METODY HISTORIKOVY PRÁCE Mgr. Jiří Mihola, Ph.D. •Základní úkol každé vědy – vypracovat vlastní výzkumné metody •Historické metody představují souhrn prostředků a pracovních postupů, směřujících k získání historických poznatků v nejširším smyslu. •Metody umožňují historikovi objevovat historická fakta, nezbytná k řešení otázek, které si klade a na něž hledá odpovědi. Umožňují mu shromažďovat nové prameny, provádět jejich kritiku, interpretovat fakta v pramenech obsažená, nacházet souvislosti a vyložit zkoumaný dějinný úsek nebo některé jeho problémy. •Metody se prolínají celou historikovou prací jako pomocný nástroj, žádná izolovaná metoda nemůže přivodit zlom v historickém poznání. Historik ve své práci zpravidla kombinuje a aplikuje NĚKOLIK METOD. PŘÍMÁ A NEPŘÍMÁ METODA •Nejjednodušší, nejrozšířenejší •Prostý popis skutečnosti na základě pramenů, odpovídá na otázku: •„JAK SE TO STALO“. Důležitou součástí metody je verifikace spolehlivosti pramene •NEPŘÍMÁ jde dál: PROČ SE TO STALO? •Historik hledá nové a složitější cesty k poznání minulých jevů •Chybějící fakta doplňujeme hypotézou •Rozšiřuje poznání (pohřeb Viléma z Rožmberka – pohřby raně novověké šlechty •NEBEZPEČÍ: prostá reprodukce pramenů, historik se dostává „do vleku“ pramenné základny •Někdy dochází podřízení přímé metody metodě nepřímé=metoda ilustrativní – přímá metoda se užívá proto, aby ilustrovala předem jasné teze a závěry. INDUKCE A DEDUKCE •Induktivní metoda – od jednotlivých faktů směrem k obecným údajům společenské skutečnosti (historikův ideál) Pokud zobecněný jev nebo skutečnost můžeme doložit na každém jedinci=úplná indukce. •Deduktivní metoda se opírá o logiku, výsledný názor odvozujeme na základě několika dalších tvrzení •„Městské domácnosti úředníků a dvořanů např. na dominiích Rožmberků měly zlaté a stříbrné šperky, lze dedukovat že služné a další finanční prostředky, které dostávali od svých zaměstanvatelů muselo být vyšší než finanční zisky měšťanů, kteří tyto drahé šperky nevlastnili.“ SYNCHRONNÍ A DIACHRONNÍ METODA •Synchronní: sleduje stav na mnoha místech ve stejné době, analyzuje a zobecňuje (syntézy – Dějiny Česka, Přehled dějiny Československa aj.) •Diachronní: sleduje vývoj v časové posloupnosti v menších územních jednotkách (město, vesnice) = dějiny obcí a měst PROGRESIVNÍ A RETROSPEKTIVNÍ METODA •Progresivní se podobá diachronní – historik sleduje a zachycuje události v chronologickém sledu, tj. od staršího k novějšímu •Klade důraz na postižení společenského vývoje v dějinném kontextu •Např. zámořské objevy dává do kontextu doby a mentality •RETROSPEKTIVNÍ: To, co se stalo dříve posuzujeme podle toho, co se stalo později METODA SONDY •Při zpracování velkého množství údajů vybereme reprezentativní vzorek, umožňující zobecnění (např. výše robotních povinností) •Zároveň můžeme úžeji vymezit předmět bádání (vývoj solního obchodu mezi Pasovem a Prachaticemi na prahu raného novověku) •Reprezentativní vzorek můžeme získat: •Náhodným výběrem (pokud nejsou údaje nijak utříděny) •Systematickým výběrem (jsou-li data utříděna – seřazena časově •Výběrem pomocí nezávislého znaku (např. stanovení pevného data, k němuž historik zaznamenává patřičné údaje) •Metoda sondy se zpravidla nepoužívá samostatně, ale v kombinaci se statistickými metodami a s komparací • STATISTICKÉ METODY •Historiometrie – termín studuje historické procesy, zákonitosti vývoje vztahu kvantitativních a kvalitativních určení za použití specifických historických a matematických metod. •Čistá matematiace však není schopna •Používány pro kvalitativní a kvalitativní určení •Pro kvantifikaci dějinných procesů •Číselná vyjadřování společenských jevů •Shromažďování, třídění, vyhodnocování dat •Absolutní – relativní ukazatele •Grafy a diagramy •Sčítání lidu, vývoj cen aj. HISTORICKO-SROVNÁVACÍ (KOMPARATIVNÍ) •Je třeba: •Definovat objekty komparace (jevy a procesy téže kategorie) – např. kulturní úroveň mezi dvěma městy ve stejném období •Určit cíle komparace – historik zjišťuje, v čem se lišily a v čem se podobaly domácnosti srovnávaných měst •Stanovení kritérií komparace – určení hlediska, podle kterého jsou srovnávány jevy a procesy •Metoda je velmi využívání při chybějících pramenech (např. obce ve stejném regionu, ve stejném období a k některé chybí prameny) TYPOLOGICKÁ METODA •Využívána jako nástroj třídění a kategorizace historických jevů •Při typogizaci musíme jasně definovat, o souhrn čeho nebo koho se jedná BIOGRAFICKÁ METODA •K historické skutečnosti přistupujeme na základě poznatků o životě jedinců •V čem život daného jedince vypovídá o vývoji společnosti = individuální biografie (nepřeceňovat) •Skupinová biografie – důležitější, musíme však vymezit soubor sledovaných jedinců (kolektivní orgán, strana, hnutí…) Biografické údaje pro všechny členy daného souboru je třeba hledat jednotně. GEOGRAFICKÁ METODA •Vychází z toho, že historický děj, proces, se odehrává v měnícím se geografickém prostředí •Geografický determinismus – přecenění prostředí a jeho vlivu •Geografický indeterminismus – zapomíná se na vliv ŽP •Např. vliv podmínek na způsob boje – husitské války •Stavění sídel – u řek, jezer… HISTORICKÁ GEOGRAFIE •Studuje historický obraz krajiny •Krajina přírodní •Krajina kulturní – pozměněná člověkem •Krajina zdevastovaná •Prof. Semotanová aj. •Barokně komponovaná krajina – Jičín a okolí (VALDŠTEJN) •Využíváme topografické práce, historickotopografické slovníky (antonín Profous), díla tzv. historické vlastivědy (Sedláček, Jireček, Šimák, František Roubík, Bohuslav Horák) •HISTORICKO-GEOGRAFICKÉ ATLASY HISTORICKÁ DEMOGRAFIE •Hlavní pramen – matriky, soupisy obyvatel podle víry, seznamy poddaných aj. •Zkoumá stav a pohyb (migraci) obyvatelstva (výzkum populačního vývoje) •-přirozený •mechanický METODA FILOLOGICKÁ •Se k hodnocení a rozboru jazykových pramenů •Moderní disciplína – historická sémantika – zaměřuje se na studium odrazu společenského chování a jednání v jazykových pramenech a na výzkum historie slov. •Jedna z variant filologické metody = etnogeneze jednotlivých národů •Nejčastěji se filologická metoda uplatňuje v historiografii v podobě ONOMASTICKÉ ANALÝZY. •ONOMASTIKA – nauka o vlastních jménech, dále se dělí na antroponomastiku (o vlastních jménech osobních) a toponomastiku – vlastní jména zeměpisná: •-choronymy – jména světadílů, obalstí, správních jednotek •Toponymy – jména sídlišť, částí, osad, význačných staveb •Hydronymy – jména vod + pomístní jména studánky, peřeje, brody, bažiny aj. •Oronymy – jména tvarů členitosti zemského povrchu (hory, pohoří, úbočí, ostrovy, ale také jména komunikací, stezek, železnic, přístavů nebo názvy božích muk, kapliček, pomníků aj. •Substrátová jména – vypovídají o původním, dnes již zaniklém obyvatelstvu •Místní a pomístní názvy –informují o zásazích člověka do krajiny (Stráž, Mýto, Valy, Kováře, Ruda, Rýžoviště aj.) MODELOVÁNÍ •Využívá se při zkoumání složitých účetních, hospodářských vazeb, s cílem zjištěné poznatky zobrazit s co možná největší mírou zobecnění. •Správnost modelu a míra jeho podobnosti k originálním funkcím modelovaného společenského objektu musí být nějakým způsobem ověřena. •Simulaci používanou u exaktních věd nahrazuje v historii konfrontace modelu historického jevu s dějinnou realitou.