1. SOCIOLOGIE JAKO PRODUKT KRIZE 1.1. Problematičnost pojmu „společnost" 1. 2. Tradiční a moderní společnost v koncepcích sociologie 1.3. Zdroj radikální proměny společnosti - generalizace trhu 1. 4. Moderní společnost jako zdroj nadějí i obav Sociologie vzniká jako samostatná disciplína mnohem později než klasické vědní obory, a sice v první polovině 19. století. Sociologická literatura často vysvětluje pozdní vznik oboru poukazem na to, že tato disciplína zkoumá nejsložitější formy existence či pohybu hmoty. Toto tvrzení nelze bohužel dokázat. Přitom je nápadné, že autoři, kteří podobným způsobem argumentují, nejsou zpravidla schopni zkoumat exaktně žádnou z nižších forem pohybu hmoty. •V tomto textu vycházíme z názoru, že soeiologiejgrostě nemohla vzjiiknout dříve, než vznikly problémy, jjmiž_se zabýváTJejich společným jmenovatelem je zhroucení všech kontrolních mechanismů, které regulovaly společnost před nástupem průmyslové revoluce. Společnosti, které byly rozbity v souvislosti s nástupem průmyslové revoluce a doprovodných revolucí politických, budeme nazývat společnostmi tradičními. TradjčnLspflleinast ztratila schopnost kontrolovat jednání svých členů. Přestal být věrohodný způsob, jakým ospravedlňovala nárok vládců na vládnutí, právě tak jako způsob, kterým zdůvodňovala existující sociální nerovnosti, dokonce i způsob, jímž určovala, co má být považováno za zásluhy a za co mají být udíleny tresty. Jinými slovy, zhroutil se jak systém luacenskélegi-timity, jak celý způsobj^kladu světa. Byly nahrazeny novými hierarchiemi a novými orientacemi, které charakterizují evropskou a americkou společnost 19. a 20. století, tedy společnosti, jež samy sebe nazvaly moderními. Pád zpochybněných jistot tradiční společnosti a zrod nejistých nadějí společnosti moderní byly rozhodujícím podnětem ke vzniku sociologie. Sociologie vzniká jako snaha definovat kontrolní mechanismy, nové společnosti, které by byly. spolehlivější, nez se ukázaly být v případě společnosti tradiční. Její zakladatel A. Copite se domníval, že tyto mechanismy lze stanovit pozitivně, na základě vědeckého poznání fungování společnosti. Stejnou představu sdílela řada dalších klasiků sociologického myšlení. Ideálem tvůrců sociologie byl takový systém společenského uspořádání, který by byl zároveň stabilnější, než jakým se ukázal být_systém tradiční společnosti, zároveň by však^zaručoval nesrovnatelně větší možnosti jnovací, než jaké. umožňovaly a dovolovaly systémy tradiční. Tyto společnosti měly k jakýmkoliv změnám nedůvěřivý postoj, upřednostňovaly tradiční rituály nehybnosti v oblasti moci, výroby i výkladu světa. Moderní společnost naopak legitimizuje neustálou inovaci a činí z permanentní změny neodmyslitelný prvek své reprodukce. Tento radikální obrat přirozeně vyvolal zcela praktický problém:jak usměrňovat změny způsobem, který nejohrozí, ale bude posilový.Stabilitu společea-jskéhq řádu? Sociologie vyjadřuje tuto centrální snahu o skloubení pevného řádu společnosti s neomezenými možnostmi jejího vývoje jako protildad^cciálníjta-tiky^a sociální dynamiky. Kapitoly věnované sociální statice bývají výčtem in-stitucí, od nichž si sociologové sXibujĹud_ržcnĹ.sp.alehliyi stability. Mezi těmi- 8 9 to institucemi se pravidelně uvádí na^yLrodina, nálmženství.stát. Sociální dynamika je oproti.tomu popisem žádoucích změn, které mají dokazovat přednosti společnosti moderní oproti společnostem tradičním, vnímaným jako zablokované a nehybné. Skloubit nějakým způsobem sociální statiku a dynamiku tedy znamená vyřešit, v teoretické rovině problém kontrolované změny, jenž je hlavním praktickým problémem každé moderní společnosti. Snaha sociologie sladit ve svém výkladu sociální statiku a sociální dynamiku je tedy mnohem méně spekulativní, než se může na prvý pohled zdát. Tato snaha je jen teoretickým vyjádřením změn, které oddělily společnost tradiční od moderní a které z pohledu popisné historie mají podobu průmyslové revoluce, tedy bouřlivého procesu, jenž proběhl v průběhu pouhých tří generací ve druhé polovině 18. a první polovině 19. století. 