyzbrojení armády rentabilním; dodat každému jednotlivému vojákovi, té dokonalé jednotce, maximum účinnosti. Tyto ekonomické důvody se ovšem mohly stát určujídmi pouze společně s technologickou transformací, s vynálezem pušky:4"' puška, přesnější a rychlejší než mušketa, zhodnocovala zručnost vojáka; schopnější zasáhnout vybraný cil dovolovala zužitkovat palebnou sílu naindividuál-: ní úrovni; a naopak z každého vojáka učinila možný terč a vyžadovala tak mnohem větší mobilitu; přivodila tedy vymizení techniky mas ve prospěch umění, jež rozmísťovalo jednotky a muže podél rozsáhlých, relativně pružných a mo- dek" v této otázce bude diskutován mnohem častěji, a to nejen samotným Guibertem (ale i jeho současníky Folardem, Pirehem, Mesnil-Du-randem). 47) Ve smyslu, v jakém byl tento termín užíván po roce 1759. 48) Změny, které vedly k všeobecnému rozšíření pušky, lze datovat zhruba bitvou u Steinkerque (1699). 234 235 bilních linií. Odtud potřeba objevit celou prokalkulovanou praxi týkající se umístění jednotlivců i kolektivů, přemisťování skupin i izolovaných prvků, změn pozice, přechodu od jednoho uspořádání k jinému; zkrátka vynalézt mechanismus, jehož principem již nebylá mobilní anebo imobilní masa, nýbrž geometrie oddělitelných segmentů, jejichž základní jednotkou je mobilní voják se svou puškou;4y) a pod úrovní vojáka samého jsou bezpochyby ještě jeho nejjemnější pohyby, čas jeho elementárních činností, fragmenty prostoru, který zaujímá nebo kterým prochází. Tytéž problémy se objevují při konstituování výrobní síly/ jejíž účinek musí být vyšší než souhrn elementárních sil, z nichž se skládá; „Ať kombinovaný pracovní děn dosahuje této vyšší produktivity zmnožením mechanické produktivity práce, rozšířením činností dělníka v prostoru nebo zúžením pole výroby ve vztahu k měřítku produkce, mobilizací většího množství práce v kritickém okamžiku..., specifická výrobní síla kombinovaného pracovního dne je společenská síla práce či síla společenské práce. Vzniká z kooperace samé."51" Tak se objevil nový požadavek, na který musela disciplína odpovědět: zkonstruovat stroj, jehož účinek bude maximalizován sladěným rozčleněním na elementární části, 49) O tomto významu geometrie viz J. de Beausorbe: „Válečná věda je povýtce geometrická... Uspnřádání batalíonu a eskadrony po celé frontě a na takové výší je důsledkem jedině doposud opomíjené, přesto však hluboké geometrie." (Commcntaircs sur les dčfcnses des plačeš, 1757, díl II, s. 307.) 50) K. Marx, Kapitál, kniha I, 4. oddíl, kapitola XI, Kooperace (České vyd. 1954, s. 354-355). Marx trvá v několika případech na analogii mezi problémy rozdělení ptáče a problémy vojenské taktiky. Například: „Tak jako se útočná síla jízdní eskadrony či síla odporu jízdního regimentu podstatně liší od síly sumy jedinců..., tak se také suma mechanických sil izolovaných dělníků liší od mechanické síly, která se vyvíjí, když pracují společně a současně na jedné nedělené operaci." (Jamtez, s. 350-351.) z nichž je sestaven. Disciplína již není prostým uměním rozmístění těl, vydobytí a akumulace jejich času, nýbrž sestavování sil tak, aby bylo dosaženo účinného stroje. Tento požadavek je vyjádřen několika způsoby. 1. Jednotlivé tělo se stává prvkem, který lze umístit, přesouvá fa" členit v souvislosti s druhými. Jeho udatnost ä jeho síla již nejsou principiální proměnné, které je definují; těmi jsou místo, které zaujímá, interval, který pokrývá, jeho pravidelnost, pořádek, podle nichž provádí své přesuny. Muž ve zbrani je především spíš fragmentem mobilního prostoru než odvážným či čestným člověkem. Takto charakterizuje vojáka Guibert: „Když je ve zbrani, zabírá o dvě stopy více ve svém vnějším průměru, to jest zaujímá od jednoho konce k druhému a dokola o jednu stopu více, než je jeho největši šíře, měřeno od hrudi k ramenům, pročež je třeba přidat jednu stopu při skutečném rozestupu mezi ním a následujícím mužem; to dává na každého vojáka dvě stopy ve všech směrech a naznačuje to, že mužstvo infanterie zaujímá v bitvě, jak ve směru frontové linie, tak směrem do hloubky, tolik stop, kolik má šiků."511 Zde vidíme funkcionální redukci těla. Také však začlenění těla-segmentu do celkové sestavy, podle níž se artikuluje. Voják, jehož tělo je cvičeno k tomu, aby fungovalo část po části v určených operacích, musí naopak na jiné rovině tvořit prvek mechanismu. Vojáci jsou cvičeni nejprve „jeden za dru-~hým, poté po dvou, následně ve větším počtu... Zpozorujete, že pokud byli při zacházení se zbraněmi vojáci cvičeni odděleně, budou v tom pokračovat po dvou a budou si vzájemně vyměňovat místa, takže ten, který je vlevo, se učí řídit se podle toho, který je vpravo."521 Tělo se konstituuje jako součást-, ka multisegmentárního stroje. 51) J. A. Guibert, Essni gčnéral de lacliquc, 1772, díl I, s. 27. 52) Nařízení o výcviku infanterie, 6. května 1755. 236 237 2. Součástkami tohoto stroje jsou rovněž rozličné časové řady, které musí disciplína kombinovat, aby vytvářela složený' čas....Čns. jedněch se musí přizpůsobit času druhých tak, aby mohlo být z každého jednotlivě vydobyto a do optimálního vý-: sled ku znkumbinuváno co nejvělší množství sil. Takto snil Serván o vojenském stroji, který by pokryl celé teritorium národa n v němž by byl každý zaměstnán bez přerušení, avšak roz- ■ dílným způsobem v souladu s vývojovým prvkem, s genetickou sekvencí, ve které by se právě nacházel. Vojenský život by začínal v nejú tlejším věku, kdy by děti byly vyučovány ve „vojenském duchu" povolání, kterým je vojenská služba; ve stejném duchu by byl takový život i završen, když by veteráni, až do svých posledních dní, vyučovali děti, prováděli manévry s rekruty, předsedali cvičení vojáků, dohlíželi nad nimi, když : by vykonávali veřejně prospěšné práce a konečně také zajišťovali pořádek v zemi, zatímco vojsko by válčilo na hraniach. Neexistuje jediný okamžik v životě, kdy by nebylo možné dobývat síly za předpokladu, že je umíme odlišovat a kombinovat je s jinými. Stejným způsobem lze odkázat na velké dílny, v nichž jsou zaměstnáni starci a děti; jde o to, že existují určité elementární činnosti, pro něž není nezbytné využívat dělníky, kteří mají dostatek jiných schopností; nadto představují poměrně levnou pracovní sílu; a konečně pokud pracují, není již třeba nikoho, kdo by se o ně staral: „,Pracovité lidstvo,' prohlásil jeden daňový výběrči ohledně jistého podniku v Angers, ,ve věku od deseti let až po úplné stáří, může v této manufaktuře nalézt prostředky proti zahálce a proti bídě, která z ní vyplývá."'53' Bylo to ovšem bezpochyby základní vzdělání, ve kterém toto přizpůsobení odlišných chronologií proběhlo v nejsubtilnější formě. Od 17. století až po uvedení Lancastero-vy metody na počátku 19, století byl kolečko po kolečku sestro- 53) Harvouín, Zpráva o generalite v Tours; v P, Marchegay, Archivcs ďAnjau, 1850, díl II, s. 360. jen komplexní hodinový strojek školy se vzájemným vyučováním: nejprve byl nejstarším žákům svěřen úkol prostého dohlížení, později kontrolování práce, ještě později i vyučování; nakonec tak byt všechen čas všech žáků vyplněn buď vyučováním, nebu učením se. Škola se stala strojem na učení, kde jsou každé dítě, každá úroveň a každý okamžik, jsou-li kombinovány, jak je třeba, nepřetržitě využívány v obecném procesu vyučuvání. Jeden z významných obhájců škol se vzájemným vyučováním nám předvádí onen pokrok: „Ve škole, ve které je 360 dětí, by učitel, který by chtěl vést každého žáka jednotlivě v průběhu tříhodinového vyučování, mohl každému věnovat pouze půl minuty. Pomocí nové metody píše, čte a počítá po dobu dvou a půl hodiny každý z 360 žáků."541 3. Tato pečlivě vyměřená kombinace sil vyžaduje přesný systém řízení. Veškerá činnost disciplinovaného jedince musí být rozfázována a podporována přísnými rozkazy, jejichž účinnost záleží ve stručnosti a jasnosti; řád nemusí být vysvětlován ani formulován; jeho úkolem je, a to mu postačuje, uvést v činnost žádoucí chování. Vztah mezi mistrem disciplíny a tím, kdo je mu podřízen, je vztah signalizace: nejde o to porozumět rozkazu, nýbrž o to zachytit signál a ihned na něj reagovat podle více či méně umělého, předem stanoveného kódu. Umístit tělo do malého světa signálů, z nichž ke každému je připojena povinná a jednoznačná odpověď, to je technika výcviku, která „ze všeho despoticky-vylučuje jakoukoli reprezentaci i ten nejtišší šepot"; disciplinovaný voják „začíná poslouchat cokoli, co se mu přikáže; jeho poslušnost je pohotová a slepá; náznak neposlušnosti či drobné zpoždění by byly zločinem".55' Výcvik školáků musí probíhat stejným způsobem: několik slov, žádné vysvětlování, té- 54) Samuel Bernard, Zpráva z 30. října 1816 ve Společnosti vzájemného vyučování. 55) L. de Boussanelle, Le Bon Militnirc, 1770, s. 2. 238 239 měř naprosté ticho přerušované jen několika signály - zazvoněním, tlesknutím dlaněmi, gestem, pouhým pohledem učitele nebo třeba tím malým dřevěným zařízením, které užívali bratři v křesťanských školách; nazývalo se „signál", jímž bylo v pravém smyslu slova, a ve své mechanické stručnosti bylo určeno k tomu, aby současně přenášelo techniku přikazování a morálku poslušnosti. „Prvním a zásadním užitkem .signálu' bylo, že naráz soustředil pohledy všech žáků na učitele a upoutal jejich pozornost k tomu, s čím je hodlal seznámit. Kdykoli chce učitel získat pozornost žáků a nechat je přerušit všechna cvičení, udeří jednou na ,signáľ. Kdykoli dobrý školák zaslechne zvuk ,signálu', představí si, že zasle-:hl hlas svého učitele, nebo ještě lépe samotný Mas boží, jenž ěj volá jménem. Vžije se tak do pocitu mladého Samuela, řka spolu s ním z hloubi své duše: ,Pane, zde jsem.'" Žák se bude nuset naučit kód signálů a na každý z nich automaticky od-aovědět, „Po skončení modlitby učitel jednou udeří na ,sig-iáľ a obraceje se k žáku, který má číst, dá mu tak znamení, lby začal. Chce-Ii přerušit žáka, jenž čte, udeří jednou na ,sig-iáľ... Chce-li dát znamení tomu, kdo špatně přečetl písme-io, slabiku či slovo, aby je opakoval, udeří dvakrát po sobě \a ,signáľ. Jestliže žák poté, co se měl opravit, nezačal znovu i slova, které špatně přečetl, poněvadž již přečetl několik dalších slov, učitel udeří třikrát následně po sobě, aby dal zna-není, že žák se má ve čtení vrátit, a pokračuje v těchto zna-neních až do okamžiku, kde školák dospěje ke slabice či ke ilovu, ve kterém předtím chyboval."5'1' Škola se vzájemným vyučováním si ještě více přisadí v této kontrole chování sys-émem signálů, na něž je třeba okamžitě reagovat. Dokonce verbální příkazy budou fungovat jako prvky signalizace: 6) J.-B. de Ln Salle, Conduite des dcolcs chrétiennes, vydání z r. 1828, s. 137-138. Viz rovněž Ch. Demia, Rčgkmcnte pour ks écolcs de la vilk de Lyon, 1716, s. 21. „Sedněte si do Invic. Na slova sedněte st položí děti svou pravou ruku na stůl tak, aby položení ruky vydalo patřičný zvuk, a při tomtéž pohybu zasunou jednu nohu do lavice; na slova do lavic zasunou i druhou nohu a posadí se čelem k svým tabulkám... Vezměte si tnbrúky. Na slova vezměte si přiloží děti pravou ruku ke šňůrce, jež slouží k zavěšení tabulky na hřebík před nimi, a levou rukou uchopí tabulku uprostřed; na slovo tabulky ji sejmou a položí ji na stůl."57' Souhrnně lze říci, že disciplína vyrábí z těl, která kontroluje, Čtyři typy individuality, či spíš jednu individualitu, jež je vybavena čtyřmi charakteristikami: je celulární (díky hře prostorového rozmístěni), je organická (díky kódovaní aktivit), je genetická (díky akumulaci Času) a je kombinatorní (díky skládám sil). Aby toho dosáhla, zapojuje čtyři významné techniky: konstruuje tabulky; předpisuje manévry; ukládá cvičení; a konečně, aby zajistila kombinaci sil, organizuje „taktiky". Taktika, umění konstruovat s lokalizovanými těly kódované činností a naučené schopnosti, tedy aparáty, v nichž je produkce rozmanitých sil převážena jejich propočtenou kombinací, je bezpochyby nejvyšší formou disciplinární praxe. V tomto poznatku viděli teoretici 18. století obecný základ veškeré vojenské praxe, počínaje kontrolou a výcvikem jednotlivých těl a konče využitím specifických sil nejkomplexnějších množství. Zde je architektura, anatomie, mechanika i ekonomie disciplinárního těla: „V očích většiny vojáků je taktika pouhým odvětvím rozsáhlé válečné vědy; v mých očích je základem této vědy; sama je tou vé- 57) Journal pour ľinslmction éléinenUúrc, duben 1816. Viz R. R. Tronchot, UEnseignemcnt mutucl en France, rukopis dizertační práce, sv. I, který počítal s tím, že žákům musí být dáno přes 200 příkazů denně (nepočítaje v to výjimečné příkazy); jen pro ráno bylo stanoveno 26 hlasových příkazů, 23 znakových, 37 zazvonění a 24 zapískání, což znamená jedno zapískání či zazvonění každé tři minuty. :40 241 dou, neboť ukazuje jak konstituovat armádu, jak ji řídit, jak ji přemisťovat, jak ji přimět bojovat; neboť sama může zastoupit početnost a ovládat mnohost; a konečně, bude zahrnovat znalost lidí, zbraní, napětí, okolností, protože taktika jsou všechny tyto znalosti spojené dohromady, jež umožňují určovat ona hnutí."5ti) Anebo opět: „Pojem [taktika].., nabízí myšlenku postavení, jež se týká všech lidí utvářejících některou skupinu z těch, které společně tvoří armádu, jejich pohybů a jejich činností vzhledem k těm, které mají okolo sebe."31-" Lze připustit, že válka jako strategie je pokračováním politiky. Nesmí se ale zapomínat, že „politika" byla vždy považována za pokračování ne-li přesně a přímo války, tedy přinejmenším vojenského modelu jako základního prostředku, který zabrání civilním potížím. Politika jako technika míru a vnitřního řádu se pokoušela uplatnit model dokonalé armády, disciplinované masy, poslušného a užitečného mužstva, regimentu v táboře i v poli, na manévrech i při cvičení. Ve velkých státech 18. století zajišťovala armáda občanský mír nepochybně proto, že byla reálnou silou, věčně hrozícím mečem, avšak rovněž proto, že byla technikou a věděním, jež umožňovaly přenést její schéma na sociální tělo. Existuje-li řada politika-válka, která je zprostředkovaná strategií, pak existuje i řada armáda - politika, zprostředkovaná taktikou. Strategie dovoluje porozuměl válce jako způsobu vědem politiky mezi jednotíivými státy; taktika dovoluje porozumět armádě jako principu udržování absence války v občanské společnosti. Klasická doba poznala zrod velké politické a vojenské strategie, podle níž národy konfrontovaly jeden s druhým své ekonomické a demografické síly; poznala však také zrod minuciózní vojenské a politické taktiky, podle níž byla uvnitř států prováděna kontrola individuálních těl a sil. „Vojenství" [le militaire] - instituce vojska, vo- 58) J. A. Guibert, Essai generál de taclique, 1772, s. 4. 59) P. Joly de Maizeroy, Théoric de In gucrrc, 1777, s. 2. jenská osobnost, válečná věda, tak odlišné od toho, co bylo dříve charakteristické pro „válečníky" [homme de guerre] - se během této doby specifikuje v bodě střetu mezi válkou a vřavou bitvy na straně jedné a poslušným řádem a tichem míru na straně druhé. Historici idejí svévolně přičítají filozofům a právníkům 18. století sen o dokonalé společnosti; avšak byl zde také vojenský sen o společnosti; v základě neodkazoval ke stavu přírody, nýbrž k pečlivě podřízeným soukolím stroje, nikoli k prvotní smlouvě, ale k nepřetržitému donucování, ne k základním právům, ale k donekonečna se rozWjejícímu výcviku, ne k svrchované vůli, ale k automatické poslušnosti. „Disciplínu je třeba učinit národním statkem," prohlásil Guibert. „Stát, který zde popisuji, bude mít jednoduchou, solidní a snadno ovladatelnou administrativu. Bude se podobat oněm obrovským strojům, které pomocí nijak zvlášť komplikovaných prostředků produkují znamenité výsledky; síla takového státu pramení z jeho síly, jeho blahobyt z jeho blahobytu. Čas, který všechno ničí, bude jeho moc zvětšovat. Vyvrátí vulgární předsudek vedoucí k představě, že impéria jsou podřízena imperiálnímu zákonu úpadku a zániku."''1" Napoleonský režim byl nedaleko, a s ním forma státu, která jej bude udržovat při životě, a tak nesmíme zapomínat, že tento stát byl založen nejen zákonodárci, nýbrž také vojáky, státními poradci i nižšími úředníky, muži zákona i muži tábora. Odkaz Říma, s nímž se tato formace spojovala, s sebou očividně přinášel tento dvojí rejstřík: občané a legionáři, zákon a manévry. Zatímco právníci ä filozofové hledali v úmluvě primitivní model pro konstrukci nebo rekonstrukci těla společnosti, vojáci a spolu s nimi technici disciplíny vypracovali procedury pro donucování jednotlivce i kolektivu těl. 60) j. A. Guibert, Essai $čnčrnl de taclique, 1772, Předmluva, s. XXIU-XXIV. Viz také to, co řekl Marx ohledně armády a Forem buržoázni společnosti (dopis Engelsovi z 25. září 1857). 242 243 kapitola rr PROSTŘEDKY SPRÁVNEHO VÝCVIKU Na samém počátku 17. století hovořil Walhausen o „pravé disciplíne" jako o umění „správneho výcviku"." Disciplinárni moc je totiž moc, která namísto aby vybírala a odebírala, má jako hlavní funkci „vycvičit"; či přesněji vycvičit proto, lby mohla lépe vybírat a o to více odebírat, Neseřazuje síly proto, aby je omezovala; snaží se je spojit všechny dohromady takovým způsobem, aby je znásobila a využila. Namísto :oha, aby uniformně a masově ohýbala všechno, co se jí podědí, odděluje, analyzuje, diferencuje, dovádí své procesy roz-dádání až k nezbytným a postačujícím singularitám. „Cvičí" nobilní, smíšená, neužitečná množství těl a sil tak, aby se : nich stala mulHplicita individuálních prvků - malých oddě-ených cel, organických autonomií, genetických totožností \ spojitostí, kombinatorických segmentů. Disciplína „vyrábí" edince; je to specifická technika moci, v níž jsou jedinci povalováni současně za předměty i za nástroje její zkušenosti. Ne-íí to moc triumfující, která se pro vlastní nadbytek může spo-éhat na svou všemocnost; je to moc zdrženlivá, podezíravá, 2ž pracuje v modu vypočítavé, nicméně nepřetržité šefmos-i. Jsou to skromné podmínky, nepatrné pochody, srovnává-ne-Ii s majestátními rituály suverénních vládců či velkých tátních aparátů. A jsou to právě ony, co krok za krokem pře- ) J. J. Walhausen, Ľ Art mililaire jmir ľinftmteric, 1615, s. 23. váží nad velkými formami, přemění jejich mechanismy a vnutí jim své postupy. Právní aparát této zdánlivě skryté invazi neunikne. Úspěch disciplinární moci se odvíjí nepochybně od použití jednoduchých nástrojů: hierarchického pohledu, normalizující sankce a jejich kombinace v proceduře, která je pro ni specifická, ve zkoušce. Hierarchický dohled Vykonávání disciplíny předpokládá dispozitiv, který donucuje působením pohledu; aparát, v němž techniky, které umožňují vidět, zprostředkovávají účinky moci a kde naopak prostředky donucení činí zřetelně viditelnými ty, na něž jsou aplikuvány. V průběhu klasické doby lze sledovat, jak se pomalu konstruují tyto „pozorovatelny" lidské mnohostí, kterým historie věd věnovala jen málo chvály. V ústraní, vedle velkolepých technologií dalekohledů, Čoček a světelných svazků, které tvořily součást základu nové fyziky a kosmologie, existovaly drobné technologie mnohonásobného a provázaného dohlížení, pohledů, které musely vidět, aniž by byly viděny; temné umění světla n vidění potají připravovalo pomocí technik podřízeni a návodů na jejich využití nové vědění o člověku. Tyto „pozorovatelny" měly téměř ideální model: vojenský tábor. Dočasné a zcela umělé město, jež se staví a přestavuje téměř dle libosti; centrum moci, která musí být čo nej-mocnější, ale také co nejutajenější, co ne/účinnější a co nejostražitější, neboť působí na ozbrojené muže. V dokonalém táboře by moc působila jedině prostřednictvím přesného dohlížení; a každý pohled by byl součástí globálního fungování moci. Starý a tradiční čtvercový pláň byl značně vytříben podle bezpočtu schémat. Přesně se definovala geometrie uliček, počtu a rozmístění stanů, orientace jejich vchodů, 44 245 uspořádání šiků a řad; rýsovala se síť pohledů, které se kontrolovaly navzájem: „Nn seřadišti se vyznačí pět linií, první 16 stop od druhé; další mají mezi sebou S stop a poslední je 8 stop od míst pro ukrytí zbraní. Skladiště zbraní jsou 10 stup od stanů nižších důstojníků, přesně naproti první stanové žerdi. Společná ulička má šíří 51 stop... Stany jsou jeden od druhého vzdáleny dvě stopy. Stany velitelů tvoří vždy protějšek uličce jejich oddílů. Zadní žerď je 8 stop od posledního stanu vojáků a brána stojí přímo proti stanu kapitánů... Stany kapitánů jsou nasměrovány přesně proti uličkám jejich oddílů."2' Tábor je diagram moci, která působí prostřednictvím účinku obecné viditelnosti. Ještě dlouhou dobu bude možné nacházet v urbanismu, v projektování dělnických čtvrtí, nemocnic, útulků, vězení, školních budov tento model tábora či přinejmenším princip, jenž stojí v pozadí: prostorové zasazení hierarchizovaných rovin dohlížení jedné do druhé. Princip „zápustem". Tábor byl poněkud zneuznaným uměním dohlížení, zatímco temná komora náležela k velkolepé vědě o optice. Tímto způsobem se rozvíjí celé problémové pole: otázka architektury, která již není budována jednoduše proto, aby byla vidět (okázalost paláců), nebo proto, aby dohlížela nad okolním prostorem (geometrie pevností), nýbrž pro permanentní vnitřní, rozčleněnou a detailní kontrolu — proto, aby učinila viditelnými ty, kdo se nacházejí uvnitř; ještě obecněji je to problematika architektury, která by byla operátorem pro transformaci jedinců: pracovala by s těmi, kterým poskytuje 2) Regiment pour 1'infantcríe prussicnnc, fr. překlad, Arsenal, ms. 4067, sv. 144. Pro staré plány viz Praissac, Les Discours mililaires, 1623, s. 27-28, a J. de Montgommery, La Milkc frnncaise, 1636, s. 77. Pro nové plány viz E. C. Beneton de Morange, Histoirc de la gi/erra, 1741, s. Sl-64, a Disscrlations sur les Tcntcs, 1735; viz také množství nařízení, jako Instruction sur le samice des réglemcnts de Cavalerie dans les campu, 29. června 1753. Viz obr. č. 7. prístreší, usměrňovala by jejich chování, přiváděla by až přímo k nim účinky moci, předkládala by je k určitému poznáni, přeměňovala by je. Staré prosté schéma uvěznění a klau-zury - silné zdi, solidní brána, která brání vstupu či odchodu - začíná být nahrazováno kalkulem otevření, vyplněných a prázdných prostorů, průchodů a průhledů. V tomto směru se budova nemocnice postupně organizuje jako nástroj činnosti lékaře: musí umožňovat lepší pozorovaní nemocných a následně lepší péči o ně; pečlivým oddělením nemocných zabraňuje forma staveb přenosu nákazy; ventilace a vzduch, který proudí okolo každého lůžka, měly koneckonců bránit tomu, aby zhoubné výpary nestály nehybně okolo pacienta a nerozkládaly jeho tělesné šťávy a bezprostředními účinky nerozmnožovaly jeho nemoci. Nemocnice - jak měla být uspořádána v druhé polovině století a pro jakou bylo vypracováno nemálo plánů po druhém požáru Hátel-Dieu - již není pouze přístřeším, pod nímž se usídlila ubohost a blízkost smrti; je to terapeutický operátor v samotné své materiální existenci. Podobně budova školy musí být operátorem výcviku. Je to pedagogický stroj, jaký spatřoval Pěris-Duverney ve Vojenské škole, a to až do nejjemnějších detailů, jež do ní uložil Gabriel. Vycvičit zdatná těla, imperativ zdraví; vypěstovat kompetentní důstojníky, imperativ kvalifikace; vychovat poslušné vojáky, imperativ politiky; preventivně zamezit smilstvu a homosexualitě, imperativ morálky. Čtvero důvodů pro vybudování nepřekročitelných přehrad mezi jedinci, také ovšem čtyři průniky nepřetržitého dohlížení. Sama budova školy musí být aparátem dohledu; pokoje byly rozmístěny po délce chodby jako řada malých cel; v pravidelných intervalech se nacházela ubytovací jednotka důstojníka, takže „každých deset žáků má jednoho důstojníka po pravé a jednoho po levé straně"; žáci byli uzavřeni ve svých celách po celou noc; a Pěris trval na tom, aby okno „každého 246 247 pokoje bylo umístěno v přepážce směrem na chodbu od výše loktů až jednu či dvě stopy pod strop. Kromě toho, že pohled z takového okna je nanejvýš příjemný, troufáme si poznamenat, že je takové okno v mnoha ohledech i užitečné, nehledě na disciplinární důvody, jež lze považovat za určující pro toto uspořádání."3' V jídelnách bylo zřízeno „mírně vyvýšené pódium, na němž byly umístěny stoly studijních inspektorů tak, aby mohli sledovat všechny stoly žáků jejich oddělení po celou dobu určenou k stravování"; latríny byly vybaveny polovičními dveřmi, aby učitel, který zde byl pověřen dozorem, mohl pozorovat hlavu a nohy žáků, ovšem i dostatečnými přepážkami po stranách, „aby na sebe ti, kteří jsou uvnitř, neviděli."'1' Nekonečnou úzkostlivost dohlížení doprovází architektura tisícem nízkých a bezectných zařízení. Směšné se budou zdát pouze v případě, že zapomeneme na méně významnou, avšak bezchybnou roli této instrumentace v postupující objektivaci chování jednotlivců a v jeho čím dál tím jemnějším rozčleňování na segmenty. Disciplinární instituce vyměšovaly mechanismus kontroly, který fungoval jako mikroskop chování; pečlivá a analytická dělem, která tyto instituce realizovaly, zformovala okolo lidí aparát pozorování, zaznamenávání a výcviku. Jak však ještě více rozčlenit pohledy v těchto strojích na pozorování, jak mezi nimi ustavit přenos, komunikaci? Jak zajistit, aby z jejich vykalkulované rozmanitosti vyplývala homogenní a nepřetržitá moc? Dokonalý disciplinární aparát by umožňoval sledovat všechno neustále jedním pohledem. Centrální bod by byl současně zdrojem světla osvětlujícího všechno a místem konvergence pro vše, o čem je třeba vědět: dokonalým okem, kte- 3) Citováno v R. Laulan, VÉcolc militairc dc Paris, 1950, s. 117-118. 1) Archivcs natimmlcs, 15. září 1763, MM 666-669. J. Bentham píše, že myšlenka Pmmpticami napadla poprvé jeho bratra při návštěvě vojenské školy. rému nic neunikne, a centrem, k němuž jsou všechny zraky upřeny. Tak si to představoval Ledoux, když konstruoval Arc-et-Senans: uprostřed příbytků rozestavených v kruhu a zcela otevřených směrem dovnitř stála vysoká konstrukce, jež soustřeďovala všechny administrativní funkce vedení, policejní funkce dozoru, ekonomické funkce kontroly a ověřování, náboženské funkce povzbuzování k poslušnosti a pracovitosti; odtud by vycházely všechny příkazy, zde by byly zaznamenávány všechny činnosti, registrovány a souzeny všechny chyby, a to bezprostředně, bez jakékoli pomoci kromě přesné geometrie. Mezi všemi důvody proslulosti, která byla v druhé polovině 18. století prokazována kruhové architektuře,3' je nepochybně třeba uvést jeden; vyjadřovala určitou politickou utopii. Disciplinární pohled ovšem potřeboval prostředky přenosu. Spíš než kruh odpovídala dvěma jeho požadavkům pyramida: požadavku být dostatečně komplexní pro zformování sítě bez trhlin - a následné znásobení jejích úrovní a jejich rozmístění po celém povrchu, který má být kontrolován; a požadavku být přesto dostatečně diskrétní, aby jeho nehybná váha netížila disciplinární aktivity a nebyla pro ně brzdou či překážkou; integrovat se do disciplinárního dispo-zitivu jako funkce, která zvětšuje jeho možné účinky. Bylo třeba jej rozložit na jednotlivé instance, ale to proto, aby vzrostla jeho produktivní funkce. Zkrátka specifikovat dohlížení a učinit ho funkčním. To je problém velkých dílen a továren, kde se organizuje nový typ dohledu. Liší se od toho, jenž byl v režimu manufaktur zajišťován zvenčí inspektory pověřenými zavádět určitá nařízení; nyní jde o intenzivní, nepřetržitou kontrolu; probíhá po celou dobu pracovního procesu; nevztahuje 5) Viz obr. č. 12,13 a 16. 248 249 se - nebo alespoň ne pouze - na výrobu (na povahu a množ; s tví materiálu, typ užívaných nástrojů, rozměry a kvalitu výrobků), nýbrž zahrnuje i lidskou činnost, dovednost, způsoby provádění jednotlivých činností, pohotovost, horli-; vost, chování. Je to ovšem rovněž něco jiného než domácký dohled mistra, neustále přítomného vedle dělníků či učedníků; tato kontrola je totiž uskutečňována příručími, dozor-i ci, kontrolory a vedoucími dílen. Jak se stává výrobní aparát důležitější a komplexnější, jak vzrůstá počet dělníků a výrobních oddělení, tak jsou i úkoly kontroly nezbytnější a obtížnější. Dohlížení se stává přesně vymezenou funkcí, která však musí tvořit integrální součást výrobního procesu, musí ho zdvojovat v celé jeho délce. Specializovaný personál se stává nepostradatelný, je neustále přítomný a přesně odlišený od dělníků: „Ve velkých manufakturách se vše řídí úderem zvonu, dělníci jsou omezováni a drženi na uzdě. Příručí, navyklí jednat s nimi v duchu nadřazeností a poruč-nictví, což je v případě takového množství skutečně nezbytné, s nimi zacházejí tvrdě anebo s pohrdáním; to způsobuje, i že takoví dělníci buď žádají více peněz, nebo odejdou brzy poté, co do manufaktury přišli."fi> Ačkoli dělníci dávali přednost vedení kooperativního typu před tímto novým režimem dohledu, zaměstnavatelé v něm rozpoznali neoddělitelný prvek systému průmyslové výroby, soukromého vlastnictví a zisku. V měřítku továrny, velké železárny či dolu „jsou položky výdajů natolik rozmanité, že by i ta nejskromnější zpronevěra, kdyby k ní došlo v každé položce, pro celek znamenala obrovskou defraudaci, jež by nejen pohltila zisk, nýbrž vedla i ke ztrátě kapitálu; ...i ta sebenepatrnější neschopnost, není-li rozpoznána, a může-li se ledy dennodenně opakovat, se může stát pro podnik zhoubnou 6) Encyclopědie, heslo „Manufacture". natolik, že jej vyčerpá ve velice krátké době"; z toho plyne, Že pouze činitelé podřízení přímo majiteli a pověření jedině tímto úkolem budou moci bdít „nad tím, aby ani jedno sou nebylo utraceno zbytečně, aby ani jediný okamžik dne nebyl promarněn"; jejich úkolem bude „dohlížet na dělníky, navštěvovat všechna pracoviště, informovat vedení o všem, co se přihodilo".7' Dohlížení se stává rozhodujícím ekonomickým operátorem v tom smyslu, že je současně vnitřní součástí aparátu výroby a specifickým mechanismem disciplinární moci.8' Stejný pohyb můžeme sledovat v organizování základního vzdělání: dohlížení se specifikuje a je integrováno do pedagogického vztahu. Rozvoj farních škol, růst počtu jejich žáků, neexistence metod umožňujících řízeni simultánní aktivity celé třídy, nepořádek a zmatek, jež z toho vyplývaly, to vše vedlo nutně k zavedení kontrol. Na pomoc učiteli vybral Barencour z nejlepších žáků celou řadu „úředníků" - správců, pozorovatelů, poradců, repetitorů, přednašečů modliteb, dohližitelů na psaní, shromažďovate-lů inkoustu, duchovních správců a inspektorů. Takto definované role byly dvojího druhu: první zahrnovaly materiální úkoly (distribuci inkoustu a papíru, rozdávání almužen chudým, čtení duchovních textů o svátcích atd.); druhé náležely řádu dohlížení: „pozorovatelé" měli zaznamenávat, „kdo opustil svou lavici, kdo se baví, kdo nemá růženec ani modlitební knížku, kdo se choval špatně na mši, kdo se provinil nějakou neslušností, prostořekostí či 7) G. Cournol, Considérntiansďinlérěl public sur le droit ďexploiter les mineš, 1790. Archives nationales, A XIII 14. 8) Viz K. Marx: „Funkce dohlíženi, řízení a zprostředkování se staly funkcí kapitálu od té chvíle, kdy se práce, jež je mu podřízena, stala kooperativní. Jako funkce kapitálu získala funkce řízení specifické charakteristické znaky." (KipM, kniha I, 4. oddíl, kapitola XI, Kooperace, viz čes. překlad, 1954, s. 356) 250 251 křikem na ulici"; „napomínatelé" měli za úkol „dávat pozor na ty, kdo hovoří nebo dělají hluk během hodin studia, kdo nepíší či kdo vtipkují"; „inspektoři" se chodí vyptávat do rodin žáků, kteří chyběli nebo kteří spáchali vážné přestupky. Pokud jde o „rádce", ti dohlížejí na všechny ostatní „úředníky". Pouze „repetitoři" mají čistě pedagogickou roli-, „učí žáky ve dvojicích tiše číst".y> O několik desítek let později obnovil Demia hierarchii téhož typu, avšak téměř všechny funkce dohlížení jsou nyní zdvojeny o role pedagogické: podučitel učí jak držet pero, jak vést ruku, opravuje chyby a přitom „označuje provinilce, kteří se hádají"; jiný pomocný učitel plní tytéž úkoly v hodinách čtení; intendant, který kontroluje ostatní úředníky a dbá obecně na chování, je rovněž pověřen „vycvičit nově příchozí v provádění školních prací"; dekurioni nutí žáky recitovat zpaměti jejich lekce a „označují" ty, kteří je neznají.1111 Máme zde náčrt instituce „vzájemného" typu, kde jsou uvnitř dispoziti-vu integrovány tři procedury: vyučování ve vlastním slova smyslu, nabývání poznatků prostřednictvím samotného výkonu pedagogické činnosti a konečně vzájemné a hierarchizovane pozorování. Vztah dohlížení, jasně určený a regulovaný, je vepsán do srdce vyučovacích praktik: nikoli jako připojená či dodatečná součást, nýbrž jako mechanismus, který je jim vlastní a který znásobuje jejich účinnost. 9) M. I. D. D., Inftniclhn mélhadique punr 1'ácole pnniissíitilc, 1669, s. 68-83. 10) Ch. Demia, ličslnncut ptmr les čcoles dc In vitle de Lyon, 1716, s. 27-29. Jev stejného druhu by bylo možné zaznamenat v organizaci koleji: po dlouhou dobu byli zodpovědností za morálku malých skupinek studentů pověřeni „prefekti" (dohlížející učitelé) nezávisle na profesorech. Nadto lze po roce 1762 pozorovat nový druh kontroly, který je úřednější n více integrovaný v hierarchii: dozorci, iiitlitivs dc qtmrikr, tumtres suludlenws. Viz Duponl-Ferrier, Dn collěgede Clermont tiu h/a'c Lotih-k-Gnmd, díl I, s, 254 a 47fi, Hierarchizovaný, nepřetržitý a funkční dohled není bezpochyby nějakým velkým „objevem" 18. stoleti, jeho zákeřné rozvinutí však vděčí za svůj význam novým mechanismům moci, které s sebou přinesl. Disciplinární moc se diky němu stala „integrovaným" systémem, vnitřně spjatým s ekonomikou a s cíli dispozitivu, ve kterém působí. Organizuje se rovněž jako moc mnohonásobná, automatická a anonymní; neboť ačkoli je pravda, že dohlíženi spočívá na jedincích, jeho fungování je fungováním sítě vztahů shora dolů, ale do jisté míry i zdola nahoru a horizontálně; tato síť „drží" celek pohromadě a prostřednictvím účinků moci, kdy jedny jsou oporou druhých, tímto celkem integrálně prochází: dozorci jsou pod nepřetržitým dozorem. Moc v dohlížení hierarchizovaných disciplín není držena jako věc, nepřenáší se jako vlastnictví; funguje jako mašinérie. A ačkoli je pravda, že její pyramidální organizace jí dodává „velitele", je to aparát jako celek, který produkuje „moc" a rozmisťuje jednotlivce v tomto permanentním a spojitém polí. To umožňuje disciplinární moci být současně absolutně „indiskrétni", protože je všude a neustále ve střehu, protože ze svého principu neponechává žádnou oblast stranou a protože neustále kontroluje dokonce i ty, kteří jsou pověřeni kontrolovat; a zároveň „diskrétní", neboť neustále a do značné míry pracuje v tichosti. Disciplína uvádí „do chodu" relační moc, jež se udržuje sama vlastními mechanismy a jež nahrazuje manifestační předvádění nepřetržitou hrou propočítaných pohledů. Díky technikám dohlížení, „fyzice" moci, se ovládnutí těla uskutečňuje podle zákonů optiky a mechaniky, v celkové hře prostorů, linii, ochranných zástěn, svazků a stupňů a bez uchylování se, přinejmenším v principu, k excesům, k použití síly, k násilí. Je to moc, která je zdánlivě o to méně „tělesná", o co důmyslněji je „fyzická". 252 253 Normalizační sankce 1. V sirotčinci rytíře Pauleta dala zasedám tribunálu, která se odehrávala každé ráno, vzniknout úplnému ceremoniálu: „Shledali jsme všechny žáky jako při bitvě, vyrovnaně v řadě, nehybné a v dokonalé tichostí. Velitel, mladý gentleman ve věku šestnácti let, stál mimo řadu, drže v ruce meč; na jeho povel se mužstvo dalo v dvojkroku do pohybu, aby utvořilo kruh. Rada se shromáždila uprostřed; každý z členů; rady pronesl hlášení o své skupině za posledních dvacet čtyři hodin. Obžalovaným bylo dovoleno se ospravedlnit; byli vyslechnutí svědci; rada rokovala, a když dospěla ke shodě, velitel vyhlásil nahlas počet viníků, povahu jejich přestupků a uložené tresty. Nato mužstvo navýsost spořádaně odpochodoval o. "n) V srdci všech disciplinárních systémů pracuje malý trestní mechanismus. Využívá jistý druh privilegií justice, se svými vlastními zákony, se specifickými přestupky, s jedinečnými formami sankcí, se svými soudními instancemi. Disciplíny ustavují „infrapenalitu": rozčleňují prostor, který zákony nechávají prázdný; kvalifikují a stíhají soubor způsobů chování, jimž jejich relativní lhostejnost dovoluje uniknout velkým systémům trestání. „Při vstupu se dělníci mají navzájem pozdravit; ...při odchodu musejí uložit materiál a nástroje, které používali, a současně dohlédnout na to, zda jejich lampa je zhasnuta"; „je výslovně zakázáno, aby se dělníci spolu bavili ať posunky či nějak jinak"; musejí „se chovat poctivě a slušně"; tomu, kdo bude chybět v práci více než pět minut, aniž by předem upozornil pana Oppenheima, bude „zaznamenána absence za polovinu dne"; a aby bylo jisté, že se v tomto drobném kriminálním právu na nic nezapomnělo, je zakázáno činit „cokoli, co může uškodit panu Oppenhei- 11) C. Pictet de Rcichemont, Journal de Geneve, 5. ledna 178B. movi ä jeho společmkům".12> V dílně, ve škole, v armádě zcela zuří mikropenalita času (opoždění, absence, přerušení úkolů), činnosti (nepozornost, nedbalost, nedostatečná horlivost), způsobu chování (nezdvořilost, neposlušnost), řeči (pláne či drzé mluvení), těla („nesprávné" postoje, nekon-fřjřiriní gesta, nečistota), sexuality (nestydatost, neslušnost). Zároveň je ve jménu trestání užívána celá řada subtilních postupů, od lehkého fyzického trestu po mírná strádání či drobná ponižování. Jde o to současně učinit tíestatelné i nej-menší odchylky v chování a dodat trestní funkci i zdánlivě indiferentním prvkům disciplinárního aparátu: v krajním případě tak může cokoli sloužit k potrestání i toho nejmenší-ho přestupku, takže každý subjekt se nachází zachycen v trestající-trestatelné univerzalitě. „Pod slovem trest je třeba rozumět vše, co je schopno vyvolat v dětech pocit chyby, jíž se dopustily, vše, čím je lze ponížit, uvést je v zmatek: ...jistý chlad, určitá lhostejnost, otázka, ponížení, svržení z určitého postavení."13' 2. Disciplína s sebou ovšem přináší zcela specifický způsob trestání, jenž není jen omezeným modelem tribunálu. Disciplinární trestání vychází z nedodržování, ze všeho, co neodpovídá pravidlům, co se jim vymyká, co se odchyluje. Trestná je neohraničená oblast nekonformního: voják spáchá „přestupek" pokaždé, když nedosahuje požadované úrovně; „přestupkem" žáka je nejen sebemenší pochybení, ale i ne-způsobilost plnit zadané úkoly. Nařízení pruské infanterie ukládalo jednat „s nejvyšší možnou přísností" s vojákem, který se nenaučil dostatečně správně zacházet se svou puškou. Podobně bylo možné „školákovi, když si nezapamatoval katechismus z předešlého dne, nařídit, aby se jej naučil 12) Předběžné nařízení pro továrnu pana Oppenheima, 29. září 1809. 13) J.-B. de La Salle, Canduilc dcs écoles clirétiennes, 1828, s, 204-205. 254 255 do příštího dne bez jakékoli chyby a aby jej druhý den zopakoval; anebo mohl být přinucen naslouchat mu vkleče na kolenou s rukama sepjatýma, či mu mohl být udělen nějaký jiný trest", Rád, který musi disciplinární tresty .respektovat, je smíšené povahy: je to „umělý" řád, stanovený explicitně zákonem, programem, nařízením. Je to však rovněž řád, který se definuje přirozeným a pozorovatelným způsobem: doba trvání učení, čas cvičení, úroveň schopností odkazují k pravidelnosti, která je také pravidlem. Děti v církevních školách nesměly nikdy navštěvovat „hodiny", jejichž úrovně ještě nedosáhly, neboť by byly vystaveny nebezpečí, že se nebudou moci naučit nic; nicméně doba trvání každého stupně je pevně stano^ vena a ti, kteří po trojím zkoušení nebyli schopni postoupit do vyšší třídy, musejí být, zcela očividně, umístěni do lavice „hlupáků". Trestání v disciplinárním režimu s sebou nese dvojí právně-přirozený odkaz. 3. Funkcí disciplinárního trestu je redukovat odchylky. Musí proto' být podstatně karektivm. Vedle trestů vypůjčených přímo ze soudního modelu (pokuta, bičování, samotka) dávají disciplinární systémy přednost trestům, které spadají do řádu výcviku - zesílené, znásobené formy učení, několikeré opakování; nařízení z roku 1766 pro infanterii předepisovalo, že vojáci první třídy, „kteří projeví určitou nedbalost či zlou vůli, budou přeřazeni zpět do druhé třídy" a budou moci postoupit do první třídy pouze po dalších cvičeních a po novém složení zkoušky. Jak to též vyjádřil J.-B, de La Salle: „Všechny tresty spočívající v uložení práce navíc jsou nejčestňéjší pro učitele, nejvýhodnější a nejprijatelnější pro rodiče"; umožňuji „vytěžit dokonce i z chyb dětí prostředky k zlepšení jejich rozvoje při napravování nedostatků"; například těm, „kteří nenapsali vše, co napsal měli, nebo kteří se nesnažili vykonat tento úkol dobře, lze uložit za trest určité penzum, které mají napsat nebo které se mají na- učit nazpaměť".1,11 Disciplinární trest je, přinejmenším z velké části,.izomorfní se samou povinností; není ani tak po- ' mstou pošlapaného zákona jako jeho opakováním, jeho zdvojeným zdůrazněním. Takže nápravný účinek, který je od něj očekáván, přichází prostřednictvím pokání a lítosti pouze v podružných případech; je dosahován přímo prostřednictvím mechanismu výcviku. Trestat znamená cvičit. 