Vývoj hláskoslovného a tvaroslovného plánu češtiny ve srovnání s prajazykem indoevropským a
praslovanským a s živými slovanskými jazyky

Indoevropská jazyková shoda

•      shoda u slovní zásoby (týkající se nejméně proměnlivé vrstvy života); tvoří ji především
substantiva, číslovky, ale i zájmena:

            1. názvy příbuzenské: lat. mater, řec. mētēr, staroněm. muoter, arménské mair;
staroindické sūnuh, litevské sūnùh, slov. synъ

            2. názvy přírodních jevů nebo předmětů, se kterými se člověk nejčastěji stýkal: řec.
dómos, lat. domus, staroindické dámah, slov. domъ

•      shoda i v mluvnické stavbě, např. vokativ typu vlče s lat. lupe, s řec. lýke, se staroind.
vrka (koncové –a se vyvinulo ze staršího – e)

Dělení indoevropských jazyků

•      satemové x kentumové (staropers. satem x lat. kentum)

•      stará diferenciace v koncovce dat. pl. substantiv:

            (germ., slov., baltské) -m- (slov. gostьmъ)

            x (ostatní jazyky) –bh-(lat. hostibus)

Slovanský prajazyk

Jazyková souvislost s:

A) skupinou íránskou – shoda satemová, shody lexikální (patrně slov. výpůjčky z íránštiny:  samъ
(zájm.), bogъ, socha, toporъ, čaša

B) skupinou germánskou: shoda v m-ové koncovce, staré slov. Výpůjčky z germánštiny: kotъlъ (kotel),
chlěbъ, chlěvъ, skotъ, myto, pěnędzь

C) skupinou baltskou:

Vztah slovanských jazyků k jiným indoevropským rodinám
baltoslovanská příbuznost

•      balto-slovanská jednota – nejstarší vývojová fáze praslovanská a bezprostředně předslovanská

•      rozpad balto-slovanské jednoty způsobila lužická kultura, která vznikla na území mezi Balty
a Slovany -> konec protobaltského období

Od praslovanštiny k češtině

•      rekonstrukce – vytváření hypotetické podoby jazyka

•      metoda vnitřní rekonstrukce – zkoumání jazyka na základě jeho jednotlivých fází

•      metoda historicko-srovnávací – srovnávání jednotlivých jazyků nebo jaz. rodin v čase


Periodizace vývoje slovanského jazyka

•      3000 př. n. l. – 1500 př. n. l.

•      pozdně indoevropské = západoindoevropské  období

•      jazyky keltské, italické, románské, germánské, baltské, albánské

•      1500 př. n. l. – 500 př. n. l.

•      období baltskoslovanské jednoty (baltské + slovanské jazyky)

•      vznik: konvergentní (vznik svazu – balkánský) x divergentní (vznik rodiny)

•      společné jevy ve slovanské a baltské větvi

•      500 př. n. l. – 300 n.l. – protoslovanské období – žádné hláskové změny

•      300 n. l. – 1000 n. l. – praslovanské období

•      probíhají hláskové změny charakteristické pro slovanský jazyk

•      začátek nářečních štěpení (západní, jižní, východní „nářečí“)

•      400 – 800 n. l. – klasická praslovanština

•      8. – 10. st. – pozdní praslovanština – staroslověnština

Společný prajazyk – praslovanština

•      patří do skupiny indoevropských jazyků, patří k satemovým jazykům, prajazyk starých Slovanů
→ vyvinuly se z něj všechny další slovanské jazyky

•      jeho podoba se nedochovala, rekonstruuje se na základě srovnávací lingvistiky (studiem
hláskových, morfologických a lexikálních změn jazyků z něj vzešlých a jazyků, jež na něj mohly mít
vliv)

•      za pozdní stádium se dá považovat staroslověnština, která má mnoho rysů stejných nebo
podobných s praslovanštinou

•      nebyl jazykem jednotného státního celku, rozsah jeho uživatelů určovaly přírodní hranice –
pravlast Slovanů byla na sever od Karpat, na jih od pripjaťských bažin, na východě dnešního Polska
a na Bílé Rusi, podél horního toku Dněpru a Dněstru

•      klasická (300-800 n. l.) a pozdní (800-1000 n. l.)

•      praevropština → protobaltština → protoslovanština → vlastní praslovanština


Praslovanština – transkripce

Samohlásky: a, o, u, e, i, ě (ä), ǫ/ą  (nosovka o), ę (nosovka e), ь (ĭ), ъ (ŭ)

            ě - široké měkčící a [ä], specifická slovanská samohláska, zvaná jať

            ę - nosové e, označované jako malý jus ","

            ǫ/ą  - nosové o, označované jako velký jus ',‚

             ь - měkký jer, krátká hláska [ĭ] anebo redukovaná ultrakrátká samohláska

             ъ - tvrdý jer, krátká hláska [ŭ] anebo redukovaná ultrakrátká samohláska

     - pro označení délky se užívá vodorovná čárka nad písmenem ā, ī, ō

     - krátkost samohlásky se označuje obloučkem nad písmenem ă, ĭ, ŏ

     - napjatost redukovaných jerů před jotací se značí stříškou ^: ^ь, ^ъ


Souhlásky: ŗ, ļ, ŕ, ľ, b, c, č, d, g, h, x (ch), j, k, l, m, n, p, r, s, t, v (w), z, ž

   - slabikotvorné sonory se značí kolečkem pod písmenem ŗ, ļ

  - měkkost souhlásek se značí apostrofem ľ

  - rekonstruovaný tvar se značí *

 - směr vývojové změny <>

 - šva ɘ - redukovaná samohl. IE neurčité povahy

 - aspirované souhl. d, b vyslovované s přídechem (aspirací) se značí dh, bh

 - labializované veláry k, g se značí s horním indexem (ʷ) kʷ, gʷ,

 - zadopatrové g s přídechem se značí gʷh