1.1. Problematičnost pojmu „společnost" Sociologie bývá definována jako „věda o společnosti". To je nedorozumění, neboť překlad cizího termínu do mateřštiny není ještě definicí. Hlavní problém podobného způsobu definování sociologie spočívá v tom, že samotný pojem „společnost" je natolik mlhavý, že umožňuje množství nejrúznějších definic, z. nichž mnohé bývají velmi temné. Naším cílem není přidat k nim další, stejně spornou. Užitečnější bude uvědomit si několik elementárních skutečností: a)_Hovoří-li lidé (včetně sociologů) o společnosti, mívají zpravidla na mysli národní stát, ve kterém žijí. I v těch nejobecnějších systémech teoretické sociologie lze zpravidla vystopovat implicitní ztotožňování „společnosti" s vlastí teoretizujícího sociologa. Hovoří-li sociolog o vazbách udržujících vnitřní integritu společnosti, popisuje pouze v abstraktní rovině funkci mocenských prostředků národního státu. Funkcionální centrum takové společnosti splývá s hlavním městem, její systémové hranice nejsou zdaleka abstraktní povahy, jejich reálným předobrazem jsou hraniční přechody a celnice. Uvědomíme-li si tuto vcelku banální skutečnost, stanou se často srozumitelnějšími mnohé abstraktní formulace o povaze sociálního systému. b) Uyahy o společnosti.automatickyjmplikují před^ děrní se všemi jejími znaky včetně vysokého stupně industrializace, urbanizace, rozvinuté masové komunikace apod. Hovořit o tradičních, či dokonce archaických formách lidského soužití jako o „společnosti" může být zavádějící. Lze pochopitelně uvažovat o tom, co mají společného kmenová společenství v povodí Amazonky, antický městský stát, říše Vizigótů, Francie za Jindřicha IV. a současné Norsko. Označíme-li však všechny zmíněné a mnohé další sociální útvary termínem „společnost", pak riskujeme, že již tímto aktem po- jmenování míru jejich společných rysů přeceníme. PokudsLdokážeme uvědomit moderní povahu pojmu „společnost" užívaného běžně y_sociologii, snížíme tím poněkud riziko ahistorických zkreslení. c) Společnost ve skutečnosti neexistuje. Vyjádřeno přesněji: spjptóírjwstjařL s^je^jenjjojtu^sj^id^ Empiricky se však vyskytují pouze jednotliví lidé se fivÝmi^mYJ..svýmJ^Qj^^itím Jedriä-ním. Hovořit o „zájmech společnosti" či o „tlacích společnosti" je sice běžné, avšak zavádějící. Antropomorfizace společnosti do podoby bytosti jednající účelově jako každý jiný jednotlivec vede k naprosto falešným představám o charakteru společenského dění a zpravidla k velkým zklamáním, co se týče výsledků tohoto dění. Hledáme-li skutečný subjekt „potřeb společnosti", narážíme zpravidla na zájmy zcela konkrétních okruhů osob, zpravidla těch, kteří o „potřebách společnosti" hovoří. Kategorie zájmů a potřeb společnosti mají své pevné místo v politické demagogii, sociologie však k nim musí přistupovat velmi obezřetně. Společnost není osoba, a pokud by jí byla, musela by, vzhledem ke své mentalitě, být patrně pod trvalým pěstounským dohledem. Uvědomíme-li si to, nebudeme v pokušení věřit, že „společnost si stanoví vždy jen takové úkoly, které dokáže zvládnout". Pokud tedy hovoříme v následujícím textu o „společnosti", máme vždy na mysli souhrn individuí jednajících s ohledem na jednání druhých, a to v určitém historickém, prostorovém, kulturním a sociálním kontextu, jehož parametry mohou svým jednáním ovlivňovat jen částečně. Termín „společnost" je jen fiktivní zkratkou pro vyjádření těchto skutečností. 1. 