YÁNOCE MÁM NEJRADĚJI -
Vánoce mám nejradši, když jsme všichni spolu, to se nikdo nemračí, času máme hóru.
Vánoce mám nejradši, to jsou pěkné svátky, táta má čas na vláčky, máma na pohádky.
Společně teď jídáme a pijeme kolu, koledy si zpíváme u jednoho stolit.
Jdeme spolu na výlet - to je prostě prima, za ruce se.držíme a není nám zima.
Společně si hrajeme, pak si povídáme; máme čas' si všichni říct, . že se rádi máme.
Vánoce mám nejradši, říkám vám to znovu, to se nikdo nemračí a jsme všichni spolu. .
Kdybych já byl kouzelník, pošeptal bych zlehýnka, ať má na mě pořád čas toůj táta i maminka.
Bílá zima
Mráz olízl kliku dvéří, mrak od ráiia dere peří, Mete, mete metelice, fujé, fujá, fujavice,, sotva vběhne na chodník chundelatý černý psík,, snih. za-nim hned utíká. ■ Převleče ho za bílého pudlíká.
František HruWn Kuřátko a obilí
Jak to bylo, pohádko? Zabloudilo kuřátko za zahradou mezi poli. Pípá, pipá, nožky boll.
Ve vysokém obili bude večer za chvíli. „Povězte mi, bílé ovsy, kudy vede cesta do vsi?"
„Jen se zeptej ječmene, snad si na to vzpomene." Kuře bloudí mezi poli, pípá, pípá, nožky bolí.
„Pověz, milý ječmínku, , jak mám najít maminku?" ' Ječmen syčí mezi vousy:
„Ptej se pšenic, vzpomenousi!"
Kuře pípá u pšenic, nevědí však také nic. „Milé kuře, je nám líto, ptej se žita, poví ti to!"
Kuře hledá žitné pole, ale to je dávno holé. A na suchá strniska vítr tiše zapíská:
„Vždyť jsi doma, za chalupou. Slyšíš7 V stáji koně dupou, kocour ve stodole vrnf -a tvá máma za vraty zob, zob, zobá bílé zrní s ostatními kuřaty."
,.Děkuji ti, žitné pole!" „Pozdravuj tam ve stodolel" „Koho, milé políčko?" „Zrno i to zrníčko. Ať se ke mně zjara hlásí, vychovám z nich nové klasy."
A tak mámu zakrátko našlo také kuřátko.
j
<®.        Daisy Mrázková \\. ZÁCNÁ CESTIČKA
0  *V Y Jednou šla Helenka s mouchou Rudolfínou na
.JIíV/ procházku Jednou šla Helenka s mouchou Rudolfínou na
—-t«-r*r-- pj-oQjj^^u za městečko. Bylo horko. Dostaly se do polí. Po mezí vedla cestička.
Rudolfina lítala v mateřídoušce, rozhoupávala fialové zvonky, nakukovala do děr.
- Poleť honem, Rudolfíno, ať už jsme v lese! Tady poté cestičce, to nic není.
- Jakpak ne, samé zajímavé věci.
- Já vím, zajímavé, ale pro mouchy! Sedat si do zvonečků, dívat se do myších děr, to já bych také ráda, jenže jsem na to moc velká.
- Jen si nemysli, že tu jsou jen myší díry! Tady v poli například jsou v zemi krásné červené granátky, co se dávají kolem krku a do prstýnků.
- Opravdu? Jak to víš?
- Od mravence.
- Od koho?
- Od jednoho příjemného mravence, s kterým si někdy povídám, řekla Rudolfina a načechrala si křídla.
- Poslyš, Rudolfíno, já to řeknu dědečkovi.
- Co? Že si povídám š mravencem?
- Ale ne, o těch granátech!
- To neříkej, polekala se moucha. - Dědeček by s tím měl jen starosti. Přišlo by sem moc lidí, pošlapali by pole...
- Tak dobře, když nechceš...
- Mravenci by byli neradi, kdybys to řekla. Neřekneš to?
- Ne.
- Jistě ne?
- Ne, Rudolfíno, neboj se. Povídej dál.
- A tamhle pod tou skalkou, pokračovala moupha, - tam bydlívali vid. Dřív byl tady všude les a u skalky bydleli vlci.
- Je to dávno? Rudolfina rychle počítala.
- Skoro třista let. Ale ta cesta tu byla už tenkrát. Vedla lesem. Je to strašně stará cesta.
- Chodili ti vlci po ní?
- Ano, řekla Rudolfina. - V noci, když svítil měsíc, chodili vlci po
cestě.
Helenka šla po cestičce s úctou čím dál větší. Dokonce se sehnula a pohladila horkou rozpraskanou hlínu.
- A co ještě? ptala se.
- Jednou, asi před tisíci lety, jel tudy rytíř na koni. Zastavil se u skalky a napojil koně ve studánce, která tam tenkrát byla.
- Jaký měl plášť?
- Oranžový, vyšívaný.
- A co dál?
- A v lese na něj číhal loupežník a zastřelil ho šípem a ukradl jeho
koně.-
- Jak to všecko víš, Rudolfíno?
- Skalka to vypravuje, když má náladu. Všecko viděla.
- A co se stalo s rytířem?
- Ach, rytíř, ten leží dosud tady pod mezí. Ještě jsou tam jeho kosti a jeho meč.
Ó! A žádný to neví?
- Žádný člověk to neví.
- Přijde se na to někdy?
- Jistě. Jednou se tu bude stavět a přijde se na to.
- Přijde se vždycky na všechno?
- Myslím, že ano, řekla Rudolfina. - Lidé jsou na světě proto, aby odkrývali tajemství.
- Jeje, to jsem ráda, zvolala Helenka. - Myslíš, že já taky někdy nějaké tajemství objevím, třeba... třeba až budu velká?
- Objevíš mnoho a mnoho tajemství, slíbila moucha určitým hlasem.
Helenka teď šlapala po cestičce velmi spokojeně. Jak se má člověk na co těšit, hned je všecko v pořádku. Všecko je hned v náramném, krásném pořádku.
A když došla k lesu, ohlédla se:
- To je ale vzácná cestička... jsou všechny cesty takové?
- O ano, a některé jsou ještě vzácnější...
- Poslyš, Rudolfíno, já jsem hrozně ráda. že jsem na světě.