4. Trestání je v disciplíně jen prvkem podvojného systému: odměna - trest. A právě tento systém pracuje v procesu výcviku a nápravy. Učitel „se musí v maximální možné míře vyhýbat užití trestů; musí se naopak vynasnažit udělovat odměny častěji než tresty, aby byli lenoši více podněcováni louhou byli odměněni jako ti pilní než strachem z potrestání; to je důvod, proč je velice plodné, když je učitel omezen V užívání trestů, aby je-li to možné, dříve získával srdce dítěte, než dítě trestal".151 Tento mechanismus se dvěma prvky umožňuje určité množství operací, jež jsou charakteristické pro disciplinární trestání. Především je to klasifikace chování a jednání podle dvou protikladných hodnot dobra a zla; namísto prostého oddělení zakázaného, jak je uznává trestní justice, tu máme rozmístění mezi pólem pozitivním a pólem negativním; veškeré chování spadá do pole dobrých a špatných znamení, dobrých a špatných bodů. Navíc je tu možné vypracovat kvantifikaci a vše vyčíslit ekonomicky. Trestní účetnictví, neustále přítomné, dovoluje u každého jedince sestavit trestní bilanci. Tento systém, jehož přinejmenším zárodky lze nalézt i v armádě nebo v dílnách, dovedla velmi daleko školní „justice". Bratři z církevních škol zorganizovali celou mikroekonomii privilegií a školních trestů: „Privilegia budou sloužil školákům k osvobozeni se od trestů, jež jim byly uloženy... Žák byl například potrestán úkolem 14) Tamtéž. 15) Ch. piímia, Riykmťitt fumr len écitlvs de la vitlc de Lytm, 1716, s. 17. 256 257 opsat čtyři či šest otázek z katechismu; bude se moci od tohoto trestu osvobodit prostřednictvím několika bodů privilegií-učitel urči počet bodů za každou otázku... Privilegia plalí za určený počet bodů, učitel má rovněž možnost udělit jiná privilegia s nižší hodnotou, která slouží jako drobné za ta první.; Dítě dostane například za trest úkol, který lze vykoupit pouze šesti body; má privilegium, jež platí za deset bodů; předloží je učiteli, který mu vrátí čtyři body, a tak dále."JÄ> A ve hře i těchto kvantifikací, tohoto oběhu záloh a dluhů, diky nepřetržité kalkulaci kladných a záporných položek hierarchizujíi disciplinární aparáty „dobré" subjekty ve vztahu ke „špat-l ným" a naopak. Skrze tuto mikroekonomii nepřetržitého? trestání se vytváří diferenciace, která není diferenciací jednání, nýbrž samotných jedinců, jejich povahy, jejich možností, jejich úrovně či jejich hodnoty. Tím, že disciplína s takovou přesností trestá skutky jedinců, soudí tyto jedince „v prav-; dě"; trestání, které uvádí v činnost, se integruje do okruhu ; poznatků o jedincích. 5. Rozmístění podle postavení nebo podle hodností má dvojí úlohu: vyznačuje odchylky, hierarchizuje kvality, kompetence a schopnosti; také ale trestá a odměňuje. Jde o trestní funkci uspořádání a pořádající charakter trestu. Disciplína odměňuje prostou kombinací výhod, čímž umožňuje dosáhnout jistých postavem a pozic; trestá obrácením tohoto postupu í a degradováním. Postavení samo o sobě slouží jako odměna i jako trest. V École militaire se vyjasnil celý komplexní systém „čestné" klasifikace, kde uniformy předváděly tuto klasifikaci před zraky všech a více či méně čestné anebo zahanbující tresty byly spojovány, jako znaky privilegií ä hanby, s takto: rozdělovanými postaveními. Toto klasifikační a trestní rozmístění bylo realizováno v úzkých intervalech vztahů, které 16) J.-B. de La Salle, Conduitc dcs čcoles chrétícnncs, B. N. ms. 11 759, s. 156n. Zde jde o transpozid systému shovívavostí. 258 důstojníci, profesoři a jejich asistenti zaváděli bez ohledu na věk či hodnost do „morálních kvalit žáků" a do „jejich všeobecně uznávaného chování". První třída, takzvaní „velmi dobří", se vyznačovala stříbrnými nárameníky; její výsadou bylo, že s ní bylo jednáno jako s „čistě vojenským mužstvem"; vojenské byly proto i tresty, na něž měla právo (od-; souzení a v nejtěžších případech i uvěznění). Druhá třída, „dobří", nosila nárameníky z rudého hedvábí a stříbra; i oni podléhali odsouzení a uvěznění, avšak mohli také klečet nebo být zavřeni do klece. Třída „slabých" měla právo na nárameníky z červené vlny; k již vyjmenovaným trestům se v případě potřeby přidávalo nošení šatů z pytloviny. Poslední třída, „špatní", se vyznačovala nárameníky z hnědé vlny; „žáci této třídy jsou podrobováni všem trestům, které se v l'Hotel užívají, nebo všem takovým, které, jak se věří, je nutno zavést, i kdyby to měla být uvěznění o samotě v temné kobce". A k tomu byla postupem doby připojena třída „hanby", pro kterou se připravují specifická nařízení „takového druhu, že ti, kteří do oné třídy náležejí, jsou neustále odděleni od ostatních a oblečeni do pytloviny". Protože prospěch a chování musejí samy rozhodnout o pozici žáka, „ti z dvou posledních tříd se mohou těšit na to, že postoupí do prvních tříd a že budou nosit jejich znaky, když budou obecným svědectvím uznáni, že se toho stali hodni proměnou svého chování a svými pokroky; a ti z prvních tříd mohou zrovna tak sestoupit do těch druhých, jestliže poleví ve svém chování a jestliže shromážděné zprávy v jejich neprospěch ukážou, že si nezaslouží postavení a výsady prvních tříd..." Klasifikace, jež měla trestat, má tendenci zaniknout. „Třída hanby" existuje jen proto, aby zmizela: „aby byl posouzen druh konverze žáků z třídy hanby, kteří se chovají dobře", jsou znovu umisťováni do jiných tříd, je jim vráceno jejich oblečení; během jídla a odpočinku však zůstávají se svými soudruhy v ponížení; budou k nim navráceni, pokud nebudou pokra- 259 čovat ve svém dobrém chování; „opustí je zcela, jestliže je jejich chování uspokojivé jak v rámci třídy, tak v celém odděle-ní".,7» V důsledku toho má toto hierarchizovane trestání dvojí účinek: rozmisťuje žáky podle jejich schopností a chování, tedy podle užitku, který budou přinášet po opuštění školy; vykonává na ně neustálý tlak, aby se podřídili témuž modelu; aby byli všichni společně donucováni „k podřízenosti, k poslušnosti, k pozornosti při studiu a cvičeních, k praktické přesnosti při plnění povinností a ve všech součástech disciplíny". Prostě aby se všichni sobě navzájem podobali. Umění trestat v režimu disciplinární moci zkrátka není namířeno ani k pokání, ani přesně k represi. Uvádí do činnosti pět zcela rozdílných operací: referuje o jedinečných činech/akcích a chováních v rámci celku, který je zároveň polem srovnání, prostorem diferenciace i principem pravidla, jímž se má: člověk řídit. Diferencuje jedince navzájem podle univerzálního pravidla, jež bude fungovat jako minimální práh, jako průměr, který je třeba respektovat, či jako optimum, k němuž má každý směřovat. Poměřuje, ve smyslu kvantitativním, a hierarchizuje, ve smyslu hodnot, schopnosti, úroveň a „povahu" jednotlivců. Prostřednictvím tohoto „hodnotového" měřítka zavádí nátlak ke konformitě, jež má býirrealizována. A konečně vytyčuje hranici, která definuje diferenci vzhledem ke všem diferencím, hranici vnějšku, který je abnormální („třída hanby" v École militnire). Nepřetržité trestání, které prochází všemi body a kontroluje všechny instance disciplinárních institucí, porovnává, diferencuje, hierarchizuje, homogenizuje a vylučuje. Jedním slovem - normalizuje. }p Staví se tedy postupně do opozice k soudnímu systému trestání, který má za základní funkci vztahovat se nikoli k souboru pozorovaných jevů, ale ke korpusu zákonů a tex- 17) Archivľf ntitiiwhv, 30. březen 1758, MM 658 a 15. z.iří 1763, MM 666. tů, jež je třeba mít na paměti; nikoli diferencováním jedince, ale specifikací skutků podle určitého počtu obecných kategorií; nikoli hierarchizací, ale zřetelnou a prostou hrou binární opozice mezi dovoleným a zakázaným; nikoli homogenizo-váním, ale vypracováním rozsudku platného jednou provždy. Disciplinární dispozitivy vyprodukovaly „trestání normou", které je se svými principy a ve svém fungování ne-redukovatelné na tradiční trestáni zákonem. Malý tribunál, který, jak se zdá, permanentně zasedá v budovách disciplíny a který na sebe občas bere teatrálně podobu velkého soudního aparátu, nás nesmí zmást: nepřenáší, vyjma několika formálních spojitostí, mechanismy kriminální justice až do struktury každodenní existence; přinejmenším to není jeho podstatná funkce; disciplíny vyprodukovaly - opírajíce se přitom o celou řadu jiných, velice starých procedur - nový trestní mechanismus a ten krok za krokem pohltil velkolepý vnější aparát, zatímco se zdálo, že jej zdrženlivě či ironicky reprodukuje. Juristicko-antropologičký mechanismus, který zrcadlí celé dějiny moderního trestání, nemá svůj původ v překrývání kriminální justice společenskými vědami a v nárocích vlastních této nové racionalitě či humanismu, které by s sebou toto překrývání přinášelo; bod jeho vzniku tkvi v oné disciplinární technice, jež zapojuje nové mechanismy normalizující sankce. Skrze disciplíny se objevila moc Normy. Znamená tato moc nový zákon moderní společnosti? Řekněme spíš, že se počínaje 18. stoletím připojila k jiným mocím (k moci Zákona, k moci Siova a Textu, k moci Tradice) zavazujíc je k novým vymezením. Normální se ustavilo jako princip donucování při učení spolu se zavedením standardizovaného vzdělaní a se zřízením écales narninles (učitelské ústavy); ustavilo se v úsilí zorganizovat národní korpus medicíny a prostředí nemocnice, způsobilé prosadit fungování obecných norem zdraví; ustavilo se i v regulaci postupů výroby .60 261 a výrobních produktů.10' Tak jako dohled, a spolu s ním, sc normalizace stala koncem klasické doby jedním z významných nástrojů moci. Znaky, které vyjadřovaly postavení, privilegia, příslušnost, jsou postupně nahrazovány celým systémem stupňů normality, či přinejmenším je k nim tento systém připojován systém stupňů normality,.jež jsou znám-' kami příslušnosti k homogennímu společenskému tělesu, které však, mají i samy o sobě roli klasifikace, hierarchizacc a rozmisťování do jednotlivých postavení. V jistém smyslu nutí normalizující moc k homogenitě; avšak individualizuje tím, že umožňuje měřit odchylky, determinovat úrovně, fixovat zvláštnosti a zužitkovat diference, když jedny přizpíi- ; sobuje druhým. Je pochopitelné, že moc normy funguje pnadno v rámci systému formální rovnosti, protože do homogenity, která je zde pravidlem, zavádí jako užitečný imperativ a výsledné měřítko naprostou degradaci individuálních rozdílů. Zkouška Zkouška kombinuje techniky hierarchie, která dohlíží, \ techniky trestu, který normalizuje. Je to normalizující po-íled, dohled, jenž dovoluje klasifikovat, třídit a trestat. Konstruuje nad lidmi viditelnost, na jejímž základě jsou rozdělo-/áni a trestáni. Proto je ve všech disciplinárních dispozitivech tkouška na nejvyšší míru ritualizována. Spojuje se v ní cere-noniál moci a forma zkušenosti, rozvinutí síly a ustanovení aravdý. V srdci procedur disciplíny manifestuje podřízení ěch, kteří jsou vnímáni jako objekty, a objektivaci těch, kteří sou podřízeni. Překrytí vztahů moci a vztahů vědění má při 8) V tamta bodě je třeba odkázat na podstatné stránky z knihy G. Can-guilhema, Le Normal et lc Pnihalogique, 1966, s. 171-191. zkoušce všechnu svou viditelnou okázalost. A je zde ještě jedna inovace klasické doby, kterou historici věd opomněli, píšou se dějiny zkoumání slepě narozených dětí, dětí vychovávaných divokými zvířaty anebo zkoumání hypnózy. Kdo však napíše obecnější, mlhavější, ale také mnohem více rozhodující dějiny „zkoušky" - jejích rituálů, jejích metod, jejích osobností a jejích rolí, jejích her otázek a odpovědí, jejích systémů zaznamenání a klasifikace? Neboť v této jemné technice jsou zapojeny celá jedna oblast vědění a celý jeden typ moci. Často se hovoří o ideologii, kterou s sebou nesou, ať diskrétně či hlasitě, humanitní „vědy". Ovšem sama jejich technologie, to malé operační schéma, jež má takový rozptyl (od psychiatrie k pedagogice, od diagnostiky chorob k najímání pracovních sil), ten postup při zkoušce tak důvěrně známý - neuvádí v činnost uvnitř jediného mechanismu vztahy moci, které umožňují vybírat a konstituovat vědění? Politické obklíčení se odehrává nikoli prostě na rovině vědomí, reprezentací, na rovině, kde, jak se věří, sídlí vědění, nýbrž na rovině, která vědění umožňuje. Jednou ze základních podmínek epistemologického odblokování medicíny na konci 18. století bylo organizování nemocnice jako „zkoušejícího" aparátu. Rituál vizity je zde tou nejpčividnější farmou. V 17. století připojoval lékař, přicházející zvnějšku, svou inspekci k mnoha jiným druhům kontroly - náboženské, administrativní; nepodílel se příliš na každodenní správě nemocnice. Postupně se vizita stávala pravidelnější, přísnější, a především rozsáhlejší: zaujímala stále významnější část nemocničního provozu. V roce 1661 byl lékař v Hôtel-Dieu v Paříži pověřen jednou vizitou denně; v roce 1687 byl „provádějící" lékař povinen přezkoušet během odpoledne některé vážně postižené nemocné. Nařízení z 18. století stanovovala časový rozpis vizit a délku jejich trvání (nejméně dvě hodiny); tato nařízení trvala na střídání lékařů tak, aby byly vizity zajištěny každodenně, „dokonce 162 263 i na velikonoční neděli"; nakonec byl v roce 1771 zaveden post nemocničního lékaře, pověřeného „provádět všechny služby náležející jeho postavení, v noci stejně jako ve dne, po dobu mezi vizitami vykonávanými docházejícím lékařem".™! Někdejší inspekce, nesoustavná a rychlá, se proměnila v pravidelné pozorování, jež uvedlo nemocného do situace takřka nepřetržité zkoušky. To má dva důsledky: ve vnitřní hierarchii začíná lékař, až dosud prvek vnější, nabývat nad církevním personálem převahy a svěřuje mu v technice zkoušky pevně určenou, avšak podřízenou roli; objevuje se také kategorie „zdravotní sestry"; pokud jde o samotnou nemocnici, jež byla dosud především chudobincem, stává se nyní místem výcviku a ověřování poznatků: dochází k převrácení vztahů moci a ke konstituování vědem. Správně „disciplinovaná" nemocnice je místem odpovídajícím lékařské „disciplíně"; tato disciplína tak může opustit svůj textový charakter a spíš než z tradice rozhodujících autorit může začít vyvozovat své reference z oblasti objektů opakovaně se nabízejících ke zkoušce. Stejným způsobem se i škola stává aparátem nepřetržité zkoušky, který zdvojuje operaci učení v celé její šíři. Půjde tu čím dál tím méně o otázku soubojů, v nichž by žáci poměřovali své síly, a vždy půjde více o nepřetržité srovnávání každého s každým, které umožňuje současně poměřovat a trestat. Bratři křesťanských škol vyžadovali, aby jejich žáci psali písemnou práci každý den v týdnu: první den z pravopisu, druhý z aritmetiky, třetí den ráno z katechismu a večer z krasopisu atd. Navíc se každý měsíc měla psát jedna písemná práce, jež by poukázala na ty, kteří zasluhovali, aby byli podrobeni zkoušce inspektora.21" Od roku 1775 existovalo v Écoie des Ponts et Qmussées šestnáct zkoušek do roka: 19) Registre des délibérations du burenu dc VHatel-Dieu. 20) J.-B. de La Salle, Conduite des čcoles chrčtiennes, 1828, s. 160. 3 z matematiky, 3 z architektury, 3 z kresleni, 2 z psaní, 1 z tesání kamene, 1 ze stylu, 1 z rýsování plánů, 1 z nivelizace, 1 z vyměřování staveb.21' Zkouška se nespokojovala s potvrzováním učení; to byl jeden z jejích permanentních faktorů; stál při ní v pozadí podle nepřetržitě opakovaného rituálu mocí. Zkoušení totiž umožňovalo učiteli vytvořit během předávání vědění celé pole poznatků o žácích. Tak zatímco zkouška, kterou se v korporativní tradici zakončovalo vyučení, hodnotila dosažené schopnosti - „mistrovské dílo" ověřovalo již vykonaný přenos vědění -, ve škole je zkouška pravým a neustálým výměníkem vědění; garantuje přechod poznatků od učitele k žákovi, avšak odebírá také žáku vědění určené a vyhrazené pro učitele. Škola se stala místem vypracování pedagogiky. A tak jako procedura nemocniční zkoušky dovolila epistemologické odblokování medicíny, věk „zkoušející" školy značí počátek pedagogiky, která pracuje jako věda. Věk inspekcí a donekonečna opakovaných manévrů v armádě rovněž vyznačuje rozvoj ohromného taktického vědění, jehož účinek se projevil v epoše napoleonských válek. Zkouška s sebou přináší celý mechanismus, který k určitému typu formovaní vědění připojuje určitou formu praktikování moci. 1. Zkouška ■přeměnila ekonomii viditelnosti na výkon, moci. Moc je tradičně to, co se ukazuje, co je vidět, co se manifestuje a co paradoxně nachází princip své síly v pohybu, jímž tuto sílu rozvíjí. Ti, na něž působí, mohou zůstávat ve stínu; přijímají světlo pouze od té části moci, jež je jim propůjčena, nebo z jejího odrazu, který na okamžik přenášejí. Disciplinární moc se naproti tomu projevuje ve své neviditelnosti; tem, jež si podrobuje, ukládá naopak princip povinné viďi- 21) Viz UEnscigncmcnt ct la diffusion des sciences au XVIII' siěcte, 1964, s. 360. 264 265 elností. V disciplíně jsou tím, co má být viděno, subjekty. Je-ich osvětlení zajišťuje působení moci, jež je nad nimi vykonávána. Stav být bez ustání viděn, moci být kdykoli viděn je to, :o udržuje disciplinární individuum v jeho podřízenosti. \ zkouška je technika, kterou moc - místo aby vysílala zna-není své síly, místo aby svým subjektům vštěpovala své zna-íy - zachycuje své subjekty do mechanismu objektivace. / prostoru, kde vládne, manifestuje disciplinární moc svou iílu v podstatě uspořádáváním objektů. Zkouška platí za ce-emoniál této objektivace. Až dosud bylo rolí politického ceremoniálu poskytovat nísto současně excesivní i regulované manifestaci moci; ce-emoniál byl přehnaným výrazem síly, zároveň přemrště-lým a kódovaný „vydáním", ve kterém moc obnovovala vou platnost. K ceremoniálu vždy více či méně patřil tri-ímf. Okázalý zjev panovníka s sebou přinášel něco z po-věceni, z korunovace, z vítězného návratu; nebylo jediné )říIežitostÍ, dokonce ani při pohřebních slavnostech, kdy iy se moc nerozvinula do své plné výstavnosti. Disciplína ná svůj vlastní typ ceremoniálu. Není jím triumf, nýbrž iřehlídka, „paráda", okázalá forma zkoušky. „Subjekty" sou zde předkládány jako „objekty" pozorování moci, jež e manifestuje jedině svým pohledem. Nepřijímají přímo ibraz.suverénní moci; rozvíjejí přitom jen účinky - a to, da-d by se říci, prázdné - na jejich tělech, která se stala doko-lale čitelná a poslušná. 15. března 1666 vykonal Ludvík CIV. svou první vojenskou přehlídku: „jedna z nejpozoru-lodnějších událostí v království" - 18 000 mužů, kteří pla-ili za sílu, jež „bude držet Evropu v neklidu". O několik let lozději byla u příležitosti této události vyražena medaile.22) Jese nápis: „Disciplina militaris restituta" a legendu „Prohi- 2) O této medaili viz článek J. Jucquiota v Lc Club francitis de k médaille, 4. trlmestr 1970, s. 50-54. Obr. č. 2. sto ad victorias". Napravo král, pravou nohu nakročenou kupředu, sám řídí přehlídku svou hůlkou. Na levé polovině je několik řad vojáků stojících čelem k divákovi a seřazených směrem do hloubky obrazu; zdvihají paži do výše ramen a drží pušku zcela svisle; vykračují pravou nohou a levá je mírně pootočena vně. Na zemi se v pravých úhlech protínají linie, tvořící pod nohama vojáků rozlehlé čtyřuhelníky, které slouží jako značky pro různé fáze a pozice jejich cvičení. Zcela vzadu se rýsuje klasická architektura. Sloupy paláce jsou prodloužením sloupů, které tvoří seřazení muži a jejich vztyčené pušky, tak jako dláždění tvoří bezpochyby prodloužení linií cvičení. Avšak nad balustrádou, která budovu korunuje, jsou sochy představující tančící postavy: klikaté linie, zaoblená gesta, drapérie. Mramor je zaplněn pohyby, jejichž jednotící princip je harmonický. Muži stojí strnule v uniformně opakovaném postoji, řada vedle řady, linie vedle linie: to je jednota taktická. Řád architektury, který na svém vrcholu osvobozuje tančící postavy, klade svá pravidla a svou geometrii na zem na disciplinované muže. To jsou sloupy moci. „Dobré," řekl jednoho dne velkokníže Michail před nastoupenými vojáky poté, co zhlédl armádní manévry, „jen - oni dýchají."13) Přijměme tuto medaili jako svědectví okamžiku, kdy se spojují - paradoxním, nicméně význačným způsobem - nej-zjevnější figura suverénní moci a objevem se rituálů vlastních moci disciplinární. Těžko udržitelná viditelnost monarchy se vrací v nevyhnutelné viditelností subjektů. A právě tato inverze viditelností ve fungování disciplín zajišťovala až do jejich nejnižších úrovní projevy moci. Vstupujeme do věku nekonečné zkoušky a donucovací objektivace. 23) P. Kropotkin, Aulaur ď um via, 1902, s. 9. Za tento odkaz vděčím panu G. Canguilhemovi. 66 267 2. Zkouška také uvádí do dakumentačnília pok individualitu. Nechává za sebou celý pečlivě opatrovaný a detailní archiv, jenž se ustavil na úrovni těl a dní. Zkouška, která umisťuje individua do pole dohledu, je rovněž situuje do sítě psaní; zapojuje je do celé masy dokumentů, které je zachycují a fixují. Procedury zkoušky byly okamžitě spojeny se systémem intenzivní registrace a akumulace dokumentů. „Moc psaní" se ustanovila jako podstatná součást soukolí disciplinární moci. V mnoha bodech se formovala podle tradičních metod administrativní dokumentace, nicméně se speriálními technikami i dMežitými inovacemi. Zahrnovaly například metody identi-ikace, charakteristiky osob či popisu. Zde ležel problém armá-iy, která byla nucena znovu zapojit dezertéry, zabránit opako-/ání odvodů, korigovat fiktivní stavy vykazované důstojníky, ■ozeznat u každého vojáka, čím může sloužit a jakou má hodnotu, s jistotou stanovit bilanci zmizelých a padlých. Byl to Droblém nemocnic, kde bylo třeba rozeznávat nemocné, stíhat limulanty, sledovat vývoj nemocí, ověřovat účinnost léčby, ur-iovat analogické případy a odhalovat počátky epidemií. Byl to Jroblém vzdělávacích ústavů, kde bylo nutné u každého je-lince charakterizovat jeho schopnost, určit jeho úroveň a jeho nožnosti, indikovat případnou využitelnost toho, co by mohl lělat: „Registr slouží k tomu, aby, jsa včas a na místě k mání, lával poznat mravy dětí, jejich pokroky na cestě zbožnosti, ' katechismu i ve vzdělání podle času ve škole stráveného, je-:ch ducha i jejich úsudek, jenž byl již od přijetí vyhraněný."24' Odtud plyne formace celé řady kódů disciplinární indivi-luality, které umožnily pomocí prostředků homogenizace »řepsat individuální rysy ustavené zkouškou: fyzický kód lopísu osoby, lékařský kód symptomů, školský nebo vojen-ký kód jednání či chování. Tyto kódy byly ještě příliš rudi- 1) M. I. D. B., Instnictioit méthodique pour Vácole paraissialc, 1669, s. 64. mentální jak v kvantitativní, tak v kvalitativní formě, avšak vyznačily okamžik první „formalizace" individua v rámci vztahů moci. Další inovace disciplinárního psaní se týkaly uvedení těchto prvků do vztahu korelace, akumulace dokumentů, jejich seřazení, organizování pole srovnávání, jež dovolovalo třídit, tvořit kategorie, stanovovat průměry, upevňovat normy. Nemocnice osmnáctého století byly obzvlášť velkými laboratořemi zapisování a dokumentárních metod. Vedení registrů, jejich specializace, přepisování z jedněch do druhých, jejich cirkulace během vizit, jejich konfrontace při pravidelných setkáních lékařů a úředníků, přenos jejich dat do organismů centralizace (ať do nemocnice nebo do hlavní kanceláře starobinců), porovnatelnost počtu onemocnění, vyléčení, úmrtí na úrovni jedné nemocnice, města i v měřítku celého národa tvořily součást procesu, jímž se nemocnice podrobovaly disciplinárnímu režimu. Mezi základní podmínky dobré lékařské „disciplíny" v obou smyslech tohoto slova je třeba zahrnout procedury psaní, které umožňovaly integrovat individuální data v kumulativních systémech, aniž by se zde ztrácela; uspořádat vše tím způsobem, že lze najít určité individuum počínaje kterýmkoli obecným registrem a že se naopak každý údaj individuální zkoušky může odrazit v kalkulacích celku. Zkouška se díky celému tomuto aparátu psaní, který ji doprovází, otevírá dvěma korelativním možnostem: konstituování individua jako popsatelného, analyzovatelného objektu, nicméně nikoli jeho redukováním na „specifické" znaky, jak to činili přírodovědci v případě živočichů, nýbrž udržováním jeho jedinečných rysů, jeho individuálního vývoje, jeho vlastních schopností či možností pod dohledem permanentního vědění; a na druhé straně konstituování srovnávacího systému, který dovoluje měření globálních jevů, popis skupin, charakterizaci kolektivních faktů, odhado- 68 269 vání individuálních odchylek jednotlivců ve vztahu k druhým, jejich rozmístění v dané „populaci". Tyto malé techniky záznamu, registrace, konstituování spisů, zadávání do sloupců a tabulek, jež jsou nám důvěrně známé, které však umožnily epistemologické odblokování věd o individuu, měly ve svých důsledcích rozhodující význam. Máme nepochybně důvod položit si aristotelovskou otázku: je věda o individuu možná a legitimní? Velký problém patrně vyžaduje velká řešení. Existuje však i malý historický problém - na konci 18. století se objevuje něco, co bychom mohli zahrnout pod označení „klinické" vědy; problém vstupu individua (a nikoli již druhů) do pole vědění; problém vstupu jedinečné deskripce, dotazování, anamnézy, „spisu" do všeobecného fungování vědeckého diskurzu. Odpověď na tuto jednoduchou faktickou otázku jistě postrádá vznešenost: je třeba sledovat tyto procesy.psaní a registrace, je třeba sledovat tyto mechanismy zkoušek, formování disciplinárních dispozitívů a formování nového typu moci nad těly. Je to zrození věd o člověku? To je pravděpodobně nutné hledat v těch neslavných archivech, kde se vypracovávala moderní hra donucování tél, gest, chování. 3. Zkouška obklopená všemi dokiímentnčními technikami činí z každého individua „případ": případ, který tvoří zároveň objekt poznání a cíl působení moci. Případ již není jako v ka-zuisrice či v soudní praxi soubor okolností kvalifikujících čin a umožňujících přizpůsobit užití pravidla, nýbrž individuum, tak jak může být popsáno, posouzeno, měřeno, srovnáváno s jinými, a to v samotné jeho individualitě; a je to také individuum, jež musí být cvičeno či napravováno, jež se musí třídit, normalizovat, vylučovat atd. Po dlouhou dobu zůstávala jakákoli individualita - ta nej-nižší a kohokoli - pod prahem popisu. Být prohlížen, pozorován, do detailu vykládán, sledován den po dni nepřetržitým zápisem bylo privilegiem. Kronika člověka, vyprávění o jeho životě, jeho historiografie redigovaná v proudu jeho existence tvořily součást rituálů jeho moci. Avšak disciplinární pochody tento vztah převrátily, snížily práh popsa- f telnosti individuality a učinily z tohoto popisu prostředek kontroly a metodu ovládání. Není to již monument pro paměť budoucnosti, nýbrž dokument pro případné použití. A tato nová popsatelnost je o to výraznější, oč striktnější je disciplinární začlenění: od počátku 18. století a v souladu s tendencí, která je vlastní mechanismům disciplíny, se dítě, nemocný, blázen, odsouzený stávají objektem individuálních popisů a životopisných vyprávění. Toto zapisování skutečných osudů již není procedurou herbizace; funguje jako proceduraobjeklivace a podrobení. Pečlivě ověřovaný život mentálně chorých či delikventů souvisí, tak jako kroniky králů čí epopeje o velkých a slavných banditech, s určitou politickou funkcí psaní, ale v rámci zcela jiné techniky moci. Zkouška jako současné rituální a „vědecká" fixace rozličných individuí, jako připíchnutí každého k jeho vlasmi jedinečnosti (v opozici k ceremonii, kde se manifestovaly postavení, urozenost, privilegia, funkce spolu s veškerou nádherou svých znaků) jasně ukazuje objevení se nové modality moci, kde každý obdrží jako statut svou vlastní individualitu a kde je prostřednictvím tohoto statutu spjat s rysy, s měřítky, s odchylkami, s „poznámkami", které jej charakterizují a činí z něj v každém ohledu „případ". A konečně zkouška stojí v centru procedur, které konstituují individuum jako účinek a objekt moci, jako účinek a objekt vědění. Je to zkoušení, které kombinováním hierarchického dohlížení a normalizační sankce zajišťuje skvělé disciplinární funkce rozmístění a roztřídění, maximálního vydobytí sil a Času, plynulé vývojové akumulace, optimální kompozice schopností; tedy produkce celulární, organické, genetické a kombinatomí individuality. Spolu s tím se ritua-lizuji ty disciplíny, které bychom mohli krátce charakterizo- '70 271 fat, když řekneme, že jsou modalitou moci, pro niž je pod-tatná individuální diference. Disciplíny vyznačují okamžik, kdy se uskutečňuje to, co ychom mohli nazvat obrácení politické osy individualizace. ! některých společnostech, pro něž je feudální režim pouze iříkladem, lze tvrdit, že individualizace je největší tam, kde e praktikuje svrchovanost, a ve vyšších sférách moci. Čím ví-e je zde někdo držitelem moci či privilegia, tím více zname-á jako individuum skrze rituály, projevy či výtvarné repre-entace. „Jméno" a rodokmen, které ho situují uvnitř celku říbuzností, vykonání hrdinských činů, které manifestují pře-ahu sil a které vyprávění činí nesmrtelnými, ceremonie, kte- 2 vyznačují svým uspořádáním mocenské vztahy, monu-íenty či donace, které dodávají život i po smrti, oslavy excesy rozhazovačnosti, mnohonásobné věrnostní a lenní ľazky, jež se různě kříží, to vše konstituuje procedury „vze-rupné" individualizace. V disciplinárním režimu je indivi-ualizace naproti tomu „sestupná": úměrně tomu, jak se moc :ává anonymnější a funkčnější, mají ti, na nichž se praktiku-í, tendenci být silněji individualizováni; a to spíš prostřed-ictvím dohlížení než ceremonií, spíš pozorováním než pa-lětihodnými příběhy, spíš pomocí srovnávacích měřítek, terá odkazují k „normě", než rodokmenů, které předkláda-' jako význačné body předky; spíš „odchylkami" než hr-inskými skutky. V systému disciplíny je dítě více iňdividúa-zováno než dospělý, nemocný více než zdravý, blázen delikvent více než normální a netrestaný člověk. Právě atříc těm prvním jsou ve všech případech namířeny indivi-ualizující mechanismy naší civilizace; a pokud se objeví sna- 3 individualizovat zdravého, normálního a trestně bezú-anného dospělého, je to napříště vždy tak, že se zkoumá, kolik je v něm ještě z dítěte, kolik skrytého šílenství v něm přebývá, jaký zásadní zločin by si přál spáchat. Všechny vědy, analýzy Či praktiky s kořenem „psycho-" mají své místo v tomto historickém obratu procedur individualizace. Okamžik, kdy se přešlo od historicko-rituálních mechanismů formování individuality k mechanismům vědecko-discipli-nárním, kdy normální nastoupilo na místo zděděného po předcích a měřítko na místo statutu, nahrazujíc tak individualitu člověka pamětihodného individualitou člověka kalkulovalelného, okamžik, kdy se vědy o člověku staly možnými, byl rovněž okamžikem, kdy se do činnosti zapojily nová technologie moci a jiná politická anatomie těla; A jestliže je od hloubi středověku až po dnešek „dobrodružství" příběhem individuality, přechodem od eposu k románu, od vznešených činů k tajné jedinečnosti, od dalekých vyhnanství k vnitřnímu zkoumání dětství, od soubojů k fan-tazmatům, je to vše rovněž vepsáno ve formování disciplinární společnosti. Není to již Je bon petit Henri", nýbrž neštěstí malého Hanse, co vypráví příhody z našeho dětství. Dnešní Román o růži byl napsán Mary Barnesovou; namísto Lancelota tu máme prezidenta Schrebera. Často se říká, že model společnosti, která má jako své konstitutivní prvky individua, je převzatý z abstraktních právnických forem smlouvy a směny. Merkantilm společnost by se podle tohoto názoru představovala jako smluvní asociace izolovaných právnických subjektů. Možná. Zdá se, že politická teorie 17. a 18. století se skutečně často podřizuje tomuto schématu. Nesmíme však zapomínat, že v téže době existovala technika účinného ustavování individuí jako korelativních prvků moci a vědění. Individuum je nepochybně fiktivním atomem „ideologické" reprezentace společnosti; je ale také skutečností fabrikovanou tou specifickou technologií moci, jež se nazývá „disciplína". Musíme jednou provždy přestat popisovat účinky moci v termínech negativ- 273 nich: moc „vylučuje", „potlačuje", „zadržuje", „cenzmw< „abstrahuje", „maskuje", „skrývá". Moc ve skutečnosti pro! dukuje; produkuje realitu; produkuje oblasti objektů a rituálů pravdy. Individuum a poznatky, které o něm lze získat patří k této produkci. ' ' : Nepriznávame však těmto často drobným uskokům disciplíny, když jim připisujeme takovou moc, příliš mnoho? Odkud mohou čerpat tak rozsáhlou účinnost? KAPITOLA III PANOPTISMUS Podívejme se nyní na měřítka, která je třeba, podle nařízení ze 17. století, brát v úvahu, bylo-li město prohlášeno za nakažené morem.1' Nejprve přísné prostorové rozčlenění: dokonalé uzavření města a okolní půdy, zákaz opustit město pod trestem smrti, vyhubení všech volně pobíhajídch zvířat; rozdělení města na oddělené čtvrti, jmenování správce v každé z nich. Každá ulice je zařazena pod pravomoc syndika, který nad ní dohlíží; kdyby ji opustil, bude odsouzen k smrti. Od určeného dne je nařízeno, aby každý zůstal ve svém uzavřeném domě; pod trestem smrti je zakázáno dům opustit. Sám syndik přichází, aby zvnějšku uzavřel všechny domy; bere si s sebou klíče, které odevzdá správci čtvrti; ten je drží u sebe až do konce karantény. Každá rodina se musí postarat o zásoby; pouze v případě chleba a vína budou z ulice do interiéru domů zřízeny úzké dřevěné kanály, umožňující každému dostat svou dávku, aniž by přitom došlo ke styku mezi zásobovateli a obyvateli domů; pro maso, ryby a zeleninu byly používány kladky a koše. Je-li naprosto nezbytné opustit dům, je to možné jen podle stanoveného pořadí a s vyloučením jakéhokoli styku. Volně se mohou pohybovat jen správci, syndici 1) Archívcs militnírcs de Vincennes, A1 516 91 sc. Totc nařízení je v podstatě stejné jako celá řada jiných, jež pocházejí z téže doby či z doby dřívější. 274 275 i vojáci na stráži, a mezi nakaženými domy od jedné mrtvo-y k druhé také „krkavci", kteří jsou lhostejně ponecháni smr-i: jsou to „lidé, kteří evidují nemocné, pohřbívají mrtvé, ukli-:ejí a vykonávají mnoho dalších sprostých a odporných lužeb". Je to rozčleněný, nehybný, strnulý prostor. Každý je :arovnán na svém místě. A pokud se hne, jde mu o život; bud' e nakazí, nebo je potrestán. Inspekce pracuje bez ustání. Dohled je všude ve stavu idělosti: „značně velký útvar občanské milice, jemuž velí lobří důstojníci a slušní lidé", příslušnici stráže u městských iran, na radnici a ve všech čtvrtích, aby se dosáhlo co íejbystřeji poslušnosti obyvatel a co nejabsolutnější autority něstských úředníku, „jakož i dohlížení nad vším nepořádám, zlodějstvím a rabováním". V městských branách jsou tanoviště dohledu, na konci každé ulice vojenské hlídky. Caždý den navštěvuje správce čtvrt, která mu byla svěřena, by se přesvědčil, zda syndikové plní své úkoly, zda si oby--atelé na něco nestěžují; „dohlížejí nad jejich jednáním". Kaž-lý den prochází rovněž syndik ulici, za kterou je odpovědný; ;astaví se před každým domem, nechá si všechny obyvatele lastoupit k oknům (těm, kteří mají svá obydlí obrácena srncem na dvůr, bude přiděleno jedno okno vedoucí na ulici, kde e nesmí kromě nich ukázat nikdo jiný); každého vyvolá jmé-lem a zajímá se, v jakém jsou stavu, všichni, jeden po dru-lém - „v kterémžto případě jsou obyvatelé povinni mluvit iravdu pod hrozbou trestu smrti"; jestliže se kdokoli neuká-e u okna, syndik se musí ptát po důvodech: „snadno tak od-ialí, zda skrývají mrtvé či nemocné". Každý uzavřený ve své Jeci, každý u svého okna, odpovídající na vyvolání jménem ukazující se, když je vyzván - je to velkolepá přehlídka ži-ých a mrtvých. Tento dohled se opírá o systém permanentní registrace: lášení jsou předávána od syndiků ke správcům, od správců e konšelům či k starostovi. Na počátku tohoto „uzamčení" se postupně stanovují role všech obyvatel přítomných ve městě; do seznamu se zanáší „jméno, věk a pohlaví bez ohledu na postavení": jeden exemplář je pro správce čtvrti, druhý pro kancelář radnice, další slouží jako základ k tomu, aby syndik mohl provádět každodenní kontrolu. Vše, co je během návštěv zjištěno - úmrtí, onemocnění, stížnosti, porušení řádu - je zaznamenáno a předáno dále správcům a úředníkům radnice. Ti mají veškerou pravomoc nad lékařskou péčí; je jim přidělen odpovědný lékař; žádný jiný lékař nemůže vykonávat svou praxi, žádný jiný lékárník nemůže připravovat léky, žádný zpovědník nemůže navštěvovat nemocné, aniž by měl písemné povolení, „aby se zabránilo tomu, že by někdo skrýval či léčil nakaženého nemocného bez vědomí úředníků radnice". Registrace patologického musí být konstantní a centralizovaná. Vztah každého jedince k jeho nemoci a k jeho smrti vede skrz zástupce moci, skrz registraci, kterou provádějí, a skrz rozhodnutí, která vynášejí. Pět nebo šest dní po začátku karantény dochází k vyčištění domů, jednoho po druhém. Všichni obyvatelé jsou přinuceni odejít; v každé místnosti jsou „nábytek a zboží" vyzdviženy či zavěšeny nad zemí; po místnosti se rozlije pačule; po pečlivém utěsnění všech okem, dveří, a dokonce i klíčových dírek, které se zalijí voskem, se pačule zapálí. Nakonec se celý dům otevře dokořán, zatímco se pačule spotřebovává hořením; ti, co čištění prováděli, jsou tak jako při vstupu prohledáni „v přítomnosti obyvatel domu, aby bylo vidět, že si při odchodu neodnášejí nic, co s sebou nepřinesli". Čtyři hodiny poté mohou obyvatelé vstoupit do svého domu. Tento uzavřený, rozkouskovaný, ve všech svých bodech kontrolovaný prostor, kde jsou jednotlivci vsazeni na vymezené místo, kde jsou kontrolovány i ty nejmenší pohyby, kde jsou všechny události zaznamenávány, kde centrum a periferii propojuje nepřetržitá činnost zapisování, kde moc působí 76 277 nerozděleně podle souvislého hierarchického schématu, kde je každý jednotlivec neustále vyhledáván, zkoušen a distribuován v prostředí živých, nemocných a mrtvých - to vše utváří kompaktní model disciplinárního dispqzitivu. Na mor odpovídá řád; jeho funkcí je rozplést všechny zmatky: zmatek nemoci, která se přenáší, když dojde ke smísení těl; zmatek zla, které vzrůstá, když strach a smrt stírají hranice zakasaného. Předepisuje každému jeho místo, jeho tělo, jeho nemoc a smrt, jeho prospěch, prostřednictvím všudypřítomné a vševědoucí moci, která sama sebe pravidelným způsobem neustále rozděluje, až nakonec určuje jednotlivce, to, co íej charakterizuje, to, co mu náleží, to, co se mu přihodí. Pro-i moru, který je směsí, prosazuje disciplína svou moc, která e analytická. Okolo moru vznikla celá literární fikce svátku: suspendované zákony, uvolnění zákazů, frenetično času, který míjí, těla mísící se bez jakéhokoli ohledu, jedinci, kteří stí-lávají své masky, kteří ztrácejí svou statutární totožnost a fi-juru, pod kterou jsou známí, kteří nechávají vyjít na světlo Lcela jinou pravdu. Byl tu ale také politický sen o moru, kte-•ý byl pravým opakem literární fikce svátku: nikoli kolektiv-íí slavnost, nýbrž přísné oddělení; nikoli přestupované záko-ly, nýbrž pronikání nařizování až do nejjemnějších detailů ?xistence a prostřednictvím dokonalé hierarchie, která zajiš-úje kapilární fungování moci; nikoli masky, které se navléka-í a strhávají, nýbrž přisouzení každému jeho „pravého" jmé-ia, jeho „pravého" místa, jeho „pravého" těla a jeho „pravé" nemoci. Mor jako současně reálná a imaginární forma ztráty ádu má za svůj medicínský a politický korelát disciplínu. Za lisciplinárními dispozitivy můžeme číst utkvělou hrůzu : „nakažení", z moru, z povstání, ze zločinu, z tuláctví, z de-:erce, z lidí, klen se objevují a mizejí, žijí a umírají bez řádu. Jestliže lepra podněcovala vznik rituálů vyloučení, které 'edly v určité míře až ke vzniku modelu a sloužily jako obec-lá forma velkého Uzavření, mor podněcuje schémata discip- linární. Spíš než masivní a binární rozdělení na jedny a druhé vyžaduje mor množství separací, individualizující rozmístění, do hloubky organizovaný dohled a kontrolu, intenzifikaci a rozvětvení moci. Malomocný je zachycen y praktikách odmítnutí, v exilu-klauzuře; je tam ponechán, aby zanikl v masovém měřítku, kde není důležité rozlišovat; nakažení morem jsou zachyceni v detailním taktickém rozčlenění města na čtvrti, kde existují individuální diferenciace omezujícími účinky moci, která se posiluje, artikuluje a dále rozděluje. Na jedné straně je velké uzavření, na straně druhé správný výcvik. Lepra a její oddělení; mor a jeho rozčlenění. Jedno je poznamenáním, druhé analýzou a rozdělením. Exil malomocného a uvěznění morem nakažených v sobě nenesou stejný politický sen. Ten první je snem o čistém společenství, ten druhý snem o disciplinární společnosti. Dva způsoby, jak vykonávat moc nad lidmi, jak kontrolovat vztahy mezi nimi, jak rozplétat jejich nebezpečné svazky. Město nakažené morem, celé prostoupené hierarchií, dohlížením, pohledem, psaním, město znehybnělé extenzivním fungováním moci, jež dopadá odděleným způsobem na všechna individuální těla - to je utopie dokonale ovládaného města. Mor (přinejmenším zůstává-li ve stadiu předpokladu) je zkouška, na jejímž základě lze ideálně definovat působení disciplinární moci. Když se snaží nechat práva a zákony fungovat podle čisté teorie, uchylují se právníci ve své představivosti do přirozeného stavu; aby vládcové zahlédli fungování dokonalých disciplin, snili o situaci morové nákazy. V pozadí disciplinárních schémat stojí obraz moru jako řešení všech zmatků a nepořádků; tak jako stojí obraz lepry odříznuté od jakéhokoli kontaktu v pozadí schémat vyloučení. Jsou to schémata rozdílná, nikoli však neslučitelná. Můžeme sledovat, jak se pomalu přibližují, a právě devatenáctému století bylo vlastní, že na prostor vyloučení, jehož symbolickým ob3'vale!em byl malomocný (a žebráci, tuláci, 178 279 blázni a násilníci tvořili jeho skutečnou populaci), aplikovalo techniku moci patřící k disciplinárnímu rozčlenení. Zacházet s „malomocnými" jako s „nakazenými morem", promítnout detailní rozdělení discipliny na neuspořádaný prostor internace, pracovat s metodami analytického rozmístění vlastními moci, individualizovat vyloučené, ale i užít procedur individualizace pro označení vyloučených - to vše bylo-přesně. prováděno disciplinární mocí od počátku 19. století; psychiatrický útulek, systém vězeňství, polepšovna, nově zavedená zvláštní výchovná péče pro mladistvé a do jisté míry nemocnice, v obecném smyslu pak všechny instance individuální kontroly pracovaly ve dvojitém režimu: v režimu binárního oddělení a označení (blázen - duševně zdravý, nebezpečný -neškodný, normální — nenormální); a v režimu .donucujícího vykázání, rozlišujícího rozděleni (kdo kým je; kde má být; čím má být charakterizován, jak jej rozeznat; jak nad ním individuálním způsobem vykonávat dohled atd.). Na jedné straně jsou malomocní „předěláváni podle vzoru moru"; vyloučeným je vnucována taktika individualizujících disciplín; a na druhé straně univerzalita disciplinárních kontrol dovoluje vyznačit, kdo je „malomocný", a zapojit do hry proti němu dualistické mechanismy vyloučení. Konstantní dělení na normální a nenormální, jemuž je každý jedinec podřízen, vede až k nám samým, přičemž aplikuje binární vyznačení a exil malomocných i na všechny ostatní objekty; existence celého tohoto souboru technik a institucí, které mají za úkol poměřovat, kontrolovat a napravovat nenormální, vede k fungování disciplinárních dispozitivů, které si vyžádal 9trach z moru. Všechny mocenské mechanismy, které se dodnes rozprostírají okolo nenormálního, aby je označily jako. :o, co je třeba změnil, tvoří tyto dvě formy, z nichž jsou ony nechanismy vzdáleně odvozeny. Benthamův Panoptikon je architektonickou figurou této kompozice. Jeho princip je známý: na okraji je budova ve tvaru kruhu; uprostřed je věž; věž je prošpikována širokými okny, která vedou směrem k vnitřní straně kruhu; okrajová budova je rozdělena na jednotlivé cely, z nichž každá prochází celou šířkou budovy; cely maji dvě okna, jedno, směřující dovnitř, odpovídá oknům věže; druhé, směřující ven, umožňuje, aby skrz celu procházelo světlo z jedné strany na druhou. Potom stačí umístit dohlížejícího do centrální věže a v každé cele uzavřít jednoho blázna, nemocného, vězně, dělníka nebo školáka. V důsledku protísvětla je možné z věže pozorovat, jak se rýsují právě proti světlu drobné siluety těch, kdo jsou uzavřeni v celách na okraji. Tolik klecí, tolik malých divadel, kde je každý herec sám, dokonale individualizovaný a neustále viditelný. Dispozitiv panoptika organizuje prostorové jednotky, které umožňují bez ustání vidět a okamžitě rozeznávat. Převrací zkrátka princip žaláře; nebo spíš jeho tri funkce - uzavřít, zbavit světla, skrýt - zachovává jen tu první a potlačuje druhé dvě. Plné světlo a pohled dozorce uzavírají lépe než temnota, která koneckonců ochraňuje. Viditelnost je past. 7 Zaprvé umožňuje - což je účinek negativní - vyhnout se kompaktním, hemžícím se a rozbouřeným masám, jež se nacházely na místech uzavření, jak je maloval Goya nebo popisoval Howard, Na svém místě je každý bezpečně uzavřen v cele, do níž je zpředu vidět z místa dozorce; boční stěny však zabraňují jakémukoli kontaktu se spoluvězni. Je viděn, ale nevidí; je objektem informace, nikdy subjektem komunikace. Umístění jeho cely vstříc centrální věži mu ukládá osovou viditelnost; avšak rozdělení kruhu, jeho dobře oddělené cely implikují boční neviditelnost. A toto vše je zárukou pořádku, jsou-li vězni odsouzení trestanci, neni tu nebezpečí, že by došlo ke spiknutí, k pokusu o společný útěk, plánování nových zločinů v budoucnosti, vzájemnému špatnému »80 281 3vlivnění; jsou-li jimi pacienti, nehrozí nebezpečí šíření náka-jy; jsou-li to blázni, odpadá nebezpečí vzájemného násilného jblížení; jsou-li to děti, nehrozí opisování, hluk, bavení se, -ozptylování. Jde-li o dělníky, nedochází u nich ke rvačkám, rJ», ed. Bowring, 1643, díl IV, s. 45. 