KAPITOLA JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY LITERÁRNÍHO DÍLA
Pokračování z minula:
2. Figury vzniklé hromaděním
a) Figury zakládající se na hromadění hlásek; vznikají tím, že se
výběr slov řídí eufonickými hledisky
Zvukosled = záměrná zvuková organizace textu, aby se docílilo
opakování nějaké hlásky či skupiny hlásek
A na topole podle skal
zelený mužík zatleskal. (opakování „l“ navozuje dojem tleskání)
Mohou se vyskytovat zvláštní případy zvukosledu, např.
onomatopoie = zvukomalba, napodobení nějakého reálného zvuku
jazykovými prostředky
- např. citoslovce (bum, ťuk, kvok), slovesa (brnkat), substantiva
(kukačka)
Aliterace = zvukosled, při němž se opakují stejné hlásky či hláskové
skupiny na začátku dvou či více slov či sousedních slovních skupin
Potkal potkan potkana
pod kamenem, pod kamenem,
počkat pane potkane…
Paronomázie = spojení slov podobně znějících, bez ohledu na jejich
významovou příbuznost (většinou jsou však odvozena od stejného
kořene)
trubači troubili; slavme slavně slávu Slávů slavných; skleničko ty
skleněná, podvedený podvodník
Kalambúr = slovní hříčka vzniklá záměnou podobně znějících slov,
což navodí komický efekt
Jeden připisoval vinu nehodnosti, jiný nevhodnosti jejich.
Palindrom = slovní hříčka; slovo (více slov, verš…) dává smysl i při
čtení pozpátku (a to po hláskách, nebo po slabikách, nebo i slovech)
Anna; kobyla má malý bok; jelenovi pivo nelej
b) Figury zakládající se na opakování týchž slov
Epizeuxis = slovo či slovní spojení se opakuje bezprostředně za sebou
či v těsné blízkosti, v rámci jednoho verše či věty; častá v lidové
poezii
koulelo se, koulelo, červené jablíčko
Taková voda
zmučená voda voda žal
jako ta voda
co si v ní Pilát ruce umýval
Taková voda padá
(F. Halas)
Anafora = opakování slova či slovního spojení na počátku po sobě
jdoucích veršů (poloveršů, slok, vět v próze); vytváří anaforický rým
Šeření z kříže nocí sňaté
Šeření básni ohlédá se zpět
Šeření jímž hvězdy odkapkáte
Šeření přípravo všech zvoniček
(F. Halas)
Epifora = opak anafory, opakují se slova na konci celků
Šaty měla podzimkové
a vlasy měla podzimkové
a oči měla podzimkové
(F. Halas)
Epanastrofa = slovo či slovní spojení, jímž končí celek (verš či sloka
v básni, větný celek v próze), se zopakuje na začátku dalšího stejného
celku
I po smrti, rybáři, vidíte na svoje moře,
na svoje moře, kde žijete krásně a sami
(K. Biebl)
c) Figura zakládající se na hromadění celých struktur
Paralelismus = gramatický paralelismus, tedy opakování podobných
gramatických konstrukcí
Hluboké nebe nade mnou
a černá voda pode mnou. (K. Biebl)
Křepelila malá křepelenka,
křepelila překrásná panenka.
Křepelil s ňú malý krahulíček,
křepelil s ňú překrásný Janíček. (zde podpořeno i anaforou)
d) Figury založené na hromadění významů
Pleonasmus = figura, která z hlediska věcné informace pojmenovává
nadbytečně; explicitně se vyjádří něco, co už je implicitně přítomno
v kontextu
dívat se očima, ručkovat rukama;
s estetickým účinkem to může být třeba hromadění synonym: míč
skákal, hopsal, poskakoval; klisna utíkala, běžela a uháněla
Tautologie = někdy se s pleonasmem ztotožňuje, jde o dvojí vyjádření
téže věci, rozvedení téhož sdělení dvěma synonymními výrazy; na
rozdíl od pleonasmu nevyvolává však pocit nadbytečného hromadění
synonym
položivot a polosmrt; zde a nikde jinde; v poloutmě a polousvětle
(Erben)
3. Figury řečnické
Řečnická otázka = taková, na kterou je odpověď už předem dána a
nikdo ji tedy neočekává; otázka není položena za účelem zjištění
něčeho, ale formou otázky se určitá věc sděluje
Kdo se tomu může vyrovnat? (myslíme: nikdo se tomu nemůže
vyrovnat)
Řečnická odpověď = je spojena s otázkou, kterou si klade sám
mluvčí a jejíž funkcí není něco zjišťovat; mluvčí si na svou otázku
odpoví sám nějakým neočekávaným způsobem – vzniká tak
překvapení, napětí mezi očekávanou a skutečnou odpovědí
Co je radost v zlaté síni? V purpur přioděná lež.
Apostrofa = oslovení osoby či věci, od níž nelze očekávat odpověď
(nepřítomná či mrtvá osoba, předmět, abstraktní pojem…); v širším
slova smyslu řečnické zvolání vůbec
Letní ty noci zářivá!
Tak jsem tě miloval, a miloval jen slovy,
má Praho líbezná.
Aposiopesis (aposiopese) = úmyslné přerušení řeči, jádro sdělení je
zamlčeno, protože je pochopitelné z kontextu – tím se postaví do
středu pozornosti; značí se třemi tečkami;
Jak jsem jen mohl… ale darmo mluvit.
V literatuře se objevuje často v přímé řeči, jde o vyjádření
emocionality, nebo prosté přerušení partnera v dialogu:
„A tak mu povídám…“
„Už mi konečně řekni, co ti odpověděl!“