2. Tradiční a moderní společnost v koncepcích sociologie Radikální proměna celkového charakteru společnosti, zánik tradičních struktur a postupná krystalizace nových, to vše nezůstalo bez vlivu na podobu vznikající sociologie. Prakticky všichni klasikové sociologického myšlení činí osou svých úvah protiklad dvou forem lidského soužití (popřípadě tří, přičemž prostřední je myšlena jako spojující článek mezi minulostí a přítomností). \A. ČJomrějjc zneklidněn pádem_yšech autorit ajstrátou jakéjmlhr^vazn^on-entace, tedy procesy, které, doprovázely rozklad tradičních společností. I když jejich j Lstotyjbyly založeny na teologických vírách a metafyzicTcých omylech, po jejich zpochybnění a překonání jejmt.no nahradit je systémem vědění, který by JJ^LESdobrwu..orientační a stabilizující funkci. Tento systém již nemůže být iluzorní^jeho^tyrzení_musí mít evidentnost přírodních věd. Sociologie tuto funkci splní, bude-li schopna formulovat zákony na záldadě pečlivého studia sociálních skutečností. Lidé disponující tímto poznáním budou schopni zvlá- io li dat a kontrolovat sociální dění. Přítomné krize jsou důsledkem toho, že se poznání společnosti dosud nedostalo na tuto pozitivní, vědeckou úroveň. Jestliže v prvém stadiu vývoje společnosti uzurpovali moc hlasatelé náboženských dogmat a později filozofové omezující se na nekonstruktivní kritiku starých autorit, pro přítomnost je třeba vyvinout pozitivní systém vědění. Průmyslová spo-kčjMSjJjudejízena jednak techniky schopnými optimalizovat výrobu, jednak odjpormlcy na. organizování sociálních vztahů - sociology. Pozitivní vědění předávané nevzdělaným masám umožní vylepšovat chod společnosti a vyhnout se přitom ničivým revolucím. Postupně Comte zapracovává do své vize nové společnosti i vědy stále více ceremoniálních a kultovních prvků, veden snahou zvýšit jejich sociální závažnost. Ještě přímočařeji reflektuje ve svém díle radikální proměnu společnosti H. ySpenčěr^ když klade společnost průmyslovou. j>rojg společnosti vojenské. Vojenská společnost organizovala všechny aktivity (včetně ekonomických) kolem válčení, vedena snahou o ovládnutí nových teritorií a obranu již ovládnutých. Dominantní aktivitou byla válka, celá společnost byla spravována po vzoru armády. Dokonce i náboženství mělo vojenský charakter a věřící byli podrobeni tvrdé disciplíně. Moc vojenských vůdců zasahovala autoritativně i do nejmenších detailů každodenního života. Oproti tomu společnost průmyslová je založena na hodiwtách autonomie a osobní svobody svých členů. Autorita státu (původně hlavního nástroje vojenské moci) klesá, obchodní a průmyslové aktivity se odpoutávají od vojenské činnosti, také v náboženském životě se prosazuje individualismus. Moderní společnosti se místo na válčení orientují na produkování nových hodnot. Soužití lidí je stále více založeno na dobrovolné kooperaci (smluvním kontraktu), stále méně spočívá na holém donucení. Oproti Comtovi, kterýjealisticky připouštěl významnou úlohu direktivního řízení (vládu technokratu) v průmyslové společnosti, liberál Spencer předpovídá rozhodný pokles významu veřejné autority a spontánní kooperaci lidí sledujících naprosto autonomně své vlastní zájmy. EwfoJy^liíffi^SĹyik- Spencer, ovšem se_zcela opačnýmhodnotícím znaménkem, podáváJ^_2OTiw/«]J Tradiční pospolitost (Gemeinschaft) je stavěna do Ttontrastu s moderní společností (Gesellschaf^J^politost je líčena jako soá-ální jipjWjipjíayjijkí^^ aJpj2ntánmcbL citových v^^i(^ir[^iá^jcmy pj^vodv rodinném soužití. Intimita osobních vazeb je umožněna malým rozsahem skupin a podobnými zájmy všech jejich členů, kteří kooperují v rámci celku. Oproti tomu společnost vytváří n«^hlý konglom zeb, jednotlivej na nich pMtidjmjíjvej^eni pouze chladnou kalkulací zisku, který jé~ hlavním motivem jejich jednání. Odlišné zájmy je navzájem odcizují, každý chápe druhého