182 283 člověka, škodolibost dítěte, touha po vědění filozofa, který chce projit tímto muzeem lidské přirozenosti nebo zlovolnost těch, kdo nacházejí zálibu ve špehování a trestání. Čím větší je počet těchto anonymních a průchozích pozorovatelů, tím větší je pro vězněného riziko, že bude překvapen, a o to více roste jeho zneklidňující vědomí, že je pozorován. Panoptikon je nádherný stroj, který, ať jsou tužby, na jejichž základě pracuje, jakkoli různorodé, produkuje zcela homogenní účinky moci. Skutečné podřízení se rodí mechanicky z fiktivního vztahu. Tak nem nutné použít násilné prostředky pro donucení odsouzeného k dobrému chování, blázna ke klidu, dělníka k práci, školáka k píli při učení, nemocného k poslušnosti příkazů. Bentham byl nadšen tím, že panoptikalní instituce mohou fungovat tak snadno: žádné mříže, žádné řetězy, žádné těžké zámky; stačí, aby tu byla jasná separace a dobře rozmístěné otvory. Těžkopádnost starých „maison de sůreté" s jejich architekturou pevnosti je možné nahradit jednoduchou geometrií a ekonomií „maison de certihide". Účinnost moci, její donucovací síla přešla v jistém smyslu na opačnou stranu -na stranu svého povrchu při aplikaci, Ten, kdo je podroben polem viditelnosti a je si toho vědom, na sebe přebírá starost o mocenská donucování; nechává je spontánně dopadat na sebe samotného; vpisuje do sebe mocenský vztah, v němž hraje simultánně obě role; stává se principem svého vlastního podřízení. Z tohoto důvodu se může externí moc odlehčit od své fyzické tíže; směřuje k netělesnosti; a čím více se přibližuje k této hranici, tím jsou její účinky konstantnější, důkladnější a trvalejší: je to nepřetržité vítězství, které se vyhýbá jakékoli fyzické konfrontaci a kterého je vždy již předem dosaženo. Bentham nikde neříká, zda se ve svém projektu nechal inspirovat zvěřincem, který zkonstruoval Le Vaux ve Versailles. Byl to první zvěřinec, kde nejsou různé prvky, jak bylo tradi- cí, rozptýleny v parku:r0 uprostřed osmistěnného pavilonu, který v prvním podlaží sestává pouze z jediné části, je královský salon; ve všech stěnách se rozvírají velká okna, jež ústí do sedmi klecí (osmá strana je vyhrazena pro vstup), ve kterých jsou uzavřeny různé druhy zvířat. V Benthamově době tento typ zvěřince vymizel. Avšak v programu Panopti-konu můžeme nalézt podobnou péči o individualizující pozorování, o charakterizaci a klasifikaci, o analytické uspořádání prostoru. Panoptikon je královský zvěřinec; zvíře je nahrazeno Člověkem, seskupení podle druhů individuální distribuci a král mašinérií skryté moci. Kromě těchto maličkostí však Panoptikon vykonává také práci přírodovědce. Umožňuje stanovovat diference: u nemocných pozorovat symptomy u každého jednotlivě, aniž by blízkost lůžek, cirkulace výparů či důsledky nákazy mátly klinické tabulky; u dětí zaznamenávat jejich projev (aniž by přitom mohly napodobovat či opisovat), odhalovat jejich schopnosti, oceňovat jejich charaktery, stanovovat přísné klasifikace a vzhledem k normálnímu rozvoji odlišovat „líné a svéhlavé" od těch, které jsou „nevyléčitelně imbecilní"; u dělníků zaznamenávat schopnosti každého jednotlivce, porovnávat dobu, kterou potřebuje na vykonání určité práce, a jsou-li placeni ode dne, tak následně vypočítat jejich mzdu.71 Tolik tedy, pokud jde o zoologickou zahradu. Pokud jde o laboratoř, Panoptikon mohl být rovněž využit jako stroj na získávání zkušeností, na modifikaci chovám, na výcvik či převýchovu jedinců. Na experimentování s léky a ověřování jejich účinků. Na zkoušení různých druhů trestů na vězních podle závažnosti jejich zločinu a podle jejich povahy a hledání těch nejúčinnějších. Na učení dělníků současně různým technikám a stanovení té nejlepší. Na zkoušení pedagogických ex- 6) G. Loisel, Hislaire des měna&crics, 1912, sv. II, s. 104-107. Viz obr. č. 14. 7) Tamtéž, s. 60-64. 284 285 perimentů - a zejména obnovení slavného problému vzdělávání v uzavřeném prostředí, jež bylo zkoušeno na nalezených dětech; pozorovalo by se, co se stane, když by byli ve svých šestnácti či osmnácti letech uvedeni mezi jiné chlapce ä dívky; mohlo by se ověřit, zda, jak se domníval Helvétius, kdokoli může vyučovat cokoli; bylo by možné sledovat „genealogii každé pozorovatelné myšlenky"; bylo by možné různé děti uvést do rozličných systémů myšlení, přimět je věřit, že dvě a dvě nejsou čtyři nebo že měsíc je kolo sýra, a později, až by jim bylo dvacet nebo dvacet pět let, je dát dohromady; vedlo oy to tedy k diskusím, jež by byly mnohem cennější než kázá-ií a konference, za něž se již utratilo tolik peněz; přinejmenším py se objevila příležitost učinit objevy v oblasti metafyziky. Pa-lopakon je privilegované místo, které dovoluje provádět experimenty na lidech a s naprostou jistotou analyzovat transfor-nace, jakých lze u lidí dosáhnout. Panoptikon může dokonce vytvořit aparát pro kontrolu svých vlastních mechanismů. / centrální věži může ředitel špehovat všechny zaměstnance, cteří jsou mu podřízeni; ošetřovatele, lékaře, mistry, učitele, lozorce; bude je moci nepřetržitě posuzovat, modifikovat je-ich chování, ukládat jim metody, které považuje za nejlepší; íavíc bude moci i on sám být snadno pozorován. Inspektor, ibjevující se neočekávaně v centru Panoptikonu, bude moci sdním mrknutím oka, a aniž by se před ním mohlo cokoli krýt, posoudit, jak celé zařízení funguje. A nestal se navíc ta-Lový ředitel, byl-li takto uzavřen v středu architektonického lispozitivu, jeho nedílnou součástí? Nezpůsobilý lékař, který lovolí, aby se rozšířila nákaza, neschopný ředitel věznice či to-árny budou prvními oběťmi epidemie ä vzpoury. „Můj osud, irohlásil velitel Panoptikonu, je spjat s jejich osudy (tedy s osu-y vězňů) všemi svazky, které jsem si dokázal představit."B! ( J. Bentham, „Panopticon versus New South Wales", ve Works, ed. Bowring, 1843, díl IV, s. 177, Panoptikon pracuje jako určitá laboratoř moci. Díky svým mechanismům pozorování přitom dokáže s účinností a ve velkém rozsahu pronikat do chování lidí; přírůstek vědění se připojuje ke všem výdobytkům moci a odkrývá nové objekty poznání na všech površích, na nichž moc hodlá působit. Město nakažené morem, panoptické zařízení - rozdíly mezi nimi jsou důležité. Na vzdálenost jednoho a půl století vyznačují transformace disciplinárního programu. V prvním případě je situace výjimečná: moc se mobilizuje proti mimořádnému zlu; stává se všude přítomnou a viditelnou; vymýšlí nové mechanismy; odděluje, znehybňuje, rozčleňuje; na určitou dobu konstruuje něco, co je antiměstem a dokonalou společností zároveň; vynucuje si ideální fungování, které se však v konečném zúčtování redukuje, stejně jako zlo, proti kterému bojuje, na prostý dualismus života a smrti: ten, kdo se hýbe, s sebou nese smrt, a zabit je ten, kdo se pohne. Panoptikon je naopak třeba chápat jako zobecněný model fungování, jako způsob definování vztahů moci a každodenního života lidí. Bentham jej bezpochyby prezentoval jako jedinečnou instituci, jež je uzavřená sama v sobě. Podobně bývají utopie často pokládány za dokonale uzavřené. Oproti zpustošeným věznicím, hemžení se a přelidnění při veřejných popravách, jak je vylíčil na rytinách Piranese, představuje Panoptikon krutou a rozumnou klec. Skutečnost, že až do naší doby dal vzniknout takovému množství ať projektovaných či uskutečněných variací, ukazuje, jaká byla po dobu téměř dvou století jeho imaginární intenzita. Ale Panoptikon nesmí být chápán jako snová budova: je to diagram mechanismu moci redukovaný na jeho ideální formu; jeho fungovaní, abstrahované od všech překážek, od všeho odporu či tření, si lze jasně představit jako čistý architektonický a op- 86 287 ický systém: je to v podstatě figura politické technologie, iterou je možné, a dokonce nutné oddělit od každého speci-ického užití. Ve svých aplikacích je polyvalentní; slouží k napravování ězňů, ale také k léčení nemocných, k vyučování školáků, ; hlídání bláznů, k dohlížení nad dělníky, k donucování ebráků a lenochů k práci. Je to způsob zavedeni těla do pro-toru, rozmístění jedinců jednoho ve vztahu k druhým, hie-archické organizace, rozprostření center a kanálů moci, defi-ování jejích nástrojů a způsobů intervence, které mohou být vedeny v činnost v nemocnicích, v dílnách, ve školách, ve ěznicích. Pokaždé, když je třeba pracovat s množstvím jed-otlivců, jimž je nutné uložit nějaký úkol nebo určitou formu hování, je možné použít panoptické schéma. Je aplikova-?lné — odhlédneme-li od nezbytných modifikací - „ve všech ístitucích, kde je třeba v mezích jistého prostoru, jenž není říliš rozlehlý, držet pod dohledem určitý počet osob".y) Při každé ze svých aplikací dovoluje zdokonalovat výkon locí, a to rozličnými způsoby: tím, že umožňuje redukovat □čet těch, kteří moc vykonávají, a přitom znásobit počet ch, nad nimiž je vykonávána. Tím, že dovoluje intervenovat každém okamžiku a že konstantní tlak působí dokonce ředtím, než jsou spáchány přestupky, omyly, zločiny. Tím, ? za těchto podmínek nevede nikdy jeho síla k intervenci, ^brž počívá ve spontánním a bezhlučném působení, v ústami mechanismu, jehož účinky se řetězí jedny za druhé. Tím, ; bez jakéhokoli jiného fyzického nástroje kromě architektu-• a geometrie působí přímo na jednotlivce; „přenáší dušev- moc na duši". Panoptické schéma je zesilovačem pro jaký->li mocenský aparát: zajišťuje jeho ekonomii (v oblastí Tamtéž, s. 40. Zvolil-li Bentham přednostně za příklad trestaneckou kolonii, tedy proto, že se v ní uplatňuje množství funkcí (dohled, automatická kontrola, uzavření, samotka, nucená práce, výuka). materiálu, v personální oblasti, v čase); zajišťuje jeho účinnost svým preventivním charakterem, svým nepřetržitým fungováním a svými automatickými mechanismy. Je to způsob získávání moci „v míře dosud nevídané", „významný a nový nástroj vládnutí...; jeho výtečnost spočívá ve velké síle, kterou je schopen dodat každé instituci, v níž by byl využit".'") Je to jistý druh „Kolumbova vejce" v řádu politiky. Ve skutečnosti je s to integrovat se do jakékoli funkce (vzdělávací, terapeutické, výrobní, trestní); zintenzívnit výkon této funkce tím, že se k ní těsně přimkne; konstituovat smíšený mechanismus, v němž se vztahy moci (a vědění) mohou přesně a do nejmenšího detailu přizpůsobit procesům, které je třeba kontrolovat; stanovit přesný poměr mezi „přebytkem moci" a „přebytkem výroby". Způsobuje zkrátka v jistém smyslu to, že se vykonávání moci nepřipojuje zvnějšku jako jakési přísné omezení či přívažek k funkcím, které obsadil, nýbrž že je v nich přítomen dostatečně subtilné proto, aby zvětšil jejích efektivitu posilováním svých vlastních obsazení. Panoptický mechanismus není jednoduše přenosovou osou, výměníkem mezi mechanismem moci a nějakou funkcí; je způsobem, jak nechat fungovat mocenské vztahy v nějaké funkci a nějakou funkci prostřednictvím těchto mocenských vztahů. Panoptismus je schopen „reformovat morálku, chránit zdraví, znovuoživit průmysl, šířit vzdělání, snížit veřejné výdaje, postavit ekonomii jako dříve na neochvějný základ, rozplést, a nikoli přetnout gordický uzel zákonů o chudých, a to vše pomocí zcela jednoduché architektonické myšlenky".1" Uspořádání tohoto stroje je nadto takového druhu, že jeho uzavřenost přesto nevylučuje permanentní přítomnost vněj- 10) Tamtéž, s. 65. 11) Tamtéž, s. 39. 8 289 šku: viděli jsme, že naprosto kdokoli může přijít do centrální věže vykonávat funkce dohlížení, a je-li to třeba, může i snadno uhodnout způsob, jakým se dohled vykonává. Ve skutečnosti všechny panoprické instituce, i jsou-li tak pečlivě uzavřené jako instituce vězeňství, mohou být bez obtíží podřízeny oněm současně nahodilým a ustavičným inspekcím: a to nejen ze strany jmenovaných inspektorů, ale i ze strany veřejnosti; '■ kterýkoli člen společnosti bude mít právo přijít se na vlastní oči přesvědčit, jak pracují školy, nemocnice, továrny, věznice. Není tu žádné riziko, že by vzrůst moci vytvořený panoptickým strojem mohl degenerovat v tyranii; disciplinární dispozitiv bude demokraticky kontrolován, poněvadž bude bez ustání ■ přístupný „velikému výboru tvoridmu tribunál světa".121 Pa-noptikon, subtilně uspořádaný tak, aby dozorce mohl jedním mžiknutím oka pozorovat tolik oddělených jedinců, dovoluje rovněž celému světu přijít a dohlížet i nad nejmenším dozorcem. Kdysi byla strojem na vidění temná komora, kde špehovali jednotlivci; nyní se stala průhlednou budovou, kde je vykonávání mod kontrolovatelné celou společností. Panoprické schéma bylo určeno k tomu, aby se, aniž by mizelo či ztrácelo některou ze svých vlastností, rozptýlilo do sodálního těla; jeho posláním bylo stát se zobecněnou funkcí. Město nakažené morem dodalo výjimečný, disciplinární ■ model: dokonalý, avšak zcela násilný; proti nemod, která roznášela smrt, postavila moc nepřetržitou hrozbu smrti; život zde byl redukován na své nejjednodušší vyjádření; to spočívalo v úzkostlivém vykonávání práva meče proti mod 12) Při představě tohoto nepřetržitého proudu návštěvníků vstupujících do centrální věže podzemní chodbou a zde pozorujících krúhoVou krajinu Panoprikonu Bentham myslel na panoramata, která tou dobou právě zkonstruoval Baker (první pochází patrně z roku 1787) a v nichž návštěvníci, soustředění uprostřed, sledují dokola je obkružující krajinu, město, bitvu. Tito diváci přesně zaujímají místo svrchovaného pohledu. . ' smrti. Panoptikon má naopak roli v zesilování; jestliže uspořádává moc, jestliže směřuje k tomu, aby ji učinil ekonomičtější a účinnější, nedělá to pro moc samu, ani pro bezprostřední záchranu ohrožené společností: jde o to posílit společenské síly - zvýšit produkci, rozvinout ekonomii, rozšířit vzdělání, pozdvihnout úroveň veřejné morálky; přimět k růstu a rozmnožení. Jak lze ale posílit moc způsobem, aby panoptikon, aniž by bránil takovému pokroku, aniž by jej zatěžoval svými požadavky a přívažky, tento pokrok naopak usnadňoval? Jaké zesílení mod dokáže být současně znásobením produkce? Jak by moc při zvyšování svých sil mohla i zvětšovat síly společnosti namísto toho, aby se jich zmocňovala nebo je držela na uzdě? Řešení tohoto problému, které podává Panoptikon, spočívá v tom, že produktivní narůstání moci je zajišťováno pouze tehdy, může-li na jedné straně vykonávat moc nepřetržitě až do nejjemnějších základů společnosti, na straně druhé funguje vně jeho okamžitých, násilných, nesouvislých forem, které jsou spjaty s výkonem suverénní moci. . Tělo krále s jeho zvláštní materiální a mytickou přítomností, se silou, kterou on sám rozvíjí nebo ji přenáší na několik dalších osob, je krajním protikladem této nové fyziky mod, kterou definuje panoptismus; jeho doménou je naopak celá ta dblast.dole, oblast nepravidelných těl s jejich detaily, s jejich množstvím pohybů, s jejich různorodými silami, s jejich prostorovými vztahy; jde o mechanismy, které analyzují rozmístění, odchylky, série, kombinace a které užívají různé nástroje, aby je zviditelnily, zaregistrovaly, oddělily a porovnaly: je to fyzika relační a multiplikované mod, která dosahuje své maximální intenzity nikoli v osobě krále, nýbrž v tělech, v jejich vztazích, které je právě umožňují individualizovat, Bentham definuje na teoretické rovině jiný způsob analyzování sociálního tělesa a vztahů moci, které jím procházejí; v praktických ohledech definuje proceduru podřízení těl 290 291 a sil, jež musejí zvyšovat využitelnost moci, a přitom odpovídat ekonomii Vladaŕe.J'anoptismus je obecný princip nové „politické anatomie", jejímž předmětem a cílem není^vztah k suverénnímu vládci, nýbrž vztahy disciplíny. ~~ ~ V této famózní, průhledné a kruhové kleci, s její vysokou, mocnou a vědoucí věží, spočívá patrně pro Benthama otázka po projektu dokonalé disciplinární instituce; jde ovšem také o to ukázat, jak je možné „odemknout" disciplíny a nechat je pracovat difuzně, multiplikovaně, polyvalentně po celém sociálním tělese. U těchto disciplín, které klasická doba vypracovala na přesně daných a relativné uzavřených místech -■ kasárna, koleje, velké dílny - a jejichž globální zápojem bylo možné si představit pouze v omezeném a provizorním měřítku města nakaženého morem, snil Bentham o tom, že z nich vytvoří síť dispozitivů, které budou vzdy a všude ve střehu, prostupujíce celou společnost bez jakékoli mezery či přerušení. Panoptické uspořádání znamená formulaci tohoto zevšeobecnění. Na úrovni elementárních a snadno přenosných mechanismů programuje fungování základny společnosti zcela prostoupené a proniknuté disciplinármmi mechanismy. * Máme zde tedy dva obrazy disciplíny-Na jednom konci je disciplína jako blokáda, uzavřená instituce ustavená na okrajích a vždy směřující k negativním funkcím: zadržet zlo, zabránit komunikaci, zastavit čas. Na druhém konci je, spolu s panoptismem, disciplína jako mechanismus: funkcionální dispozitiv, který musí vylepšovat vykonáyání moci tím, že Je učiní rychlejším, snadnějším, účinnějším jako náčrt subtilních donucovacích metod pro společnost budoucnosti. Pohyb, který vede od jednoho projektu ke druhému, od disciplíny jako výjimky k disciplíně všeobecného dohlížení, spočívá v historické transformaci: jde o postupné rozšíření discipli- 292 nárních dispozitivů v průběhu 17. a 18. století, jejich znásobení napříč celým společenským tělesem, o zformování toho, co bychom mohli obecně nazvat disciplinární společnost. Ceíé disciplinární zobecnění, jehož uznání reprezentuje benthamovská fyzika moci, se odehrálo v průběhu klasické doby. Svědčí o tom rozmnožení disciplinárních institucí spolu se sítí, která začíná pokrývat čím dál tím rozsáhlejší povrch a zaujímat čím dál tím méně okrajovou pozici: to, co bylo ostrůvkem, privilegovaným místem či jedinečným modelem, se stalo obecnou formulí; nařízení charakteristická pro zbožné a protestantské armády Viléma Oranžského nebo Gustava Adolfa se transformovala do nařízení všech armád celé Evropy; modelové jezuitské koleje nebo Batencou-rova a Demiova škola či později škola de Sturmova načrtly obecné formy školní disciplíny; uspořádání námořních a vojenských nemocnic posloužilo jako schéma pro celkovou reorganizaci sítě nemocnic v 18. století. Toto rozšíření disciplinárních institucí bylo však nepochybně jen tím nejviditelnějším aspektem různých, hlubších procesů. 1. Funkcionální inverze disciplín. Od počátku se od nich požadovalo především to, aby neutralizovaly nebezpečí, aby se soustředily na neužitečnou či rozbouřenou populaci, aby vyloučily nepříjemnosti, k nimž by vedla příliš početná shromáždění; od nynějška je od nich požadováno - neboť se toho staly schopnými -, aby hrály pozitivní roli, aby zvětšovaly možnou užitečnost jednotlivců. Vojenská disciplína již není pouhým prostředkem k zabránění drancování, dezerce či neposlušnosti vojska; stává se základní technikou potřebnou k tomu, aby armáda mohla existovat již ne jako shromážděný dav, nýbrž jako jednota, která z této jednoty těží dokonce nárůst svých sil; disciplína vede ke zvýšení zručnosti každého jednotlivce, ke koordinaci těchto zručností, k akceleraci pohybů, znásobení mohutností palby, k rozšíření front útoku, aniž 293 by se přitom snížila jeho síla, zvyšuje schopnost odporu atd. Disciplína dílny, přidržujíc se vcelku způsobu, jenž vede k respektování nařízení a autorit, k zabránění krádeží či ztrát, směřuje k zvýšení schopností, rychlosti, výnosů, a tedy zisku; usměrňuje sice vždy morálku chováni, avšak čím dál víc se zaměřuje na účel jednání a převádí těla na mechanismy, síly na ekonomii. Když se v 17. století objevily provinční či křesťanské základní školy, byla odůvodnění, jichž se jim dostávalo, vesměs negativní: chudí, kteří neměli prostředky na povznesení svých dětí, je ponechávali „ve stavu nevědomosti o jejich povinnostech: starost o živobytí, kterou museli vynakládat, a skutečnost, že i oni sami bylí málo vzdělaní, jim znemožňovaly předávat dobré vychování, jež sami nikdy nepoznali"; to zahrnovalo tři hlavní obtíže: nevědomost boží, zahálku (se všemi následky, jimiž jsou opilství, nemravnost, drobné krádeže i loupeni) a vytváření oněch skupin žebráků, které byly vždy připravené vyprovokovat veřejné nepokoje a „téměř úplně vyčerpat fondy v Hotel-Dieu".131 Na počátku revoluce pak bude cílem, jenž je předepsán základnímu vzdělání, mezí jinými věcmi „posílit", „rozvíjet tělo", připravit dítě „do budoucnosti na nějakou manuální práci", vybavit jej „přesným okem, jistou rukou a pohotovými návyky".141 Discipliny slouží stále víc jako techniky na výrobu užitečných jedinců. Z toho plyne, že se osvobozují ze své marginální pozice a že se zbavují forem vyloučení či pokáni, uzavřeni nebo útulku. Z toho plyne, že pomalu rozvazují své příbuzenství s náboženskými reguiemi a klauzurami. Z toho také plyne jejich tendence zakořenit v nejvýznamnějšich, nejcentrálnějšich, v nejproduktivnějších oblastech společností. Z toho plyne,.že, se začínají připojovat k některé-z-významných základních 13) Ch. Demia, Reglenicul fnmr les čcnles de lit villc de Lyon, 1716, s. 60-61. 14) Talleyrandova zpráva Knnstituanlě z 10. září 1791. Citováno A. Léo-iwm, Lil RťiriififfíoH fnittciíise el fěditcuthm hxlmiqiic, 1968, s, 106. funkcí: k manufakturní výrobě, k předávání vědomostí, k rozmisťování schopností a zručností, k vojenskému aparátu.. A.konečně z toho plyne i dvojí tendence, kterou lze v průběhu 18. století sledovat, jak se rozvíjí, aby znásobila počet disciplinárních institucí a aby disciplinarizovala aparáty již existující. 2. Rozmení discijjUnánuch mechanismů. Zatímco se na jedné straně množí disciplinární zařízení, jejich mechanismy maji jistou tendenci se ,,'deinstitucionalizovat", opouštět uzavřeně pevnosti, kde pracovaly, a cirkulovat ve „svobodném" stavu; masivní a kompaktní disciplíny se rozkládají na pružné procesy kontroly, jež lze transformovat a přizpůsobovat. Ljz^vjené_._apar.áty... někdy přidávají k této jejich specifické a interní funkci úlohu vnějšího dohledu, rozvíjejíce okolo nich celou okrajovou oblast postranních kontrol. Tak křesťanská škola musí nejen vychovávat poslušné děti; musí rovněž umožnit dohled nad jejich rodiči, informovat se o způsobu jejich života, o jejich příjmech, o jejich zbožnosti, o jejich mravech. Škola směřuje k ustavení nepatrných sociálních observatoři, aby pronikla až k rodičům a vykonávala nad nimi pravidelnou kontrolu: špatné chování dítěte nebo jeho nepřítomnost ve škole jsou podle Demii legitimní záminkou k tomu jít a vyptávat se u sousedů, zejména je-li odůvodněná domněnka, že rodina neříká pravdu; později lze také jít a vyptávat se rodičů samotných, zda znají katechismus a zda se modlí, jsou-li odhodláni vymýtit neřesti svých dětí, kolik je u nich v domě postelí a jak je v nich rodina v noci rozmístěna; návštěva může být případně zakončena poskytnutím milodarů, darováním svatých obrázků či dodáním dalších postelí. 1Í) Podobně je i nemocnice čím dál víc považována za opěrný bod lékařského dohlíženi nad populaci vně nemocnice; po požáru v Hôtel-Dieu v roce 1772 požadovali mnozí, 15) Ch. Dumia, Riglemenljuwr les éades de 1» villc de Lymi. 1716, s. 39-40. 294 295 aby ony tak těžkopádné a neuspořádané velké budovy byly nahrazeny řadou nemocnic omezených rozměrů; jejich funkcí by bylo přijímat nemocné v oddělených-částech, ale také: sjednocovat informace o nich, bdít nad endemickými ä epidemickými jevy, otevírat ambulantní střediska, poskytovat rady obyvatelům a pravidelně informovat úřady o zdravotním stavu v oblasti.1fi> Disciplinární procedury je možné též vidět rožptýlené_ni-koli jako.uzavřené instituce, nýbrž jako ohniska kontroly, rozesetá po celé společnosti. Náboženské skupiny a dobročinné organizace hrály po dlouhou dobu tuto roli „discipli-narizace" populace. Od protireformace až po filantropii červencové monarchie se množily iniciativy tohoto typu; jejich cíle byly náboženské (konverze a umravnění), ekonomické (podpora a podněcování k práci) nebo politické (šlo o boj proti nespokojenosti či proti agitaci). Pro názornost by stačilo citovat například nařízení pro charitativní společnosti pařížských farností. Teritorium, jež má být pokryto, je rozděleno na čtvrti a úseky, které jsou přiděleny jednotlivým členům společnosti. Ti je musejí pravidelně navštěvovat, „Budou usilovat o potíráni míst se špatnou pověstí, obchodů s tabákem, heren, karetních spolků, veřejných skandálů, rou-hačství, bezbožností a jiných nepořádků, s nimiž se setkají." Budou též muset jednotlivě navštěvovat chudé; vodítka pro získávání informací jsou upřesněna v nařízeních: stálost ubytování, znalost modliteb, navštěvování svátostí, znalost nějakého řemesla, mravy (a „zda vůbec neupadli v chudobu pro své hříchy"); a konečně „je třeba obratně zjistit, jak se 16) V druhé polovině 18. století se často snilo o využiti armády jako instance provádějící" dohled a o permanentním obecném rozčlenění za účelem dohledu nad obyvatelstvem. Armáda, která byla sama podrobena disciplíně teprve v 17. století, již byla chápána' jako schopná „disciplinnrizovat". Viz například J. Serván, L- Soldu! ci/m/eii, 1780. chovají v domácnosti, zda žijí v míru mezi sebou i se svými sousedy, zda pečují o výchovu dětí v bázni boží... zda nenechávají své starší děti různého pohlaví spát společně či zda nespí s nimi, zda nestrpí ve své rodině prostopášností a flirtování, především u svých starcích dcer. Je-li pochybnost o tom, zda jsou oddány, je třeba vyžádat si jejich oddací list. IhJZestátnénUnechttiiismů Anglii zajišťovaly po dlouhou dobu funkce společenské disciplíny soukromé skupiny inspirované nábožensky;181 ve Francii, ačkoli část této role spočívala v rukou společností pro péči o propuštěné trestance a jejich podporu, další - a nepochybně nejyýznam-nějšL^část-vdicebrzy .převzaLpoli cejní apará t. Organizování centralizované policie probíhalo po dlouhou dobu, a dokonce přímo před QČima současníků, jako nejpřímější výraz královského absolutismu; panovník si přál mít „u sebe úředníka, jemuž by mohl přímo svěřovat své příkazy, svá pověření, své záměry a který by byl pověřen vykonáváním těchto příkazů a královských zatykačů {lettres de cn-chet]".m Převzetím určitého počtu již existujících funkcí -pátrání po zločincích, dohled ve městě, ekonomická a politická kontrola - je policejní důstojníci a hlavní důstojník, který jim velel v rámci celé Paříže, ve skutečnosti, přeměnili na jednotný a přísný administrativní stroj: „Všechny oblasti působení a vyšetřování, které jsou rozmístěny v kruhu, mají střed v osobě hlavního důstojníka... To on uvádí do pohybu všechna kola, jež společně utvářejí řád a harmonii. Účinky je- 17) Arsennl, ms. 2565. Pod tímto číslem se nachází množství nařízení ohledně charitativních spolků v 17. a 18. století. 18) Viz L- Radzinovilz, Tin- Ei^líslr Crimiiud Lne, 1956, díl II, s. 203-241. 19) Poznámka Duvala, prvního tajemníkn policejního velitelství, citovaná F. Funck-Brentnnem, Cňlmitgue den mttniiscrils de In MNiolhčniic de Mrsťmr/, díl IX, s. 1. 196 297 T ho správy nemohou být k ničemu přirovnány lépe než k pohybům nebeských těles."2n) Jestliže však byla policie jako instituce dobře organizována ve fojrně; státního aparátu a jestliže byla jasně-napojena, přímo na centrum politické suverenity, typ moci, který vykonávala, mechanismy, které uváděla do pohybu, a elementy, na něž je aplikovala, byly zcela specifické. Je to aparát, který musí být koextenzivní s celým společenským tělesem, a to nejen na jeho krajních hranicích, kterých dosahuje, nýbrž do nejpodrobnějšího detailu, který má na starosti. Policejní moc se musí „týkat všeho": nejde tu však vůbec o totalitu státu či království jako viditelného i neviditelného těla monarchyjjde o prach událostí, jednám, chování, mínění - „všejio, co se děje";211 předmětem zájmu policie jsou tyto „věci v každém okamžiku", tyto „maličkosti", o nichž hovoří Kateřina II. ve svém Velkém nařízení.22' S policií se dostáváme dp prostoru neomezené kontroly, která hledá, jak v ideálním případě dospět k tomu nejjemnějšímu zrnků/k fbmunejpomíjivějšímu fenoménu sociálního tělesa: „ministerstvo pro úředníky a příslušníky policie je jedno z nejdůiežitějších; záležitosti, které obsáhne, jsou v jistém smyslu neomezené a lze je zpozorovat jen při dostatečně detailním zkoumání":23' nekonečně malé entity politické moci. Aby mohla být vykonávána, musí být této moci poskytnuty nástroje pro nepřetržité, vyčerpávající, všudypřítomné dohlížení schopné učinit vše viditelným za podmínky, že samo zůstane neviditelné. Toto dohlížení musí být jako pohled 20) N. T. Des Essarts, Dictiannairc univcrsel de voliče, 17B7, s. 344,528. 21) Le Maire v memorandu napsaném na žádost Sartineho jako odpověď na šestnáct otázek Josefa II. pařížské policii. Toto memorandum bylo publikováno Gazierem roku 1879. 22) Dodatek k Iiistruction paur In rčdnction ďun nouvcau code, 1769, § 535. 23) N. Delamare, Trnité de la police, 1705, nestránkovaná předmluva. bez tváře, který transformuje celé sociální těleso v pole vnímání: dsíce všudypřítomných očí, pohyblivá a vždy ve střehu připravená pozornost, rozsáhlá hierarchizovaná síť, jež podle Le Maireho zahrnuje pro Paříž 48 komisařů, 20 inspektorů, dále pravidelně placené „pozorovatele", basses mouches neboli tajné agenty, odměňované příležitostně, dále udavače, oceňované podle splnění úkolu, a konečně prostitutky. A toto nepřetržité pozorování musí být koncentrováno v řadě zpráv a hlášení; po celé 18. století směřuje ohromný policejní text k tomu, aby pokryl společnost za pomoci komplexní dokumentární organizace.24' Na rozdíl od soudního či administrativního zápisu bylo v tomto případě zaznamenáváno chování, postoje, možnosti, podezřeni - permanentní účet z chování jednotlivců. Zdeje tfeba poznamenat, že policejní kontrola, ačkoli byla zcela „v královských rukou", nepracovala poď královým výhradním vedením. Ve skutečnosti to byl systém s dvojitým vstupem: musel odpovídat, obcházením justičního aparátu, bezprostředním přáním krále; byl nicméně rovněž schopný odpovídat podnětům zdola; slavné královské zatykače [leŕŕres ďe eachet], které byly po dlouhou dobu symbolem královské arbitráže a které politicky diskvalifikovaly praxi uvězňování, byly ve skutečnosti v naprosté většině vyžádány rodinami, učiteli, lokálními notábly, obyvateli ze sousedství či faráři a jejich funkcí bylo potrestat internovaním celou oblast přestupků pod hranicí trestnosti [infrapénnlité], které spočívaly v narušování pořádku, pobuřování, neposlušností, špatném chování; to, co si Ledoux přál vypudit ze svého architektonicky dokonalého města a co nazýval „přestupky z nedostatku dohledu". Vcelku tedy policie v 18. století při- 24) V případě policejních registrů z 18. století lze odkázat na M. Chas-saignea, La Uculcmnce generále de police, 1906. 298 299 pojuje ke své roli pomocníka justice při pronásledován£zl0-činců a nástroje politické kontroly spiknutí, opozičních hnutí či vzpour ještě funkci disciplinární. Je to funkce komplexnr protože spojuje absolutní moc monarchy s těmi nejnižšími instancemi moci rozptýlenými ve společnosti; protože mezi těmito rozličnými uzavřenýmHnstit^COTii disciplíny (dílny, armády, školy) rozprostírá zprostředkující síť, jež pracuje tam, kde ony zasahovat nemohou, jež disciplinarizuje nediscipli-nární prostory; překrývá je, propojuje je, zajišťuje zde svou ozbrojenou mocí disciplínu vsunutou mezi tyto oblasti a me-tadisciplínu. „Za pomoci moudré policie navyká panovník lid pořádku a poslušnosti."251 Organizace policejního aparátu v 18. století potvrzuje zevšeobecnění disciplín, které dosahuje rozměrů státu. Ačkoli bylo spjato tím nejzjevnějším způsobem se vším, co v rámci královské moci přesahovala výkon pravidelné justice, je pochopitelné, proč mohla policie s minimem změn odporovat znovunastolení soudní moci a proč vůči ní nepřestala až do dnešní doby čím dál tím hruběji prosazovat své výsady; nepochybně proto, že je sekulárním ramenem spravedlnosti, ale také proto, že mnohem lépe než soudní instituce tvoři, díky svému rozsahu a svým mechanismům, jeden celek se společností disciplinárního typu. Přesto by bylo nepřesné domnívat se, že disciplinární funkce byly jednou provždy konfiskovár ny a absorbovány státem. „Disciplína" nemůže být identifikována ani s institucí, ani s aparátem; je typem moci,.modalitou praktikování moci, nesoucím si s sebou celý soubor nástrojů, technik, postupů, úrovní aplikace, cílů; je jakousi „fyzikou" či „anatomií" moci, určitou technologií. Může být využita jednak „specializovanými" institucemi (vězeňství či nápravná zařízení z 19. století), jednak institucemi, v nichž slouží jako základní nástroj 25) E. de VaUd, Lri Dmil iíi-s gnis.1768, s. Ifi2. k dosažení určených cílů (školy, nemocnice), jednak nižšími instancemi, které v ní nacházejí prostředek k posílení či reorganizaci svých interních mocenských mechanismů (jednoho dne se ukáže, jak se vnitrorodinné vztahy, výslovně v buňce rodiče - děti, staly „disciplinovanými", jak pohlcovaly již od klasické doby externí schémata, nejprve školní a vojenská, později lékařská, psychiatrická, psychologická, která učinila z. rodiny privilegované místo pro objevení se otázky, co je normální a co nenormální); jednak aparáty, které učinily disciplínu principem svého vnitrního fungování (discipíinariza-ce administrativního aparátu počínaje napoleonskou epochou), jednak státními aparáty, jejichž sice nikoli výhradní, ale hlavní funkcí je zajistit vládu disciplíny v celém rozsahu společnosti (policie). Můžeme tedy hovořit celkově q formování disciplinární společnosti při pohybu směrem od uzavřených disciplín, jistého druhu společenské „karantény", až k neomezeně zevše-obecnitelnému mechanismu „panoptismu". Ne proto, že disciplinární modalita moci nahradila všechny ostatní, ale proto, že se mezi ostatní infiltrovala, občas je diskvalifikovala, nicméně sloužila jim též jako zprostředkovatel, jako spojení mezi nimi, prodlužovala je, a především umožňovala dovést účinky moci až do těch nejmenších a nejvzdálenějších elementů. Zajišťuje infinitezimální .distribuci vztahů moci. Několik let po Benthamovi vystavil Julius této společnosti rodný list.2*' O panoptickém principu prohlásil, že v něm jde o něco víc než o architektonickou důmyslnost: je to událost v „dějinách lidského ducha". Na pohled je to jen řešení technického problému; ayšak'rýsuje ve y.. něm celý. jeden typ společnosti. Už starověk byl civilizací pudívané. „Umožnit mnoha Údem pohled na malý počet objektů"; tomuto problému odpovídala architektura chrámů, divadel a cirků. Společ- 2b) N. H. Julius, Lťfíms smi- íťs prisuns, fr. překlad, 1831, sv. I, s. 384-386. 