KAPITOLA JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY LITERÁRNÍHO DÍLA
Dokončení minulého tématu (afektivní prostředky):
Přirovnání – oblíbený stylistický prostředek, zvyšuje názornost,
zároveň má většinou afektivní funkci; charakterizujeme skutečnost
tím, že ji připodobníme k něčemu jinému; má vždy 3 členy:
ten, který přirovnáváme = comparandum /čti komparandum/ (Petr)
ten, k němuž přirovnáváme = comparatum /čti komparatum/ (strom)
a společnou vlastnost/činnost, která je podkladem přirovnání = tertium
comparationis /čti tercium komparacionys/ (je vysoký);
téměř nezbytný je i výraz „jako“:
Petr je vysoký jako strom.
Provázky dýmu tančí jako pentle ve větru.
Přirovnání často vyjadřuje právě afektivitu – hodnocení (je mazaný
jako opice = uznáváme chytrost, ale není to moc lichotivé), jindy je
přirovnání už úplně zautomatizované a vyjadřuje třeba jen větší míru
něčeho, ne hodnocení (je vzdělaný jako hrom – nesrovnáváme něčí
vzdělání s hromem, jen udáváme, že je „hodně vzdělaný“).
--------------------------------------------------------
Tropy
Za nejvýznamnější zvláštnost uměleckého projevu se považuje vedle
existence verše tropika, přítomná v próze, poezii i dramatu. Tropika =
přenášení významu, jednotlivým druhům přenášení se říká tropy.
Můžeme je rozdělit na dva základní typy: metaforu a metonymii.
Metafora: přenášení významu na základě podobnosti; slovo či obrat
nahrazujeme slovem či obratem z jiné sféry věcí, jevů, představ…, je
mnohovýznamová, vybaví se nám více možných významů, přičemž
každý z nich je „správný“
Např. Petr je pařez = představíme si širokou škálu možných významů
(je hluchý, hloupý, opuštěný, dá si vše líbit, starý, bezcenný…)
Další příklady:
Slunce je zlatá květina; stáda kopretin přibíhala k plotu; ráno vysypalo
na oblohu pomněnky; slunce se ukládá na růžovou podušku (večerní
červánky) aj.
Metaforické přirovnání: přechodné pásmo mezi metaforou a
přirovnáním; příklad:
Petr je pařez = metafora, má mnoho významů
Petr je hluchý jako pařez = přirovnání, společná vlastnost Petra a
pařezu – hluchota – je přímo pojmenována
Petr je jako pařez = metaforické přirovnání, vlastnost není přímo
pojmenována, zároveň nenabízí tolik možností výkladu jako metafora
U metafory a metaforického přirovnání lze někdy poznat z kontextu, o
které vlastnosti se konkrétně mluví, jindy, zejména v uměleckých
textech, zůstává úmyslná mnohovýznamovost.
Pod metaforu, jako její druhy, můžeme řadit:
1. personifikace – zosobnění; na neživé věci, abstraktní pojmy apod.
se přenáší vlastnost živé bytosti obecně (slunce vychází, páry hynou,
sníh usíná);
Personifikaci můžeme dále dělit na antropomorfizaci – zvířatům,
rostlinám, předmětům apod. se připisují specificky lidské city,
projevy, myšlení, řeč… (např. bajka – zvířata se chovají jako lidé;
slovní spojení, užívající částí lidského těla – paže stromů, ručičky na
hodinách)
a animalizaci – přenesení typicky zvířecích vlastností a činů na
neživé věci a abstraktní jevy, popř. na člověka (bratři na sebe štěkali;
řeka spala zimním spánkem – zimní spánek je typický projev někt.
zvířat, naše banka je štika ve finančních vlnách)
2. synestézie – záměna vjemů různého smyslového původu, např.
sladká vůně (sladkost vnímáme chutí, vůni čichem), ostrá chuť
(ostrost vnímáme hmatem, chuť chutí), žhavý tón, dotek barev;
Thajsko voní barvami: poslechněte si je! (z reklamy)
3. zvuková metafora – existuje tam, kde se sugeruje určité slovo tím,
že se uvede slovo podobně znějící; např. známé dílo Havlíčka
Borovského se jmenuje Král Lávra, jiný autor napsal dílo jménem
Král Vávra, kterým na Havlíčka jasně ukazoval;
patří sem také citoslovečné nadávky, které nahrazují plné znění
nadávky (do prkýnka, heršoft místo hergot apod.)
Metonymie – přenášení významu na základě věcné souvislosti;
souvislost může být různá, např. věci a jejího obsahu (kotlík vře – ve
skutečnosti vře voda v něm), materiálu a věci z něj vyrobené (stolní
stříbro), původce díla a jeho díla (čtu Čapka = knihu, kterou Čapek
napsal; colt = označení střelné zbraně podle jejího vynálezce Colta)
apod.
Opět můžeme pojmenovat jisté obvyklé druhy metonymie:
Synekdocha – záměna části za celek a obráceně (má noha tam
nevkročí, rodná střecha, pět hladových krků)
Odrůdami synekdochy jsou:
1. hyperbola = nadsázka; umělecký prostředek zveličující určitý rys
s cílem zvýraznit jej, např. Říkal to snad stokrát. Mluví o tom celá
země.
Nadsázka však nemusí jen zveličovat ve významu velikosti, množství,
ale i naopak, může vyjádřit i maximálně malou míru: nejsem o nic
větší než zrnko písku.
2. litotes – opak hyperboly, říká se méně, než je míněno, jde o
zeslabení významu; zpravidla vypadá tak, že místo myšleného pojmu
se popře pojem opačný (nemohu nepochválit místo mohu pochválit;
není zrovna hloupý místo je chytrý).
Ironie – úsměšek, spočívá v tom, že kladně hodnotící soud má
opačný, tedy pejorativní smysl; vyslovíme pravý opak toho, co máme
na mysli; ironii pochopíme z kontextu, v mluvené řeči ji vyjadřuje i
tón řeči: Umíš to perfektně! (= neumíš to vůbec), Dnes je skvělý den.
(= dnešek nestojí za nic) apod.
Druhem ironie je i persifláž (též perzifláž) – skrytý úsměšek,
spočívající v posměšném napodobení (vysmíváme se někomu tím, že
napodobujeme např. jeho styl řeči; v literatuře parodie).
Určitým odstínem ironie je i řečnická figura paralepse – řečník
předstírá, že něco přejde mlčením jako nevýznamné, a tím na to
upozorní (Nebudu vypočítávat chyby…, protože jsou všeobecně
známé.).
Perifráze – opis, stylistický prostředek, při němž je předmět či pojem
nahrazen obšírnějším popisem, vyjmenováním jeho znaků
básník = kdo v zlaté struny zahrát zná (osoba, která hraje na
„básnickou“ lyru, tedy píše poezii)
Japonsko = země vycházejícího slunce
nikdy = na svatého Dyndy
též případ „výčet místo shrnutí“: krajina spala = pole, lesy, louky,
potoky a řeka spaly
Metalepse – důsledek činnosti je zaměněn její příčinou,
např. použití slova „jazyk“ místo „řeč“ (český jazyk, česká řeč) –
příčinou, prostředkem k tomu, aby vznikla řeč, je tělesný orgán jazyk,
místo důsledku činnosti tohoto orgánu, řeči, jsme použili pojmenování
pro orgán sám;
podobně „ruka“ místo „písmo“ (nad dopisem: „poznávám jeho ruku“
místo „poznávám jeho písmo“) – ruka je příčinou toho, že vznikl nápis
Na přenášení významu je založen i symbol a alegorie.