jen jako nástroj k dosažení svých vlastních cílů. Tônniesova psychologizující a značně schematická koncepce je. zajímavá jednak tím, že v dílčích postřezích čerpá z hlubších děl vlivných historiků (Fustel de Coulanges, Otto von Gierke) a teoretiků práva (Henry Maine), jednak tím, že vyvolala kritické přehodnocení z pozic historické sociologie (Max Weber) i zájem o výzkum skutečné povahy sociálních útvarů pospolitostního typu, tzv. komunit. Tônniesova typologie dojiře^ilustrujj^bjpojámíj/iděn které lze v modifikovaných podobách nalézt také u dalších sociologů, jako je C. H. Coolcy (skupiny primární a skupiny sekundární), H. Becker (společnosti posvátné a privátní), R. Maclver (komunity a asociace), R. Redfteld (společnost venkovská a městská) a další. ______ čívajících na solidaritě mechanické, a společností se ^olidjri^jsr^njyckíHi. Me ch an i ckáso 1 i djirihijej/lastó statečně centauizoyanýin konj^oi^ntoyin^ sodjUnícJi útvarů. Při nízce rozvinuté dělbě práce vykonával každý z těchto útvarů všechny činnosti nezbytné pro své přežití. Jejich vnitřní integritu zajišťoval silný tlak kolektivního vědomí, závazné normy působily represivně proti všemu, co ohrožovalo jednotu skupiny, S^rozvojemjdělby práce dochází ke specializaci a vzájemné odkázanosti útvarů, z nichž se společnost skládá. Jedinec se vymaňuje^tlaj^syéjkiipiri)i solidarita částí je založena na vzájemné potřebnosti v rámci vyššího celku. Komplexnost nového systému je sice nesporným pokrokem vůči.mechanické solidaritě, skrývá však v sobě nebezpečí ano-mie, tedy^ stavu, kdy specializace částí není dostatečně vyvažována zpětnou integrací. j Dürkheimova koncepce je polemikou s typologií Spencera. Namísto Spencerova individualismu (představa o stálém růstu autonomie jednotlivců v moderní společnosti).staví Dürkheim svůj soáplogismus (přesvědčení, že jedinec je produktem skupiny a že kooperace jednotlivců musí být vždy zajišťována určitým typem autoritativní organizace - kmenem, korporací, státem). Všechna zmíněná schémata, která tvoří ^|si^odologických systémů od vzniku sodolQgje_až.dQ-třkáttch_let našeho století, maji určité společné rysy. Společnost se_v jejich pohledu yj^yíjíjmjjremjkjro coyanější struktuře, k funkční rozrůzněnosti svých subsystémů. Tento vývoj je ^ojOTVj^ejijnTmJ^y^ Jedním z hlavních rysů celé transformace je rostoucí autonomie individuí, která je však hodnocena různé. Jednou je v ní spatřován hlavní obsah pokroku (Spencer), jindy je považována za vítězství egoismu (Tönnies) a hrozbu pro zachování integrity společnosti (Dürkheim). Zájem o bipolární modely společnosti a jejího vývoje^ postupně opadal v průběhu 20. století v souvislosti s tím, j ak se sociologie stáj^aj^stpriclKMi vědou zaměřenou téměř výhradně na empirické studium dílčích problémů. V současnosti dochází k určité renesanci globálního pohledu na společnost v jejím vývoji, především v souvislosti s vážnými problémy modernizace zemí třetího světa a také v souvislosti s tíživou ekologickou a energetickou situací, 12 13 která nutí zamýšlet se nad alternativními způsoby organizace společnosti, nad mírou její skutečné racionality a nad perspektivami jejího dalšího vývoje. l. 3. Zdroj radikální proměny společnosti - generalizace trhu Deskriptívni historický popis průběhu průmyslové revoluce v jednotlivých zemích a v různých průmyslových odvětvích množstvím informací nejednou spíše zakrývá skutečnou podstatu zlomu, který oddělil moderní společnost od tradiční. Stejně tak mnohé koncepce sociologů 19. století jsou spíše poetickým přepisem některých aspektů tohoto přelomu, často navíc idealizujících buď období tradičních společností (Temnieš), anebo naopak éru moderní (Spencer). Skutečná hranice mezi tradiční a moderní společnostíJe poměrně_ostrá a je vyznačena radikální