300 301 ně s podívanou převládaly i veřejný život, mohutnost slavností a smyslná blízkost. V těchto rituálech, kdy tekla krev, nacházela společnost svou sílu a zformovala se na okamžik v jednotné veliké tělo. Moderní, doba klade opačjný problém*, „opatřit malému počtu, nebo dokonce jednomu člověku, okamžitý pohled na velké množství". Ve společnosti, kde základními prvky již nejsou společenství a veřejný život, nýbrž na jedné straně soukromá individua a na straně druhé stát, mohou být vztahy uspořádány pouze ve formě přesně opačné vzlúedem k podívané: „V moderní době, při neustále vzrůstajícím vlivu státu, při jeho dennodenním, stále hlubším zasahování db každého detailu a do všech vztahů společenského života, byl úkol rozšiřováni a zdokonalování záruk těchto postupů, využívání a nasměrování k splnění tohoto velkého cíle vyhrazen konstruování a distribuování budov určených k současnému dohlížení nad velkým množstvím lidí." To, co Bentham popsal jako technický program, přečetl Julius jako završený historický proces. Naše společnost není společnost podívané, nýbrž společnost dohledu; pod povrchem obrazů jsou v hloubce pohlcována těla; za velkou abstrakcí směny pokračuje důkladná a konkrétní drezúra užitečných sil; komunikační okruhy jsou oporami pro akumulaci a centralizaci vědění; lira znaků definuje zakotvení moci; krásná totalita jednotlivce není naším společenským řádem amputována, potlačována či zaměňována, ale jednotlivec je tu pečlivě vyráběn podle celkové taktiky sil a těl. Jsme Řeky daleko méně, než si myslíme. Nejsme ani na terasách kolosea, ani na scéně, nýbrž v panoptickém stroji, obklíčeni jeho účinky moci, které přenášíme sami na sebe, poněvadž jsme sami jedním z jeho koleček. Zde je patrně jeden ze zdrojů významu, který v historické mytologii náleží napoleonské osobnosti: leží v bodě spojení monarchického a rituálního praktikování suverénní moci a hierarchického a nepřetržitého praktikování neomezené disciplíny, je tím, kdo přesahuje vše jedním jediným pohledem, jemuž však žádný, ani sebenepatrnější detail nikdy neunikne: „Zdá se vám, že žádná část Impéria není ponechána bez dozoru, že žádný zločin, fádný delikt, žádná potyčka nezůstanou nepotrestány a že oko génia, jež dokáže vše prosvítit, obsáhne v celkovosti tento ohromný stroj, aniž by mu nicméně mohl uniknout ten nejmenší detail."271 Disciplinární společnost, v okamžiku svého plného rozvinutí, s sebou přesto ještě nese spolu s císařem jsta.ryLaspekt moci podívané. Jako monarcha, jenž je současně uzurpátorem starého trůnu a organizátorem nového státu, soustředil v jediné symbolické a poslední postavě celý dlouhý proces, ve kterém slavnosti suverenity, nezbytně spektakulární manifestace moci, vyhasly jedna po drahé v každodenním dohlížení, v panoptismu, kde ostražitost křižujících se pohledů učinila brzy zbytečné jak orlí zrak, tak slunce. Formování disciplinární společnosti odkazuje k jistému počtu masivních historických procesů - ekonomických, právnicko-politických a konečně vědeckých -, uvnitř kterých se odehrávalo. 1. Z obecného hlediska lze říci, že disciplíny jsou technikami, jimiž lze zajistit uspořádání množství lidí. Je pravda, že na tom není nic výjimečného, či dokonce charakteristického: každý systém moci je postaven před tentýž problém. Ale disciplínám je vlastní to, že se pokoušejí s ohledem na ona množství definovat taktiku moci, jež odpovídá třem kritériím: dosáhnout vykonávání moci s co možná nejnižšími náklady (ekonomickými, tedy tak, že způsobí nepatrné výdaje; 17) ]. B. Treilhard, Motifs du asde ďinstrudion críminellc, 1808, s. 14. 302 303 politickými, tedy tak, že bude diskrétní, slabě exteriorizova-né; relativně neviditelné, tedy že vzbudí jen malý odpor); dále zajistit, aby účinky této moci ve společnosti byly dovedeny k maximální intenzite a sahaly tak daleko, jak je to jen možné, bez překážek či mezer; nakonec prop^Ftehlô ^ekonomický" růst moci s výkonností aparátů, v rámci nichž je vykonávána (tedy pedagogických, vojenských, výrobních či medicínských aparátů), zkrátka zvýšit zároveň poslušnost a užitečnost všech prvků systému. Tento trojí cíl disciplín od-povídáidobře známé iiistorické situaci. Na jedné straně to je výrazný demografický nápor v 18. století: přírůstek nestálé populace (jedním z primárních cílů disciplíny je tuto populaci usadit; je to proces antikočovnictví); změna kvantitativní škály skupin, které mají být kontrolovány nebo manipulovány (od počátku 17. století až do nástupu Velké francouzské revoluce se populace ve školách zněkolikanásobila, stejně jako v nemocnicích; armáda čítala na konci 18. století v době míru více než 200 000 mužů). Jiným aspektem této situace byl vzrůst výrobního aparátu, stále rozsáhlejšího a komplexnějšího, také však stále nákladnějšího, takže bylo třeba usilovat o růst jeho rentability. Rozvoj disciplinárních procedur odpovídá těmto dvěma procesům, ä přesněji nutnosti seřídit jejich korelaci. Ani zbytkové formy feudální moci, ani struktury administrativní monarchie, ani lokální mechanismy kontroly, ani nestabilní propletenec, který všechny společně tvořily, nedokázaly tuto roli zajistit: zabraňoval jim v tom mezerovitý a nepravidelný rozsah jejich sítě, jejich často konfliktní fungování, ale především „nákladný" charakter moci, kterou přitom vykonávaly. Nákladný v několikerém smyslu: protože to stálo mnoho přímo státní pokladnu, protože systém prodejných úřadů či pachtovních smluv populaci sice nepřímo, zato silně zatěžoval, poněvadž odpor, se kterým se setkávala, ji přiváděl do kruhu neustálé intenzifikace, protože tento systém probíhal zásadně prostřednictvím odvodů (odvodů peněz nebo zboží jako královských, vrchnostenských či církevních daní; odvodů z hlavy a podle Času ve formě roboty nebo verbovaní, zavíráním tuláků nebo jejich vyháněním). Rozvoj disciplín značí objevení se elementárních technik moci, které vykazují docela jinou ekonomii: me-chaiujmy_motí, které se namísto toho, aby postupovaly „de-dukjiyně",jntegruji do nitra produktivní účinností aparátů, do rastu této účinností a do využití toho, co produkuje. Starý princip „odvod - násilí", který ovládal ekonomii moci, nahradily disciplíny principem „umírněnost — výroba -zisk". Jsou zde jako techniky, které dovolují přizpůsobit navzájem množství lidí a rozmnožení aparátů produkce (a „produkcí" je zde třeba rozumět nikoli výrobu ve vlastním slova smyslu, ale také produkci vědění a schopností ve škole, produkci zdraví v nemocnicích, produkci destruktivní síly prostřednictvím armády). Při tomto úkolu přizpůsobování musí disciplína řešit určité množství problémů, na něž nebyla stará ekonomie moci dostatečně vyzbrojena. Dokáže snížit „neužitečnost" masových jevů: redukovat to, co u množství způsobuje, že je mnohem méně ovladatelné než určitá jednota; redukovat to, co se staví proti využití každého z jeho prvků samostatně i v jejich souhrnu; redukovat vše, co by mohlo ohrozit výhody plynoucí z množství; proto disciplína stabilizuje; znehybňuje nebo usměrňuje pohyby; rozplétá konfuze, rozhoduje o husté populaci těch, kteří se jen nejisté potulují, vynucuje si jejich promyšlené rozmístění. Musí rovněž ovládat všechny síly, které se formují v souvislosti se samotným ustavením organizovaného množství; musí neutralizovat účinky proti-moci, jež přitom vzniká a vyvolává odpor vůči moci, která zde má dominovat: vzbouření, revolty, spontánní organizace, spolčovaní - zkrátka vše, co může ustavovat horizontální spojení. Odtud fakt, že disciplíny využívají procedury pře-pažení a vertikality, jež zavádějí mezi rozličné prvky téže ro- 304 305 viny tak hermetická oddělení, jak je jen možné, jež definují síť těsných hierarchií, jež prostě staví proti vnitřní a nepřátelské síle množství postup kontinuální a individualizující pyramidy. Musejí také zvyšovat jedinečnou užitečnost každého prváku množství, avšak prostředky, které jsou nejúčinnější a nejméně nákladné, to znamená využitím samotného množství jako nástroje tohoto zvýšení: ze snahy, aby z těl vytěžily maximum času a sil, plynou tyto souhrnné metody, jimiž jsou rozvrhování času, kolektivní výcvik, cvičení, globální a současně detailní dohled. Navíc je třeba, aby disciplíny zesilovaly účinek využitelnosti, který je množstvím vlastní, a aby každé množství učinily užitečnějším, než je prostý souhrn jejich prvků: právě proto, aby rozmnožily využitelné účinky mnohosti, definují disciplíny taktíky rozčlenění, vzájemného 1 přizpůsobení těl, gest a rytmů, diferenciace schopností, vzájemné koordinace ve vztahu k aparátům nebo úkolům. A konečně, disciplína musí rozehrát vztahy moci nikoli někde nad množstvím, nýbrž přímo v tkáni množství způsobem co možná nejpřímějším, nejpřesněji rozčleněným podle jiných funkcí daného množství, a také co nejméně nákladným: tomu odpovídají anonymní nástroje moci, koextenzivní s daným množstvím, které jej systematicky organizují, jako hierarchický dohled, soustavná registrace, neustálé posuzování a klasifikace. Jde zkrátka o to nahradit moc, jež se manifestujeleSr kem těch, kteří ji vykonávají, mocí, jež úskočné zpředměrňuje ty, na něž se vztahuje; spíš o nich zformovat souhrn vědění než nad nimi rozestřít okázalé znaky panování. Jedním slovem, disciplíny jsou souborem nepatrných technických vynálezů, které dovolovaly zvětšovat užitnou velikost množství tím, že zmenšovaly potíže moci, která těmto množstvím právě proto, aby je učinila užitečnými, musí vládnout. Množství, ať už je jím osazenstvo dílny nebo národ, armáda nebo škola, dosahuje prahu disciplíny tehdy, když se stává příznivým vztah jednoho k druhému. Jestliže ekonomický vzestup Západu započal s postupy, jež umožnily akumulaci kapitálu, lze říci, žě metody pro řízení akumulace lidí umožnily politický vzestup vzhledem k tíadičním, rituálním, nákladným a násilným formám moci, které brzy zastaraly a byly vystřídány celou tou jemnou a propočtenou technologií podrobení. Ve skutečností nemohou být tyto dva procesy - akumulace lidí a akumulace kapitálu - oddělovány; nebylo by možné vyřešit problém aku- • mulace lidí bez růstu výrobního aparátu, schopného je současné vydržovat a využívat; a naopak techniky, které činily kumulativní množství lidí užitečným, akcelerovaly pohyb akumulace kapitálu. Na méně obecné rovině technologické proměny výrobního aparátu, rozděleni práce a vypracování disciplinárních postupů udržovaly celek velice úzce propojených vztahů.281 Jedno umožňovalo druhé a činilo je nezbytným; jedno sloužilo jako model druhému. Disciplinární pyramida konstituovala malou buňku moci, uvnitř které byly vykonávány a plně využívány oddělení, koordinace a kontrola úkolů; analytické rozčlenění času, pohybů, tělesných sil vytvářelo operační schéma, které bylo snadné převádět z podřízených skupin na výrobní mechanismy; masivní projekce vojenských metod do průmyslové organizace byla příkladem tohoto modelování rozdělení práce podle schémat moci. Na druhé straně se však technická analýza procesu produkce, jeho „strojový" rozklad promítá do pracovní síly, jejímž úkolem bylo tuto produkci zajišťovat: konstituování disciplinárních strojů, v nichž jsou skládány a pomocí nichž jsou zesilovány síly jednotlivců, které tyto stroje sdružují, je účinkem onoho promítnutí. Řekněme, že disciplína je unitárním technickým postupem, jímž je tělesná 28) Viz K. Marx, Kapitál, kniha I, 4. oddíl, kap. XI., čes. překlad, 1954. A ještě zajímavější je analýza F. Guerryho a D. Deleulea La Carps pro-duclif, 1973. 306 307 síla s minimálními výlohami redukována jako síla „politická" a maximalizována jako síla užitná. Růst kapitalistické ekonomie vyžadoval specifickou modalitu disciplinární moci, jejíž obecné předpisy, techniky podrobení sil a těl, zkrátka její „po-litická anatomie", mohly začít fungovat napříč zcela odlišný--mi politickými režimy, aparáty či institucemi. . 2. Panoptická modalita moci - v elementární, technické, skromně fyzické rovině, v níž se situuje - není bezprostředně závislá na'yelkých právně-politických strukturách společnosti, ani není jejich přímým prodloužením; není nicméně ani absolutně nezávislá. Proces, jímž se buržoazie stala v průběhu 18. století politicky dominantní třídou, se skryl, historicky vzato, za ustavováním explicitního, kódovaného a formálně ro vnos cárského právního rámce a v organizování režimu parlamentárního a zastupitelského typu. Avšak rozvoj a zobecňování disciplinárních dispozitivů tvořily druhou, temnou stranu těchto procesů. Obecná právní forma, která garantovala systém v principu rovnostářských práv, měla v pozadí drobné, každodenní fyzické mechanismy, celý tento systém v zásadě nezákonných a nesouměrných mikromocí, které konstituují disciplíny. A ačkoli zastupitelský režim formálním způsobem umožňoval, aby ať přímo či-nepřímo, ať určitým spojením či bez něj vůle většiny formovala základní instanci suverenity, disciplíny poskytovaly základní záruku podřízenosti sil a těl. Skutečné, tělesné discipliny vytvořily podklad formálních a právních svobod. Společenská smlouva mohla být docela dobře považována za ideální základ práva a politické moci; panoptismus ustavil technickou, univerzálně rozšířenou proceduru donucování. Nepřestával pra-:ovat v hloubi juristických struktur společnosti, aby umožnil efektivní fungování mechanismů moci v opozici k fonnálnírn rámcům, za něž se vydával. „Osvícenství", které, objevilo wobody, také vynalezlo disciplíny._ Zdánlivě netvoří disciplíny nic víc než „podprávo". Zdá se, že rozšiřují obecné formy definované právem až na infinitezimální úroveň singulárních existencí; či spíš vypadají jako metody výcviku, které umožňují jedincům, aby se integrovali v rámci těchto obecných požadavků. Pokračují jakoby ve stejném typu práva ve změněném měřítku, a tedy ve zmírněné a nepochybně shovívavější formě. V disciplínách je ale třeba vidět spíš jisté protiprávo. Mají přesnou úlohu zavádět nepřekonatelné nesouměrnosti a vylučovat reciprocity. Zaprvé proto, že disciplína tvoří mezi lidmi „soukromé" spojení, jež je vztahem omezení zcela odlišných od těch, která jsou obligatórni ze společenské smlouvy; přijetí disciplíny může být odsouhlaseno cestou smlouvy; způsob, jímž je disciplína ukládána, mechanismy, které nechává působit, podřízení jedněch vzhledem k druhým, jež není reverzibilní, „přebytek moci", který je vždy fixován na téže straně, nerovnost pozic rozdílných „partnerů" ve vztahu k obecnému nařízení, to vše staví proti sobě svazek disciplinární a svazek smluvní a umožňuje smluvní svazek systematicky falšovat od chvíle, kdy je jeho obsahem mechanismus disciplíny. Je například známo, kolík skutečných procedur ovlivňuje právní fikci pracovní smlouvy: disciplína dílny je rozhodně nemálo významná. Navíc, zatímco právní systémy kvalifikují subjekty práva podle univerzálních norem, disciplíny charakterizují, klasifikují, specializují; rozmisťují je podél určité škály, rozdělují je podle normy, hierarchizují jedince navzájem vůči sobě a nakonec je i diskvalifikují a znehodnocují. V každém případě v prostoru a v čase, v němž vykonávají svůj dohled a rozehrávají nesouměrnosti své moci, provádějí sice nikdy totální, nicméně nikdy zcela vyloučené pozastaveni práva. Disciplína regulérní a institucionalizovaná tak, jak jen může být, je ve svém mechanismu „protiprávem". A ačkoli se zdá, že univerzální dodržováni zákona v moderní společnosti fixuje meze výkonu moci, její všeobecně rozšířený pa- 309 noptismus v ní, na rubu práva, dovoluje fungovat rozlehlé a současně miniaturní mašinérii, jež podporuje, ppsjluje, rozmnožujenerovnováhu moci a činí marnými hranice, které okolo ní byly vyznačeny. Nepatrné disciplíny, každodenní panoptismy mohou docela dobře existovat pod rovinou výskytu velkých aparátů a politických bojů. V«geneaIogii moderní společnosti byly spolu s třídní nadvládou, jež vede napříč disciplínami, politickou protiváhou právnických norem, podle nichž se rozdělovala moc. Odtud zajisté význam, který byl tak dlouho přiznáván malým procedurám disciplíny, jejím zdánlivě nepatrným uskokům, které vynalezla, nebo dokonce oněm „vědomostem", které jí dodávají přijatelné vzezření; odtud strach z jejich ztráty, nepodaří-li se pro ně nalézt náhradu; odtud tvrzení, že leží v samotných základech společnosti a její rovnováhy, zatímco jsou řadou mechanismů pro ustavení konečné a všudypřítomné nerovnováhy ve vztazích moci; odtud neústupnost, s níž disciplíny platí za skromnou, avšak konkrétní formu veškeré morálky, třebaže jsou svazkem fyzicko-politíckých technik. Abychom se vrátili k problému legálních trestů: vězení v doprovodu celé nápravné technologie má být znovu přesunuto, a to v momentě, kdy dochází k proměně kodifikované moci trestat v disciplinární moc dohlížet; v momentě, kdy jsou univerzální tresty zákona aplikovány selektivně vůči urytým a vždy týmž jedincům; v momentě, kdy se překvalifi- týkala pouze způsobu zajišťování olace, který by byl přijatelný pro všechny. ) S. Aylíes, Du systéme pénitentiaire, 1837, s. 132-133. \ Ch. Lucas, De k reforme des prisons, 1836, díl I, s. 167. \ Diskuse, která začala ve Francii okolo roku 1330, nebyla ukončena ještě v roce 1850; Charles Lucas, obránce auburnského modelu, inspirovat nařízení z roku 1839 o režimu v Ústředních věznicích (společná práce a naprosté ticho). Vlna vzpoury, která následovala, a snad rovněž všeobecná agitace v zemi v letech 1842-1843 vedly v roce 1844 k upřednostnění pensylvánského režimu naprosté Izola- Auburnský model předepisoval individuální celu během noci, práci a stravování společné, ale pod podmínkou naprostého ticha, vězni směli mluvit pouze s dozorci, s jejich svolením a potichu. To byl zřejmý odkaz ke klášternímu modelu a také odkaz k disciplíně dílny. Vězení musí být mikro-kosmem dokonalé společností, kde jsou jedinci izolováni ve své morální existenci, kde se však uskutečňuje jejich zno-vuspojení v přísně hierarchickém rámci, bez vedlejších vztahů, a kde je možná komunikace jen ve vertikálním směru. Výhoda auburnského systému podle jeho obránců spočívala v tom, že byl reprodukcí samotné společnosti. Donucení je zde zajišťováno materiálními prostředky, ale především pravidlem, které bylo třeba se naučit respektovat a které je zaručováno dohledem a tresty. Spíše než držet odsouzené „pod zámkem jak divoká zvířata v jejich kleci", je třeba sloučit je s ostatními, „nechat je podílet se společně na užitečných činnostech, přimět je společně k dobrým návykům, předcházet morální nákaze aktivním dohledem, udržovat jejich soustředění pravidlem ticha"; toto pravidlo navykne vězně „považovat zákon za svaté přikázání, jehož porušení má za následek spravedlivé a zákonité zlo".17' Tato souhra izolace, sloučení bez možnosti komunikovat a zákona zajišťovaného nepřetržitou kontrolou tedy musí rekvalifikpvat zločince jako společenské individuum: cvičí jej k „užitečné a odevzdané činnosti";1™ obnovuje v něm „návyky společenskosti".,y' ce, který vychvalovali Demetz, Blouet, Tocqueville. Avšak Druhý kongres o vězeňství v roce 1847 rozhodl proti této metodě. 17) K. Mittermaier, v Revue francaisc et étrnngere de lógishtion, 1836. 18) A. E. de Gasparln, Rapporl au ministře de ľbdérieur sur hi reforme des prisons. . 19) E. de Beaumont aA.de Tocqueville, Du systéme pSnal attx Etnts-Ums, 3. vydání, 1845, s. 112. 3 329 Při naprosté izolaci - jako ve Filadelfii- není rekvalifika-:e zločince vyžadována od působení obecného zákona, nýbrž jd vztahu jedince ke svému vlastnímu svědomí a k tomu, co nůže osvítit jeho nitro.20' „Osamocen ve své cele je vězeň vylán sobě samému; v tichu svých vášní i světa, který ho obklopuje, sestupuje do svého svědomí, zpytuje jej a pociťuje, že se ' něm probouzí mravní cit, který v srdci člověka nikdy zcela lezarúkne."2" Není to tedy vnější ohled na zákon ani pouhý trach z trestu, co bude na vězně působit, nýbrž sama práce" sho svědomí. Spíše hluboká odevzdanost než povrchní vý-vik; změna morálky, n^ vězeli jsou jedinými prostředky nápravy svědomí a němá archi-ektura, na kterou naráží. Na Cherry Hill „jsou zdi trestem za ločin; cela staví vězně tváří v tvář sobě samému; je nucen na-louchat svému svědomí". Z toho vyplývá, že práce je zde píše útěchou než povinností, že dozorci nemusejí vyvíjet ně->ký nátlak, neboť ten je zajištěn materialítou věcí, a že ná-ledkem toho je akceptována jejich autorita: „Při každé ná-štěvě splyne z těch počestných rtů několik laskavých slov snesou se do srdce vězně s uznáním, nadějí a útěchou; vě-eň miluje svého dozorce; a miluje ho proto, že je mírný soucitný. Zdi jsou strašné a člověk je dobrý."—1 V této uza-řené cele, provizorním hrobě, nabývají mýty o znovuzroze-í snadno konkrétní podoby. Po noci a tichu se obnovuje ži-ot. Auburn, to byla společnost sama, dovedená ke svým Skladním principům. Cherry Hill, to byl život vyhlazený znovu započatý. Katolicismus hbitě včlenil tuto kvakerskou )) „Každý člověk," řekl Fox, „je osvícen světlem božím a já to světlo vidím zářit skrze každého člověka." Právě v duchu kvakerů a Wainut Street byla organizována pensylvánská vězení v Pittsburgu, a později v Cherry Hill po roce 1820. ) Journal des éconamislcs, II, 1842. 1) Abel Blouet, Projel de prisons cellulaires, 1843. techniku do svých diskurzů. „Nevidím ve vaší cele nic než děsivý hrob, v němž namísto červů jen výčitky svědomí a beznaděj postupují, aby vás rozežraly a učinily vaši existenci předstupněm pekla. Avšak... co je pro bezbožného vězně pouhým hrobem, odpornou kostnicí, stane se pro upřímně věřícího křesťana samotnou kolébkou blažené nesmrtelnosti."2-1' Z opozice těchto dvou systémů vyrůstala celá řada různých konfliktů: náboženských {musí být konverze principiálním bodem nápravy?), medicínských (vede naprostá izolace k šílenství?), ekonomických (kde jsou nejnižší náklady?), architektonických a administrativních (která forma zaručuje nejlepší dohled?). Proto, nepochybně, tak rozsáhlá polemika. Ale v srdci těchto diskusí a tím, co je vlastně umožňovalo, byl původnLcu. vězeňské činnosti: donucovací individualizace prostřednictvím přerušení jakéhokoli vztahu, který není kontrolován mocí nebo nařízen podle hierarchie. 2. „Práce, střídající se s přestávkami k jídlu, doprovází vězně až k večerní modlitbě; nový spánek mu tedy poskytuje přívětivý odpočinek, který nebude rušen nespoutanou fantazií. Tak uplyne šest dní v týdnu. Po nich následuje den zasvěcený výhradně modlitbě, vyučování a blahodárným meditacím. Tak následují jeden po druhém týdny, měsíce, roky; tak se vězeň, jenž byl při nástupu do zařízení člověkem nestálým či s přesvědčením zaměřeným pouze na svou nezpůsobilost, toužící zničit svou existenci pomocí svých rozmanitých neřestí stává postupně sílou zvyku nej- 23) Abbe Petigny, Allocution adresséc aux prisonniers, 'a Yoccasion de Vinau-Quration des bälimcnls cellulaires de la príson de Versailles. Viz o několik let později v Hraběti Monte Crista zcela zřetelně kristologickou yerzi znovuzrození následujícího po uvěznění; zde však nejde o to učit se ve vězení poslušnosti zákonu, nýbrž nabýt skrze tajné vědění moc k dosažení spravedlnosti navzdory nespravedlnosti úředníků. 30 331 rve sobě zcela cizím, avšak brzy při této proměně získává avou povahu, jež mu bude natolik blízká díky práci a ra-□stem z ní odvozeným, že pokud byla jeho duše alespoň ochu přivedena moudrým ponaučením k lítosti, může být větší důvěrou vystaven pokušením, která ho pomalu při--aví na návrat na svobodu."24'Práce je spolu s izolací defi-avána jako činitel vězeňské proměny. To nacházíme již zákoníku z roku 1808: „Ačkoli trest uložený zákonem má i cíl napravení zločinu, usiluje rovněž.o polepšení viníka, tento dvojí cíl se podaří splnit, jestliže je zločinec vytržen f své zhoubné zahálčivosti, která uvrhnuvši jej do vězení, íovu jej zde dostihuje a zmocňuje se jej, aby ho dovedla až poslednímu stupni zkaženosti."251 Práce není ani přidav-i.m ani korektivem režimu uvěznění: ať se jedná o nucené áce, odloučení či uvěznění, je práce považována samoi-řm zákonodárcem za naprosto nutný doprovodný jev. Ne-e ovšem vůbec o nutnost, o níž hovořili reformátoři v 18. sletí, když chtěli učinit vězení jednak příkladem pro veřej-tst, jednak účinnou nápravou v zájmu společnosti. Ve vě-ňském režimu je spojení mezi prací a trestáním zcela jiné-i druhu. N. H.Julius, Lcpins surlcs prisons, fr. překlad, 1831, díl I, s. 417-418. G. A. Real, Matifs du Codc ďinstntcthm críminclle, 1808. Již předtím několik nařízení ministra vnitra zdůrazňovala potřebu zajistit práci pro uvězněné: nařízení z 5. fructidoru Roku VI, 3. messidoru Roku VIII, S. pluviôse a 28. ventôse Roku ÍX, 7. brumairu Roku X. Ihned pn vydáni Zákoníků v letech 1808 a 1810 nacházíme ještě další nařízení: z 20. října 1811,8. prosince 1812; a znovu rozsáhlé nařízeni z roku 1816: „Nejvetsí důraz je třeba klásí na (o, aby byli věznění co nejvíce zaměstnáni. Je nutné vzbudit v nich touhu pracovat tím, že budou odlišeni ti, kdo pracují, od těch vězňů, kteří budou chtít dále zahálet. Ti první budou lépe živeni a budou mít lépe ustláno než ti druzí." Věznice Melun a Clairvaux bvly velmi brzy organizovány jako velké dílny. Několik polemik, jež se objevily za restaurace či za červencové monarchie, vyjasnilo funkcí, která byla přisuzována trestní práci. Nejprve to byla diskuse o platu. Práce vězňů byla ve Francii odměňována. To s sebou přinášelo problém: jestliže je za práci ve vězení vyplácena odměna, pak tato práce neni skutečnou součásti trestu; vězeň ji tedy může odmítnout. Výše odměny se navíc odvíjela od zručnosti dělníka, nikoli od polepšení viníka: „Nejtěžší případy jsou téměř všude nejzručnějšími pracovníky; jsou nejlépe odměňováni, v důsledku toho jsou nejvíce neukáznění a nejméně schopni lítostí. "2fil Diskuse, která nikdy zcela neutíchla, byla obnovena, a to se značným zápalem, v letech 1840-1845: bylo to období ekonomické krize, období bouří mezi dělnictvem, a také období, kdy již začínala krystalizovat protikladnost dělníka a delikventa.271 Organizovaly se stávky protestující proti dílnám ve vězení: když se rukavíčkáři z Chaumontu podařilo zorganizovat dílnu v Clairvaux, jeho dělníci protestovali prohlašujíce, že je tím zneuctěna jejich práce, obsadili manufakturu a donutili majitele od jeho projektu ustoupit.2"' Byla tu rovněž rozsáhlá tisková kampaň v dělnických denících: o tom, že vláda upřednostňuje trestní prácí proto, aby dosáhla snížení „svobodných" platů; o tom, že nevýhody těchto vězeňských dílen jsou ještě silněji pociťovány ženami, jež tato konkurence zbavuje práce, nutí je tím k prostituci, následkem níž se ocitnou ve vězení, kde se tyto ženy, které již nemohly dále pracovat na svobodě, stávají další konkurencí pro ty, které jsou stále ještě zaměstnány;2*1 o tom, že vězňům je poskytována práce nejlépe zajištěná - „zloději 26) ]. J. Marquel-Wasselot, Li Villc du refugc, 1832, dil lil, s. 171. 17) Viz nÍ7.c, s.395. 2fi) Viz J. P. Aguet, Las Grrws sdíis In nwimrcltie de jnittel, 1LJ54, s. 30-3 29) Ľ Atelier, prosinec 1842. ruč. 3, E.4. 3 333 provádějí v teple a pod střechou kloboučnické a nábytkářské práce" - zatímco nezaměstnaný kloboučník musí docházet „na lidská jatka vyrábět olovnatou bělobu za dva franky denně";31" o tom, že filantropie se nejvíce stará o podmínky práce vězněných, ale opomíjí podmínky dělníků pracujících na svobodě. „Jsme si jisti, že kdyby vězňové pracovali například se rtutí, věda by byla zajisté mnohem pohotovější, než je, ve vynalézání prostředků pro ochranu pracujících před nebezpečím jejích výparů: ,Ti ubozí vězni!' říkali by ti, kteří sotva-kdy promluví o dělnících v zlatnictví. Je třeba nejprve krást nebo zabíjet, aby na sebe člověk upoutal pozornost či vzbudil soucit." Především však o tom, že směřuje-Ii vězeni k tomu stát se dílnou, budou tam brzy odesláni žebráci a nezaměstnaní, a budou tak obnoveny ve Francii staré všeobecné špitály nebo v Anglii workhouses.31' Navíc zde byly, především po schválení zákona z roku 1844, petice a dopisy - jedna petice, iež byla odmítnuta Chambre de Paris, „shledávala nelid->kým, že se navrhuje, aby násilníci, vrazi a zloději byli pouzí- > /ánřpro práce, jež jsou dnes údělem několika tisíců dělníků"; ,La Chambre dala před námi přednost Barabášovi";32' ty-Dografičtí dělníci odeslali dopis ministrovi, když se dozvědě-i, že jedna tiskárna byla umístěna do věznice v Melunu: ,Musíte rozhodnout mezi zatracenci, spravedlivě postižený-ni zákonem, a mezi občany, kteří obětují své dny v počest-losti a odříkání pro zajištění existence svých rodin jakož i bo-latstvi své vlasti."33' Odpovědi, kterými se proti celé této kampani ohrazovaly fláda a úřady, byly zcela neměnné. Trestní práce nemůže být 0) L'Atelier, listopad 1B45, roč. 6, č. 2. 1) Tamtéž. 2) L'Atelier, červen 1844, roč. 4, č. 9 a duben 1B45, roč. 5, č. 7; viz z této doby rovněž La Démocrntie pacifiqne. 3) L'Atelier, březen 1845, roč. 5, č. 6. kritizována za to, že podporuje nezaměstnanost: pro svůj omezený rozsah a malou produktivitu nemůže mít obecnější vliv na ekonomiku. Není jako aktivita výroby užitečná sama sebou, nýbrž svými důsledky, které vnáší do lidského mechanismu. Je principem řádu a pravidelnosti; skrze požadavky, které jsou jí vlastní, šíří nezachytitelným způsobem formy přísné moci; podřizuje těla pravidelným pohybům, vylučuje rozčilení a neklid, zavádí hierarchii a dozor, které - jelikož tvoří součást její logiky - jsou mnohem lépe přijímány a které jsou mnohem hlouběji vtištěny do chování odsouzených. Spolu s prací „vstupuje do vězení pravidelnost, která tu vládne bez námahy a bez užití jakéhokoli represivního či násilného prostředku. Tím, že je odsouzený zaměstnán, jsou mu vštěpovány návyky řádu a poslušnosti; z lenocha, kterým byl, se stává pilný a pracovitý člověk... postupem času nachází v pravidelné činnosti ve vězení, v manuálních pracích, ke kterým byl donucován..., jistý lék proti výstřelkům své fantazie."34' Trestní práce musí být považována za mašinérii, která sama o sobě transformuje násilníckeho, neklidného, ukvapeného vězně ve svou součást, která hraje svou roli s dokonalou pravidelností. Vězení není dílna; je, musí být samo o sobě strojem, jehož jsou vězňové-dělníci zároveň soukolími ^výrobky; tento stroj je „zaměstnává", a to „nepřetržitě, maje za jediný cíl vyplnit každý jejich okamžik. Když se tělo pohybuje, když se duch zaměstnává jedním určitým předmětem, dotěrné myšlenky se vzdálí a v duši se obrodí klid."35' Má-li koneckonců práce ve vězení ekonomický efekt, pak ten, že produkuje mechanická individua podle obecných norem průmyslové společnosti: „Práce je ochránkyní moderních lidí; nahrazuje morálku, vyplňuje prázdnotu vzniklou nepří- 34) A. Bérenger, Rappart ň l'Academie des sciences morales, červen 1836. 35) E. Danjou, Des prisons, 1821, s. 180. 335 tomriostí víry a platí za princip všeho dobra. Práce se musí stát náboženstvím věznic. Pro společnost-stroj je třeba, aby prostředky nápravy byly čistě mechanické. "3r,> Výroba indivi-duí-strojů je ovšem také výrobou proletářů; v důsledku toho, že máme jen „dvě ruce dobré pro všechno", dá se žít jen „z výsledku naší práce, vykonáváním nějakého povolání, nebo e výsledku práce jiných, prováděním krádeží"; nuže, pokud oy vězení nenutilo zločince k práci, zavádělo by z fiskálního hlediska znovu do samotné své instituce situaci, kdy si jedni /ybírají dávky z práce druhých. „Otázka zahálčivosti je zde stejná jako v samotné společnosti; pokud nejsou vězni schopil existovat ze své práce, jsou živi z práce druhých."37' Práce, (terou odsouzený přispívá k naplňování svých vlastních po-řeb, přetváří zloděje na poslušného dělníka. A právě zde vstupuje do hry otázka užitečnosti odměny za trestní práci; íkládá vězněnému „morální" formu platu jakožto podmínky eho existence. Mzda vštěpuje „lásku a návyk" k práci;38' uka-:uje těmto zlosynům, kteří ignorují rozdíl mezi mým a tvým, mysl vlastnictví - smysl „toho, co je dobýváno v potu tvá-e";3'-" naučí také ty, kteří žili marnotratně, co je to prozíravost, etrnost, co to znamená myslet na budoucnost;41" konečně tím, e předkládá měřítko vykonané práce, umožňuje kvantítatív-ě vyjádřit píli vězně a pokrok v jeho polepšení.41' Mzda za 5) L. Faucher, De la reformě des prisons, 1838, s. 64. V Anglii zajišťovaly „šlapací mlýn" (tread-mill) a pumpa disciplinární mechanizaci bez jakéhokoli cílového produktu. v) Ch. Lucns, Dc In ráformc den prisons, 1838, dít II, s. 313-314. i) Tamtéž, s. 243. )) E. Danjou, Dcs prisons, 1821, s. 210-211; viz také L'Atelier, listopad 1845, roč. 6. č. 2. )) Ch. Lucas, tamtéž. Třetina denního platu byla každému vězněnému dávána stranou pro dobu, kdy bude propuštěn. ) E. Ducpétiaux, Dii systéme de 1'emprisonnemcnl cclhdairc, 1857, s. 30-31. 36 trestní práci neodměňuje produkci; slouží jako pobídka k proměně jedince a měřítko jejího uskutečňování; je to právní fikce, neboť nereprezentuje „svobodné" poskytování pracovní síly, ale úskok, u něhož se předpokládá, že bude účinný při technikách nápravy. Co je tedy užitkem trestní práce? V žádném případě to není zisk; dokonce ani formování užitečných dovedností; jde o ustavení vztahu moci, prázdné ekonomické formy, schématu podřízení jedince a jeho přizpůsobení aparátu výroby. Dokonalým obrazem práce ve vězení byla ženská dílna v Clairvaux; tichá přesnost lidského soustrojí se zde spojovala s předepsanou přísností kláštera: „V křesle, nad kterým visel krucifix, sedí jedna ze sester; před ní vykonávají vězeňkyně, sedící ve dvou řadách, úkol, jenž jim byl uložen, a poněvadž jako práce převládá téměř výhradně šití, vládne zde neustále nejpřísnější ticho.,. Zdá se, že v těchto sálech vše dýše pokáním a usmířením. Vracíme se tu jakoby přirozeně do dob ctihodných zvyklostí tohoto starého místa; pnpominají se nám ty dobrovolné kajícnice, které se zde uzavíraly proto, aby daly sbohem okolnímu světu."42' 3. VězenLovšem přesahuje prosté zbavení svobody ještě důležitějším způsobem. Směřuje k tomu stát se nástrojem modulace trestu: aparátem, který by skrze vykonávání rozsudku, jímž je pověřen, měl právo převzít, přinejmenším zčásti, jeho princip. Toto „právo" nebylo samozřejmě instituci vězení přiznáno v 19. a ani ve 20. století jinak než v zlom-kovité podobě (v komplikované formě podmínečného pro- 42) Srovnejme to s následujícím textem Faucherovým: „Vstupte d □ prádelny; poslechněte si, jak spolu rozmlouvají dělníci, a hvízdání strojů. Existuje ve světě truchlivější kontrast než srovnání pravidelností a předpDvěditelnostl těchto mechanických pohybů s nepořádkem myšlenek a mravů způsobeným kontaktem takového množství mužů, žen a dětí?" De la reforme des prisons, 183B, s. 20. 337 i puštění, částečného osvobození čí organizování center reformy). Je však třeba poznamenat, že bylo velmi záhy požado. váno těmi, kdo byli odpovědni za správu věznic, Jako sama podmínka dobrého fungování vězení a jeho účinnosti v onom úkolu napravování, jež mu sama justice svěřila. Tak tomu je i v případě trvání trestu: dovoluje přesně kvantifikovat tresty, stupňovat je podle okolností a dodávat legálnímu trestání více či méně explicitní formu mzdy; riskuje ale, že zůstane bez nápravné hodnoty, pokud setrvá jednou provždy ría rovině rozsudku. Délka trestu nesmí být měřítkem pro „směnnou hodnotu" přestupku; musí se přizpůsobovat „užitečné" přeměně vězněného po dobu, na niž je od-'.ouzen. Nikoli čas jako měřítko, nýbrž čas finalizovaný. Spíš /e formě operace než ve formě mzdy. „Tak jako moudrý lé- ; \st zastavi léčení nebo v něm pokračuje podle toho, jestli ne-nocný již dospěl do stavu uzdravení, tak by v první z těchto Jvou hypotéz mělo odpykání trestu, skonči t .ve chvíli, úplné-10 napraveni odsouzence; neboř v takovém případě se všech-10 další věznění stává neužitečným, a proto i nehumánním ůči napravovanému, jenž by jen marně zatěžoval stát."45* pravedlivá délka trvání brestu se tedy musí měnit nejen pole spáchaného činu a jeho okolností", ale i podle trestu samé-o, podle toho, jak se bude konkrétně odvíjet. To se ukazuje e vyjádření, že musí-li být trest individualizovaný, pak niko-v vzhledem k individuu-zločinci, právnímu subjektu zloči- i) A. Bonneville, Dcs libčrations préparatoires, 1846, s. 6. Bonneville navrhoval zavést měřítka „předběžného propuštění na svobodu", ale také „osobních doplňkových postihů" nebo navýšení trestu, jestliže se ukáže, že „trestní předpis, stanovený aproximativně podle předpokládaného stupně delikventovy zatvrzelosti, nedostačuje k tomu, aby dosáhl očekávaného účinku". Tento doplněk neměl přesahovat osminu trestu; předběžné propuštění na svobodu mohlo být uplatněno po uplynutí tři čtvrtin trestu, {Trnité dcs divcrses irtstitutions complě-mentaircs, s. 251 n.) :■ nu, původci zodpovědnému za přestupek, ale vzhledem k trestanému individuu, předmětu řízené transformace, individuu uvězněnému, vsazenému do vězeňského aparátu, modifikovanému jím nebo reagujícímu na něj. „Jde pouze o reformování zločince. Jakmile je tato reforma provedena, kriminálník se musí navrátit do společnosti."44' Kvalita a obsah uvěznění již nesmí být určovány samotnou povahou přestupku. Právní závažnost zločinu nemá v žádném případě hodnotu znaku, který by jednoznačně určoval, je-li odsouzený povahy napravitelné či nikoli. Zejména distinkce zločin - delikt, kterou zákoník vystihoval v rozlišení mezi vězením a káznicí, případně nucenými pracemi, není funkční v případě polepšování. To byl téměř obecně rozšířený názor, vyjádřený řediteli věznic v anketě pořádané ministerstvem v roce 1836: „Drobní delikventi obecně jsou nejzkaženější... Mezi zločinci se lze setkat s mnoha muži, kteří podlehli nátlaku svých vášní a potřebám početné rodiny. Chování zločinců je mnohem lepší než chování drobných delikventů; ti první jsou poddajnější, pracovitější než ti druzí, což jsou obecně darebáci, podvodníci a lenoši."*151 Odtud tedy myšlenka, že přísnost trestu nemusí být v přímém poměru k trestní závažnosti spáchaného zločinu, ani defini-Bvně' stanovená pro všechny stejně.. jako nápravná operace má uvěznění své nároky a své vlastní obtíže. Jsou jimi jeho účinky, které musí určovat jeho etapy, jeho dočasná zostření, jeho následná ulehčení; to, co Charles Lucas nazval „mobilní klasifikace mravů". Progre- 44) Ch. Lucas, citováno v Gazctte des tnbiwaux, 6. dubna ™f. 45 V Gazctte des Iribmmux. Viz také J. J. Marquet-Wasselot La Vtlkdu «-fum 1832 s. 74-76. Ch. Lucas poznamenává, že „drobni delikventi pocháze/převážně * městského prostředí" a že „většina trestanců odsouzených za těžké zločiny je z venkovské populace . De la reformě dcs prisons, 1836, díl I, s. 46-50. 8 339 sivní systém, užívaný v Ženevě od roku 1825,4fi) byl často vyžadován i ve Francii. Například ve formě tří areálů: zkušební ureál pro většinu vězněných, areál trestání a areál odměn pro :y, kteří jsou na cestě k nápravě.47' Nebo ve formě čtyř fází: Derioda zastrašovaní (zbavení práce a všech vnitřních i vněj-iích vztahů); perioda práce (izolace, ale s prací, která bude po :ázi nucené nečinnosti působit jako dobrodiní); režim umravněni (více či méně časté „pohovory" s řediteli nebo oriciálnf-ni návštěvami); a perioda společné práce.4"1 Ačkoli princip restu byl spíše rozhodnutím justice, jeho spravování, jeho ,-valita a jeho přísnost musí vyzdvihovat autonomní mecha-lismus, který řídí účinky trestání v samém vnitřku aparátu, ?nž je produkuje. Je to celý režim trestů a odměn, který není lauze cestou, jak si vynutit respektování pravidel vězení, ale jké jak dosáhnout toho, aby vězení působilo efektivně na vězněné. Došlo k tomu, že to uznala i sama právní autorita: Neměli bychom být překvapeni, tvrdil kasační soud, když rojednával návrh zákona o vězeních, myšlenkou udělování drněn, které může představovat z velké části úložné ze izdy nebo zlepšení stravování, nebo dokonce zkrácení doby estu. Může-li něco probudit v duších odsouzených pojmy obra a zla, přivést je k morálnímu uvědomění a povznést je ochu výše v jejich vlastních očích, pak je to možnost dosíci rčité odměny. "4y| Je nutné připustit, že vzhledem ke všem těm procedurám, :éré opravují trest podle toho, jak probíhá, nemohou mít *ávní instance bezprostřední autoritu. Je to ve skutečnosti ) R. Fresnal, Diijsjíicrn/iorts íur ks maisons de rcfngc, 1829, s. 29-31. ) Ch. Lucas, De la rčfarmc des vriwns, 1838, díl 11,'s. 440.' > L. Diiras, článek otištěný v Lc Pnyressif a citovaný' v La fíuihmve 1. prosince 1838. A ' 1 Ch. Lucas, Inintéž, s. 441-442. záležitost měřítek, jež podle definice mohou intervenovat jen po vynesení rozsudku a mohou být vznesena jen na něco jiného než souzený čin. V důsledku toho musí být personál, který spravuje vezení, ve věcech individualizace a různého aplikování trestu nutně zcela autonomní: dozorci, ředitel celého zařízení, katecheta či vychovatel jsou schopni vykonávat tuto korektívní funkci lépe než držitelé trestní moci. Je to jejich souzeni (chápané jako pozorováni, diagnóza, charakterizace, upřesňování, rozlišující klasifikace) a nikoliv verdikt ve formě připsáni viny, co musí sloužit jako podklad této vnitřní modulaci trestu — jeho zmírnění, nebo dokonce jeho přerušení. Když Bonneville v roce 1846 předložil svůj projekt podmíněného propuštění, definoval ho jako „právo, jež by měla administrativa s předcházejícím souhlasem soudní autority, po uplynutí doby dostatečné k pokání a za určitých podmínek propustit provizorně na svobodu zcela polepšeného vězně s tím, že by byl při vzneseni i té nejmenši stížnosti ihned navrácen do vězeni".-™ Zdá se, že všechna ta „svévole", která ve starém trestním režimu dovolovala soudcům modulovat trest a panovníkům učinit tomu přítrž, všechna tato svévole, kterou moderní zákoníky odebraly soudní moci, se postupně znovu ustavuje na straně moci, která spravuje a kontroluje trestáni. Je to svrchovanost dozorcova vědění: „Opravdový úředník je povolán svrchovaně vládnout ve vězení.. . a musí, aby neselhal ve svém poslání, spojit neobyčejný důvtip s hlubokou znalostí lidí."511 A tak se zde dostáváme k principu, jasně formulovanému Charlesem Lucasem, který by si jen málQ právníků dnes troufalo bez výhrad přijmout, ačkoli vyznačuje linii zásadní- 50) A. Bonneville, Des IíWiiiIídiií pvépmhwes. 