Text: Indiáni
„[…] po sedmi a půl měsících jsem měla na «správnost» džungle daleko přesnější pohled.
Poznala jsem indiány z kmene Tauripanů, […], celé klany a rodiny, doma v chýších, cestující
po skupinách i při lovu, jak žijí život živočišného druhu ve vlastním přirozeném životním
prostředí, bez podpory zvenčí. Pouze mačety a sekyrky měli ocelové místo původních
kamenných. Byli to nejšťastnější lidé, jaké jsem kdy kde viděla, akorát jsem si toho tenkrát
skoro nevšimla. Byli od nás tak odlišní. Menší, méně svalnatí, a přesto schopní unést těžší
náklad na větší vzdálenost než ti nejlepší z nás.“1
[…]
„Naše malá lehká hliníková kánoe už nám nestačila, vyměnili jsme ji tedy za daleko větší,
vyrobenou z jednoho kmene stromu. Byla tak velká, že vypadala poloprázdná, i když se s námi
jednou plavilo sedmnáct indiánů se všemi zavazadly. Přepravit toto plavidlo půl míle přes
balvany kolem vodopádu ― tentokrát jen za pomoci čtyř pěti indiánů ― to byla docela děsivá
představa. Znamenalo to naskládat klády a posouvat po nich kánoi, a to v žáru nemilosrdně
pražícího slunce, znamenalo to nečekaně klouzat do škvír mezi balvany, to když se kánoe
nekontrolovatelně vytočila, a odírat si o žulu holeně a kotníky a vlastně všechno, na co
spadnete. Už jsme přenášeli malou kánoi. Já i oba Italové jsme věděli, co nás čeká, a několik
dnů jsme strávili v hrůze z dřiny a z bolesti. Toho dne, co jsme dojeli k vodopádům Arepuchi,
jsme již byli na to utrpení připraveni a začali jsme tahat tu obludu přes skály. Měli jsme
pochmurný výraz ve tváři a nenáviděli jsme každou sekundu, která měla přijít.
Ta prokletá kánoe byla pěkně těžká. Když se zhoupla na stranu, kolikrát někoho z nás
přivalila na horkou skálu. Chvilku trvalo, než ji ostatní odtáhli. Ve čtvrtině cesty všem krvácely
kotníky. Potřebovala jsem chvíli odpočinku, omluvila jsem se a poodešla na vyvýšenou skálu,
abych scénu fotografovala. Z té výhodné pozice jsem si […] všimla zajímavé skutečnosti. Dole
1
S. 26.
pode mnou se několik mužů zabývalo jednoduchým úkolem. Dva z nich ‒ Italové ‒ byli celí
napjatí, mračili se, ztráceli nervy při každé příležitosti a typicky bez ustání po toskánsku kleli.
Ostatní ‒ indiáni ‒ si to užívali. Bavili se těžkopádností kánoe, z boje si udělali hru, mezi
tlačením relaxovali, smáli se svým vlastním odřeninám a nejvíc se jim líbilo, když kánoe, jak
vrávorala vpřed, jednou toho, jednou onoho přimačkávala. Když dotyčného vysvobodili a on
konečně mohl dýchat, opřel se o drásající žulu a smál se vždycky ze všech nejvíc, jak se mu
ulevilo. Přitom všichni ‒ Italové i indiáni ‒ dělali stejnou práci, všichni trpěli námahou a
bolestí.“2
Liedloff(ová), Jean. 2007. Koncept kontinua. Praha: DharmaGaia.
2
Ibidem, tj. s. 27‒28 (upravil A.V.).