přeměnou instituce trhu. V ekonomickém životě tradičních společností hraje trh podstatně jinou roli než ve společnosti moderní. Úvahy o trhu a směně jako základu každé společnosti jsou proto příliš zjednodušující, zakrývají podstatné zrněny ve významu směny v různých typech společnosti. I v nejvyyinutějších tradičních společnostech (tedy prakticky až do převládnutí kapitalismu v 19. století) dpuží_ místnX.i jiállco^„ohsbo.d ,pp_uze. ke _smžnj[_ poměrně malé části výrobků. Mimo trh stojí jak část produktů konzumovaných přímo v domácnostech výrobců (ať již v rodině poddaného, na panství vrchnosti, v domě měšťana či v hospodářství kláštera), tak také - což je podstatné — hlavní masa pracovní síly a půda jako dominantní výrobní prostředek těchto agrárních společností. Jednotlivé trhy v nich tvoří izolované ostrůvky^ ztracené v moři autarkního hospodaření a navzájem propojené jen minimálně. _Hra cen jako vyraz vztahu nabídky a poptávky zajímá v tradičních společnostech jen úzkou vrstvu finančníku a bankéřů, kteří nemají zpravidla spojení s výrobou. Život převážné.masy lidí hospodařících v ekonomicky více či méně soběstačných domácnostech je určován jinými než tržními závislostmi. Oblast ekonomiky se,v tradičních společnostech neustavila jako^samoslatný systém vydělený ze zbytku společnosti ajliktu[ícímu_své zákony. „Velkou transformaci", která tradiční poměry zničila, analyzuje ve stejno-jmenňelcnizefX |Wírwj//7 Jádro přeměny se odehrálo v průběhu jediné generace, přibližně mezi lety1815 až 1845. Äž dosud roztroušené a izolované trhy se přeměnily do podoby komplexního seberegulujícího se tržního systému. Tato proměna transformovala povahu celé lidské společnosti, včetně charakteru její kultury i představ člověka o sobě samém. Vznikla společnost vklíněná bezezbytku do mechanismů své nové ekonomické formy - společnost tržní, ujišťováni .živobytí nejen že přestalo být součástí jiných, neekonomických ak- tivit, stalojeJMayjiím imperatTO částem sociálního systému. Naprosto rásadní.význam pro generalizaci tržních vztahů jněla přeměna práce a půdy ve_ zboží. S půdou a prací začalo být zacházeno, jako kdyby byly vyprodukovány na prodej. Vznikla nabídka pracovní síly a.poptávka_po. ní,.právě 4akjaltřeba náležení, pevného místa ve společnosti, zřetelné sociální identity nutně pociťována velice živě. Prudké pohyby obyvatel, zánik stavovských diferencí, masové soustřeďování obyvatel do měst i neméně masový přesun do zámoří, vykořenění z navyklého sociálního kontextu a přesazení do nového sociálního prostředí, to vše podporovalo nejistotu ohledně vlastního osudu i vlastního místa ve společnosti. Odpovědí na tuto potřebu se stalo mimo jiné prudké vzedmutí sociální a národní, otázky. Zatímco v prvém případě je sociální identita budována na základě náležení k určité sociální třídě, v případě druhém je potřeba náležení uspokojována pomocí instituce národního státu. 18 19 V sociologii j^iScíälnrot(fzia\tematizována například v podobě marxismu a zakládá paradigma teorii konfliktu. Člověk nalézá své místo ve společnosti i v dějinách tak, že se definuje vjíjiozicijc těm, s nimiž soupeří o nedostatkové zdroje. Velké skupiny s odlišnými zájmy umožňují v principu každému zařadit se na tu či onu stranu v soupeření o spravedlivý podíl na produkovaných statcích a službách. Vědomí odKsnostLzájmújdastoí skujňny od zájmů skupiny druhé umožňuje účastníkům soupeření získat jasné_ tndní vědomí o_své vlastní pozici. f^tfzka.