1846, s. 5. 51) A. Bérengur, Rnp}Nirf ň ľ Academie des scicnccs moralcs el fioJifHjiics, červen 1836. 0 341 lo počátku fungování moderního způsobu trestání; nazvěme ;j Deklarace nezávislostí vězeňství. Požaduje se v něm právo iýt mocí, která nemá jen administrativní autonomii, ale exis-uje jako součást trestající suverenity. Toto potvrzení práv vě-ení stanovuje jako princip, že trestní rozsudek je arbitrárni sdnotka, že je třeba ji rozložit, že sestavovatelé trestních zá-:oníků již měli důvod rozlišovat rovinu legislativní (na které e klasifikují činy a připisují se jim tresty) a rovinu soudní (na teré se vynášejí rozsudky); že úkolem dneška je analyzovat aopak tu druhou rovinu, že je třeba rozlišovat to, co je v pra-ém slova smyslu věd soudní (posuzovat méně činy a spíš achatele, poměřovat „záměry, které dodávají lidským či-ům tolik odlišných morálních stránek", a tak opravit, je-li to ložné, hodnocení zákonodárců), a poskytovat autonomii trestnímu souzení", jež je patrně nejdůležitější; ve vztahu němu je hodnocení tribunálu pouze „způsobem prejudiko-ání", neboť morálka pachatele nemůže být posouzena „jinak ež zkouškou. Soudce tedy naopak nutné potřebuje kontrolu opraveni svých hodnocení: a tuto kontrolu poskytuje právě estní vězení."52' Můžeme tu tedy mluvit o přesahu či o řadě přesahování • ězeňství ve vztahu k legálnímu uvěznění - „vězeňského" ve ztahu k „právnímu". Vždyť tento přesah lzě~pozorovat vel-li brzy, již od zrodu vězení, jednak ve formě skutečných raktík, jednak ve formě projektů. Nedostavil se následně, ja-d druhotný efekt. Veliká vězeňská mašinérie je přímo spjata fungováním vězení. Za znak této autonomie lze považovat nadbytečné" násilnosti dozorců nebo despotismus správy šznic, která má všechna privilegia uzavřeného prostředí. Je-kořeny však leží jinde: právě ve skutečnosti, že na vězení se Džaduje, aby bylo „užitečné", ve faktu, že zbavení svobody ) Ch. Lucas, De ta reforme des prisons, 1838, díl II, s. 418-422. L2 - toto právní vymáhání ideálního statku - muselo od počátku vykonávat pozitivní technickou roli, provádět transformace jedince. A při této činností se vězeňský aparát uchyloval ke třem velkým schématům: k politicko-morálnímu schématu individuální izolace a hierardňzace; k ekonomickému modelu sily užitéLpH.pgyinné prád; k technicko-medi-cínskčmu modelu léčby a normalizace. Cela, dílna, nemocnice. Okraj, do nějž vězení překračuje prosté zadržení, je ve skutečností.vyplněn technikarni disciplinármho typu. A tento doplněk disdplmárního- vzhledem . k právnickému je zhruba to, co se nazývá „vězeňské". Tento doplněk nebyl přijat bez potíží. Jako první tu byla otázka principu: trest nesmí být ničím více než zbavením svobody; Decazes to říká stejně jako naši dnešní vládní činitelé, avšak mnohem živějším jazykem: „Zákon musí následovat odsouzeného i do vězení, do kterého jej poslal."53' Ovšem velmi rychle - a to je vskutku charakteristické - se debata proměnila y bitvu o přivlastnění si kontroly nad oním vězeňským „doplňkem"; soudci se dožadovali práva dohlížet nad vězeňskými mechanismy: „Umravňování vězňů vyžaduje bezpočet spolupracovníků; je možné jej uskutečnit pouze prostřednictvím inspekčních návštěv dohlížecích komisí či patronačních společností. Je tedy třeba pomocníků, a ty může poskytnout jedině prokuratura."541 Od této doby se vězeňský řád stal dostatečné solidním na to, aby bylo možné snažit se jej rozložit; šlo však o to dostat 53) E. Decazes, „Rapport au Roi sur les prisons", Lc Monitcltr, 11. dubna 1819. 54) Vivien, v G. Ferrus, Des prisanniers, 1850, s. VIII. Nařízení z roku 1847 vytvořilo komise pro dozor. 343 2j pod kontrolu. Tak se objevila postava soudce stiženéhb ouhou ovládnout vězení. O století později se z ní zrodil silte znetvořený bastard; soudce dohlížející nad výkonem restu. Jestliže se však vězeňství, ve svém „přebytku" ve smv-lání s pouhým uzavřením, mohlo ve skutečnosti nejen pro-adit, ale i.polapit celou trestní justici a zavřít samotné soud-e, bylo tomu tak proto, že mohlo uvést trestní justici do ztahů k vědění, které se pro ni nyní staly jejím nekonečným \byrintem. Vězení, místo.výkonutíestu, je současně i místem pozoro-ání trestaných jedinců. V dvojím smyslu. Ve smyslu dohliže-i, to zajisté. Ovšem i ve smyslu shromažďováni poznatků, každém vězni, o jeho chování, o jeho nejhlubších schopnos-?ch, o jeho postupném zlepšování; vězení musí být pavaža-ána za místa formování klinického vědění o odsouzených; vězeňský systém nemůže být apriorní koncepcí; je induko-án ze společenského stavu. Existují zde morální choroby, ja-ož i poruchy zdraví, u nichž léčení závisí na sídle a směru emoci,"531 To implikuje dva zásadní mechanismy. Musí být ložné, aby byl vězen držen pod neustálým dohledem; kaž-ý záznam, který o něm lze učinit, musí být zaregistrován započten. Téma Panoptikonu - současné dohlížení a pozo->vání, jistota a vědění, individualizace a totalizace, izolace transparence - nachází ve vězení privilegované mislo své-d uskutečnění. Ačkoli panoptikální procedury, jakožto kon-rétní formy vykonávání moci, byly velice rozšířené.přinejmenším v rozptýleném stavu, byly to téměř výhradně šzeňské instituce, kde mohla být Benthamova utopie plně skutečněna v materiální formě. Panoptikon se stal okolo let í30 až 1S40 architektonickým programem většiny vězeň- ) L. Faucher, De la reformu des prisoiif, 1838, s. 6. ských..projektů. Byl to nejpřímější způsob, jak převést „inteligenci disciplíny do kamene";5W jak učinit architekturu transparentním projevem výkonu moci;571 jak dovolit, aby síla či násilná omezení byly nahrazeny uhlazenou účinností vyčerpávajícího dohledu; jak zorganizovat prostor podle nedávné humanizace zákoníků a podle nové teorie vězeňství: „Na jedné straně úřady a na straně druhé architekt by měli vědět, zda by vězení měla být plánována na základě principu zmírňování trestů nebo podle systému napravování viníků, a v souladu s legislativou, která se, vracejíc se ke kořenům lidských neřestí, stává regenerací ctností, podle nichž se musí žit."51" Celkově jde tedy o konstituování vézení-stroje591 s celou viditelnosti, v níž se nalézá vězeň, polapený jako „ve skleněném domě řeckého filozofa",™ a s centrálním místem, ze kterého může neustálý pohled kontrolovat zároveň vězně a vězeňský personál. Okolo těchto dvou požadavků existovalo několik možných variací: benthamovský Panoptikon ve své striktní formě, ve tvaru půlkruhu, s půdorysem kříže nebo v hvězdicovitém rozvržení.ňl) Uprostřed všech těchto diskusí připomenul v roce 1841 ministr vnitra zá- 56) Ch. Lucas, De la reforme des prisaiis, 1836, díl I, s. 69. 57) „Pokud chcete pojednat otázku administrativy tak, že abstrahujete od otázky konstrukce budov, vystavujete se nebezpečí, že budete etablovat principy, z nichž se vytrácí skutečnost; zatímco architekt, dostatečně si vědom potřeb administrativy, může docela dobře přijmout ten či onen systém uvěznění, který by teorie patrně zařadila mezi utopie." tA. Blouet, Projet de píšou cclliifflirc, 1843, s. 1) 58) L. Baltard, Arcliiteclowgmphie des jirísuns, 1S29, s. 4-5. 59) „Angličané projevili ve všech svých dílech nadáni pro mechaniku... a snažili se, aby jejich stavby fungovaly jako stroje podřízené činnosti jediného motoru." (L. Baltard, Jouili/ž, s, 18) 60) N, P. Himiti-Rnmnin, Pro/cl de péuitoncicr, 184U, s. 8. 61) Viz obr. č. 18-26. 14 345 kladní principy: „Centrální inspekční hala je pilířem celého systému. Bez centrálního bodu inspekce přestává být dohlížení zajištěné, nepřetržité a všeobecné; neboť je nemožné mít naprostou důvěru v činnost, v horlivost a v inteligenci zaměstnance, který neustále dohlíží nad celami... Architekt tedy musí soustředit yšechnu svou pozornost na tento cíl; jde tu současně o otázku disciplíny a ekonomie. Čím bude dohlížení přesnější a snazší, tím méně bude třeba hledat v působeni staveb záruky proti pokusům o útěk a proti komunikaci vězňů mezi sebou. Neboť dohlížení bude dokonalé, jestliže ředitel nebo vedoucí dozorce vidí, aniž by byl viděn a aniž by se hnul z místa, z centrální haly nejen přístupy do všech cel a dokonce vnitřek většiny cel, když jsou otevřeny vnější plné dveře, nýbrž i dozorce, dohlížející nad vězni na všech poschodích... S typem kruhových či polokruhových věznic se objevila možnost sledovat z jediného centra všechny vězně v jejich celách a všechny dozorce na inspekčních galeriích, "mi Avšak vězeňský Panoptikon je také systémem indiyidua-lizujicí a nepřetržité dokumentace. Ve stejném roce, v němž byly pro výstavbu věznic doporučeny různé varianty bentha-movského projektu, byl povinně zaveden systém „morálního účetnictví": individuální hlášení zavedené podle uniformního modelu ve všech věznicích, do něhož ředitel nebo vedoucí dozorce, katecheta, vychovatel mají zapisovat svá pozorování týkající se každého vězněného jedince. „Je to v jistém smyslu vademecum správy vězení, které mu umožňuje přímo posoudit každý případ, každou okolnost a následně azřejmit, jakou terapii užít u každého jednotlivého vězně."fl3) Bylo navrhováno a zkoušeno i množství jiných, mnohem 52) Ducatel, Instruction pour in construction des nmisons ď arret, 1841, s. 9. i3) E. Ducpétiaux, Du systéme de ľemprisonnement ceilulnire, 'l857, s. 56-57. úplnějších systémů regisŕrace.fi,|) V každém případě jde o to, aby bylo z vězení učiněno misto, kde se konstituuje vědění, jež musí sloužit regulativnímu principu vykonávaní vězeňské "přaxé. Vězení nemá pouze znát rozhodnutí .soudců a aplikovat je ve fungování etablovaných předpisů: musí z vězně neustále získávat vědění, které dovolí transformovat trestní měřítka ve vězeňskou operaci; které učiní z trestu, nezbytně odpovídajícího určitému přestupku, přeměnu vězněného užitečnou pro společnost. Autonomie vězeňského režimu a vědění, které ji umožňuje, dovolují rozmnožovat tuto užitečnost trestu, kterou učinil zákoník principem své trestní filozofie: „Pokud jde o ředitele, tento nesmí ztratit z dohledu žádného vězně. Ať se vězeň nachází v kterékoli části věznice, ať už do ní vstupuje, ať z ní vychází či ať odpočívá, ředitel je stejnou měrou povinován prokázat motivy jeho setrvání v dané třídě či jeho přechodu z jedné do druhé. Je vpravdě účetním. Každý vězeň je pro něj, ve sféře individuální výchovy, kapitálem investovaným v trestním zájmu."fi5) Vězeňská praxe, tato důmyslná technologie, zužitkovává kapitál investovaný do trestního systému a do výstavby těžkých věznic. Souběžně s tím se delikvent stává poznávaným individuem. Tento požadavek poznání neleží, v prvním stadiu, ^/"samotném soudním procesu, aby sloužil k lepšímu odůvodnění rozsudku a k určení pravdy o rníře viny. Teprve jako odsouzený, a z titulu jednoho z prvků aplikace trestních mechanismů, se zločinec konstituuje jako předmět možného vědění. To však implikuje fakt, že vězeňský aparát, se vším tím technologickým programem, jenž je s ním spojen, uskuteč- 64) Viz např. G. de Gregory, Projet de Code pénnl universa, 1832, s. 199n.; Grellet-Wammy, Manuel des prisons, 1839, díl II, s. 23-25 a s. 199-203. 65) Ch. Lucas, De k reforme des prisons, 1838, díl n, s. 449-450. 346 347 ňuje kuriózní substituci: z rukou justice dostává odsouzeného člověka; avšak předmětem, na nějž má působit, není samozřejmě přečin, a dokonce přesně vzata ani zločinec, nýbrž objekt poněkud odlišný, definovaný proměnnými, které přinejmenším zpočátku nebyly obsaženy v rozsudku, nebo f byly podstatné pouze pro technologii korekce. Touto jinou osobou, kterou vězeňský aparát dosazuje za odsouzeného zločince, je delikvent. Delikvent se odlišuje od zločince tím, že pro jeho charakterizaci je relevantní spíše jeho život než jeho čin, Vězeňská operace, chce-li být skutečnou převýchovou, musí totali-iovat existenci delikventa, učinit z vězení jistý druh umělého ) donucovacího divadla, v němž je třeba jeho existenci od zá-dadů obnovit. Právní trest proběhne v určitém aktu; trestní ěchnika působí na život; následkem toho jí připadá úkol re-;onstituovat malost a strach ve formě věděni, modifikovat je-10 účinky či zaplňovat jeho mezery donucovací praxí. Je to nalost biografie a technika vycvičení lidské existence. Pozo-ování delikventa „se musí vracet nejen k okolnostem, nýbrž k příčinám jeho zločinu; musí je vyhledávat v běhu jeho ži-ota podle trojího hlediska organizovanosti, společenského ostavení a vzdělání, aby poznalo a zjistilo nebezpečné sklo-y toho prvního, nepříjemné predispozice toho druhého špatnou minulost toho třetího. Tento biografický výzkum je odstatnou součástí soudního vyšetřování, jež vede k roztíí-ění trestů dříve, než se stanou podmínkou vězeňského sys-imu pro třídění morálky. Musí vězně doprovázet od soudu o vězení, kde povinností ředitele není pouze jej převzít, ale doplnit, zkontrolovat a zpřesnit jeho prvky během doby lzněnf."f,w Za zločincem, jemuž vyšetřování faktů může přisát odpovědnost za zločin, se rýsuje osobnost delikventa, je- ) Ch. Lucas, Dc In reforme des prisons, 1838, díl II, s. 440-442. jíž pomalé formování ukazuje biografický výzkum. Zavedení „biografického" prvku je pro historii trestání důležité. Nechává totiž existovat „zločince" před zločinem a v krajním případě dokonce mimo zločin. Právě odtud vychází psychologická kauzalita, která zdvojuje přiřknutí odpovědnosti soudem a tak směšuje jeho účinky. Vstupujeme tak do „kri-minologického" bludiště, ze kterého jsme dosud ještě nevystoupili: každá rozhodující příčina, jež slouží pouze ke snižování odpovědnosti, vede k poznamenání pachatele zločinu kriminalizaci o to pochybnější, vyžadující o to přísnější měřítka trestání. Tak jako biografie zločince zdvojuje v trestní praxi analýzu okolností, když jde o posouzení zločinu, vidíme, že trestní a psychologický diskurz vzájemně prostupují své hranice; a tady, v jejich průsečíku, se formuje onen pojem „nebezpečného" individua, který dovoluje ustavit síť kauzálních souvislostí v celém biografickém vývoji a stanovit trestné-nápravný verdikt.fi7> Dejjkyent_se odlišuje od zločince také tím, že není pouze pachatelem svého činu (pachatelem odpovědným ve smyslu určitých podmínek svobodné a vědomé vůle), nýbrž že je se svým činem spojen celým svazkem složitých nitek (instinkty, pudy, sklony, charakter). Technika vězeňského-trestání 67) Bylo by třeba studovat, jak se biografická praxe rozšířila od chvíle konstituování delikventa jako individua v rámci trestního mechanismu: biografie nebo autobiografie vězňů u Apperta; formování biografických sešitů po vzoru psychiatrie; využití biografie při obhajobě obžalovaných. V posledním bodě lze srovnávat rozsáhlé memoáry z konce 18. století, ospravedlňující tři muže odsouzeně k lámání v kole či týkající se Jeanne Salmonové, a řeči na obhajobu zločinců z dDby Ludvíka Filipa. Chaix d'Este-Ange hájil La Ron-ciěra: „Půjdete-li hluboko před zločin, daleko pied moment obvinění, můžete zkoumat život obviněného, proniknout jeho srdce, ohledat jeho nejskrytějsí zákoutí, obnažit veškeré jeho myšlenky, celou jeho duši..." (Discours cl plaidoijers, díl III, s. 166) 349 .směruje nikoli ke vztahu pachatele a činu, nýbrž ke spřízněnosti delikventa s jeho zločinem. Delikvent, konkrétní manifestace obecného fenoménu kriminality, se dělí na kvazipřiro-zené třídy, jež jsou vybaveny každá svými definitivními charakteristikami, vyžadujícími určitý způsob léčby, což nazval Marquet-Wasselot v roce 1841 Etnografii vězení; „Odsouzenci, to jsou... jiní lidé uvnitř týchž lidí: mají své zvláštní zvyky, své instinkty, své mravy."ÍB» Zde jsme stále ještě velice blízko „pitoreskním" popisům světa zlosynů - staré tradici, která sahá daleko a která nabývá nové síly v první polovině 19. století; ve chvíli, kdy se nad vnímáním jiné třídy a jiného lidského druhu začíná artikulovat vnímání jiné formy života. Zoologie společenských poddruhů, etnológie civilizací zlosynů, s jejich rituály a s jejich jazykem, se načrtávají ve formě parodie. Avšak přesto se tu manifestuje i úsilí o ustavení nové objektivity, kde kriminálník náleží typologii zároveň přirozené i deviantní. Delikvence, patologická odchylka lidského druhu, může být analyzována jako chorobné syndromy nebo jako velké teratologické formy. Ve Ferrusově klasifikaci máme nepochybně jednu z prvních proměn staré „etnografie" zločinu v systematickou typologii delikventů. Analýza je zajisté chybná, ale zcela jasně zde vidíme působení principu stanovujícího, že delikvence se musí specifikovat spíše podle normy než podle zákona. Existují tři typy odsouzených: ti, kteří jsou nadáni „intelektuálními schopnostmi, jež převyšují průměrnou inteligenci, kterou jsme stanovili", avšak kteří se stali zvrácenými jednak „tendencemi ve své konstituci" či „vrozenými sklony", jednak „zhoubnou logikou", „nespravedlivou morálkou" nebo „nebezpečným posuzováním společenských povinností". Odsouzenci tohoto typu vyžadují izolaci ve dne v noci, osamocené procházky, a je-li nezbytné 68) J.J. Mnrquet-Wasselot, ĽEthnagraphie des prisons, 1841, s. 9. připustit jejich styk s jinými, pak musí mít „lehkou masku ; ' z drátěného pletiva ve stylu těch, jež se užívají při tesání kamene nebo při šermu". Druhá kategorie se skládá z odsouzenců „zkažených, omezených, otupělých či pasivních, kteří jsou vedeni ke zlu svou lhostejností k hanbě stejně jako ke cti, svou zbabělostí, dalo by se skoro říci leností a nedostatkem odporu k špatným podnětům"; spíš než režim represe je pro ně vhodný režim vzdělávání a výchovy, a je-li to možné, tak výchovy vzájemné: izolace v noci, společná práce ve dne, konverzace pod podmínkou, že probíhá nahlas, společná četba následovaná vzájemným klademm otázek, což může být dokonce odměňováno. Nakonec jsou zde „neschopní a nezpůsobilí" odsouzení, které „jejich neúplná konstituce čim nevhodnými pro jakékoli zaměstnání, jež vyžaduje uvážlivé úsilí a souvislou vůli, a pro něž je tudíž nemožné snášet konkurenci při práci s inteligentními dělníky a kteří, nemajíce ani dostatek vzdělání, aby poznali své společenské povinnosti, ani dostatek inteligence, aby svým osobním instinktům porozuměli či aby proti nim bojovali, jsou vedeni ke zlu samotnou svou nedostatečností. Pro ně by samota znamenala jen posílení jejich netečnosti; musejí proto žít společně, nicméně tak, aby formovali nepočetné skupinky, neustále stimulované kolektivním zaměstnáním a podřízené přísnému dohledu."fi,J) Tak se postupně ustavuje „pozitivní" vědění o delikventech a o jejich druzích, silně odlišné od soudní klasifikace zločinů a jejich okolností; odlišne však také od lékařského vědění, které dovoluje prosadit šílenství jedince a v důsledku toho vymazat trestný charakter činu. Ferrus vyslovuje tento princip zcela jasně: „Pojímáni jako celek nejsou delikventi nic menšího než šílenci; bylo by však vůči těm druhým nespravedlivé srovnávat je s vědomě 69) G. Ferrus, Des prísonniers, 1850, s. 182n., s. 278n. 350 351 zvrácenými lidmi." V tomto novém vědění jde o to kvalifikovat „vědecky" čin jakožto trestný čin, a především jedince jakožto delikventa. Zde se oteyírá možnost kriminológie^ Korelativem trestní justice je nepochybně zločinec, ale ka-relativem vězeňského aparátu je někdo jiný; je to delikvent, biografická jednotka, jádro „nebezpečností", reprezentant jis-:ého typu anomálie. A jestliže k zadržení, jež zbavuje svobody, jak je definováno právem, připojilo vězení vězeňský „doplněk", tento doplněk zavedl naopak nadbytečnou osobu, íterá se vkradla mezi toho, koho zákon soudí, a toho, kdo ten-:o zákon vykonává. Tam, kde zmizelo označené, rozčtvrcené, pálené, mučením vyhlazované tělo, objevilo se^tělo vězně, ídvojené o individualitu „delikventa", o tu malou duši zločin-:e, kterou vyrobil sám trestní aparát jako místo aplikace trest-ií moci a jako předmět toho, co se ještě drieš nazývaTvědá, 3 vězeňství. Říká se, že vězení produkuje delikventy; pravdou e, že téměř nevyhnutelně přivádí zpět před tribunály ty, kte-■í mu byli svěřeni. Avšak produkuje je i v tom smyslu, že uválí do hry mezi zákonem a přestupkem, mezi soudcem a zlo-ŕincem, mezi odsouzencem a katem .netelesnou realitu ielikvence, která jedny s druhými spojuje a která je, všechny pohromadě, drží již jeden a půl století ve stejné pasti. Vězeňská technika a delikvent jsou v určitém smyslu ivojčata. Nevěřte tomu, že to, co přivolalo do starých věznic afinovanost vězeňských technik, bylo odhalení delikventa vědeckou racionalitou. Nevěřte ani tomu, že interní vypracování vězeňských metod skončilo, když byla ukázána „objek-ivní" existence delikvence, kterou soudcovská abstraktnost i neústupnost nemohla zahlédnout. Vězeňská technika a de-ikvence se objevily obě společně a v návazností jedna na dru-iou jako technologický celek, jenž tvaruje a rozčleňuje objekt, na který aplikuje své nástroje. A tato delikvence, jež se zformovala v podzemí soudního aparátu, na úrovni „nízkých činů", od nichž justice odvrací oči v hanbě, kterou zakouší při trestání těch, jež odsoudila, tato delikvence nyní přichází, aby pronásledovala bezstarostné tribunály a vznešenost zá-kohů;~ťulo delikvenci je třeba poznat, posoudit, změřit, diagnostikovat a zpracovat, jakmile jsou vyneseny rozsudky; tuto delikvenci, tuto anomálii, tuto deviaci, toto neurčité nebezpečí, tuto chorobu, tuto formu existence je nyní třeba vzít v úvahu při přepisováni zákoníků. Delikvence, to je msta vězení na justici. Pomsta dostatečně hrozná na to, aby nechala soudce ztichnout. Vystupuje tedy hlas kriminologů. Je však třeba mít na paměti, že vězení, tento koncentrovaný a přísný obraz všech disciplín, není endogenním prvkem v trestním systému, tak jak je definován na přelomu 18. a 19. století. Univerzální použití vězení nebylo vyvoláno tématem trestní společností či tématem obecné sémio-techniky trestání, jež stálo v pozadí „ideologických" zákoníků, becca-riovského nebo benthamovského. Toto vězení vzešlo odjinud - z mechanismů vlastních disciplinární moci. Vždyť navzdory této heterogenite jsou mechanismy a účinky vězení rozptýleny po celé moderní kriminální justici; delikvence a delikventi na ní skrz naskrz parazitovali. Bude třeba hledat důvod této ohromné „účinnosti" vězení. Jednu věc však můžeme poznamenat již nyní: trestní justice definovaná reformátory v 18. století vytyčila dvě možné, ale divergentní linie objektivace zločince - první byla sérií morálních a politických „zrůd", které upadly za hranice společenské smlouvy; druhá byla linií právnického subjektu, rekvalifikovaného trestáním. Právě „delikvent" dovolil sloučit tyto dvě linie a ustanovit pod zárukou mediány, psychologie nebo kriminológie individuum, v němž se porušitel zákona a objekt vědecké techniky - téměř - překrývají. To, že naroubování vězení na trestní systém nebylo doprovázeno násilnou odmí- 152 353 von reakcí, muselo mít nepochybně mnoho důvodů. Jedni z nich je ten, že produkováním delikvence dodalo věze- trestní justicí unitární pole objektů, ověřené „vědami", a že ak umožnilo fungovat v obecném horizontu „pravdy". Vězení, ta nejtemnější oblast v aparátu justice, je místem, e moc trestat, která si již netroufá působit s otevřeností řiditelně, tiše organizuje pole objektivity, kde bude trestání 3ci fungovat na denním světle jako terapie a rozsudek se píše do diskurzu vědění. Je pochopitelné, že justice tak sdno adoptovala vězení, ačkoli vůbec nebyla dítětem jejích řšlenek. Určitě mu toto uznání dlužila. KAPITOLA II NEZÁKONNOSTI A DELIKVENCE Z hlediska zákona může být zadržení docela dobře zbavením svobody. Uvěznění, které jej zajišťuje, však vždy zahrnuje technický projekt. Přechod od veřejných mučení s jejich zjevnými rituály, s jejich uměním, smíšeným s ceremoniemi bolestí k trestům vězením, jež jsou ukryty v masivních architekturách a střeženy tajemstvím administrací, není přechodem k nediferencovanému, abstraktnímu a zmatenému trestání; je to přechod od jednoho umění trestat k jinému, které není o nic méně zručné než to první. Je to proměna techniky. Z tohoto přechodu vzešel její symptom a zároveň shrnutí: nahrazení průvodu trestanců v řetězech v roce 1837 uzavřeným vozem. Průvod trestanců v řetězech - tradice, která odkazovala zpět až k časům galejí - se udržel až do červencové monarchie. Zdá se, že význam, který mu byl na počátku 19. století jako představení přikládán, byl spjat s faktem, že v jedné manifestaci slučoval dva způsoby trestání: cesta k uvěznění se odvíjela jako ceremoniál veřejného mučení.1' Líčení „posledního průvodu trestanců" - lícem, která se šířila po Francii v létě 1836 - a s ním spojených skandálů dovolují poznat toto jeho fungování, tak cizí pravidlům „vězeňské vědy". Na 1) Faucher poznamenal, že trestanci v řetězech byli populární podívanou, „zejména v době, kdy popraviště byla již téměř zrušena". 355 1 počátku je rituál popraviště: nasazování řetězů a okovů kolem krku na dvoře v Bicětre; trestancova šíje byla přiložena ke kovadlině jako k popravčímu špalku, avšak v tomto případě katovo umění vésti úder nespočívalo v utětí hlavy - byla to zručnost opačná, jež dokázala nezabít. „Velký dvůr v Bicětre vystavoval na odiv mučící nástroje: několik řad řetězů s jejich železnými obojky. Artonpans [vrchní strážcovél, sloužící i jako dočasní kováři, připraví kovadlinu a kladivo. Za mříží ochozu jsou vsazeny všechny ty hlavy se zasmuši-ým či sveřepým výrazem, které má vykonavatel vsadit do jkovů. O něco výše, na každém poschodí věznice, lze pozo-•ovat údy a paže míhající se mezi mřížemi cel, znázorňující jazar s lidskými těly; to jsou vězni, kteří přišli asistovat úpra-/ě svých bývalých kamarádů,.. Nyní jsou tu v postavení obě-í. Sedí na zemi, spárováni náhodně a podle velikosti; okovy rážící 8 liber, jež musí každý z nich nést, je tíží na kolenou, /ykonavatel je prohlédne, poměřuje jejich hlavy a přizpůso-)uje masivní okovy o tloušťce jednoho palce. Pro přikování >bojku je třeba přispění tří katů; první podpírá kovadlinu, Iruhý přidržuje dva okraje obojku u sebe a svými pažemi hráni hlavu postiženého a třetí opakovanými údery obrovi-ým kladivem rozdouká spojovací šroub. Každá rána otřásá ilavou i tělem... Nepřemítá se ostatně o nebezpečí, jež by riohlo stihnout oběť, kdyby se kladivo odchýlilo ze své drá-y; takový dojem zmizí, či je spíš potlačen dojmem otřesné irůzy, kterou zakoušíme při pomyšlení na boží stvoření na-házející se ve stavu takového pokoření,"2' Dále je tu dimen-e veřejné podívané; podle Gnzette des tribunaux sledovalo I Revue de Paris, 7. června 1836. Ta část, kdy šio o podívanou, nebyla již v roce 1836 veřejná; přístup byl povolen jen několika privilegovaným divákům. Příběh o přikování vězňů, jak jej nacházíme v Revue de Paris, přesně odpovídá - dokonce doslovně - tomu, co je uvedeno v knize Le Demier jour ďun condamné, 1829. průvod vycházející z Paříže 19. července přes 100 000 lidí: „Sestup od Courtille k Márdi Gras..." Pořádek a bohatství přišly zdálky pozorovat, jak zde prochází velký kmen nomá-dů, kteří byli spoutáni v řetězech, toho jiného druhu, „odlišné rasy, jež měla privilegium zalidnit galeje a věznice".3' Diváci z řad nižších vrstev, tak jako za časů veřejných mučení, pokračovali s odsouzenými ve svých dvojznačných výměnách urážek, hrozeb, povzbuzení, ran, projevů nenávisti ä přízně. Něco násilného se vzbouřilo a nepřestávalo průvod následovat po celou dobu: hněv na příliš přísnou nebo příliš shovívavou justici; pokřikování na nenáviděné zločince; iniciativy ve prospěch vězňů, kteří byli známí a uctívaní; konfrontace s policií: „Po celou dobu, než průvod urazil cestu od brány ve Fontainebleau, vyrážely skupinky rozvášněných diváků rozhořčené výkřiky proti Delacollongovi: Pryč s velebným pánem, křičeli, pryč s tím hanebným člověkem; měl dostat, co mu patřilo. Bez energie a tvrdosti městské gardy mohlo dojít k vážným nepokojům. Ve Vaugirardu byly těmi nejvzteklejšími přihlížejícími ženy. Křičely: Pryč s tím hříšným knězem! Pryč s tou zrůdou zvanou Delacollonge! Policejní komisaři z Montrouge, z Vaugirardu a několik starostů a zástupců starostů přispěchali s rozvinutými šerpami, aby dopomohli respektování rozsudku soudu. Nedaleko před Issy, spatřiv M. Allarda a četníky jeho brigády, \nrhl po nich Francois svou dřevěnou jídelní misku. Tak si připomněli, že rodiny některých z dřívějších kamarádů odsouzeného žijí v Tvry. Od té chvíle se policejní inspektoři seřadili podél cesty a sledovali z těsné blízkosti káru s trestanci. Ti z pařížského kordonu, všichni bez výjimky, házeli každý svou dřevěnou jídelní misku po hlavách Černíků, z nichž někteří byli zasaženi. V tu chvíli davem proniklo horečnaté vzrušení. 3) Gazcttc des tribunaux, 20. července 1836. 56 357 Vrhli se jedni na druhé."'" Během pochodu trestanců v řetězech mezi Bicětíe a Sěvres bylo vypleněno povážlivé množství domů.5) V této slavnosti odcházejících odsouzenců bylo něco z rituálu obětního kozla, jenž je zabit během rituálního lovu, něco ze svátku bláznů, kdy dochází k převrácení rolí, část starého ceremoniálu popravíš tě, kde pravda musí zazářit na denním světle, a také část z těch lidových představení, za nichž docházelo k uznání oslavovaných osobností nebo tradičních postav: hra pravdy a ponížení, defilé slávy a hanby, útoky proti viníkům, kteří byli odhaleni, a na druhé straně radostná přiznání zločinů. Byla to snaha objevit tvář zločinců, kteří měli svou slávu; deníky přinášely již předem jejich jméno a líčily jejich život; někdy podávaly i jejich popis, popisovaly jejich oblečení, aby jejich totožnost nikomu nemohla uniknout: jako by to byly programy pro diváky."1 Uvažovalo se také o typech zločinců, lidé se pokoušeli podle šatů či podle vzezření tváře rozeznat „specializaci" odsouzeného, je-li to vrah nebo zloděj: hra maškár a loutek, do níž se však, pro vzdělanější pohledy, vplížila jakási empirická etnografie zločinu. Od představení na pódiu po Gallovu frenologii, podle toho, ke kterému prostředí kdo náležel, užívala se taková sémio-logie zločinu, pro jakou měl kdo předpoklady: „Fyziognomie jsou stejné rozmanité jako šaty: tu hlava vznešená, jako jsou 4) Tiiiiidíž. 5) Ln Phalangc, 1. srpna 1836. 6) Gazctle des tribtinniix publikovaly pravidelně tyto seznamy a tyto „kriminální" noticky. Zde je příklad popisu, v němž lze snadno rozpoznat Delacollonge: „Staré soukenné kalhoty, jež zakrývají pár holínek, čapka se štítkem z téže látky a šedá halena... kabát z modrého sukna." (6. června 1836) O něco později bylo rozhodnuto Delacollonge přestrojit, aby byl ochráněn před násilím davu. Gazcttc des tribunmtx signalizuje i toto přestrojení: „Pruhované kalhoty, halena z modrého plátna, slaměný klobouk." (20. července) výrazy tváře Murillovy; tam tvář nerestná, zarámovaná hustým obočím, která vypovídá o energii odhodlaného ničemní-ka... Jindy se tvář Araba rýsuje nad tělem uličníka. Tady máme zženštilé a líbezné rysy kompliců, tam si povšimněte lesklých tváří zhýralců, to jsou učitelé. "7) Sami odsouzení odpovídali na tuto hru tím, že vystavovali své zločiny na odiv a zpřítomňovali své špatné skutky: to je jedna z funkcí tetování, známky jejich činů nebo jejich osudu. „Nesou na sobě své insignie, ať gilotinu vytetovanou na levé paži, nebo dýku na prsou, vraženou do krvácejícího srdce." Za pochodu napodobují scénu svého zločinu, vysmívají se soudcům či policii, vychloubají se svými špatnostmi, které ještě nebyly odhaleny. Francois, bývalý Lacenairův komplic, vykládal, že objevil metodu, jak zabít člověka, aniž by vykřikl a aniž by byla prolita kapka krve. Velký kočovný jarmark zločinu měl své kejklíře a své maškary, v nichž komická afirmace pravdy odpovídala zvědavosti a urážkám. Celá série takových scén se v onom létě 1836 objevila okolo Delacollonge: na jeho zločinu (rozsekal na kusy svou těhotnou paní domácí) přispívalo k pobouření především to, že byl knězem; to mu také pomohlo uniknout popravišti. Zdá se, že mezi lidmi vzbudil silnou zášť. Již v káře, kterou byl převážen do Paříže v červnu 1836, byl urážen a nebyl schopen zadržet slzy; ohrazoval se nicméně proti tomu, aby byl vezen v uzavřeném voze, neboť se domníval, že ponižování je součástí jeho trestu. Při odjezdu z Paříže „nebylo možné si představit, kolik počestného rozhořčení, mravního hněvu a nízkosti si dav vybije na tom člověku; kameny jej zasypávaly spolu s nadávkami rozzuřeného publika... Byl to výbuch neslýchané zuřivosti; především ženy, opravdové fúrie, předváděly neuvěřitelné vzky- 7) Revue de Paris, červen 1836. Srov. Ciaude Gueux: „Vezměte si lebku každého z oněch lidí, skrývající uvnitř svůj druh bestie... Zde máme rysa, zde kočku, tady opici, tam supa, tady hyenu." 358 359 pění nenávisti."8' Aby jej ochránili, vyměnili mu šaty. Někteří sklamaní diváci uvěřili, že jej poznali ve Francoisovi. Ten přistoupil na hru a přijal tuto roli; avšak ke komedií zločinu, který nespáchal, přidal ještě komedii kněze, jímž nebyl; líčeni ,svého" zločinu prokládal modlitbami a velkolepými gesty požehnání adresovanými davu, jenž ho urážel a jenž se mu smál. Několik kroků stranou podstupoval skutečný Dela-:olIonge, „který se podobal mučedníkovi", dvojí potupu urážek, jež se sice nesnášely na jeho hlavu, ale ve skutečnosti by-y určeny i jemu, a posměchu, jenž způsobil, že se znovu jbjevil kněz v postavě jiného zločince, jímž byl a jehož by rád ikryl. Jeho utrpení bylo před jeho očima předváděno tím vrahem komediantem, k němuž byl připoután. Do všech měst, jimiž procházel, přinášel průvod trestanců < řetězech svou slavnost; byly to saturnálie trestání; trest se ■.de proměnil v privilegium. A díky velice podivné tradici, :terá, jako by se vymkla obvyklým rituálům veřejného mučeli, vyžadovala od odsouzených nikoli obligátní známky lítos-i, nýbrž předvádění této bláznivé hry, která trestání popírala. C ozdobě okovů a řetězů si trestanci sami připojovali jako ikrasu stužku, pletenou slámu, kvědnu nebo ozdobnou ňůrku. Průvod v řetězech, to je kruh a tanec; to je také zpáro-ání, vynucená svatba zakázané lásky. Svatební veselí, slav-.ost a posvícení v řetězech: „Přiběhli před průvod 5 kyticemi, e stuhami či se slaměnými střapci zdobícími jejich čepice a ti ejšikovnější měli nasazeny přílby s chocholem... Jiní na sobě lěli obvyklé punčochy v dřevácích či módní vestu pod náde-ickou halenou."y) A během celého večera, který následoval ) La Piialaitge, 1. srpna 1B36. Revue de Paris, 7. června 1836. Podle Gazelie des Mbunaux si kapitán Thorez, který velel průvodu z 19. července, přál ryto okrasy odstranit: „Je nevhodné, aby vám, jdete-li na galeje odpykat své zločiny, byla dovolena taková nestydatost, jako je upravování vlasů. Jako by šlo o svatbu." ; po přikování, se trestanci v řetězech bez přestání točili dokola ve veliké farandole na dvoře v Bicétre: „Běda dozorcům, jestliže je dav trestanců poznal; obklopili je a zasypali svými okovy; trestanci zůstali pány bitevního pole až do sklonku dne."llB Sabat odsouzených odpovídal soudnímu ceremoniálu okázalostmi, jež vynalézal. Převracel nádheru, řád moci a jeho znaky formou zábavy. Ovšem bylo tu už něco z politického sabatu. Člověk by musel být hluchý, aby zde nezaslechl jisté nové akcenty. Trestanci zpívali pochodové písně, jejichž proslulost se rychle šířila a které se ještě dlouho a všude opakovaly. Bezpochyby tu lze nalézt ozvěnu žalozpěvů, kterými volně šířené letáky opěvovaly zločince - potvrzení pravdivosti zločinů, temná heroizace, evokace hrůzných trestů a všeobecná nenávist, která je obklopovala: „Pro dobrou pověst nechte nám trumpety hrát... Odvahu, děti, podrobme se bez zachvění strašnému osudu, jenž se vznáší nad našimi hlavami... Naše okovy jsou těžké, ale my je uneseme. Trestancům nezbývá nic než hlas, jenž se za nimi vznáší: ulehčete jim." Přesto zaznívá v těchto kolektivních písních jiný podtón; morální kód, jímž se řídila většina starých žalozpěvů, se převrátil. Veřejné popravy namísto toho, aby přinášely výčitky, vyostřovaly hrdost; justice, jež vynesla rozsudek, byla zavrhována a odsuzována davem, který se přišel obdivovat tomu, co pokládal za projevy lítosti či ponížení: „Tolik vzdáleni od našich domovů někdy naříkáme. Naše tváře, vždy vážné, budou soudcům nahánět strach... Chtiví neštěstí obracíte k nám své pohledy, abyste se setkali se sklíčeným, plačícím a ponižujícím se lidským plemenem. Avšak naše pohledy jsou hrdé." 10) Revue de Paris, 7. června 1836. K tomuto datu byl průvod zkrácen, aby se zabránilo farandole, a vojáci byli pověřeni udržováním pořádku až do odchodu průvodu. Sabat trestanců je popsán v Lc Dernicr jour ďun eondamué. „Společnost tu byla zastoupena dozorci a vyděšenými zvědavci; zločinci jí poněkud pohrdali a udělali z toho hrůzyplnéhD potrestání rodinnou slavnost" 50 361 Nalézáme zde i potvrzení toho, že životu galejníka a jeho druhů jsou vyhrazeny radostí, které svobodný život nezná: „Časem si podmaníme své radosti. I pod okovy se zrodí dny slavností... Radosti se stanou zběhy. Uniknou katům, jsou tam, kam je vedou písně." A především nebude dnešní stav trvat věčně; nejenže budou vězni osvobozeni a budou jim navrácena jejich práva, ale ti, co je obviňovali, zaujmou jejich místa. Mezi zločinci a jejich soudci nadejde den velkého soudu, kdy se jejich role obrátí: „Nám trestancům je určeno lidské opovržení. Nám patří také všechno zlato, které lidé zbožňují. Toto zlata přejde jednoho dne do našich rukou. Vykupujeme jej cenou našich životů. Jiní se chopí těchto řetězů, které nás dnes necháváte nést; stanou se otroky. Až zpřetrháme svá pouta, zazáří pro nás hvězda svobody... Sbohem, neboť my se vzepřeme jak vašim okovům, tak vašim zákonům."11' Zbožné divadlo, jak si je představovaly ony letáky, při němž by odsouzený bedlivě nabádal dav k tomu, aby jej nikdy nenapodo-bil, se změnil v hrozivou scénu, v níž je dav vyzýván, aby volil mezi barbarstvím katů, nespravedlností soudců a neštěstím odsouzených, kteří, ač dnes poraženi, jednoho dne zvítězí. Velkolepé představení průvodu v řetězech odpovídalo starobylé tradici veřejných poprav; odpovídalo rovněž mnohonásobné reprezentaci zločinu, jíž přinesla doba žurnálů, pochybných plátků, šarlatánů a bulvárních divadel;12' ale odpovídalo i střetnutím a bojům, jejichž první zaburácení s se- 11) Píseň téhož druhu je citována v Gazetlc des tribunaux z 10. dubna 1S36. Zpívala se na nápěv Marseillaisy. Patriotická válečná píseň Se stala očividně písní války společenské: „Co nám chce tento pitomý lid, jde se nám posmívat v našem neštěstí? Zírají na nás chladným pohledem. Naši kati jim hrůzu nenahánějí." 12) Existuje třída spisovatelů, kteří „se přiklonili k tomu, že oslavují zločiny bídáků nadaných udivující zručností, nechávají je hrát hlavní roli a dodávají jejich výstřelkům, jejich posměchu a jejich nezastírané uštěpačnosti zastánce autority." Kdokoli, kdo viděl představení Au- | • bou přinášelo; dodávalo jim jakési symbolické vyústění: armáda rozvratu, ač poražena zákonem, slibuje návrat; to, co ; fc bylo vypuzeno násilím řádu, přinese při svém návratu osvo- -; bozující zvrat. „Byl jsem zděšen, když jsem viděl, kolik jisker se znovu objevuje v tomto popelu."13' Rozčilení, které vždy obklopovalo veřejné popravy, se nyní setkalo s ohlasem v konkrétních hrozbách. Je zřejmé, že červencová monarchie se rozhodla pro potlačení průvodů trestanců v řetězech ze stejných důvodů - jež však působily naléhavěji -, které vyžadovaly zrušení veřejných poprav v 18. století: „Neslučuje se s našimi mravy vést lid tímto způsobem; je nutné vyhnout se tomu, aby v městech, jimiž konvoj prochází, bylo konáno takové ohyzdné představení, které nadto nepřináší lidu žádné ponaučení,"14' Bylo proto nutné skoncovat s těmito veřejnými rituály; podrobit přepravu odsouzených stejné proměně, jakou prošlo samo trestání; a umístit i je pod znamení úřednické zdrženlivosti. Jenže to, co bylo v červnu roku 1837 přijato, aby nahradilo průvod trestanců v řetězech, nebyl pouze uzavřený vůz, o němž se tehdy hovořilo, nýbrž celý stroj, jenž byl velice pečlivě připraven. Byl to vůz, pochopený jako pohyblivé vězení, jako mobilní ekvivalent Panoptikonu. Centrální chodba jej rozdělovala po celé délce: na obou stranách bylo šest cel, v nichž seděli vězni čelem k sobě. Na kotníky jim byly navlečeny okovy, zvnitřku obložené vlnou a spojené ( mezi sebou osmnáctipalcovým řetězem; nohy byly sevřeny bcrgc des Adrcts či Robert Mncain, drama oslavované mezi lidem, rozpozná bez obtíži správnost mých pozorování. To je triumf, apoteóza opovážlivosti a zločinu. Čestní lidé a síly veřejnosti jsou tu mystifikovaní od začátku do konce. (H. A. Fregier, Les clnsses dangercuses, 1840, díl II, s. 187-188). 13) Lc Dcrnier jour ďun condamnč, 1829. 14) Gazcttc des tribunaux, 19. července 1836. 