FRANCOUZSKÁ VOJENSKÁ STRATEGIE


1918-1938

zpočátku důsledná kontrola mírových smluv, spojenecký systém (mj. Malá dohoda vč. Československa)


obrat v 30. letech – obavy z další světové války, důraz na defenzivu (Maginotova linie) a tradiční
způsob boje (ne de Gaulle a tanky)


30. 9. 1938

Mnichovská dohoda – poznamenala poválečnou francouzskou strategii – zejména armáda již nebude chtít
nikdy ustoupit (proto nesmlouvavost v Indočíně a Alžírsku)


1. 9. 1939

podivná válka


květen-červen 1940

Němci překročili Ardenny a bitva o Francii, kapitulace v Compiègne (kde kapitulovalo Německo 11.
11. 1918)


1940-1944

de Gaulle a Svobodná Francie – význam kolonií


1949-1958

Francie zakládající člen NATO, naopak neúspěch projektu Evropského obranného spojenectví (strach ze
společného velení, v němž i Němci, zbytečné, když existuje NATO)


hlavní strategií je obrana země a koloniální říše – vývoj atomové bomby


1958-1969

de Gaulle a politika více azimutů – 1960 jaderná zbraň (force de dissuasion), Francie opouští
vojenskou složku NATO


dekolonizace – vojenská přítomnost v bývalých koloniích (neokolonialismus?) a intervence (dnes
například v Mali)

1965 únos Mehdiho Ben Barky


TERORISMUS


období jakobínského teroru (La Terreur 1793-1794)


19. století – cílem akcí zejména politické osoby a motivace politické:

1800 bombový útok na Napoleona (roajalisté)

1893 bombový útok na parlament (anarchisté)


1954-1962

alžírská válka:

útoky Fronty za národní osvobození (FLN) – přes 10 000 obětí do roku 1962


Organizace tajné armády (OAS) od roku 1961 – krajní pravice, snaha o udržení Alžírska (duben 1961
puč generálů, poté několik atentátů na de Gaulla (Frederick Forsyth: Den pro šakala)


70. a 80. léta krajně levicový terorismus (Action directe – mj. zavražděn PDG Renaultu) – vliv
anarchismu a maosimu, blízké Rudým brigádám