-nátoJjn} poskytuje jiný způsob nalezení vlastní sociální identity. Umožňuje každému definovat se jako člen určitého tóroda_v^opozici_k_náro-dúm ostatním. V rovině sociologické teorie má tento způsob hledání vlastního místa ve společnosti blízko k teoriím konsensuálním, které důraz kladou na základní hodnotovou shodu, jež dokáže překlenout všechny dílčí protiklady a mobilizovat lidi k dosažení společných zájmů. Konstrukce moderního národa a konstrukce sociální třídy představují dva pokusy o oživení ducha pospolitosti v podmínkách moderní společnosti, která tím, že tradiční pospolitosti systematicky rozvracela, vystavovala se hrozbě anomie. _Zatímco budování sociální [dentityslcrze^ náležení k určité sociální třídě probíhalo zdola tlakem neprivilegovaných mas, budování národní identity je řízeno naopak spíše shora a prosazováno za vydatné.pomoci vzdělané elity. V obou případech však dochází k nalezení pojítka, jež dokáže novým způsobem propojit široké masy lidí, které byly v procesu emancipace od tradičních omezení zbaveny pocitu náležení k širším sociálně funkčním a společensky respektovaným skupinám (cechy, gildy, stavy, obce, církve apod.). Začlenění velkých skupin obyvatelstva do nového řádu pozměnilo ovšem jeho podobu. Ať již byly velké skupiny obyvatelstva integrovány na základě své třídní či národní příslušnosti nebo kombinace obojího, liberální představy naprosté autonomie každého individua a jeho plné zodpovědnosti za svůj osud byly vážně narušeny. Většina společnosti, která nemohla při hledání bezpečí a zajištění spoléhat na své soukromé vlastnictví, je nucena hledat pojištění před sociálními riziky v institucích sociálního státu. Oblast politiky se organizuje s nástupem masových politických stran a odborových hnutí. Zároveň se dříve rodinné firmy postupně slévají do stále větších korporací, komplexní formy organizace se tak prosazují i v oblasti produkce. První fáze vývoje moderní společnosti tak odkryla jeden z hlubokých paradoxů moderní doby: aby móhlý.být Jiberální svobody distribuovány v._£od_-mínkách demokratizované společnosti skutečně masově, aby tedy mohly být dostupné univerzálně, musely být vytvořeny velké komplexní organizaca, jež po technické stránce tuto masovou distribuci zajistily. Jedná se přitom nejen o distribuci zboží a služeb, ale též práva, vzdělání, léčení, policejní ochrany či vojenského bezpečí. Chod velkých- komplexních organizací, jež jsou schopny po technické stránce distribuci žádaných statků v populaci zajistit, je, však za- ložen na koordinaci činnosti velkého množství lidí, ježje .možná jen za cenu IJřatiho omezení jejich svobody.. ~~Täto cena je ospravedlňována poukazem Mj'yšší účinnostvysoce komplexních institucí: velkovýroba je účinnější než drobná řemeslná výroba, centralizovaná správní činnost je účinnější než administrativa, jež musí brát ohledy na lokální zvláštnosti, vědecká práce soustředěná do velkých institutů je účinnější než činnost izolovaných a špatně vybavených badatelů. Od konce 19. století tak vytlačují komplexně organizované formy činnosti v nejrúzněj-ších oblastech formy méně komplexní a autonomní. Zejména od hospodářské krize třicátých let je pak stále větší část hospodářských i jiných aktivit regulována státem a jeho intervencemL Moderní společnost je stále více zaplňována velkými organizacemi, které vytlačují až na samotný okraj funkční významnosti autonomní, navzájem si konkurující jednotlivce. V rovině sodálnílio ro^yrsíyení .se-tento-posun-proje-vuje_vj;padku.počtuj_ významustaré středjií třídy^ložené z nezávislých vlastníků, drobných rolníků a příslušníků svobodných profesí, a naopak v prudkém růstu tzy._ nové-středaLtřídyr.sldádající se ze zaměstnanců organizací výrob- ' nich iJievýrohních typů^ Pojjštění této formy moderní společnosti vůči sociálním rizikům pjedstaTOJeJwf^^JMíí, jehož význam kulminuje v průběhu padfisátýchji šedesátých let. Přibližně o^prelojrm šedesátých našeho století se mno- ží signály svědčící o rostoucích potížích dosavadního typu zajištění integrace společnosti i nalézání osobní a sociální identity jejích členů. Narůstají