362 363 tovových nákolenicích. Odsouzený seděl na „svého druhu 'chtýři ze zinku a dubového dřeva, jenž se vyprazdňoval veřejnou cestu". Cela neměla žádné okno směrem ven; la zcela oplechovaná; jedině špehýrka, rovněž z plátu 'oděravěného) plechu nechávala průchod „přiměřenému audu vzduchu". Na straně směřující do chodby byly caždé cele dveře opatřené okénkem se dvěma přihrádka--. jedna sloužila podávání stravy, druhá, zamřížovaná, došlu. „Otev.írání a šikmé nasměrování okének jsou kombi-vány tak, aby měl dozorce zrak bez přestání upřený na tně a zaslechl každé jejich slovo, aniž by oni mohli za-dnout nebo zaslechnout jeden druhého." Vše je uspořá-10 takovým způsobem, že „totéž vozidlo pojme bez nej-nších potíží zároveň trestance a pouhého zadrženého, iže a ženy, děti a dospělé. Ať je převoz jakkoli dlouhý, chni budou dopraveni na místo určení, aniž by měli mož-;t jeden druhého si povšimnout či spolu promluvit." Ko-:ně neustálý dohled dvou dozorců, kteří jsou vyzbrojeni tkou dubovou holí „se silnými, otupenými diamantový-hroty", umožňuje rozehrát celý systém trestů v souladu temími nařízeními vozu: stravovací režim o chlebu a vo-palečnice, žádné polštáře, jež by dovolovaly spát, spou-í řetězem na obou rukou. „Je zakázáno jakékoli čtení vy-. knih o morálce." I kdyby jen pro svou mírnost a rychlost „dělal tento stroj : vnímavosti svého tvůrce"; jeho přednost však spočívá im, že byl vozidlem opravdu vězeňským. Svými vnější-účinky dosahoval naprosté benthamoyské dokonalosti: rychlém průjezdu tohoto pojízdného vězení, které na ch tichých e\ temných bocích nenese jiný nápis kromě - ,Přeprava vězňů', je něco tajemného a pochmurného, lentham požaduje při vykonávání kriminálních rozsud-i co zanechává v duši přihlížejících prospěšnější a trva-dojem než pohled na ty cynické a rozesmáté cestovate- le."15' Má také vnitřní účinky; již po několika dnech přepravy (během nichž nejsou věznění ani na okamžik osvobozeni od pout) začíná fungovat jako nápravné zařízení. Vycházejí z něj překvapivě umoudření: „Z hlediska morálního je tento druh přepravy, která netrvá déle než sedmdesát dvě hodiny, strašlivým mučením, jehož důsledky se na tom, kdo jej podstoupil, tedy na vezni, projevují dlouhodobě." Dosvědčují to i sami trestanci: „Pokud v celulárním voze nespíte, můžete pouze přemýšlet. A když jsem tak přemýšlel, připadalo mi, že musím litovat toho, čeho jsem se dopustil; víte, po čase bych ještě mohl mít strach polepšit se, a to nechci."16' Historie panoptického vozu byla poměrně skromná. Přesto je ve způsobu, jakým nahradil průvod trestanců v řetězech, a v příčinách této proměny zhuštěn celý proces, při němž během osmdesátí let trestní věznění nastoupilo na místo veřejného mučení jakožto promyšlená technika modifikování jednotlivců. Celulární vůz je nástroj reformy. Veřejná mučení nenahradilo masivní uvěznění, nýbrž pečlivě artikulovaný disciplinární mechanismus. Přinejmenším v principu. Neboť vězení, ve své realitě a v svých viditelných účincích, bylo ihned odsouzeno jako největší omyl trestní justice. Jistým, poměrně podivným způsobem se historie vězeňství nepodřizovala chronologii, podle níž, jak by se dalo soudit, 15) Gnzcííe dcs tribunaux, 15. června 1837. 16) Gnzcrfe rícs tribtmnux, 23. července 1837. 9. srpna Gazelie informuje, že vůz se převrhl na předměstí Guingampu: vězňové namísto toho, aby se vzbouřili, „pomohli svým strážcům obrátit jejich společné vozidlo zpět na kola". Přesto je 30. října hlášen jeden útěk ve Valence. 365 tiá vše rozumně následovat: stanovení trestnosti věznění následné uznání jeho chybnosti; poté pomalý vzestup re-ormních projektů, které by vyústily ve více či méně kohe-entní definici vězeňské techniky; dále uskutečnění takového irojektu; nakonec konstatování jeho úspěchu či omylu. Ve kutečnosti došlo k určité srážce, anebo v každém případě : jiné distribuci těchto prvků. A tak jako se projekt nápravné echniky přidružil k principu trestního věznění, kritika vězeli a jeho .metod se objevila příliš Jprzy, v těchže letech 820-1845; mimoto ustrnula v jistém počtu formulací, které sou - až na čísla — i dnes opakovány téměř beze změny: — Věznice nesnižuji míru kriminality: je dost dobře možné ? rozšiřovat, násobit jejich počet nebo je transformovat, množství zločinů a zločinců zůstane stejné či se, což je ještě orší, zvýší. „Ve Francii se odhaduje, že počet jedinců, kteří se acházejí ve stavu očividného nepřátelství vůči společnosti, ? asi 108 000. Represivní prostředky, jež máme k dispozici, íou: popraviště, železný obojek, 3 galejní vězení, 19 centrál-ích věznic, 86 soudních vězení, 362 věznic pro vyšetřovací azbu, 2800 kantonálních vězení, 2238 cel pro zajištění na čet-íckých stanicích. Navzdory celé řadě těchto prostředků održuje si nectnost svou troufalost. Počet zločinů se nesni-uje; ...počet recidiv spíš vzrůstá, místo aby klesal."17' - Věznění vyvolává recidívu; po propuštění z vězení má lověk více šancí než předtím, že se do něj vrátí; odsouzení íou ve značně míře bývalí vězni; 38 % z těch, kteří opustí sntrální věznice, a 33 % galejníků je znovu odsouzeno;"" od aku 1828 do roku 1834 bylo z téměř 35 000 lidi odsouzených a zločin přibližně 7400 recidivistů (tj. 1 z 4,7 odsouzených); 0 Li Frttlcrnilč, únor 1842, č. 10. 3) Počet Litovaný C. de la Rocheľoucauldem v průběhu diskuse o reformě trestního zákoníku z 2. prosince 1831, Archive* mrkumtínira, sv. LXXI1, s. 209-210. 66 z necelých 200 000 drobných delikventů bylo skoro 35 000 rovněž recidivisty (tj. 1 ze 6); vcelku tedy jeden recidivista z 5,8 odsouzených;1'-" v roce 1831 bylo z 2174 odsouzených pro recidívu 350 těch, kteří byli propuštěni z galejních vězeni, 1682 z centrálních věznic, 142 ze čtyř nápravných zařízení, která podléhala stejnému režimu jako centrální věznice.2"1 A diagnostika se stávala čím dál tím přísnější po celou dobu trvání červencové monarchie: v roce 1835 bylo napočítáno 1486 recidivistů z 7223 odsouzených zločinců; v roce'1839 to bylo 1749 z 7858; v roce 1844 již 1821 z 7195. V Loosu bylo z 980 vězňů 570 recidivistů a v Melunu 745 z 1088 vězněných.211 V, důsledku toho vězení, místo aby propouštělo na svobodu napravené jedince, rozšiřovalo ve společnosti nebezpečné delikventy: „Každoročně se navrátí do společností 7000 osob. ...je to 7000 zárodků zločinu nebo korupce rozesetých po těle společností. A když pomyslíme na to, že tato populace neustále roste, že žije a pohybuje se okolo nás, připravena chopit se každé příležitosti k narušení pořádku a využít všech zločinů ve společností jako zkoušku jejích sil, můžeme zůstat chladní při této podívané?"221 - Vězení nemůže selhat při produkování delikventů. Vytváří je určitým způsobem existováni, který nutí vězněné vést: když je izoluje v celách nebo když jim ukládá zbytečnou práci, pro niž nenajdou žádné využití, v žádném případě přitom „nemyslí na člověka ve společnosti; vytváří nepřirozenou, neužitečnou a nebezpečnou existenci"; vězení by mělo vězně vychovávat, avšak může mít systém vzdělání, který se obrací k člověku, odůvodněně za svůj předmět jednání proti vůli 19) E. Ducpětiaux, De In ríformc pénilenlitiire, 1837, díl s. 27ůn. 20) E. Ducpdtiaux, liwilěž. 21) C. Ferrus, Dcs prisnimicrs, 1850, s. 363-367. 22) E. de Beaumonl a A. de Tocqueville, Note fiir k systčine piinitctitmire, 1831, s. 22-23. 367 HÍrody?231 Vězení produkuje delikventy také tím, že jim vnu-uje násilná omezení; je určeno k aplikovaní zákonů a k učení e je respektovat; jenže veškeré jeho fungování probíhá díky .neužívání moci. Zneužívání svévolné moci administrativy; Pocit nespravedlnosti, který vězněný zakouší, je jednou z pří-in, jež nejvíce přispívá k nezkrotnosti jeho charakteru. Když lozoruje, jak je zde vystaven utrpením, která zákon nejen ne-lařizuje, nýbrž dokonce ani nepředpokládá, dostává se do ob-ykléhd staýu, kdy má vztek na vše, co ho obklopuje; vidí ve šech zástupcích moci pouze své katy; nevěří již, že byl vinen: hviňuje samu justici."241 Zneužívání korupce, strachu a ne-chopnosti strážců: „1000 až 1500 odsouzených žije pod dohledem 30 ä 40 strážců, kteří udržují nějakou bezpečnost pouze ik, že se spoléhají na donášení, tedy na korupci, kterou pečli-ě rozeseli mezi sebou. Kdo jsou tito strážci? Propuštění vojá-i, lidé bez vzdělání, bez porozumění, jež je nutné pro jejich jnkci, kteří jen provozují řemeslný dohled nad zločinci."251 '.neužívání vykořisťování trestní práce, která za těchto podmí-ek nemůže mít výchovný charakter: „Horlí se proti obchodu černochy. Nejsou však vězni tak jako otroci prodáváni pod-ikateli a nakupováni výrobci... Dostávají snad věznění tomto ohledu lekce z poctivosti? Nejsou nadto těmito haneb-ými příklady vykořisťování demoralizováni7"2fi) )) Ch. Lucas, De la reforme des prisons, 1836, díl I, s. 127 a 130. I) F. Bigot Préameneu, Rnpport au conscil général de la sociétd des prisons, 1819. i) La Fraternitě, březen 1842. í) Text adresovaný L'Atelier, říjen 1842, roč. 3., č. 3, od dělníka uvězněného za členství v dělnickém sdružení. Tento protest bylo možné zaznamenat v době, kdy tytéž noviny vedly kampaň proti konkurenci trestní práce. V tomto čísle lze najít i dopis od jiného dělníka na stejné téma. Srov. rovněž La Fraternitě, březen 1842, rač. 1., č. 10. - Vězení umožňuje - či přesněji napomáhá - organizování prostředí delikventů, solidarizujících spolu, hierarchizo-vaných, připravených ke všem budoucím spolčením: „Společnost zakazuje spolčovaní více než 20 osob... a sama ustavuje spolky 200, 500, 1200 odsouzených v centrálních věznicích, jež jsou pro ně budovány ad hoc, a rozděluje je pro jejich větší pohodlí do dílen, do dvorů, do společných ložnic, do společných jídelen... A rozmnožuje je po celém území Francie tak, že kde je věznice, tam je spolek... a stejně tolik antisociálních klubů."271 Právě v těchto klubech se odehrává výchova mladého delikventa, který si zde odpykává svůj první trest: „První touhou, jež se v něm zrodí, bude naučit se od těch obratných, jak uniknout krutostem zákona; první lekci bude čerpat z této strohé logiky zlodějů, jež jim velí považovat společnost za nepřítele; první moralitou mu bude donášení - špehování dodává v našich věznicích vážnosti; první vášní, která se v něm roznítí, bude děsit svou mladou mysl těmi ohavnostmi,- jež se musely zrodit v kobkách a jež pero odmítá jmenovat... Od nynějška se rozešel se vším, co ho poutalo ke společnosti."2H> Faucher hovořil o „kasárnách zločinu". - Podmínky, jimž jsou vystaveni propuštění vězni, jene-vyhnutelně odsuzují k recidivě: protože jsou pod dohledem policie; protože byli přiděleni na nějaké místo pobytu, nebo jim byl pobyt na určitých místech zakázán; protože „vycházejí z vězení jen s průkazem, který musejí předkládat všude, kam přijdou, a který připomíná odsouzení, jež nad nimi bylo vyneseno".2tfl Porušení zákazu pobytu, nemožnost najít 27) L. Moreau-Christophe, Dc la mortalitě et dc la folie dans le regime pčni-tcnlinirc, 1839, s. 7. 28) V Almanach populnirc de In France, 1839, podepsáno D., s. 49-56.^ 29) F. Barbé-Marbois, Rnpport snr Vélal des prisons de Calvados, de VEure, la Mnnchc et la Seinc-lnféricitre, 1823, s. 17. 58 369 ráci a potulka jsou nejčastější činitele pri recidíve. Gazette des ibnnnux, ale také dělnické deníky referovaly pravidelně takových osudech, jako byl případ dělníka odsouzeného za rádež, umístěného pod dohled do Rouenu a opětovně chylého při krádeži, kterého advokáti odmítali obhajovat; sám dy předstoupil před tribunál se svou obhajobou, stal se dě-piscem svého života, vysvětlil, jak - když byl propuštěn vězení a bylo mu vymezeno místo pobytu - se nemohl vrá-í ke své práci zlatiče, neboť jako propuštěnec byl všude od-.ítnut; policie mu upřela právo hledat si práci jinde: byl te-Y připoután k Rouenu, aby tu zemřel hlady a bídou důsledku onoho úmorného dohledu. Ucházel se o práci na dnici; osm dní byl zaměstnán na hřbitově za 14 sou na den: \le, řekl, jsem mladý, mám chuť k jídlu a sním více než dvě 3ry chleba, 5 sou stojí jedna libra; co mohu dělat se 14 sou, jych se najedl, vypral si a měl střechu nad hlavou? Byl jsem beznadějné situaci, chtěl jsem se opět stát řádným člově-•m; policejní dohled mne znovu uvrhl do neštěstí. Všechno :m si zosklivil; tak jsem se tedy seznámil s Lemaítrem, kte-■ žil rovněž v bídě; chtělo se nám žít a hanebná myšlenka na ádež se nám vrátila."3™ - Nakonec produkuje vězení delikventy nepřímo tím, že trhuje rodinu vězněného do bídy: „Tentýž rozsudek, který jsílá do vězení hlavu rodiny, odsuzuje matku ke každoden-mu nedostatku, děti k opuštěnosti, celou rodinu pak k polce a žebrání. Z tohoto hlediska tedy hrozí, že zločin zde za-jstí kořeny."315 Nutno podotknout, že tato monotónní kritika vězení se lustále odvíjela ve dvou směrech: proti tomu, že vězení ne- I Gazette dcs Iríbumux, 3. prosince 1829. Srov. v temže smyslu Gazctte des Iribunaitx, 19. července 1839; Ln Ruchc popuiaire, srpen 1840; La Fraternitě, červenec-srpen 1847. i Ch. Lucas, De la reforme des prisons, 1838, díl ÍI, s. 64. vedlo účinně k nápravě, že vězeňská technika zde ustrnula v zárodečném stavu; a proti tomu, že ve snaze působit nápravu ztratilo vězení svou moc trestat,321 že pravou vězeňskou technikou má být přísnost331 a že vězení je dvojnásobným ekonomickým omylem - přímým, pro náklady na jeho vnitřní organizaci, a nepřímým, pro škody způsobované de-likvencí, kterou nepotlačuje.3-11 Nicméně odpověď na tyto kritiky byla beze změny tatáž: pokračování podle neměnných principů vězeňské techniky. Již jeden a půl století je vězení vždy podáváno jako svůj vlastní lék; obnovování vězeňských technik je předkládáno jako jediný prostředek nápravy jejích vytrvalé chyby; realizace projektu korekce jako jediná metoda pro překonání nemožnosti uvést jej v skutek. 32) Tato diskuse byla velmi živá před novým nařízením upravujícím postavení věznic z roku 1839 i po.něm. Nařízení byla přísná (ticho, zákaz vína a tabáku, snížení přídělů jídla) a byla doprovázena vzpourami. Monitcur z 3. října 1840 píše: „Bylo skandální sledovat vězně, jak se nalévají vínem, cpou se masem, zvěřinou, pamlsky všeho druhu a jak považují vězení za pohodlný hostinec, kde si mohou opatřit všechny příjemnosti, které jim život na svobodě často odpírá." 33) V roce 1826 množství Rad distriktů požadovalo, aby bylo stálé a neefektivní věznění nahrazeno deportacemi. V roce 1842 požadovala Rada distriktu Hautes-Alpes, aby se vězení stala místy „opravdového pykání"; v podobném duchu se vyjádřily i distrikty Drôme, l'Eure-et-Loir, Niěvre, Rhône a Seine-et-Oise. 34) Podle ankety uspořádané v roce 1839 mezi řediteli věznic. Ředitel věznice v Embrunu podotkl: „Přemrštěné pohodlí věznic pravděpodobně velmi přispívá k hrozivému nárůstu počtu recidivistů." Ředitel z Eysses: „Současný režim není dostatečně přísný, a je-li něco jisté, pak to, že pro mnoho vězňů má vězení svůj půvab a že zde nacházejí zvrácené rozkoše, které jsou zcela v jejich duchu." Ředitel z Limoges: „Současný režim ve věznicích, jež se pro recidivisty ve skutečnosti ničím neliší od obvyklých penzionátů, není v žádném směru represivní." (Srov. L. Moreau-Christophe, Palčmiqitcs péni-tenliaircs, 1840, s. 86.) Srovnej s prohlášeními učiněnými v červenci 1974 představiteli Syndikátu zaměstnanců ve vězeňství, jež se týkají účinků liberalizace ve věznicích. 0 371 Přesvědčivým dokladem toho byly vzpoury vězňů, jež se odehrály v uplynulých týdnech') a jež byly připisovány faktu, že reforma definovaná v roce 1945 neměla nikdy skutečný efekt; bylo tedy nutné vrátit se k základním principům vězeňství. Avšak tyto principy, od nichž jsou ještě dnes očekávány tak báječné výsledky, jsou dostatečně známy: již před 150 lety ustavily sedm univerzálních maxim dobrého „stavu vězeňství". 1. Trestní, vězněm musí mít jako svou základní funkci transformaci chování jedince: „Polepšení odsouzeného jalcb principiální úkol trestu - to je posvátný princip, jehož formální proniknutí do oblasti vědy, a zejména do vědy o legislativě, je záležitostí zcela nedávnou." (Congrés pénitentiai-re de Bruxelles, 1847) A komise Amor v květnu 1945 věrně opakuje: „Trest zbavení svobody má za základní cíl polepšení odsouzeného a jeho opětovné zárazem do společnosti." Princip korekce. 2. Věznění musí být izolováni či přinejmenším roztříděni podle trestní závažnosti svých činů,, avšak především podle věku, podle dispozic, podle . techniky nápravy,.,jejíž užití se předpokládá s ohledem na ně, podle fáze své transformace. „Při zapojení prostředků pozměnu jitích velké fyzické i morální rozdíly, jež s sebou přinášejí konstituce vězněných, je třeba mít stále na mysli míru jejich zkaženosti, jejich rozdílné možnosti nápravy, které mohou nabídnout." (únor 1850) Roku 1945: „Rozdělení jednotlivců ve vězeňských zařízeních s mírným trestem do jednoho roku má za základ pohlaví, osobnost a stupeň zkaženosti delikventa." J°rácíp klasifikace, 3. Tresty, jejichž průběh musí být možné modifikovat podle individuality vězněných, podle dosažených výsledků, zlepšení či zhoršení. „Jelikož základním cílem trestu je reforma vězněného, bylo by žádoucí propustit na svobodu všech- *) Mezi lety 1972-1974. Pozn. překl. ■ • ,ua;Ví;l-4 ny vězně, u nichž je dostatečně zaručeno jejich morální obrození." (Ch. Lucas, 1836) Roku 1945: „Je aplikován progresivní režim... z hlediska přizpůsobení jednání s vězněm podle jeho postoje a podle stupně jeho polepšení. Tento režim sahá od umístění na samotce až k podmíněnému propuštění... Výsada podmíněného propustem je rozšířena na všechny dočasné tresty." Princip modulace treslň. 4. Práce musí být jednou z podstatných součástí transformace a postupné socializace vězně. Trestní práce „nesmí být chápána jako doplněk, a takřka jako zesílení trestu, nýbrž spíš jako zmírnění, jež by již nemělo být možné vězni upřít". Je nutné umožnit vězněnému naučit se a provozovat určité řemeslo a poskytnout jemu i jeho rodině prostředky obživy. (Ducpétiaux, 1857) Roku 1945: „Každý odsouzený podle obecného práva je povinen pracovat... Nikdo nesmí být přinucen zůstat bez zaměstnání." Princip práce jako povinnosti a jako práva. 5. Výchova vězněného je ze strany veřejné moci zároveň nevyhnutelnou opatrností v zájmu společnosti a povinností vzhledem k vězněnému. „Sama výchova může sloužit jako nástroj trestání. Otázka trestního uvěznění je otázkou výchovy." (Ch. Lucas, 1838) Roku 1945: „Zacházení, jemuž je vězeň vystaven krom veškeré té korumpující promiskuity... musí principiálně směřovat k jeho obecnému a profesionálnímu vzdělávání a k jeho zlepšování." Princip vězeňské výchovy. 6. Režim ve vězení musí být, přinejmenším zčásti, kontrolovaný a musí se o něj starat kvalifikovaná osoba, mající morální a technickou způsobilost bdít nad správným formováním individuí. Ferrus píše v roce 1850 o lékaři ve vězení: „Jeho pomoc je prospěšná u všech forem uvěznění,.. nikdo se nemůže těšit intimnější důvěře vězňů než lékař, nikdo nemůže znát lépe jejich povahu, působit účinněji na jejich cítění tím, že ulevuje jejich fyzickým potížím a využívá těchto prostředků vlivu na to, aby je přesvědčil přísnými slovy ne- 372 373 bo vhodným povzbuzením." Roku 1945: „V každém vězeňském zařízení pracuje sociální a lékařsko-psychologická služba." Princ/p kontroly technilaj vězněnu 7. Uvěznění musí být doprovázeno nástroji dohledu a pomoci, až dokud nedojde k definitivní readaptaci bývalého vězně. Nemělo by jít jen o to, aby nad ním byl ustaven ochranný dohled při odchodu z vězení, „nýbrž aby mu byla zajištěna pomoc a podpora". (Boulet a Benquot v Chambre de Paris)ŕRoku 1945: „V průběhu trestu i po jeho ukončení je vězňům iposkytována pomoc pro usnadnění jejich opětovného začlenění do společnosti." Princip doplňkových institucí Od jednoho století k druhému se slovo za slovem opakují tytéž základní propozice. A vydávají se pokaždé za definitivně získanou, konečně přijatelnou formulaci reformy, jež byla až do té chvíle postrádána. Stejné, či téměř stejné fráze by si bylo možné vypůjčit i z jiné „plodné" periody reformy: z konce 19. století, od „hnutí za obranu společnosti"; anebo ještě z let zcela nedávných s jejich vězeňskými vzpourami. Není proto nutné považovat vězení, jeho „nezdar" a jeho více či méně úspěšně provedenou reformu za tři po sobě jdoucí momenty. Spíš je třeba přemýšlet o simultánním systému, který se historicky překrývá s právním zbavením svobody; systém čtyř prvků, který obsahuje: disciplinární „suple-menl" vězení - prvek nad-mocí [surpouvoir]; produkci objektivity, techniky, vězeňské „racionality" - prvek s tím souvisejícího vědění; faktické zachování, ne-li vystupňování kriminality, které mělo vězení zamezit - prvek inverzní účinnosti; a konečně opakování jakési „reformy" disciplinární funkce vězení, která je izomorfní navzdory své „idealitě" -prvek utopického zdvojování. Tento komplexní soubor konstituuje „systém vězeňství" [systéme carcérnl] a nikoli jen instituci vězení s jeho zdmi, s jeho zaměstnanci, s jeho nařízeními a s jeho násilím. Systém vězeňství spojuje v téže figuře diskurzy a architektury, donucovací nařízení a vědecká tvr- zení, reálné společenské účinky a nepřekonatelné utopie, programy pro korekci delikventů a mechanismy, které de-likvenci upevňují. Netvoří potom předpokládaný neúspěch součást fungování vězení? Neměl by být zahrnut v těch účincích moci, které disciplína a připojené techniky uvěznění zavedly do aparátu justice, či obecněji do celé společnosti a jež je možné shrnout pod pojmenování „systém vězeňství"? Jestliže se instituce vězení udržela tak dlouhou dobu a nehybně stejná, jestliže princip fresmího věznění nebyl nikdy vážně.zpochybněn, tedy zajisté proto, že tento systém vězeňství zakořenil do hloubky a vykonával přesné funkce. Vezměme si za svědky této odolnosti nedávné skutečnosti; model věznice, která byla otevřena v Fleury-Mérogis v roce 1969, pouze převzal do svého rozvrhu tvar hvězdice, který dodával lesk již v roce 1836 vězení Petite-Roquette, Je to stejná mašinérie moci, jež se tu zmocňuje skutečného těla a symbolické formy. Jakou však má hrát úlohu? i Připusťme, že zákon je určen k tomu, aby definoval pře- stupky, že funkcí trestního aparátu je tyto přestupky potlačit a že vězení je nástrojem tohoto potlačení; pak by bylo nutné konstatovat jeho selhání. Avšak spíš - neboť aby bylo toto selhání stanoveno v termínech historie, bylo by třeba mít možnost měřit dopad trestání vězněním na globální rovině kriminality - bychom se měli podivovat tomu, že po 150 let bylo vyhlášení selhání vězení vždy spojeno se snahou o jeho zachování. Jedinou skutečně zamýšlenou alternativou byla deportace, od které Anglie upustila na počátku 19. století a kterou Francie obnovila za druhého císařství, i když spíše jako přísnou a odlehlou formu uvěznění. Ale snad bychom měli problém obrátit a ptát se, čemu slouží úpadek vězení; čemu jsou prospěšné tyto rozličné je- 374 375 vy, které kritika neustále pranýřuje: udržování delikvence, indukování recidívy, proměna příležitostných pachatelů v navyklé delikventy, organizování uzavřeného prostředí delikvence. Snad by bylo třeba hledat to, co se skrývá pod zjevným cynismem trestní instituce, která odsouzené poté, co je donutila odpykat si své tresty, pronásleduje celou řadou známem (dohled, který byl kdysi právem a dnes je skutečností'; průvodní listy galejníků tehdy a trestní rejstřík nyní) a která :aké stíhá jako „delikventa" každého, kdo se jednou zhostil Testu jako; pachatel. Neměli bychom zde vidět raději konse-wenci než kontradikci? Bylo by pak třeba předpokládat, že /ězení a nepochybně i trest y obecném smyslu slova nejsou irčeny k tomu, aby pachatele napravovaly, ale spíš k tornu, >by je odlišily, rozmístily, využily; že tolik neusilují o to uči-vit poslušnými ty, kdo mají blízko k překročení zákonů, ný-)rž že směřují k tomu uzpůsobit překračování zákonů pro řšeobecnou taktiku podrobení. Trestání by pak bylo pro-itředkem k ovládání nezákonností, k vytyčení hranic toleran-:e, k poskytnutí volného pole některým, k potlačování jiných, : vylučování určité skupiny, k získávání prospěchu pro jinou, : neutralizování těch a využívání oněch. Zkrátka trestání uroste a jednoduše nezákonností.„nestíhá"; „diferencuje" je, .ajišťuje jejich obecnou „ekonomii". A je-li možné mluvil i třídní spravedlnosti, není to jen proto, že zákon sám či způ-ob jeho užití slouží zájmům jedné třídy, nýbrž proto, že celé ozmanité spravování nezákonností prostřednictvím trestání voří součást tohoto mechanismu ovládání. V globální stratení byly legální tresty nahrazeny nezákonnostmi. Odtud lze stě porozumět „selhání" vězení. Obecné schéma reformy trestání se na konci 18. století hlásilo v boji proti nezákonnostem: zhroutila se celá rovno-áha tolerance, vzájemné podpory a oboustranného zájmu, ;ž za starého režimu udržovala nezákonnosti různých spole-enských vrstev jedny vedle druhých. Zformovala se tedy utopie společnosti trestající univerzálně a veřejně, kde by vždy aktivní trestní mechanismy pracovaly bez zpoždění, zprostředkování či nejistoty; kde by byl zákon ve dvojím smyslu ideální, protože dokonalý ve svých kalkulacích a vrytý v představách každého občana, který by blokoval veškeré nezákonné praktiky v jejich počátku. Avšak na přelomu 18. a 19. století a navzdory novým zákoníkům se zde náhle vynořilo nebezpečí nových lidových nezákonností. Či přesněji, lidové nezákonnosti se patrně rozvinuly podle nových dimenzí: těch, které s sebou přinesla všechna hnutí, jež od osmdesátých let 18. století až do revoluce v roce 1848 proplétala společenské konflikty, odpor vůči pohybu industrializace a důsledky ekonomických krizí. Schematicky lze vyznačit tři charakteristické procesy. Nejprve rozvinutí politické dimenze lidových nezákonností, a to ve dvou směrech: praktiky až do té doby lokalizovatelné a v jistém smyslu omezené na sebe samé (jako odmítání platit daně, odvody, nájemné dávky, úřední poplatky; násilná konfiskace zboží, s nímž se spekulovalo; drancování obchodů a nucený prodej výrobků za „spravedlivou cenu"; střety s reprezentanty moci) mohly v průběhu revoluce vyústit v přímé politické boje, jejichž alem bylo dosáhnout nejen ustoupení moci Či odvolání nepřijatelného opatření, ale i změny vlády a celé struktury moci. Na druhé straně měla některá politická hnutí zcela zjevně oporu v existujících formách nezákonností (jako například royalistická agitace v západní a střední Francii, jež využívala toho, že venkované odmítali nové zákony o vlastnictví, církvi a o odvodech); tato politická dimenze nezákonností se stala současně komplexnější a vyhraněnější ve vztazích mezi dělnickým hnutím a republikánskými stranami v 19. století, v přechodu od dělnických bojů (stávky, zákazy spolčovaní, ilegální sdružení) k politické revoluci. V každém případě se na horizontu těchto nezákonných praktik- jejichž počet se násobil se stále restriktivnější legislativou - rýsují 76 377 konflikty ve vlastním smyslu politické; prípadný zvrat politické situace je neprovází ani zdaleka všechny, nicméně podstatná část z nich se může nashromáždit a být pak využita ve všeobecných politických bojích, a někdy k nim mohou dokonce přímo vést. Na druhé srraně-lze v odmítání zákona a nařízení snadno rozeznat boj proti těm, kteří je vyhlašují v souladu se svými zájmy: nebojuje se již proti nájemcům daní, finančníkům, královským zastupitelům, úředníkům zneužívajícím svou moc nebo špatným ministrům, proti všem těmto zástupcům nespravedlivostí; bojuje se proti samotnému zákonu a proti justici, která je Dověřena zákon naplňovat, proti nejbližším pozemkovým /lastníkům, kteří prosazují nová práva, proti zaměstnavate-ům, kteří se spolu domlouvají, ale zakazují spolčovaní dělní-ců, proti podnikatelům, kteří zvyšují počet strojů, snižují platy, srodlužují pracovní dobu, zavádějí do továren tím dál přísnější řád. Bojovalo se také proti novému systému pozemkového /lastnictví - nastolenému buržoazií těžící z revoluce -, když se ozvínulo celé hnutí nezákonností na venkově, jež doznaly ivých nejnásilnějších forem nepochybně mezi Thermidorem i konzulátem, avšak nezmizelo ani potom; proti novému reži-nu legálního vykořisťování práce, když se rozvinuly dělnické lezákonnosti na počátku 19. století: od těch nejnásilnějších, ja-:o bylo rozbíjení strojů, anebo nejtrvanlivějších, jako bylo za-dádání sdružení, až k těm každodenním, jako absence, vyhý-)ání se práci, potulka, šizení na surovinách, podvádění jak ' množství, tak v úrovni vykonané práce. Celá řada nezákonností se zapsala do bojů, v nichž je zřejmé, že je tu napadán oučasné zákon i třída, která tento zákon prosadila. A konečně bylo-li v průběhu 18. století možno sledovat,35' ak kríminahta směřuje k spedaljzovanýrruiormám,.jak stále 5) Srov. výše, s. 122n. silněji inklinuje k obratnějším krádežím a jak se stává do jisté míry záležitostí lidí stojících na okraji společnosti, izolovaných od populace, jež jim byla nepřátelská - bylo v posled- • nich letech 18. století možné pozorovat znovunavázání některých spojení či ustavení nových vztahů; nikoli proto, jak tvrdili někteří současníci, že by vůdcové populární agitace byli zločinci, avšak proto, že nové formy práva, přísnost pracovních nařízení, požadavky jak státu, tak velkých vlastníků půdy či zaměstnavatelů a těsnější techniky dohlížení rozmnožovaly příležitosti k přeanům a nechávaly sklouznout na druhou stranu zákona množství jedinců, kteří by za jiných okolností nepřešli k specializované kriminalitě; na základě nových zákonů o vlastnictví a také na základě odmítání placení odvodů se rozvinuly nezákonnosti venkovanů v posledních letech revoluce, rozmnožily se násilnosti, útoky, krádeže, drancování, a dokonce i velké formy „politického Iupičství"; rovněž na základě legislativy nebo příliš tíživých nařízení (týkajících se pracovních knížek, nájmů, hodinové mzdy, absence) se rozvinula potulka dělníků, jež se často křížila i s přímou delikvencí. Zdá se, že celá řada nezákonných praktik, které měly po celé uplynulé století tendenci se vytříbit a navzájem izolovat, obnovuje nyní mezi sebou svazky, aby tak zformovala novou hrozbu. V průběhu dvou století (tedy bez ohledu na kvantitativní rozměr, jenž je problematický a jejž ještě zbývá prozkoumat) tak proběhlo celkem trojí zevšeobecnění lidových nezákonností: šlo o jejich zařazení do obecného politického horizontu, o jejich explicitní artikulaci v sociálních bojích a o komunikaci mezi rozdílnými formami a rovinami trestných činů. Tyto procesy se ovšem plně nerozvinuly; na počátku 19. století se jistě nezformovalo masivní hnutí nezákonností, politické a zároveň i sociální. Avšak ve své zvolna se rýsující formě a navzdory svému rozptýlení byly dostatečně vyhraněné k tomu, aby sloužily jako podpora velkého strachu z plebsu, 178 379 němž se věřilo, že jako celek je naprosto zločinný a podvrat-/, mýtu o barbarské, nemorální a mimo zákon stojící třídě, :erou od císařství po červencovou monarchii pronásledoval iskurz zákonodárců, filantropů anebo vyšetřovatelů, zkou-ajících dělnický život. Právě tyto procesy lze nalézt v poza-'. celé série prohlášení, tak cizích trestní teorii 18. století: že očin není možností, kterou zájem nebo vášeň vkládají do dcí všech lidí, nýbrž že je to záležitost téměř výlučně jedné vciálni třídy; že zločinci, s nimiž bylo dříve možné se setkat : všech sociálních třídách, pocházejí nyní „téměř všichni nejnižší příčky společenského žebříčku";3fi' že „devět dese-i vrahů, násilníků, zlodějů a ničemů je ukázkou toho, co ne nazvali společenskou základnou";371 že to není zločin,_co Icizuje člověka společnosti,.nýbrž.že spíš zločin.sámje_za-hěn faktem, že člověk existuje ve společností jako cizinec, přísluší k té „zrůdné rase", o níž hovoří Target, k té „třídě ígraďované bídou, jejíž neřesti stojí jako nepřemožitelná ekážka bránia ušlechtilým záměrům proti ní bojovat";381 že ' v této situaci bylo pokrytectvím nebo naivitou věřit, že_zá-in je vytvořen pro všechny ve jménu všech; že je rozumněj-uznat, že je vytvořen pro některé a že doléhá na ostatní; že principu zákon zavazuje všechny občany, že je však namí-n zejména proti nejpočetnějším a nejméně osvíceným triím; že na rozdíl od toho, co se považuje za politické či ob-nské zákony, se jejich aplikace nevztahuje stejnou měrou na echny,391 že společnost jako celek, prostřednictvím soud-ih tribunálů, nesoudí jednoho ze svých členů, nýbrž že je to Ch. Comte, Traue de legislation, 1833, s. 49. H. Lauvergne, Lcs Forcats, 1841, s. 337. E. Bure, De lw miscrc des classes laboricuscs an Anvlctcrrc et en Frame, 1840, dfl II, s. 391. P. Rossi, Tratte de droit penal, 1829, dil I, s. 32. jedna sociální kategorie určená k dodržování řádu, která zde soudí jinou, jež se oddává nepořádku: „Projděte si místa, kde jsou lidé souzeni, kde jsou uvězněni, kde jsou popravová-ni... Všude se vás dotkne jedna věc; všude uvidíte dvě jasně odlišené třídy lidí, z nichž s jedněmi se setkáte vždy v křeslech žalobců a soudců, a s druhými vždy na lavicích obžalovaných a obviněných", což se vysvětluje skutečností, že ti druzí, kvůli nedostatku prostředků či vzdělání „neumějí setrvat v rámci mezí počestné zákonnosti";4111 takže řeč zákona, jež se považuje za univerzální, je v tomto ohledu neadekvátní; má-li být účinná, pak musí být diskurzem jedné třídy namířeným proti třídě druhé, jež nemá s tou první ani stejné myšlenky, ani shodná slova: „Vždyť jak by pro nás, s našimi prudérními, opovrženíhodnými jazyky, jež jsou zcela zatemněny etiketou, bylo možné porozumět těm, kteří nikdy neslyšeli nic než hrubý, nebohý, nepravidelný dialekt, tento přesto živý, svobodný, pitoreskní jazyk tržiště, kabaretu či jarmarku... Který jazyk, která metoda by měla být použita při redakci zákonů, aby se tím dosáhlo účinného působení na nevzdělaného ducha těch, kteří nejméně dokážou vzdorovat svodům zločinu?"411 Zákon a justice tedy neváhaly s vyhlašováním nutnosti třídní nesouměřitelnosti. Je-li tomu tak, potom se vězení ve zdánlivém „neúspěchu" svým cílem nemíjí; naopak, dosahuje jej v té míře, v jaké podněcuje, uprostřed dalších, určitou formu nezákonností, jež je vězení schopno izolovat, vyvést na světlo a organizovat jako relativně uzavřené, nicméně proniknutelné prostředí. Přispívá k ustavení viditelné, označitelné nezákonnosti, neredukovatelné na jistou úroveň a tajné užitečné - nezákonnosti zároveň vzpurné i poslušné; vězení na- 40) Ch. Lucas, De la rčformc des prisons, 1838, díl II, s. 82. 41) P. Rossi, Trnité de droit pénal, 1829, díl I, s. 33. D 381 črtává, izoluje a vyzdvihuje formu nezákonností, která jako by symbolicky resumovala všechny ostatní, která však dovoluje nechat ve stínu ty, jež společnost hodlá nebo musí tolerovat. Touto formou je, přesně řečeno, delikyence. Není třeba vidět v ní tu nejsilnější a nejškodlivější formu nezákonnosti, kterou se trestní aparát musí snažit pomocí vězení vyhladit pro nebezpečí, jež představuje; je_spíj_di^jedkem^ trestání (a to trestání vězněním), jež dovoluje nezákonnosti diferencovat, uspořádávat a kontrolovat. Není pochyb o tom, že delikvence je jednou z forem nezákonnosti; v každém případě zde má své kořeny; je však právě tou nezákonností, kterou „vězeňský systém" se všemi svými oHvěírvímToBiito^a, rozdělil, izoloval, pronikl, zorganizoval, uzavřel v ohraničeném prostředí a jíž dal, s ohledem na jiné 'nezákonností, roli řiástroje. Zkrátka, jestliže z právního hlediska existuje protiklad mezi legalitou a nezákonnými praktikami, ze strategického hlediska stojí protiklad mezi nezákonnostmi a de-ikvencí. Konsta to vání, že vězení neuspělo při potlačování zločinu, oy tedy bylo asi třeba nahradit hypotézou, že vězení velice dobře uspělo při produkování delikyence specifického typu, rjoliticky či ekonomicky méně nebezpečné - v krajním přípa-iě i užitečné - formy nezákonnosti; při produkování delikventů ve zdánlivě marginalizovaném, nicméně centrálně kontrolovaném prostředí; při produkování delikventů jako rjatologizováných subjektů. Úspěchem vězení v zápasech Dkolo zákona a nezákonností bylo, že se specifikovala „delik-/ence". Viděli jsme, jak vězeňský systém nahradil pachatele ,delikventem" a také k juristické praxi přišpendlil celý horizont možného vědění. Nuže, tento proces, který ustanovil de-ikvenci jako objekt vědění,..vytvořil celek s politickou opera-:í, která odděluje nezákonností a v rámci toho izoluje lelikvenci. Vězení je svorníkem těchto dvou mechanismů: imožňuje jim, aby jeden druhý neustále posilovaly, dovoluje jim objektivovat delikvenci v pozadí trestných činů, utužit delikventi v hnutí nezákonností. Byl to takový úspěch, že i po jednom a půl století „nezdarů" vězení dále existuje a produkuje tytéž výsledky a že pri jeho odvrhovaní se projevují ty největší rozpaky. * • Jako by trestní uvěznění produkovalo - odtud nepochyb- j ně pramení jeho životnost - uzavřenou, oddělenou a užitečnou nezákonnost. Okruh delikvence by nebyl podpro-duktem vězení, které by při trestání nedosahovalo cíle, jímž je napravování; byl by spíš přímým důsledkem trestání, jež proto, aby ovládlo nezákonné praktiky, zavádí některé z nich do mechanismu „trestání-reprodukce", u něhož tvoří uvěznění jednu ze základních částí. Avšak proč a jak by bylo vězení povoláno k tomu, aby se podílelo na produkování delikvence, když se předpokládá, že proti ní bude bojovat? Vznik delikyence, která představuje něco jako uzavřenou nezákonnost, přináší ve skutečností jistý počet výhod. Především je možné ji kontrolovat (označováním jedinců, infiltrovaním skupiny, organizováním vzájemného donašečství): nejasně se hemžící populace praktikující příležitostnou nezákonnost, která je vždy náchylná se rozmnožovat, nebo dále neurčité tlupy tuláků, mezi něž se rekrutují podle toho, kudy se tyto tlupy přesouvají, a podle okolností nezaměstnaní, žebráci, vojenští zběhové, a které někdy nabývají takového rozsahu - jak lze vidět ke konci 18. století -, až formují obávané síly, podněcující drancování a vzpoury, jsou nahrazeny relativně omezenou a uzavřenou skupinou jedinců, nad nimiž je možné dodržovat neustálý dohled. Kromě toho je možné orientovat tuto delikvenci zavinutou v sobě samé směrem k formám nezákonnosti, jež jsou nejméně nebezpečné: udržováni tlakem neustálé kontroly na okraji společnosti, omezeni 182 383 ía podmínky nejisté existence, bez spojení se společností, kte-á by je mohla podpořit (jako tomu bylo v nedávné době v případě pašeráků či určitých forem lupičství),421 se delikventi ne-íyhnutelně spokojili s lokalizovanou kriminalitou, bez nožnosti upoutat pozornost, bez politické nebezpečnosti i bez ekonomických následků. A tato koncentrovaná, kontro-ovaná a odzbrojená nezákonnost je přímo užitečná. Může být ižitečná ve vztahu k jiným nezákonnostem: izolována na je-ich okraji, uzavřena do své vlastní interní organizace, odsou-;ena k násilné kriminalitě, jejímiž prvními oběťmi jsou často tejchudší vrstvy společnosti, obklíčena ze všech stran policu, ystavena dlouhodobým trestům ve vězení, poté doživotně specializována", delikvence, tento jiný, nebezpečný a často lepřátelský svět, blokuje či přinejmenším udržuje na dostareč-iě nízké úrovni běžné nezákonné praktiky (drobné krádeže, [robné násilnosti, každodenní nedodržování nebo obcházení ákona), brání jim v tom, aby se uvolnily v rozsáhlejších a.yi-itelnějších formách, tak trochu jako účinkem příkladu, který yl dříve vyžadován od zjevnosti veřejného mučení, a nyní je acházen nikoli v přísnosti trestání, nýbrž ve viditelné, ozna-itelné existenci samotné delikvence: delikvence, .tím .že se od-šuje od ostatních lidových nezákonností, je potlačuje. Avšak delikvence je nadto vhodná i k přímému využití. Ja-o příklad přichází v úvahu kolonizace. Přesto tó není přiklad "■ ejpřesvědčivějši: ve skutečnosti, ačkoli byla deportace zločin-ů požadována několikrát při různých příležitostech během ;staurace, ať už Sněmovnou poslanců nebo Generálními sta-y, bylo tomu tak v zásadě proto, aby se ulehčilo finančním náladám, které vyžadoval vězeňský trestní aparát; a navzdory šem projektům, které mohly být uskutečněny za červencové iDnarchie, v nichž měli delikventi, nedisciplinovaní vojáci. !) Srov. E. J, Hobsbawm, las Bandits, fr. překlad, 1972. prostitutky a opuštěné děti možnost podílet se na kolonizaci Alžíru, byla tato kolonizace formálně znemožněna zákonem z roku 1854, který zřizoval galeje v zámořských koloniích; popravdě řečeno, deportace na Guyanu nebo o něco později na Novou Kaledonii neměly žádný skutečný ekonomický význam, navzdory povinnosti, ukládané odsouzencům, setrvat v koloniích, kde si měli odpykat svůj trest, po dobu rovnající se přinejmenším počtu let, po která měli být uvězněni (v některých případech byli dokonce donuceni strávit tam celý zbytek života).43' Využívání delikvence jako zároveň odděleného a manipulovatelného prostředí se fakticky uskutečňovalo především na okrajích zákonnosti. To tedy znamená, že v 19. století se tu objevil jistý druh podřízené nezákonnosti a že jeho organizace v rámci delikvence, se všemi způsoby dohlížení, které to implikovalo, byla zárukou jeho poslušnosti. DeUkyen-ce, tato řízená nezákonnost, je agentem nezákonnosti vládnoucích skupin. V tomto smyslu je charakteristický vznik sítě prostituce v 19. století:44' policejní a lékařské kontroly prostitu- 43) O problému deportncí srov. F, de Barbé-Marbuís {Obscrvntians sur les votes de 41 canseils gčnéraux) a diskuse mezi Blossevíllem a La Pilor-geriem (týkající se Botany Bay). Buré, plukovník Marengo a L. de Carné vypracovali, stejně jako mnoho dalších, plány na kolonizaci Alžíru delikventy. 