CVIČENÍ Z ČESKÉHO JAZYKA
Artikulace a ortoepit; fonetický přepis a klasifikace hlásek
Přílohy
Zásady fonetické transkripce *
Zvukový signál řeči lze sice dnes zachytit v úplnosti, např. diktafonem nebo jinými prostředky, pro potřeby souvislých psaných textů je však nutno užít přepisu, tj. fonetické transkripce. Umísťuje se do hranatých závorek [...]: ty signalizují čtenáři, že záznam odráží v mezích možností skutečnou výslovnost. Zde zvolená transkripce využívá principu a speciálních značek transkripčního systému Mezinárodní fonetické asociace (1PA). V přepisu pro přehlednost oddělujeme jednotlivé výrazy, i když výslovnost bývá u slov patřících k jednomu slovnímu prízvuku spojitá.
Pokud je to možné, užíváme pro transkripci běžných písmen: a, á, e, é, i, í, o, ó, u, ú; b, c, d, ď, f, g, h, j, k, l, m, n, ň, p, r, ř, s, š, t, ť, v, z, ž. Ustálenou spřežku ch v zápisech buď ponecháváme, nebo zapisujeme řeckým písmenem X, přepisujeme však cizí grafémy x, w nebo q. Přepis se samozřejmě odlišuje od pravopisu, neboť při transkripci jsme povinni zaznamenat pouze to, co skutečně vyslovujeme: [stáfka] - stávka, [mňeká] - měkká, [núški] - nůžky.
Písmena stávající abecedy někdy k záznamu zvuku nestačí, a proto je nutno užít dalších značek:
n = „zadní n", hláska vyskytující se ve skupinách n + k, n + g: [hanká] - Hanka; [tango] - tango
ř =„neznělé rhláska vznikající spodobou znělosti, je-li v sousedství ř neznělá souhláska; vyslovuje se tak i ř před pauzou: [tři] - tři, [kef] - keř
? = „ráz", hlasivková závěrová hláska předcházející v pečlivější výslovnosti samohlásku na počátku slabiky: [s ?uchem] - s uchem
u - zvuk tvoří druhou, nevokalickou součást dvojhlásky: [louka] - louka, [automat] - automat
I - „slabikotvorné /": [vlna] - vlna, [nesl] - nesl
X = „slabikotvorné r": [tpc] - trh, [bratr] - bratr
y = „znělé ch", hláska vznikající spodobou znělosti, výslovnosti ch před znělou párovou souhláskou: [hrox dovede] - hroch dovede, [hov doplaval první] - hoch doplaval první
m = „retozubné m", vyskytující se ve skupinách m + v, m +/: [tramvaj] - tramvaj
3 = „znělé <f, hláska běžnější v cizích slovech, v českých výslovnost č před znělou souhláskou nebo spojitá výslovnost d(t) + ž: [dšes] - džez, [lušbá] - lučba, [našivotňí] i [nadživotní] - nadživotní
3 = „znělé c", hláska vznikající spodobou c k následující znělé souhlásce nebo při spojité výslovnosti d{t) + z: [5ink] - dzink, [popm] i [podzim] - podzim
Hlavní slovní přízvuk označujeme před prízvučnou slabikou, vedlejší přízvuk označujeme pouze ve víceslovných příkladech; u jednotlivých slov je totiž přízvuk vždy na první slabice. Hranice slabik označujeme v nutných případech spojovníkem: [spo-jov-ňí-kem].
Fonetické proměny řečového tempa, hlasové barvy, výšky hlasu nebo jeho síly nelze běžně re-produkovatelnými způsoby transkribovat. Intonaci zobrazujeme šipkou naznačující průběh zvuku:
4- = klesavá intonace; ť = stoupavá intonace; -> = intonace nekoncového úseku.
Srov. rozdíly mezi pravopisem a fonetickou transkripcí: Pravopis: Kráva i vůl knihy mají, a přece číst neumějí. Transkripce: ['kráva ?i 'vúl 'kňihi 'mají* ?a 'přece 'číst 'neTumňejí^-]
Od transkripce je nutno odlišovat transliteraci, přepis z jednoho hláskového písma do jiného (z azbuky nebo řeckého písma do české verze latinky apod.).
)*       Převzato z Příruční mluvnice češtiny, Praha: Lidové noviny, 2012 a upraveno.