především ekonomické, ale.též politické, kulturní a sociálníjjotíže sociálníhoL.stá-toJKxincept národa a koncept třídy jako možný základ pro hledání vlastní sociální identity je prakticky ve všech vrstvách zpochybňován. V oblasti ekonomiky nastupuje tvrdá kritika státních zásahů a regulací v kontextu globalizace tržních vztahů, v kulturní oblasti stoupá význam plurality hodnot v kontextu globalizace kulturního společenství. Mnohé technické inovace zpochybňují staré konvence nejen v oblasti výroby, ale též administrativy, v oblasti komunikace, poskytování služeb či způsobů trávení volného času. Sociologie se snaží alespoň některé z těchto tendencí zachytit pomocí kategorií široké škály in-terpretativních sociologií zaměřených na zkoumání nikoli již velkých funkčně propojených systémů, nýbrž běžné, často nespojité a mnohdy jen stěží zobecnitelné každodennosti. Koncem 20. století tak moderní společnost stojí před problémy, jež jsou v mnohém protikladné ústředním problémům konce století devatenáctého. Zatímco tehdy byl aktuální problém masově zakoušeného sociálního vykořenění a hledání kolektivních jistot, nyní naopak sílí volání po zvětšení prostoru pro individuální volbu, po oproštění se od přílišné tíhy organizačních tlaků. V institucionální rovině tomu odpovídá tvrzení o vyšší účinnosti menších, pružnějších a volněji propojených organizací. Na různých úrovních společen- 20 21 ského života je patrný odstup od organizovaných praktik, které sice zajišťovaly, avšak až příliš svazovaly a omezovaly členy organizací. Spory o to, nakolik jsou nové postoje v populaci skutečně rozšířeny, zdaleka nejsou uzavřeny. Zdá se však, že se reálně objevují nové rozměry dalšího možného vývoje. Optimistický diskurs nového rozšiřování individuální autonomie se přitom sráží s kritickým diskursem poukazujícím na rizika hledání nových sociálních identit u znejistělých částí populace. Optimisté j)m^zují_př_ejdeyšúri _na_ rozšiřující^ se možnosti nových vokh j^odmínkáchj^i^/íZíTCfi. Podle jejich názoru návrat k hodnotám čistého individualismu osvobozuje dnešního člověka od tlaků příliš těsně organizovaných systémů, které ho ještě v nedávné minulosti svazovaly. Blízkou budoucnost vidí jako éru konečného naplnění liberálních ideálů, kdy všichni, kdo mají zájem, získají možnost volit si ty, s nimiž chtějí vstupovat do kontraktů, a dokonce ve významnější míře než doposud určovat pravidla těchto kontraktů, ^l^balizovaná společnost, podleJohato názoru, poskytuje taJroyéjTjnož-styí struktur možných interakcí, že každý má příležitost vybrat si, v jakém okamžiku a jakým způsobem se na ně napojí. Přimiste poukazují na rizika, jež souvisí s krizí dosavadních způsobů po-jištěnl proti sociálním^ krizí sociálního státu. V té- to situaci, podle jejich názoru, opět nutně vynikne problém nerovné distribuce žádaných statků, včetně statků existenčně nezbytných. Ti, kteří zůstanou neúspěšní, budou mít velký problém vybudovat si v rámci nového řádu pevnější sociální iděnfito. JTím se otevírá cesta demagogickým hnutím nabízejícím recept na novou pospolitost. Ta může mít podobu obnoveného nacionalismu, obnovených třídních antagonismů či podobu historicky zcela novou. Po dvou stoletích vývoje moderní průmyslové společnosti tak zůstává vývoj stejně obtížně předpověditelný, jako byl při pádu společnosti tradiční. Riziko anomie, tedy radikálního zpochybnění mechanismů regulujících lidské soužití, není zažehnáno o nic více než riziko vzniku nových forem autoritativních režimů, jež je s rizikem anomie ostatně velmi úzce spojeno. 2 ZÁKLADNÍ PROBLÉMY PŘEŽITÍ SPOLEČNOSTI 2 i Problém přežití v prostřed! 2 2. Problém legitimace sociálních nerovností 2 3 Problém orientace ve světe 2. 4. Problém socializace a sociální kontroly 2. 5. Pojem modernizace a její rizika 22