44) Jednou z prvních epizod bylo organizovaní veřejných domů pod policejním dohledem (1823), které dalece překračovalo nařízení zákona z 14. července 1791 o dohledu nad nevěstinci. Srov. k tomuto tématu sbírky rukopisů z Policejní prefektúry (s. 20-26). Zejména tento oběžník policejního prefekta z 14. června 1823: „Zřízení nevěstinců se přirozeně setkává s nelibostí všech lidí, kteří se zajímají o veřejnou mravnost; nepřekvapuje mne ani v nejmenším, že pánové policejní komisaři se staví všemi svými silami proti zřízení těchto domů ve svých jednotlivých městských čtvrtích... Policie věřila, že se dostatečně postarala o veřejný pořádek, když dosáhla toho, že prostituce byla uzavřena ve veřejných domech, na něz může nepřetržitě a jednotné působit a které nemohou uniknout dozoru." 34 385 tek, jejich pravidelný pobyt ve vězení, široká škála nevěstinců, pečlivě vybudovaná hierarchie, jež byla v prostředí prostituce udržována, kontrola této hierarchie prostřednictvím delikven-tů-informátorů, toto vše umožňovalo usměrňovat a přivlastňovat si skrze celou řadu prostředníků enormní zisk z pohlavní rozkoše, kterou čím dál tím naléhavější dennodenní moralizování odsoudilo do poloilegality a činilo přirozeně velmi nákladnou; při stanovování ceny za rozkoš, při vytváření zisku z potlačované sexuality a při shromažďováni tohoto zisku se prostředí delikvence spolčovalo se zainteresovaným pu--itanismem: neoprávněný fiskální činitel působící při nezákonných praktíkách.4-:;, Podloudný obchod se zbraněmi, obchod i alkoholem v zemích, kde byla vyhlášena prohibice, ä o něco později obchod s drogami ukazovaly stejným způsobem fundování této „užitečné nezákonností": existence legálního zákalu okolo něj vytváří pole ilegálních praktik, nad nimiž se daři-o vykonávat kontrolu._a.získávat, z nich__negprá^vněný zisk jrostřednictvím prvků, jež jsou samy o sobě nezákonné, avšak távají se manipulovatelnými díky jejich organizovanosti ■ prostředí delikvence. Ta je zde nástrojem pro spravování vykořisťování nezákonností. Je ovšem také nástrojem nezákonnosti, která díky němu kolo sebe vyvolává skutečný výkon moci. Politické využití elikventů - jako donašečů, provokatérů - bylo skutečností, rovozovanou již před devatenáctým stoletím.'"•> Avšak po re- j) Kniha Parent-Duchateleta Prostitution ä Paris, 1836, může být čtena jako svědectví tohoto napojení prostředí delikventů na prostituci, jež bylo podporováno policií a trestními institucemi. Případ italské mafie, přesídlené do USA a užívané zároveň k vybírání neoprávněných výdělků a k prosazování politických cDů, je dobrým příkladem kolonizace nezákonnosti lidového původu. ) O této roli delikventů v policejním a zejména v politickém dohledu srov, paměti redigované Lemairem. „Donašeči" jsou lidé, kteří „očekávají pro sebe samé shovívavost"; jsou to „obvykle nebezpečné typy, voluci nabyla tato činnost zcela jinýdi rozměrů*, infiltrovaní politických stran a dělnických spolků, nábor rozvracečů proti stávkujícím a proti vzbouřencům, organizování „subpoli-cie" - spolupracující přímo s legálni policií a schopné stát se v krajním případě jakousi paralelní armádou -, všechno to rrUmozákonné fungování moci bylo zčásti zajišťováno masou nádeníků, jež se utvořila z delikventů; byla to tajná policie a záložní armáda v rukou moci. Zdá se, že ve Francii dosáhly tyto praktiky svého plného rozkvětu během revoluce roku 1848 a uchopení moci Ludvíkem Napoleonem.471 Lze říci, že delikvence, pevně zasazená v tíesrním systému soustředě-něm okolo vězení, reprezentuje zneužití nezákonností v ne- ;' oprávněných oblastech zisku a moci vládnoucí třídy. Organizování nezákonností, izolované a uzavřené v de-likvenci, by nebylo možné bez rozvinutí policejního dozoru. Všeobecný dohled nad populací, „němá, záhadná, nepostřehnutelná bdělost... to je oko vlády, neustále otevřené a bez odstupu hlídající všechny občany, aniž by je však v jakékoli míře podřizovalo nějakému donucení... Tento dohled nepotřebuje být zapsán v zákoně."481 Je to individuální dohled, předpokládaný zákoníkem z roku 1810, nad propuštěnými vězni a vůbec nad všemi, kteří kdy stanuli před soudem pro závažné činy a kteří tedy byli legálně podezříváni, že vytvářejí nové ohrožení klidu společnosti. Je to ovšem také dohled nad prostředími a skupinami považovanými za nebezpečné donašeče nebo nad policejními agenty, z nichž jež však slouží k odhalování těch, co jsou ještě horší. Navíc i to málo, touž že je někdo od té chvíle zapsán v policejním registru, stačí k tomu, že se již více neztratí z očí." 47) K. Marx, Lc IS-Brumaire de Louis-Napolčon Bonaparte, Éd. Sociales, fr. překlad, 1969, s. 76-78. 48) A. Bonneville, Des institutions complement aires du systéme pěnitencicr, 1847, s. 397-399. 16 387 téměř všichni byli bývalými delikventy a jako takoví byli kontrolováni policií: delikvence, jeden z mnoha objektů policejního dohledu, patří přitom k jednomu z privilegovaných nástrojů. Všechny tyto způsoby dohlížení předpokládají organizaci jisté hierarchie, částečně oficiální, částečně tajné (v případě pařížské policie to byly v podstatě „bezpečnostní složky", které zahrnovaly kromě „zjevných agentů" - inspektorů a policejních důstojníků - také „tajné agenty" a policejní informátory, kteří byli poháněni strachem z trestu Či příslibem odměny).49! Předpokládají rovněž zřízení dokumentačního systému, jehož jádro tvořily určení a identifikace zločinců: povinný popis osoby spojený s příkazy k zatčení a s rozsudky porotních soudů, popisy zanesené ve vězeňských rejstřících, kopie rejstříků porotních a trestních soudů, zasílané každé tři měsíce ministerstvům spravedlnosti a obecného pořádku, organizované o něco později na ministerstvu vnitra v trestním rejstříku podle abecedního pořádku a používající od roku 1833 po vzoru metod „přírodovědců, knihovníků, velkoobchodníků, podnikatelů" systém kartiček či osobních listů, který umožnil zjednodušit zanášení nových údajů a zároveň se jménem hledaného jedince najít všechny záznamy, které zde o něm byly učiněny.50' Delikvence s tajnými agenty, které obstarává, ale rovněž s všeobecným policejním rozdělením, ke kterému opravňuje, konstituuje prostředek nepřetržitého dohlížení nad populací: aparát, který dovoluje kontrolovat skrze samotné delikventy celé pole společnosti. Delikvence funguje jako politická observatoř. Nicméně statistici a sociologové ji začnou využívat až mnohem později než politici. 49) Srnv. H. A. Fregier, Les Classes dnngereiises, 1840, dQ I, s, 142-148. 50) A. Bonneville, De la recidíve, 1844, s. 92-93. Vedle objevu kartotéční-ho lístku či konstituování humanitních věd jde o další vynále2, který se těšil jen malá pozornosti historiků. I v. t : - Avšak toto dohlížení mohlo fungovat pouze ve spojení s vězením. Protože vězení usnadňuje kontrolu jedinců, když jsou propuštěni, protože umožňuje nábor policejních informátorů a znásobuje vzájemné udavačství, protože uvádí pa- ] chatele do vzájemného kontaktu, urychluje organizování prostředí delikvence uzavřeného v sobě samém, avšak snadno kontrolovatelného; a všechny účinky nepřijetí ve společnosti (nezaměstnanost, zákaz pobytu na určitých místech, i nucený pobyt, povinnost hlásit se a být k dispozici) otevíra- j ly široké pole možností, jak ukládat dříve vězněným úkoly, jež pro ně byly určeny. Policie a vězení tvoří zdvojený dispo-zitiv; obě společně zajišťují v celém poli nezákonností dife- ! renciaci, izolaci a využití delikvence. Systém policie - vězení odděluje ovladatelnou delikvenci od nezákonností. Tato de- | likvence, se svými zvláštnostmi, je účinkem systému; avšak stává se také jeho součástí a jeho nástrojem. Měli bychom i proto mluvit spíš o celku, jehož tři částí.(policie - vězení - ' delikvence) podporují jedna druhou a tvoří kruh, který není nikdy porušen. Policejní dohled zajišťuje pachatele pro věze-. ní, jež je proměňuje v delikventy; ti jsou terči i pomocníky policejních kontrol, navracejících pravidelně některé z nich zpět do vězení. Neexistuje trestní justice, která by byla určena k potírání všech nezákonných praktik a která by přitom používala po- ! lidi jako svého pomocníka a vězení jako nástroj trestání, i kdyby měla nepřizpůsobivý zbytek „delikvence" ponechat jeho osudu. Na trestní justíd by se mělo pohlížet jako na nástroj diferencované kontroly nezákonností. Kriminální justice hraje ve vztahu k ní roli legální záruky a prindpu přenosu. Vytváří spojení v rámci obecné ekonomie nezákonností, jejímiž ostatními součástmi (ležítími nikoli pod ní, nýbrž vedle ní) jsou polide, vězení a delikvence. Průnik policie do justice, setrvačná síla, kterou instituce vězení vzdoruje justici, to není nová věc, ani to není důsledek sklerózy nebo 388 389 progresivního přesunutí moci; je to charakteristický rys struktury, která značí trestní mechanismy v moderních společnostech. Úředníci mluví marně; trestní justice s celým svým aparátem podívané je stvořena proto, aby odpovídala každodenním požadavkům aparátu kontroly, zpola ponořeného ve stínu, který usiluje o to, aby policie a delikvence zapadaly jedna do druhé. Soudci jsou zaměstnanci tohoto aparátu, kteří se sotva zmohou na odpor.3'* Pokud jim to jejich prostředky- dovolují, napomáhají konstituování delikvence, to znamená diferencování nezákonností, kontrole, kolonizovaní a využívání některých z nich prostřednictvím nezákonností vládnoucí třídy. O tomto procesu, který se odvíjí během prvních třiceti či čtyřiceti let 19. století, podávají svědectví dvě osoby. První z nich je Vidocq. Ten byl mužem starých nezákonností,32' zatímco Gil Blas z druhého konce tohoto století sklouzl brzy tím horším směrem: nezkrotnost, dobrodružství, podvody, jejichž obětí byl nejčastěji on sám, rvačky a souboje, neustále se střídající naverbování a dezerce, styky s prostředím prostituce, hazardních her, kapsářství a záhy i grandiózní loupeže. Avšak ona téměř mytická důležitost, které Vidocq nabyl v očích svých současníků, se nezakládala na této, jakkoli přikrášlené, minulosti; nezakládala se dokonce ani na skutečnosti, že po- 51) O odporu mužů zákona k zaujetí místa v této funkci máme velmi raná svědectví, již z doby restaurace (což dostatečně dokazuje, že to není jev nni reakce z doby pozdní). Zejména likvidace, či spíš opětovné využití napoleonské policie kladlo problémy. Avšak obtíže pokračovaly. Srov. proslov, jímž se Belleyme inauguruje do svých funkcí a hledá, jak by se odlišil od svých předchůdců: „Jsou nám otevřeny legální cesty... Vyzdvihujte ve škole zákony, vychovávejte ve škole úřednictvo tak důstojné... Jsme pomocníky justice." (Srov. M. de Belleyme, Histaire dc 1'ndministration); viz rovněž velice zajímavý Molěnúv pamflet Dc In Uberte. 52) Viz také jeho Mémoires, které publikoval pod vlastním jménem jako VHistairc dc Vidocq racantče par hti-můme. prvé v historii se bývalý trestanec z galejí, al! podplacený či vykoupený, stal náčelníkem policie; zakládala se spíše na tom, že delikvence v jeho osobě viditelně přijala své dvojznačné postavení objektu i nástroje pohcejního aparátu, který pracuje proti ní i spolu s ní. Vidocq označuje moment, ve kterém byla delikvence, oddělená od ostatních nezákonností, pohlcována mocí a obracena naruby. Tehdy došlo k přímému a institucionálnímu zdvojení delikvence a policie. Byl to znepokojivý moment, kdy se. kriminalita stala jedním z mechanismů moci. Předcházející věky zneklidňovala jedna postava, postava strašného krále, jenž byl zdrojem vší spravedlnosti, a přece byl pošpiněn zločiny; nyní se objevuje nový postrach, jímž je temná a podezřelá úmluva mezi těmi, kteří prosazují zákon, a těmi, kteří ho porušují. Končí shakespearovská doba, kdy se moc střetávala s ohavností v jedné osobě panovníka; brzy začne každodenní melodrama policejní moci a jejího spolčení s delikventy, které svazuje zločin s mocí. Naproti Vidocqovi stojí jeho současník Lacenaire. Jeho přítomnost, zvýrazněná jednou provždy rájem estétů zločinu, je dosti překvapující: navzdory veškeré dobré vůli, navzdory svému neofytskému nadšení nebyl nikdy schopen spáchat nic jiného než několik přízemních zločinů, a to ještě se značnou neobratností; byl tolik podezírán jako policejní špicl, že ho úřady musely chránit před jeho spoluvězni, kteří se ho snažili zavraždit,53' a pařížská lepší společnost z doby Ludvíka Filipa mu poskytla před jeho popravou takové přivítání, vedle něhož byla jeho nespočetná literární vzkříšení pouhými akademickými poctami. Jeho sláva za nic nevděčila rozsahu jeho zločinů ani umění jejich osnování; to, co udivovalo, bylo jeho nesmělé tápání. Za mnohé však vděčila 53) Obvinění bylo formálně obnoveno Canlerem, Mémoires (vydání z roku 1968), s. 15. 390 391 ditelné partii, která se v jeho životě a v jeho projevech roze-ála mezi nezákonností a delikvencí. Podvádění, dezerce, obné krádeže, uvěznění, obnovovaná přátelství uzavíraná :ele věznice, vzájemné vydírání, recidíva až k poslednímu, úspěšnému pokusu o vraždu - je zřejmé, že Lacenaire je ty-:kým „delikventem". Nesl s sebou ovšem, přinejmenším stavu možnosti, horizont nezákonností, které ještě dodnes edstavují hrozbu: tento zruinovaný drobný buržoa, vzdělaná dobré,koleji, který umí řečnit i psát, by byl o generaci íve revolucionářem, jakobínem, kralovrahem;54' kdyby byl ibespierrovým současníkem, jeho opovržení zákony by mlo mít bezprostřední účinek na poli historie. Jelikož se rodil roku 1800, víceméně v tutéž dobu jako Julien Sorel, se v sobě jeho osobnost stopy těchto možností; ty se však racejí směrem ke kradení, zabíjení a pomlouvání. Všechny možnosti se stávají delikvencí poměrně malého rozsahu: omto smyslu je Lacenaire osobností spíš uklidňující. A ob-í—li se tyto možností přece, pak v tom, co říká ohledně teo-zločinu. V momentě své smrti demonstruje Lacenaire tri-if delikvence nad nezákonností, či přesněji podobu" zákonnosti na jedné straně konfiskované delikvencí a na sně druhé posunuté směrem k estetice zločinu, to jestsmě-a k umění privilegovaných tříd. Existuje jistá symetrie me-Lacenairem a Vidocqem, který v téže době nechal de-/enci spoutat ji samou tím, že se konstituovala jako wřené a kontrolovatelné prostředí a že posunula veškerou nost delikvence, jež se stala povolenou nezákonností mo-směrem k policejním technikám. To, že pařížská buržoazie tala Lacenaira, že jeho cela byla otevřena slavným návště-n, že byl zasypán přívaly slávy v posledních dnech živo- O tom, za koho byl považován Lacenaire svými současníky, viz dokumentace shromážděná M. Lebaillym v jeho edici Lacenairových Mčmoircs, 1968, s. 297-304. ta, že jeho plebejští spoluvězni vyžadovali před jeho soudci, aby byl popraven, on, který učinil před soudem vše, co mohl, aby dostal svého komplice Francoise na šibenici, to vše mělo jediný důvod: oslavovala se tu symbolická postava nezákonnosti, podrobená delikvencí a přeměněná v diskurz -to znamená nadvakrát zneškodněná; buržoazie si zde vymyslela novou rozkoš, k jejímuž vyčerpání měla tehdy ještě daleko. Nesmíme zapomenout, že ta tolik oslavovaná Lace-nairova smrt zastavila odezvu Fieschiho atentátu, té téměř současné kralovraždy, jež představuje opačnou figuru k drobné kriminalitě, ústící v politické násilí. Nesmíme zapomenout ani na to, že k ní došlo jen několik měsíců před vypravením posledního průvodu trestanců v řetězech a oněmi skandálními demonstracemi, které jej provázely. Tyto dvě slavnosti se v dějinách překryly; ostatně Francois, Lacenai-rův komplic, patřil v průvodu trestanců z 19. července k nej-nápadnějším osobám.55' Ta první byla pokračováním starých rituálů veřejného mučení a popravy s rizikem, že okolo zločinců znovu oživí lidové nezákonnosti. Musí být zakázána, protože zločinec nesmí zaujmout místo jinde než v prostoru, který si přivlastnila delikvence. Ta druhá uvedla teoretickou hru nezákonnosti privilegovaných; nebo spíš označila moment, kdy se politické a ekonomické nezákonností, jež buržoazie ve skutečnosti prováděla, zdvojují teoretickou 55) To je kruh let 1835-36: Fieschi, jenž spadal pod trest společný pro otcovraždy i kralovraždy, zavdal důvod pro to, aby byl otcovrah Rivieře odsouzen k trestu smrti navzdory memorandu, jehož ohromující charakter byl bezpochyby potlačen Lacenairovým výstupem, jeho procesem a jeho zápisky, které byly vydány díky řediteli Sůreté (nikoli bez jistých cenzorských zásahů) na počátku roku 1836, několik měsíců předtím, než jeho komplic Francois poskytne, spolu s průvodem trestanců z Brestu, jedno z posledních velkých pouťových představení zločinu. Kruh ilegalismů a delikvencí, kruh diskurzů zločinu a o zločinu. 393 , estetickou reprezentací: „Metafyzika zločinu", jak se říká ' souvislosti s Lacenairem. De Quinceyho Vmiáa jako jedna : krásných uměni byla ve Francii publikována roku 1849. Tato produkce delikvence a její obklíčení trestním apará-em nechť jsou brány jako to, čím skutečně jsou: nikoli jako výsledky dosažené jednou provždy a pro všechny, nýbrž jako aktiky, ježíše přesouvají natolik, že nikdy zcela nedosáhnou vého cíle. Zlom mezi delikvencí a ostatními nezákonnostmi, ají obrácení proti nim, její kolonizace dominujícími nezákonnostmi - to vše se zřetelně ukazuje jako důsledky způ-obu, jímž pracuje systém policie - vězení; přesto se neustále ietkávaly s odporem; podněcovaly boje a provokovaly k re-ikcím. Narýsovat hranici, která by oddělovala delikventy od 'šech lidových vrstev, z nichž pocházeli a s nimiž udržovali ityky, byl obtížný úkol, nepochybně především v městských iglomeracích.51'' Bylo zde zapotřebí dlouhodobého a vytrva-ého úsilí. Využily se všeobecné procesy oné „moralizace" užších tříd, jež měla jinak hlavní význam právě tak ekono-nický, jako politický (dosažení toho, co by bylo možné na-:vat „základní zákonnost", neoddělitelné od momentu, kdy >ylo zvykové právo nahrazeno systémem zákoníku; naučení ;e základních pravidel týkajících se vlastnictví a šetrnosti; vý-:vik k poslušnosti při prácí, k stabilitě pobytu a rodiny atd.). Jváděly se v činnost specifičtější metody pro udržováni nepřátelství vůči delikventům v lidovém prostředí (používání )ývalých vězňů jako policejních informátorů, špiclů, stávko-;azů nebo pomahačů). Systematicky byly směšovány pře- iů) Na konci 13. století vyslovil Colquhoun myštonku o obtížnosti takového úkolu pro město, jako byl Londýn. Trnité de In palice de Limite, francouzský překlad z roku 1SD7, díl í, s. 32-34; ,s. 299-300. stupky proti obecnímu právu s přestupky proti tvrdým zákonným opatřením týkajícím se pracovních knížek, stávek, spolčovaní, dělnických sdružení,571 pro něž se dělníci dožadovali uznání politického statusu. Akce dělníků byly naprosto pravidelně obviňovány z toho, že byly vyvolány, ne-li ovládány, obyčejnými zločinci.5111 V rozsudcích se často projevovala mnohem větší přísnost vůči dělníkům než vůči zlodějům.5'J1 Obě tyto kategorie odsouzených byly ve vězení promíchány a zvýhodněného zacházení se dostávalo odsouzeným podle obecního práva, zatímco věznění žurnalisté či političtí vězni měli nejčastěji právo na samotku. Všechna ta taktika zmatení měla zkrátka za cíl udržovat stav neustálého konfliktu. K tomu se připojilo trvalé úsilí vnutit vnímání, jakému se obecně těšili delikventi, velmi přesně určený rastr: zpřítomnit je jako naprosto blízké, všudypřítomné a všude obávané. To byla funkce drobných zpráv, které zaplavily jistou část tisku a které začaly mít i své vlastní noviny.60' Drobná kriminální zpráva (černá kronika) učinila svou každodenní mnohomluvností přijatelný soubor soudních a policejních kontrol, které rozčlenily společnost; líčila den po dni určitý druh vnitřního boje proti neviditelnému nepříteli; v této válce znamenala taková zpráva denní hlášení o poplachu nebo o vítězství. Kriminální román, jenž se začal šířit jako román na pokračo- 57) „Žádná jiná třída není podřízena dozoru tohoto druhu; je praktikován téměř stejným způsobem jako dozor nad propuštěnými odsouzenci; zdá sc, že zařazuje dělníky do kategorie, jež se nyní nazývá třídou společensky nebezpečnou." {L'Atelier, březen 1845, roč. 5, č. 6, týkající se dělnických pracovních knížek) 58) Srov. například J. B. Monfalcon, Histoire des iiisittrcctions ň Li/wt, 1834, s. 142. 59) Srov. Ľ Atelier, říjen 1840, či ještě Ui Fraternitě, červenec-srpen 1847. 60) Mimo Cnzette des tribunaux a Ommer des tribunmix také jintrmri des anicierges. 194 395 ■3! £\ ání v novinách a v brakové literatuře, přijal zjevně opačnou ali. Jeho funkd bylo především ukázat, že delikvent patří ke cela jinému světu, který nemá žádnou spojitost se světem aždodenním a důvěrně známým. Tou cizostí byla především izost spodiny společnosti (Tajnosti Paříže, Racambolova dabro-rttžství), později cizost šílenství (zejména v druhé polovině toletí), a nakonec cizost zlatonosného zločinu, delikvence loupeží na vysoké úrovni" (Arsene Lupin). Tyto drobné kri-únální zprávy spolu s policejní literaturou vyprodukovaly osud za více než jedno století nezměrnou masu „příběhů zlo-' inu", v nichž se delikvence objevuje současně jako příliš blíz-á a jako naprosto cizí, neustále ohrožující každodenní život, však ve svém původu a ve svých pohnutkách extrémně vzdá-:ná, vytvářející prostředí, v němž se rozvíjí jak obyčejný, tak xotický život. Díky významu, který je jí přikládán, a díky iskurzivní okázalosti, která ji provází, je okolo ní vedena li-ie, jež vynášejíc ji vzhůru ji zároveň odsouvá stranou. V té to-k obávané delikvenci, jež pochází z tak cizího podnebí - kte-!i nezákonnost by se v ní mohla poznat? Tato mnohonásobná taktika nezůstala bez účinku: to do-ázaly kampaně lidových deníků proti trestní práci,fi1> proti přepychu věznic" a za to, aby vězňům byla vyhrazena ta ejtvrdší a nejnebezpečnější práce; proti přílišnému zájmu, terý věnují filantropové delikventům, proti literatuře, která pěvuje zločin;fi:!) dokazovala to také nedůvěra obecně proje- !) Srov. L'Atelier, červen 1844, petice na Chambre de Paris proti tomu, že by vězňové měli být zaměstnáváni při „nezdravé a nebezpečné práci"; v dubnu 1845 citují noviny zkušenost z Bretaně, kde velký počet vojenských trestanců, pracujících na stavbě kanalizace, zemřel v horečkách. Proč v listopadu 1845 nepracovali vězňové s rtutí nebo s olovnatou bělobou7 Atd. Srov, také Democratic politique, ročníky 1844-1845. !) V L'Atelier z listopadu 1843 je výpad proti Tajnostem Paříže kvůli tomu, že jsou zde delikventi ukazováni v příliš dobrém světle, že je po- vovaná v celém dělnickém hnutí ohledně bývalých odsouzenců podle obecního práva. „Na úsvitu dvacátého století," píše Michěle Perrotová, „dosahuje vězení, obklopené pohrdáním, těmi nejvyššími hradbami, toho, že v sobě uzavírá nepopulární populaci. Tato taktika má však přesto daleko k triumfu ä k tomu, aby ve všech případech dosáhla naprostého odříznutí delikventů od lidových vrstev. Vztahy nejnižších tříd k trestné činnosti, reciproční pozice proletariátu a městského plebsu by musely být ještě prostudovány. Jedna věc je však jistá: delikvence a represe jsou chápány dělnickým hnutím z let 1830-1850 tak, jako by zde bylo v sázce něco velmi důležitého. Je tu jistě nepřátelství vůči delikventům; ale také bitva okolo trestám. Dělnické deníky často předkládaly politickou analýzu kriminality, jež se slovo od slova stavěla do opozice proti důvěrně známým popisům filantropů (chudoba - marnotratnost - lenost - opilství - neřest - krádež - zločin). Původ delikvence nepřipisují kriminálnímu individuu (to je pouze příležitostí či první obětí), nýbrž společnosti: „Člověk, jenž zabíjí, není tak svoboden, aby mohl nezabíjet. Viníkem je společnost či, řečeno přesněji, špatná organizace společnosti. "H) A to proto, že jednak není schopna zajišťovat své základní potřeby, a rovněž proto, že v člověku ničí nebo likviduje možnosti, touhy a potřeby, které později vyjdou na světlo v zločinu: „Špatné vzdělání, nevyužité schopnosti a síly, rozum i srdce potlačené nucenou prací již v příliš raném věku."65' Avšak tato kriminalita potřeb či represí maskuje po- ukazováno na jejich pitoresknost, na jejich slovník a že je zde příliš zdůrazňován fatální charakter sklonu k zločinnosti. V La Ruche po-pulnire nalezneme výpady stejného druhu, tentokráte proti divadlu. 63) Dčliquance et systéme pénitentíairc de France au XIX' siiclc (rukopis). 64) ĽHumanitnirc, srpen 1841. 65) La Fraternitu, listopad 1845. 96 397 Drností, která je jí věnována, a ztrátou vážností, jež ji obklo-uje, jinou kriminalitu, která je zde někdy příčinou a vždy zelením. Je to delikvence shora, skandální příklad, pramen bí-y a princip revolty pro chudé. „Zatímco bída zasypává vaše lice mrtvolami, plní vaše věznice zloději a vrahy, kde nachá-íme podvodníky vysokého světa? Nejzkorumpovanější pří-lady, nejvzpurnější cynismus, nejbezostyšnější loupení... íemáte strach, že chudák, jenž se ocitne na lavici obžalova-. ých za to, ze urval kus chleba skrz mříže pekařství, se za pár nů nerozčílí tak, až rozbije kámen po kameni celou Burzu, alší ohnisko barbarství, kde je nestydatě rozkrádána státní okladna i rodinná jmění?"Ěň> Nicméně tato delikvence nále-2jící bohatým vrstvám je zákony tolerována, a když už to dověje tak daleko, že na ní dolehnou jejich rány, může si být jis-i shovívavostí soudních tribunálů a diskrétností tisku.'-7) Zde íá svůj původ myšlenka, že kriminální procesy se mohou át příležitostí k politické debatě, že je třeba zužitkovat nejed-□značné procesy nebo jednání zaměřená proti dělníkům denunciaci obecného fungování trestní justice: „Soudní síně i nejsou tak jako dříve místy pro předvedeni běd a neštěstí asi doby, jistým způsobem cejchování, při kterém byly uka-Dvány smutné oběti naší sociální nerovnosti jedna vedle dru-=; je to aréna, kde se rozléhá křik bojovníků. "fia> A zde má )vněž původ myšlenka, že političtí vězni, kteří již mají, tak i) La Ruchc popnlaire, listopad 1842. ') Srov. v La Ruchc papulnirc (prosinec 1839) Vincardovu repliku na Bnlzakův článek v Lc Si'ecle. Balzac tvrdil, že obvinění z krádeže muselo být vedeno s obezřetností a diskrétností, když šlo o bohatého člověka, jehož drobná nečestnost vejde ihned ve známost „Řekněte, pane, s nejlepším svědomím, zdali se Dpak nestává každý den, zdali se nesetkáváme s tisíci takových řešení, s tisíci prostředků, jimiž lze, s velkým štěstím a na vysoké světové úrovni, ututlat nepříjemnou aféru." í) Lfi Fraternita, listopad 1841. jako delikventi, přímou zkušenost s trestním systémem, kteří však jsou, na rozdíl od delikventů, v pozici, kdy je jim nasloucháno, mají povinnost stát se mluvčími všech vězněných: je na nich osvítit „tu dobrou francouzskou buržoazii, která nikdy nepoznala tresty, jež jsou ukládány na základě pompézních obžalovacích řečí veřejných žalobců."691 V tomto opětovném položení otázky trestní justice a hranic, které bedlivě vytyčuje okolo delikvence, je charakteristická taktika, kterou bychom mohli nazvat „padělám drobného kriminálního zpravodajství". Jde o to, že lidové deníky obrátily užití, kterého se dostávalo skutkům zločinu ä kriminálním procesům v těch novinách, které po způsobu Gazette des tribanaux „lačnily po krvi", „sytily se vězením" a nechávaly každodenně rozehrát „melodramatický repertoár".7111 Taktika padělání drobných kriminálních zpráv systematicky zdůrazňuje skutky delikvence v řadách buržoazie, ukazuje, že tato třída podstupuje „fyzickou degeneraci", „morální rozklad"; líčení zločinů spáchaných obyčejnými lidmi nahrazuje popisem bídy, do níž se potápějí ti, kdo je vykořisťovali a kdo je v přímém smyslu trápili hladem a zabíjeli;711 při kriminálních procesech proti dělníkům ukazuje, že část odpovědnosti musí být připsána zaměstnavatelům a vůbec celé společností. Je zde zkrátka vyvíjeno velké úsilí směřující k tomu, aby se zvrátil onen jednotvárný diskurz o zločinu, jenž se jej snaží současně izolovat jako obludnost a zároveň přistihnout v plném světle jako záležitost těch nejchudších tříd. 69) Almanach populairc de la France, 1839, s. 50. 70) Paitvre ]acquc$, roč. 1, č. 3. 71) V La Fraternitě, březen 1847, jde o problematiku Drouillardovy aféry a o odkazy ke krádežím u námořní správy v Rochefortu, V červnu 1847 je to článek o procesu s Boulmym a o aféře Cubiěre-Pellaprat; v čísle z července až srpna 1847 jde o aféru zpronevěry Benier -Lagrange - Jussieu. 399 Během této protitrestní polemiky došli fourierovci nepo-hybně mnohem dále než všichni ostatní. Vypracovali, patrně iko první, politickou teorii, která je současně pozitivním hod-locenfm zločinu. Je-U zločin podle nich důsledkem „civiliza-e", je rovněž, a dokonce právě proto, i zbraní proti ní. Nese ' sobě jistou pla most a budoucnost. „Společenský řád ovládaly osudovostí svého potlačovatelského principu pokračuje ■ zabíjení - pomocí katů či pomocí věznic - těch, jejichž robust-tí povaha pdmítá jeho předpisy ä jimi opovrhuje, těch, kteří iříliš silní na to, aby zůstali sevřeni těmito těsnými pouty, je přetrhávají a rozbíjejí na kusy, mužů, kteří nechtějí zůstat dět-ni."72' Neexistuje tedy zločinná povaha, nýbrž pole sil, které, radle toho, k jaké třídě jedinci náležejí,7^ je dovedou k mod či lo vězení: kdyby se dnešní úředníci narodili chudí, seděli by ezpochyby na galejích; a trestanci, pokud by se narodili lépe, y „dnes zasedali v soudních tribunálech a určovali by zde pravedlnost".74' V jádru vyjadřuje existence zločinu šťastnou nepotlačitelnost lidské povahy"; spíš než slabost či nemoc je ŕeba v něm vidět energii, která se zotavuje, „pronikavý protest dské individuality", jenž mu zajisté dodává v očích všech nu podivnou moc fascinace. „Bez zločinu, který v nás pro-ouzí množství otupených citů a napůl vyhaslých vášní, by-hom ještě déle setrvá vah v nesouladu, ve stavu ochablosti."75' Anže se tedy stát, že zločin se ustaví jako politický nástroj, kte- 2) Ln Phalangc, 10. ledna 1837. 3) „Povolená prostituce, přímá hmotná krádež, krádež vloupáním, vražda, loupeni v případě nižších tříd; zatímco obratné vydírání, nepřímá a rafinovaná krádež, chytré využívání lidského stáda, pečlivě promyšlené podvody, transcendentálni darebáctví a konečně i všechny ty elegantní a lukrativní neřesti a zločiny, nad kterými je zákon až příliš povznesen, aby je postihoval, zůstávají monopolem vyšších tříd." (1. prosince 1838) í) Ln Phnlaitgc, 1. prosince 1838. 5) Ln Phalniigc, 10. ledna 1837. rý bude, podle potřeby, rovněž cenný pro osvobození naší společnosti, jako tomu bylo v případě emancipace černochů. Uskutečnila by se tato emancipace bez něj? „Otrava, žhářství a několikrát dokonce vzpoura svědčí o palčivých útrapách společenských podmínek.'™ A věznění? Ti jsou tou „nejne-šťastnější a nejutiskovanější částí lidstva". La PhalnngĽ se sice někdy připojila k soudobé estetice zločinu, avšak proto, aby bojovala za néco úplně jiného. Z toho plyne ono využití drobných kriminálních zpráv, jež nemá za cíl jednoduše obrátit výčitku nemorálnosti nazpět proti odpůrcům, nýbrž odhalit hru sil, které se staví jedny proti druhým. La Phalangc analyzuje trestní aféry jako střetnutí kódovaná „civilizací", grandiózní zločiny nikoli jako obludností, ale jako osudový návrat a revoltu toho, co bylo potlačeno,771 drobné nezákonnosti nikoli jako nezbytné okraje společnosti, nýbrž jako ústřední burácení bitvy, která se zde odehrává. Umístěme sem, do doby po Vidocqovi a Lacenairovi, ještě třetí postavu. Objevil se tu jen nakrátko; jeho proslulost trvala stěží déle než jeden den. Nebyl více než figurou, procházející drobnými nezákonnostmi: třináctileté dítě, nemající domov ani rodinu, obviněné z tuláctví, jejž odsouzení do vězení na dva roky přivedlo bezpochyby na dlouhou dobu do okruhu delikvence. Jistě by zapadl bez povšimnutí, kdyby neopono-val diskurzu zákona, který z něj učinil delikventa (spíš ve jméV nu disciplíny než ve smyslu zákoníku), diskurzu nezákonnosti, který se nepřestával vzpouzet všem donucením a který prosadil systematicky dvojznačným způsobem nekázeň jako neuspořádaný řád společnosti a jako stvrzení nezcizítelných práv. Všechny nezákonnosti, které soudní tribunál klasifiko- 76) Tamtéž. 77) Srov. například, co se psalo v Ln Pliahngc o Delacollongeovi nebo o d'Elirabideovi, 1. srpna 1836 a 2. října 1B40. 00 401 val jako trestné činy, přeformuloval obviněný jako potvrzení životní síly: absenci bydliště jako tuláctví, absenci pána jako autonomii, absenci práce jako svobodu, absenci časového rozvrhu jako plnost dní a noci. Toto střetnutí nezákonnosti se systémem disciplína - trestání - delikvence bylo vnímáno současníky, ä přesněji žurnalisty, kteří se při tom nacházeli, jako komický účinek kriminálního zákona sváříoho se s drobnými detaily nekázně. A bylo to přesně tak: sama aféra.a rozsudek, který následoval, míří přímo do srdce problému legálního trestání v 19.-století. Ironie, s níž se soudce pokoušel záobalit ne-dísciplinoyanost do majestátu zákona, a drzost, s níž obviněný opětovně/přepisoval tuto nedisciplinovanost do základních práv, představují pro trestání jakousi exemplární scénu, V tomto smyslu je pro nás bezesporu cenné vylíčení publikované v Gnzettc des tribunmix™ „Předseda: Spát se má doma. - Béasse: Mám snad já nějaký domov? - Žijete nepřetržitě potulkou. - Pracujú, abych se uživil. - Jaké je vaše postavení? -Moje postavení? Tak především, dtím se nejmíň na třicet šest, a potom, nepracujú pro nikoho. Už nějaký čas pracujú na svým. Mám svoje zaměstnání ve dne i v nod. Ve dne, například, rozdávám letáky, co jsou zadarmo, všem kolemjdoucím; běhám za dostavniky, které přijíždějí, abych odnesl zavazadla cestujícím; roztáčím kolo štěstěny na třídě Neuilly; v nod, to mám mnoho podívané; otevírám dvířka kočárů; prodávám vrácené lístky na představení; mám dost práce. - Muselo by pro vás být lepší, kdybyste byl poslán do lepšího domu a tam se vyučil. -Ale kdež, lepší dům, učení, to je otrava. Apotom, buržoa pořád jen bručí a taky tam není žádná svoboda, - Váš otec vás nežádá zpět? - Nemám už otce - A vaše matka? - Ani matku, žádné rodiče, žádné přátele, jsem svobodný a nezávislý." Poté, co vy-sledil rozsudek odsuzujírí jej na dva roky do nápravného věze- 78) GnzcISc dca iribunaux, srpen 1840. ] ní, „ušklíbl se Béasse dostatečně ošklivě, načež se mu opět vrátila jeho dobrá nálada: ,Dva roky, to je vždycky jenom čtyři-i advacet měsíců. Tak jdem, ať to utíká.'" ; Tuto scénu rekapitulovala La Phalange. A důležitost, kte- rou jí ryto noviny přisoudily, tento velice trpělivý a pečlivý ' rozbor, ve skutečnosti ukazuje, že fourierovd viděli v této tak všední aféře hru základních sil. Na jedné straně sílu „dviliza-ce", reprezentovanou předsedou soudu, „živoud zákonností, duchem a písmem zákona". Ta má svůj systém donuceni, jímž se zdá být zákoník a jímž je ve skutečnosti kázeň. Každý musí mít místo, lokalizad, vynucené zařazení: „Spát se má doma, říká předseda soudu, protože pro něj opravdu musí všechno mít svůj domov, nádherný či nepatrný příbytek, na tom mu nezáleží; není povinován někomu nějaký opatřit; je \ povinován donutit každého nějaký mít." Mimoto musí mít každý nějaké postavení, nějakou rozeznatelnou totožnost, nějakou individualitu, fixovanou jednou provždy: „Jaké je vaše , postavení? Tato otázka je tím nejprostším výrazem řádu, kte-\ rý se utvořil ve společnosti; takové tuláctví je jí odporné a znepokojuje ji; každý musí mít pevné, trvalé, dlouhodobé postavem, myslet na budoucnost, na zajištěnou budoucnost, aby ji ubránil proti jakémukoli útoku." Nakonec musí mít každý nějakého pána, musí být zachycen a situován uvnitř '■ určité hierarchie; člověk existuje, jen pokud je fixován v definovaných vztazích ovládání: „U koho pracujete? To zname-| ná, že nejste-li pánem, musíte být sluhou, bez ohledu na vaše postavení; není to věc vašeho uspokojení jako osobnosti, jde o zachování pořádku." Proti disdplíně v masce zákona tu máme nezákonnost, která se prosazuje jako právo; je to spíš nedisdplinovanost než trestný dn, co způsobuje tuto roztržku. Nedisciplinovanost jazyka: nesprávnost gramatiky a tón ! odpovědí „naznačují násilný rozkol mezi obžalovaným a společností, která se k němu prostřednictvím předsedy soudu obrací se správnými výrazy". Nedisdplinovanost prame- 402 403 lid z vrozené, bezprostřední svobody. „Je si dobře vědom, že íčeň či dělník je obrok a že otroctví je smutné... Ta svoboda, ta mtnost pohybu, jíž je posedlý - je si dobře vědom, že v rádiem životě by se jí nikdy netěšil... Dává přednost svobodě, i je-li to proti pořádku, co na tom záleží? Tato svoboda je, ekněme, nejspontánnější rozvoj jeho individuality, rozvoj divoký a v důsledku brutální a omezený, ale rozvoj přirozený i instinktivní." Nedisciplinovanost v rodinných vztazích: ne-:áleží na tom, zda bylo toto osiřelé dítě opuštěno či zda se svévolně osvobodilo, protože „by beztak nebylo schopné snášet :otročení výchovou rodičů nebo cizích lidí". A nakonec je na-)říč těmito drobnými případy nekázně odmítnuta celá „dvili-;ace" a na světlo vystupuje „divokost": „Je tu práce, je tu za-lálka, je tu bezstarostnost, je tu zhýralost; je tu vše kromě ádu; nehledě na rozdíl mezi zaneprázdněním a hýřením, je tu livoký život ze dne na den, který nezná žádné zítra."™' Analýzy La Phalange nemohou být zajisté považovány za eprezentativní ukázky diskusí, které probíhaly v té dobé v lilových denídch ohledně zločinů a trestání. Jsou nicméně si-uovány v kontextu této polemiky. Lekce La Phalange nebyly ;ik docela ztraceny. V druhé polovině 19. století byly oživeny elice silnou ozvěnou, jež byla odpovědí anarchistům, když erouce si trestní aparát za cíl svého útoku otevřeli politický iroblém delikvence; když se domnívali, že v ní rozpoznali ejbojovnější formu odmítání zákona; když se ani tak nesna-ili heroizovat vzpouru delikventů, jako spíš osvobodit de-kvenci od buržoazního vztahu k legalitě a nezákonnosti, terý ji kolonizoval; když se pokoušeli znovu ustavit či kon-tituovat politickou jednotu lidových nezákonností. J) La Phalange, 15. srpna 1840. KAPITOLA in VĚZEŇSTVÍ Kdybych měl stanovit datum, kdy se dovršilo formování vězeňského systému, nezvolil bych rok 1810, rok Trestního zákoníku, dokonce ani rok 1844, rok zákona, který zavedl prin-típ celulární internace; nezvolil bych patrně ani rok 1838, kdy byly přece publikovány knihy Charlese Lucase, de Mo-reau-Christophea a de Fauchera o reformě věznic. Zvolil bych 22. leden 1840, datum ofidálního otevření polepšovny v Mettray. Nebo ještě lépe den, jenž nebyl nikde slavnostně zaznamenán, kdy jeden chlapec z Mettray ve smrtelné agónii poznamenal: „Jaká škoda, že jsem odešel tak brzy z polepšovny."1' To byla smrt prvního vězněného svatého. Mnoho blahoslavených jej bezpochyby následovalo, je-li pravda, že chovand, pějíce chválu na novou trestní politiku těla, běžně říkali: „Dávali jsme přednost ranám, ale cela nám sluší lépe." Proč Mettray? Protože to je disciplinární forma ve stavu nejvyšší intenzity, model, kde se koncentrují všechny donucovací technologie působíd na chovám. Je tu „klášter, vězení, škola, armáda". Malé, silně hierarchizovane skupiny, do nichž byli vězňové roztříděni, se řídily současně pěti modely: modelem rodiny (každá skupina je „rodinou", složenou ž „bratrů" a dvou „nejstaršfch"); modelem armády (každá rodina, řízená náčelníkem, je rozdělena do dvou částí, 1) E. Ducpétiaux, De la condilion plnjsique et morale des jcunes ouvrícrs, 1854, díl II, s. 383. 04 405 nichž každá má svého podnáčelníka; každý vězněný má ré pořadové číslo a musí provádět základní vojenská cviče-í; každý den je kontrolována tělesná čistota, každý týden itstvo; nástup s vyvoláváním podle jména se provádí třikrát enně); modelem dílny se šéfy a mistry, kteří zajišťují organi-ici práce a vyučení mladších vězňů; modelem školy (hodi-j či hodina a půl školní výuky denně; vyučování je vedeno ■/chovatelem nebo podnáčelníky); a konečně modelem sbu-u; každý den se v hovorně provádělo „rozdílení spravedl-Dstí": „sebemenší neposlušnost je postihnuta trestem a nej-pším prostředkem, jak se vyhnout těžkým přečinům, je estat co nejpřísněji i ty nejmenší prohřešky: i zbytečné slovo v Mettray stíháno"; hlavním trestem, jenž byl ukládán, by-i uvěznění v cele; neboť „izolace je tím nejlepším prostředím působení na morálku dětí; právě zde hlas církve, ačkoli ikdy nepromlouvá k jejich srdcím, dosahuje vší své síly ci-i";2) celá tato parapenální instituce, jež byla vytvářena tak, jy nebyla vězerum, ústí do cel, na jejichž zdech je napsáno -rnými písmeny: „Bůh vás vidí." Toto překrývání se rozličných modelů umožňuje vyme-t funkci „výcviku" v její specifičnosti. Náčelníci a podná-■lníci v Mettray nemusí být ve skutečnosti ani soudci, ani ľiteli, ani dílenskými mistry, ani nižšími úředníky, ani „ro-iči", ale tak trochu každým z nich se zcela specifickými ožnostmi zasahování. Jsou v jistém smyslu praktickými iborníky na chování: inženýry výchovy, ortopedy indivi- aality. Na nich je,.....aby produkovali zároveň .poslušná schopná těla: devět či deset hodin denně dohlížejí na prá-> Mettray je příkladné především specifičností, kterou tu lze rozpoznat v provádění výcviku. Ten zde sousedí s ostatními formami kontroly, o něž se opírá: s medicínou, s vše- 3) „Vše, co přispívá k únavě, přispívá i k zahnáni chmurných myšlenek; je rnvněž třeba pečovat o to, aby se hry skládaly z cvičení síly. Večer pak upadnou v spánek, jakmile se uloží." (Tamtéž, s. 375-376.) Viz obr. č. 27, 4) E. Ducpétiaux, Des colonics agrkoks, 1851, s. 61. 5) G. Ferrus, Des prisoimiers, 1850, )6 407 Dbecným vzděláváním, s náboženským vedením. Avšak naprosto se s nimi nesměšuje. Ani se spravováním ve vlastním slova smyslu. Náčelníci či podnáčelníci rodin, instruktoři nebo dílenští mistři, zaměstnanci, ti všichni museli žít v těsné blízkosti chovanců; nosili oděv „téměř stejně skromný" jako jni; prakticky nikdy je neopouštěli, dohlíželi na ně dnem : nocí; vytvářeli mezi nimi permanentní síť pozorování. A pro /ýchovu jich samotných byla v rámci polepšovny zřízena speciální škola. Podstatným prvkem jejího programu bylo podrobit budoucí zaměstnance stejnému vyučení a stejným donucením jako samotné vězně: byli „jako žáci podřízeni dis-ziplíně, kterou jim později jako učitelům bylo souzeno vyžalovať'. Učili se umění mocenských vztahů. Byla Iq první pe-iagogická škola čisté disciplíny: „vězeňství" tu není pouhým Projektem, jenž hledá své ospravedlnění v „humanitě" či své :áklady ve „vědě"; byla to také technika, která se učila obec-rým normám, která je přenášela a která se jimi řídila. Praxe, až násilím normalizuje chování nedisciplinovaných nebo ne-lezpečných, může být technologickým zpracováním a raciq-lální reflexí naopak „normalizována". Disciplinární technika e stala „disciplínou", která má rovněž svou školu. Ukazuje se, že historikové humanitních věd umisťují do éto epochy akt zrodu vědecké psychologie: v těchto letech ačal Weber připravovat svou pomůcku pro měřeni vjemů, b, co se děje v Mettray (a o něco dříve či později i v jiných vropských zemích), je evidentně zcela jiného řádu. Je to vy-oření se, či přesněji institucionální určení, a jakýsi křest np-ého typu kontroly - zároveň věděním i mocí - nad jedinci, teří odporují disciplinární normalizaci. A přece se při formo-áni a vývoji psychologie skutečnost, že se objevili profesio-álové disciplíny, normalizace a podrobování, nepochybně ává měřítkem rozdílového prahu. Bude řečeno, že kvantita-vní odhad senzorických odpovědí by mohl přinejmenším právnit prestiž rodící se fyziologie a že z tohoto titulu si za- 38 sluhuje, aby figuroval v historii věd. Avšak kontroly normalizace byly pevně zarámované mediánou či psychiatrií, jež jim garantovala formu „vědeckosti"; opíraly se o soudní aparát, který jim dodával, přímo či nepřímo, legální oprávnění. Tak se v bezpečí těchto dvou znamenitých poručníků a sloužíc jim ostatně jako spojení či jako místo směny vyvíjí promyšlená technika kontroly norem bez přerušení dodnes. Specifické institucionální opory tohoto procesu se rozmnožují počínaje onou malou školou v Mettray; jejich aparáty se rozrůstají co do množství i co do rozsahu; znásobují se jejich styky s nemocnicemi, se školami, s veřejnou správou i se soukromými podniky; vzrůstá počet, moc a technická kvalifikace jejich agentů; odborníci na nedisciplinovanost se stali zakladateli celého rodu. Při normalizování normalizující moci, při uspořádávání moci-vědéní o individuích znamenají Mettray a jeho škola novou epochu. i Proč však volit právě tento moment jako cílový bod for- 1 mování určitého umění trestat, jež je nám více či méně stále ještě vlastní? Právě proto, že tato volba je poněkud „nespravedlivá". Protože umisťuje „konec" tohoto procesu do postranních uliček trestního práva. Protože Mettray je vězení, i ale vězení nedomyšlené: je to vězení, jelikož jsou zde drženi mladí delikventi, odsouzení soudními tribunály; a přece je to j něco jiného, jelikož jsou tam uzavřeni také nezletilí, kteří by- • li obviněni, nicméně byli zproštěni obžaloby podle paragra- fu 66 zákona, a internátní chovanci, kteří jsou zde, jako v 18. J století, drženi z titulu alternativy k rodinné výchově. Mettray, jako trestní model, se nachází na hranici přímého ] trestání. Bylo tím nejslavnějším prvkem v řadě institucí, kte- í ré daleko za hranicemi treshiího práva konstituovaly to, co >; bychom mohli nazvat souostroví vězeňství. 409 j Obecné principy, velké zákoníky a legislativní opatření to přece říkaly jasně: žádné uvěznění „mimo rámec zákona", žádné zadržení, o němž nebylo rozhodnuto kvalifikovanou soudní institucí, již žádné nahodilé, a přesto masivní opětovné zavírání. Avšak sám princip mimotrestního uvěznění ne-aude ve skutečnosti nikdy zcela vyloučen.^ A. byl-li. aparát velkolepé formy klasického uvěznění zčásti (alejen zčásti) demontován, byl opět velice brzy reaktivován, znovu uspořádán, v jistých bodech i rozvinut. Ještě důležitější však je, že 3yl homogenizpyán prostřednictvím vězení na jedné straně s legálním -trestáním a na straně druhé s disciplinárními me-rhanismy. Hranice mezi uvězněním, soudním trestáním i disciplmárními institucemi, jež byly zamlženy již v klasické iobě, mají tendenci zcela se rozpustit, aby se konstituovalo rrandiózní vězeňské kontinuum, které rozptyluje trestní :echniky až do těch nejnevinnějších disciplín, disciplinární lormy se přesouvají až do srdce trestního systému a hrozbou" ielikvence zatěžují i ty nejlehčí nezákonnosti, nejmenší přestupky proti řádu, deviace či anomálie. Subtilní, odstupňovala předivo vězeňství, s kompaktními institucemi, ale s oddělenými a rozptýlenými postupy, na sebe znovu vzalo odpovědnost za arbitrérní, masivní a špatně integrované věznění klasické doby. Nejde mi zde o to rekonstituovat celou tuto síť, jež tvoří lejprve bezprostřední a posléze čím dál vzdálenější okolí těžení. Bude dostačující popsat několik příznaků k posouze-íí její šíře a dodat několik údajů pro změření její předčasné vyspělosti. Existovaly zemědělské sekce centrálních věznic (prvním Příkladem byl Gaillon v roce 1824; později následovaly i) Zbývá ještě vypracovat celou studii o debatách, které proběhly za Revoluce a týkaly se rodinných tribunálů, otcovské korekce a práva rodičů zamykat své děti. |i. Fontevrault, Les Douaires, Le Boulard); byly tu ústavy pro II chudé, opuštěné a tulácké děti (Pelit-Bourg v roce 1840, \ Ostwald 1842); vznikly útulky, milosrdné charity, určené "\l pro mladé provinilé dívky, které „couvly před myšlenkou, jí!: že by se navrátily do života bez řadu", pro „ty nevinné ne-íjí božačky, které nemorálnost jejich matek předčasně vystavi-1 jí la zvrácenosti" nebo pro ty chudé mladé dívky, jež byly na-íjí lezeny před branami špitálů či hotelů. Existovaly trestní *l i kolonie stanovené zákonem z roku 1850: mladiství, ať zproš-■| l tění viny či odsouzení, tam byli posíláni, aby byli „vychovají j váni společně v přísné disciplíně a naučili se pracovat v ze-:| i mědělsťví stejně jako v základních odvětvích průmyslu, jež :]•; jsou k němu přidružena"; později k nim budou připojeni :|j: mladiství, kteří byli vypovězeni do kolonií a „zkažení a nejí f poslušní sirotci, vychovávaní na státní útraty".7' Oddalujíce fí se stále více od vlastního trestání, rozšiřovaly se okruhy vě-|; zeňství a forma vězení se pomalu oslabovala, až zmizela dolij cela: instituce pro opuštěné či zchudlé děti, sirotčince (jako Jf: Neuhof či Mesnil-Firmin), .ubytovny pro učně (jako 1 í. Bethléem de Rlieíms či Maison de Nancy); ještě dále šly to-I v várny-kláštery, jako byla ta v La Sauvagěre, později v Tara-p re a v Jujurieu (kam vstupovaly dělnice ve věku okolo tři-;Si; nácti let, žily zde po léta uzavřené a ven vycházely pouze :l pod dohledem; nepobíraly mzdu, protože jim byl vyměřen li j plat, jenž se mohl měnit podle prémií za píli a za dobré cho-j| ■ vání, ale který se jim dostal do rukou, až když továrnu jí opouštěly). A jdeme-li ještě dále, existovala celá řada dispo-j j zitivů, které nepřebírají model vězení v „kompaktní" formě, 1= nýbrž využívají jen některé vězeňské mechanismy: společ-í =': hostí pečující o propuštěné trestance, spolky pro umravňo- 7) O všech těchto institucích viz H. Gaillac, Les Maisons de corrcction, 1971, s. 99-107. 110 411 f Ani, úřady, které současně distribuují pomoc a zajišťují do-\Íed, dělnická sídliště a ubytovny - i jejich nejprimitivnější v nejhrubší formy v sobě nesou naprosto viditelné znaky restního systému.81 A konečně, toto veliké vězeňské předivo jropojuje všechny disciplinární dispoziHvy, které rozptýleně ungují ve společnosti. Viděli jsme, že vězení v rámci trestní justice transformo-ralo proceduru trestání na trestní techniku; a souostroví vězeňství přenáší tuto techniku z trestní instituce na celé tělo polečnosti. A to s několika významnými důsledky. 1. Tentoírozsáhlý dispozitiv ustavil pomalé, spojité a nepo-třehnuťelné stupňování, které umožnilo vést jakoby přiroze-lý přechod od nepořádku k trestnému činu a v opačném myslu od překročení zákona k odchylce ve vztahu k pra-ídlu, k průměru, k požadovanému stavu, k normě. V klasic-é době, navzdory určité společné referenci k provinění obec-ě,9) řád přestupků, řád Míchu a řád špatného chování ustávaly oddělené do té míry, že podléhaly rozdílným krité-iím a instancím (pokání, tribunálu, uzavření). Naproti tomu věznění se svými mechanismy dohlížení a trestání fungova- Viz například následující popis dělnických ubytoven postavených v Lilie uprostřed 19. století: „Čistotnost je na pořadu dne. Je duší všech pravidel. Je tu několik přísných nařízení proti křiWounům, opilcům, proti nepořádkům všeho druhu. Vážné provinění s sebou nese vyloučení. Dovedeni zpět k pravidelným návykům pořádku a ekonomie, neutíkají už dělnici v pondělí z dílen... Děti jsou pod lepším dozorem, nejsou již dále příčinou skandálů... Jsou udělovány ceny za údržbu ubytoven, za dobré chování, za projevy oddanosti n o tyto ceny zápolí každý rok velký počet uchazečů." Houzé de l'Aulnay, Des logemcnts mivrkrs ä Ulic, 1863, s. 13-15. Explicitní formulaci můžeme nalézt u jistých právníků, jako ja Muy-art de Vbuglans, Rčfutntion des principcs hnsardés dnns k trnité des délits ct des peines, 1767, s. 108; Les Lois criminelles de In France, 178Q, s. 3; nebo jako Rousseaud de la Combe, Tmifrífes matieres criminelles, 1741, s. 1-2. E2 lo podle principu relativní kontinuity. Kontinuity samotných institucí, která vedla od jedněch k druhým (od obecní podpory k sirotčinci, k polepšovně, k trestanecké osadě v koloniích, k disciplinárnímu praporu, k vězení; od školy k péči o propuštěné trestance, k dílně pro chudé, k útulku, k trestnímu klášteru; od dělnického sídliště k nemocnici, k vězení). Kontinuity trestních kritérií a mechanismů, které počínaje prostou úchylkou postupně zpřísňovaly svá pravidla a zesilovaly sankce. Postupného stupňování institucionálních, specializovaných a kompetentních autorit (v řádu vědění a v řádu moci), které, nikoli svévolně, nýbrž ve jménu nařízení, cestou pozorování a měření hierarchizovaly, diferenciovaly, sankcionovaly, trestaly a vedly postupně od napravování odchylek k trestání zločinů. „Vězeňství" s množstvím jeho rozptýlených či kompaktních forem, s jeho institucemi kontroly a nátlaku, diskrétního dohledu a neustálého donucování zajišťuje kvalitativní a kvantitativní komunikaci jednotlivých forem trestání; spojuje do řad nebo využívá podle jemných rozdělení malé i velké tresty, jemné i přísné formy zacházení, špatné známky i mírná odsouzení. Skončíš na galejích, může říkat ten nejmenší přestupek proti disciplíně; a to nejpřísnější vězení říká odsouzenému na doživotí: budu zaznamenávat i nejmenší odchylku tvého chování. Všeobecnost trestní funkce, kterou 18. století hledalo v „ideologické" technice reprezentací a znaků, našla nyní jako podporu svého rozpínání komplexní, rozptýlenou, nicméně koherentní materiální základnu rozličných vězeňských dispozitivů. Následkem toho obíhá v prostoru mezi nejdrobnějšími přestupky a nejtěžšími zločiny určité společné označované: není to však již provinění, není to již ani ohrožování obecného zájmu, je to odchylka, anomálie; právě ta zneklidňuje školu, útulek, tribunál či vězení. Ta zobecňuje z hlediska smyslu funkci, kterou zobecňuje vězeňství z hlediska taktiky. Odpůrce panovníka, pozdější společenský nepřítel se nyní transformoval na devianta, jenž s se- 413 i )ou pfinásf.mnohé nebezpečí v podobě nepořádku, zločinu, iílenstvi. Síť vězeňství propojuje, skrze množství vztahů, dvě llouhé a mnohočlenné řady, trestní a nenormální. 2. Vězeňství s jeho složitými postupy umožňuje rekruto-'ání velkých „delikventů". Organizuje něco, co bychom nohlí nazvat „disciplinární kariéry", v nichž se, pod zorným íhlem všech vyloučení a odmítnutí, všechny tyto postupy ískutečňují. V klasickém období se na hraniach či v skuli-lách společnosti otevřela smíšena, tolerantní a nebezpečná iblast „mimo zákon" d přinejmenším taková, která uniká >římým zásahům moci: nejistý prostor, který byl pro krimi-lalitu místem jejího formování i útočištěm; zde se spolu set-:ávaly chudoba, nezaměstnanost, pronásledovaná nevin-lost, podvádění, boj proti mocným, odmítání povinností zákonů, organizovaný zločin při smělém bloudění tam zpět; to byl prostor pro dobrodružství, jaká prožili Gil Blas, iheppard či Mandrin, každý svým způsobem. Devatenácté toletí zkonstruovalo skrze soustavu disdplinárních diferen-iací a rozvětvení přísné kanály, které pomocí stejných me-hanismů v centru systému cvidly k poslušnosti a prodúko-aly delikvenci. Byl tu jistý druh souvislého a donucovacfho lisciplinárního „formování", jež vycházelo zčásti z pedago-Ické metodiky, zčásti z profesního postupu. Takové kariéry e tu odvíjely, stejné jistě jako osudově, ve funkd veřejných istitucí: společností pro péči a zajištění propuštěných tres-nnců, nuceného umístění do přiděleného bydliště, trestních olonií, disciplinárních praporů, věznic, špitálů, starobinců, ýto postupy byly již poměrně důkladně vypracovány na po-átku 19. století: „Naše dobročinná zařízení představují obdi-uhodně koordinovaný celek, díky němuž nezůstává nuzák ni na chvíli bez zajištění, od narození až po hrob. Pohleďte a život nešťastníka: uvidíte ho sotva narozeného, jak se ocitá nezi nalezena; odtud přejde do dětského útulku a dále do si-atčince; ten opustí ve věku šestí let, aby nastoupil do základ- ní školy a později do školy pro dospělé. Pokud nemůže pracovat, je zapsán v kanceláři dobročinného spolku ve svém administrativním obvodu, a onemocní-li, může si vybrat z dvanácti špitálů... Nakonec, když chudý Pařížan dospěje ke kond běhu svého života, sedm starobinců očekává jeho stáří a jejich zdravý režim často prodlouží jeho dny nedn-nosti daleko za ty, jež jsou odměřeny bohatým."10' Síť vězeňství neodvrhuje nepřizpůsobivé do neorganizovaného pekla, nemá žádný vnějšek. To, co se zdá, že na jedné straně vylučuje, na straně druhé znovu zachycuje. Hospodaří se vším, v čemž je zahrnuto i to, co trestá. Nedovolí ztratit dokonce ani to, co chtěla diskvalifikovat. V této panoptikální společnosti, v níž je uvěznění všudypřítomným konstruktem, není delikvent vně zákona; je, a to jíž od samého počátku, v rámd zákona, v samém srdci zákona, nebo přinejmenším zcela v prostředí oněch mechanismů, které ho nepostřehnutelně přesouvají od disciplíny k zákonu, od odchylky k trestnému dnu. Ačkoli je pravda, že vězení postihuje delikvenci, v podstatě se delikvence vyrábí ve vězení a prostřednictvím uvěznění, jež vězení zase donekonečna prodlužuje. Vězení je pouze přirozeným důsledkem, niďm více než posledním stupněm této hierarchie postupujíd krok za krokem. Delikvent je produktem instituce. Je proto zbytečné pozastavovat se nad tím, že život odsouzených prochází do značné míry všemi těmi mechanismy a zařízeními, u nichž se předstírá důvěra, že jsou určeny k tomu, aby odváděly člověka od vězení. Neboť při troše snahy zde můžeme najít příznak nere-dukovatelné „povahy" delikventa: vězeň z Mende byl pečlivě opracováván již od dětství v polepšovně podle silových směrnic zobecněného systému vězeňství. A naopak, lyrismus okraje se může dát snadno unést obrazem „dověka mimo zá- 10) Moreau de Jonnes, citováno v H. du Touquet, De In condition dď classes pnuvres, 1846. 14 415 :on", velkého společenského nomáda, jenž se potlouká na po-nezí vystrašeného a poslušného řádu. Avšak kriminalita se lerodí na těchto okrajích, ani v důsledku po sobě následují-ích vyhoštění ze společnosti, nýbrž pod stále naléhavějším [ohledem, díky čím dál tím těsnějšímu sevření, díky akumu-sci disdplinárního donucování. Jedním slovem, souostroví ězeňství zajišťuje v hlubinách sociálního těla formování de-ikvence na podkladě drobných nezákonností tím, že nechává lelikvend znovu se k těmto nezákonnostem navracet a že istanovujeíbblast specifické kriminality. 3. Avšak patrně nejvýznamnějším důsledkem systému vě-eňství a jeho rozvinutí daleko za hranice legálního uvězně-ií je to, že moc trestat byla uznána za přirozenou a legitimní, e byl přinejmenším snížen práh tolerance k trestání. Usiluje ■ vyhlazení toho, co by mohlo být při vykonávání trestu pře-.nané. Provádí to tak, že rozehrává jeden proti druhému dva ejstříky, v kterých se rozvíjí: zákonný rejstřík, tedy rejstřík istice, a rejstřík mimozákonný, tedy rejstřík disciplíny. V dů-ledku toho dává velkolepá kontinuita systému vězeňství na ;dné straně a zákona a jeho rozsudků na straně druhé urči-3u legální záruku disciplinárním mechanismům, rozhodnu-'m a sankcím, jež vykonávají. Skrze celou tuto síť, která za-rnuje množství relativně autonomních a nezávislých regionálních" institucí, se přenáší spolu s „formou-věze-ím" i sám model justice. Nařízení disdplinárních zařízení ľiohou reprodukovat zákon, sankce mohou imitovat rozsud-y a tresty, dohlížení opakuje policejní model; a nadto všem imto mnohačetným zařízením, vzhledem k nimž je čistou Drmou bez příměsí či oslabení, dává vězení určitý druh stát-í záruky. Vězeňství, se svým dlouhodobým postupným eslabováním, jež se odvíjelo od galejí či těžkého žalářování Iočinců až k rozptýlenému, lehkému hlídání, předává typ lod, kterou zákon prohlašuje za platnou a kterou justice vyžívá jako svou přednostní zbraň. Jak se tedy mohly disdplí- i I ny a moc, která v nich funguje, jevit jako nahodilé, když neprovádějí nic jiného, než že uvádějí v činnost mechanismy samotné justice, i když s oslabenou intenzitou? Když tedy zobecňují její účinky, když je přesouvají až na poslední příčky, není to jen proto, aby se vyhnuly krutostem? Kontinuita vězeňství a .rozptýlení formy-vězení dovolují legalizovat, .či v každém případě zlegitimnit disciplinární moc, jež tak uniká všemu, co by mohlo vést k excesu či zneužití. Avšak i opačně, pyramida vězeňství poskytuje moci, ukládající legální tresty, kontext, v němž se tato moc zdá být osvobozena od všech excesů a od jakéhokoli násilí. V důmyslně se rozvíjejírím stupňování disdplinárních aparátů a jejích vzájemných „zapuštění", která implikují, nepředstavuje vězení v žádném případě rozpoutání moci jiného druhu, nýbrž právě jen dodatečný stupeň intenzity mechanismu, jenž pracuje nepřetržitě od těch nejnižších forem trestání. Rozdíl mezi poslední institucí „napravování", do níž se posílá proto, aby se jedinec vyhnul vězení, a vězením, do něhož je poslán poté, co spáchal jasně definovaný přestupek, je (a musí být) sotva postřehnutelný. Platí zde přísná ekonomie, jejímž účelem je udržovat jedinečnou moc trestat tak nenápadnou, jak je to jen možné. Nic z této motí již napříště neodkazuje k dávným excesům mod panovníka, při nichž pomstil svůj majestát na těle mučených a popravovaných. Vězení pokračuje, na těch, kteří mu byli svěřeni, v práci započaté jinde, prostřednictvím níž společnost jako celek stíhá každého skrze bezpočet disciplinárních mechanismů. Díky vězeňskému kontinuu se soudní instance vkrádá mezi všechny instituce, které kontrolují, transformují, napravují, vylepšují. Vzato do důsledků, neodlišuje je ve skutečnosti nic než jedinečným způsobem „nebezpečná" povaha delikventů, závažnost jejich odchylek a nezbytná okázalost rituálu. Avšak ve své funkci není moc trestat podstatně odlišná od moci léčit nebo mod vzdělávat. Prijíma od nich, a od jejich malého a méně 16 417 'ýznarrmého úkolu, záruku zdola; ale má také, což je nemele důležité, záruku techniky a racionality. Vězeňství „natura-izuje" legální moc trestat, tak jako „legalizuje" technickou noc disciplinovat. Tím, že je také homogenizuje, když vyhla-uje to, co by mohlo být považováno u jedné za násilí a u dru-ié za náhodu, když oslabuje účinky vzpoury, již mohou obě yvolat, a následně tak činí neužitečnými jejich zostření či irputnost, když nechává od jedné k druhé cirkulovat tytéž iropočtené/ímechanické a nenápadné metody, vězeňství do-oluje uskutečnit onu velkolepou „ekonomii" moci, jejíž for-nuli hledalo již 18. století, když vystoupil na povrch problém kumulace a užitečného spravování Udí. Prostupujíc celou masou společenského těla a mísíc v něm ez ustání umění napravovat s právem trestat, snižuje urii-erzum vězeňství úroveň, od níž je přirozené a přijatelné být ■están...Často se klade otázka, jak byly, před Revolucí a po ní, oloženy nové základy práva trestat. Odpověď je nepochyb-ě nutno hledat v teorii společenské smlouvy. Také však, možná především, je třeba položit otázku opačnou: jak do-o k tomu, že lidé přijali moc trestat, či prostě, že byli-li tres-ini, tolerovali to. Teorie smlouvy zde dokáže odpovědět jen omočí fikce právního subjektu, předávajícího jiným moc vy-onávat nad sebou právo, které chová i on sám vůči nim. Je ysoce pravděpodobné, že velké kontinuum vězeňství, jež prostředkovalo komunikaci mezi mocí disciplíny a mocí zá-ana a rozprostřelo se bez přerušení od nejmenších prinuce-Ĺ až k velkolepému trestnímu uvěznění, konstituovalo řečnickou i reálnou, bezprostředně materiální dubletu tohoto limérického postoupení práva trestat. 4. S tou točnovouekonorrúíinoci prosadil systém vězeň-ví, jenž je jejím základním nástrojem, novou formu „záko-3": směs legality a přirozenosti, předpisu a ustanovení, nor-u. Odtud plyne celá řada důsledků: vnitřní rozklad soudní oci či přinejmenším jejího fungování; čím dál tím větší ob- I tíž soudit a dokonce hanba vynést rozsudek; vášnivá touha I soudců posuzovat, oceňovat, diagnostikovat, rozpoznávat normální a nenormální a dožadovat se poct za vyléčení či za převýchovu. Vzhledem k tomu je zcela zbytečné věřit v dobré či špatné svědomí soudců, nebo dokonce v jejich nevědomost. Jejich nezměrná „chuť k mediáně", jež se manifestuje bez ustání - od jejich dovolávání se expertů psychi-! atrie až po pozornost, kterou věnují tlachání o kriminológii í -, vyjadřuje hlavní fakt, že moc, již praktikují, byla „denatu-I ralizována"; že na jisté úrovni je ovládána zákony, avšak na ! jiné, a mnohem hlubší rovině funguje jako moc normativní; i to, co je vede k formulování „terapeutických" rozsudků f a k rozhodování o „převýchovném" uvěznění, je ekonomie í moci, kterou praktikují, a nikoli jejich skrupule či jejich hu- manismus. Ale naopak, jestliže soudci čím dál hůř akceptují to, že musí soudit za účelem odsouzení, činnost souzení se i potom rozmnožuje do té míry, do níž se rozptýlila normali- i zující moc. Ta, nesena všudypřítomností disciplinárních dispozitivů, opírajíc se o všechny aparáty vězeňství, se sta-' la jednou z hlavních funkcí naší společnosti, SoudcLnorma-1 lity jsou v ní všude přítomni. Nacházíme se ve společností I profesorů-soudců, lékařů-soudců, vychovatelů-soudců, I „sociálních pracqvníků"-soudců; ti všichni zajišťují.vládu 1 univerzálnosti normativu; a jeden každý, ať se nachází kdekoli, mu podřizuje tělo, gesta, chování, schopnosti, výkony. Síť vězeňství, ve svých kompaktních i rozptýleaých. formách, se svými systémy zařazení, distribuce, dohlížení a pozorování, byla v moderní společnosti velkou oporou normalizujíc moci. í 5. Vězeňská tkáň společnosti zajišťuje současně skutečné ovládnuti těla a jeho neustálé pozorování; díky svým vnitř-ním vlastnostem je aparátem trestání, jenž je nejkonformněj-ší s novou ekonomií moci, a nástrojem formování vědění, ! jejž má tato ekonomie sama zapotřebí. Její panoptické fun- 18 419 gování jí umožňuje hrát tuto dvojí roli. Díky postupům fixace, přerozdělení, registrace byla po dlouhou dobu tou nej-prostší, nejhrubější, ale i nejmateriálnější a patrně nejneoddělitelnější podmínkou rozvoje oné ohromné aktivity vyšetřování, která objektivovala lidské chování. JestHže po věku „inkviziční" justice vstupujeme do období justice „vyšetřovací", jestliže procedura vyšetřování mohla, v ještě obecnějším smyslu, tak široce pokrýt celou společnost a vytvořit prostor pro jednu část věd o člověku, jedním z významných; nástrojů, které k tomu přispěly, bylo množství a těsná provázanost různých mechanismů uvěznění. Nejde tu o to, žé by vězení bylo východiskem humanitních věd. Avšak jestliže se humanitní vědy mohly zformovat a způsobit v epistémé všechny ty převratné změny, jež jsou známé, jetomu tak proto, že byly unášeny specifickou a novou modalitou moci: určitou politikou těla, určutým způsobem, jak učinit shromáždění lidí poslušným a užitečným. Tato modalita moci vyžadovala, aby byly určité vztahy vědění zahrnutý ve vztazích moci; dovolávala se techniky, aby dosáhla provázanosti procesů podrobování a objektívace; zahrnovala v sobě nové procedury individualizace. Síir vězeňství konstituuje jeden ze základů tohoto komplexu moci-vědění, jenž historicky umožnil vědy o člověku. Poznatelný člověk (ar duše, individualita, vědomí či chování, na tom zde nezáleží) je účinkem-objektem tohoto analytického obklíčeni, tohoto ovládání-pozorování. 6. To nepochybně vysvětluje extrémní odolnost vězení, toho skromného vynálezu, který byl nicméně hanoben hned od svého zrodu. Kdyby bylo pouhým nástrojem odmítání či potlačování ve službách státního aparátu, bylo by mnohem snazší pozměnit jeho příliš nápadné formy nebo zá něj najít přijatelnější náhradu. Avšak tím, jak je pohroužené do prostředí dispozitivů a strategií moci, může vězení oponovat každé snaze o transformaci velkou silou nehyb- nosti. Jedna skutečnost je zde charakteristická: když je nastolena otázka změny režimu uvěznění, její zablokování nepřichází přímo od soudní instituce; to, co klade odpor, není vězení jakožto trestní sankce, nýbrž vězení se všemi svými určeními, spojeními a mimosoudními účinky; je to vězení jakožto propojení ve všeobecné síti disciplíny a dohlížení; vězení, které funguje v režimu panoplismu. Tím nemá být řečeno, že vězení nemůže být modifikováno, ani to, že je jednou provždy neoddělitelně spjato s typem společnosti, jako je ta naše. Naopak sem lze klást dva procesy, které jsou, v rámci samotné kontinuity procesů, jež umožňují vězení fungovat, schopné značně omezit jeho využití a transformovat jeho interní fungování. A nepochybně již ve velké míře probíhají. První je ten, který snižuje užitečnost (nebo způsobuje nárůst potíží) delikvence, jež byla ustanovena jako specifický druh nezákonnosti, uzavřena a kontrolována; tak se s konstituováním velkých nezákonností v národním nebo mezinárodním měřítku, jež se napojují přímo na politické a ekonomické aparáty (finanční nezákonnosti, zpravodajské služby, obchod se zbraněmi a s drogami, spekulace s nemovitostmi) stává zřejmým, že poněkud neotesaná a nápadná práce delikvence se ukazuje jako neefektivní; kromě toho v omezenějším měřítku od chvíle, kdy se získávání poplatků za sexuální rozkoš stalo mnohem snazší díky prodeji antikoncepce nebo oklikou prostřednictvím publikací, filmů a představení v nočních podnicích, archaická hierarchie prostituce ztratila velkou část svého starého užitku. Druhým procesem je růst disciplinárních sítí, znásobení jejich výměn s trestním aparátem, čím dál tím rozsáhlejší pravomoci, jež jsou jim udělovány, stále masivnější přesun soudních funkcí do těchto sítí; takže v té míře, v níž medicína, psychologie, vzděláváni, péče o propuštěné vězně, „sociální práce" přebírají stále větší podíl na moci dohlížet a trestat, v té míře se trestní 420 421 iparát naopak může medikalizovat, psychologizovat, pe-iagogizovat; a tím se tato osa přenosu, kterou představova-o vězení, stala méně potřebnou, když v posunu mezi jeho restním diskurzem a jeho účinkem konsolidace delikvence ikloubilo vězení moc trestní a moc disciplinární. Uprostřed ěchto normalizujících dispozitivů, jež se stále upevňují, ipecifičnost vězení a jeho spojující role ztrácejí svůj raison Větre. Jestližeje zde ohledně vězení ve hře vůbec něco politické-10, pak to i není záležitost toho, zda vězení je či nem nápravou; tedy zda tu soudci, psychiatři nebo sociologové mohou íplatňovať více moci než úředníci a dozorci; koneckonců ne-de dokonce ani o alternativu, zda mít vězení nebo něco jiné-10 než vězení. Současný problém spočívá mnohem spíš ve velkém vzestupu oněch normalizujících dispozitivů a celé ší-•e účinků moci, které s sebou v nastolování nových věcných přístupů přinášejí. * V roce 1836 dopisovatel v La Phnlange napsal: „Moralis-é, filozofové, zákonodárci, pochlebovači civilizace, to je ulán vaší Paříže, právě uváděný v život, to je ten zdokona-ený plán, kde jsou všechny věci, jež jsou si podobné, sjed-loceny. Uprostřed a uvnitř prvních hradeb leží: špitál pro všechny nemoci, starobinec pro veškerá neštěstí, domy pro >lázny, věznice, galeje pro muže, ženy i děti. Okolo prvních \radeb se rozkládají kasárna, soudní tribunál, policejní stálice, příbytek pro vězeňské dozorce, popraviště, bydliště :atů a jejich podomků. Ve čtyřech rozích stojí Poslanecká némovna, Panská sněmovna, Francouzský institut a krnovský palác. Venku se nachází vše, co zásobuje ty uvnitř za íradbami: obchod se svými podvodníky a se svými bankro-y; průmysl se svými zběsilými boji; tisk se svými sofizma- 122 $ ty; herny, prostituce, lid umírající hlady či libující si ve zhý- I ralém životě, avšak vždy připravený zaslechnout hlas du- |: cha revoluce; bezcitní boháči... a nakonec zarputilá válka |: všech proti všem."11' Ji: Skončím u tohoto anonymního textu. Jsme tu již velmi f daleko od krajů s mučením a popravami, posázených koly ;| na lámání, šibenicemi, popravišti, pranýři; a také jsme dale- |; ko od snu reformátorů z doby před více než padesáti lety: i město trestů, kde by tisíc malých divadel bez ustání předvá- | dělo pestrobarevnou reprezentaci spravedlnosti a kde by j: tresty pečlivě inscenované na dekorativních popravištích ne- f přetržitě pořádaly jarmareční festival trestního zákoníku. | Město vězeňství, se svojí imaginární „geopolitikou", je pod- řízeno naprosto jiným principům. Text z La Phalange pouka-i ■ zuje na některé z těch nejdůležitějších: že totiž v srdci tohoto V města, a držíc jej jakoby pohromadě, není žádné „centrum moci'', žádné jádro sil, nýbrž mnohonásobná síť rozmanitých j! prvků - zdí, prostoru, institucí, pravidel, diskurzů; že model města vězeňství proto není modelem královského těla s mocemi, jež z něj emanují, ani modelem znovusjednocení na zá-í: kládě smlouvy, vůlí, z níž se rodí současně individuální i ko- lektivní tělo, nýbrž modelem strategického rozdělení prvků j rozdílné povahy a úrovně. Že vězení není dítětem ani záko- : nů, ani trestních zákoníků, ani soudního aparátu; že není .i; podřízeno soudnímu tribunálu jako poslušný či nešikovný nástroj rozsudků, které vykonává, a výsledků, kterých má | dosahovat; že je to naopak soudní tribunál, který je vzhle- dem k vězení vnějším a podřízeným prvkem. Že vězení ne-| ní v této centrální pozici, kterou zaujímá, samo, ale že je pro- pojeno s celou řadou jiných „vězeňských" dispozitivů, jež I- jsou zdánlivě odlišné - protože jsou určeny k tomu, aby ľ usnadňovaly život, léčily, pomáhaly -, avšak které všechny 11) La Phalange, 10. srpna 1836. 423 i: iměřují jako ono samo k vykonávání moci normalizovat. Že :o, proti čemu míří tyto dispozitivy, nejsou přestupky vzhledem k nějakému „centrálnímu" zákonu, nýbrž velké množství nezákonností okolo aparátu produkce - „obchodu" j „průmyslu" -, s jejich rozmanitostí co do povahy i původu, ; jejich specifickou rolí ohledně zisku a s jejich rozdílnou rolí, ; niž jsou pojímány v trestních mechanismech. A konečně že :o, co řídí všechny tyto mechanismy, není jednotné fungovali nějakéhď aparátu či instituce, ale nezbytnost zápasu a stra-:egických pravidel. Že, v důsledku toho, označení institucí jato represe; odpor, vyloučení, marginalizace nejsou vhodná < popisu této formace, ležící v samotném centru města vězeňství, města záludných lichotek, málo přípustných zlomyslností, drobných lstí, vypočítavých postupů, technik, a konečně i „věd", jež dovolují fabrikaci disciplinárního individua, /této centrální a centralizované humanitě, která je účinkem i nástrojem vztahů komplexní moci, kde se tělo a síly podrobené těmto dispozitivům mnohonásobného „uvěznění" stávají objekty diskurzů, které jsou samy prvky této strategie -Lde je třeba zaposlouchat se do vřavy této bitvy.121 2) Zde jsem prerušil psaní tělo knihy, která rná sloužit jako historicky podklad rozličným studiím o moci normalizace a o formování vědění v moderní společnosti. POZNÁMKA PŘEKLADATELE Cílem této poznámky není nějak doplňovat či vysvětlovat Foucaultův výklad. Ty, kteří by se rádi při interpretaci nechali něčím vést, můžeme odkázat jednak na knihu Gillesa Deleuze Foucault (český překlad Herrmann a synové, Praha 1996), jednak na monografii Miroslava Marcelliho Michel Foucault alebo stať se iným (Archa, Bratislava 1995). K dalšímu studiu Foucaultova díla je třeba poznamenat, že kromě Archeologie vědění jsou všechny významné práce již k dispozici v českých či slovenských překladech: Dějiny šílenství (NLN, Praha 1994), Slová a veci (Pravda, Bratislava 1987), první díl Dějin sexuality nazvaný Vůle k vědění (Herrmann a synové, Praha 1999) - další dva díly by měly být vydány v nejbližší době - a přítomné vydání knihy Dohlížel a trestat. Mimoto byly přeloženy ještě tři drobnější Foucaultovy práce - Psychologie n duševní nemoc (2. vydání českého překladu, Dauphin, Praha 1997), předmluva k francouzskému překladu knihy Ludviga Binswangera Sen a existence s názvem Sen a obraznost (Dauphin, Praha 1996) a esej Toto nieje fajka (Archa, Bratislava 1994) -, dále soubor tří studií Diskun, autor, genealogie (Svoboda, Praha 1994) a výbor z esejů a rozhovorů Myšlení vnějšku (Herrmann a synové, Praha 1996). V této poznámce se pouze pokusíme upozornit na některé terminologické problémy, se kterými bylo nutné se při překladu Sunieiller cl punir vyrovnat. Největší komplikace s sebou nese bezesporu francouzské slovo supplke, jež je jedním 124 425 1 z klíčových pojmů první částí knihy. Pro tento termín neexistuje v češtině jednoslovný ekvivalent a jeho rozsah je dokonce natolik široký (značí v prvním významu popravu, hrdelní trest, dále veřejné mučení či popravu umučením nebo jinou násilnou formou, ale také zapsanou kodifikaci této procedury, česky nazývanou právo útrpné, a v přeneseném významu pak i jakékoli utrpení, trýzeň, muka), že by bylo obtížné najít jeden víceslovný výraz, který by vysdhoval přesně význam tohoto slova v různých spojeních a kontextech. Proto bylo nutné použít podle okolností několik českých výrazů: tak je v názvu první části pro stručnost a jasnost, jakou vyžaduje titul, použito jednoslovného výrazu „Mučení"; jinak jsou podle kontextu užívána nejčastěji spojení „veřejná poprava" či „veřejné mučení", zejména v případech, kdy Foucault klade důraz na spektakulárnost takového trestu; ojediněle, při odkazu na písemné zachycení této procedury, je užito výrazu „právo útrpné". Dalším problematickým pojmem je slovo, které je obsaženo již z názvu knihy surveiller. Překládáme je „dohlížet", ačkoli by patrně přesnějším výrazem bylo „dozírat", zejména pro spojitost se substantivem siirveillant, „dozorce", ale také např. „družinář" (tedy školní dozorce). Zdá se nám však, že výraz „dohlížet" je stylově vhodnější a v některých případech také přesnější pro větší šíři významu. Ještě komplikovanějším se ukázalo překládání termínů vyjadřujících strukturu francouzských vězeňských institucí, cterá se utvářela po staletí a spolu s ní i její komplikovaná ter-ninologie. Jde především o rozličné stupně v hierarchii fran-:ouzských věznic, nazývané maison (tle ...), počínaje maison' Vnrrét, „věznice pro osoby ve vyšetřovací vazbě" (čemuž diruba odpovídá současný český termín „vazební věznice"), \ konče tmison centrále, centrální věznice. Tyto termíny pře-dádáme víceslovnými výrazy, odvozenými z kontextu (jako lapř. maison i1e jttstice, „soudní vězení", maison de correctian, „nápravné zařízení" atd.), a tam, kde považujeme za nutné přesněji rozlišit jednotlivé názvy těchto institucí, připojujeme v hranaté závorce jejich francouzské označeni. Posledním z pojmů, na nějž je třeba upozornit, je pojem illégalismc, který je stěžejním tématem předposlední kapitoly. Překládáme jej termínem „nezákonnost", ačkoli to není zcela přesné; ale ani složitější výrazy jako „prostor pro nezákonné jednám" či „oblast protiprávního chování" nevystihují dokonale smysl, se kterým Foucault pracuje (to, že se jedná v jednotlivých případech o drobná překročeni zákona, avšak že je takové jednání všeobecně rozšířené a z určitých důvodů tolerované), jsou pro svou frekventovanost v textu nevhodné, a navíc ani jeden z těchto výrazů nezahrnuje další význam, o který je český termín „nezákonnost" oproti francouzskému illégnlisme ochuzen, a sice skutečnost, že takové jednání je nějakým způsobem skryté, utajené a představuje vždy jistou formu odporu (ačkoli tolerovaného, usměrněného či dokonce řízeného) vůči legálnímu jednání, což evokuje termín „ilegalita". Na závěr bych rád vyslovil poděkování Miroslavu Petříčkovi jr. a Karlu Theinovi za cenné připomínky a upozornění, které mi při práci na překladu poskytli, C.P. 126 427 OBSAH Části. Mučení ............................ 31 Kapitola I. Tělo odsouzených ................ 33 Kapitola II. Lesk a sláva verejných poprav ..... 67 Část II. Trestaní ...........................117 Kapitola I. Zobecněné trestání ...............119 Kapitola II. Mírnost trestaní..................159 Část III. Disciplína ........................197 Kapitola 1. Poslušná těla.....................199 Umění rozděleni..................•.....207 Kontrola aktivity........................217 Organizace vznikaní.....................226 Kompozice sil..........................234 Kapitola II- Prostředky správného výcviku.....244 Hierarchický dohled.....................245 Normalizační sankce.................... 254 Zkouška..............................262 Kapitola III. Panoptismus ...................275 Část IV. Vězení ...........................317 Kapitola I. Dokonalé a přísné instituce.........319 Kapitola II. Nezákonnosti a delikvence ........355 Kapitola III. Vězeňství ......................405 Poznámka překladatele.....................425 DAUPHIN* nakladatelství. ktehě vydáva knihy MICHEL FOUCAULT DOHLÍŽET A TRESTAT Kniha □ zradu vězení Z francouzského originálu Suroeiller el punir: naissance de la príson, vydaného nakladatelstvím Éditions Gallimard v Paříži roku 1975, přeložil Čestmír Pelikán Odpovědná redaktorka Dagmar Magincová Edici Studie řídí Čestmír Pelikán Obálku navrhl a edici Studie graficky upravil Petr Cempírek Technický redaktor Michal Nusko Vytiskla tiskárna S-Tisk Vimperk, s. r. o. Vydalo v portu 1500 kusů nakladatelství Dauphin jako 10. svazek edice Studie Praha 2000 Na stránkách www.dauphin.cz se můžete dozvědět □ našich posledních novinkách. Které knihy jsme dosud vydali. Jak sl je můžete objednat. A též, jaké de budoucna připravujeme... epice: AD U5UM DELPHTH! 1 edice framc.aiiřskěho surrealismu ethmg5 | studie | film | 7 nliA josefa čapka fjjjl&e i 51qva | slovo a tvar | mimo edice *) Dauphin vo IrancDUřitinĚ, |azycé baanlkú, znamfllla delfin £3 mladý rtaslEdnlk ttuttu. Knihy, hluré byly nnslednlkDVi pldtiklatíány, byly ozrtflfieny IfllJnikým nápisem ad usutu tfalphínl - uiíono dauphinu. V anllcků mylElatjIl pak dalftn pfavaíel vyvolené na Ostrov BlaiHnasll. Dauphin coby nakladatelství by cfttůl na tyto irndicn navázat - domnívnmn so. žo I kvaELtnl četbou Jti molno ostrovů BlHiflnpsll dnslcl. Copyritjhl S PnnlttP"1"""1'1" - P""nhin irjgg Dosinnnd @ nnoBlrinat. hustnu on Lnnfonet. wobmastor Tnyoll Nakladatelství DAUPHIN Bieblova 17,150 DO Praha 5 le!j 02/5156 6271, fax 02/439 2B1 www.dauphJn.t2